ECLI:CZ:NSS:2014:1.AOS.6.2013:55
sp. zn. 1 Aos 6/2013 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci navrhovatele: J. J., ,
zastoupený Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem Údolní 33, 602 00 Brno, proti
odpůrci: městys Vysoký Chlumec, se sídlem Vysoký Chlumec 14, 264 01 Vysoký Chlumec,
zastoupený JUDr. Janou Krylovou, advokátkou se sídlem Háje 208, 261 01 Příbram, o návrhu na
zrušení opatření obecné povahy – územního plánu městyse Vysoký Chlumec ze dne 1. 6. 2012,
schváleného usnesením zastupitelstva odpůrce č. 01.04.12/2012-ZM ze dne 16. 5. 2012, v řízení
o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, č. j.
50 A 15/2013 – 111,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odpůrci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatel je vlastníkem souboru nemovitostí v městysi Vysoký Chlumec, části
Pořešice, a to kamenného domu č. p. 31 bez stavebních základů z roku 1847 – 1865 na stavební
parcele č. 51, navazující parcely č. 874/2 vedené jako zahrada a řady dalších pozemků zařazených
do zemědělského půdního fondu (vše v katastrálním území Pořešice).
[2] Usnesením ze dne 16. 5. 2012, č. j. 01.04.12/2012-ZM, vydalo zastupitelstvo odpůrce
opatření obecné povahy – územní plán městyse Velký Chlumec, který zahrnuje též pozemky
navrhovatele. Opatření obecné povahy bylo vyvěšeno na úřední desce úřadu městyse
dne 17. 5. 2012 a nabylo účinnosti dne 1. 6. 2012.
[3] Navrhovatel napadl předmětné opatření obecné povahy návrhem na zrušení jeho části
podle §101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), u Krajského
soudu v Praze, neboť je jím dotčen na svém právu vlastnickém a právu na příznivé životní
prostředí, uplatnil jednak důvody procesní, jednak hmotněprávní. Konkrétně se domáhal zrušení
územního plánu v částech, které vymezují zastavitelné území Po-Z1, zastavitelné území Po-Z5,
vodovodní řad P6, obslužnou komunikaci P1, vodní zdroj P7 včetně jeho ochranných pásem
I. a II. stupně, a které označují nemovitost č. p. 31, st. parc. č. 51 a zahradu parc. č. 874/2
jako plochy bydlení v rodinných domech – městské a příměstské (BI) a označují pozemek
parc. č. 830/4 jako přírodní plochu (NP).
[4] Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 50 A 15/2013 – 111, opatření obecné
povahy zrušil v části týkající se budovy č. p. 31 a pozemků st. parc. č. 51 a parc. č. 874/2,
pro nesrozumitelnost příslušné grafické části (výrok II.). Ve zbývající části návrh navrhovatele
zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[5] Kasační stížností navrhovatel (stěžovatel) napadl výrok I. a III. rozsudku krajského soudu
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu ve výrocích
I. a III., zrušil opatření obecné povahy – územní plán městyse Velký Chlumec v části,
v níž vymezuje zastavitelné území Po-Z1 a Po-Z5, veřejně prospěšné stavby P1, P6 a P7 včetně
ochranných pásem, a které označuje pozemek parc. č. 830/4 jako přírodní plochu (NP), a přiznal
navrhovateli náhradu nákladů řízení. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá předchozí písemná vyjádření
s tím, že nemá žádné doplňující návrhy. Kasační stížnost navrhovatele je opakováním argumentů
uplatněných v původním návrhu na zrušení opatření obecné povahy, které již byly zohledněny
v napadeném rozsudku.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační důvody stěžovatele spadají pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s.ř.s.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel namítá dílem nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, dílem nesprávné
posouzení právní otázky soudem, současně i vady vydaného opatření obecné povahy a postupu,
který mu předcházel, pro které měl krajský soud toto opatření zrušit. Nejvyšší správní soud proto
v daném případě zachovává pořadí námitek uplatněných stěžovatelem, vzhledem k jejich obsahu
a rozsahu považuje za vhodné se s nimi vypořádat samostatně i ve vzájemné souvislosti.
1. Námitky týkající se plochy Po-Z1
[11] Stěžovatel namítal, že opatření obecné povahy postrádá odůvodnění potřebnosti
vymezení rozsáhlé plochy Po-Z1 určené pro bydlení. Argumentace potřebou rozvoje ploch
pro bydlení z důvodu demografického vývoje má dle navrhovatele opodstatnění pouze
v obecném rozměru ve vztahu k území celého městyse, nikoliv však ve vztahu k ploše Po-Z1.
Pokud se krajský soud s tímto odůvodněním spokojil a odkázal na zásadu zdrženlivosti soudního
přezkumu, rezignoval na přezkum proporcionality zásahu opatření obecné povahy do práv
navrhovatele. Vymezení plochy Po-Z1 je ve vztahu k právům navrhovatele neproporcionální.
[12] Krajský soud se neztotožnil s námitkou nadbytečnosti vymezení nové zastavitelné plochy
Po-Z1(19 193m
2
). Zdůraznil, že soud může ingerovat do tohoto vymezení jen omezeně, neboť
rozhodnutí obce o potřebě vymezení nových zastavitelných ploch je bytostnou součástí jejího
práva na samosprávu. Uvedl, že „ Obec v tomto případě není limitována ani ustanovením §55 odst. 3
stavebního zákona, neboť zde zakotvený požadavek zákona na prokázání nevyužitelnosti již vymezených
zastavitelných ploch se vztahuje pouze na případy, kdy je pořizována změna územního plánu. Odpůrce však
dosud pro své území územní plán schválen neměl a na první pořízení územního plánu se tento zákonný limit
nevztahuje. Z hlediska proporcionality přijatého řešení ve vztahu k dotčení práv navrhovatele, tj. z hlediska
posouzení otázky jeho potřebnosti, pak soud akceptuje argumentaci odpůrce na str. 38-39 odůvodnění napadeného
územního plánu (vypořádání bodu č. 1 námitky č. 3 navrhovatele v rámci rozhodnutí o námitkách), z níž
je patrné, že pořizovatel územního plánu se touto otázkou podrobně zabýval a na základě logické argumentace
demografickými statistikami a odhadovaným vývojem bytového fondu na území obce tuto potřebnost racionálně
zdůvodnil.“ Dále soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne
29. 3. 2011, č. j. 6 Ao 7/2010-73, odst. 26), podle níž, vázán zásadou zdrženlivosti, by soud měl
„v rámci testu proporcionality postihovat víceméně pouze extrémní případy věcně nesprávných opatření, která jsou
jen formálně v souladu se zákonem, nikoliv však případy, kdy v rámci zákona je možné vícero řešení daného
problému a soud pouze dospěje k závěru, že lepší by bylo jiné řešení než v dané věci příslušným orgánem přijaté.“.
Uzavřel, že „V situaci, kdy podkladem pro úvahy pořizovatele o potřebnosti a podobě určitého řešení je (vždy
nejistý) odhad budoucích potřeb a potenciálního vývoje území, pak požadavek na zdrženlivost soudu při hodnocení
těchto úvah platí dvojnásob. Nelze konečně ani pominout skutečnost, že vymezení nových zastavitelných ploch ještě
neznamená, že skutečně dojde k jejich zastavění. Pokud úsilí odpůrce o rozvoj území a přilákání nových obyvatel
nebude úspěšné, nebude již z ekonomických důvodů nová zástavba realizovaná v plném rozsahu. Výchozí
předpoklady „katastrofických“ úvah navrhovatele se tak zjevně míjí s realitou“. Další úvahy stran
proporcionality přijatého opatření obecné povahy ve vztahu k právům navrhovatele, soud
rozvedl následně (konkrétně i níže v bodu 2. a 4. tohoto rozsudku). Přihlédl k počtu domů
stávající zástavby a potenciálně nově přípustné výstavbě maximálně 19 nových domů (z toho 9
v Bláhově Lhotě), specifikované v příloze č. 1 textové části územního plánu, a z hlediska
potřebnosti a přiměřenosti akceptoval odůvodnění odpůrce na str. 38-39 rozhodnutí o
námitkách.
[13] Rozsudek krajského soudu je podle Nejvyššího správního soudu přezkoumatelný.
Stěžovatel požadoval při projednávání návrhu územního plánu, aby pořizovatel vyňal z návrhu
územního plánu plánovanou výstavbu v ploše Po-Z1 na pozemcích p. L. a aby vymezení této
dosud nezastavitelné plochy bylo doloženo průzkumem o vyčerpání kapacity zastavěného území
a ploch již dříve vymezených jako zastavitelné. Potřebnost, resp. nadbytečnost vymezení nových
ploch měl za dostatečně nedoloženou (bod č. 1 námitky č. 3). V návrhu podaném krajskému
soudu stěžovatel (bod B/str. 11) tvrdil, že dosavadní zastavění obce v osadě Pořešice je 35 domů,
z toho dva již v sousedství uvedené plochy na parc. č. 878/3 a 878/4, ve vlastnictví téhož
vlastníka, plánovanou výstavbu 10 domů na ploše Po-Z1 považoval za nadbytečnou, protože tak
půjde o nárůst o 1/3, a v případě dalších 7 domů v jiných lokalitách dle územního plánu o 48%,
majitel uvedených dvou domů (i pozemků v ploše Po-Z1) domy pronajímá, realitní kancelář
prodává v obci nemovitost a není o ni zájem, obec se nevylidňuje a pokud lidé odcházejí, pak
z nedostatku pracovních příležitostí a mladí z nedostatku kulturního vyžití apod. (příloha č. 2
repliky, str. 86 spisu krajského soudu).
[14] Krajský soud jednak správně poukázal na §55 odst. 3 stavebního zákona, ve znění
účinném do 31. 12. 2012, podle něhož prokázání nemožnosti využít zastavitelné území
se vztahuje toliko na případy pořizování změny územního plánu, nikoliv na případy, kdy
je pořizován zcela nový územní plán (viz rozsudky NSS ze dne 18. 11. 2009, čj. 9 Ao 2/2009 – 54
ve věci územního plánu města Třebechovice pod Orebem, ze dne 27. 7. 2010, čj. 6 Ao 2/2010 – 102
ve věci územního plánu obce Lipno nad Vltavou, ze dne 4. 4. 2011, čj. 8 Ao 1/2011 – 107 ve věci
dodatku k územnímu plánu města Rokytnice nad Jizerou).
[15] Nejvyšší správní soud dodává (jak uvedl již v rozsudku čj. 1 Aos 1/2013-85),
že to neznamená, že by pořizovatel územního plánu nebyl povinen odůvodnit potřebu vymezení
nových zastavitelných ploch, protože dle §18 odst. 4 stavebního zákona, je cílem územního
plánování určit podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajištění ochrany
nezastavěného území a nezastavitelných pozemků a zastavitelné plochy se vymezují s ohledem
na potenciál rozvoje území a míru využití zastavěného území.
[16] V nyní projednávaném případě také pořizovatel územního plánu, jak vyplývá z textové
části odůvodnění v úvodu, postupoval podle §53 odst. 4 a 5 stavebního zákona, součástí
odůvodnění územního plánu pak dle §53 odst. 5 stavebního zákona se stal výsledek přezkoumání
návrhu územního plánu pořizovatelem dle §53 odst. 4 stavebního zákona a vyhodnocení
účelného využití zastavěného území a vyhodnocení potřeby vymezení zastavitelných ploch,
neboť k tomu námitka stěžovatele směřovala. Krajský soud na toto vyhodnocení, provedené
na str. 38-39 odůvodnění územního plánu, resp. rozhodnutí o námitkách stěžovatele, odkázal
a akceptoval je. V návrhu podaném soudu stěžovatel konkrétně nezpochybňoval údaje
o demografickém vývoji obce (městyse) Vysoký Chlumec, jejíž je osada Pořešice součástí, v letech
1991-2010, ani počet objektů a účel jejich využití, ani žádný z dalších údajů v tabulkách, o které
se závěr odpůrce o nedůvodnosti jeho námitky opírá. Nadbytečnost vymezení této plochy
zpochybňoval navrhovatel toliko aktuální neprodejností nemovitostí či jejich pronájmem v osadě
a dalším obecným tvrzením shora uvedeným.
[17] Krajský soud je vázán důvody uvedeným v návrhu. Rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 – 78 (č. 2162/2011 Sb. NSS; zvýraznění
doplněno), uvedl: „[M]íra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci
u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud
přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další
argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal
být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ Jestliže stěžovatel v návrhu
podaném soudu formuloval námitky značně obecně (stejně tak v případě této námitky činí
i v kasační stížnosti), aniž by sám poukázal na skutečnosti vyplývající ze správního spisu
nebo poskytl vlastní výklad aplikované právní normy, pak Nejvyšší správní může hodnotit závěry
krajského soudu jen z toho pohledu, zda krajský soud své závěry řádně odůvodnil, a zda v obecné
rovině jeho závěry obstojí. Stejně je třeba přistupovat i ke kasačním námitkám.
[18] Namítá-li stěžovatel v kasační stížnosti, že argumentace potřebou rozvoje pro bydlení
obsažená v územním plánu obstojí pouze ve vztahu k území celého městyse, nikoliv k ploše
Po-Z1, je nutno dodat, že podle vyhodnocení na str. 10 - 11 odůvodnění územního plánu většina
volných proluk uvnitř zastavěného území je využita, pro další úvahu jsou oporou údaje
v tabulkách na str. 38 - 39. Je předpokládán mírný nárůst obyvatel (z 822 v roce 2009 na 860
v roce 2030) a nárůst bytové výstavby s výhledem do roku 2030 o cca 79 v celém katastrálním
území Vysoký Chlumec. Vymezení plochy v osadě Pořešice Po-Z1 pro výstavbu 10 rodinných
domů z celkového předpokládaného počtu 79 podle Nejvyššího správního soudu nelze
vyhodnotit jako extrémní zatížení právě lokality, v níž má žalobce nemovitosti, tím méně
pak vymezení plochy pro obslužnou komunikaci (P1), vodovodní řad (P6), vodní zdroj (P7)
a zastavitelnou plochu pro něj (Po-Z5). S odkazem na zásadu zdrženlivosti, tak krajský soud
nerezignoval na přezkum proporcionality zásahu do práv stěžovatele, ale odkázal na ni z důvodu,
že nemůže řešení ploch pro budoucí zastavění schválené v územním plánu nahrazovat jiným,
i kdyby se mu jevilo zastavění v jiných plochách pro 7 rodinných domů v osadě Pořešice
(např. Po-Z2,Po-Z3,Po-Z4, Po-R1) vhodnější. Zásah soudu se proto omezuje na případy
extrémního vybočení. Tento výklad přiměřenosti právní regulace pak Nejvyšší správní soud
zastává trvale (srov. bod 114 rozsudku čj. 6 Ao 6/2010 - 103, rozsudek čj. 2 Ao 2/2007 - 73,
publikovaný pod č. 1462/2008 Sb. NSS, též rozsudek čj. 6 Ao 5/2011 - 43, bod 30). Za extrémní
vybočení nelze shledat schválený územní plán proto, že v osadě Pořešice, kam je umístěna
potenciální výstavba 19 domů z celkového počtu 79, je v sousedství nemovitostí navrhovatele
umístěno 10 a na jiných plochách nižší počet (např. po dvou domech). Na posouzení
přiměřenosti dopadů tohoto konkrétního řešení zpochybněného stěžovatelem ohledně plochy
Po-Z1 ve vztahu k Po-Z5, veřejně prospěšným stavbám (P1,P6,P7) a označení pozemku
p.č. 830/4 jako plochy přírodní krajský soud rovněž nerezignoval, ale konkrétní řešení posuzoval,
jak je zřejmé z dalších námitek.
2. Námitky týkající se obslužné komunikace P1
[19] K plánované obslužné komunikaci P1 navrhovatel zopakoval jako v návrhu, že její část
směřující k ploše Po-Z1 je nevhodně vedena v nepřehledné zatáčce těsně vedle navrhovatelova
domu v místech, kde má žalobce vchod do domu a vjezd do nezastavěné části pozemku st. parc.
č. 51. Tato komunikace mohla být vedena jiným způsobem, na což však vlastník rozsáhlého
zemědělského pozemku na ploše Po-Z1 nechtěl přistoupit. Navrhovatel nesouhlasí
s hodnocením této námitky krajským soudem: z ničeho nelze dovodit, že by komunikace P1 měla
sloužit pouze plánované výstavbě na ploše Po-Z1. Pokud navíc krajský soud uvádí, že doprava
bude využívat stávající komunikaci III. třídy a nikoliv novou obslužnou komunikaci P1,
pak se jedná o argument potvrzující nevhodnost trasování obslužné komunikace P1, neboť
obsloužení plochy Po-Z1 mohlo být dosaženo jinak – stávající komunikací III. třídy nebo jiným
trasováním komunikace P1 uvnitř plochy Po-Z1 bez dotčení vlastnických práv navrhovatele.
Obslužná komunikace P1 by tak mohla vést např. mezi stávajícími nemovitostmi parc. č. 878/6
a 1014, 1015, kde ostatně v šedesátých letech minulého století vedla přístupová cesta
k pozemkům parc. č. 878 a 1014. Nově zřízené stavby na pozemcích parc. č. 878/3, 878/4
a 878/5 snesou zatížení těžkou stavební a automobilovou dopravou a jsou odolnější proti
vlhkosti, na rozdíl od domu navrhovatele. Ten bude navíc nucen odstranit kamennou zídku
a v části komunikace P1 směřující k ploše Po-Z5 též oplocení a rozsáhlou soukromou zeleň.
[20] Stěžovateli je nutno přisvědčit toliko potud, že plánovaná obslužná komunikace P1 v části
směřující k ploše Po-Z1 je odbočkou ze stávající komunikace III. třídy (na parc. č. 1314/2), která
pokračuje dále rovně; vozidla směřující k ploše Po-Z1 budou odbočovat (zatáčet) na takto
plánované křižovatce, při příjezdu ze směru SV kolem jeho domu, ze směru JZ před
jeho domem. Mýlí se však, napadá-li hodnocení krajského soudu, že „z ničeho nelze dovodit,
že by komunikace P1 měla sloužit pouze plánované výstavbě na ploše Po-Z1“ a tvrdí-li, že další
argumentace soudu potvrzuje nevhodnost trasování této obslužné komunikace. V rozsudku
krajský soud k této části komunikace P1 uvedl, že tato část obslužné komunikace P1 vedoucí
kolem domu navrhovatele je podle výkresů zjevně pouze komunikací sloužící plánované výstavbě
na této ploše. K argumentaci navrhovatele všeobecným nárůstem nových zastavitelných ploch
i v osadě Bláhova Lhota, a tedy zvýšení dopravní zátěže v důsledku realizace staveb jiné
zastavitelné plochy v osadě Bláhova Lhota (k níž od osady Pořešice vede stávající komunikace
III. třídy), proto dovodil, že „z mapy je zřejmé, že tato doprava bude využívat již stávající komunikaci
a nikoliv novou obslužnou komunikaci P1“. Hodnocení krajského soud je logické. Není důvod,
proč by obslužnou komunikaci P1 vedoucí toliko k plánované zástavbě v ploše Po-Z1, využívali
občané z Bláhovy Lhoty, resp. vlastníci domů budoucí zástavby v této osadě, či jiní uživatelé
komunikace jedoucí tím směrem, proč by odbočovali ze stávající komunikace III. třídy kolem
domu stěžovatele, vede-li tato přímo k cíli jejich cesty. Z tohoto závěru krajského soud nelze
dovodit, že potvrzuje argument o nevhodnosti trasování komunikace P1.
[21] Namítá-li stěžovatel, že obsloužení plochy Po-Z1 mohlo být dosaženo jinak, komunikací
III. třídy samotnou nebo komunikace P1 mohla vést od stávající komunikace III. třídy např. mezi
stávajícími nemovitostmi parc.č. 878/6 a 1014,1015, kde dříve vedla přístupová cesta
k pozemkům č. 878 a 1014, aby nezatěžovala jeho nemovitost umístěnou na st.p. č. 51, Nejvyšší
správní soud odkazuje na již shora předestřený princip zdrženlivosti zásahu soudní moci. Zásah
soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní
samosprávy a „vnucení“ jí jiného řešení, by představoval porušení ústavní zásady o dělbě moci,
proto je na místě toliko v případech extrémních.
[22] Krajský soud proto nepochybil, jestliže se v odůvodnění rozsudku zevrubně věnoval
posouzení přiměřenosti účinků předpokládaného zvýšení dopravního provozu na komunikacích
v blízkosti nemovitostí stěžovatele, tak jak stěžovatel z rozsudku krajského soudu, str. 11 - 12,
cituje. Obdobně se soud vypořádal i s námitkami navrhovatele o ohrožení jeho stavby, namítanou
nebezpečností zatáčky na komunikaci P1, i s jeho nesouhlasem s konkrétním umístěním
komunikace a vodovodního řadu. Námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
a nesprávnosti hodnocení přiměřenosti zásahu do práv stěžovatele Nejvyšší správní soud proto
neshledal důvodnou.
3. Námitka rozšíření komunikace III.třídy
[23] Navrhovatel též brojil proti rozšíření stávající komunikace III. třídy (pozemek parc.
č. 1314/2), neboť jím bude ohroženo užívání rozsáhlých nebytových prostor a výměnek
v přízemí jeho domu. V místech rozšíření této komunikace, na kterou bude navazovat obslužná
komunikace P1, v části vedoucí k ploše Po-Z1, má navrhovatel též umístěnu žumpu a z důvodu
trasování komunikace P1 bude nucen odstranit kamennou zídku s hraničním kamenem, v části
komunikace vedoucí k ploše Po-Z5 oplocení a zeleň. Rozšíření bude mít za následek ohrožení
bezpečnosti jízdy a chůze navrhovatele a jeho rodiny. Navrhovatel dodal, že nikdo z vlastníků
nemovitostí v Pořešicích nebude tak dotčen na svých právech jako on, což soud při posuzování
proporcionality dostatečně nezohlednil.
[24] V odůvodnění rozsudku krajský soud jednak poukázal na územní studii, jejíž pořízení
bylo územním plánem v příl. č. 1 textové části pro výstavbu na ploše Po-Z1 uloženo, která
se podrobně konkrétním umístěním komunikace P1, vodovodního řadu apod. tak, aby nedošlo
k ohrožení sousedních pozemků a staveb bude zabývat, následně tyto otázky budou i předmětem
řešení v územním a stavebním řízení. Rovněž k námitkám stěžovatele v odůvodnění rozhodnutí
o jeho námitkách, jako součásti vydaného opatření obecné povahy, str. 17 a násl., se opakovaně
poukazuje na územní studii, v níž budou dopravní a obslužné komunikace řešeny tak,
aby nedošlo k ohrožení sousední nemovitosti a pozemků ve vlastnictví manž. J. Tato podmínka
je zapracována do textové části schváleného územního plánu.
[25] Nejvyšší správní soud proto nemohl přisvědčit této námitce. Obavy stěžovatele jsou liché
nebo předčasné. Rozšíření stávající komunikace III. třídy nemůže být stavebně technicky
(polohově a výškově) řešeno tak, že by musel odstraňovat své stavby na svých pozemcích, nebo
na nich vysázenou zeleň. Ani z grafické části územního plánu neplyne, že by rozšíření
komunikace zasahovalo pozemky v jeho vlastnictví. Konkrétní šíře vozovky, umístění v terénu,
výšková poloha vůči jeho stavbám a pozemkům musí být řešena tak, aby nebyly ohroženy
(z hlediska stability, odvodu srážkových vod, sesuvu půdy a podobně) stavby ani pozemky
sousední, neboť jde o požadavky na umístění staveb a stavebně technické řešení staveb,
stanovené právními předpisy.
4. Námitka potřebnosti vymezení nové zastavitelné plochy, proporcionality zásahu
a dodržení požadavku minimalizace zásahu do vlastnických práv navrhovatele. (Po-Z1,
P1, P6, P7 a Po-Z5)
[26] Navrhovatel dále zdůraznil, že stará zástavba by se neměla podřizovat novým
zastavitelným plochám a veřejně prospěšným stavbám (Po-Z1, P1, P6, P7 a Po-Z5), ale naopak
tyto nově vymezované plochy by měly respektovat stávající charakter území a jeho
architektonické a urbanistické hodnoty. Nové zastavitelné území bylo lze umístit na jiném
pro to vhodném místě v obci Vysoký Chlumec. Podmínky stanovené územním plánem k ochraně
práv navrhovatele považuje tento za proklamativní, neboť obslužnou komunikaci P1 a rozšíření
stávající komunikace III. třídy nelze realizovat bez zásadního zásahu do vlastnických práv
navrhovatele, což považuje za neproporcionální. K posuzování otázky proporcionality
navrhovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005,
č. j.1 Ao 1/2005 – 98, a na usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 1 Ao 1/2009 - 120. Podle navrhovatele nebyly splněny podmínky testu proporcionality,
který vyplývá z citovaných rozhodnutí. V případě obslužné komunikace P1 zájem na jejím
vymezení nepřevažuje nad zájmem navrhovatele na ochraně jeho práv, obsloužení plochy Po-Z1
lze dosáhnout jiným způsobem. Ve vztahu k vlastnickým právům navrhovatele nebyl dodržen
požadavek minimalizace zásahu. Navrhovatel dodal, že skutečným důvodem vymezení plochy
Po-Z1 a komunikace P1 je dodatečná legalizace staveb na sousedních pozemcích postavených
v rozporu s územním a stavebním rozhodnutím. Této námitce ovšem krajský soud nepřiznal
náležející význam a odkázal navrhovatele do územního a stavebního řízení a na územní studii.
[27] V další části kasační stížnosti navrhovatel s odkazem na §18 odst. 4 a §53 odst. 5
písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jakož
i na §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tvrdil, že při vydání územního plánu musí
být prokázáno, že všechno v současnosti zastavěné území je efektivně využito a je zde výrazná
potřeba vymezit nové zastavitelné plochy, a to v konkrétně navrhovaném rozsahu. Navrhovatel
namítl, že k vymezení nové zastavitelné plochy Po-Z1 došlo, aniž byla prokázána nemožnost
využít již vymezené zastavitelné plochy a potřeba vymezení nových zastavitelných ploch,
jak stanoví §55 odst. 3 stavebního zákona, který dle navrhovatele na věc dopadá. Odůvodnění
napadeného opatření obecné povahy v bodě c. 1) je v tomto ohledu nedostatečné, zcela obecné
a nepřezkoumatelné; k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 12. 2011, č. j. 8 Ao 6/2011 – 87. Přestože se krajský soud ztotožnil s odůvodněním opatření
obecné povahy, má navrhovatel za to, že vymezení této nové zastavitelné plochy potřebné
nebylo, a že byl tudíž na svých vlastnických právech omezen nepřiměřeně.
[28] Nejvyšší správní soud k uvedeným námitkám, v nichž stěžovatel v zásadě shrnuje
své výhrady uplatněné proti schválenému řešení zastavitelnosti plochy Po-Z1 a trasování
komunikace P1, včetně rozšíření komunikace III. třídy, odkazuje na závěry shora učiněné,
v nichž se vypořádal rovněž s námitkou aplikace §55 odst. 3 a §53 odst. 4 a 5 stavebního
zákona. Argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 1 Ao 2/2010 - 185
a č.j. 8 Ao 6/2011 - 87 k aplikaci §55 odst. 3 tak nemůže být úspěšná.
[29] Napadá-li stěžovatel ze stejných důvodů související veřejně prospěšné stavby
P6- vodovodní řad, vymezení zastavitelné plochy Po-Z5, určené pro veřejně prospěšnou
stavbu - vodní zdroj P7 a domáhá se posouzení všech ve vzájemné souvislosti, opět však
z důvodu, že toto řešení nepovažuje za vhodné, má je za nadbytečné a neproporcionální, je nutno
toliko dodat, že obecný princip zdrženlivosti zásahu platí i pro navržené řešení všech staveb.
[30] K námitce, že nově vymezované plochy by měly respektovat stávající charakter území,
jeho architektonické a urbanistické hodnoty je nutno uvést, jak plyne i z odůvodnění napadeného
rozsudku, že podkladem pro schválení územního plánu je Vyhodnocení vlivů na životní prostředí
(„SEA“), a aby došlo k minimalizaci zásahů do krajinného rázu (včetně jeho architektonických
a urbanistických hodnot) a byl vyloučen negativní dopad plochy Po-Z1, byla realizace tohoto
záměru podmíněna právě zpracováním územní studie; stran plochy Po-Z5 je realizace
podmíněna zpracováním hydrologického posudku apod. Samotný vodovodní řad P6 chráněné
hodnoty architektonické a urbanistické není sto zasáhnout, protože jeho trasa sleduje obslužnou
komunikaci P1 a komunikaci III. třídy a stavebně technicky se řeší jeho uložení pod komunikace.
Jiné trasování- přímé vedení od plochy Po-Z5 k ploše Po-Z1 by muselo vést přes pozemky
stěžovatele, proto bylo zvoleno řešení jeho pozemky a stavby na nich obcházející, a to sledující
obslužnou komunikaci P1 v části k ploše Po-Z5, komunikaci III. třídy a navazující část P1 k ploše
Po-Z1. Jiné vymezení ploch pro veřejně prospěšné stavby, tzn. jinak než podél hranic pozemků
stěžovatele, ale přes ně, by právě mohlo představovat nepřiměřený zásah do jeho práv, pakliže
zde bylo možné řešení, které do jeho pozemků nezasahuje. Tím je naplněn požadavek
minimalizace zásahu do vlastnických práv stěžovatele. Nadto územní plán neřeší, zda vodovodní
řad bude umístěn pod komunikací P1 na straně přiléhající k hranicím jeho pozemků,
nebo na straně opačné, ani další detailní technické řešení obslužné komunikace, které bude
předmětem až případných následných řízení, jichž bude stěžovatel účasten. Z odůvodnění
rozsudku krajského soudu je zjevné, že obě vymezené plochy Po-Z1 a Po-Z5, stejně jako plochy
pro veřejně prospěšné stavby byly posuzovány v souvislostech (viz současně i níže k námitce 8).
Z rozsudku plyne jednoznačně, že komunikace P1 v části vedoucí k ploše Po-Z5 je slepá,
bude sloužit toliko k obsluze P7 na ploše Po-Z5, vymezené pro vrt a úpravnu vody,
a nepředstavuje proto významný zdroj hluku z dopravy, jak uvedl krajský soud. Obavu
stěžovatele ze ztráty vody ve studni v důsledku vrtu krajský soud vyvrátil odkazem na podmínku
stanovenou v příloze č. 1 napadeného územního plánu (a rovněž uvedenou v usnesení
zastupitelstva, jímž byl územní plán přijat), podle které musí být ve fázi projektu zpracován
podrobný hydrogeologický průzkum. Otázka ovlivnění hladiny spodních vod v okolí bude
tak prověřena a řešena ve vodoprávním řízení.
[31] Nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatele, že ochrana jeho práv není dostatečně zaručena
podmínkou, že obslužné komunikace budou řešeny tak, aby jeho nemovitosti ohroženy
nebyly/viz bod 2. a 3. shora/. Jsou-li hranice či výměry pozemků st.p. č. 51, 874/2, 868/2
sporné, či je-li vedeno správní řízení katastrálním úřadem ohledně těchto pozemků, nemůže
to mít vliv; územní plán vychází ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí a neřeší spory mezi
vlastníky pozemků, rozšíření komunikace III. třídy a trasování obslužné komunikace P1 není
plánováno na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele.
5. Námitka, že plochy Po-Z1 a Po-Z5 nesousedí se zastavěným územím obce
[32] Stěžovatel tvrdí, že k jeho námitce, že plochy Po-Z1 a Po-Z5 nesousedí se zastavěným
územím obce, krajský soud uvedl, že opatřením obecné povahy schváleným zastupitelstvem
odpůrce dne 12. 3. 2008, jímž bylo v souladu s §58 až 60 stavebního zákona vymezeno zastavěné
území obce Vysoký Chlumec, byly pozemky parc. č. 878/4 a 878/5 (s tvrzenými černými
stavbami), na něž přímo navazuje nová zastavitelná plocha Po-Z1, již v roce 2008 zahrnuty
do zastavěného území obce. Tento závěr soudu není dle stěžovatele správný. Předmětné opatření
obecné povahy uvádí ve výčtu pozemků, jež jsou součástí zastavěného území, pouze „část 878“
bez uvedení výměry. Z grafické části přitom plyne, že pozemek parc. č. 878 fakticky zahrnuje
i pozemky parc. č. 878/3 a 878/4. Pozemek parc. č. 878 byl ovšem již geometrickým plánem
150-68/2005 rozdělen na pozemky parc. č. 878/2, 878/3 a zastavěnou část parc. č. 86 a 87.
Pozemek parc. č. 877 byl rozdělen geometrickým plánem 150/68/2005 na parc. č. 877/1, 877/2
a 877/3. V roce 2008 tedy pozemky parc. č. 878 a 877 nemohly být zařazeny do zastavěného
území obce, neboť taková parcelní čísla neexistovala. Je zde proto rozpor mezi textovou
a grafickou částí vymezení zastavěného území z roku 2008, který negativně postihuje i napadený
územní plán.
[33] Stěžovatel se mýlí. Krajský soud námitku navrhovatele vyvrátil, protože z opatření
obecné povahy schváleného zastupitelstvem odpůrce dne 12. 3. 2008 zjistil, že pozemky
„p. č. 878/4 a 878/5 s navrhovatelem tvrzenými černými stavbami, na něž přímo navazuje nová zastavitelná
plocha Po-Z1, byly již v roce 2008 zahrnuty do zastavěného území obce. Totéž platí i pro pozemek p. č. 866/5,
k němuž bezprostředně přiléhá ze severu nová zastavitelná plocha Po-Z5. Pojem zastavěného území je totiž
právním pojmem, který sám o sobě neznamená, že na každé parcele do takového území zahrnuté musí stát
stavba. Podle §2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona se zastavěným územím rozumí území takto vymezené
v územním plánu nebo jiným postupem, jímž je zde třeba rozumět podle §59 a §60 stavebního zákona právě
opatření obecné povahy vymezující zastavěné území obce.“ Krajský soud tak neoznačil pozemky parc.č. 878
a 877, jak stěžovatel tvrdí, ale právě již geometrickým plánem dříve oddělené části těchto
pozemků parc.č. 878/4 a 878/5. Aby totiž mohlo dojít postupem podle §59 a §60 stavebního
zákona k vymezení zastavěného území obce, musela být ta část pozemků, která měla být
do zastavěného území zahrnuta, zaměřena a oddělena nejprve geometrickým plánem, nově
označena parc. čísly a evidována v katastru nemovitostí. Poté mohla být teprve takto určitě
a jednoznačně vymezená plocha zahrnuta do zastavěného území obce. Sama skutečnost,
že v textové části uvedeného opatření je označení nepřesné „ část 878“, je sice vadou, ale tato
nemohla zkrátit práva stěžovatele.
6. K pozemku parc.č. 830/4
[34] Navrhovatel v řízení před krajským soudem též namítal, že jeho pozemek parc. č. 830/4
byl v napadeném územním plánu označen za přírodní plochu, a byl proto vymezen jako pozemek
s předkupním právem pro městys Vysoký Chlumec, aniž by v textové části územního plánu byly
pozemky s předkupním právem vůbec uvedeny. Navrhovatel připustil, že v procesu pořizování
územního plánu nepodal námitky proti zařazení jeho pozemků do ÚSES. Krajský soud uvedl,
že toto jeho pozici oslabuje, nicméně se námitkou proporcionality zabýval. S odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 7 Aos 4/2012 – 31 ale intenzitu
zásahu do vlastnického práva navrhovatele nepřiměřenou neshledal, protože zahrnutí pozemku
do přírodní plochy neomezuje jeho stávající využití (pastviny).
[35] Stěžovatel se dovolává rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2010,
č. j. 2 Ao 1/2009 – 74, a tvrdí, že vzhledem k nesouladu textové a grafické části územního plánu
nemohl při běžné pozornosti zjistit, že se návrh územního plánu týká pozemku v jeho vlastnictví,
neboť pozemky s předkupním právem ve prospěch městyse Vysoký Chlumec nejsou v textové
části opatření obecné povahy vůbec uvedeny. Podle stěžovatele musí být výčet veřejně
prospěšných staveb, opatření a asanací uvedených v grafické části shodný s výčtem v textové části
opatření obecné povahy. Na straně 23 textové části napadeného územního plánu je ovšem
v kapitole h) Vymezení dalších veřejně prospěšných staveb a veřejně prospěšných opatření,
pro které lze uplatnit předkupní právo uvedeno jen „Po 2 prvky lokálního ÚSES“. V textové části
tedy nejsou vymezeny pozemky pomocí parcelních čísel (včetně navrhovatelova pozemku
parc. č. 830/4), což navrhovatel považuje za podstatnou vadu způsobující nezákonnost
napadeného opatření obecné povahy. K tomu odkázal na metodický pokyn Ústavu územního
rozvoje, podle nějž musí textová část výroku územního plánu vymezující předkupní právo
respektovat též náležitosti §5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky
(katastrální zákon). Mimo jiné tedy musí obsahovat výpis pozemků s jejich parcelním číslem
a s uvedením názvu katastrálního území pro každou veřejně prospěšnou stavbu a veřejně
prospěšné opatření samostatně. Navrhovatel dodal, že nemohl zjistit ani to, že všechny jeho
ostatní pozemky tvořící zemědělský půdní fond v lokalitách Charvast a Zvěstovice, byly zcela
zařazeny od biokoridorů a biocenter, aniž měl možnost toto při běžné opatrnosti zjistit a aniž byl
o tom zpracovatelem při veřejném projednání informován. Tyto skutečnosti krajský soud
nezohlednil.
[36] Krajský soud se námitkou navrhovatele (str. 14 a násl. rozsudku) zabýval velmi pečlivě
přesto, že ji navrhovatel v průběhu procesu přijetí územního plánu nevznesl. V souladu
se závěrem usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010,
č.j. 1 Ao 2/2010-116, že „Skutečnost, že navrhovatel v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy
nebo jeho části (§101a a násl. s. ř. s neuplatnil námitky či připomínky ve fázích přípravy opatření obecné povahy
jej nezbavuje práva takový návrh podat. Návrh proto nemůže soud pro nedostatek aktivity navrhovatele
v předcházejících fázích správního řízení odmítnout pro nedostatek procesní legitimace.“, dovodil,
že navrhovatel není omezen v možnosti vznést takové žalobní body. S odvoláním na rozsudek
ze dne 7. 10. 2011, č.j. 6 Ao 5/2011-43 téhož soudu, že „v případě přezkumu obsahu vydaného opatření
obecné povahy (podle §101a a násl. s. ř. s.) z hlediska jeho proporcionality není možné po soudu požadovat,
aby provedl odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů či veřejného zájmu na jedné straně
a ochrany vlastnictví navrhovatelů na straně druhé, pokud tuto úvahu před ním neprovedl z důvodu zaviněné
pasivity navrhovatelů příslušný správní orgán. Takovýto postup by byl rozporný s ústavní zásadou dělby moci,
s právem na samosprávu i s ochranou právní jistoty dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již
v průběhu přípravy územně plánovací dokumentace. (…) Nepodáním připomínek k otázce přiměřenosti zásahu
do práv navrhovatelů napadeným opatřením obecné povahy (tedy k otázce proporcionality) bez objektivních důvodů
se účastníci sami zbavili možnosti, aby jejich připomínky byly náležitě vypořádány správním orgánem a aby poté
o zákonnosti takovéhoto vypořádání rozhodl soud.“, následně správně krajský soud uzavřel, že nepodání
námitek proti zahrnutí nemovitosti navrhovatele v územním plánu mezi přírodní plochy
v návaznosti na zanesení navrženého místního ÚSES do územního plánu obce tudíž pozici
navrhovatele oslabuje, neboť v takové situaci se soud dříve neuplatněnou námitkou
nepřiměřenosti zásahu do práv vlastníka zabývá, jak lze dovodit z rozsudku NSS ze dne
23. 5. 2013, č. j. 7 Aos 4/2012-31, jen v případech, kdy zásah do vlastnického práva musel být
pořizovateli již v době přípravy územního plánu zcela zjevný a jedná se o zásah dosahující značné
intenzity, blížící se vyvlastnění dotčených nemovitostí. Takovou intenzitu zásah do vlastnického
práva navrhovatele v tomto případě podle krajského soudu nedosahuje, neboť zahrnutí pozemku
mezi přírodní plochy neomezuje jeho stávající, resp. navrhovatelem uvažované využití jako
pastviny, naopak s takovým využitím v podobě stabilizovaných ploch luk a pastvin územní plán
dle příl. č. 2 výrokové části pro přírodní plochy přímo počítá. Představy o plánovaném využití
pozemku pak nemohly být pořizovateli zjevné. Přezkum, zda napadená regulace užití
předmětného pozemku v napadeném územním plánu není zjevně diskriminační či svévolná soud
odůvodnil na str. 14 až 16, do těchto věcných závěrů stěžovatel ani konkrétně nemíří kasační
námitkou.
[37] Tvrdí- li proto stěžovatel v kasační stížnosti zkrácení ve svých právech, které spatřuje
v tom, že v textové části návrhu územního plánu v kapitole h) bylo uvedeno toliko „ Po 2 prvky
lokálního ÚSES“, aniž by zde byly dotčené pozemky vymezeny parcelními čísly a katastrálním
územím, a tuto vadu považuje za nezákonnost s dopadem do svých práv, protože tak nemohl
zjistit, že tento (ale i ostatní) jeho pozemky v ZPF byly zařazeny do biokoridorů a biocenter,
a krajský soud to nezohlednil, nelze mu přisvědčit, protože krajský soud přesto, že námitku
nevznesl při projednávání územního plánu, se s ní ohledně konkrétně navrhovatelem
uvedeného pozemku parc. č. 830/4 v plném rozsahu a přezkoumatelným způsobem vypořádal
věcně, a to včetně přiměřenosti dopadu do práv stěžovatele. Zřetelně přitom zdůraznil,
že v případě újmy, která by v důsledku omezení vznikla nebo trvala v důsledku opatření
územního systému ekologické stability, vzniká navrhovateli nárok na finanční náhradu, v případě
nutnosti změny užívání pozemku předchází vyvlastnění nabídka výměny za jiný pozemek stejné
výměry, kvality a dostupnosti, vyvlastnění je až nejzazším opatřením a podléhá samostatnému
řízení. Rovněž tak se krajský soud vypořádal i s námitkou zahrnutí 100% ostatních jeho pozemků
do přírodních ploch (které pro omezení návrhu soudu podaného nebyly předmětem řízení před
soudem), výslovně uvedl, že není zahrnuta plocha celá, ale dílčí část (v případě parc.č. 730/10
a 731/1 jen menšinová). Nejvyšší správní soud s věcnými závěry uvedenými krajským soudem
ztotožňuje. Porušení procesního práva, námitku vznést, odvozované stěžovatelem od vady
textové části územního plánu, tak nemělo v konečném výsledku dopad do jeho práv na soudní
ochranu.
[38] Nadto Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že nemohl
skutečnost zařazení jeho pozemku do přírodní plochy při běžné opatrnosti zjistit, neboť
z grafické části návrhu územního plánu tato skutečnost plyne. Plocha, na níž je i parc. č. 830/4,
je stejně jako ostatní „přírodní plochy“ v Hlavním výkresu návrhu územního plánu (část B,
z února 2011, výkres č. I.2.B) odlišena v souladu s legendou barevně a označena zkratkou NP,
tato zkratka je přímo na pozemku navrhovatele, jehož hranice, jakož i jiných pozemků jsou
vyznačeny; vyznačena je zde i obvodová hranice lokálního biocentra. Stejně je tomu
na Koordinačním výkresu (č. II.1.B). I v dalších výkresech dotčené části B (Pořešice) jsou
hranice lokálního biocentra označeny stejně a je zřejmé, že uvedený pozemek tam náleží.
Srovnává-li stěžovatel vytýkaný nesoulad mezi textovou a grafickou částí územního plánu
se situací posuzovanou v rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Ao 1/2009-74, není toto
srovnání případné. Uvedený rozsudek shledal napadenou změnu územního plánu v dotčené části
nesrozumitelnou, a to proto, že podle textové části byla změna vymezena pozemky č. 217/1
a č. 224/1 s označením „S“, v grafické části (výkresech) byla změna označena „Š“
a to na pozemku č. 217/1 a zasahovala do tří dalších pozemků, mezi jinými i do části pozemku
č. 163/4, a tedy nesouvisela s pozemkem č. 224/1 uvedeným v textové části. V nyní posuzované
věci takový rozpor nenastal.
[39] Akcentuje-li metodický pokyn Ústavu územního rozvoje požadavek, aby textová část
výroku územního plánu vymezující předkupní právo respektovala §5 katastrálního zákona a tedy
obsahovala výpis pozemků s jejich parcelním číslem a názvem katastrálního území, činí tak proto,
aby v katastru nemovitostí mohla být na základě schváleného územního plánu omezení zapsána
(§101 stavebního zákona).
7. Námitka nezveřejnění všech dokumentů v procesu pořizování územního plánu
[40] V této souvislosti byla dle navrhovatele důvodná též jeho námitka nezveřejnění všech
dokumentů v procesu pořizování územního plánu pro absenci úřední desky městyse Vysoký
Chlumec. Úřední deska byla zřízena až dne 29. 11. 2011. Dokumenty na elektronické úřední
desce byly dodatečně měněny a ke dni veřejného projednávání návrhu územního plánu
na ní nebyla vložena jeho grafická část. Opakované veřejné projednávání se nekonalo z důvodu
uspokojení navrhovatele, nýbrž pro nemožnost veřejnosti nahlédnout do návrhu územního plánu
pro absenci úřední desky. Dále odkázal na obsah svého návrhu s tím, že odůvodnění rozsudku
krajského soud k této problematice odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 8. 2010, č. j. 6 Ao 3/2010 – 120, nepovažuje za správné.
[41] Krajský soud (str. 7) vycházel z rozsudku předně uvedeného, s nímž stěžovatel nesouhlasí
(č. j. 6 Ao 3/2010 - 120). V souvislosti s námitkou shora, bod 6. již z důvodů tam uvedených
Nejvyšší správní soud nepřiznává důvodnost ani této námitce, nemá pak ani důvodu se odchýlit
od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu, na který se krajský soud odvolal
a správně poukázal na to, že jde o situací obdobnou situaci navrhovatele. Krajský soud správně
shrnul, že se společné projednání návrhu územního plánu konalo dne 8. 4. 2011, veřejné jednání
k návrhu územního plánu dne 22. 11. 2011 a opakované veřejné projednání dne 2. 2. 2012,
že navrhovatel uplatnil rozsáhlé námitky již podáním doručeným Městskému úřadu v Sedlčanech
dne 31. 10. 2011 (před samotným konáním prvního veřejného projednání), účastnil obou
veřejných projednání, přičemž důvodem pro konání opakovaného veřejného projednání byla
skutečnost, že pořizovatel k námitce navrhovatele na nemožnost se s návrhem územního plánu
seznámit zjistil, že ve vyvěšeném oznámení o konání veřejného projednání dne 22. 11. 2011
nebylo uvedeno, že do textu návrhu územního plánu, jenž vyvěšen nebyl, lze nahlížet na obecním
úřadě odpůrce. Navrhovatel uplatnil stručné námitky při veřejném projednání dne 22. 11. 2011
a znovu obsáhlé námitky i při opakovaném veřejném projednání konaném dne 2. 2. 2012.
Je tak i podle Nejvyššího správního soudu nepochybné, že stěžovatel měl možnost realizovat
v plném rozsahu svá procesní práva, a jak krajský soud příznačně zdůraznil, plyne
to ze samotného faktu, že „ 70 stran z celkem 92stránkového textu napadeného opatření obecné povahy
je věnováno vypořádání jeho námitek. Z obsahu námitek je přitom zjevné, že navrhovatel měl a také využil
možnost se s návrhem územního plánu a souvisejícími dokumenty seznámit.“
8. K vymezení plochy Po-Z5 pro vodní vrt a úpravnu vody P7
[42] K vymezení plochy Po-Z5 pro vodní vrt a úpravnu vody P7 navrhovatel akceptoval závěr
krajského soudu, že ochranné pásmo vodního zdroje bude stanoveno samostatným opatřením
obecné povahy. Rozsudek však nepovažuje za správný, neboť ochranné pásmo vodního zdroje
by mohlo zasáhnout pozemky navrhovatele a zasáhnout do jeho práv tyto pozemky užívat
aktuálním i uvažovaným způsobem. Ochranné pásmo II. stupně bude navrhovatele omezovat
ve využívání orné půdy (pozemků parc. č. 868/2 a 878/15). Omezení podle něj spočívá v tom,
že plánovaná obslužná komunikace P1 je navržena přímo pod svahem orné půdy parc. č. 868/2,
a tím bude orná půda omezena v obhospodařování. V ochranném pásmu II. stupně nelze
budovat obslužné komunikace P1. Z důvodu ochranného pásma II. stupně nebude na pozemcích
možné stavět kravíny, přístřešky pro ustájení skotu, ukládat hnůj, atd., což jsou další omezení
navrhovatelových práv.
[43] Krajský soud ohledně této plochy především vyvrátil námitku, že velikost plochy Po-Z5
(str. 12 rozsudku) povede k tomu, že na ní proběhne jiná výstavba, než pouze uváděný vodní vrt.
K otázce zásahu ochranného pásma do jeho pozemků dovodil, že právě velikost pozemku
naopak může omezit tyto obavy navrhovatele z toho, že bude postižen v hospodaření na svých
zemědělských pozemcích ochrannými pásmy vodního zdroje, protože rozsah ochranných pásem
stanoví samostatné opatření obecné povahy vydávané vodoprávním úřadem [srov. §30 zákona
č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších
předpisů]. Výtku navrhovatele, že jejich vymezení není zakresleno v grafické části územního
plánu tak neuznal důvodnou. Logicky shledal, že čím větší je plochy pro budoucí umístění
vodního zdroje, „ o to méně bude ochrana vodního zdroje zasahovat do práv vlastníků nemovitostí mimo takto
vymezovanou plochu a obráceně, o to nižší bude riziko kontaminace vodního zdroje z činností prováděných
na okolních pozemcích.“ K námitce omezení v právu obhospodařovat svůj ZPF, soud uvedl,
že navrhovatel „nezmiňuje žádná konkrétní omezení, jež by pro něj z přijatého návrhu měla plynout, vyjma
právě dotčení ochranným pásmem vodního zdroje. Sám však v textu zmiňuje, že chce na svých pozemcích pěstovat
plodiny v „bio“ kvalitě a šetrným způsobem. V takovém užití mu ochranné pásmo II. stupně nijak bránit
nebude, přičemž přísnější ochranné pásmo I. stupně o poloměru 10 metrů od umístění vodního zdroje bezpochyby
bude zahrnuto v rámci pozemku, na němž je vymezena plocha Po-Z5.“ Stejně logicky krajský soud
poukázal na zlepšení přístupu k jeho pozemkům novou komunikací P1 směřující k plánovanému
vrtu s tím, že plánovaná výstavba nijak nerozděluje jeho pozemky.
[44] Namítá-li stěžovatel v kasační stížnosti, že ochranné pásmo vodního zdroje by mohlo
jeho pozemky zasáhnout a zasáhnout tak do jeho práva je užívat aktuálním či uvažovaným
způsobem, protože parc. č. 868/2 a další parc.č. 878/15 jsou ve svahu nad plochou Po-Z5,
pak spatřuje-li omezení v plánované komunikaci P1 přímo pod tímto svahem, nevidí zde soud
spojitost příčiny a následku. K obhospodařování těchto pozemků pokud jde o přístup, mohou
sloužit stávající přístupy, nebo nově plánovaná komunikace. Pokud výškové a polohové poměry
v území dovolovaly obhospodařovat tyto pozemky, aniž by k nim vedla komunikace, pak nově
plánovaná komunikace jejich obhospodařování stávajícím způsobem zabránit nemůže. Rozsah
ochranného pásma II. stupně není zatím stanoven. Územní plán pak musí vycházet ze stávajících
poměrů v daném území a nemůže vycházet ze všech možných eventualit, o nichž snad vlastníci
sousedních pozemků uvažují. V daném případě pozemky stěžovatele, jak sám uvádí, jsou ornou
půdou, nikoli pastvinou ani nejsou dosud určeny či užívány pro zemědělské stavby typu kravína
či přístřešku pro ustájení skotu.
[45] Podle zákona č. 254/2001 Sb. ve znění účinném do 30. 12. 2012 (§30) ochranné pásmo
I. stupně u zdrojů podzemní vody se stanoví minimální vzdáleností hranice jeho vymezení 10 m
od odběrného zařízení, ochranné pásmo II. stupně se stanoví vně ochranného pásma I. stupně;
může být tvořeno jedním souvislým nebo více od sebe oddělenými územími v rámci
hydrologického povodí nebo hydrogeologického rajonu. Podle odst. 7) do ochranného pásma
I. stupně je zakázán vstup a vjezd; to neplatí pro osoby, které mají právo vodu z vodního zdroje
odebírat, a u vodárenských nádrží pro osoby, které tato vodní díla vlastní. Vodoprávní úřad může
stanovit rozhodnutím i další výjimky ze zákazu vstupu a vjezdu. Není tak ani důvodná námitka
stěžovatele, že v ochranném pásmu II. stupně nelze budovat obslužné komunikace. Podle
uvedeného ustanovení je sice v ochranném pásmu I. a II. stupně zakázáno provádět činnosti
poškozující nebo ohrožující vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost vodního zdroje, avšak
jejich rozsah vymezí až opatření obecné povahy o stanovení nebo změně ochranného pásma,
až v tomto opatření vodoprávní úřad stanoví, „které činnosti poškozující nebo ohrožující vydatnost, jakost
nebo zdravotní nezávadnost vodního zdroje nelze v tomto pásmu provádět, jaká technická opatření jsou
v ochranném pásmu povinny provést osoby podle odstavce 12, popřípadě způsob a dobu omezení užívání pozemků
a staveb v tomto pásmu ležících“. Podle odst. 11) téhož ustanovení (dosud účinném) platí,
že „ Za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů náleží vlastníkům
těchto pozemků a staveb náhrada, kterou jsou povinni na jejich žádost poskytnout v případě vodárenských nádrží
vlastníci vodních děl umožňujících v nich vzdouvání vody, v ostatních případech oprávnění (§8) k odběru vody
z vodního zdroje; je-li jich více, poměrně podle povoleného množství odebírané vody. Nedojde-li o poskytnutí
náhrady k dohodě, rozhodne o jednorázové náhradě soud. Je tak zřejmé, že dojde-li k realizaci využití
plochy Po-Z5 plánovaným způsobem, bude-li zde vodní zdroj a úpravna vody, a pakliže dojde
v důsledku toho prokázaným způsobem k omezení užívání pozemků stěžovatele ležících
ve vymezeném ochranném pásmu, bude mít právo na náhradu.
III. Závěr a náklady řízení
[46] Ze shora vyložených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
navrhovatele není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty zamítl.
[47] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Navrhovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odpůrci v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu