ECLI:CZ:NSS:2013:NAO.34.2013:33
sp. zn. Nao 34/2013 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. Z. C.,
proti žalované: Univerzita Karlova v Praze, se sídlem Ovocný trh 5, Praha 1, v řízení o žalobě
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
6 A 243/2010, ve věci námitky podjatosti uplatněné žalobcem proti soudcům Městského soudu
v Praze,
takto:
Soudci Městského soudu v Praze JUDr. Karla Cháberová, JUDr. Naděžda Treschlová,
JUDr. Dana Černá a Mgr. Jiří Lifka nejsou v y l o u č e n i z projednávání a rozhodování
ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 243/2010.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze projednává žalobu, kterou se žalobce domáhá ochrany
proti nečinnosti spočívající podle žalobce v nevydání rozhodnutí o jeho odvolání
proti rozhodnutím děkana Matematicko-fyzikální fakulty University Karlovy ze dne 9. 10. 2009,
č. j. Stud/Vše/1521, a č. j. Stud/Vše/1522.
Žalobce podáním ze dne 16. 6. 2013 namítl podjatost soudců Městského soudu v Praze
snávrhem usnesení: „Soudci Městského soudu v Praze jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí v řízení
o žalobě vedené u Městského soudu v Praze pod čj. 6 A 243/2010. Věc vedená u Městského soudu v Praze
č. j. 6 A 243/2010 se postupuje Krajskému soudu v Ostravě“. Žalobce tedy namítl podjatost
všech soudců Městského soudu v Praze.
Žalobce námitku podjatosti v podání explicitně nezdůvodnil, odkázal však na odůvodnění
v podání ze dne 13. 6. 2013 (rovněž námitky podjatosti) ve věci vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 5 A 38/2011 (správně 2010). V uvedeném podání zdůvodnil námitku
podjatosti (všech) soudců Městského soudu tím, že předseda a místopředseda Městského v Praze
působí jako pedagogové u žalované a Městský soud v Praze a žalovaná spolu „úzce, dobrovolně
a intenzivně spolupracují“.
Soudci senátu 6 A Městského soudu v Praze se vyjádřili k námitce podjatosti tak, že k věci
a účastníkům řízení nemají žádný vztah.
Nejvyšší správní soud uvážil v této věci následovně. Podle §8 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), jsou soudci „vyloučeni z projednávání
a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod
pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci
u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti,
které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech“. Podle §8
odst. 5 věty čtvrté s. ř. s. musí účastník řízení námitku podjatosti zdůvodnit a uvést konkrétní
skutečnosti, z nichž podjatost soudce dovozuje.
Není pochyb o tom, že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií,
jež vyjadřuje vnitřní vztah soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti
je však třeba nestrannost vnímat i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují
objektivní okolnosti, jež vyvolávají oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním
případě. K této otázce se vyjádřil Ústavní soud, který připomněl, že vyloučení soudce
z projednávání a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané
podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti; při posuzování
této otázky je tedy třeba učinit úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to,
že by soudce podjatý mohl být (viz nález ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94). Otázka
podjatosti nemůže být ve všech případech postavena zcela najisto, nicméně rozhodovat
o této otázce je nutno vždy na základě existujících objektivních skutečností, které k subjektivním
pochybnostem osob zúčastněných na řízení vedou. K vyloučení soudce z projednání
a rozhodnutí věci však může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci,
účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem
stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález
ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01).
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tímto principem
jsou vyloučeny praktiky kabinetní justice a nestrannost soudního rozhodování je tak chráněna
ve prospěch účastníků soudních řízení nejlépe. Uvedeným způsobem je zmíněný princip zásadně
naplněn, a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému,
je nutno chápat jako postup výjimečný.
Podle §8 s. ř. s. nelze rozhodovat o paušálním vyloučení všech soudců určitého soudu,
neboť toto ustanovení se týká jen individualizovaných námitek proti konkrétním soudcům
ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s., tedy vůči soudcům, u kterých přichází v úvahu, aby se konkrétním
případem zabývali podle rozvrhu práce. Proto také existuje povinnost účastníka dle §8 odst. 5,
s. ř. s., námitku podjatosti zdůvodnit a doložit také důvody, které jsou způsobilé pochybnost
o nepodjatosti konkrétního soudce či soudců vyvolat. Tuto povinnost žalobce rozhodně nemohl
splnit všeobecným odkazem na to, že soudní funkcionáři příslušného soudu u žalované
pedagogicky působí v souladu se zákonem (§85 zákona č. 6/2002 Sb. v platném znění),
či Městský soud oficiálně s Karlovou univerzitou spolupracuje v rámci programů,
které s projednávanou kauzou nijak nesouvisí.
Na případy delegace věci jinému než věcně a místně příslušnému soudu pamatují
jiná procesní ustanovení, která však v nyní posuzované věci nepřicházejí v úvahu,
stejně jako podmínky, za kterých mohou být použita.
Ve vztahu k rozhodování o námitkách podjatosti soudců je rovněž nutné zdůraznit,
že posouzení podjatosti soudce z různých důvodů se musí řídit stejnými kritérii. Proto je také
vždy třeba zkoumat, zda vztah soudce ke konkrétní věci, účastníkům nebo jejich zástupcům
dosahuje takové povahy a intenzity, že tento soudce nebude moci nebo schopen nezávisle
a nestranně rozhodovat.
V nyní posuzované věci stěžovatel tvrdí, že (všichni) soudci Městského soudu v Praze
jsou vyloučeni z projednávání jeho sporu s žalovanou jen proto, že soudní funkcionáři
na univerzitě učí a soud s touto institucí oficiálně spolupracuje pořádáním studentských praxí.
Kromě spekulativních úvah o důsledcích popsané spolupráce žalobce neuvádí nic o tom,
zda vůbec a jak se uvedené objektivní (zákonem dovolené) skutečnosti projevují, respektive
mohou projevovat v subjektivním poměru konkrétních soudců senátu 6 A (zákonných soudců)
k projednávané věci nebo k osobě žalobce. To, že žalobce nic neví o vnitřním fungování soudu
a působení jednotlivých osob v rámci soudních řízení, jakož ani o vztahu soudce a soudního
funkcionáře při výkonu soudnictví v užším smyslu (rozhodování konkrétních případů),
nelze opomenout a naopak přikládat zvýšený důraz subjektivním představám žalobce.
Takový výklad nelze přirozeně dovodit ani ze shora uvedené judikatury Ústavního soudu,
která logicky porovnává ústavní principy práva na řádný proces a na zákonného soudce
zdůrazněním, že „k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní,
že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity,
že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat“.
Nic takového nebylo v posuzované věci nikým ani namítáno a z ničeho nevyplývá, že by takový
případ v posuzované věci mohl nastat.
Sám žalobce prezentuje subjektivní představy o vlivu okolností, které ve skutečnosti
nepředstavují překážku jakkoli významnou pro objektivní posuzování věci zákonnými soudci.
Žalobce poukazuje na „pocit vděčnosti“ soudců, vyplývající z přítomnosti stážistů na soudech,
aniž by si položil například otázku, jaký význam má skutečnost, že soud, nad rámec
svých povinností, pomáhá vzdělávací instituci realizovat její výchovné záměry propojením teorie
a praxe studentů. Nejvyšší správní soud musí zdůraznit, že v průběhu vlastního profesního života
se běžně soudce zabývá případy účastníků ve stejném nebo velmi podobném procesním
postavení, jako tomu je v nyní posuzované věci. Tato skutečnost, vyplývající třeba ze sídla fyzické
či právnické osoby, sama o sobě nemá z hlediska hodnocení nestrannosti soudců žádný význam.
Uvedený závěr vyplývá z citované zákonné úpravy §8 odst. 1 s. ř. s. a lze jej řadit k logickým
konsekvencím výkonu soudnictví demokratického právního státu a zodpovědného chování
jeho soudců ve vztahu k veřejnosti. Žalobce přistupuje k uvedeným skutečnostem paušalizujícím
a spekulativním způsobem, nepřípustně zpochybňuje nezaujatost všech soudců Městského soudu
v Praze, ale ani vůči zákonným soudcům senátu 6 A Městského soudu v Praze neuvádí žádnou
relevantní a konkrétní argumentaci, která by jejich nestrannost byla způsobilá jakkoli zpochybnit.
Pro oprávněné pochybnosti o podjatosti soudce musí existovat shora zdůrazněný vztah
konkrétního soudce k věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, který dosáhne určité
nepřijatelné intenzity, kdy lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. Nic takového z popisované
situace nevyplývá, žalobce to v principu ani netvrdí a pro své spekulace neuvádí žádný důkaz,
zatímco zákonní soudci to jednoznačně vylučují. Odkazování na zákonem povolené,
časté a nepochybně žádoucí činnosti soudců v akademické oblasti a přípravě studentů na budoucí
povolání rozhodně nemají potenciál vzbuzovat jakékoli pochybnosti o nezaujatém rozhodování
konkrétních soudců ve věci účastníků tohoto řízení. Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro vyloučení zákonných soudců senátu 6 A Městského soudu v Praze z projednávání
a rozhodnutí věci pro podjatost, zatímco obecnou námitkou ve vztahu k soudcům, kteří nemají
s projednávanou věcí nic společného, se vůbec neměl důvod zabývat, a proto návrhu stěžovatele
nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu