ECLI:CZ:NSS:2013:KONF.61.2012:63
sp. zn. Konf 61/2012 - 63
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie
Žiškové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Pavla Vrchy
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4, a dalších účastníků sporu vedeného
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 EC 550/2011, ve věci žaloby o zaplacení
21 426 Kč s příslušenstvím: žalobkyně Telefónica Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 4,
Za Brumlovkou 266/2, IČ 60193336, a žalovaného Z. P.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 8 EC 550/2011, o zaplacení 21 426 Kč s příslušenstvím, je soud .
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 2011, čj. 8 EC 550/2011 - 9,
se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Podáním doručeným dne 16. 10. 2012 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, navrhl Český telekomunikační
úřad tomuto senátu rozhodnutí sporu o pravomoc podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb., který vznikl mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4 ve věci žaloby
o zaplacení částky 21 426 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalovaný (Z. P.) byl podle žalobního tvrzení v době poskytnutí služeb třetích stran
účastníkem telefonní stanice číslo X.
V průběhu smluvního vztahu využil žalovaný služeb třetích stran v souladu s čl. 15
Všeobecných podmínek. Následně mu byly žalobkyní vystaveny faktury č. 1173851442 ze dne
16. 6. 2010 (za zúčtovací období 16. 5. 2010 – 15. 6. 2010), č. 1175180991 ze dne 16. 7. 2010
(za zúčtovací období 16. 6. 2010 – 15. 7. 2010) a č. 117651202 ze dne 16. 8. 2010 (za zúčtovací
období 16. 7. 2010 – 15. 8. 2010) na celkovou částku 28 513,82 Kč, přičemž ostatní platební
transakce (platby za služby třetích stran) činily celkem 21 426 Kč.
Vzhledem k tomu, že žalovaný dobrovolně částku neuhradil, podala žalobkyně dne
30. 8. 2011 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, v níž se domáhala, aby soud uložil
žalovanému povinnost zaplatit částku 21 426 Kč s příslušenstvím včetně náhrady nákladů řízení.
Žalobkyně v návrhu uvedla, že se domáhá zaplacení částky 21 426 Kč odpovídající
poskytnutým službám třetích stran nebo též službám obsahu, jež nejsou službami elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.
Tyto služby umožňuje žalobkyně objednat a využít svým účastníkům na základě Všeobecných
podmínek pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací
prostřednictvím pevných sítí společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. vydaných v souladu
s §273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; služby samotné však nabízejí
svým jménem společnosti, kterým jsou Českým telekomunikačním úřadem přidělena příslušná
telefonní čísla (zejména 901, 902, 906, 909) zpoplatněná zvláštní sazbou zřetelnou i z čísla
samotného. Žalovaný tyto služby obsahu využil. Cena těchto služeb za dané zúčtovací období
je uvedena v samostatné části pravidelného vyúčtování za služby, odděleně od služeb
elektronických komunikací. Podle čl. 15.1 Všeobecných podmínek žalovaný souhlasil
s oprávněním žalobkyně k výběru ceny za tyto služby. Poskytovatelé služeb třetích stran dali
souhlas a oprávnění žalobkyni, aby platby od účastníků vybírala. V dané věci by tak podle
žalobkyně měl rozhodovat soud, což vyplývá z dikce §2 písm. n) zákona o elektronických
komunikacích.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 10. 11. 2011, čj. 8 EC 550/2011 - 9,
rozhodl o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena
Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.); současně rozhodl o vrácení soudního poplatku
(výrok III.) a o nákladech řízení (výrok IV.). V odůvodnění konstatoval, že podle ustanovení §7
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), v občanském
soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci vyplývající
z občanskoprávních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají
a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích Český telekomunikační úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající
komunikační činnost na straně jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé.
Obvodní soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že soud nemá pravomoc v projednávané věci
rozhodovat či jednat o žalobě, neboť rozhodování o předmětném sporu náleží do pravomoci
Českého telekomunikačního úřadu.
Český telekomunikační úřad (navrhovatel) následně podal zvláštnímu senátu návrh
na rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že podle §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích se službou elektronických komunikací rozumí „služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabíze jí obsah prostřednictvím sítí
a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi
a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají
zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Navrhovatel dále konstatoval,
že žalobkyně požaduje uhradit částku ve výši 21 426 Kč s příslušenstvím za tzv. služby třetích
stran nebo též služby obsahu, které nejsou službami elektronických komunikací ve smyslu §2
písm. n) zákona o elektronických komunikacích, nýbrž službami, které nabízí obsah
prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací. Žalobkyně není poskytovatelem těchto
služeb a smluvní vztah ji k poskytování takové služby nezavazuje. Navrhovatel tak uzavřel,
že služby, ohledně jejichž úhrady je veden tento spor, jsou podle §1 odst. 2 zákona
o elektronických komunikacích vyjmuty z působnosti tohoto zákona, resp. z rozhodovací
pravomoci Českého telekomunikačního úřadu. Služby obsahu nepředstavují služby
elektronických komunikací, proto je orgánem kompetentním k rozhodování o ceně za tyto služby
soud, nikoliv Český telekomunikační úřad. Podle navrhovatele je tedy k rozhodnutí příslušný
Obvodní soud pro Prahu 4.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je podle §1 odst. 2 zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů spor, ve kterém si jedna strana
osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků,
o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným (negativním) sporem
je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí
v totožné věci individuálně určených účastníků.
Obvodní soud pro Prahu 4 v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc
věc rozhodnout a rovněž navrhovatel popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté,
co mu byla věc postoupena; zvláštní senát konstatuje, že se v posuzované věci jedná o negativní
(záporný) kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem
č. 131/2002 Sb.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 11. 2004,
čj. Konf 3/2003 - 18, publikované pod č. 485/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen podle §3 zákona o elektronických komunikacích
jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně
regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1, věta prvá: „Úřad rozhoduje
spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem
na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto
zákonem nebo na jeho základě.“
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou provedenou zákonem č. 153/2010 Sb. vložena
do §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích druhá věta: „Úřad rovněž rozhoduje spory
v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost (§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele,
došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení
k závazku.“
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12, publikovaného pod č. 1994/2010 Sb. NSS, dostupného
na www.nssoud.cz) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše
citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout
účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací
se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích „služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý,
kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu
na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou
§2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá
nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou
elektronických komunikací se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací,
z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení
„pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“. Zaplacení ceny je přitom
podle §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností
účastníka, popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor mezi
původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalovaného naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací. Z definice služeb elektronických
komunikací obsažené v §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích však vyplývá,
že službou elektronických komunikací nelze rozumět každou službu, která bude přístupná
účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost prostřednictvím její sítě a služeb
elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace citovaného ustanovení jsou služby,
jejichž užívání, resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel (osoba vykonávající komunikační
činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb elektronických komunikací,
nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel ze Všeobecných
podmínek, kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup ke službám třetích
stran (body 15. 1 až 15. 3) a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran (body 15. 8 a 15. 12).
Z těchto ustanovení vyplývá, že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb
a v souladu s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických
komunikací, jejichž byla poskytovatelem (pod označením Ostatní platební transakce ve fakturách
č. 1173851442 ze dne 16. 6. 2010, č. 1175180991 ze dne 16. 7. 2010 a č. 117651202 ze dne
16. 8. 2010).
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb, které byly žalobkyní účastníkovi
zpřístupněny po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně. Po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalovanému)
sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací.
Žalobkyně ovšem „služby obsahu“ sama neposkytovala, pouze jejich užití zprostředkovala.
Je zřejmé, že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla mezi
žalovanou a poskytovatelem služby obsahu.
Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal služby využité žalovaným za služby
odpovídající službám obsahu ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích,
které podle citovaného ustanovení nejsou službami elektronických komunikací. Spor o zaplacení
ceny za takové služby pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona
o elektronických komunikacích (k obdobnému závěru dospěl zvláštní senát v usnesení ze dne
31. 5. 2010, čj. Konf 99/2009 - 7, dostupném na www.nssoud.cz). Tento závěr je stěžejní
pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem
k charakteru služby nemohou být ve vzájemném vztahu žalobkyně, žalovaného a poskytovatele
služby obsahu splněny podmínky stanovené větou první, příp. též druhou §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích.
Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu (výběr ceny podle bodu 15.12 Všeobecných podmínek)
je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu a žalobkyní, jak žalobkyně
ostatně sama uvádí v žalobním návrhu.
Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou
elektronických komunikací; pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť podle §7
odst. 1 o. s. ř. soudy rozhodují „spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních,
rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.). Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona
č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc
o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil
usnesení obvodního soudu, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté (výrok II.).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Obvodní soud pro Prahu 4
pokračovat v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. ledna 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu