ECLI:CZ:NSS:2013:NAO.37.2013:101
sp. zn. Nao 37/2013 - 101
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: Ing. Z. Ch., proti žalované: Univerzita Karlova v Praze, se sídlem v Praze 1, Ovocný
Trh 560/5, o žalobě proti rozhodnutím děkana Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy
v Praze ze dne 9. 10. 2009, č.j. Stud/Vše/1521, ze dne 9. 10. 2009, č.j. Stud/Vše/1522, ze dne
11. 2. 2010, č.j. Stud/Vše/272 a proti rozho dnutí rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne
29. 3. 2010, č.j. 1488/10/III/Ká/Šti, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013, č. j. 11 A 78/2010 – 170, vedené u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 7 As 14/2013, o námitce podjatosti vznesené žalobcem vůči soudci
Nejvyššího správního soudu JUDr. Karlu Šimkovi,
takto:
Soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Karel Šimka není v y l o u č e n
z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn.
7 As 14/2013.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) v podání datovaném a taktéž doručeném Nejvyššímu
správnímu soudu dne 13. 6. 2013 uplatnil námitku podjatosti vůči soudci Nejvyššího správního
soudu JUDr. Karlu Šimkovi, soudci 7. senátu, který má na základě rozvrhu práce projednat
a rozhodnout věc vedenou u tohoto soudu pod sp. zn. 7 As 14/2013.
Námitku podjatosti stěžovatel odůvodňuje tím, že se dne 9. 6. 2013 z veřejně dostupného
informačního systému žalované dozvěděl, že soudce JUDr. PhDr. Karel Šimka, LL.M., Ph.D.
je externím pracovníkem žalované, konkrétně Katedry správního práva a správní vědy
na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Z téže databáze se stěžovatel současně
dozvěděl, že jmenovaný soudce v nedávné minulosti pro žalovanou vypracovával oponentní
posudky k disertačním pracím. Z výše uvedených skutečností stěžovatel předpokládá, že soudce
pro žalovanou pracuje v pozici zaměstnance v pracovním poměru. Vztah žalované jako
zaměstnavatele a soudce jako zaměstnance je podle stěžovatele pravděpodobně pracovněprávním
vztahem v souladu s ustanovením §2 odst. 1 zákoníku práce, který takový vztah definuje tak,
že závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele
a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele
a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Podle stěžovatele z výše uvedeného
vyplývá, že soudce JUDr. Karel Šimka je dle své pracovní smlouvy zavázán k výkonu závislé
práce dle pokynů žalované jako zaměstnavatele, za kterou od žalované pobírá mzdu. S ohledem
na výše uvedené je podle stěžovatele u soudce JUDr. Karla Šimky dán důvod k pochybnostem
o jeho nepodjatosti k projednávané kasační stížnosti pro jeho poměr k žalované.
Věc byla v souladu s ustanovením §8 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), předložena k rozhodnutí jinému senátu
Nejvyššího správního soudu.
Soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Karel Šimka se k námitce podjatosti vyjádřil
tak, že pro právnickou fakultu Univerzity Karlovy skutečně jako občasný externí spolupracovník
vypracovává posudky k disertačním pracím v oboru správního práva a zasedá v komisích
pro obhajoby těchto prací. Doposud, dle svého vyjádření, zpracovával čtyři nebo pět takových
posudků, a to během několika minulých let. Žádné další vztahy s Univerzitou Karlovou
v současné době nemá, v minulosti absolvoval její fakultu sociálních věd.
Po subjektivní stránce se JUDr. Ka rel Šimka podjatý necítí, neboť ke Karlově Univerzitě
jej fakticky neváže žádný významný vztah. Výše uvedené vztahy za významné nepovažuje.
V rámci pedagogické činnosti hraje Univerzita Karlova dle vyjádření soudce zcela okrajovou roli,
soudce je dlouhá léta na částečný úvazek zaměstnancem Západočeské univerzity, pravidelně
přednáší na vysoké škole CEVRO Institut a sporadicky (1 - 2x ročně) na Palackého Univerzitě
v Olomouci. Roky se pohybuje jako externista v právnické a politologické akademické komunitě,
ovšem k dalším oblastem akademického světa (např. oblast přírodních věd) prakticky žádný vztah
nemá.
Při posouzení důvodnosti námitky podjatosti vycházel Nejvyšší správní soud z ustanovení
§8 odst. 1 s. ř. s., podle kterého jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže
se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod
pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání
nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem
k vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Rozhodnutí o vyloučení soudce
z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být
odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce st anoví zákon (čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána,
a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat
jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí
přidělené věci jen vskutku výjimečně a z opravdu závažných důvodů, které mu reálně brání
rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Jde-li o důvody uvedené v první větě §8 odst. 1 s. ř. s ., tak poměr k věci může vyplývat
především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, tedy zejména v případech,
kdy by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Soudcův poměr
k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu
obdobným vztahem, může jít také o vztah ekonomické závislosti.
V projednávané věci je z podání stěžovatele zřejmé, že dovozuje podjatost soudce
Nejvyššího správního soudu z důvodu vztahu k žalované, spočívajícím v tvrzeném pracovním
poměru soudce k žalované. Jiný důvod, pro který by Nejvyšší správní soud mohl o vyloučení
soudce Nejvyššího správního soudu rozhodnout, stěžovatel neuvádí.
Nestrannost soudce se zkoumá jednak ze subjektivního a jednak z objektivního hlediska.
Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní
naproti tomu svědčí o tom, zda soudce skýtá dostatečné záruky vylučující jakékoliv
legitimní pochybnosti. Subjektivní náhled soudce, vyplývající z jeho vyjádření, svědčí o tom,
že se za podjatého v souzené věci nepovažuje.
Při posuzování námitky podjatosti z hlediska objektivního se Nejvyšší správní soud
zabýval otázkou, zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají oprávněné pochybnosti
o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. K vyloučení soudce může v zásadě dojít teprve
tehdy, pokud je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo zástupcům dosahuje
takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen
nezávisle a nestranně rozhodovat. Uváděná občasná externí spolupráce, spočívající
ve vypracování čtyř nebo pěti posudků k disertačním pracím v oboru správního práva během
několika minulých let a zasedání v komisích pro obhajoby těchto prací, Nejvyšší správní soud
nepovažuje za vztah soudce k účastníku řízení dosahující povahy a intenzity vyvolávající
oprávněné pochybnosti o nepodjatosti soudce v konkrétní věci.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že vznesenou námitku
podjatosti soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Karla Šimky neshledal důvodnou.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu