ECLI:CZ:NSS:2014:1.APS.20.2013:61
sp. zn. 1 Aps 20/2013 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců
Daniely Zemanové a Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: MPM Invest s. r. o.,
se sídlem Rokycanova 2798, Pardubice, zastoupena společností UNTAX, s.r.o., se sídlem
U Továren 256/14, Praha 10, proti žalovanému: Finanční úřad pro Pardubický kraj, se sídlem
Boženy Němcové 2625, Pardubice, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové,
pobočka Pardubice ze dne 13. 11. 2013, čj. 52 Af 37/2013-36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Ing. Davida Hubala,
jednatele zástupkyně žalobkyně UNTAX, s. r. o., společnosti oprávněné poskytovat
daňové poradenství.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobkyně podala dne 22. 4. 2011 u žalovaného přiznání k dani z přidané hodnoty
za zdaňovací období březen 2011, v němž uplatnila nárok na nadměrný odpočet DPH. Výzvou
ze dne 19. 5. 2011 byl ve vztahu k žalobkyni zahájen postup správce daně k odstranění
pochybností o údajích v daňovém přiznání podle ustanovení §89 a násl. zák. č. 280/2009 Sb.,
daňový řád (dále jen „daňový řád“). Výzva obsahovala zcela konkrétní pochybnosti
včetně uvedení způsobu, jakým má být učiněna náprava. Po provádění dokazování
(zejména výslechy svědků) byla dne 11. 12. 2012 vydána další výzva. Po dalším provádění
dokazování (zejména znalecký posudek) byla dne 23. 11. 2012 vydána v pořadí třetí výzva
(ta se opírala o §92 odst. 4 daňového řádu). Téhož dne byla vydána podle §76 odst. 2 daňového
řádu i čtvrtá výzva, a to za účelem předložení úředně ověřených překladů vyjmenovaných listin.
Dne 15. 3. 2013 byl nakonec postup k odstranění pochybností ve věci uzavřen
s tím, že se nepodařilo pochybnosti odstranit. Následně byla v reakci na návrh žalobkyně
na pokračování v dokazování ze dne 18. 4. 2013 žalovaným v ústním jednání téhož dne zahájena
daňová kontrola.
[2] V návaznosti na předchozí judikaturu NSS, která upozornila, že soudní obranou
proti účelově prodlužovanému postupu k odstranění pochybností (§89 a násl. daňového řádu)
je žaloba podle §82 a násl. s. ř. s. na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením správního orgánu, nikoliv žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
ve smyslu §79 a násl. s. ř. s., podala žalobkyně dne 17. 6. 2013 žalobu, v níž se domáhala ochrany
proti nezákonnému zásahu žalovaného, který měl spočívat v nezákonnosti postupu k odstranění
pochybností u DPH za zdaňovací období březen 2011. Tento postup podle žalobkyně trval
nepřiměřeně dlouho, byl účelově prodlužován, jednotlivé úkony na sebe nenavazovaly
a k tomu celá řada úkonů ani nesměřovala k dosažení cíle řízení.
[3] Krajský soud žalobě vyhověl. Uvedl, že v dané věci došlo k časově rozsáhlému vedení
postupu k odstranění pochybností, a to i navzdory tomu, že tento institut daňového řízení
má sloužit k odstranění pochybností, kterých se lze zbavit snadno, a to i méně formálními
prostředky. Krajský soud odmítl akceptovat postup žalovaného, který namísto zahájení daňové
kontroly uměle prodlužuje postup k odstranění pochybností. Proto postup žalovaného byl
nezákonným zásahem.
II.
Stručné shrnutí základních argumentů uvedených v kasační stížnosti
[4] Žalovaný (stěžovatel) v kasační stížnosti v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu
napadá pro nezákonnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s. Domnívá
se zejména, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku existence průtahů v řízení,
neboť předmětem řízení v dané věci, jejíž projednání je chráněno čl. 38 Listiny základních práv
a svobod a také §7 odst. 1 a 2 daňového řádu, není ukončení postupu k odstranění pochybností,
ale je jím rozhodnutí o daňové povinnosti žalobkyně jejím vyměřením. Postup k odstranění
pochybností lze ukončit dvěma způsoby, a to vyměřením daňové povinnosti po jeho ukončení
nebo nevyměřením daňové povinnosti a následným zahájením daňové kontroly. Dle stěžovatele
je cílem uvedených procesních postupů vyměření konkrétní daňové povinnosti, nikoliv ukončení
provádění toho kterého procesního institutu stěžovatelem. Konkrétním subjektivním právem
žalobkyně je proto pouze právo na vyměření daňové povinnosti na DPH za zdaňovací období
březen 2011, a to bez zbytečných průtahů. Krajský soud tudíž aplikoval právo na spravedlivý
proces příliš formalisticky.
[5] Krajský soud dle stěžovatele pochybil, pokud označil postup za nezákonný zásah
jenom z důvodu, že postup k odstranění pochybností trval od 19. 5. 2011 do 15. 3. 2013,
aniž by si ověřil, zda stěžovatel disponoval takovými informacemi, které ho opravňovaly
pokračovat v řízení. Stěžovatel si je sice vědom, že nepostupoval v souladu se závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu obsaženým v rozsudku čj. 1 Ans 10/2012-52,
nicméně pouhý fakt, že postup k odstranění pochybností trval dva roky, není důvodem
pro konstatování o existenci průtahů řízení a nezákonnosti takového postupu. Krajský soud
tedy posuzoval vzniklou situaci zcela izolovaně. Bez vztahu k materiálnímu smyslu a významu
jednotlivých aplikovaných institutů, rozhodl, že jde o nezákonný zásah.
[6] Dále stěžovatel poukazuje na algoritmus přezkumu zákonnosti postupů správních
a jiných orgánů, které mohou být nezákonným zásahem (viz rozhodnutí NSS
čj. 2 Aps 1/2005-69). Argumentuje, že postup k odstranění pochybností v nynějším případě
nesplňuje již první předpoklad, aby mohl být posouzen jako nezákonný zásah, neboť žalobkyně
nebyla zkrácena na svých právech. V průběhu celého řízení žalobkyně mohla předkládat
a i předkládala návrhy na dokazování. Stěžovatel tyto návrhy hodnotil a vyjadřoval
se k nim. S hodnocením důkazních prostředků byla žalobkyně seznámena. Délka postupu
k odstranění pochybností žádným způsobem nepoškodila práva žalobkyně. Pokud by stěžovatel
dříve ukončil postup k odstranění pochybností a zahájil daňovou kontrolu za zdaňovací období
březen 2011, z materiálního hlediska by se pro samotné řízení nic nezměnilo.
[7] Krajský soud rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Soud
prý měl zkoumat, zda skutkové okolnosti případu opravňují stěžovatele nadále pokračovat
v daňovém řízení, jehož cílem a předmětem je vyměření daňové povinnosti žalobkyně,
a tedy zda žalobkyně dostatečně prokázala svá tvrzení ohledně uplatněného nároku na vrácení
nadměrného odpočtu. To však krajský soud nezkoumal. Stěžovatel zdůrazňuje, že u žalobkyně
prověřoval celkem 13 obchodních případů uskutečněných v rozmezí měsíců března až května
2011, konkrétně v březnu 6, v dubnu 2 a v květnu 5 obchodních případů. Tyto obchodní
transakce provázely naprosto stejné obchodní podmínky a okolnosti. Byť za zdaňovací období
březen 2011 vedl stěžovatel postup k odstranění pochybností a za zdaňovací období duben
a květen 2011 probíhala daňová kontrola, stěžovatel postupoval ve všech třech řízeních shodně.
Tento stav měl na žalobkyni stejné dopady, a to bez ohledu na okolnost, zda byly stěžovatelem
prověřovány obchody v rámci postupu k odstranění pochybnosti nebo v rámci daňových kontrol.
[8] Stěžovatel upozorňuje na to, že žalobkyně zpočátku nebrojila proti zvolenému
procesnímu postupu a nenamítala, že by žalovaný měl vůči ní postupovat v režimu daňové
kontroly. Žalobkyně se během řízení snažila stěžovatele přesvědčit, že prokázala veškeré
zákonem předepsané náležitosti k uplatnění nároku na vyplacení nadměrného odpočtu,
resp. Se domáhala vyměření své daňové povinnosti. Žalobkyně se před soudem prvně snažila
namítat nečinnost stěžovatele, ale vzhledem k právnímu názoru správních soudů poté začala
brojit proti nezahájení daňové kontroly jako nezákonnému zásahu do veřejných subjektivních
práv.
III.
Stručné shrnutí vyjádření žalobkyně, repliky stěžovatele a dupliky žalobkyně
[9] Žalobkyně ve svém vyjádření nesouhlasí s tvrzením, že daňový subjekt má subjektivní
právo na vyměření konkrétní daňové povinnosti bez zbytečných průtahů, nikoli na ukončení
postupu k odstranění pochybností. Stěžovatel zadržuje žalobkyni nadměrný odpočet na DPH
za zdaňovací období březen 2011. Stěžovatelka proto palčivě postrádá rozhodnutí ve věci samé.
Kdyby stěžovatel postupoval v souladu s právem a řízení v přiměřené lhůtě ukončil a vydal
rozhodnutí (byť pro žalobkyni nepříznivé), mohla se žalobkyně již dávno bránit opravnými
prostředky proti rozhodnutí ve věci samé. Dnes, tj. tři roky od podání řádného daňového
přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2011, mohla být podstata sporu odvolacím
orgánem, případně správním soudem dávno vyřešena. Krajský soud správně konstatoval porušení
jejího práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu §38 odst. 2 Listiny základních
práv svobod. Stěžovatel bagatelizuje následky průtahů v řízení, a to s pomocí absurdního
argumentu, že by řízení stejným způsobem a stejným tempem probíhalo i pokud by byla zahájena
daňová kontrola. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že je zcela lhostejné, zda je veden postup
k odstranění pochybností, nebo daňová kontrola, neboť v každém případě bylo pro dílčí pochyby
správné zadržet celý nadměrný odpočet na 3 roky. Takové odůvodnění žalobkyně odmítá
jako zvrácené.
[10] Žalobkyně považuje stížnostní námitku ohledně toho, jak krajský soud vyhodnotil
nesmyslnost, neúčelnost a časovou semknutost postupu k odstranění pochybností
za nepřípustnou, neboť se k této otázce vznesené v žalobním návrhu stěžovatel mohl vyjádřit
již v řízení před krajským soudem. Stěžovatel tak však neučinil.
[11] V doplnění vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 20. 3. 2014 žalobkyně zdůrazňuje,
že stěžovatel zadržuje žalobkyni nadměrný odpočet na DPH za zdaňovací období březen 2011
v celkové výši 9 889 256 Kč, ale postup k odstranění pochybností byl veden jen v rozsahu
prověřování dodávek od jednoho obchodního partnera, přičemž hodnota těchto dodávek činí
částku 6 517 330,55 Kč. Část nadměrného odpočtu ve výši více než 3 miliony korun českých
tak stěžovatel zadržuje po dobu vedeného řízení zcela zbytečně, neboť tato částka nikdy nebyla
sporná. Pakliže by stěžovatel postupoval v souladu s právem, žalobkyně by mohla s touto částkou
již dávno disponovat, tedy pokračovat ve své podnikatelské činnosti. K důkazu svého tvrzení
žalobkyně dne 8. 4. 2014 předložila platební výměr ze dne 20. 3. 2014 na DPH za zdaňovací
období březen 2011, a to ve výši 3 371 926 Kč.
[12] Stěžovatel v replice k vyjádření žalobkyně podtrhl, že právo na spravedlivý proces
je vždy nutné posuzovat v kontextu celého řízení před správcem daně, a nikoliv izolovaně,
pouze ve vztahu ke konkrétnímu institutu, tj. postupu k odstranění pochybností. S přihlédnutím
k okolnosti, že stěžovatel disponoval zcela konkrétními zjištěními svědčícími o účasti žalobce
v řetězci obchodních společností, které podváděly na odpočtech DPH, a že kvůli těmto zjištěním
byla následně zahájena daňová kontrola, nelze prohlásit předmětný postup k odstranění
pochybností za nezákonný zásah.
[13] Stěžovatel upozorňuje, že z vyjádření žalobkyně je patrné, že její argumenty nesměřují
výlučně proti postupu k odstranění pochybností, ale brojí jimi obecně proti nedůvodnosti
daňového řízení. Žalobkyni prý materiálně jde o to, aby stěžovatel vydal rozhodnutí.
Přitom postup k odstranění pochybností sám o sobě ještě nemusí vést k vydání rozhodnutí.
Stěžovatel opakuje, že předmětem práva na spravedlivý proces není ukončení postupu
k odstranění pochybností, ale samotné rozhodnutí ve věci. V posuzovaném případě
je tak rozhodné, zda pokračování v dalším řízení je důvodné či nikoliv. Stěžovatel je přesvědčen,
že nejedná ani nejednal liknavě a okolností zjištěné v průběhu postupu k odstranění pochybností
a následné daňové kontroly ho opravňují k dalším nutným úkonům v této věci.
IV.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů; neshledal přitom žádné vady, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] K argumentu žalobkyně soud předně uvádí, že žádná část kasační stížnosti není
nepřípustná. Zákaz uvádět v řízení o kasační stížnosti nové právní důvody, které nebyly uplatněny
v řízení před krajským soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.), dopadá pouze na takového stěžovatele,
který byl v řízení před krajským soudem žalobcem. Žalovaný správní orgán, který podává kasační
stížnost, může argumentovat jakýmikoli právními důvody, a to bez ohledu na to, jakou procesní
obranu uplatnil ve vyjádření k žalobě a zda takové vyjádření vůbec podal (rozsudek NSS ze dne
2. 7. 2008, čj. 1 Ans 5/2008-104).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Klíčovou otázkou tohoto případu je, zda postup k odstranění pochybnosti byl prováděn
v souladu se zákonem a nebyl tedy nezákonným zásahem stěžovatele.
[18] Dle §89 odst. 1 daňového řádu [m]á-li správce daně konkrétní pochybnosti o správnosti,
průkaznosti nebo úplnosti podaného řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení a dalších
písemností předložených daňovým subjektem nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, vyzve daňový subjekt
k odstranění těchto pochybností. Dle §90 odst. 1 téhož zákona [o] průběhu postupu k odstranění pochybností
sepíše správce daně podle povahy odpovědi protokol nebo úřední záznam, ve kterém uvede vyjádření nebo důkazní
prostředky, na jejichž základě považuje pochybnosti za zcela nebo zčásti odstraněné, a případné důvody
přetrvávajících pochybností.
[19] Jak praví důvodová zpráva k těmto ustanovením, postup k odstranění pochybností
je ucelený soubor úkonů, jež správce daně fakultativně využívá v rámci nalézacího řízení. Slouží
zejména k ověření, zda je tvrzení daňového subjektu podloženo důkazy, jestliže vzniknou
pochybnosti o správnosti, průkaznosti, úplnosti nebo pravdivosti daňového tvrzení. V případě,
že se správce daně domnívá, že není potřeba provádět kapacitně náročnou daňovou kontrolu,
a pro odstranění vzniklých pochybností postačí jen poskytnutí dílčích důkazních prostředků
subjektem daně, v tomto duchu jej k tomu vyzve (viz důvodová zpráva k vládnímu návrhu
zákona ze dne 15. 12. 2008, sněmovní tisk č. 685, přístupné v digitálním repositáři www.psp.cz).
[20] Cílem postupu k odstranění pochybností je stejně jak i u ostatních postupů při správě
daní (viz vyhledávací činnost správce daně, místní šetření a daňová kontrola) přispět k zjištění
a vyměření daňové povinnosti ve správné výši.
[21] Potud se tedy zdejší soud ztotožňuje s názorem stěžovatele.
[22] Postup k odstranění pochybností je však specifickým procesním institutem, který správce
daně používá, pokud má pochybnosti ohledně návrhu daňového subjektu na stanovení daně.
Na rozdíl od obecné vyhledávací činnosti, místního šetření nebo daňové kontroly slouží
jen a pouze k objasnění konkrétních pochybností, jež brání řádnému stanovení daně.
Postup k odstranění pochybností je nepochybně procesním prostředkem k neprodlenému
a bezprostřednímu zjištění či ověření řádného splnění daňových povinností daňovým subjektem,
který je prioritním nositelem břemene tvrzení a tomu odpovídajícímu důkazního břemene.
Legislativní rámec postupu k odstranění pochybností vytyčuje mantinely jeho vlastního použití,
neboť „[z]ákonodárce upravil postup k odstranění pochybností tak, aby tento postup trval co nejkratší dobu
a nebyl zbytečně ani jednou ze stran prodlužován. Toto je logické s ohledem na skutečnost, že neexistence prvotně
vyměřené daně je velkou právní nejistotou, tudíž je zde požadavek, aby tento stav trval co nejkratší dobu“
(viz Lichnovský, O. - Ondrýsek, R. a kol. Daňový řád, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011,
s. 202 a násl.).
[23] V novém daňovém řádu byl institut postupu k odstranění pochybností zaveden
právě z důvodu nutnosti zdokonalení předchozí úpravy obdobného institutu vytýkacího řízení
(viz §43 a násl. zákona o správě daní a poplatků). Původní vytýkací řízení postrádalo především
požadavek dostatečné konkretizace výzev k odstranění pochybností a dále pak zde nebyly
stanovené lhůty pro zahájení a ukončení vytýkacího řízení. Zejména druhý zmíněný problém
v praxi zapříčinil množství nedůvodných průtahů vytýkacího řízení.
[24] Podle §90 odst. 2 daňového řádu nedošlo-li k odstranění pochybností a výše daně nebyla
prokázána dostatečně věrohodně, sdělí správce daně daňovému subjektu výsledek postupu k odstranění
pochybností. Daňový subjekt je oprávněn do 15 dnů ode dne, kdy byl seznámen s dosavadním výsledkem postupu
k odstranění pochybností, podat návrh na pokračování v dokazovaní spolu s návrhem na provedení dalších
důkazních prostředků. Podle odst. 3 téhož ustanovení pokud správce daně shledá důvody k pokračování
v dokazování, zahájí v rozsahu těchto důvodů daňovou kontrolu. Neshledá-li správce daně důvody k pokračování
v dokazování, vydá do 15 dnů ode dne, kdy daňový subjekt podal návrh na pokračování v dokazování,
rozhodnutí o stanovení daně.
[25] Zákonodárce v nové úpravě spatřoval prostředek k zabezpečení maximální rychlosti
této fáze řízení, a to zejména ze dvou důvodů. Jednak aby správce daně mohl zahájit s daňovým
subjektem bezprostřední komunikaci, jednak aby vzniklé pochybnosti o výši daňových povinností
mohly být záhy potenciálně odstraněny. V již cit. důvodové zprávě k daňovému řádu se uvádí,
že „[s]amotný proces odstranění pochybností proběhne jako písemný či ústní dialog mezi správcem daně a daňovým
subjektem. V ideálním případě postačí písemná odpověď či ústní vysvětlení (telefonicky či u správce daně),
ale je možné, že daná odpověď nebude konkrétní nebo vyvolá další pochybnosti, tudíž bude nutné v komunikaci
dále pokračovat, nikoli další výzvou k odstranění pochybnosti (ta je z povahy věci vydávána pro daný případ
pouze na začátku), ale běžnou komunikací v rámci dokazování (§92 odst. 4)“. Daňový řád
sice nestanovuje lhůtu pro uzavření postupu k odstranění pochybností, správce daně však musí
postupovat v souladu se zásadou rychlosti řízení a bez zbytečných průtahů. Formalizovanými
pravidly pro zahájení a ukončení postupu k odstranění pochybností se zákonodárce evidentně
snažil o zamezení trvání tohoto postupu v nepřiměřené délce. Jelikož byla do nového daňového
řádu vložena tato nová pravidla, na věc není aplikovatelný ani pokyn Ministerstva financí
č. D-144 o stanovení lhůt pro uzavření vytýkacího řízení.
[26] V posuzovaném případě se do popředí dostává otázka vztahu a rozdílů postupu
k odstranění pochybností a daňové kontroly. Nejvyšší správní soud se již jejich vztahem zabýval,
byť se tehdy jednalo o řešení na základě právní úpravy obsažené v zákoně č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků. V této otázce je však níže uvedený právní názor zcela použitelný
i nyní. Soud uvedl, že „[z]a určitých okolností by časové parametry obou kontrolních postupů (pozn. kontrolní
postupy - vytýkací řízení §43 a daňovou kontrolu §16) správci daně umožňovaly volbu mezi nimi a že dokonce
by bylo možno uvažovat o jejich současném uplatnění. Něco takového však není přípustné. V první řadě
je předtím, než se vůbec bude řešit otázka, který z postupů uplatnit, nutno postavit na jisto, že u obou z nich jsou
splněny nejen časové, ale i další (věcné) podmínky pro jejich uplatnění. […] I pokud by byly časové a věcné
podmínky pro uplatnění obou kontrolních postupů současně splněny, nelze je uplatnit současně, nýbrž je nutno
zvolit jen jeden z nich, a sice ten, který vzhledem k okolnostem nejlépe odpovídá principu zdrženlivosti
a přiměřenosti zakotvenému v §2 odst. 2 d. ř., podle něhož správci daně postupují v daňovém řízení v úzké
součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové
prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení
a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Jelikož vytýkací řízení opravňuje správce daně
toliko k tomu, aby daňový subjekt vyzval k doložení určitých skutečností, zatímco daňová kontrola umožňuje
i značně intenzívní zjišťovací zásahy do právní sféry daňového subjektu, bude zpravidla na místě nejprve zahájit
vytýkací řízení, zatímco rovnou přistoupit k daňové kontrole bude zpravidla na místě jen tam, kde bude mít
správce daně dobré důvody k domněnce, že vytýkací řízení by k dosažení účelu daňového řízení
nepostačovalo“ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 27. 7. 2010, čj. 5 Afs 92/2008-147,
č. 2137/2010 Sb. NSS). Jakkoli tedy lze daň vyměřit v rámci obou řízení, je třeba respektovat
odlišný účel, smysl a povahu obou zmíněných institutů.
[27] Lze tedy v souladu s právním názorem NSS vyjádřeným v rozsudku v související
stěžovatelčině věci ze dne 10. 10. 2012, čj. 1 Ans 10/2012 – 52, č. 2729/2013 Sb. NSS shrnout,
že zákonodárce v současné úpravě postupu k odstranění pochybností sleduje „důsledné stanovení
na sebe těsně navazujících kroků, které je povinen správce daně činit, pokud k prověření daňové povinnosti
tento nástroj sám zvolil. Na sebe navazující úkony musí být při tom činěny ve stmelené časové posloupnosti
tak, aby byl smysl a cíl postupu naplněn. Tím je bezesporu rychlé odstranění pochybností, které ještě brání správci
daně v tom, aby mohl přistoupit k vyměření daně (zde vydání rozhodnutí o nadměrném odpočtu na dani z přidané
hodnoty). Ačkoliv zákon opět konkrétní lhůtu pro ukončení tohoto postupu nestanoví, nová právní úprava
a vytvořená správní zvyklost však nutí správce daně k uzavření tohoto postupu bez jakýchkoliv průtahů“
(bod 19).
[28] Stěžovatel předně namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku průtahů v řízení,
neboť předmětem řízení v dané věci bylo rozhodnutí o daňové povinnosti, nikoliv ukončení
postupu k odstranění pochybností.
[29] Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že předmětem nyní napadeného řízení bylo
rozhodnutí o daňové povinnosti. Cílem stěžovatele tedy bylo vyměřit daň z přidané hodnoty
ve správné výši. Stěžovatel však nevyužil zákonem předpokládaného prostředku k dosažení
tohoto cíle, neboť i navzdory velké složitosti celé věci nepřešel do řízení o daňové kontrole
a namísto toho pokračoval v řízení v rámci postupu k odstranění pochybností. Jak již Nejvyšší
správní soud v cit. rozsudku čj. 1 Ans 10/2012 – 52 uvedl, postup k odstranění pochybností
uvedený v §89 a násl. daňového řádu „má sloužit především k odstranění jednotlivých, dílčích pochybností
již konkrétně vyjádřených a nemá sloužit k obsáhlému a časově i personálně náročnému dokazování. Pro takový
účel je vhodným nástrojem daňová kontrola; právě ta umožňuje správci daně rozsáhlé i časově náročné dokazování
a logicky reflektuje časovou náročnost i v odlišném běhu lhůt pro stanovení daně (§148 odst. 3)“ (bod 20).
[30] Vzhledem k existenci prvotních pochybností o výši daňové povinnosti žalobkyně
má sice Nejvyšší správní soud za to, že před zahájením řízení stěžovatel disponoval informacemi,
jež ho k využití tohoto procesního institutu vedly, a proto mohl postup k odstranění pochybností
v tomto případě zahájit. Následující postup stěžovatele, zejména délka s tím spojená a množství
uskutečněných procesních úkonů, však již byl zjevně excesivní a vymykal se limitům postupu
k odstranění pochybností.
[31] Má-li soud na tomto místě postup stěžovatele stručně zrekapitulovat, žalobkyně podala
přiznání k DPH za březen 2011 dne 22. 4. 2011. Dne 19. 5. 2011 následovala stěžovatelova výzva
k odstranění pochybností o údajích v přiznání (první výzva), na což žalobkyně reagovala dne
31. 5. 2011. Dne 7. 6. 2011 došlo k výslechům svědků a jednatele žalobkyně. Stěžovatel současně
dožádal Finanční úřad pro Prahu 5 o ověření tvrzení žalobkyně co do obchodních transakcí
s AVARRIO; odpověď Finančního úřadu pro Prahu 5 na dožádání došla dne 27. 6. 2011. Dne
10. 8. 2011 došlo k dalšímu výslechu svědků. Dne 26. 9. 2011 poskytl Finanční úřad v Hradci
Králové stěžovateli informace o řetězci podvodů v obchodech se zlatem. Tři dny nato následoval
prvý (a stejně jako podněty další neúspěšný) podnět žalobkyně na ochranu před nečinností. Dne
4. 10. 2011 dožádal stěžovatel Finanční úřady pro Prahu 5 a Prahu 8 o provedení výslechů dalších
svědků. Dne 9. 12. 2011 byl vyslechnut svědek – jednatel společnosti AVARRIO, který měl
sjednávat obchody se žalobkyní. Stěžovatel následně dne 6. 1. 2012 doplnil dožádání Finančního
úřadu pro Prahu 5, odpověď přišla 23. 1. 2012, 1. 2. 2012 a 28. 3. 2012. Dne 10. 9. 2012
stěžovatel ustanovil znalce k vypracování posudku ve věci nákupu a prodeje zlatých slitků,
znalecký posudek byl stěžovateli doručen 11. 10. 2012. Mezitím stěžovatel vyzval žalobkyni dne
11. 9. 2012 k prokázání dalších rozhodných skutečností. Dne 14. 3. 2013 byl proveden výslech
dalších tří svědků. Teprve 15. 3. 2013 byl žalobkyni sdělen výsledek postupu k odstranění
pochybností. Žalobkyně na to reagovala návrhem na pokračování v dokazování. Dne 18. 4. 2013,
bezmála dva roky po zahájení postupu k odstranění pochybností, stěžovatel zahájil u žalobkyně
daňovou kontrolu za březen 2011.
[32] Výše vymezená legislativní koncepce postupu k odstranění pochybností nedává správci
daně ničím neomezenou možnost vybírat, který postup při správě daní v konkrétním případě
zvolí a jak dlouho a v jaké intenzitě v něm bude pokračovat. Postup k odstranění pochybností
správce daně využívá pouze v případech, kde je jeho použití přiléhavé, a to zejména pokud nejde
o časově náročné nebo o rozsáhlé odstraňování pochybností. Ačkoliv postup stěžovatele
v konkrétní věci sloužil k odstranění pochybností o vnitřně komplikované a průkazně složité věci,
jeho téměř dvouletý postup a množství procesních úkonů tam uskutečněných se vymykalo
institutu postupu k odstranění pochybností. Zdejší soud tedy stěžovateli vytýká, že v momentě,
kdy poznal, že se proces začal svým rozsahem vymykat postupu k odstranění pochybností,
tento postup neukončil a nepřešel do daňové kontroly. Tento moment musel přijít záhy,
neboť stěžovatel ve vztahu ke skutkově zcela srovnatelným pochybnostem ohledně
bezprostředně následujících kalendářních měsíců bezodkladně zahájil daňovou kontrolu
(dne 7. 6. 2011 daňovou kontrolu DPH za duben 2011 a dne 26. 7. 2011 za květen 2011).
Ve vztahu k měsícům duben a květen 2011 tak stěžovatel učinil správně, neboť právě daňová
kontrola má sloužit k důkladnějšímu objasňování pochybností o daňových skutečnostech
a právě zde má i daňový subjekt širší prostor ke své důkazní aktivitě.
[33] Postupem stěžovatele v této věci tedy byly překročeny zákonné mantinely použitého
procesního postupu. Už jen samotný fakt, že stěžovatel vydával opakované výzvy k odstranění
pochybností, svědčí o nevhodnosti zvoleného postupu, neboť „[v]ýzvy k odstranění pochybností nelze
vůči daňovému subjektu ve stejné věci vydávat opakovaně. Správce daně si musí před vydáním výzvy,
např. i s využitím místního šetření, ujasnit, co považuje v daňovém řízení za sporné, nepřesné nesprávné, neúplné
nebo nepravdivé, a k odstranění těchto pochybností v celistvosti daňový subjekt vyzvat. Bylo by v rozporu
se zásadou hospodárnosti (§7 odst. 2), zásadou zdrženlivosti a přiměřenosti (§5 odst. 3) a se zásadou rychlosti
(§7 odst. 1), pokud by správce daně pochybnosti seznatelné již na počátku oznamoval daňovému
subjektu po částech. Prodlužoval by tak zbytečně postup odstraňování pochybností a oddaloval vyměření
(doměření) daně. Může však nastat situace, kdy pochybnosti ve výzvě sdělené v procesu jejich odstraňování
vyvolají pochybnosti další. K jejich uplatnění má správce daně prostor v protokolu (úředním záznamu)
předvídaném v §90 odst. 1 a ve sdělení výsledku postupu k odstranění pochybnosti (§90 odst. 2)“
(Žišková, M. In Baxa, J. a spol.: Daňový řád. Komentář. I. Díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s.,
2011, s. 489).
[34] Jinými slovy, neodstranila-li žalobkyně pochybnosti o výši své daňové povinnosti
již po první výzvě k jejich odstranění, a viděl-li stěžovatel, že ve věci bude třeba obsáhlejšího
šetření, měl tento postup protokolem uzavřít a zahájit podle §90 odst. 3 daňového řádu daňovou
kontrolu. Namísto toho stěžovatel usiloval o odstranění pochybností ve smyslu §89 a §90
daňového řádu během téměř dvou let a v průběhu tohoto postupu zatížil žalobkyni řadou
procesních úkonů, které se ve svém souhrnu již povaze postupu k odstranění pochybností
vymykají.
[35] Stěžovatel se dále domnívá, že jeho postup k odstranění pochybností nemůže být
posouzen jako nezákonný zásah, a to z toho důvodu, že žalobkyně nebyla na svých právech
nijak zkrácena.
[36] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí následující.
[37] Jak plyne z judikatury Ústavního soudu, pokud jde o stanovení, zjišťování a vymáhání
daňové povinnosti jednotlivce, správci daně mají při své činnosti respektovat mantinely
stanovené ústavním právem. Pokud jde o proceduru zjišťování, ověřování a vymáhání daňové
povinnosti, je správce daně vázán ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem,
a to způsobem, který zákon stanoví [srov. nález ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05
(N 113/37 SbNU 463)].
[38] Stěžovatel proto měl v souladu se zásadou legality povinnost postupovat podle zákona,
zde tedy daňového řádu. Pochybení stěžovatele lze spatřovat v nesprávném použití
postupu k odstranění pochybností. Stěžovatel se z výše uvedených důvodů nedržel v mezích
zákonem předpokládané procedury a postup k odstranění pochybností využil způsobem,
který je zaměnitelný s běžným využitím daňové kontroly.
[39] Stěžovatel pokračoval v postupu k odstranění pochybností navzdory tomu, že byl
překročen zákonný rámec pro tento institut, a v e věci nezahájil daňovou kontrolu. Subjektivním
veřejným právem žalobkyně, které bylo dotčeno, je právo na to, aby nebyla ve své autonomii
omezována kroky správního orgánu jinak, než jak stanoví zákon. Daňový subjekt
má tedy proti správci daně právo na to, aby správce daně využíval postupu k odstranění
pochybností k účelům, ke kterým tento procesní instrument slouží. Správce daně nesmí svévolně
zaměňovat jednotlivé procesní instituty s procesními instituty jinými. Tato úvaha je v samotném
základu demokratického právního státu, který je založen na vázanosti státních orgánů zákonem
a jen na takových zásazích do sféry fyzických a právnických osob, které stanoví zákon.
[40] Nesprávný postup stěžovatele prokazuje i to, že ve skutkově a právně zcela srovnatelných
věcech zahájil, co se týče března 2011, postup k odstranění pochybností, zatímco ve dvou
chronologicky navazujících zdaňovacích obdobích (duben a květen 2011) u žalobkyně
zahájil daňovou kontrolu. Ostatně ani v kasační stížnosti stěžovatel vůbec nevysvětluje důvody,
které jej k takto rozdílnému postupu vedly.
[41] Stěžovatel se s odkazem na §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. domnívá, že krajský soud rozhodl
na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Jak správně poukazuje žalobkyně
ve své replice, taková námitka je z povahy věci u stěžovatele nepřípustná, neboť tento kasační
důvod může sloužit jen neúspěšnému žalobci. Nejvyšší správní soud se však domnívá,
že stěžovatel uvedením kasačního argumentu, že soud měl zkoumat, zda skutkové okolnosti
případu opravňují stěžovatele nadále pokračovat v daňovém řízení, zpochybňuje
přezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.
[42] Vzhledem k předchozí argumentaci je však zjevné, že stěžovatel pokračováním
v postupu k odstranění pochybností překročil zákonem stanovené meze tak zřejmým způsobem,
že nebylo nutné zkoumat opodstatněnost jednotlivých postupů správce daně. Krajský soud
se proto touto otázkou nemusel vůbec zabývat.
[43] Soud neprovedl důkaz navržený žalobkyní, totiž platební výměr na DPH z 20. 3. 2014.
V řízení na ochranu před nezákonným zásahem totiž vychází Nejvyšší správní soud
při rozhodování o kasační stížnosti ze skutkového stavu, který tu byl ke dni rozhodnutí krajského
soudu (§87 odst. 1 s. ř. s.). Rozhodnutí krajského soudu přitom o čtyři měsíce předchází
okamžik, kdy byl vydán platební výměr.
V.
Závěry a náklady řízení
[44] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v postupu k odstranění pochybností na DPH
za zdaňovací období březen 2011 bylo pokračováno v rozporu se zákonem, a proto je nutné
na tento postup nahlížet jako na nezákonný zásah. Krajský soud proto otázku (ne)zákonnosti
postupu stěžovatele vyhodnotil správně. Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[45] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobkyni, jako účastníku řízení, který měl ve věci plný úspěch, přiznal Nejvyšší
správní soud náhradu nákladů řízení podle §7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), za jeden úkon právních služeb a 3100 Kč (vyjádření ke kasační
stížnosti ze dne 12. 3. 2014), dále byla přiznána náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky
1 x 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 3400 Kč. Zástupkyně žalobkyně
je plátcem DPH, a proto byla k výše uvedené odměně připočtena částka 714 Kč, odpovídající
dani, kterou je zmíněná právnická osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném
od 1. 1. 2014 (§57 odst. 2 s. ř. s.). Celkem byla žalobkyni vůči stěžovateli přiznána náhrada
nákladů ve výši 4114 Kč. Jak uvedeno v bodě III. výroku tohoto rozhodnutí, tuto částku
je stěžovatel povinen uhradit k rukám Ing. Davida Hubala, jednatele zástupkyně žalobkyně
společnosti UNTAX s. r. o., U Továren 256/14, Praha 10, a to do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu