ECLI:CZ:NSS:2014:1.AFS.21.2014:43
sp. zn. 1 Afs 21/2014 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně: Zoologická
zahrada v Ústí nad Labem, příspěvková organizace, se sídlem Drážďanská 453/23,
400 07 Ústí nad Labem – Krásné Březno, zastoupená JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem
se sídlem Masarykova 43, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2009, č. j. 3696/09-1300-500853, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2014,
č. j. 15 Af 8/2010 – 78,
takto:
I. Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává .
II. Žalobkyni se u k l á d á zaplatit České republice – Nejvyššímu správnímu soudu
soudní poplatek ve výši 1.000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2008,
č. j. 108394/08/214913/7245, byla žalobkyni vyměřena daňová povinnost na dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2007 ve výši 27.299 Kč, místo nárokovaného
nadměrného odpočtu ve výši 556.344 Kč. K odvolání žalobkyně Finanční ředitelství
v Ústí nad Labem rozhodnutí finančního úřadu rozhodnutím ze dne 24. 11. 2009,
č. j. 3696/09-1300-500853, změnilo a zvýšilo žalobkyni daňovou povinnost na 34.975 Kč.
Krajský soud v Brně žalobu proti tomuto rozhodnutí finančního ředitelství v záhlaví uvedeným
rozsudkem zamítl.
[2] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost a současně navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Konstatovala, že částky řešené v platebním výměru a následně v soudním řízení jsou pro
ni nepředstavitelně vysoké. Pokud by stěžovatelka byla zavázána tyto částky uhradit okamžitě,
tedy bez odkladného účinku, znamenalo by to pro ni nejen ohrožení jejího současného provozu,
ale i likvidaci buď celé zoologické zahrady, nebo její části. Na provoz nemá rezervy
a ani současná situace zřizovatele neumožňuje poskytnout stěžovatelce dodatečné prostředky
na provoz. Stěžovatelka dále uvedla, že na podporu žádosti doručí potvrzení a stanovisko
zřizovatele, nicméně i z předloženého správního spisu podle ní vyplývá poměr doměřené daně
k nákladům na provoz zoologické zahrady. Přípisem ze dne 26. 2. 2014, č. j. 1 Afs 21/2014-27,
Nejvyšší správní soud stěžovatelku vyzval, aby svoji žádost o přiznání odkladného účinku
doplnila o konkrétní skutečnosti a údaje podložené relevantními dokumenty.
[3] Na to reagovala stěžovatelka přípisem ze dne 5. 3. 2014. Přiložila návrh rozpočtu
na rok 2014, přiznání k dani z přidané hodnoty za roky 2009 – 2013 a potvrzení Magistrátu města
Ústí nad Labem, z něhož vyplývá, že na rok 2014 byl stěžovatelce stanoven příspěvek na provoz
ve výši 27.335.000 Kč. Finančnímu úřadu podle stěžovatelky přiznáním odkladného účinku újma
vzniknout nemůže, zejména s ohledem na poměrně nízkou částku vyměřené daně v porovnání
s ostatními rozpočtovými příjmy. Pro stěžovatelku však tato částka významná je, neboť činí více
než 10 % celkového ročního rozpočtu.
[4] Žalovaný se v poskytnuté lhůtě k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nevyjádřil.
[5] Podle §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační
stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat.
Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh
žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká
přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
[6] Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjišťuje
kumulativní splnění výše uvedených zákonných předpokladů (§73 odst. 2 s. ř. s.), tj. 1) výrazné
disproporcionality újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí
nebudou odloženy ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí
odloženy byly; a 2) absenci rozporu s důležitým veřejným zájmem. Je-li odkladný účinek přiznán,
pozastavují se ty účinky napadeného správního rozhodnutí, které z povahy věci pozastavit
lze (tj. uložené právní povinnosti nelze vynucovat, přiznaná oprávnění nelze uplatňovat,
odejmutá oprávnění zůstávají zachována, atd.).
[7] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám
jsou vždy individuální, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat
vznik újmy má proto stěžovatel. Stěžovatel musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal
výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, z jakých konkrétních okolností to vyvozuje
a uvést její intenzitu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit
o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského
soudu (resp. napadeným správním rozhodnutím) obává, by pro něj byl zásadním zásahem.
Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická a bagatelní.
[8] Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou
rozhodnutím předběžné povahy a nelze v něm předjímat rozhodnutí o věci samé
(srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76,
publikované pod č. 1072/2007 Sb. NSS, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2011,
sp. zn. II. ÚS 1506/11, přístupné na http:\\nalus.usoud.cz). Účelem institutu odkladného účinku
je totiž (podobně, jako je tomu u předběžného opatření) dočasně vymezit právní postavení
účastníků řízení. Účastník, který o přiznání odkladného účinku žádá, přitom musí doložit,
že následky pravomocného rozhodnutí orgánu veřejné moci by pro něj byly neblahé:
pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci (ať už se jedná o rozhodnutí správního orgánu,
nebo soudu) jsou totiž nadána presumpcí správnosti, a nic by tedy zpravidla nemělo stát v cestě
jejich výkonu či faktickému naplňování.
[9] Při posuzování žádosti stěžovatelky o přiznání odkladného účinku Nejvyšší správní soud
vycházel údajů obsažených v soudním a správním spisu, jakož i z dokumentů předložených
stěžovatelkou k doplnění její žádosti dne 6. 3. 2014.
[10] Stěžovatelka nepoměrně větší újmu staví na hypotéze, že pokud by byla nucena dlužné
částky daně z přidané hodnoty neprodleně uhradit, mohlo by to ohrozit její současný provoz,
neboť se nachází v tíživé finanční situaci. Stěžovatelka blíže nespecifikovala, jaké dlužné částky
je povinna za současné situace hradit. K výzvě soudu doložila daňová tvrzení k dani z přidané
hodnoty za roky 2009 – 2013, z nichž vyplývá, že za posledních pět let uplatňuje nárok
na nadměrný odpočet průměrně ve výši cca 2,4 miliony korun ročně. Z přiloženého návrhu
rozpočtu na rok 2014 je zřejmé, že stěžovatelka odhaduje náklady na provoz zoologické zahrady
v roce 2014 ve výši 44.835.000 Kč, přičemž Zastupitelstvo města Ústí nad Labem schválilo dne
5. 12. 2013 příspěvek na provoz zoologické zahrady v tomto roce ve výši 27.335.000 Kč.
[11] Z žádosti stěžovatelky a jejího doplnění je zřejmé, že stěžovatelka spatřuje možnou újmu
v tom, že pokud by Nejvyšší správní soud přisvědčil argumentaci žalovaného a zamítl kasační
stížnost, nemohla by stěžovatelka ani v následujících letech s úspěchem uplatnit nadměrné
odpočty daně z přidané hodnoty. Tato skutečnost by pro ni znamenala citelnou finanční
ztrátu - řádově přes 2 miliony korun ročně. K tomu je nutné poznamenat, že existenci
nepoměrně větší újmy nelze stavět na hypotéze, že Nejvyšší správní soud zamítne kasační
stížnost stěžovatelky a ztotožní se se stanoviskem žalovaného, že plnění poskytované
stěžovatelkou jsou plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet. Pokud by soud
naznačeným způsobem nerozhodl, újma by stěžovatelce nevznikla. Dovozuje-li proto
stěžovatelka újmu z těchto skutečností, nelze o takové újmě hovořit jako o reálné nebo reálně
hrozící. Nejvyšší správní soud dále připomíná, že při posuzování žádosti o přiznání odkladného
účinku je na místě hodnotit újmu vzniklou stěžovatelce jako právní následek přezkoumávaného
správního rozhodnutí nebo v důsledku jeho výkonu. Vznik újmy podle §73 odst. 2 s. ř. s.
tak nemůže být dovozován z postupu správních orgánů vůči stěžovatelce v jiných řízeních
týkajících se následujících zdaňovacích období, byť by takový postup byl odůvodněn výsledkem
sporu v této právní věci. Vznik případné újmy musí být přímo spjat s rozhodnutím,
jehož zákonnost byla zpochybněna správní žalobou podanou v této věco. V daném případě
tedy Nejvyšší správní soud při rozhodování o žádosti stěžovatelky může hodnotit toliko fakt,
zda právní následky rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2009,
resp. výkon tohoto rozhodnutí, mohou pro stěžovatelku znamenat újmu ve smyslu §73 s. ř. s.
[12] Ze správního spisu vyplývá, že platebním výměrem Finančního úřadu v Ústí nad Labem
ze dne 15. 4. 2008 byla stěžovatelce oproti nárokovanému nadměrnému odpočtu
ve výši 556.344 Kč vyměřena za zdaňovací období 4. čtvrtletí kalendářního roku 2007
daň z přidané hodnoty ve výši 27.299 Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství
v Ústní nad Labem ze dne 24. 11. 2009 byla vyměřená daňová povinnost zvýšena na 34.975 Kč.
Výši dlužné daně v řádu několika desítek tisíc korun lze hodnotit jako zanedbatelnou ve srovnání
s předpokládaným ročním rozpočtem stěžovatelky: předpokládané výdaje na provoz zoologické
zahrady v roce 2014 se pohybují řádově v desítkách milionů korun (konkrétně 44,8 milionů Kč).
Tvrzení stěžovatelky o možnosti vzniku újmy v důsledku realizace napadeného správního
rozhodnutí, která by mohla vést až k ukončení provozu zoologické zahrady, proto Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil. Citelné dopady by stěžovatelka mohla mít skutečnost, že jí za dané
zdaňovací období nebyl přiznán nárokovaný nadměrný odpočet ve výši 556.344 Kč. Nepřiznání
nárokovaného nadměrného odpočtu správcem daně v této výši jistě mohlo negativně ovlivnit
finanční situaci stěžovatelky. Ani odložením účinků zamítavého rozsudku krajského soudu
či účinků žalobou napadeného správního rozhodnutí by ovšem stěžovatelka nedosáhla toho,
aby jí byl nárokovaný nadměrný odpočet vyplacen. Přiznáním odkladného účinku by tak mohly
být nanejvýš odloženy účinky napadeného správního rozhodnutí, které by spočívaly v odložení
splatnosti dlužné daně. Částka vyměřené daně však v hospodaření stěžovatelky nepředstavuje
významnou položku. Jejím uhrazením stěžovatelce nemůže vzniknout újma předpokládaná
ustanovením §73 s. ř. s.
[13] Ze správního spisu je nadto zřejmé, že dlužná daň již byla uhrazena ve lhůtách
stanovených správcem daně. V současné situaci tedy stěžovatelka není povinna vydat finanční
prostředky na splacení daně, jež je předmětem sporu v nyní projednávané věci. Popisovaná
hrozba spočívající v zastavení či omezení provozu zoologické zahrady v důsledku napadeného
správního rozhodnutí tak s odkazem na výše uvedené není reálná. Neprokázala-li stěžovatelka,
že by jí v důsledku napadeného rozhodnutí vznikla újma, postrádá významu dále hodnotit
proporcionalitu takové újmy, resp. její rozpor s důležitým veřejným zájmem.
[14] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal, že by následky žalobou
napadeného rozhodnutí či rozsudku krajského soudu přivodily stěžovatelce nepoměrně větší
újmu, než jaká by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout jiným osobám, proto návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
[15] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky 20 sazebníku
soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudnímu
poplatku ve výši 1.000 Kč. Poplatková povinnost za návrh na vydání odkladného účinku vzniká
uložením povinnosti zaplatit soudní poplatek [§4 odst. 1 písm. h) citovaného zákona
per analogiam, srov. k tomu detailně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012,
čj. 1 As 27/2012 – 32]. Proto soud ve výroku II. tohoto usnesení uložil žalobkyni povinnost
zaplatit soudní poplatek za podání uvedeného návrhu. Ke splnění této povinnosti stanovil soud
osobě zúčastněné na řízení lhůtu v délce tří dnů od právní moci tohoto usnesení v souladu
s §7 odst. 1 věta druhá zákona o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu