ECLI:CZ:NSS:2014:1.AFS.117.2013:39
sp. zn. 1 Afs 117/2013 – 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudkyň Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: Ing. J. N.,
s místem podnikání Strojírenská 16/259, Praha 5, zastoupeného JUDr. Vladimírem Szabo,
advokátem se sídlem Na Strži 1702/65, Praha 4, proti žalovanému: Generální ředitelství cel,
se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha
ze dne 17. 5. 2010, zn. 555/09-170100-21, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013, č. j. 9 Af 37/2010 – 36,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013, č. j. 9 Af 37/2010 – 36,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce jako příjemce zboží dovezl do České republiky textilní výrobky (konkrétně
54.200 ks triček unisex, ze 100% bavlny, v celní hodnotě 1.710.971 Kč). V návrhu celního
prohlášení podaném jeho přímým zástupcem uplatnil žalobce /deklarant/ preferenční zacházení
(původ zboží v Bangladéši) se sazbou cla 0%. Celní úřad Praha D5 (dále jen „celní úřad“) svým
rozhodnutím ze dne 9. 1. 006, vydaným mj. na základě certifikátu FORM A č. EPB/569
vystaveného dne 5. 12. 2005 (dále jen „FORM A č. 569“) a předloženého celním úřadům
žalobcem, propustil zboží do režimu volného oběhu.
[2] Na základě následné verifikace důkazu o původu zboží dle čl. 94 Nařízení Komise (EHS)
č. 2454/93, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex
Společenství (dále jen „prováděcí nařízení“) celní úřad zjistil, ze stanoviska bangladéšského
oprávněného orgánu – EXPORT PROMOTION BUREAU (EPB) DHAKA, Bangladéš,
č. EPB/Text/GSP/Veri/13/2005/Czech Republic/864 ze dne 22. 6. 2008 (dále jen „Zpráva
EPB“), že FORM A č. 569 je falzifikátem, včetně razítka a podpisu úředníka v tomto dokumentu.
[3] V řízení o celním deliktu dle §293 odst. 1 písm. d) a f) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon
(dále jen „celní zákon“) byla žalobci rozhodnutím celního úřadu Praha D5 ze dne 11. 12. 2008,
č. j. 19488/08-177600-021, uložena povinnost uhradit pokutu ve výši 10.000 Kč a žalovaný,
v té době Celní ředitelství Praha, rozhodnutím ze dne 18. 8. 2009, č j. 886/09-170100-21, zamítl
odvolání žalobce a potvrdil uvedené rozhodnutí celního úřadu. Žalobu, podanou u Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“), soud zamítl rozsudkem ze dne 19. 10. 2010,
č. j. 10 Ca 355/2009-38. Kasační stížnost žalobce byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta
rozsudkem ze dne 30. 3. 2011 č. j. 1 Afs 14/2011-62.
[4] V řízení daňovém celní úřad dodatečným platebním výměrem ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 15477-3/08-177600-02 žalobci doměřil clo ve výši 205.317 Kč, a to na základě zjištění,
že certifikát FORM A č. 569, kterým jako jediným důkazem lze prokázat preferenční původ
zboží, je dle Zprávy EPB falzifikát.
[5] Odvolání žalobce původní žalovaný (Celní ředitelství Praha) zamítl a potvrdil rozhodnutí
celního úřadu rozhodnutím ze dne 17. 5. 2010, č. j. 555/09-170100-217. Žalobce u městského
soudu toto rozhodnutí napadl žalobou podanou 2. 8. 2010; městský soud rozsudkem ze dne
6. 11. 2013, č. j. 9 Af 37/2010-36, žalobci vyhověl a rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne
17. 5. 2010 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[6] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku přisvědčil žalobci, že článek 220 odst.
2 písm. b) Celního kodexu Společenství upravuje případy, u nichž, přestože celní dluh vznikne,
se dodatečné zaúčtování cla neprovede, pokud částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována
následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit,
a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního
prohlášení, přičemž platí, že pokud byl preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce
s orgány třetí země, považuje se vydání potvrzení těmito orgány v případě, že se ukáže jako nesprávné, za chybu,
kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit ve smyslu prvního pododstavce. Podle soudu právě v rámci
systému správní spolupráce s orgány třetí země může při ověřování preferenčního statusu zboží
dojít i k jiné nesprávnosti - chybě (ač dle dalšího pododstavce zpravidla spočívá chyba
v nesprávném popisu zboží či údajích týkajících se původu zboží uváděných vývozcem),
např. interní změnou v chodu úřadu, personální obměnou, apod., kterou naznačoval žalobce.
Soud dovodil, že tvrzení (byť důkazně nedoložená) žalobce opírá o určité skutečnosti
(např. o sdělení a poznatky Celního úřadu D5 o způsobu stvrzování certifikátu FORM A u jiného
svého zboží, které rovněž prošlo verifikací, a kde došlo ke zvláštnímu stvrzení tiskopisu
A vytlačením razítka), které mohou být relevantní, k nim přistupují důkazní prostředky
(mj. i certifikáty o původu zboží, které sloužily jako podklad pro vydání rozhodujícího certifikátu
FORM A č. 569 příslušným vládním orgánem Bangladéše předložené žalobcem) a zjištění,
že Zpráva EPB ze dne 22. 6. 2008 je k dispozici v řízení toliko v anglickém jazyce.
Z ní lze seznat, že verifikující orgán shledal, že předmětný certifikát nebyl vydán tímto úřadem
EPB a že se jeví, resp. mohl by být (použito slovo „ should be“) považován za neplatný
a za falzifikát, nicméně je rovněž uvedeno, že tento úřad pokračuje v šetření ohledně vystaveného
dokladu a výsledek bude zřejmý, až toto řízení bude kompletně ukončeno. Soud proto
nepovažoval za prokázané, že by zde nebyly dány podmínky článku 220 odst. 2 písm. b) Celního
kodexu Společenství pro neprovedení doměření celního dluhu žalobci, protože existují
pochybnosti, zda ke zpochybnění platnosti certifikátu nedošlo případným nesprávným postupem
úřadu EPB v zemi vývozce, který se týkal stvrzujícího aktu na tiskopise A zakládajícího certifikát
– totiž razítka a podpisu pověřené osoby. Vytkl tak celnímu úřadu i žalovanému, že se otázkou,
zda v tomto směru došlo k nesprávnosti při vystavení certifikátu, nezabývaly, a proto nedošlo
ani k náležitému ověření výsledku postupu u EPB ve smyslu Zprávy EPB ze dne 22. 6. 2008.
Nadto v řízení nebyl předložen ani překlad Zprávy EPB z anglického jazyka, aby bylo zřejmé,
zda skutečně popírá pravost certifikátu při existenci úplných informací. Soud tedy postrádá
náležité prošetření důvodů, z jakých byl certifikát FORM A č. 569 prohlášen za neplatný a tedy
postrádá i náležité prokázání toho, zda se tak nestalo chybou způsobující nesprávné vydání
potvrzení o původu zboží. Podle soudu by věci přispělo ověření, zda se úřad EPB vůbec zabýval
vývozními doklady a doklady o původu předmětného zboží, zda žádost o vystavení certifikátu
FORM A č. 569 evidoval, což je zjistitelné, pokud uvedený úřad vede rejstřík podaných žádostí
a vystavených certifikátů. Soud uzavřel, že v řízení nebyly zjištěny všechny rozhodné skutečnosti
k prokázání daňové povinnosti žalobce a celní orgány byť shledaly uvedený certifikát neplatným,
nezabývaly se okolnostmi vystavení tohoto certifikátu tak, aby bylo postaveno na jisto, zda jsou
či nejsou z pohledu čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství oprávněny žalobci celní
dluh dodatečně doměřit.
[7] Oproti tomu soud námitku žalobce, že jiné doklady, zejména doklady, které byly
podkladem pro vydání certifikátu FORM A č. 569 o původu zboží, postačují k prokázání původu
zboží, důvodnou neshledal.
II. Námitky stěžovatele
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody zakotvené v §103 odst. 1 písm. a) a písm.
d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že městský soud
nesprávně posoudil použití článku 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství a v rozporu
s judikaturou Evropského soudního dvora a Nejvyššího správního soudu; vadu řízení spatřuje
v nedostatku podkladů pro skutkové závěry, o něž se rozsudek opírá a současně jej považuje
za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[9] Postupem podle článků 93 až 94 prováděcího nařízení české celní orgány požádaly
20. 11. 2007 o dodatečné ověření certifikátu FORM A č. 569. Ze Zprávy EPB ze dne 22. 6. 2008
(dle doslovného překladu pořízeného ke kasační stížnosti) plyne, že „ Zaslaná fotokopie FORM A
se jeví jako padělek. Podpis a razítko pana Md. Md. M. H., zástupce ředitele Úřadu pro podporu vývozu byly
rovněž padělány a zástupce ředitele žádné takové FORM A nevydal. Jedná se o padělaný dokument, na nějž
bylo použito padělané razítko a podpis zástupce Úřadu pro podporu vývozu. Na základě toho by s FORM A
mělo být zacházeno jako s padělaným a neplatným. Úřad pro podporu vývozu žádá české celní orgány, aby přijaly
nezbytná opatření, aby zásilka nebyla na základě padělaného FORM A proclena. Ve svém vyšetřování
pokračuje a jeho výsledky budou sděleny, jakmile bude vyšetřování dokončeno. V případě potřeby jakýchkoliv
dalších informací nebo vysvětlení se lze na Úřad pro podporu vývozu kdykoliv obrátit.“. Žalovaný nesouhlasí
s městským soudem, že tato odpověď - Zpráva EPB - není dostatečně jasná pro jeho závěr, že
certifikát FORM A č. 569 nebyl tímto úřadem vydán, a že tak neměl dostatečná skutková zjištění
a má dále zkoumat, zda certifikát FORM A č. 569 přece jen tento Úřad pro podporu vývozu
(EPB) nevydal, a to za jakkoli zapříčiněné okolnosti ve smyslu domněnek žalobce a dalších
skutečností, jak uvádí soud.
[10] Z obsahu Zprávy EPB podle stěžovatele jednoznačně plyne, že označuje certifikát FORM
A č. 569 jako nepravý, jasně uvádí, že jde o padělaný dokument, na němž je padělané razítko
a podpis, oproti tomu městský soud zdůraznil jen dílčí formulace. Za vadu řízení nelze
považovat, že nebyl proveden překlad, protože obsah nebyl mezi žalobcem a žalovaným učiněn
sporným, žalobce mu jen neuvěřil.
[11] Případné výsledky dalšího šetření (konkrétní události, za nichž k padělání došlo)
se nedotýkají údaje, že certifikát FORM A č. 569 není pravým. Postup správní spolupráce je tak
ukončený jednoznačným závěrem a ani žalobní námitky neskýtaly oporu pro závěr soudu
o nedostatcích zjištění v otázce pravosti tohoto certifikátu. Rozsudek soudu je tak
nepřezkoumatelný, protože jeho závěr nemá oporu v podkladech, z nichž vycházel.
[12] Nadto podle §94 odst. 5 prováděcího nařízení za relevantní nelze pokládat požadavek
městského soudu, aby žalovaný u Úřadu pro podporu vývozu (EPB) opatřil údaje o způsobu
vystavení certifikátu FORM A č. 569, protože podle ustálené judikatury je dodatečné ověření
výhradním oprávněním orgánů země vývozu a jejich legálně vyslovenými závěry jsou celní orgány
země dovozu vázány. Požadavek soudu jde nad rámec pravidel správní spolupráce. Soud mohl
požadovat toliko, aby byla odeslána druhá žádost dle uvedeného článku (nyní článek 97t odst. 5),
pokud by byly důvody k pokračování dodatečného ověřování. K tomu však dle obsahu Zprávy
EPB důvod nebyl a městský soud nerespektoval vázanost celních orgánů obsahem odpovědi.
Celní orgány nemohly posuzovat certifikát FORM A č. 569 jako nesprávné potvrzení
dle druhého pododstavce článku 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství, proto
žalobou napadené rozhodnutí netrpí soudem vytýkanou vadou.
[13] V závěrech o možné nesprávnosti certifikátu FORM A č. 569 pokládá stěžovatel
rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Nesprávnost nemůže vyvolat okolnost,
že jej vydávající orgán stvrdil postupem, který nějakým způsobem neodpovídal interním
pravidlům tohoto orgánu (např. že použil jiné razítko než k tomu určené). Závěr soudu,
že pro vadu tohoto typu je takové osvědčení nesprávné ve smyslu druhého pododstavce článku
220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství je irelevantní. Takové osvědčení je stále
pravým, tj. vydaným příslušným orgánem, má pouze formální vadu (čl. 92, nyní 97r prováděcího
nařízení). Nesprávnost se může odvíjet od nesprávnosti či nepravdivosti údajů o zboží, resp.
statusu původu zboží v osvědčení uvedených.
[14] Formální vady významnějšího rozsahu, tj. takové, které vyvolávají u orgánů země dovozu
pochybnosti o pravosti či správnosti osvědčení, jsou důvodem k zaslání osvědčení orgánům zemi
vývozu k dodatečnému ověření (čl. 92 v návaznosti na čl. 94, nyní 97r v návaznosti na čl. 97t
prováděcího nařízení). Úvahy soudu, že certifikát FORM A č. 569 mohl Úřad pro podporu
vývozu (EPB) vystavit či stvrdit způsobem vyvolávajícím jinou nesprávnost jsou irelevantní.
Pokud by tento úřad sdělil, že při vystavení tohoto certifikátu FORM A č. 569 se tak stalo, bylo
by nutno jej posoudit nikoli jako nesprávný, ale jako pravý i přes formální vadu.
[15] Zpráva EPB pravost certifikátu FORM A č. 569 vyloučila, městský soud neuvádí
ani relevantní důvody pro závěr, že certifikát FORM A č. 569 může být pravým, ale nesprávným.
Rozsudek je nepřezkoumatelným. Soud se nevypořádal ani s tím, že Zpráva EPB uvádí,
že pan Md. Md. M. H., zástupce ředitele certifikát FORM A č. 569 nevydal, české celní orgány
tímto vázané nemohou domněnkám žalobce, že jej mohl vydat jiný úředník přisvědčit, když je na
něm podpis s údajem, že má jít o podpis jmenovaného zástupce. Městský soud tak nepřihlédl ani
k obsahu certifikátu FORM A č. 569.
[16] Stěžovatel je toho názoru, že na základě sděleného výsledku dodatečného ověření
certifikátu FORM A č. 569 musí být učiněn závěr, že tento certifikát není pravým, tj. vydaným
příslušným orgánem země vývozu, proto není splněna podmínka chyby, kterou žalobce,
jako osoba povinná zaplatit clo, nemohl rozumným způsobem zjistit, a proto v daném případě
mohlo být dodatečně zaúčtováno clo.
III. Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
[17] Žalobce nesouhlasí předně se stěžovatelem, že Zpráva EPB jednoznačně certifikát
označuje jako nepravý. Ani z překladu není takový kategorický závěr zřejmý, hovoří se totiž
o „zaslané kopii, která se jeví jako padělek“. Fotokopie nemůže být padělkem, zřejmě má být
řečeno, že jako nepravý se jeví samotný certifikát FORM A č. 569 vydaný 5. 12. 2005. Je pak
evidentní, že uvedený úřad si není závěrem o (ne)pravosti jist, jinak by místo výrazu „jeví se“
použil výraz přesnější, proto asi také uvedl, že v šetření pokračuje. Celní úřad však nečekal
na výsledek a clo doměřil, rozpory v tomto sdělení neodstranil a došlo k porušení článku
94 odst. 5 prováděcího nařízení.
[18] Nesouhlasí ani s tím, že okolnosti, za nichž k padělání došlo, a tedy pokračování v šetření
nejsou rozhodné. Žalobce tvrdí, že je-li certifikát FORM A č. 569 skutečně nepravý, pak k tomu
muselo dojít přímo na úřadu EPB některým ze zaměstnanců (odkazuje na podání z 16. 10. 2013,
kde popisuje postup vystavení certifikátu FORM A č. 569) a na důkazní návrh v řízení
před městským soudem, aby byl uvedený úřad EPB požádán o předložení výpisu z rejstříku
vydaných osvědčení o původu zboží na tiskopise A, vystavených v druhé polovině roku 2005,
kde by mělo být i předmětné osvědčení FORM A č. 569.
[19] Žalobce se ztotožňuje se závěrem rozsudku na str. 6, který podporují skutečnosti
jím uvedené v řízení před soudem, a které soud zmiňuje. K tomu odkazuje na důkazy doložené
soudu 6. 11. 2013.
[20] Názoru stěžovatele, že nesprávnost osvědčení může způsobit nesprávnost
či nepravdivost údajů o zboží, resp. o statusu původu zboží, nikoli jiné okolnosti, přisvědčuje
stěžovatel čistě z právně-formálního hlediska, jde však o čistě restriktivní výklad čl. 220 odst. 2
písm. b) Celního kodexu Společenství. Pod výraz „chyba orgánů třetí země, kterou nebylo možné
rozumným způsobem zjistit“ je podle žalobce nutno zahrnout i situace, která nastala v daném
případě, kdy certifikát FORM A č. 569 vystavil a podepsal zaměstnanec úřadu, který nebyl
dle interního předpisu k tomu oprávněn. Podle žalobce i při výkladu stěžovatele toto zásadní
význam nemá, protože výsledek je v obou případech stejný, na dovezené výrobky se měly
vztahovat celní preference.
IV. Vlastní argumentace soudu
[21] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[22] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval problematikou následné verifikace
preferenčního původu zboží (IV. A) a dodatečným nezaúčtováním cla podle článku 220 odst. 2
písm. b) Celního kodexu Společenství (IV. B).
[23] Kasační stížnost je důvodná.
IV. A. Verifikace preferenčního původu zboží
[24] Postupem při dodatečném ověřování dokladů o původu zboží (verifikaci) se Nejvyšší
správní soud opakovaně zabýval mj. i v rozsudcích (č. j. 1 Afs 42/2011-209, publ.
pod č. 2492/2012 Sb. NSS, č. j. 5 Afs 42/2011-112, č. j. 5 Afs 43/2011-110,
č. j. 9 Afs 38/2011-94, č. j. 8 Afs 10/2012- 41), v nichž vycházel z judikatury Soudního dvora
(ze stanoviska generální advokátky Verici Trstenjak ve věci C.A.S. SpA) a na argumentaci
uvedenou v rozsudcích je možno plně odkázat. Plyne z ní obecně, že stanovení preferenčního
původu zboží je založeno na rozdělení pravomocí mezi orgány státu vývozu a orgány státu
dovozu v tom smyslu, že preferenční původ zboží je stanovován orgány státu vývozu, přičemž
kontrola správného fungování tohoto režimu je zajištěna díky spolupráci mezi dotyčnými
správními orgány. Fungování tohoto systému spolupráce je založeno na tom, že celní úřad
dovozního státu uznává posouzení legálně provedená orgány vývozního státu (rozsudek ESD
Les rapides Savoyards a další). Uznávání legálně vydaných rozhodnutí orgánů třetího státu
celními úřady členského státu Společenství je nutné také proto, aby Společenství mohlo
od celních orgánů uvedeného státu vyžadovat dodržování rozhodnutí vydaných orgány členských
států ohledně původu výrobků vyvezených do uvedeného státu ze Společenství. Dle uvedeného
stanoviska generální advokátky „Je sice pravda, že celní orgány státu dovozu nejsou předložením osvědčení
o preferenčním původu právně vázány, aby dovozci poskytly požadované preferenční zacházení. Jakmile však
bylo osvědčení o preferenčním původu zboží formálně řádně vystaveno, je prima facie věcně správné.
Proto předložením osvědčení o preferenčním původu zboží nastává přinejmenším závazný účinek v ohledu
skutkovém, to znamená ohledně skutkových zjištění celního orgánu ve státě vývozu. Z toho vyplývá, že celní
orgány dovozního státu nemohou podle ustanovení Dohody o přidružení odmítnout uplatnění preferenčního
zacházení na výrobek dovezený s osvědčením řádně vydaným celními orgány vývozního státu. I v případě, že mají
celní orgány dovozního státu důvodné pochybnosti, pokud jde o skutečný původ tohoto zboží, mohou pouze požádat
celní orgány vývozního státu o kontrolu tohoto původu po propuštění zboží. Tento systém spolupráce a rozdělení
úkolů celních orgánů, stanovený v uvedené dohodě, s sebou logicky nese, že pokud celní orgány vývozního státu
mohly určit původ dotčeného zboží, jsou celní orgány dovozního státu také vázány závěry této kontroly
po propuštění zboží.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 2. 2008, č. j. 5 Afs 37/2007 – 49,
publikovaném pod č. 1577/2008 Sb. NSS, výslovně konstatoval, že „[p]ravomoc týkající se určení
původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry
legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu“.
[25] Nejvyšší správní soud proto i v daném případě musí přisvědčit stěžovateli potud,
že městský soud by postupoval v rozporu s touto judikaturou, pakliže by dovodil, že české celní
orgány nebyly vázány odvoláním (zneplatněním) certifikátu FORM A č. 569 dle Zprávy EPB,
neboť i výsledek verifikace provedené orgány země vývozu je pro ně závazný. To však
za předpokladu, že ze Zprávy EPB jednoznačně vyplývá, že toto osvědčení nebylo vůbec
příslušným orgánem státu vývozu vydáno, a proto nenese účinky závazného důkazu
o preferenčním původu dováženého zboží.
[26] Z rozsudku městského soudu však výslovně neplyne, že by soud popřel uvedený princip
vázanosti českých celních orgánů výsledkem šetření dle Zprávy EPB. Tímto obecným principem
se soud zevrubně nezabýval, ale rozsudek postavil oproti závěru stěžovatele na tom, že Zpráva
EPB dostatečně určitě a jednoznačně nevyvrací (i ve smyslu námitek žalobce), že certifikát
FORM A č. 569 byl uvedeným úřadem EPB země vývozu vydán.
[27] Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně vyhodnotil obsah Zprávy EPB, který
je podle stěžovatele jednoznačný. Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou.
Ze Zprávy EPB výslovně plyne, že certifikát FORM A č. 569 je padělaný dokument, na němž
je použito padělané razítko a padělaný podpis zástupce ředitele tohoto úřadu. Výslovně je v něm
vznesen požadavek, aby s certifikátem FORM A č. 569 (i dalšími dvaceti uvedenými v tabulce
na str. 2) bylo zacházeno jako s padělaným a neplatným a zásilka nebyla na základě něho
proclena, a tedy nebyl zboží přiznán preferenční původ, resp. bylo odmítnuto uplatnění
preferenčního zacházení na uvedené zboží, protože je provázeno osvědčením orgánem
vývozního státu vůbec nevydaným. Městský soud svoji pochybnost o úplnosti výsledku šetření
opřel o to, že Zpráva EPB hovoří o kopii certifikátu, který se „jeví“ jako padělek. Další obsah
Zprávy EPB, jednoznačný závěr, že jde o padělaný dokument s padělaným razítkem a podpisem
zástupce však s námitkami žalobce nekonfrontoval. Nesprávně přistoupil na to, že výhrady
žalobce mohou být relevantní a že následným šetřením úřad EPB by mohl dojít k opačnému
závěru, že certifikát FORM A č. 569 jím vydán byl, i když v rozporu s interním předpisem
tohoto úřadu a nadto i, že tento postup by představoval chybu ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b)
Celního kodexu Společenství. V takovém případě by však podle Nejvyššího správního soudu
Zpráva EPB nemohla výslovně konstatovat, že jde o padělek s padělaným razítkem a podpisem
osoby, která je na certifikátu označena jako osoba, která jej vydala, ale toliko, že podpis osoby
není podpisem osoby oprávněné certifikát FORM A č. 569 podepsat. Úřad EPB by pak nemohl
certifikát označit jako nepravý (jako padělek), ale jako dokument vydaný úřadem EPB, tedy pravý
s účinky osvědčujícími preferenční původ zboží, byť vydaný nesprávným úředním postupem,
tedy podepsaný zaměstnancem tohoto úřadu k tomu neoprávněným. Zpráva EPB k certifikátům
v tabulce na str. 1. výslovně potvrzuje jejich pravost a správnost, oproti tomu k certifikátům
v tabulce na str. 2, mezi nimiž je i certifikát FORM A č. 569, uvádí v bodu 4. na str. 1, že „ jsme
prověřili naše záznamy a zjistili jsme, že následující osvědčení GSP,tiskopis A, nebyla vydána Úřadem
pro podporu vývozu, Dháka, Bangladéš, pro společnosti …“.
[28] Nejvyšší správní soud již v rozsudku č. j. 1 Afs 14/2011-62, bod /13/, týkajícím se řízení
o celním deliktu žalobce konstatoval, že: V daném případě bylo jasně prokázáno, že stěžovatel předložil
celním orgánům nepravé dokumenty (což sám ostatně nezpochybňuje), na jejichž základě došlo k úniku na cle.“
A odkázal k tomu na Oznámení dovozcům – Dovoz textilních výrobků z Bangladéše do Společenství,
uveřejněné v Úřadním věstníku C 041 ze dne 15. 2. 2008, kterým Evropská komise informovala
hospodářské subjekty Společenství, že existuje důvodná pochybnost ohledně původu textilních
výrobků, u nichž je požadována výhoda preferenčního sazebního zacházení (viz bod /5/ a /6/
téhož rozsudku). I když v době dovozu nemohla být žalobci tato informace známa, pravost
certifikátu FORM A č. 569 byla v daném případě příslušným orgánem země vývozu následně
závazně vyloučena.
[29] Žalobce ohledně postupu při vydání certifikátu FORM A č. 569 v podání, na něž
se odvolává ze dne 16. 10.2013, tvrdil toliko, že podle zaměstnanců celního úřadu certifikát
FORM A č. 569 je zneplatněn proto, že jej vydal zaměstnanec úřadu EPB, který k tomu nebyl
oprávněn, a popsal postup získání tohoto certifikátu, jak mu byl sdělen majitelem společnosti
výrobce a vývozce (který byl v tu dobu v ČR), totiž, že tento majitel pověřil svého zaměstnance
v Bangladéši a ten odnesl doklady příslušnému úřadu EPB a v čekárně čekal na vystavení
certifikátu FORM A č. 569, což se stalo. Toto tvrzení žalobce (resp. majitele společnosti) však
je v logickém rozporu se skutečným stavem. Certifikát nenese toliko podpis osoby neoprávněné
k jeho vydání (místo zástupce ředitele EPB), ale dle Zprávy EPB má i padělané razítko. Logicky
nelze přepokládat, že by úřad EPB při vydávání dokumentů tohoto významu disponoval vedle
razítek svého úřadu i padělanými razítky a úředník, byť neoprávněný k podpisu certifikátu, nejen
podepsal vydávaný certifikát, ale opatřil jej i padělaným razítkem. Zpráva EPB vychází
z prověření záznamů o vydaných osvědčeních, došlo tak i k prověření dle rejstříku vydaných
osvědčení úřadem EPB. K tvrzení žalobce ohledně užívání razítek lze odkázat na bod č. 135
již citovaného stanoviska generální advokátky Trstenjak, obdobně pak i ohledně rejstříku
vydaných osvědčení na bod č. 137 téhož stanoviska).
[30] Zatímco žalovaný vázán Zprávou EPB a v souladu s jejím obsahem (který nebyl mezi
stranami sporným) vydaným rozhodnutím respektoval vyloučení pravosti certifikátu FORM A
č. 569, a to v důsledku výhradního práva orgánů země vývozu k dodatečnému ověření, městský
soud pochybil, pakliže z žalobcem toliko tvrzeného postupu při získání certifikátu a dalších
okolností dovodil „možnou“ jinou nesprávnost úředního postupu, ačkoli žádné z těchto tvrzení
ani žádná z dalších okolností nemohly být relevantní pro závěr o doměření cla.
IV. B) Dodatečné nezaúčtování cla podle článku 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu
[31] Relevantní judikaturu k čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství shrnul
Soudní dvůr např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2007 ve věci C-173/06 Agrover, Sb. rozh. S. I-8783,
body 30 – 33. Z ní vyplývá, že podle citovaného ustanovení příslušné orgány neprovedou
dodatečné zaúčtování dovozního cla pouze tehdy, pokud jsou splněny tři kumulativní podmínky.
Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany samotných příslušných
orgánů, dále, aby tato chyba, které se dopustily tyto orgány, nemohla být osobou povinnou
zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna, a konečně, aby tato osoba
dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení (viz obdobně
rozsudky ze dne 12. 7. 1989 ve věci 161/88 Binder, Recueil, s. 2415, body 15 a 16; ze dne
14. 5. 1996 ve věci C-153/94 a C-204/94 Faroe Seafood a další, Recueil, s. I-2465, bod 83; usnesení
ze dne 9. 12. 1999 ve věci C-299/98 P CPL Imperial 2 a Unifrigo v. Komise, Recueil, s. I-8683, bod
22, jakož i ze dne 11. 10. 2001 ve věci C-30/00 William Hinton & Sons, Recueil, s. I-7511, body
68, 69, 71 a 72). Jestliže jsou tyto podmínky splněny, osoba povinná zaplatit clo má právo na to,
aby clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno (rozsudek ze dne 27. 6. 1991 ve věci
C-348/89 Mecanarte, Recueil, s. I-3277, bod 12). Tuto judikaturu plně převzal Nejvyšší správní
soud (rozsudek ze dne 30. 7. 2008, č. j. 1 Afs 27/2008 - 97, publikovaný pod č. 1701/2008 Sb.
NSS a další shora uvedené).
[32] V projednávaném případě předmětem sporu je naplnění podmínky první. Stěžovatel
napadá rozsudek městského soudu pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Tvrdí,
že chybu osvědčení preferenčního původu zboží ve smyslu čl. 220 odst, 2 písm. b) Celního
kodexu Společenství nemůže vyvolat okolnost, že jej stvrdil podpisem úředník, který k tomu
nebyl oprávněn. Z judikatury Soudního dvora k této podmínce vyplývá, že cílem čl. 220 odst. 2
písm. b) celního kodexu je chránit legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo, pokud
jde o opodstatněnost všech skutečností uvedených v rozhodnutí o vybrání nebo nevybrání cla.
Legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo je hodné ochrany stanovené v tomto článku
pouze tehdy, pokud základ, na kterém spočívá toto očekávání osoby povinné zaplatit clo,
způsobily „samotné“ příslušné orgány. Právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno poté, co bylo
zboží propuštěno, zakládají tak pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných orgánů
(viz obdobně rozsudek Mecanarte, body 19 a 23).
[33] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem, že nesprávnost /chyba/ se může
odvíjet pouze od nesprávnosti či nepravdivosti údajů o zboží, resp. statusu původu zboží
v osvědčení uvedených. Nesprávnost – resp. jinou chybu ve smyslu článku 220 odst. 2 písm. b)
Celního kodexu Společenství nemůže představovat nedodržení formálního postupu resp.
formální vada. Dle čl. 92 prováděcího nařízení (ve znění v rozhodné době): „Jsou-li zjištěny drobné
rozpory mezi údaji uvedenými v osvědčení a údaji v podkladech, které byly celnímu úřadu předloženy za účelem
splnění celních formalit při dovozu výrobku, nepozbývá tím osvědčení platnosti, je-li možné nesporně prokázat,
že se osvědčení vztahuje na předložené výrobky.“ Podle čl. 94 tohoto nařízení: „Při uplatňování předpisů
o celních preferencích uvedených v článku 66 musí zvýhodněné země dodržovat ustanovení o vydávání osvědčení
o původu zboží na tiskopise A, o podmínkách pro použití tiskopisů APR a o správní spolupráci nebo zajistit
jejich dodržování“.
[34] Celní orgány státu vývozu verifikují, znovu prověřují (a to u legálně jimi vydaných
osvědčení) osvědčení na základě dokladů prokazujících původ zboží a v nich uvedeného popisu
zboží; je rozhodné, zda nesprávnost osvědčení nebyla způsobena nesprávným popisem
skutečností ze strany vývozce. Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že pokud dodatečná kontrola
neumožňuje potvrdit původ zboží uvedený v osvědčení, je třeba dovodit, že zboží je neznámého
původu, a že tedy osvědčení a preferenční sazba byly poskytnuty neprávem (viz rozsudek Huygen
a další, body 17 a 18; rozsudek ze dne 15. 12. 2011, Afasia, C-409/10, bod 44, či Beemsterboer, bod
34). Běžným důsledkem skutečnosti, že dodatečné ověření neumožňuje potvrdit původ zboží,
je dodatečný výběr cla neuhrazeného při dovozu. Výjimku z dodatečného výběru cla představuje
mimo jiné právě čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu (viz Afasia, body 46 a 47). Vydání
nesprávného potvrzení totiž není chybou, pokud jsou splněny podmínky třetího pododstavce,
tedy pokud je potvrzení založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, není-li
zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží
nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení.
[35] V rozsudku Beemsterboer Soudní dvůr uvedl, že „předložení důkazu nezbytného pro úspěch jejího
nároku přísluší osobě, která se dovolává třetího pododstavce čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, ve znění
nařízení č. 2700/2000. V zásadě tedy přísluší celním orgánům, které se za účelem přistoupení k dodatečnému
výběru cla hodlají dovolávat uvedeného čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce, initio, aby předložily důkaz,
že vydání nesprávných osvědčení bylo způsobeno nesprávným popisem skutečností ze strany vývozce. Nicméně,
pokud následkem nedbalosti výlučně na straně vývozce nejsou celní orgány schopny předložit nezbytný důkaz,
že osvědčení EUR. 1 bylo vydáno na základě správného, či nesprávného popisu skutečností tímto posledně
uvedeným, přísluší osobě povinné zaplatit clo, aby dokázala, že uvedené osvědčení vydané orgány třetí země bylo
založeno na správném popisu skutečností “ (bod 46). Nadto Soudní dvůr zdůraznil, že „Evropské
společenství nemůže nést negativní důsledky nesprávného jednání dodavatelů dovozců “ (bod 43) a že „ přísluší
hospodářským subjektům, aby v rámci svých smluvních vztahů přijaly ustanovení nezbytná pro to, aby se předem
zabezpečily proti rizikům opatření k dodatečnému výběru cla“ (bod 41).
[36] Z uvedené judikatury nesporně plyne, že „chybu“ způsobenou samotným příslušným
orgánem státu vývozu při vydání osvědčení, resp. nesprávnost průvodního osvědčení
lze spatřovat jen ve skutečnostech vážících se k podkladům pro přiznání preferenčního původu
zboží a údajům o zboží. Platí pak, že byl-li popis skutečností podaný vývozcem správný, vydání
nesprávného osvědčení je „chybou“. Naopak nesprávné jednání nebo chyba vývozce je rizikem
osoby povinné zaplatit clo a nemůže být považována za nepředvídatelnou chybu; dovozce musí
učinit vhodná opatření proti riziku jejich nesprávného počínání (viz stanovisko generální
advokátky Kokott ze dne 8. 9. 2005 ve věci Beemsterboer, bod 51). Rovněž obrácení důkazního
břemene v případě, že vývozce nesplnil své povinnosti, je také v souladu se zájmem EU zabránit
nesrovnalostem a podvodům při dovozu zboží do preferenčního systému (viz tamtéž).
[37] Jestliže v daném případě k žádosti českých celních orgánů úřad EPB ani nemohl fakticky
přistoupit k procesu verifikace, protože certifikát FORM A č. 569 jím nebyl vydán, a nešlo
tak o pravý dokument, tím spíše byl žalovaný (stěžovatel) oprávněn dodatečně zaúčtovat celou
částku cla, neboť aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství nepřipadala
v úvahu. Nelze totiž hovořit o chybě, kterou způsobily samotné příslušné orgány země vývozu.
Legitimnímu očekávání osoby povinné clo zaplatit nepřísluší v takovém případě ochrana
ve smyslu tohoto článku.
[38] Ověření a doložení preferenčního původu zboží je skutkově náročnou záležitostí.
Na rozdíl od prostého doložení toho, ve které zemi byl výrobek vyroben, musí být naplněny
i požadavky ohledně původu a zpracování surovin, součástek a směsí, které byly na jeho výrobu
použity. Podřazení okolností, za nichž došlo k padělání certifikátu FORM A č. 569 a požadavek
městského soudu, aby české celní orgány vyčkaly v tomto směru výsledku dalšího šetření úřadu
EPB se tak míjí s rozhodnými otázkami pro ověření preferenčního původu zboží. Jestliže
jediným způsobem, jak prokázat preferenční původ zboží, který nelze nahradit jiným
alternativním dokumentem, je osvědčení vydané na tiskopisu FORM A příslušným orgánem
země vývozu, jak městský soud rovněž dovodil a v daném případě příslušný úřad EPB označil
tento doklad za falzifikát, pak žalobcem dovezené zboží nemohlo využít výhody celní preference.
V. Závěr
[39] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Proto
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.), v němž
je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[40] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s.ř.s.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu