ECLI:CZ:NSS:2013:NAO.41.2013:56
sp. zn. Nao 41/2013 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci navrhovatelky: JUDr. I. Š.,
předsedkyně Okresního soudu v Liberci, se sídlem U Soudu 540/3, 460 72 Liberec, proti kárně
obviněnému: Mgr. M. K., soudce Okresního soudu v Liberci, U Soudu 540/3, 460 72 Liberec,
týkající se kárného řízení vedeného před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 11 Kss 7/2013,
v řízení o námitce podjatosti předsedkyně kárného senátu Mgr. Daniely Zemanové vznesené
navrhovatelkou,
takto:
Předsedkyně kárného senátu Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného
Mgr. Daniela Zemanová ne ní v yl o u čena z projednávání a rozhodnutí věci vedené
u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 11 Kss 7/2013.
Odůvodnění:
[1] V kárném řízení zahájeném navrhovatelkou proti kárně obviněnému soudci byla
navrhovatelkou včas vznesena námitka podjatosti předsedkyně rozhodujícího kárného senátu
11 Kss Mgr. Daniely Zemanové, odůvodněná skutečností, že Mgr. Daniela Zemanová v době
od 1. 11. 1998 do 20. 11. 2001 vykonávala u Okresního soudu v Liberci justiční praxi a s kárně
obviněným soudcem, který u Okresního soudu v Liberci pracuje nepřetržitě od 15. 9. 1995,
se osobně zná, jako ostatně s celou řadou dalších soudců Okresního soudu v Liberci, zcela
pravidelně se setkávali a tento osobní vztah podle navrhovatelky brání Mgr. Daniele Zemanové
nestranně ve věci rozhodnout.
[2] Předsedkyně kárného senátu 11 Kss Mgr. Daniela Zemanová se k námitce podjatosti
vyjádřila tak, že kárně obviněného soudce osobně od svého nástupu na Okresní soud v Liberci
zná. V době, kdy tam působila jako justiční čekatelka, byl kárně obviněný již soudcem.
Mgr. Daniela Zemanová v prosinci roku 2001 nastoupila jako soudkyně ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, která se nachází ve stejné budově, jako Okresní soud
v Liberci, kde pracovala až do roku 2006. Potvrzuje tedy, že v letech 1998 až 2006 pracovala
ve stejné budově jako kárně obviněný. K němu má běžný přátelský kolegiální vztah, vzhledem
k relativně shodnému věku si tykají. Mgr. Daniela Zemanová zdůraznila, že se jedná výhradně
o vztah pracovní, nikdy se osobně ve volném čase nestýkali, ostatně ani v rámci shodného
pracoviště se nesetkávali často, v žádném případě pravidelně. Od jejího odchodu z pobočky
krajského soudu již s kárně obviněným v kontaktu nebyla, po roce 2006 se s ním jen dvakrát
na celostátním shromáždění zástupců Soudcovské unie setkala a jako ostatní delegáti se běžně
pozdravili. Mgr. Daniela Zemanová ponechala na příslušném senátu, zda výše uvedené okolnosti
zakládají pochybnosti o její nepodjatosti.
[3] K vznesené námitce podjatosti se vyjádřil i kárně obviněný soudce tak, že potvrdil,
že předsedkyni kárného senátu Mgr. Danielu Zemanovou zná z doby jejího působení
u Okresního soudu v Liberci v pozici justiční čekatelky, resp. z doby jejího působení ve funkci
soudkyně u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, s tím, že šlo o vztah čistě
pracovního charakteru. Podle kárně obviněného soudce není tato skutečnost důvodem
zpochybňujícím nestrannost Mgr. Daniely Zemanové jako předsedkyně kárného senátu
v jeho věci. Upozornil též na skutečnost, že námitku podjatosti nevznesla sama navrhovatelka,
nýbrž místopředsedkyně Okresního soudu v Liberci Mgr. T. B., jež navrhovatelku v době její
nepřítomnosti zastupovala.
[4] Podle §25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních
exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li
z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu.
Zvláštní ustanovení §10 zákona č. 7/2002 Sb. však stanoví, že na vyloučení člena senátu
z projednávání a rozhodování věci se přiměřeně použije ustanovení zvláštního právního předpisu;
poznámka pod čarou 4c) odkazuje na §8 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Jakkoli poznámka pod čarou nemá sama o sobě normativní, toliko výkladově podpůrnou povahu,
nutno podle systematického a doslovného výkladu dospět k závěru, že při rozhodování
o vyloučení člena kárného senátu se postupuje podle procesního předpisu, jímž se řídí Nejvyšší
správní soud, tj. v souladu s informací v poznámce pod čarou podle soudního řádu správního,
a nikoli např. podle trestního řádu – jinak by totiž nebylo třeba zvláštního odkazovacího
ustanovení §10 zákona č. 7/2002 Sb.
[5] Podle ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí
věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán
důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli
na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení.
Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
[6] Citované zákonné ustanovení, jež má být na projednávanou věc aplikováno, je nutno
interpretovat v jeho ústavněprávním kontextu. Je totiž garancí toho, aby ve věci rozhodoval
nezávislý a nestranný soudce, což je i ntegrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je
vymezeno v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v ustanovení čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost a nezaujatost soudce je
jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry
občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní psychický
vztah soudce k projednávané věci (subjektivní test). Při posuzování námitky podjatosti je
však třeba nestrannost vnímat i z hlediska objektivního (objektivní test), tzn. zkoumat,
zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají oprávněné pochybnosti o nezaujatosti
soudce v konkrétním případě. Nejvyšší správní soud v usnesení č. j. Nao 46/2010 - 78 ze dne
11. června 2010 to vyjádřil tak, že důvodem vyloučení soudce podle §8 odst. 1 s. ř. s. je
taková povaha subjektivního vztahu soudce k věci samé, k účastníkům či jejich zástupcům,
která je natolik objektivizovatelná, že lze důvodně pochybovat o soudcově nepodjatosti.
K této otázce se vyslovil i Ústavní soud, podle něhož vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy,
jestliže lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti; při posuzování této otázky je tedy třeba učinit
úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být
(viz nález sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996, N 127/6 SbNU 429, dostupné
na http://nalus.usoud.cz). Otázka podjatosti nemůže být ve všech případech postavena zcela
najisto, nicméně rozhodovat o této otázce je nutno vždy na základě existujících objektivních
skutečností, které k subjektivním pochybnostem účastníků řízení vedou. K vyloučení soudce
z projednání a rozhodnutí věci však může v zásadě dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah
soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity,
že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně
rozhodovat (srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001, N 98/23 SbNU 11).
[7] Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu
nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané
věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit
jakoukoliv legitimní pochybnost (srov. rozsudek ve věcech Saraiva de Carvalho proti Portugalsku
ze dne 22. 4. 1994, stížnost č. 15651/89, resp. Gautrin a další proti Francii ze dne 20. 5. 1998,
stížnost č. 21257/93). V této souvislosti Ústavní soud poznamenal, že procedura vyloučení
soudce z projednání a rozhodování je jednou z procesních záruk nestrannosti soudu.
Při posuzování, zda je dán i objektivní aspekt pochybností o nestrannosti, i pouhé zdání
v tomto směru může mít význam [např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Piersack
proti Belgii ze dne 1. 10. 1982, stížnost č. 8692/79, §30; srov. též rozsudek Wettstein proti Švýcarsku
ze dne 21. 12. 2000, stížnost č. 33958/96, §42 – 44, a nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)].
[8] Při rozhodování o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení §8 s. ř. s. je
však nutno si též uvědomit, že vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady,
podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce
stanoví zákon (ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon
tuto příslušnost stanovil, je příslušnost zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána soudu
příslušnému a přikázána soudu, resp. soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný.
Soudce lze z projednávání a rozhodnutí přidělené věci vyloučit jen výjimečně a ze skutečně
závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě
a spravedlivě (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Nao 19/2003 - 16 ze dne
29. 4. 2003, dostupné na www.nssoud.cz).
[9] V projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že subjektivní důvod
k vyloučení Mgr. Daniely Zemanové naplněn nebyl. Z námitky podjatosti navrhovatelky,
ani z vyjádření Mgr. Daniely Zemanové nevyplývá, že by měla subjektivní vztah k věci
a účastníkům řízení v kvalitě a intenzitě, jež by musela vést k jejímu vyloučení. Mgr. Daniela
Zemanová subjektivní podjatost nepociťovala, ostatně až do podání námitky podjatosti činila
ve věci procesní úkony. Ani navrhovatelka nenamítá, resp. neuvádí konkrétní okolnosti,
z nichž by plynulo, že by Mgr. Daniela Zemanová měla mít s kárně obviněným soudcem osobní
vztah nad rámec běžné známosti ze společného pracoviště, resp. z místa výkonu práce ve stejné
budově, a to ani v době, kdy v Liberci působila, ani později po přeložení k Nejvyššímu správnímu
soudu. Opak neplyne ani z vyjádření kárně obviněného soudce. Na takový subjektivní vztah nelze
usuzovat ani z „tykání“ mezi Mgr. Danielou Zemanovou a kárně obviněným soudcem, neboť jde
o společenskou konvenci vzájemného oslovování se mezi kolegy soudci na jednom pracovišti,
kteří nejsou ve vzájemném vztahu nadřízenosti a podřízenosti, zejména – jako v daném případě –
datuje-li se počátek tykání do mladších let zúčastněných, kdy je to dokonce běžnější
než u generací starších.
[10] Pro úplnost, ani ve vztahu k navrhovatelce nenalezl Nejvyšší správní soud žádný náznak
existence subjektivních důvodů pro vyloučení Mgr. Daniely Zemanové – ani navrhovatelka,
ani Mgr. Daniela Zemanová neuvádějí nic, z čehož by bylo možno usuzovat na subjektivní vztah
mezi nimi nad rámec standardního vzájemného povědomí o existenci mezi příslušníky
téhož soudcovského stavu; ostatně z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že „podjatost
soudců ve vztahu ke správním orgánům, resp. k osobám za ně jednajícím, je nutno vykládat restriktivněji, než je
tomu u ostatních účastníků řízení“ (srov. odstavec 11 usnesení č. j. Nao 46/2010 - 78 ze dne
11. června 2010), kteroužto úvahu lze přenést i na situaci navrhovatelky jako nositelky zákonem
svěřené pravomoci na úseku správy justice, od níž se odvíjí i zákonem svěřená aktivní legitimace
k zahájení kárného řízení.
[11] Důvod pro vyloučení Mgr. Daniely Zemanové Nejvyšší správní soud neshledal
ani z hlediska objektivního testu. Tvrzený důvod pro vyloučení předsedkyně kárného senátu
spočívá zjednodušeně řečeno v tom, že Mgr. Daniela Zemanová pochází z Liberce,
resp. že svou soudcovskou kariéru zahájila v Liberci, nejprve jako čekatelka u okresního soudu,
posléze jako soudkyně u soudu krajského, odkud pocházejí též ostatní účastníci kárného řízení.
Objektivně nazíráno to však nemůže být dostatečným důvodem pro vyloučení jinak zákonného
soudce. Každý soudce odněkud pochází, někde začínal. Každý soudce v průběhu své soudcovské
kariéry navazuje na svých pracovištích, odborných konferencích a seminářích a při jiných
příležitostech společenského života uvnitř soudcovského stavu standardní kolegiální a profesní
vztahy a jen některé z nich se vyvinou ve vztahy osobní. Krom toho, hloubka těchto vztahů
se v čase mění, některé se prohlubují, jiné – zejména po opuštění společného pracoviště –
blednou. Každý soudce profesionál při rozhodování musí být schopen tyto standardní profesní
a kolegiální vztahy odstínit, resp. jde o – zejména u soudců vyšších soudů, jež pravidelně
přezkoumávají rozhodnutí svých kolegů na nižších stupních soudní soustavy – natolik běžný
fenomén, že si soudci profesionálové jejich existenci při rozhodování ani nemusí uvědomovat.
[12] Není ostatně bez zajímavosti, že procesní předpisy nezakládají důvod podjatosti
ve skutečnosti, že soudce vyššího soudu rozhoduje o věci vzešlé od kolegů z nižšího soudu,
kde předtím působil, ale jen pokud se soudce přímo podílel na projednávání nebo rozhodování
téže věci v předchozím soudním řízení (srov. §8 odst. 1 s. ř. s. a obdobně formulovaná
ustanovení v §14 odst. 2 občanského soudního řádu, §30 odst. 3 trestního řádu či v §36 odst. 2
zákona o Ústavním soudu, a podobně též citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
Piersack, §30 ). Při rozhodování o vyloučení soudce je totiž třeba mít na paměti též zachování
funkčnosti soudu, resp. zákaz denegationis iustitiae, z čehož plyne, že výklad a aplikace ustanovení
o vyloučení soudců nemohou vyústit v situaci, kdy již nebudou žádní soudci, kteří by o věci
mohli rozhodovat – proto na vyšších stupních soudní soustavy, kde jsou možnosti substituce
vyloučeného soudce omezenější, je namístě zaujmout k vylučování soudců přístup restriktivnější
než na nižších stupních soudní soustavy, kde je řešení procesní situace v důsledku vyloučení
soudců snazší, včetně možnosti přikázání věci jinému věcně příslušnému soudu (srov. §9 odst. 1
s. ř. s. a pro ilustraci též usnesení Ústavního sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 3. 5. 2012, dostupné
na http://nalus.usoud.cz).
[13] I když nastíněná situace v případě vyloučení předsedkyně kárného senátu 11 Kss
Mgr. Daniely Zemanové bezprostředně nehrozí (k dispozici je její náhradnice, případně
jiný soudcovský kárný senát Nejvyššího správního soudu), nelze jen z tohoto důvodu
opustit dosavadní sevřený výklad ustanovení o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování
věci, resp. rozvolnit objektivní test důvodů pro jeho vyloučení. Jak bylo výše uvedeno, procesní
předpisy předchozí působení soudce u jiného soudu, z něhož vzešla kárná věc, resp. účastníci
kárného řízení, za důvod pro jeho vyloučení nepovažují, vztah předsedkyně kárného senátu
ke kárně obviněnému soudci a navrhovatelce nepřekračuje standardní profesionální,
resp. kolegiální známost v rámci soudcovského stavu, nadto vztah předsedkyně kárného senátu
vůči kárně obviněnému soudci, resp. ostatním soudcům Okresního soudu v Liberci se v čase
přirozeně oslaboval, vždyť k přeložení Mgr. Daniely Zemanové k výkonu funkce soudkyně
u Nejvyššího správního soudu došlo již před více než 7 lety, resp. k ukončení jejího působení
u Okresního soudu v Liberci již před více než 12 lety, a nic nenasvědčuje tomu, že by byl i poté
naopak aktivně prohlubován.
[14] Nejvyšší správní soud proto z těchto důvodů dospěl k závěru, že nejsou dány důvody
pro vyloučení Mgr. Daniely Zemanové z projednávání a rozhodnutí kárné věci vedené
u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 11 Kss 7/2013.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu