ECLI:CZ:NSS:2013:KONF.15.2013:14
sp. zn. Konf 15/2013 - 14
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana
Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marie Žiškové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Okresním soudem v Hradci Králové, a dalších účastníků sporu vedeného
u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 278/2012, o 4596 Kč s příslušenstvím:
žalobkyně: Telefónica Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, 140 22 Praha 4,
IČ 60193336, a žalovaný: P. K., .
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 19 C 278/2012, o 4596 Kč s příslušenstvím, je soud.
II. Usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2012, čj. 19 C 278/2012 - 21,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 25. 2. 2013 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, se Český telekomunikační úřad
domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb., který vznikl mezi ním a Okresním soudem v Hradci Králové ve věci žaloby
o zaplacení částky 4596 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalovaný byl v době poskytování platebních transakcí účastníkem telefonní stanice číslo x
u společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. (dále jen „žalobkyně“).
Žalobkyně vystavila žalovanému fakturu za zúčtovací období 23. 3. 2011 – 22. 4. 2011
na částku 2514,23 Kč, z čehož platby za platební transakce činily 2070 Kč, fakturu za zúčtovací
období 23. 4. 2011 – 22. 5. 2011 na částku 1268,99 Kč, z čehož platby za platební transakce činily
237 Kč, fakturu za zúčtovací období 23. 5. 2011 – 22. 6. 2011 na částku 1916,67 Kč, z čehož
platby za platební transakce činily 733 Kč, fakturu za zúčtovací období 23. 6. 2011 - 22. 7. 201
na částku 2118,26 Kč, z čehož platby za platební transakce činily 1506 Kč, fakturu za zúčtovací
období 23. 7. 2011 - 22. 8. 201 na částku 50 Kč, z čehož platby za platební transakce činily 50 Kč.
Celková neuhrazená částka za platební transakce tak činila 4596 Kč.
Vzhledem k tomu, že žalovaný dobrovolně částku za platební transakce neuhradil, podala
žalobkyně 20. 7. 2012 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu k Okresnímu soudu
v Hradci Králové, ve kterém se domáhala, aby okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit
částku 4596 Kč s příslušenstvím včetně nákladů řízení.
Žalobkyně se v návrhu domáhala zaplacení částky 4596 Kč za poskytnuté platební
transakce. Uvedla, že provozuje vlastní síť elektronických komunikací, prostřednictvím
které umožňuje účastníkům využívat i služby jiných subjektů či provádění platebních transakcí.
Platební transakce uskutečňuje žalobkyně na základě registrace poskytovatelů platebních služeb
malého rozsahu u České národní banky podle §5 písm. i), §53 a §143 zákona č. 284/2009 Sb.,
o platebním styku. Žalobkyně v návrhu vysvětlila podstatu platebních transakcí a zdůraznila,
že platební transakce je vždy provedena na základě příkazu účastníka a žalobkyně účastníkovi
pouze umožňuje prostřednictvím svého elektronického komunikačního zařízení zaplatit cenu
za zboží nebo služby, které mu poskytují jiné osoby - smluvní partneři žalobkyně.
Podle žalobkyně umožnit zadávání platebních příkazů pomocí koncových elektronických
zařízení je činností podle zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, a nejedná se o služby
elektronických komunikací podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.
Platební transakce umožňuje žalobkyně svým účastníkům realizovat na základě Všeobecných
podmínek pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací společnosti
Telefónica Czech Republic a. s. (dále jen „všeobecné podmínky“), které obsahují bod 15,
zabývající se platebními transakcemi a podstatou platebních transakcí a způsobem úhrady.
Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný byl účastníkem telefonní stanice číslo x a žalobkyně
mu umožnila, aby zadal prostřednictvím sítě žalobkyně pokyn k provedení plateb za poskytnuté
služby obsahu na číslech počínajících číslem 909: služby pro dospělé, a na čísle 900: hry, hudby,
videa, komerční služby. Částku, kterou měl žalovaný za platební transakce zaplatit, oznámila
žalobkyně v samostatné části pravidelného vyúčtování, nikoli souhrnně s platbami za poskytnuté
služby elektronických komunikací. Protože žalovaný částku neuhradil, domáhá se žalobkyně
jejího zaplacení žalobou u soudu.
Okresní soud v Hradci Králové usnesením dne 29. 11. 2012, čj. 19 C 278/2012 - 21,
rozhodl o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena
Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V odůvodnění poukázal na to, že k rozhodování ve věcech elektronických komunikací není dána
pravomoc soudů, ale Českého telekomunikačního úřadu, nejsou proto splněny podmínky řízení
před soudem a je nutné řízení zastavit a věc postoupit správnímu orgánu.
Český telekomunikační úřad (dále jen „navrhovatel“) následně podal zvláštnímu senátu
návrh na rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že podle §2 zákona
o elektronických komunikacích se službou elektronických komunikací rozumí „služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí
a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi
a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají
zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“.
Navrhovatel dále uvedl, že žalobkyně požaduje uhradit částku ve výši 4596 Kč
s příslušenstvím za služby třetích stran („služby obsahu“), nebo tzv. platební transakce.
Tyto služby třetích stran nejsou službami elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n)
zákona o elektronických komunikacích, ale službami, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí
a služeb elektronických komunikací poskytovatele služeb elektronických komunikací. Žalobkyně
není poskytovatelem služeb třetích stran, ale pouze umožňuje přístup k těmto službám a zajišťuje
výběr plateb za tyto služby. Služby obsahu podle navrhovatele nepředstavují služby
elektronických komunikací, a proto je orgánem příslušným k rozhodování o ceně za tyto služby
soud.
Navrhovatel odkázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 30. 11. 2011,
čj. Konf 79/2011 - 16, které se zabývalo vyúčtováním za platební transakce, a se závěry
zvláštního senátu se ztotožnil.
Český telekomunikační úřad z popsaných důvodů navrhoval, aby zvláštní senát vyslovil,
že k rozhodování ve věci je příslušný soud, nikoli správní orgán.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecnými soudy
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Okresní soud v Hradci Králové v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc
věc rozhodnout a rovněž navrhovatel popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté,
co mu byla postoupena; zvláštní senát proto shledal, že se jedná o negativní (záporný)
kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem č. 131/2002 Sb.
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen podle §3 zákona o elektronických komunikacích
jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem,
včetně regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory
mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem
na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených
tímto zákonem nebo na jeho základě.“
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12, dostupné na www.nssoud.cz) je třeba současného naplnění dvou
podmínek k tomu, aby byla dle §129 odst. 1 věta první zákona o elektronických komunikacích
založena pravomoc navrhovatele rozhodnout účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle §7 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích
rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických komunikací,
c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“. Službou elektronických komunikací se rozumí
dle §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích „služba obvykle poskytovaná za úplatu,
která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně
telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích
kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací
nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických
komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů
po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku stanovenou
v §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý, kdo uzavřel
s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování
těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou v §2 písm. b)
zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo žádá veřejně
dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou elektronických komunikací
se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo
předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, který vychází z druhé věty §129
odst. 1 zákona o elektronických komunikacích: „pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem
nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny je podle §64 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích jednou ze základních povinností účastníka, popř. uživatele veřejně dostupné služby
elektronických komunikací.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost, přičemž žalovaný naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích. Osobní
předpoklad je proto splněn.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací. Z definice služeb elektronických
komunikací obsažené v §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích však vyplývá,
že službou elektronických komunikací nelze rozumět každou službu, která bude přístupná
účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost prostřednictvím její sítě a služeb
elektronických komunikací. Výjimkou patrnou z formulace citovaného ustanovení jsou služby,
jejichž užívání, resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel - osoba vykonávající komunikační
činnost - zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb elektronických komunikací,
nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Z předložených faktur vyplývá, že žalobkyně účtovala žalovanému za období
od 23. 3. 2011 do 22. 8. 2011 platby za tzv. „platební transakce“.
Zvláštní senát v předchozích usneseních (např. sp. zn. Konf 4/2011, Konf 7/2011
a dalších) při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel ze Všeobecných podmínek,
kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup ke službám třetích stran
(bod 11.3) a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran (body 11.1 a 11.4). Z těchto ustanovení
vyplývalo, že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb a v souladu
s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických komunikací,
jejichž byla poskytovatelem.
Aktuální všeobecné podmínky již neupravují služby, které nabízejí obsah prostřednictvím
sítí a služeb elektronických komunikací žalobkyně, jako služby třetích stran; upravují je v bodě 15
všeobecných podmínek jako tzv. „platební transakce“. Platebními transakcemi
jsou např. Premium SMS, Dárcovské SMS, Audiotext, atd.
Povahou služby Audiotext se zvláštní senát zabýval usnesení ze dne 5. 10. 2011,
čj. Konf 73/2011 - 11, ve kterém shledal, že žalobkyně není provozovatelem audiotexových
linek, pouze umožňuje jejich provoz jednotlivým smluvním partnerům a zajišťuje výběr plateb
za služby od zákazníků. Taktéž u dalších platebních transakcí je zachován stejný princip.
Platební transakce tedy neposkytuje žalobkyně, ale pouze zpřístupňuje jejich užívání
prostřednictvím své sítě smluvním partnerům. Žalobkyně o povaze platebních transakcí
informovala žalovaného na všech předložených fakturách; popsala, kde může žalovaný získat
seznam partnerů, kteří platební transakce poskytují, a jak se bránit proti případným
nesrovnalostem.
Platební transakce tedy neposkytuje žalobkyně, ale další osoby, se kterými uzavřela
smlouvu. Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu
a žalobkyní. Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal, že služby využité žalovaným nejsou
ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích službami elektronických
komunikací. Spor o zaplacení ceny za takové služby pak není sporem o plnění povinností
uložených na základě zákona o elektronických komunikacích (k obdobnému závěru dospěl
zvláštní senát v usnesení ze dne 31. 5. 2010, čj. Konf 99/2009 - 7, dostupném
na www.nssoud.cz). Tento závěr je stěžejní pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací
pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou být ve vzájemném
vztahu žalobkyně, žalovaného a poskytovatele služby obsahu splněny podmínky stanovené větou
první, příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě poskytnuté služby nejsou službou
elektronických komunikací; pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1
o. s. ř. soudy rozhodují „spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány“.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.). Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona
č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc
o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil
usnesení Okresního soudu v Hradci králové ze dne 29. 11. 2012, čj. 19 C 278/2012 – 21,
a odstranil tak překážku věci rozhodnuté (výrok II.).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Okresní soud v Hradci Králové
pokračovat v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. června 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu