ECLI:CZ:NSS:2013:KONF.6.2013:13
sp. zn. Konf 6/2013 - 13
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana
Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Pavla Simona, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Žižkové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4, a dalších účastníků sporu vedeného
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 EC 705/2011, o 3006,21 Kč s příslušenstvím:
žalobkyně Telefónica Czech Republic, a.s., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2,
IČ 60193336, a žalovaného Š. P.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o 3006,21 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 EC 705/2011, je soud.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. ledna 2012, čj. 8 EC 705/2011 - 10,
se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 10. 1. 2013 se navrhovatel (Český telekomunikační úřad)
domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále také jen „zákon o některých kompetenčních sporech“) rozhodl kompetenční
spor vzniklý podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) cit. zákona mezi ním a Obvodním soudem
pro Prahu 4 týkající se zaplacení částky 3006,21 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalovaný byl v době poskytování platebních transakcí účastníkem telefonní stanice číslo
x u společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. (dále jen „žalobkyně“).
Žalobkyně vystavila žalovanému fakturu za zúčtovací období 8. 11. 2010 – 7. 12. 2010
na částku 2096 Kč, fakturu za zúčtovací období 8. 12. 2010 – 7. 1. 2011 na částku 1528 Kč
a fakturu za zúčtovací období 8. 1. 2011 – 7. 2. 2011 na částku 200 Kč. Celková neuhrazená
částka za platební transakce činila 3824 Kč. Na tuto částku byla žalobkyní započtena částečná
úhrada ve výši 817,79 Kč. Celková neuhrazená částka za platební transakce po započtení částečné
úhrady tak činila 3006,21 Kč.
Vzhledem k tomu, že žalovaný dobrovolně částku za platební transakce neuhradil, podala
žalobkyně 8. 12. 2011 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu k Obvodnímu soudu
pro Prahu 4, ve kterém se domáhala, aby obvodní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit
částku 3006,21 Kč s příslušenstvím včetně nákladů řízení.
Žalobkyně se v návrhu domáhala zaplacení částky 3006,21 Kč za poskytnuté platební
transakce. Uvedla, že provozuje vlastní síť elektronických komunikací, prostřednictvím
které umožňuje účastníkům využívat i služby jiných subjektů či provádění platebních transakcí.
Platební transakce uskutečňuje žalobkyně na základě registrace poskytovatelů platebních služeb
malého rozsahu u České národní banky podle §5 písm. i), §53 a §143 zákona č. 284/2009 Sb.,
o platebním styku. Žalobkyně v návrhu vysvětlila podstatu platebních transakcí a zdůraznila,
že platební transakce je vždy provedena na základě příkazu účastníka a žalobkyně účastníkovi
pouze umožňuje prostřednictvím svého elektronického komunikačního zařízení zaplatit cenu
za zboží nebo služby, které mu poskytují jiné osoby - smluvní partneři žalobkyně.
Podle žalobkyně umožnění zadávat platební příkazy pomocí koncových elektronických
zařízení je činností podle zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, a nejedná se o služby
elektronických komunikací podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.
Platební transakce umožňuje žalobkyně svým účastníkům realizovat na základě Všeobecných
podmínek pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací společnosti
Telefónica Czech Republic, a. s. (dále jen „Všeobecné podmínky“), které obsahují bod 15,
zabývající se platebními transakcemi a podstatou platebních transakcí a způsobem úhrady.
Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný byl účastníkem telefonní stanice číslo 723570491
a žalobkyně mu umožnila, aby zadal prostřednictvím sítě žalobkyně pokyn k provedení plateb
za poskytnuté služby obsahu na číslech počínajících číslem 903: hry, hudba, videa, a na čísle 900:
komerční služby. Částku, kterou měl žalovaný za platební transakce zaplatit, oznámila žalobkyně
v samostatné části pravidelného vyúčtování odděleně od služeb elektronických komunikací.
Protože žalovaný částku neuhradil, domáhá se žalobkyně jejího zaplacení žalobou u soudu.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 25. 1. 2012, čj. 8 EC 705/2011 - 10 rozhodl
o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V odůvodnění poukázal na to, že podle §129 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb. rozhoduje Český
telekomunikační úřad spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné
a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé. S ohledem na to, že se spor týká povinností
uložených zmíněným zákonem nebo na jeho základě – povinnosti žalovaného zaplatit
za poskytnuté telekomunikační služby, je příslušným k rozhodnutí Český telekomunikační úřad.
Český telekomunikační úřad (dále jen „navrhovatel“) následně podal zvláštnímu senátu
návrh na rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že podle §2 zákona
o elektronických komunikacích se službou elektronických komunikací rozumí „služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb
elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným
službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela
nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“.
Navrhovatel dále uvedl, že žalobkyně požaduje uhradit částku ve výši 3006,21 Kč
s příslušenstvím za služby třetích stran („služby obsahu“), nebo tzv. platební transakce. Platební
transakce umožňuje účastníkovi zaplatit prostřednictvím svého elektronického komunikačního
zařízení cenu za zboží nebo služby poskytované jinými osobami (partnery). Při platebních
transakcích jedná žalobkyně pouze jako zprostředkovatel platby mezi účastníkem a partnerem.
Tyto služby třetích stran nejsou službami elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n)
zákona o elektronických komunikacích, ale službami, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí
a služeb elektronických komunikací poskytovatele služeb elektronických komunikací.
Z uvedeného je zjevné, že pravomoc Českého telekomunikačního úřadu je dána pouze v případě
sporů o otázkách souvisejících se samotným poskytováním služeb elektronických komunikací,
eventuelně o ujednáních na ně úzce navazujících; nárok z titulu ceny za platební transakce,
tj. za služby obsahu, přitom takovým ujednáním není. Český telekomunikační úřad tedy není
příslušným orgánem k rozhodnutí daného sporu.
Navrhovatel odkázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 30. 11. 2011,
čj. Konf 79/2011 - 16, a ze dne 31. 5. 2010, čj. Konf 99/2009 - 7, která se zabývala vyúčtováním
za platební transakce, a se závěry zvláštního senátu se ztotožnil.
Český telekomunikační úřad z popsaných důvodů navrhoval, aby zvláštní senát vyslovil,
že k rozhodování ve věci je příslušný soud, nikoli správní orgán.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecnými soudy
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Obvodní soud pro Prahu 4 v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc věc
rozhodnout a rovněž navrhovatel popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté, co mu byla
postoupena; zvláštní senát proto shledal, že se jedná o negativní (záporný) kompetenční spor,
k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem č. 131/2002 Sb.
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen podle §3 zákona o elektronických komunikacích
jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně
regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory mezi
osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně
druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem
nebo na jeho základě.“
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12, dostupné na www.nssoud.cz) je třeba současného naplnění dvou
podmínek k tomu, aby byla dle §129 odst. 1 věta první zákona o elektronických komunikacích
založena pravomoc navrhovatele rozhodnout účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle §7 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích
rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických komunikací, c)
provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“. Službou elektronických komunikací se rozumí
dle §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích „služba obvykle poskytovaná za úplatu, která
spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních
služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize,
s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají
redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických komunikací;
nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích
elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku stanovenou v §2
písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý, kdo uzavřel
s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto
služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou v §2 písm. b)
zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo žádá veřejně
dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou elektronických komunikací
se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo
předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, který vychází z druhé věty §129
odst. 1 zákona o elektronických komunikacích: „pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem
nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny je podle §64 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích jednou ze základních povinností účastníka, popř. uživatele veřejně dostupné služby
elektronických komunikací.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost, přičemž žalovaný naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích. Osobní
předpoklad je proto splněn.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací. Z definice služeb elektronických
komunikací obsažené v §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích však vyplývá,
že službou elektronických komunikací nelze rozumět každou službu, která bude přístupná
účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost prostřednictvím její sítě a služeb
elektronických komunikací. Výjimkou patrnou z formulace citovaného ustanovení jsou služby,
jejichž užívání, resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel - osoba vykonávající komunikační
činnost - zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb elektronických komunikací,
nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Z předložených faktur vyplývá, že žalobkyně účtovala žalovanému za období
od 8. 11. 2010 do 7. 2. 2011 platby za tzv. „platební transakce“.
Zvláštní senát v předchozích usneseních (např. sp. zn. Konf 4/2011, Konf 7/2011
a dalších) při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel ze Všeobecných podmínek,
kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup ke službám třetích stran (bod
11.3) a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran (body 11.1 a 11.4). Z těchto ustanovení
vyplývalo, že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb a v souladu
s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických komunikací,
jejichž byla poskytovatelem.
Aktuální Všeobecné podmínky již neupravují služby, které nabízejí obsah prostřednictvím
sítí a služeb elektronických komunikací žalobkyně, jako služby třetích stran; upravují je v bodě
15 Všeobecných podmínek jako tzv. „platební transakce“. Platebními transakcemi
jsou např. Premium SMS, Dárcovské SMS, Audiotext, atd.
Povahou služeb „Premium SMS/MMS“ se zvláštní senát podrobně zabýval v usnesení
ze dne 5. 10. 2011, čj. Konf 73/2011 - 11 (dostupné na stránkách www.nssoud.cz). Zvláštní senát
vysvětlil, že podstatou služby Premium SMS - zkráceně PR SMS – jsou krátké textové zprávy,
pomocí kterých je zákazníkům operátora umožněno zaplatit prostřednictvím mobilního telefonu
cenu za zboží nebo služby. Pomocí nich lze zaplatit v rozsahu 1 až 999 Kč dle typu požadované
služby. Tyto služby neposkytuje žalobkyně – operátor, ale její smluvní partneři, jejichž seznam
žalobkyně zveřejňuje na svých internetových stránkách.
Povahou služby Audiotext se zvláštní senát zabýval ve výše zmiňovaném usnesení ze dne
5. 10. 2011, čj. Konf 73/2011 - 11, ve kterém shledal, že žalobkyně není provozovatelem
audiotexových linek, pouze umožňuje jejich provoz jednotlivým smluvním partnerům a zajišťuje
výběr plateb za služby od zákazníků. Taktéž u dalších platebních transakcí je zachován stejný
princip.
Z výše uvedeného vyplývá, že platební transakce tedy neposkytuje žalobkyně, ale další
osoby, se kterými uzavřela smlouvu. Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném
zaplacení pohledávky namísto poskytovatele služby obsahu je předmětem právního vztahu
mezi poskytovatelem služby obsahu a žalobkyní. Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal,
že služby využité žalovaným nejsou ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických
komunikacích službami elektronických komunikací. Spor o zaplacení ceny za takové služby
pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických
komunikacích (k obdobnému závěru dospěl zvláštní senát v usnesení ze dne 31. 5. 2010,
čj. Konf 99/2009 - 7, dostupném na www.nssoud.cz). Tento závěr je stěžejní pro úvahu
zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby
nemohou být ve vzájemném vztahu žalobkyně, žalovaného a poskytovatele služby obsahu
splněny podmínky stanovené větou první, příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích.
Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě poskytnuté služby nejsou službou
elektronických komunikací; pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1
o. s. ř. soudy rozhodují „spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány“.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.). Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona
č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc
o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne ze dne 25. 1. 2012, čj. 8 EC 705/2011 - 10,
a odstranil tak překážku věci rozhodnuté (výrok II.).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Obvodní soud pro Prahu 4
pokračovat v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. června 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu