ECLI:CZ:NSS:2014:1.AFS.119.2013:30
sp. zn. 1 Afs 119/2013 – 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: VITT GmbH,
se sídlem Frankfurter Straße 53, 570 74 Siegen, Spolková republika Německo, zastoupen
Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem V Nových domcích 13, 102 00 Praha 10,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, proti
rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 25. 6. 2010,
č. j. 8341/10-1500-100146, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 31. 10. 2013, č. j. 9Af 39/2010 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal Finančnímu úřadu pro Prahu 1 dne 29. 10. 2009 přihlášku k registraci
k dani z přidané hodnoty pro osoby, které nemají v tuzemsku sídlo, místo podnikání ani
provozovnu dle §95 odst. 12 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
účinném do 31. 12. 2009 (dále též jen „zákon o DPH“). Požádal, aby jako datum zahájení
činností, pro které je osobou povinnou v tuzemsku přiznat a zaplatit daň ve smyslu §108 téhož
zákona, a datum, ke kterému žádá registraci, bylo datum 1. 1. 2008.
[2] Finanční úřad pro Prahu 1(dále též „správce daně“) vydal dne 27. 11. 2009 Osvědčení
o registraci podle §33 odst. 13 a 14 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o správě daní a poplatků“), jímž rozhodl tak, že žalobce
„Podle §94 odst. 10, 12 až 14 a §99 zákona o dani z přidané hodnoty je plátcem DPH s účinností
od 29. 10. 2009“. Z odůvodnění plyne, že vzhledem k tomu, že žalobce nesplnil podmínky
§94 odst. 11 zákona o dani z přidané hodnoty platném v roce 2008, je zaregistrován od data,
jak je uvedeno shora.
[3] V odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobce namítl, že je osobou registrovanou k dani
v jiném členském státě, a to jako plátce daně z přidané hodnoty na území NSR od ledna 1979,
na území České republiky nemá sídlo, místo podnikání ani provozovnu. Uskutečnil plnění
s místem plnění na území České republiky, a to podle §10 odst. 1, 4 a 5 zákona o dani z přidané
hodnoty ve znění platném k 1. 1. 2008, plnění představuje poskytnutí služby vztahující
se k nemovitosti ve smyslu §10 odst. 1 téhož zákona. Za místo plnění se považuje místo, kde
se nemovitost nachází, je proto osobou povinnou přiznat a zaplatit daň dle §108 odst. 1 písm. i)
zákona o dani z přidané hodnoty. Služby byly poskytovány společnosti Otto Quast
Bauunternehmen GmbH & Co.KG, Weidenauer Str. 265, 570 76 Siegen, SRN (dále též
jen „odběratel“), tedy osobě, která není plátcem ani osobou identifikovanou k dani na území
České republiky. Rozhodnutí finančního úřadu je proto nesprávné a nezákonné, neboť odvolatel
již k 1. 1. 2008 byl osobou registrovanou k dani v jiném členském státě, neměl v tuzemsku sídlo,
místo podnikání ani provozovnu, uskutečnil plnění v tuzemsku a byl osobou povinnou přiznat
a zaplatit daň z tohoto plnění a stal se plátcem dnem uskutečnění tohoto plnění, tzn. ke dni
1. 1. 2008.
[4] Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 25. 6. 2010,
č. j. 8341/10-1500-100146 odvoláním napadené rozhodnutí změnilo v části výroku tak,
že nahradilo shora podtržený text textem: „Podle ust. §94 odst. 15 a podle ust. §99
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, jste plátcem daně z přidané
hodnoty s účinností od 29. 10. 2009“, ostatní části výroku ponechalo beze změny. Odvolací orgán
s odkazem na příslušná ustanovení uvedl, že pro posouzení správnosti data, které správce daně
stanovil, jako datum účinnosti registrace odvolatele jako plátce k dani z přidané hodnoty,
je podstatné zkoumat, zda byly splněny podmínky pro registraci odvolatele ke dni uskutečnění
plnění dle §94 odst. 11 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění platném pro rok 2008 tedy
ke dni 1. 1. 2008. Konstatoval, že pro registraci odvolatele jako plátce DPH s účinností
k uvedenému datu nebyly splněny zákonné podmínky, protože společnost Otto Quasi
Bauunternehmen GmbH & Co.KG, Weidenauer Str. 265, 570 76 Siegen, SRN je s účinností
od 1. 1. 2005 registrována u správce daně jako plátce daně z přidané hodnoty, předmětné služby
tak byly poskytnuty plátci. Odvolatel proto nebyl osobou povinnou přiznat a zaplatit daň, tuto
povinnost měla podle §15 odst. 4 v návaznosti na ustanovení §108 odst. 1, písm. f) zákona
o dani z přidané hodnoty ve znění platném pro rok 2008 osoba, které byla předmětná služba
poskytnuta. Odvolatel měl být na základě přihlášky k registraci podané 29. 10. 2009 registrován
jako dobrovolný plátce k dani z přidané hodnoty dle §94 odst. 15 téhož zákona ve znění platném
ke dni podání přihlášky, a to s účinností k datu uvedenému na rozhodnutí správce daně. Protože
správce daně uvedl v odvolání napadeném rozhodnutí ustanovení, dle kterých byla registrace
provedena s účinností ke dni 29. 10. 2009 (§94 odst. 10 a 12 až 14), provedl odvolací orgán
změnu v uvedení ustanovení. Datum účinnosti registrace bylo stanoveno v souladu
s §94 odst. 15 zákona o DPH ve znění platném ke dni podání přihlášky.
[5] Odvolací finanční ředitelství je správním orgánem, na něhož ve smyslu §69 s. ř. s.
již s účinností od 1. 1. 2013 (v době řízení před krajským soudem) podle zákona č. 456/2011 Sb.,
o Finanční správě České republiky, přešla působnost původního žalovaného Finančního
ředitelství pro hlavní město Prahu. V textu označení „žalovaný“ označuje odvolací orgán finanční
správy, a to podle kontextu v daném textu.
II. Rozsudek městského soudu
[6] Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
31. 10. 2013, č. j. 9 Af 39/2010 - 50 zamítl. Námitku nepřezkoumatelnosti důvodnou neshledal,
neboť napadené rozhodnutí obsahuje veškeré náležitosti, výrok je dostatečně určitý
a srozumitelný a je také náležitě odůvodněn. K námitce žalobce o nesprávnosti označení
odběratele(Quast x Quasi) uvedl, že se jedná o zřejmou nesprávnost patrnou z obsahu
spisového materiálu a tedy o písařskou chybu, kterou žalovaný napraví postupem podle
§56 odst. 3 daňového řádu a odkázal na rozsudek sp. zn. 2 Afs 136/2005 Nejvyššího správního
soudu. Nebyl-li si žalobce jist, zda má správní orgán na mysli stejný subjekt, mohl sám požádat
o opravu zřejmé nesprávnosti. Námitku, že nebylo řádně užito ani platné číslo registrace, jako
nedůvodnou odmítl, neboť zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“)
žalovanému neukládá, aby k identifikaci odběratele žalobce užil platné číslo registrace odběratele.
Označení odběratele řádně názvem a sídlem pro identifikaci ve spojení se skutečnostmi patrnými
z daňového spisu postačí.
[7] Jako neopodstatněnou shledal rovněž námitku, že nebylo v silách žalobce zjistit,
že je jeho odběratel plátcem daně z přidané hodnoty, neboť nebyl veden v systému ARES
a správce daně pochybil, pakliže do tohoto systému odběratele neuvedl a způsobil tak žalobci
zkrácení na právech a škodu. Zákon o správě daní a poplatků tzn. daňový řád v době,
kdy žalobce tvrdí poskytnutí zdanitelného plnění odběrateli a zákon o DPH v době, kdy správní
orgány obou stupňů ve věci rozhodovaly, takovou povinnost správci daně neukládal a správce
daně byl pouze oprávněn seznam plátců DPH zveřejnit a za tím účelem prolomit svou
mlčenlivost o těchto údajích. Žalobce mohl postupem ustanovení §4 odst. 4 zákona o správě
daní a poplatků tuto skutečnost zjistit žádostí (§93a odst. 2 zákona o DPH) u Finančního úřadu
pro Prahu 1. Nelze přičítat k tíži správnímu orgánu, že si žalobce tyto informace neopatřil. Soud
uzavřel, že žalobcem tvrzené nedostatky žalovaného rozhodnutí nemohly zvrátit zjištěný
skutkový stav, a sice že odběratel žalobce byl od 1. 1. 2005 registrován u správce daně jako plátce
DPH. Správce daně nemohl žalobce zaregistrovat jako povinného plátce DPH, neboť mu byla
tato skutečnost známa. Žalobce nebyl ve smyslu §108 odst. 1 písm. i) zákona o dani z přidané
hodnoty ve znění pro rok 2008 povinen přiznat a zaplatit daň, tím nedošlo ke splnění podmínky
ustanovení §94 odst. 11 téhož zákona ve znění platném pro uvedené období.
[8] Důvodnou není ani námitka žalobce, že žalovaný postupoval v rozporu se zákonem,
jestliže jej registroval jako dobrovolného plátce DPH s účinností ode dne podání přihlášky tj. ode
dne 29. 10. 2009 a nikoliv ode dne 1. 1. 2008. Z obsahu spisového materiálu, rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů, jakož i vyjádření žalovaného k žalobě a shora uvedených
skutečností vyplývá, že nebyly splněny podmínky ustanovení §94 odst. 11 zákona o DPH
ve znění platném pro rok 2008, protože odběratel žalobce byl registrován jako plátce DPH
od 1. 1. 2005. Předmětné služby byly poskytnuty plátci a žalobce proto nebyl osobou povinnou
přiznat a zaplatit daň ve smyslu §108 citovaného zákona; tuto povinnost měl odběratel podle
§15 odst. 4 a §108 odst. 1, písm. f) zákona o DPH ve znění pro rok 2008, neboť jemu byla
služba poskytnuta. Správce daně a žalovaný proto právem posoudily přihlášku podle §94 odst. 15
zákona ve znění platném ke dni podání přihlášky jako dobrovolnou registraci s účinností k datu
uvedenému na rozhodnutí správce daně, tedy ke dni podání přihlášky dne 29. 10. 2009.
III.Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[9] Proti tomuto rozsudku podal žalobce/stěžovatel/ kasační stížnost.
[10] Nesouhlasí se závěrem městského soudu, že neuvedení platného čísla registrace
odběratele jako plátce a překlep v označení odběratele je bez následků, neboť chybou žalovaného
nelze subjekt odběratele jednoznačně identifikovat. Až do doby doručení napadeného rozhodnutí
neměl žalobce vědomost o tom, že by jeho odběratel byl plátcem DPH na území České
republiky. Po celou dobu řízení jednal v souladu s platným právním řádem a nelze mu přičítat
k tíži skutečnost, že není v jeho silách zjistit, že jeho odběratel by měl být plátcem DPH na území
této republiky. Odběratelem mu tato skutečnost sdělena nebyla a nahlédnutím do systému ARES
nebylo možné toto zjistit. Žalobce tedy učinil vše, aby zjistil skutečný stav, avšak z důvodu
pochybení na straně správce došlo ke zkrácení jeho práv a způsobení škody. S ohledem na to,
že žalovaný svá tvrzení řádně nedoložil, je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné.
[11] Uvádí-li městský soud, že správce daně byl pouze oprávněn seznam plátců DPH
zveřejnit, nikoliv povinen, toto stěžovatel nezpochybňuje, avšak pokud žalovaný svého práva
využije a výslovně neupozorní na to, že z jeho strany se jedná, nikoliv o úplný seznam plátců,
ale pouze o výňatek, tak toto pochybení nelze připisovat tíži stěžovatele.
[12] Přezkoumatelný není odkaz městského soudu na §93a odst. 2 zákona o DPH, jelikož
v rozhodném období tento zákon žádné toto ustanovení neznal.
[13] Podnikatelské subjekty nejsou povinny na území České republiky kontrolovat práci
správních orgánů či úplnost zveřejněných databází. Uvedená povinnost by byla odůvodněná
pouze v případě pochybností na straně účastníků obchodně-závazkových vztahů.
[14] Stěžovatel nesouhlasí rovněž s tím, že se svojí přihláškou k registraci podanou
29. 10. 2009 nechal registrovat jako dobrovolný plátce daně z přidané hodnoty, a to dle
§94 odst. 15 zákona o DPH ve znění platném ke dni podání přihlášky s účinností k datu
uvedenému na rozhodnutí správce daně. Žalobce podal svoji přihlášku jako plátce daně,
a to ke dni 1. 1. 2008, žalovaný tento úkon vykládá jako přihlášku dobrovolného plátce a je tak
povinen vypořádat se s tím, že žalobce žádal o registraci ke dni 1. 1. 2008, avšak žalovaným byl
registrován až ode dne 29. 10. 2009. Rozhodnutí je vadné a poškozuje žalobce. Podle
§94 odst. 15 „Osoba povinná k dani, která dobrovolně podá přihlášku k registraci podle §95 odst. 7 nebo 8
se stává plátcem dnem účinnosti uvedeným na rozhodnutí o registraci.“ Žalobce však podal přihlášku
k registraci ke dni 1. 1. 2008, tedy ke dni, kdy se stal osobou povinnou přiznat a zaplatit daň.
Je povinností žalovaného, pokud přihlášce co do časového vymezení nevyhovuje, uvést, z jakého
důvodu tak činí, aby bylo možné rozhodnutí přezkoumat.
[15] Nezákonnost rozsudku městského soudu podle stěžovatele spočívá v nesprávném
posouzení právní otázky, od kdy je žalobce osobou povinnou přiznat a zaplatit daň dle §108
zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění platném ke dni 1. 1. 2008, a v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, nemá oporu ve spisech a soud
měl pro tuto důvodně vytýkanou vadu napadené rozhodnutí zrušit; rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné, protože tvrzení uváděná v rozhodnutích žalovaný nijak nedoložil a svá
pochybení (zveřejnění databáze plátců DPH bez upozornění na neúplnost) vykládá a přičítá k tíži
žalobce, jde o jednání v rozporu se zákonem a čl. 2 Ústavy ČR.
[16] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s právním názorem městského
soudu, rozhodnutí napadené žalobou nebylo lze označit za nezákonné nebo nesprávné, nelze tak
činit ani ve vztahu k napadenému rozsudku.
[17] Opakovanou námitku, že není postaveno najisto, zda ohledně odběratele stěžovatele jde
o stejný subjekt se subjektem označeným v žalobou napadeném rozhodnutí, žalovaný odmítá
s argumentací stejnou jako v napadeném rozhodnutí a rozsudku soudu. Zřejmá nesprávnost
nemění nic na tom, že společnost odběratele je s účinností od 1. 1. 2005 registrována jako plátce
dani z přidané hodnoty v ČR, o opravu této zřejmé nesprávnosti mohl stěžovatel sám požádat.
[18] Žalovaný nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že nemohl zjistit, že jeho odběratel je plátcem
DPH na území České republiky, protože tuto informaci mohl získat podle §93a zákona o dani
z přidané hodnoty ve znění platném od roku 2009 u Finančního úřadu pro Prahu 1, který
je místně příslušným správcem daně osob povinných k dani, které nemají v tuzemsku sídlo, místo
podnikání ani provozovnu. Pro rok 2008 byla místní příslušnost těchto zahraničních subjektů
Finančního úřadu pro Prahu 1 upravena v ustanovení §4 odst. 4 zákona o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
[19] Platný právní předpis v rozhodné době neukládal správci daně povinnost uveřejnit
seznam plátců (§24 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků), stejně od 1. 1. 2011 je správce daně
oprávněn, nikoliv povinen zpřístupnit údaje v registru plátců DPH dle §95 odst. 12 zákona
o DPH. Zároveň, jak je uvedeno na webových stránkách v systému ARES všechny informace
v tomto systému mají pouze informativní charakter a nemohou být použity jako průkazný
podklad pro soudní řízení ani nemůže být požadována náhrada škody, která by vznikla a jejich
využitím. Neuvedení odběratele stěžovatele v tomto systému nelze považovat za chybné jednání
správce daně. Námitku, že odběratel mu nesdělil skutečnost, že je plátcem DPH, nelze považovat
za relevantní. Je na stěžovateli, aby si zjistil a ověřil všechny informace o svém obchodním
partnerovi, pokud tak neučiní, jde to k jeho tíži. Informaci, že odběratel stěžovatele je plátcem
DPH na území České republiky již od 1. 1. 2005 tak mohl stěžovatel zjistit hned při prvním
kontaktu s touto společností.
[20] Tvrdí-li stěžovatel nepřezkoumatelnost odkazu v rozsudku městského soudu
na ustanovení §93a odst. 2 zákona o DPH, protože v rozhodném období toto ustanovení zákon
neznal, žalovaný uvádí, že se jedná o ustanovení upravující místní příslušnost zahraničních
subjektů, jak již uvedeno výše, toto ustanovení se v zákoně o DPH nachází v jeho znění účinném
od 1. 1. 2009. V době podání přihlášky k registraci stěžovatele tedy zákon o dani z přidané
hodnoty odstavec druhý §93a znal. V době před 1. 1. 2009 byla místní příslušnost upravena
v zákoně o správě daní a poplatků v ustanovení §4 odst. 4.
[21] I kdyby byly některé z konkrétně uváděných námitek shledány za opodstatněné, je nutné
vycházet z toho, že taková skutečnost by nemohla mít s ohledem na výše uvedené za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[22] Správce daně postupoval v souladu se zákonem, když stěžovatele zaregistroval jako
dobrovolného plátce s účinností ode dne podání přihlášky a nikoliv od 1. 1. 2008, jak požadoval.
Z důvodů uvedených již v rozhodnutí, žalovaný trvá na tom, že ke splnění podmínky
§94 odst. 11 zákona o DPH ve znění pro 2008 nedošlo, protože plnění bylo poskytnuto plátci.
Přihláška stěžovatele proto byla posouzena podle §94 odst. 15 zákona o DPH ve znění účinném
ke dni podání přihlášky jako dobrovolná registrace s účinností k datu uvedenému v rozhodnutí
správce daně. Odvolací orgán se proto vypořádal s důvody, proč stěžovateli nevyhovuje
co do časového určení účinnosti registrace jako plátce DPH na území ČR, tvrzení v kasační
stížnosti tak není pravdivé.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[24] Kasační stížnost není důvodná.
[25] Nejvyšší správní soud považuje předně za vhodné zdůraznit, že soud je vázán důvody
uvedenými v žalobě. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 - 78 (č. 2162/2011 Sb. NSS; zvýraznění doplněno), uvedl: „[M]íra precizace
žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod -
byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto
na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality
skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu,
ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ Jestliže stěžovatel v žalobě podané soudu formuloval
námitky tak, že konkrétní výhrady nevznesl vůči relevantním skutečnostem, ale toliko okolnostem
podružným (stejně pak činí i v kasační stížnosti), aniž by sám poskytl vlastní výklad aplikované
právní normy, pak Nejvyšší správní soud může hodnotit závěry městského soudu jen z toho
pohledu, zda se soud s takto uplatněnými žalobními body řádně vypořádal a zda jeho závěry
obstojí. Stejně je třeba přistupovat i ke kasačním námitkám.
[26] Stěžovatel nezákonnost rozsudku městského soudu spatřuje předně v nesprávném
posouzení právní otázky soudem /§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s./ a dále ve vadě řízení, kterou
spatřuje v tom, že rozhodnutí žalovaného nemá oporu ve spise a je nepřezkoumatelné
/§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s./.
[27] Stěžovatel v důvodech uvedených v kasační stížnosti nesprávnost právního závěru soudu
staví na skutečnostech, které nejsou v meritu věci rozhodné. Zákonné předpoklady pro registraci
stěžovatele jako plátce daně z přidané hodnoty k datu 1. 1. 2008 na základě podané přihlášky dne
29. 10. 2009 stěžovatel nesplnil. Nemohl být registrován k datu 1. 1. 2008 primárně proto,
že na něj nedopadá ustanovení §108 odst. 1 písm. i) zákona o dani z přidané hodnoty ve znění
účinném pro rok 2008, jak se domníval. Stěžovatel nebyl povinen „přiznat a zaplatit daň správci daně
jako osoba registrovaná k dani v jiném členském státě, která poskytuje služby uvedené v §10 odst. 1,2,4, 5, 12
a 13 nebo dodává zboží podle §13 odst. 9 s místem plnění v tuzemsku, protože neposkytl služby „osobě,
která není plátcem ani osobou identifikovanou k dani, případně uskutečnil jinou ekonomickou činnost
v tuzemsku. Nebyla tak splněna podmínka §94 odst. 11 zákona o DPH ve znění účinném pro rok
2008, podle něhož „Osoba registrovaná k dani v jiném členském státě, která nemá sídlo, místo podnikání nebo
provozovnu v tuzemsku, nebo zahraniční osoba povinná k dani, která uskuteční plnění s místem plnění
v tuzemsku a je osobou povinnou přiznat a zaplatit daň z tohoto plnění podle §108 se stává plátcem daně dnem
uskutečnění tohoto plnění“. Stěžovatel se tak nestal plátcem daně dnem uskutečnění plnění, protože
odběratel byl plátcem registrovaným v ČR již od 1. 1. 2005.
[28] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně a rovněž i městský soud
v odůvodnění rozsudku s odkazem na příslušná ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty
ve znění účinném pro rok 2008, na základě skutkových zjištění posoudili právní otázku správně.
Oporou jejich závěru je ve správním spise založené Osvědčení ze dne 6. 12. 2004, podle něhož
byla společnost odběratele Otto Quast Bauunternehmen GmbH & Co.KG, Weidenauer
Str. 265, 570 76 Siegen, SRN zaregistrována jako plátce daně z přidané hodnoty dle §94 odst. 11
zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších přepisů, s účinností od 1. 1. 2005. Toto
zjištění správce daně doložené ve spise vylučovalo zaregistrování stěžovatele jako plátce.
[29] Soud neshledal nesprávným ani závěry, které městský soud vyslovil ve vztahu
k námitkám stěžovatele uplatněným v podané žalobě, následně přeneseným do důvodů kasační
stížnosti.
[30] Nelze jinak, než se ztotožnit se závěrem městského soudu, již vzhledem ke shora uvedené
základní překážce pro registraci stěžovatele jako plátce daně k datu 1. 1. 2008. Stěžovatelem
uplatněné důvody nemohly mít vliv na zákonnost a věcnou správnost vydaného rozhodnutí
žalovaného. Skutečnost, že se žalovaný dopustil zřejmé nesprávnosti, protože v názvu společnosti
odběratele zaměnil písmeno, nemůže vyvrátit nesporně doložený fakt, že tento odběratel byl dle
Osvědčení vydaného 6. 12. 2004 registrován jako plátce daně z přidané hodnoty u správce daně
příslušného v ČR (Finančního úřadu pro Prahu 1) již od 1. 1. 2005 a stěžovatel tak poskytl plnění
plátci. Městský soud také správně uvedl, že tato zjevná nesprávnost v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného mohla být odstraněna i na základě upozornění samotného stěžovatele postupem
podle §56 odst. 1 písm. b) bod 3 daňového řádu, jestliže si stěžovatel, jak tvrdí, nebyl jist, zda jde
skutečně o společnost jeho odběratele.
[31] Rovněž tak je správný závěr městského soudu, že neuvedení čísla odběratele jako plátce
daně z přidané hodnoty v odůvodnění rozhodnutí žalovaného nemohlo mít vliv na správný
právní závěr, že překážkou registrace stěžovatele jako plátce daně je skutečnost, že jeho odběratel
je registrován v tuzemsku jako plátce daně z přidané hodnoty a tudíž plnění, které mu poskytl, jak
tvrdí, nebylo poskytnuto osobě, která není plátcem ve smyslu ustanovení §108 odst. 1 písm. i)
zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rok 2008.
[32] Správnost posouzení základní právní otázky v dané věci pak nemůže zvrátit ani tvrzená
nevědomost stěžovatele o tom, že jeho odběratel byl registrován jako plátce daně z přidané
hodnoty na území České republiky již od 1. 1. 2005. Městský soud v rozsudku správně neshledal
důvodnou námitku žalobce, že jeho odběratel nebyl identifikovatelný systému ARES a že tím
došlo k porušení povinnosti ze strany správce daně, neboť tato povinnost správce daně podle
§24 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků nestíhala. Možnost zjistit, zda je odběratel
stěžovatele registrovaný jako plátce daně z přidané hodnoty v ČR /i pro rok 2008/, zde byla,
protože místní příslušnost zahraničních subjektů byla zákonem upravena v ustanovení §4 odst. 4
zákona o správě daní a poplatků, místně příslušným takového zahraničního subjektu byl Finanční
úřad pro Prahu 1. Jestliže odběratel žalobce na základě kontraktu, který spolu uzavřeli, tak jak
je standardní v závazkových vztazích, neuvedl svoje DIČ v České republice jako plátce daně
z přidané hodnoty a stěžovatel, který službu poskytl, jej o to nepožádal a ani o takovou informaci
nepožádal u příslušného Finančního úřadu pro Prahu 1 (k čemu by postačilo označení názvu
odběratele), nelze stěžovateli přisvědčit, že nemohl žádným způsobem zjistit či ověřit tuto
informaci, resp. že postupoval plně v souladu s platnými právními předpisy. Je-li správné
stanovení okamžiku, kdy se právnická či fyzická osoba stává plátcem daně zásadním pro vznik
povinnosti odvodu daně na výstupu a uplatňování nároku na odpočet daně na vstupu,
a při pozdní registraci se osoba vystavuje riziku penalizace ze strany správce daně i nemožnosti
nárokovat daň na vstupu, pak poskytnutí vzájemné informace mezi dodavatelem a odběratelem,
zda je ten který registrovaným plátcem daně z přidané hodnoty, zvláště pak při přeshraničním
poskytování plnění, nutno považovat za standardní součást dodavatelsko odběratelských vztahů.
Registrace (i povinná, obligatorní) se týká i zahraničních subjektů při provádění přeshraničních
transakcí. Je proto minimálně v zájmu těchto subjektů se vzájemně informovat o všech
skutečnostech, které jsou rozhodné pro splnění jejich daňové povinnosti, včetně toho zda jsou
jako plátci daně a na kterém území členského státu registrováni. Stěžovatel tak přinejmenším
nebyl dostatečně obezřetný již při poskytování služby a ochrany svých práv a zájmů. Jen
pro úplnost soud poznamenává, že oba partneři daného obchodního vztahu sídlí v Siegenu
v SRN, nelze tak mít za to, že by vzájemné informaci v daném ohledu bránila vážná překážka
a stěžovatel by se musel spoléhat na informační systém daňové správy, který nadto deklaruje,
že údaje v něm obsažené mají jen informační charakter.
[33] Soud rovněž nemohl přisvědčit stěžovateli, že žalovaný svá tvrzení řádně nedoložil
a že je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Skutečnost, zda odběratel žalobce je v České republice
registrován jako plátce daně z přidané hodnoty s účinností od 1. 1. 2005 je nesporná, je ve spise
doložena Osvědčením o registraci, vydaným dne 6. 12. 2004 příslušným Finančním úřadem
pro Prahu 1.
[34] Namítá-li stěžovatel dále, že je rovněž nepřezkoumatelný odkaz městského soudu
na ustanovení §93a odst. 2 zákona, nemá pravdu. Toto ustanovení od 1. 1. 2009 je v zákoně
o dani z přidané hodnoty zakotveno, je v něm stanovena místní příslušnost správce daně osob
povinných k dani, které nemají v tuzemsku sídlo, místo podnikání ani provozovnu; pro rok 2008
byla místní příslušnost těchto subjektů, jak už bylo uvedeno, upravena v ustanovení §4 odst. 4
zákona o správě daní a poplatků. Ustanovení §93a odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty
tak bylo v tomto zákoně v době podání přihlášky k registraci stěžovatelem dne 29. 10. 2009. Není
tak zřejmé, v čem stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost tohoto odkazu městského soudu.
[35] Brojí-li stěžovatel proti tomu, že žalovaný na základě žalobcem podané přihlášky
k registraci zaregistroval stěžovatele jako dobrovolného plátce dani z přidané hodnoty, a to dle
§94 odst. 15 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném ke dni podání přihlášky,
a to s účinností k datu na rozhodnutí správce daně uvedeném tj. k 29. 10. 2009 a nesouhlasí-li
s tím, že nebylo jeho žádosti registraci vyhověno a nebyl registrován (zpětně) k datu 1. 1. 2008,
jak požadoval, a namítá-li, že pro nepřezkoumatelnost důvodů měl rozhodnutí žalovaného
městský soud zrušit, není tato námitka důvodná.
[36] Nejvyšší správní soud předesílá, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
(popř. soudu) pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku skutkových zjištění,
o něž správní orgán opírá své rozhodovací důvody. Za takové nedostatky lze považovat případy,
kdy správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, zjištěné
v rozporu se zákonem, nebo není-li zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
č. 133/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatelné rozhodnutí je rovněž takové rozhodnutí, z jehož
odůvodnění není zřejmé, proč správní orgán nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníkem řízení vznesenou a proč jeho námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ obrany účastníka (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS).
[37] Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze naopak považovat takové
rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, případně, jehož výrok
je vnitřně rozporný. Pod tento pojem lze podřadit i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok
a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. výše
cit. č. 133/2004 Sb. NSS). Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat
i ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci
bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních
důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, a dále taková rozhodnutí,
která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž
důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS).
[38] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádná ze shora
specifikovaných skutečností, způsobujících nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného
nenastala. Z jeho argumentace je zcela zřejmé, proč nepřisvědčil námitkám stěžovatele, z jakých
právních úvah vycházel a proč se ztotožnil s právním názorem správce daně, že nejsou splněny
podmínky dle §94 odst. 11 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném pro rok 2008
a nelze tak registraci stěžovatele provést zpětně k datu 1. 1. 2008 a registrovat jej jako osobu
povinnou přiznat a zaplatit daň. Proto je podaná přihláška považována za přihlášku
dobrovolného plátce daně z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud neshledal námitku označující
rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné důvodnou. Námitka se jeví spíše jako subjektivní
nesouhlas stěžovatele s důvody uvedenými v rozhodnutí, neboť stěžovatel se stále dožaduje
vysvětlení, proč nebylo vyhověno jeho přihlášce co do časového vymezení k datu 1. 1. 2008.
Tento důvod je však v rozhodnutí žalovaného zřetelně vysvětlen, jak již tento soud shora uvedl.
Stěžovatel sám aplikaci ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty relevantním způsobem
nezpochybnil, nenabízí žádný protiargument, vyjma citace §94 odst. 15 zákona o dani z přidané
hodnoty ve znění účinném pro rok 2009, podle něhož „Osoba povinná k dani, která dobrovolně podá
přihlášku k registraci podle §95 odst. 7 nebo 8, se stává plátcem dnem účinnosti uvedeným na rozhodnutí
o registraci.“. Přitom §95 odst. 8 zákona o DPH ve znění účinném k datu podání přihlášky
na zjištěný skutkový stav dopadá. Podle tohoto ustanovení „Osoba registrovaná k dani v jiném
členském státě, která nemá sídlo, místo podnikání ani provozovnu v tuzemsku, nebo zahraniční osoba povinná
k dani, která nemá provozovnu v tuzemsku, s výjimkou provozoven, prostřednictvím kterých tyto osoby
uskutečňují pouze plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně, které budou uskutečňovat v tuzemsku
plnění s nárokem na odpočet daně, jsou oprávněny podat přihlášku k registraci nejpozději ke dni prvního
uskutečnění tohoto plnění.“.
[39] V souladu se zákonem, kdy na základě podané přihlášky doručené správci daně
29. 10. 2009 z důvodu uvedených nemohl být žalobce zaregistrován jako plátce k datu 1. 1. 2008,
jak se dožadoval, správce daně jej proto zaregistroval jako dobrovolného plátce, a to podle
ustanovení §94 odst. 15 zákona o DPH ve znění účinném ke dni podání přihlášky. Datum
účinnosti registrace stěžovatele jako plátce správce daně stanovil v napadeném rozhodnutí,
a to k datu podání přihlášky, jak uvedené ustanovení stanoví. Stěžovatel v kasační stížnosti
s tímto postupem nesouhlasí, aniž by však zvedl jakoukoli konkrétní oponenturu proti tomuto
postupu a proti vypořádání této námitky městským soudem, naopak, kasační námitka, bod IV.,
doslovně přejímá žalobní bod III.
V. Závěr a náklady řízení
[40] Ze shora vyložených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty zamítl.
[41] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve
spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu