ECLI:CZ:NSS:2013:9.AZS.3.2013:25
sp. zn. 9 Azs 3/2013 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: I. S., zast. Mgr.
Milanem Musilem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Kráslové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2012, č. j. OAM-375/ZA-12-ZA14-2010, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2013, č.
j. 28 Az 13/2012 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, Mgr. Milanu Musilovi, advokátovi se sídlem Velké
náměstí 135/19, Hradec Králové, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši
8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) ze dne
30. 1. 2013, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
25. 4. 2012, č. j. OAM-375/ZA-12-ZA14-2010, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném
v rozhodné době (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel podal dne 25. 10. 2010 v pořadí již třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany
v České republice. Mezi důvody pro udělení mezinárodní ochrany uvedl, že je státním příslušníkem
Gruzie, kde byl členem politické strany, která již neexistuje. Účastnil se také demonstrací proti
prezidentovi, kvůli čemuž byl dle jeho tvrzení několikrát zatčen. V případě návratu do vlasti
se stěžovatel obává uvěznění z důvodu nenastoupení k výkonu vojenské základní služby. Dne
15. 9. 2010 uzavřel na velvyslanectví Gruzie sňatek s ruskou občankou, mají spolu dítě a žijí v České
republice, přičemž vyřídit si zde trvalý pobyt nedokáže bez pomoci právníka, na kterého nemá
potřebné finance. Žalovaný ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil zákonné
podmínky pro udělení azylu ani doplňkové ochrany.
Krajský soud neshledal žalobu proti rozhodnutí žalovaného důvodnou a ztotožnil
se s odůvodněním, které žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl. Shledal, že žalovaný se případem
stěžovatele zabýval již několikrát, zabýval se jím dostatečně a na základě dostatečně jištěného stavu
věci. K důvodu žádosti stěžovatele týkajícímu se jeho politické angažovanosti v Gruzii soud
konstatoval, že výpovědi stěžovatele postrádaly věrohodnost a rozpory (počet demonstrací, jichž
se účastnil; uplatnění násilí policií při těchto demonstracích; rok vstupu do politické strany) nebyl
schopen vysvětlit, přičemž tyto rozpory nelze přičíst běžnému zapomínání. K obavě z uvěznění
z důvodu nenastoupení k základní vojenské službě krajský soud uvedl, že se stěžovatel může
v Gruzii domoci výkonu alternativní vojenské služby, jejího odkladu nebo „vykoupení“ za finanční
obnos. Obě tyto námitky byly dle krajského soudu dostatečně vypořádány již v předchozích dvou
správních i soudních řízeních vedených se stěžovatelem. Dle krajského soudu je třeba přihlédnout
k tomu, že stěžovatel neměl žádný problém s vyřízením cestovního dokladu a následně i sňatku
na gruzínském velvyslanectví. Třetí a poslední důvod stěžovatele k udělení mezinárodní ochrany
byla potřeba realizace rodinného života na území České republiky, kde stěžovatel nyní má manželku
a syna. Krajský soud dovodil, že na základě tohoto důvodu nelze stěžovateli mezinárodní ochranu
udělit. K tomuto účelu měl stěžovatel využít institut trvalého pobytu, jehož tvrzené složitosti mohl
překonat s pomocí své manželky a její rodiny, kteří na území České republiky trvalý pobyt vyřízený
mají. Při zjišťování, zda nejsou dány důvodu pro udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany
vycházel žalovaný z dostatečně zjištěného stavu věci. Na území Gruzie neprobíhá válečný konflikt,
lidská práva jsou dodržována, žádný postih stěžovateli jako neúspěšnému žadateli o mezinárodní
ochranu při návratu do vlasti nehrozí. Krajský soud opět zdůraznil, že gruzínské úřady o stěžovatele
zjevně nejeví zvýšený zájem, pokud neměl žádný problém s vyřizováním dokladů a jiných formalit.
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „s. ř. s.“).
Ke kasační stížnosti žalovaný vyjádřením sdělil, že dle jeho názoru kasační stížnost
nepřesahuje svým významem vlastní zájmy stěžovatele. Žalovaný má za to, že nepochybil
a postupoval správně a na základě dostatečně zjištěného stavu věci.
Stěžovatel svou replikou k vyjádření žalovaného částečně zrekapituloval námitky uvedené již
v kasační stížnosti. Trval na tom, že žalovaný správní orgán i krajský soud pochybily při posuzování
jeho případu.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nejprve zabýval otázkou, zda
kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní
vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní
soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (dostupné
na www.nssoud.cz stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu),
v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Nejvyšší správní soud
dovodil, že „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Z citovaného usnesení
je zřejmé, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán, pokud se kasační stížnost dotýká právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
nebo se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Další případy
přijatelnosti kasační stížnosti mohou nastat, pokud bude potřeba učinit tzv. judikaturní odklon, nebo
bude v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. Za takové zásadní pochybení lze považovat
nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury či hrubé pochybení při výkladu hmotného nebo
procesního práva v konkrétním jednotlivém případě.
Plně v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je uvést, v čem
stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě přesah svých vlastních
zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat. V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že přesah jeho vlastních zájmů spatřuje v zásadních
pochybeních krajského soudu a žalovaného při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů,
dále v nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem
i žalovaným, která mají přímý dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
V projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k názoru, že kasační stížnost stěžovatele
nepřesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu shora uvedeného, a proto rozhodl o jejím odmítnutí pro
nepřijatelnost.
Stěžovatel odůvodnil přijatelnost své kasační stížnosti pochybením krajského soudu
spočívajícím v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z důvodu chybně provedeného
dokazování a absence logických vazeb mezi některými provedenými důkazy a závěry, která z nich
soud učinil. Soud se dle stěžovatele nevypořádal se všemi důkazy, především se zprávami o stavu
lidských práv a dodržování lidských práv v Gruzii. Dle kasační stížnosti se krajský soud nezabýval
ani hrozbou uvěznění stěžovatele v případě návratu do vlasti kvůli nenastoupení k výkonu základní
vojenské služby.
Nejvyšší správní soud namítané pochybení krajského soudu neshledal. Nelze souhlasit
se stěžovatelem, že se krajský soud nezabýval posouzením důkazů týkajících se stavu lidských práv
a jejich dodržování v Gruzii. Krajský soud sice v jedné části rozsudku uvedl, že součástí správního
spisu jsou informace shromážděné žalovaným ohledně politické a ekonomické situace a stavu
dodržování lidských práv na Ukrajině, nicméně hned vzápětí a i na ostatních místech v rozsudku
zmiňuje výroční zprávu Human Rights Watch – Gruzie z ledna 2011 a ledna 2012 a zprávy
obsažené v aktuální databázi ČTK – Gruzie. Z obsahu správního spisu, soudního spisu
i ze samotného napadeného rozsudku je zřejmé, že se jedná pouze o písařské pochybení, které
nemělo a ani nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, neboť žalovaný a následně
krajský soud vycházel z důkazů týkajících se Gruzie a nikoliv Ukrajiny. Krajský soud také dostatečně
posoudil otázku dodržování lidských práv v Gruzii. Zhodnotil, zda žalovaný dostatečně zjistil stav
věci, zda měl k dispozici potřebné důkazy a dovodil, že stěžovateli v Gruzii nehrozí žádné postihy
kvůli nedodržování lidských práv. Namítá-li stěžovatel, že se krajský soud nevypořádal s otázkou
stěžovatelova možného uvěznění při návratu do Gruzie, nelze se s tímto tvrzením ztotožnit.
Krajský soud se ztotožnil s vypořádáním věci žalovaným, odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí
a odkázal i na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2009,
č. j. 56 Az 89/2008 - 42, kterým byla tato námitka ve věci stěžovatele již vypořádána. Kasační
stížnost proti tomuto rozsudku byla Nejvyšším správním soudem dne 22. 7. 2010,
č. j. 9 Azs 23/2010 - 74, odmítnuta pro nesplnění podmínek řízení. Krajský soud navíc na základě
dostatečných informací ze správního spisu dovodil, že stěžovatelem tvrzené uvěznění kvůli
nenastoupení k výkonu základní vojenské služby není v souladu se zjištěními žalovaného a důkazy
ve správním spisu. Stěžovatel se může domoci alternativního výkonu vojenské služby či jejího
odkladu, i může být od jejího výkonu za určitý finanční obnos upuštěno.
Stěžovatel namítal též nedostatečně zjištěný stav věci. Ze soudního i správního spisu
Nejvyšší správní soud ověřil, že krajský soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného stavu
věci, což ostatně plyne i z napadeného rozsudku, v němž krajský soud uvedl, jaké všechny důkazy
má k dispozici. Stěžovatel tuto námitku vznesl i v řízení před krajským soudem, nicméně sám
nenavrhl provedení dalšího dokazování ani další konkrétní důkazy potřebné ke zjištění stavu věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z uvedeného je zřejmé, že se v tomto případě jedná
o námitku účelovou a zcela nedůvodnou.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozsudek krajského soudu
není nepřezkoumatelný, krajský soud rozhodoval na základě dostatečně a řádně zjištěného stavu
věci. Nelze tak souhlasit se závěrem stěžovatele, že na základě takového tvrzeného pochybení je dán
přesah jeho vlastních zájmů v právě posuzované věci.
Dle stěžovatele je přesah jeho vlastních zájmů dán také nesprávným posouzením právní
otázky krajským soudem, které mělo přímý dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Stěžovatel uvedl, že krajský soud nesprávně vyhodnotil otázku věrohodnosti výpovědí
stěžovatele v průběhu řízení před správním orgánem. Nejvyšší správní soud ze správního spisu
ověřil konzistentnost výpovědí stěžovatele a zjistil, že skutečně uváděl ve svých výpovědích rozdílné
skutečnosti. Stěžovatel uvedl rozdílný počet demonstrací, jichž se účastnil. Při demonstracích byl
podle jedné verze policisty bit obuškem přes nohy, podle další výpovědi se však demonstrace obešly
bez násilí. Nekonzistentní je také výpověď, dle níž vstoupil do politické strany roku 2005,
s výpovědí, podle které byl jejím členem již od roku 2004. Žalovaný také vzal v potaz poměrně malé
politické znalosti stěžovatele, a to i přes jeho tvrzené vysokoškolské vzdělání. Zdůraznil také
v souladu se žalovaným, že stěžovatel neměl žádné problémy s obstaráním si cestovního dokladu
na zastupitelském úřadu Gruzie v České republice, neměl potíže s vyřízením formalit potřebných
k uzavření sňatku. Stěžovatel též uvedl, že byl několikrát zatčen a že je v Gruzii trestně stíhán,
přitom však z jím předloženého trestního rejstříku žádná taková skutečnost neplyne. Stěžovatel
nebyl schopen uvedené rozpory ve výpovědích jakkoli vysvětlit. Obdobným způsobem věc
zhodnotil i krajský soud a shledal námitku nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud již dříve dovodil, že „není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své
osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního
orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl
vyvracejí či zpochybňují (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57). V posuzované věci žalovaný správní orgán i krajský soud dostatečně
odůvodnily, proč neshledaly výpovědi stěžovatele dostatečně konzistentními a věrohodnými.
Stěžovatel nedostál požadavku, aby své důvody pro udělení mezinárodní ochrany odůvodnil svou
vlastní věrohodnou výpovědí. Jeho výpovědi nejenže byly vzájemně rozporné, ale nebyly v souladu
ani se zjištěními a důkazy obstaranými žalovaným a založenými ve správním spisu. Ve vztahu
ke stěžovatelem tvrzenému porušení ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění platném
pro projednávanou věc, je třeba podotknout, že správní orgán nepochybil, pokud posoudil
vzájemně rozporná tvrzení stěžovatele jako nevěrohodná, zvláště za situace, kdy stěžovatelem
tvrzené skutečnosti neměly oporu v provedeném dokazování (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 5. 2005, č. j. 3 Azs 246/2004 – 40). Nejvyšší správní soud tedy v tomto
ohledu neshledal žádné pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele, a odůvodňujícího přijatelnost jeho kasační stížnosti.
Kasační stížností je dále namítáno nesprávné posouzení právní otázky hrozby
pronásledování resp. obavy stěžovatele z pronásledování v Gruzii z důvodu jeho politických
postojů.
Dle ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo že má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez
státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Zákonnou definici pojmu pronásledování poskytuje ustanovení §2 odst. 8 zákona o azylu,
dle něhož se za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských
práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo
podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání
soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně
mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování
se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části
státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého
posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě
vztahuje pouze na část státu.
Krajský soud v souladu s rozhodnutím žalovaného dovodil, že stěžovatel nesplnil zákonné
podmínky pro udělení azylu z důvodů dle ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu. K této
otázce třeba zdůraznit, že stěžovatel v žádosti o přidělení mezinárodní ochrany výslovně uvedl,
že ji nepodává z politických důvodů. Tvrdil-li až následně v řízení před krajským soudem,
že je pronásledován nebo se obává pronásledování za uplatňování jeho politických práv, pak takové
námitce nelze vyhovět. Dle ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumávání rozhodnutí vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Stěžovatelem uvedená
tvrzení také nejsou skutečnostmi, které by vyšly najevo až po vydání žalobou
napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 3/2011 - 131), neboť tyto skutečnosti mohl stěžovatel uvést již v řízení před žalovaným
správním orgánem. Stěžovatel však naopak výslovně v žádosti uvedl, že ji nepodává z politických
důvodů. Krajský soud se přesto zabýval touto námitkou a především z bezproblémové komunikace
stěžovatele se zastupitelským úřadem Gruzie v České republice a čistého trestního rejstříku dovodil,
že podmínky dle ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu nebyly dány. Krajský soud
se obdobně jako žalovaný zabýval otázkou povahy žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany. Dospěl přitom k závěru, že jeho žádost směřuje spíše k dosažení trvalého pobytu v České
republice, protože se na území České republiky vyskytuje již poměrně dlouhou dobu a má zde
rodinu. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005,
č. j. 7 Azs 187/2004 – 94, jímž zdejší soud konstatoval, že azylové řízení není nástrojem legalizace
pobytu na území České republiky, ale slouží výhradně k poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích
států, kteří jsou na území původu vystaveni pronásledování, nebo mají odůvodnění strach
z takového pronásledování.
V kasační stížnosti je dále uvedeno, že nebyla-li stěžovateli přiznána ochrana dle ustanovení
§12 zákona o azylu, měl mu žalovaný přiznat doplňkovou ochranu na základě ustanovení §14a
odst. 1 zákona o azylu.
Doplňková ochrana se dle §14a odst. 1 zákona o azylu udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro
udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2
a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo
svého posledního trvalého bydliště. Za takovou vážnou újmu je dle odst. 2 téhož ustanovení třeba
považovat uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo
trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud
by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Žalovaný o možnosti udělení této ochrany rozhodoval na základě značného množství
shromážděných informací založených ve správním spisu a dospěl k závěru, že stěžovateli v Gruzii
nehrozí žádné ustanovením §14a zákona o azylu vytyčené nebezpečí vážné újmy. Mimo důkazů
založených ve správním spisu vycházel žalovaný také ze zjevně bezproblémového kontaktu
stěžovatele se zastupitelským orgánem jeho země v České republice. Krajský soud vyhodnotil své
závěry obdobným způsobem, řádně je zdůvodnil a neshledal v tomto směru žádné pochybení
žalovaného správního orgánu.
V ustanovení §14a odst. 2 zákona o azylu je obsažen taxativní výčet typů vážné újmy, tento
výčet tak nelze rozšiřovat. Ve vztahu k udělení doplňkové ochrany stěžovatel tvrdil pouze stejné
důvody, které uplatnil již ve vztahu k mezinárodní ochraně dle ustanovení §12 zákona o azylu.,
tj. že mu v domovské zemi hrozí nebezpečí trestního stíhání či rovnou uvěznění za uplatňování
jeho politických práv. „Hrozba trestního stíhání či již zahájené stíhání může být sama o sobě azylově relevantní,
pokud osobě, jež je jí ohrožena, v souvislosti s tím hrozí skutečně zásadní fyzické či psychické útrapy či dokonce smrt
již jen z důvodu, že v zemi původu takové následky trestního stíhání pravidelně (tj. ve významné části případů)
nastávají, tj. jsou přiměřeně pravděpodobné (§12 a §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu). Dále tak tomu může
být v případech, kdy je z konkrétních skutečností patrné, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání či možného stíhání
v nežádoucím směru významně a s velmi tíživými důsledky pro sféru jeho základních práv vymykají obvyklým
standardům země původu, např. proto, že stíhání je vedeno z účelových politických důvodů či proto, aby zastrašilo,
umlčelo či jinak nelegitimně ovlivnilo stíhaného nebo jej připravilo o majetek, případně zničilo jeho společenské
postavení, přičemž prostředky k nápravě takto účelového trestního stíhání a na ochranu stíhaného v zemi původu
nejsou k dispozici či jsou neúčinné. Azylově relevantním důvodem proto většinou nebudou excesy při vyšetřování,
a to zpravidla ani dějí-li se opakovaně, nejsou-li vedeny zlovolným záměrem, či obecně tvrdá praxe orgánů trestní
spravedlnosti, nedosahuje-li nelidských rozměrů“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 - 46).
Ve světle výše uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal, že by krajský soud nesprávně
posoudil otázku, zda měla být stěžovateli udělena doplňková ochrana ve smyslu ustanovení §14a
odst. 1 zákona o azylu. Stěžovatel zákonné podmínky pro udělené doplňkové ochrany nesplnil.
Krajský soud měl také dostatečné množství důkazů a zjistil stav věci, o němž zdejší soud nemá
důvodné pochybnosti.
Nejvyšší správní soud na základě uvedených skutečnosti dovodil, že kasační stížnost
stěžovatele nepřesahuje jeho vlastní zájmy, neboť krajský soud při vypořádávání posuzovaného
případu nepochybil z procesního ani hmotněprávního hlediska. Ustálená judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky stěžovatele uplatněné
v kasační stížnosti. Zdejší soud tak neshledal potřebu odklonu od své judikatury a ani krajský soud
se od této judikatury nikterak neodchýlil.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nepřijatelnou a dle ustanovení §104a
s. ř. s. ji usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Krajský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupce z řad advokátů. Toto zastupování
pokračuje i v řízení o kasační stížnosti [§38 odst. 8 in fine s. ř. s.]. Náklady řízení v tomto případě
hradí dle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. stát. Ustanovený zástupce
Mgr. Milan Musil, advokát se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, provedl ve věci dva
úkony právní služby v celkové hodnotě 6 200 Kč spočívající v sepisu kasační stížnosti a podáni
repliky k vyjádření žalovaného. Provedl tedy dva úkony právní služby ve smyslu ustanovení §11
odst. 1 písm. d), ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátu a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění platném
pro projednávanou věc. Podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu náleží ustanovenému
zástupci stěžovatele i náhrada hotových výdajů v celkové výši 600 Kč za oba úkony právní služby.
S ohledem na skutečnost, že Mgr. Milan Musil je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok
vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro projednávanou věc,
a to ve výši 1 428 Kč. Ustanovenému advokátovi se tedy přiznává odměna v celkové výši 8 228 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám právního zástupce stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu