ECLI:CZ:NSS:2013:KONF.64.2012:16
sp. zn. Konf 64/2012 - 16
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů složený z předsedy senátu JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Pavla
Simona, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Marie Žiškové
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, IČO 70106975, se sídlem v Praze 9,
Sokolovská 219, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem
v Jablonci nad Nisou, a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou pod sp. zn. 20 C 156/2011, o zaplacení 3344 Kč s příslušenstvím, žalobkyně: Broker
Consulting, a. s., IČO 25221736, se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 2, zastoupené
JUDr. Jaroslavem Tomáškem, advokátem se sídlem v Plzni, Sady 5. května 46, proti žalovanému
M. H., .
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou pod sp. zn. 20 C 156/2011, o zaplacení 3344 Kč s příslušenstvím, je soud.
II. Usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 4. 2012,
čj. 20 C 156/2011 - 37, se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 21. 11. 2012 se Český telekomunikační úřad
(dále též „navrhovatel“ nebo „Úřad“) domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc
vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále také „zákon o některých kompetenčních sporech“ nebo „zákon
č. 131/2002 Sb.“) mezi ním a Okresním soudem v Jablonci nad Nisou ve věci žaloby vedené
u tohoto soudu pod sp. zn. 20 C 156/2011, týkající se zaplacení 3344 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého soudního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalobkyně uzavřela dne 13. 5. 2005 „Rámcovou smlouvu o telekomunikačních službách a o prodeji
telekomunikačních zařízení a jejich příslušenství č. 19568264“ (dále také „rámcová smlouva“)
se společností T-Mobile Czech Republic a. s., IČO 64949681, se sídlem v Praze 4,
Tomíčkova 2144/1 (dále také „poskytovatel“ nebo „T-Mobile“ nebo „TMCZ“). Podle rámcové
smlouvy bylo jejím předmětem (bod 1) „zejména sjednání zvýhodněných obchodních podmínek, které budou
používány při uzavírání účastnických smluv, poskytování telekomunikačních služeb, při prodeji mobilních
telekomunikačních zařízení a jejich příslušenství“; účelem rámcové smlouvy pak bylo „umožnit Smluvnímu
partnerovi, aby jeho zaměstnanci mohli využívat k plnění svých pracovních úkolů a případně i pro svoji osobní
potřebu, SIM karty příslušející k účastnickým smlouvám, které Smluvní partner uzavře na podkladě
této Rámcové smlouvy s TMCZ. Za tímto účelem mohou být SIM karty používány i dalšími spolupracovníky
Smluvního partnera, nikoli ale na podkladě veřejné nabídky, neboť okruh uživatelů/spolupracovníků Smluvního
partnera je předem vymezen. Jiné použití těchto SIM karet, zejména takové, které by sledovalo jejich další
komerční využití, tato Rámcová smlouva neumožňuje“. Součástí rámcové smlouvy bylo v bodu 3.4
ujednání, z něhož vyplynulo, že žalobkyně se zavázala uspokojit poskytovatele, pokud oprávněná
osoba nesplní své peněžité závazky vůči poskytovateli, vyplývající z účastnických smluv
uzavřených za podmínek stanovených rámcovou smlouvou; obdobný závazek přijala žalobkyně
i ve vztahu k jiným smlouvám o poskytování služeb elektronických komunikací obsahující
zpravidla odkaz na rámcovou smlouvu, žalobkyně se dále zavázala uspokojit poskytovatele,
nesplní-li oprávněná osoba vůči němu své peněžité závazky vyplývající z kupních smluv
k telekomunikačním zařízením, zejména k mobilním telefonům a jejich příslušenství. Žalobkyně
se podle uvedeného ustanovení stala ručitelem žalovaného.
Vzhledem k tomu, že žalovaný neuhradil poskytovateli za služby elektronických
komunikací částku ve výši 3344 Kč, vyzval poskytovatel žalobkyni přípisem ze dne 3. 5. 2007
ke splnění uvedeného ručitelského závazku. Žalobkyně poskytovateli požadovanou částku
uhradila dne 14. 5. 2007 a 16. 5. 2007 odeslala žalovanému výzvu ke splnění dluhu na její účet
(daňový doklad č. 200700294). Žalovaný tak neučinil a žalobkyně podala dne 9. 5. 2011
k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou žalobu o zaplacení 3344 Kč s příslušenstvím s návrhem
na vydání platebního rozkazu.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou usnesením ze dne 5. 4. 2012, čj. 20 C 156/2011 – 37,
vyslovil, že v této věci není dána jeho pravomoc (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.) a věc
postoupil Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok III.), výroky IV. a V. rozhodl o vrácení
soudního poplatku a o nákladech řízení.
V odůvodnění soud konstatoval, že dospěl k závěru o absenci pravomoci soudu
pro projednání a rozhodnutí věci, neboť předmětem řízení je požadavek žalobkyně vůči
žalovanému na úhradu smluvní pokuty související s poskytnutými, vyúčtovanými a neuhrazenými
telekomunikačními službami ve smyslu zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích
a o změně některých souvisejících zákonů (dále také „zákon č. 127/2005“). Na základě tohoto
zákona rozhoduje Český telekomunikační úřad spory mezi osobou vykonávající komunikační
činnost na straně jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, a to na základě
návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem
nebo na jeho základě. Vzhledem k tomu, že rozhodování o návrhu na zaplacení shora uvedených
telekomunikačních služeb nenáleží do pravomoci soudu a nedostatek jeho pravomoci
je neodstranitelnou překážkou řízení, zastavil soud řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. s tím, že věc
bude po právní moci usnesení postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu. Usnesení nabylo
právní moci dne 26. 6. 2012.
Navrhovatel v návrhu k zvláštnímu senátu odmítl svou pravomoc k rozhodnutí sporu.
Z vymezení pojmů ustanovení §108 odst. 1 písm. g), §129 odst. 1, §64 odst. 1 a §2 zákona
o elektronických komunikacích navrhovatel dovodil, že žalobkyně není osobou vykonávající
činnost podle §7 zákona o elektronických komunikacích. Účastnický vztah ze smlouvy
o poskytování služeb elektronických komunikací vznikl mezi společností T-Mobile Czech
Republic a.s. a žalovaným; pravomoc rozhodovat spory má navrhovatel mezi těmito subjekty,
nemá však pravomoc rozhodovat spory mezi žalobkyní a žalovaným z titulu ručení, není přitom
rozhodující, že žalobkyně z titulu ručení uhradila společnosti T-Mobile Czech Republic a.s.
pohledávku, která vznikla nezaplacením žalovaného za poskytnuté služby elektronických
komunikací. Navrhovatel uzavřel, že účastnický vztah ze smlouvy o poskytování služeb
elektronických komunikací vznikl mezi žalovaným a společností T-mobile, vztah mezi žalobkyní
a žalovaným je vztahem občanskoprávním, a proto spor mezi žalobkyní a žalovaným není
sporem o zaplacení ceny za poskytnutou službu elektronických komunikací ve smyslu §64 odst. 1
zákona o elektronických komunikacích, ale sporem vyplývajícím ze soukromoprávního vztahu
vzniklého mezi žalobkyní a žalovaným, k jehož rozhodování má pravomoc Okresní soud
v Jablonci nad Nisou.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Stranami takového sporu jsou podle §1 odst. 1 citovaného zákona
a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy,
b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je dle §1 odst. 2 citovaného zákona spor,
ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným
(negativním) sporem je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají
svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou v předcházejícím soudním řízení popřel
svou pravomoc rozhodnout věc a navrhovatel popírá svou pravomoc rozhodnout po postoupení
věci; zvláštní senát konstatuje, že se ve věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor,
k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem o rozhodování některých kompetenčních
sporů.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 24. 11. 2004, čj. Konf 3/2013 – 18, zveřejněné
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 485/2005).
Navrhovatel je zřízen dle §3 zákona o elektronických komunikacích jako ústřední správní
úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně regulace trhu
a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory mezi
osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně
druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem
nebo na jeho základě.“
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do §129 odst. 1
druhá věta: “Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost
(§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše
citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout
účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající na straně osoby, která musí vykonávat
komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích
rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických komunikací, c)
provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací se rozumí
dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích “služba obvykle poskytovaná
za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně
telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích
kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací
nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických
komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů
po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku stanovenou §2
písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý, kdo uzavřel
s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování
těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou §2 písm. b)
zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo žádá veřejně
dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou elektronických komunikací
se podle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání
není nikdo předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení
„pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny
je podle §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností
účastníka, popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Zvláštní senát shledal podmínky věty první dle §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích za splněné v okamžiku vzniku závazku mezi poskytovatelem
(společností T-Mobile Czech Republic a.s.) a žalovaným; navrhovatel by měl v tomto případě
pravomoc rozhodnout spor o zaplacení ceny za poskytnuté služby elektronických komunikací.
V posuzovaném případě jde však o určení, kdo je nadán pravomocí rozhodnout spor
mezi žalobkyní (tj. osobou odlišnou od poskytovatele - osoby vykonávající komunikační činnost)
a žalovaným, přičemž základní otázkou je posouzení právního postavení žalobkyně, žalovaného
a jejich vzájemného vztahu.
Zvláštní senát předně neshledal naplněnou osobní podmínku založení pravomoci
navrhovatele rozhodovat spor mezi těmito účastníky ve smyslu první věty §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích, tím spíše neshledal naplnění věcné podmínky, neboť z databáze
Úřadu (navrhovatele) a z obchodního rejstříku vyplývá, že žalobkyně není osobou vykonávající
komunikační činnost podle §7 zákona o elektronických komunikacích. Z předloženého
spisového materiálu dále vyplynulo, že žalobkyně sama služby elektronických komunikací
na základě shora specifikované rámcové smlouvy (inominátní dle §269 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále také „obchodní zákoník“) uzavřené se společností T-Mobile
Czech Republic a.s. (srov. bod 1 rámcové smlouvy - „Předmět a účel smlouvy“) neposkytovala,
svou činností pouze umožnila (nejen) žalovanému odebírat služby elektronických komunikací
za zvýhodněného režimu s odkazem na rámcovou smlouvu přímo od poskytovatele
těchto služeb, jímž byla společnost T-Mobile Czech Republic a.s. Žalovaný ve vztahu k žalobkyni
(jež sama není osobou vykonávající komunikační činnost) není uživatelem veřejně dostupné
služby elektronických komunikací.
Zvláštní senát dále posoudil, zdali je ve věci založena rozhodovací pravomoc
navrhovatele podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Novela ustanovení provedená zákonem č. 153/2010 Sb., kterým se mění zákon
č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů,
vložením druhé věty rozšířila rozhodovací pravomoc navrhovatele rovněž o spory,
ve kterých sice budou účastníky osoby odlišné od osob uvedených ve větě první,
k jejich účastenství však dojde na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka;
to vše za předpokladu, že spor mezi původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout
navrhovatel. Novela tak do zákona expressis verbis vložila ustálenou rozhodovací praxi zvláštního
senátu, který v obdobných případech vyslovoval pravomoc navrhovatele (srov. např. usnesení
ze dne 14. 9. 2009, čj. Konf 38/2009 – 12, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 1994/2010) s tím, že pro pravomoc navrhovatele rozhodovat spory
je stěžejní naplnění podmínek první věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích
v okamžiku vzniku závazku a jeho pozdější změna v osobě věřitele či dlužníka již na rozhodovací
pravomoc nemá vliv.
K osudu pohledávky plynoucí z hlavního závazku zajištěného ručením (akcesorickým
závazkem) se vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Odo 563/2003 ze dne 9. 6. 2005,
uveřejněným pod č. 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, následovně: „[O]d jiných
způsobů přechodu nebo převodu pohledávky se zákonná cese věřitelových práv na ručitele, založená tím, že ručitel
uspokojí věřitelovu pohledávku namísto dlužníka, liší právě tím, že pohledávka původního (přímého) věřitele tímto
uspokojením zaniká (jinak by se ručitel svého závazku plnit nezprostil a k zákonné cesi předjímané ustanovením
§308 obchodního zákoníku by nedošlo)…[P]roto se také právní teorie v rámci výkladu ustanovení §308
obchodního zákoníku o právu ručitele založeném tím, že splnil dluh za dlužníka, vyslovuje tak, že ručitel, který
uhradil závazek dlužníka, se stává namísto „uspokojeného“ věřitele „novým“ věřitelem dlužníka v rozsahu,
v jakém uhradil závazek; současně „vzniká ručiteli nové právo vůči věřiteli“ (srov. např. dílo Štenglová, I .-
Plíva, S. - Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C. H. Beck 2005, str. 1057).
Tomu ostatně nasvědčuje i vlastní dikce ustanovení §308 obchodního zákoníku; spojení, podle kterého ručitel
splněním závazku „nabývá vůči dlužníku práva věřitele“, totiž podporuje úsudek, že jde o nabytí „nového“
nároku na náhradu plnění poskytnutého věřiteli; dokud ručitel věřiteli neplní, nemá žádný peněžitý nárok vůči
dlužníku.“. Nejvyšší soud uvedené závěry vztáhl i na režim ručení podle §550 občanského
zákoníku, neboť „[r]ozdílná dikce ustanovení §550 občanského zákoníku a ustanovení §308 obchodního
zákoníku tedy důvod k odlišnému výkladu uvedených ustanovení nezakládá.“
Žalobkyně učinila ručitelské prohlášení v bodě 3.4 rámcové smlouvy, čímž se zavázala
za žalovaného (dlužníka) uspokojit poskytovatele (osobu vykonávající komunikační činnost).
Poté, co žalobkyně splnila závazek za žalovaného, domáhala se vůči němu podanou žalobou
svého nově vzniklého nároku na peněžní plnění dle §308 obchodního zákoníku, neboť „[r]učitel,
jenž splní závazek, za který ručí, nabývá vůči dlužníku práva věřitele a je oprávněn požadovat všechny doklady
a pomůcky, které má věřitel, a jež jsou potřebné k uplatnění nároku vůči dlužníku.“
Zvláštní senát shledal v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, že v posuzovaném
případě nedošlo ke změně závazku v osobě věřitele, ale k tomu, že pohledávka z hlavního
závazku dlužníka (zaplatit poskytovateli cenu za služby elektronických komunikací) zanikla
jejím splněním žalobkyní; spolu se zánikem pohledávky pak zanikla rovněž pravomoc
navrhovatele rozhodovat související spor. Žalobkyni splněním dluhu poskytovateli naopak vznikl
„nový“ nárok na peněžní plnění vůči žalovanému plynoucí z ručitelského vztahu
podle obchodního zákoníku; podstatou pohledávky žalobkyně není zaplacení ceny za služby
elektronických komunikací, ale náhrada v rozsahu poskytnutého plnění věřiteli. Od posuzované
věci je pak nutno odlišit dříve judikované případy cese (např. postoupení pohledávky)
jejichž podstatou je, že nezanikla pohledávka původně vzniklá mezi osobou vykonávající
komunikační činnost a osobou účastníka, příp. uživatele.
Ve sporu žalobkyně a žalovaného jde o spor o nově vzniklý nárok, jenž je nárokem
soukromoprávním, k jehož rozhodnutí je příslušný soud v občanském soudním řízení,
neboť podle §7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, soudy rozhodují „spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“
Z vyložených důvodů zvláštní senát rozhodl, že příslušným rozhodnout o nároku je soud
(§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.). Současně podle odst. 3 téhož ustanovení zvláštní senát
zrušil rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, kterým tento pravomoc soudu
k projednání dané věci popřel.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány (§4 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.) i soudy. Dále tedy bude v řízení o podané žalobě pokračovat
Okresní soud v Jablonci nad Nisou.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. června 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu