ECLI:CZ:NSS:2014:1.AFS.13.2014:33
sp. zn. 1 Afs 13/2014 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce:
SOLENTE s.r.o., se sídlem Dobřenice 168, zastoupeného Mgr. Sandrou Podskalskou,
advokátkou se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2011, č. j. 10281/11-1200-506330, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2013,
č. j. 15 Af 27/2012 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce provozuje fotovoltaickou elektrárnu v obci Dobřenice. Vyrobenou elektrickou
energii dodává do distribuční sítě společnosti ČEZ Distribuce, a. s. Předmětem sporu se staly
platby za elektřinu dodanou do distribuční sítě v období leden 2011 – duben 2011. Společnost
ČEZ Distribuce, a. s., uhradila žalobci jen část z fakturovaných částek za uvedená období.
Žalobce ji ve všech případech požádal o vysvětlení podle ustanovení §237 odst. 1 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Společnost ČEZ Distribuce, a. s., svůj
postup odůvodnila tím, že jako plátce daně byla povinna z platby srazit a odvést správci daně
odvod z elektřiny ze slunečního záření dle §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů).
[2] Stěžovatel, jakožto poplatník daně, následně podal proti postupu plátce daně stížnosti
dle §237 odst. 3 daňového řádu. Finanční úřad v Děčíně (dále jen „správce daně“) zamítl
stížnosti žalobce rozhodnutími ze dne 19. 7. 2011, č. j. 136717/11/178913501506,
a ze dne 21. 7. 2011, č. j. 138501/11/178913501506. Správce daně poukázal na text §7a
a násl. zákona č. 180/2005 Sb., ve znění zákona č. 402/2010 Sb., z něhož plyne, že provozovatel
přenosové soustavy je povinen z platby za výkup elektřiny vyrobené ze slunečního záření srazit
(vybrat) a odvést tzv. odvod, neboť byly splněny všechny zákonné podmínky. Správce daně
uzavřel, že plátce daně postupoval v souladu se zákonem, a proto jsou stížnosti poplatníka
nedůvodné.
[3] Proti citovaným rozhodnutím správce daně se stěžovatel odvolal. Finanční
ředitelství v Ústí nad Labem však podaná odvolání zamítlo v záhlaví specifikovaným
rozhodnutím (pozn. soudu: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem
č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství,
které tak v nynějším řízení vystupuje jako žalovaný). Žalovaný se plně ztotožnil s názorem správce daně,
který postupoval plně v souladu s platnou právní úpravou, jeho rozhodnutí odpovídají zjištěnému
skutkovému stavu a ani v odvolacím řízení nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by
odůvodňovaly změnu původních rozhodnutí. Žalovaný neuznal ani námitky týkající se ochrany
práva stěžovatele na spravedlivý proces a ochrany legitimního očekávání, neztotožnil se ani
s námitkou porušení zákazu retroaktivity.
[4] Stěžovatel napadl rozhodnutí Finanční ředitelství v Ústí nad Labem žalobou u krajského
soudu, v níž zejména argumentoval tím, že daňová povinnost porušuje zákonné garance
patnáctileté návratnosti (stanovené v §6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů),
zákaz retroaktivity, princip ochrany legitimního očekávání a princip proporcionality. Zároveň
žalobce považoval stanovený solární odvod za rozporný se zásadami berního práva, a to zásadou
únosnosti, podle které nesmí mít daň likvidační povahu, a zásadou primárně fiskálního účelu
zdanění – odvod nesmí být „trestem“ za dosažené příjmy. Krajský soud žalobu zamítl v záhlaví
specifikovaným rozsudkem. Tento rozsudek nyní napadá žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížností.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
[5] Krajský soud shledal námitky žalobce ohledně nesouladu ustanovení zákona o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů upravujících solární odvod s ústavním pořádkem nedůvodnými.
Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým
Ústavní soud zamítl návrh na zrušení právní úpravy solárního odvodu. Podobně krajský soud
odkázal na závěry Ústavního soudu při posuzování namítaného porušení zásad berního práva,
kdy žalobce kromě jiného tvrdil, že solární odvod má likvidační povahu. Podle krajského soudu
by k úspěchu žaloby muselo být mimo jiné prokázáno, že v případě žalobce se jedná o takové
konkrétní, specifické a výjimečné okolnosti, které vybočují z obecně nastavených garancí a situace
většiny poplatníků odvodu, neboť situací většiny poplatníků odvodu se Ústavní soud v nálezu
Pl. ÚS 17/11 zabýval.
[6] Krajský soud však nepřistoupil k provedení důkazů, které žalobce v soudním řízení
navrhoval k prokázání svých tvrzení. Žalobce dle krajského soudu měl, s ohledem na specifika
daňového řízení, prokázat, že se v jeho konkrétním a specifickém případě jedná o likvidační efekt
(„rdousící efekt“) odvodu již ve stížnosti na postup plátce daně, potažmo v následném řízení
o odvolání. Dokazování těchto skutečností není možné ponechat až na řízení před soudem. Tyto
podmínky se přitom uplatní i na daňová řízení ukončená před vydáním nálezu Pl. ÚS 17/11.
[7] Žalobce dle krajského soudu ani v jednom svém podání vůči správním orgánům neuvedl
žádná tvrzení nebo důkazy, které by se vztahovaly k jeho konkrétnímu specifickému případu,
z nichž by bylo možno dovodit, že některé z ustanovení právní úpravy odvodu bylo aplikováno
takovým způsobem, že to mělo likvidační povahu a že se v daném případě jedná o situaci natolik
odlišnou od situace většiny poplatníků odvodu, že je nutno interpretovat a aplikovat některá
ustanovení daňového práva jinak, než je tomu u ostatních poplatníků. Žalobce tedy neunesl
v řízeních před finančními orgány své břemeno tvrzení a břemeno důkazní, což nemůže jít k tíži
správních orgánů, jejichž postup soud přezkoumává.
III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a ve vyjádření žalovaného
[8] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že měl uplatnit konkrétní důkazy
ke rdousícímu efektu odvodu již v daňovém řízení, protože v době jeho vedení byl přesvědčen
o jeho protiústavnosti jako celku a nemohl znát kritéria o likvidačním efektu solárního odvodu,
které později předestřel Ústavní soud. V této souvislosti především odmítá závěr krajského
soudu, že v řízení před soudem již nemohl předložit nové důkazy. Zároveň s odkazem na §92
odst. 2 daňového řádu namítá, že s ohledem na pochybnosti o likvidačním charakteru odvodu
měl správce daně provést dokazování z vlastní iniciativy. Dále stěžovatel považuje za protiústavní
požadavek individuálního výpočtu návratnosti, který je dle něj důsledkem dezinterpretace zákona
a nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 17/11, poněvadž v zákoně se nehovoří o tom, že je investoru
zaručována patnáctiletá doba návratnosti jeho investovaných prostředků, nýbrž zákon uvádí,
že Energetický regulační úřad stanoví výkupní ceny tak, aby při dodržení technickoekonomických
parametrů bylo dosaženo patnáctileté doby návratnosti.
[9] Stěžovatel považuje napadený rozsudek též za nepřezkoumatelný. V této souvislosti
vytýká, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 Ústavní soud uvedl dva případy, za kterých
bude vyměřená daň protiústavní, a to tehdy, pokud dolehne na výrobce jako likvidační
(„rdousící efekt“), nebo v případě, že zasáhne samotnou majetkovou podstatu výrobce.
V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že se krajský soud zabýval pouze oním „rdousícím
efektem“, avšak neposoudil likvidační efekt spočívající v tom, že odvod protiústavně zasáhne
do samotné majetkové podstaty výrobce, což se stalo v jeho případě.
[10] V kasační stížnosti se stěžovatel vypořádává též s usnesením rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, v němž je uvedeno,
že nelze zohlednit konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie v řízení
o stížnosti na postup plátce daně ani v soudním řízení, které na ně navazuje. Stěžovatel považuje
tento závěr za rozporný s judikaturou Ústavního soudu (cituje usnesení ze dne 10. 12. 2013,
sp. zn. II. ÚS 4624/12). Dle stěžovatele je názor rozšířeného senátu, že likvidační účinky
solárního odvodu lze posuzovat pouze v řízení o prominutí daně dle ustanovení §260 daňového
řádu, nesprávný, poněvadž neposkytuje efektivní ochranu jeho právům, neboť je závislý
na aktivitě ministra financí, konkrétně na tom, zda a v jaké podobě vydá podmínky vedoucí
k prominutí daně. Tímto způsobem jsou rozhodnutím rozšířeného senátu provozovatelé
fotovoltaických elektráren zbaveni možnosti aktivně bránit svá práva a dochází k odepření
spravedlnosti. Je také nepřípustné, pokud doposud Nejvyšší správní soud postup poplatníků
aproboval, aby najednou celou situaci obrátil tak, že tímto postupem se nelze domoci
ochrany práva. Podmínkou právní jistoty je stabilita a k posouzení stěžovatelova podání
má být přistupováno podle obsahu a nikoli formy. Podaná stížnost proto měla být považována
za žádost o vrácení přeplatku.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Uvedl, že finanční orgány
postupovaly zcela v souladu se zákonnou úpravou solárního odvodu. K námitkám ohledně
neprovedení stěžovatelem navržených důkazů k prokázání konkrétních dopadů odvodu do jeho
majetkové sféry odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Afs 76/2013 – 57. Závěry rozšířeného senátu přitom podle žalovaného nejsou v rozporu
s judikaturou Ústavního soudu a polemika stěžovatele s těmito závěry není na místě.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Stěžovatel uplatnil dva kasační důvody, kdy namítá jednak nezákonnost rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“)] a jeho nepřezkoumatelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Z ustálené judikatury
zdejšího soudu plyne, že o nezákonnost by se jednalo tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval
na zjištěnou skutkovou situaci nesprávné zákonné ustanovení (případně by opomenul aplikaci
některých ustanovení dalších), anebo by sice vycházel z relevantních zákonných ustanovení,
nicméně jejich výklad by odporoval běžným interpretačním metodám (teleologická, systematická,
logická, gramatická apod.). Za nepřezkoumatelné rozhodnutí pak lze obecně považovat takové
soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, nebo z nějž nelze zjistit, zda soud žalobu
zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, rozhodnutí, z nějž nelze seznat, co je výrok
a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem,
rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho
nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního
rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž
nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75).
[14] Rozhodnými právními otázkami v posuzovaném případě jsou otázky prokázání
„rdousícího efektu“ solárního odvodu v řízení o stížnosti na postup plátce daně, respektive
v následném soudním řízení.
[15] Nejvyšší správní soud podotýká, že otázkou souladu úpravy odvodu z elektřiny
ze slunečního záření s ústavním pořádkem se podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn.
Pl. ÚS 17/11. Ústavní soud v něm nevyhověl návrhu skupiny senátorů na zrušení části zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů upravující tzv. solární odvod. Z citovaného nálezu tak
plyne, že tato zákonná ustanovení jsou ústavně konformní a i nadále proto zavazují jejich
adresáty, jakož i soudy (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR) Na závěr zmíněného nálezu nicméně Ústavní
soud dodal, že „při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky
vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadená ustanovení v individuálním případě mohou vyvolat.
Předmětem posouzení tedy nyní nemohou být ani specifické případy jednotlivých výrobců, u nichž s přihlédnutím
ke konkrétním okolnostem, s přihlédnutím k míře podnikatelského a ekonomického rizika může Ústavní soud
své posouzení upřesnit v budoucnu.“ Podle Ústavního soudu totiž zjevně „nelze vyloučit, že v individuálních
případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační („rdousící efekt“) či zasahující
samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak
dodržení garancí ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak
okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok
ochráněn.“ Pro takové specifické případy pak zavázal obecné soudy „udělat vše pro spravedlivé řešení,
jakkoliv se to může jevit složité“ (bod [88] nálezu).
[16] Vyvstala tak otázka, jak vyložit uvedený příkaz Ústavního soudu, aby obecné soudy
udělaly „vše pro spravedlivé řešení“, tj. v jakém řízení má být hodnocena ústavnost aplikace solárního
odvodu v konkrétních případech. K tomu je třeba uvést, že stěžovateli lze přisvědčit
v tom, že Nejvyšší správní soud skutečně v některých svých rozhodnutích vyjádřil právní názor,
podle nějž by bylo namístě vést dokazování o možném rdousícím efektu odvodu vůči
konkrétnímu subjektu (při řádném uplatnění námitky likvidačního působení solárního odvodu
daným daňovým subjektem) v řízení o stížnosti na postup plátce daně. Pro další rozhodování
zdejšího soudu je však určující právní názor vyslovený v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013 – 57.
[17] Rozšířený senát ve zmíněném usnesení dovodil, že institut stížnosti na postup plátce daně
skutečně není za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc
s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl
poplatníkovi efektivní ochranu. Proto konstatoval, že stížnost dle ustanovení §237 daňového
řádu představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně při uplatňování
srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený pro
„řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem“, který slouží zejména k tomu, aby byl postup plátce
podroben kontrole státní moci a poplatník byl před případným nezákonným postupem plátce
prostřednictvím konečného rozhodnutí správce daně ochráněn. Dle rozšířeného senátu by bylo
absurdní klást na plátce povinnost, nota bene bez jakékoliv psané právní úpravy, aby sám
posuzoval likvidační účinky solárního odvodu na poplatníka.
[18] I kdyby se tento institut aplikoval na solární odvod pouze přiměřeně a žádost o vysvětlení
adresovaná plátci byla jen jakýmsi formálním krokem pro následné uplatnění stížnosti u správce
daně, umožňuje ustanovení §237 odst. 3 daňového řádu správci daně přezkoumat pouze postup
plátce, tj. zda plátce při srážce solárního odvodu postupoval v souladu se zákonem o podpoře.
Ten kromě osvobození malých výrobců nepřipouští žádné výjimky, na základě kterých by byl
plátce odvodu své zákonné povinnosti zproštěn, jinými slovy neobsahuje žádný zvláštní
mechanismus, jenž umožní individuální přístup k výrobcům. V této fázi nalézacího řízení tedy
nemá správce daně zákonnou možnost provádět správní úvahu, na jejímž základě by mohl
v konkrétním případě modifikovat výši solárního odvodu. Podle rozšířeného senátu by tak bylo
z ústavního hlediska a s ohledem na požadavky dělby moci přinejmenším problematické,
aby neexistenci psané právní úpravy nahradila bez dalšího moc soudní.
[19] V nyní projednávaném případě stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že v řízení
o stížnosti likvidační účinek (rdousící efekt) odvodu nemohl prokazovat, protože nevěděl,
že takováto kritéria budou Ústavním soudem nastavena, a navíc poukázal na to, že (případně)
sám správní orgán měl z vlastní iniciativy tyto pochybnosti vyvrátit.
[20] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud by platilo, že při řádném uplatnění
námitky likvidačního působení solárního odvodu daňovým subjektem v řízení o stížnosti
na postup plátce je namístě vést dokazování o možném rdousícím efektu odvodu,
pak by rozhodnutí žalovaného v tomto konkrétním případě skutečně nemohlo obstát. Podle
konstantní judikatury zdejšího soudu je totiž povinností správce daně ujasnit, jaké důkazy daňový
subjekt k provedení navrhuje, vymezit rozhodné skutečnosti a umožnit daňovému subjektu tyto
skutečnosti prokázat, jinak se dopustí vady řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 – 119, a ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Afs 13/2005 – 60).
Ze správního spisu plyne, že stěžovatel skutečně namítal likvidační dopad odvodu již v daňovém
řízení a finanční orgány jej nevyzvaly k prokázání této skutečnosti. Jak však plyne z výše
citovaného usnesení rozšířeného senátu, konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce
elektrické energie v řízení o stížnosti na postup plátce daně zohlednit nelze. Správce daně
ani žalovaný se tak nemohli dopustit vady řízení, jestliže stěžovatele nevyzvali k prokázání
skutečnosti, kterou v daném řízení prokazovat nelze a která nemá na výsledek řízení žádný vliv.
[21] Zároveň stěžovatel namítá, že nemohl důkazy o „rdousícím efektu“ předložit v řízení
před krajským soudem, což vedlo k nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu. Citované usnesení
rozšířeného senátu ale jasně deklarovalo, že prokazování zmiňovaných skutečností není možné
ani v řízení v řízení o stížnosti na postup plátce daně ani v navazujícím soudním řízení.
Proto i když krajský soud v této věci nesprávně uvedl, že žalobce příslušná tvrzení a důkazy
měl uplatnit v daňovém řízení, je jeho závěr o nedůvodnosti žaloby správný.
[22] Ze stejných důvodů nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit námitkám týkajícím
se nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu z důvodu nezohlednění zásahu do samotné
majetkové podstaty stěžovatele (jakožto nedostatku důvodů rozhodnutí). Již výše bylo uvedeno,
že zdejší soud přisvědčí opodstatněnosti tvrzených vad dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. za situace, kdy se jedná o takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací
důvody. Pokud však správce daně a ani později soud nemohli v dotčeném typu daňového řízení
(tj. stížnosti na postup správce daně) přistoupit k prokazování tvrzených skutečností z důvodů
specifických vlastností daného řízení, resp. toto prokazování by nemohlo mít s ohledem
na závěry rozšířeného senátu žádnou relevanci pro rozhodnutí v tomto řízení, nemůže být logicky
ani rozhodnutí krajského soudu, které se s touto otázkou nevypořádalo, hodnoceno
jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[23] Jak již bylo opakovaně zmíněno, rozšířený senát v citovaném usnesení
č. j. 1 Afs 76/2013 – 57 dovodil, že podle stávající zákonné úpravy je nejpřiléhavějším a jediným
možným prostředkem k zohlednění individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona,
leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce, institut prominutí daně. Z obsahu kasační
stížnosti přitom plyne, že stěžovatel tento právní názor zná, nicméně polemizuje s ním. K tomu
je třeba opětovně uvést, že právní názory obsažené v rozhodnutích rozšířeného senátu jsou pro
všechny senáty Nejvyššího správního soudu v dalších řízeních závazné.
[24] Proto i v nyní projednávaném případě soud uvádí, že úprava řízení o prominutí daně
je obsažena předně v ustanovení §259 daňového řádu, které předpokládá, že nárok na prominutí
daně či jejího příslušenství, jakož i pravomoc k tomuto prominutí založí některému z orgánů
veřejné moci buďto jednotlivé zákony nebo přímo daňový řád. Zákon o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů však neupravuje ani institut prominutí solárního odvodu,
včetně případných hmotně-právních podmínek, ani pravomoc správců daně k jeho promíjení.
Předpokladem takového řešení by tedy muselo být naplnění pokynu Ústavního soudu
zákonodárci, aby vytvořil vhodný mechanismus, který by umožnil individuální přístup
k výrobcům, na něž dopadly likvidačním způsobem účinky právní úpravy. Je tedy primárně
na zákonodárci, aby v zákoně stanovil orgánu veřejné moci (ať již kterémukoliv stupni správce
daně) pravomoc zcela nebo částečně prominout předmětnou daň.
[25] Při nečinnosti zákonodárce však přichází v úvahu také aplikace ustanovení §260
daňového řádu, které zakládá pravomoc promíjet daň či její příslušenství ministru financí,
pokud jde o daně, které spravují ministrem řízené správní orgány, a to buď z důvodu
nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů, nebo při mimořádných, zejména
živelných událostech. Zavedení solárního odvodu jistě nelze považovat za mimořádnou událost
rovnající se např. živelné pohromě ve smyslu §260 odst. 1 písm. b) daňového řádu; jeho paušální
uplatnění však může při konkrétních skutkových okolnostech způsobovat značné nesrovnalosti,
které má na mysli odst. 1 písm. a) citovaného ustanovení, které mohou dosahovat v konkrétních
případech dokonce likvidačních účinků a vést k protiústavnosti samotného odvodu.
[26] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tedy označil rozhodnutí vydané ministrem
financí dle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu za jediný institut, jehož prostřednictvím
může výkonná moc za stávající zákonné úpravy dostát výslovnému pokynu Ústavního soudu
a splnit tak povinnost uplatnit individuální přístup k jednotlivým výrobcům, kteří se nacházejí
ve výjimečné situaci předvídané nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Vzhledem k tomu by eventuální
nečinnost ministra financí při vydání takové rozhodnutí dokonce „mohla nabýt podobu nečinnosti
protiústavní a nemohla by zůstat bez soudní sankce“ (k podrobnostem viz body [48] až [57] citovaného
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu).
[27] Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že zamítnutí kasační stížnosti by bylo odmítnutím
spravedlnosti, neboť nemá možnost iniciovat vydání rozhodnutí o prominutí daně ani jinak
ochránit svá práva. Nejvyšší správní soud k tomu odkazuje na princip dělby moci a roli správního
soudnictví, který mu v současné době neumožňuje jakkoliv nahrazovat činnost moci
zákonodárné či výkonné. Zákonodárci stejně jako ministru financí je třeba nejprve ponechat
časový prostor, v němž reálně mohou reagovat na požadavky vyslovené Ústavním soudem
a specifikované rozšířeným senátem. Zamítnutí kasační stížnosti tedy za současného stavu
neznamená odepření spravedlnosti, neboť řešení tvrzených nepříznivých dopadů odvodu
na žalobce je v rukou moci zákonodárné a výkonné (a teprve poté případně též moci soudní).
[28] Pokud stěžovatel argumentuje usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013,
sp. zn. II. ÚS 4624/12, konstatuje Nejvyšší správní soud, že v dotčeném řízení o ústavní stížnosti
se Ústavní soud danou problematikou vůbec nezabýval, nýbrž řešil případ, v němž stěžovatelka
požadovala zrušit nespecifikované platební výměry na srážkovou daň, přičemž žádný takový
výměr však vydán nebyl a pro jeho vydání ani nebyl vzhledem k úpravě srážkové daně v daňovém
řádu prostor, a proto nebyly splněny podmínky soudního řízení.
V. Závěr a náklady řízení
[29] Lze tedy uzavřít, že krajský soud podanou správní žalobu správně zamítl, neboť bez
ohledu na to, zda stěžovatel svá tvrzení a důkazy o likvidačním dopadu solárního odvodu na svou
osobu uplatnil v daňovém řízení nebo v řízení před soudem, tyto skutečnosti nemohly být
v těchto řízeních jakkoliv zohledněny a nemohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí finančního
ředitelství. V tomto smyslu Nejvyšší správní soud korigoval názor krajského soudu o opožděnosti
uplatnění zmiňovaných tvrzení a důkazů. Uvedená dílčí korekce nezavdává důvod pro kasaci
napadeného rozhodnutí krajského soudu, jak plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz
rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 104/2008 – 66).
[30] Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny námitky uplatněné stěžovatelem
nedůvodnými; jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
[31] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch,
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu