ECLI:CZ:NSS:2013:KONF.53.2012:16
sp. zn. Konf 53/2012 - 16
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana
Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Marie Žiškové,
rozhodl o návrhu Úřadu pro ochranu osobních údajů, se sídlem v Praze 7, pplk. Sochora 27,
na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4, a dalších
účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 Nc 2767/2012,
o vydání předběžného opatření ve věci žalobce: Mgr. R. L., a žalovaných: 1) SOLUS, zájmové
sdružení právnických osob, se sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4 – Krč, 2) Home Credit, a.
s., se sídlem Moravské náměstí 249/8, Brno,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 10 Nc 2767/2012, o nařízení předběžného opatření, je soud.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 5. 2012, čj. 10 Nc 2767/2012 - 9,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 20. 7. 2012 se Úřad pro ochranu osobních údajů domáhal,
aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb. mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4 ve věci návrhu žalobce na vydání
předběžného opatření.
Z předloženého soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 10 Nc 2767/2012
a z podání navrhovatele vyplynuly následující skutečnosti:
Dne 15. 5. 2012 podal žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh,
kterým se domáhal vydání předběžného opatření. Žádal, aby okresní soud rozhodl, že žalovaný
1) má povinnost zdržet se evidence osobních údajů žalobce a jejich poskytování třetím osobám,
a že žalovaný 2) nesmí poskytovat osobní údaje žalobce třetí osobě včetně žalovaného
1). V návrhu žalobce mj. uvedl, že žalovaní neoprávněně bez jeho souhlasu shromažďují údaje
týkající se jeho osoby. Naopak žalobce proti jednání žalovaných brojil tím, že zaslal žalovaným
dopis, ve kterém vyjádřil svůj nesouhlas se zpracováním osobních údajů. Žalobce uzavřel,
že nezákonné zveřejnění údajů zásadním způsobem ovlivňuje jeho soukromý i pracovní život,
a proto podal návrh na vydání předběžného opatření.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 16. 5. 2012, čj. 10 Nc 2767/2012 - 9, řízení
o vydání předběžného opatření zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc
postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů; dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Obvodní soud s odkazem na §7, §103, §104 odst. 1 o. s. ř. shledal, že nejsou splněny
podmínky řízení. Podle obvodního soudu z §29 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních
údajů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), vyplývá, že Úřad pro ochranu osobních údajů
provádí dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem při zpracování osobních
údajů, přijímá podněty a stížnosti na porušení povinností stanovených zákonem při zpracování
osobních údajů a informuje o jejich vyřízení. Proto rozhodl, že je k řízení ve věci příslušný
správní orgán.
S rozhodnutím obvodního soudu nesouhlasil Úřad pro ochranu osobních údajů
(dále jen „navrhovatel“), a proto podal zvláštnímu senátu návrh na řešení kompetenčního sporu
podle zákona č. 131/2002 Sb. Navrhovatel je toho názoru, že §29 či §21 odst. 1 a 3 zákona
o ochraně osobních údajů nezakládá jeho pravomoc k řešení soukromoprávních sporů.
Navrhovatel jako dozorový a správní orgán má pravomoc provádět veřejnoprávní kontrolu
zpracování osobních údajů a dále pravomoc vést správní řízení o uložení sankce za správní delikt
(§46 zákona o ochraně osobních údajů). Navrhovatel však není oprávněn vydat předběžné
opatření na základě návrhu konkrétního stěžovatele. Navrhovatel odkázal na usnesení zvláštního
senátu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. Konf 56/2009, v němž zvláštní senát mj. uvedl, že z §21 a §29
zákona o ochraně osobních údajů již od roku 2004 nevyplývá jakákoli pravomoc úřadu týkající
se zajišťování opatření k nápravě ve smyslu poskytnutí zadostiučinění, a dále na usnesení
zvláštního senátu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. Konf 10/2012, zabývající se právem účastníků
na soudní ochranu.
Navrhovatel dále uvedl, že předmětem sporu je evidování žalobce jako dlužníka a záznam
o pohledávce v databázi SOLUS. Žalobce podal návrh na vydání předběžného opatření z důvodu
odvrácení další závažné škody, protože jej vedení v databázi omezuje v podnikání i osobním
životě. Podle navrhovatele je proto předmětem sporu soukromoprávní vztah mezi žalobcem
a žalovanými vyplývající ze zpracování osobních údajů o žalobci na základě předchozího
smluvního vztahu; ve věci by proto měl rozhodovat soud.
Pouze pro doplnění navrhovatel zvláštnímu senátu sdělil, že se na něj žalobce obrátil
se stížností podle §29 zákona č. 101/2000 Sb., což ale nebrání tomu, aby se svého práva domáhal
také u soudu.
Navrhovatel z výše uvedených důvodů uzavřel, že příslušným k rozhodování ve věci
je soud.
K návrhu na rozhodnutí kompetenčního sporu se vyjádřil SOLUS, zájmové sdružení
právnických osob [dále jen „žalovaný 1)]. Uvedl, že §21 zákona o ochraně osobních údajů
byl několikrát novelizován. Původní znění tohoto ustanovení upravovalo, že „pokud subjekt údajů
zjistí, že došlo k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem, má právo se obrátit na Úřad s žádostí
o zajištění opatření k nápravě“. Aktuální znění §21 zákona o ochraně osobních údajů, účinné
od 1. 1. 2012, však tuto pravomoc navrhovatele již neobsahuje. Z výše uvedeného
podle žalovaného 1) vyplývá, že zákonodárce vědomě omezil pravomoc navrhovatele. Ve věci
by proto měly rozhodovat soudy.
Také společnost Home Credit, a. s. [dále jen „žalovaný 2)], se vyjádřila k návrhu na řešení
kompetenčního sporu a ztotožnila se s argumentací navrhovatele. Podle žalovaného
2) je navrhovateli svěřena pouze veřejnoprávní dozorová činnost ve věcech ochrany osobních
údajů. Uvedený závěr potvrzují i rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 14. 6. 2012,
sp. zn. Konf 10/2012, a ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. Konf 56/2009. Žalovaný 2) uzavřel, že ve věci
by měl rozhodovat soud, nikoli správní orgán.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Ustanovení §21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, ve znění účinném
do 25. 7. 2004, upravovalo, že pokud subjekt údajů (dále jen „subjekt“) zjistil, že správce
nebo zpracovatel údajů porušil své povinnosti, měl právo obrátit se na navrhovatele se žádostí
o zajištění opatření k nápravě. Toto ustanovení bylo novelizováno zákonem č. 439/2004 Sb.,
kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, platným a účinným od 26. 7. 2004. Důvodová zpráva
k tomuto zákonu uvádí: „Změna ustanovení §21 až 24, která se týkají ochrany práv subjektu údajů,
je navrhována z několika důvodů. Tím nejdůležitějším je dosavadní zkušenost s aplikací §21
a násl., kdy se přístup Úřadu, přístup subjektů údajů a přístup soudů, nepodařilo sjednotit v tom směru, že Úřad
jako ústřední správní úřad nemůže v takovém případě ve své kompetenci řešit spory mezi správcem, zpracovatelem
a subjektem údajů o odstranění následků neoprávněných zásahů do soukromí subjektů údajů a druh, popřípadě
výši náhrady…Proto se navrhuje, aby kompetence Úřadu byla v tomto případě odpovídající jeho postavení a Úřad
mohl na základě podnětu subjektu údajů postupovat vůči správci nebo zpracovateli prostředky pro správní úřad
obvyklými, a případy, kdy jsou vznášeny nároky na náhradu nemajetkové újmy nebo náhradu škody, svěřit
do pravomoci soudů, jak je tomu ostatně obvyklé i v ostatních případech zásahů do práva na ochranu osobnosti“.
Od roku 2004 se subjekt osobních údajů mohl podle novelizovaného §21 odst. 1 zákona
o ochraně osobních údajů domáhat nápravy při protiprávním zpracování jeho osobních údajů
tak, že podal žádost o vysvětlení anebo žádost o odstranění vzniklého stavu u správce nebo
zpracovatele údajů. Ustanovení §21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů, ve znění
účinném do 31. 12. 2011, však umožňovalo, aby se dotčený subjekt osobních údajů obrátil
s požadavky podle §21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů i přímo na navrhovatele.
Rozhodováním navrhovatele podle §21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů,
ve znění do 31. 12. 2011, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu a v usnesení
ze dne 4. 9. 2012, čj. 1 As 93/2009 - 273, vyslovil, že „podání učiněné podle §21 odst. 3 i odst. 4
zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění zákona č. 439/2004 Sb., jímž subjekt osobních
údajů žádá Úřad pro ochranu osobních údajů o uložení opatření k nápravě zpracovateli či správci osobních údajů,
je toliko podnětem k uplatnění dozorčího práva Úřadu“. Rozšířený senát dále uvedl, že „na výkon dozoru
Úřadem nemá podatel subjektivní právo a informace Úřadu pro ochranu osobních údajů o způsobu vyřízení
takového podnětu není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s.“. Z toho vyplývá, že i před 1. 1. 2012
byla obrana subjektu podle §21 zákona o ochraně osobních údajů omezená a nenároková,
protože navrhovatel by podání žalobce posuzoval pouze jako podnět ke své dozorové činnosti.
Zvláštní senát rozhoduje podle skutkového a právního stavu v době rozhodování
(srov. č. 485/2005 Sb. NSS), proto je pro nyní rozhodovanou věc důležité, že pravomoc
podle §21 odst. 4 zákona o ochraně osobních údajů navrhovateli od 1. 1. 2012 již nenáleží,
protože zákon č. 468/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických
komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích),
ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2012 zrušil odstavec 3 a 4 §21 zákona
o ochraně osobních údajů. Podle právní úpravy ke dni rozhodování zvláštního senátu je subjekt
údajů oprávněn se obrátit se žádostí o vysvětlení či o odstranění závadného stavu
pouze na správce příp. zpracovatele osobních údajů, nikoli však na navrhovatele, jak tomu bylo
do 31. 12. 2011.
Postavením navrhovatele po 1. 1. 2012 se zvláštní senát zabýval v usnesení ze dne
8. 3. 2012, čj. Konf 94/2011 – 8, dostupném na www.nssoud.cz. Zvláštní senát vyložil, že §21
zákona o ochraně osobních údajů reguluje podmínky práva na přístup k ochraně osobních údajů
tehdy, pokud se subjekt údajů domnívá, že správce nebo zpracovatel provádí zpracování
jeho osobních údajů, které je v rozporu s ochranou jeho soukromého a osobního života
nebo v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů. Dále vyslovil, že „předmětné ustanovení
však nezakládá pravomoc navrhovatele rozhodovat ve sporech mezi subjektem údajů a správcem
nebo zpracovatelem o nárocích plynoucích z takového zásahu. Z §29 zákona o ochraně osobních údajů
pak vyplývá, že pravomoci navrhovatele na úseku ochrany osobních údajů jsou kontrolní a dozorové“. Uzavřel,
že tyto závěry budou platit tím spíše poté, co zákonodárce zrušil v §21 zákona č. 101/2000 Sb.
odstavce 3 a 4 umožňující subjektu údajů obracet se přímo na navrhovatele (shodně rozhodnul
zvláštní senát i v usnesení ze dne 14. 6. 2012, čj. Konf 10/2012 - 6).
S tímto závěrem se zvláštní senát v nyní rozhodované věci ztotožnil. Ustanovení §21
zákona o ochraně osobních údajů, ve znění od 1. 1. 2012, již pravomoc navrhovatele neupravuje.
Činí tak pouze §29, podle kterého může navrhovatel mimo jiné provádět dozor
nad dodržováním povinností stanovených zákonem o ochraně osobních údajů, přijímat podněty
a stížnosti na porušení povinností stanovených zákonem, projednávat přestupky a jiné správní
delikty a udělovat pokuty.
Navrhovatel je proto oprávněn vykonávat pouze kontrolní a dozorovou činnost
podle §29 zákona o ochraně osobních údajů. Není však příslušný k vydání předběžného opatření
či k tomu, aby zakázal či přikázal žalovaným, aby určitým způsobem jednali či nejednali.
Zvláštní senát neshledal důvod, aby se od dosavadních rozhodnutí zvláštního senátu
týkajících se shodné otázky odchýlil. Uzavřel proto, že k rozhodnutí o návrhu na vydání
předběžného opatření je příslušný obvodní soud.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí
zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení
v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Obvodního soud
pro Prahu 4 ze dne 16. 5. 2012, čj. 10 Nc 2767/2012 – 9.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Obvodní soud pro Prahu 4
pokračovat v původním řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. ledna 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu