ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.113.2014:40
sp. zn. 1 As 113/2014 – 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: M. Š., zastoupeného
JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4,
proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2010, č. j. 16/66251/2010/1689, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, č. j. 7 Af 31/2010 – 32,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, č. j. 7 Af 31/2010 – 32,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „magistrát“) rozhodnutím ze dne 6. 4. 2010,
č. j. MHMP 252648/2010, uložil právnické osobě AAA TAXI s.r.o. pokutu ve výši 500.000 Kč
za porušení §15 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990, o cenách, ve znění účinném
do 17. 11. 2009. K porušení cenových předpisů došlo dle magistrátu tím, že dne 5. 6. 2009
žalobce (jakožto řidič vozidla taxislužby provozované výše uvedenou právnickou osobou) účtoval
za poskytnutí taxislužby na trase Staroměstské náměstí, Praha 1 – Masarykovo nádraží, Praha 1
(vzdálenost 2,6 km) částku 345 Kč, přestože podle nařízení č. 20/2006 Sb. HMP, o maximálních
cenách osobní taxislužby, byl oprávněn účtovat částku v maximální výši 125 Kč. Účastníkem
daného správního řízení byla jak právnická osoba AAA TAXI s.r.o., tak žalobce. V odůvodnění
rozhodnutí magistrát nejprve vyložil, v čem spatřuje porušení cenových předpisů ze strany
uvedené společnosti, a dodal, že nabytím právní moci tohoto rozhodnutí se žalobce stane osobou
nespolehlivou ve smyslu §9 odst. 3 písm. e) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění
účinném do 30. 4. 2013.
[2] Odvolání právnické osoby AAA TAXI s.r.o. a žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl
žalovaný výše specifikovaným rozhodnutím. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobou podanou
u městského soudu žalobce. Soud této žalobě vyhověl v záhlaví vymezeným rozsudkem;
rozhodnutí žalovaného a věc vrátil odvolacímu správnímu orgánu k dalšímu řízení. Proti
rozsudku městského soudu nyní brojí kasační stížností žalovaný (dále též pouze „stěžovatel“).
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu
[3] Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí – ve spojení
s rozhodnutím správního orgánu I. stupně – je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
[4] Soud konstatoval, že ačkoliv byl žalobce účastníkem řízení o deliktu, k němuž mělo dojít
porušením §15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách, řízení o tomto předmětu nebylo vůči žalobci
zákonným způsobem ukončeno. Správní orgány měly žalobce buď shledat odpovědným
za předmětný delikt, nebo vyloučit jeho odpovědnost, anebo řízení vůči němu zastavit. Správní
orgány však vůči žalobci žádné takové rozhodnutí nevydaly. Magistrát ve výroku svého
rozhodnutí žalobce vůbec nezmínil, o žalobci pojednal pouze na straně 8 odůvodnění svého
rozhodnutí, kde konstatoval nespolehlivost žalobce z hlediska §9 odst. 3 písm. e) zákona
o silniční dopravě. Tuto vadu neodstranil ani žalovaný, který sice v odůvodnění svého rozhodnutí
ze dne 28. 6. 2010 výslovně uvedl, že žalobce „může být vydaným rozhodnutím přímo dotčen na svých
právech, a proto je správně účastníkem řízení“, avšak nijak tuto tezi v napadeném rozhodnutí
nezohlednil. Jestliže totiž žalobce byl vydaným rozhodnutím přímo dotčen na svých právech, pak
tomu měla odpovídat výroková část rozhodnutí, neboť právě v ní se o právech a povinnostech
pojednává. Pokud měly správní orgány za to, že s ohledem na §9 odst. 3 písm. e) zákona
o silniční dopravě může být žalobce dotčen na svých právech, pak měly tuto skutečnost vyjádřit
právě ve výroku. Na tom by nic neměnila ani skutečnost, pokud by k dotčení práv a povinností
došlo přímo ze zákona a správní orgán by tedy toto dotčení nekonstituoval, ale deklaroval.
[5] Soud nadto označil rozhodnutí správního orgánu I. stupně za nepřezkoumatelné i proto,
že ačkoliv je v něm odpovědnost za správní delikt přisouzena společnosti AAA Taxi s.r.o., v části
odůvodnění týkající se žalobcovy nespolehlivosti magistrát doslova uvedl, že „Předmětný delikt byl
z hlediska subjektivní odpovědnosti, kterou je třeba v souvislosti s výše uvedeným ustanovením zákona o silniční
dopravě uplatnit, způsoben výhradně individuálním jednáním řidiče vozidla taxislužby.“ Toto konstatování
je v kontextu celého dalšího obsahu prvostupňového rozhodnutí nesrozumitelné. Není pak totiž
zřejmé, kdo se tedy měl podle názoru správního orgánu I. stupně deliktního jednání dopustit.
Pokud tímto pachatelem deliktu byl provozovatel taxislužby, tedy společnost AAA Taxi s.r.o.,
pak je nesrozumitelné, proč magistrát náhle tvrdí, že delikt byl způsoben jednáním řidiče, tedy
žalobce. Jestliže by se však jednalo o individuální odpovědnost žalobce, pak měla být sankce
uložena právě jemu. Žalobci však žádná sankce za porušení cenových předpisů uložena nebyla,
s výslovným konstatováním, že cenové předpisy porušil provozovatel taxislužby.
[6] Městský soud z těchto důvodů správním orgánům uložil, aby učinily srozumitelný
a konzistentní závěr o tom, kdo svým jednáním porušil cenové předpisy, tedy zda žalobce nebo
společnost AAA Taxi s.r.o., a podle toho rozhodly o sankci. Pokud dospějí k závěru o tom,
že rozhodnutí se dotkne práv a povinností žalobce, je jejich povinností vyjádřit tuto skutečnost
ve výroku svého rozhodnutí tak, aby bylo zřejmé, jak se právní postavení žalobce změnilo.
III. Splnění podmínek řízení - jednání Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových za žalovaného
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval, zda jsou splněny všechny podmínky řízení
o kasační stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost za žalovaného podala osoba,
která k tomu nebyla oprávněna, konkrétně Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
(dále jen „Úřad“). Usnesením ze dne 20. 8. 2014, č. j. 1 As 113/2014 – 20, proto žalovaného
vyzval ke sdělení, zda daná kasační stížnost představuje projev jeho vůle a k doložení toho,
že splňuje podmínky stanovené v §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Žalovaný vyjádřením ze dne 29. 8. 2014 potvrdil, že kasační stížnost
představuje projev jeho vůle. Zároveň doložil, že zaměstnankyně, která je pověřena zastupovat jej
v nynějším řízení, má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie. Tímto považuje Nejvyšší správní soud uvedený nedostatek
podmínek řízení za odstraněný.
[8] Stěžovatel sice vyjádřením ze dne 29. 8. 2014 potvrdil, že kasační stížnost představuje
projev jeho vůle, připojil k němu ale obsáhlou polemiku s právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným ve výše zmíněném usnesení č. j. 1 As 113/2014 – 20. Kasační soud
však nevidí důvod ke změně svého závěru, podle nějž zákon neumožňuje, aby za stěžovatele
v nynějším řízení jednal Úřad.
[9] Stěžovatel argumentuje, že praxe, kdy se správní orgány, které často čelí soudnímu
přezkumu svých rozhodnutí, nechávají v těchto soudních řízeních zastupovat na základě plné
moci advokátem, je problematická. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, ze které
vyplývá, že je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami,
finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv
a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta). V souladu s touto
judikaturou je dle stěžovatele naopak postup, kdy využívá k hájení svých právních zájmů Úřad.
Hlavním úkolem Úřadu je obrana organizačních složek státu a dalších subjektů v soudních
a obdobných řízeních, což je procesně vyřešeno především zákonem č. 99/1963 Sb., občanským
soudním řádem (dále jen „o. s. ř.“). Zde přítomná úprava však je aplikovatelná rovněž
na zastupování ve správním soudnictví na základě tzv. dohodnutého jednání dle §6 odst. 1
zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ke kasační
stížnosti byl přiložen zápis o dohodě uzavřené mezi stěžovatelem a Úřadem ve smyslu
uvedeného ustanovení, podle níž měl v nynějším soudním sporu jménem České republiky
namísto stěžovatele jednat Úřad - poznámka Nejvyššího správního soudu). Stěžovatel vlastními
silami v současné době primárně zajišťuje zastupování v soudních a obdobných řízeních
vztahujících se k problematice, která spadá do jeho působnosti (např. agenda související
s uplatňováním zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách), zároveň však
v rámci zefektivnění právních služeb úzce spolupracuje s Úřadem. Pokuta uložená dle zákona
o cenách je příjmem státního rozpočtu, věc se tedy týká majetku státu. Z hlediska obsahu činnosti
není pro stěžovatele lepšího zástupce pro řízení o dané kasační stížnosti. Stěžovatel vychází z §33
odst. 5 s. ř. s., jenž uvádí, že nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jedná za správní orgán jeho vedoucí
popřípadě jiná osoba k tomu oprávněná podle vnitřních předpisů. Za zvláštní zákon je dle jeho
názoru možné považovat i zákon o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jenž
umožňuje stěžovateli a Úřadu uzavřít dohodu o tom, že Úřad bude jednat za stěžovatele v řízení
před soudem.
[10] Nejvyšší správní soud předně souhlasí se stěžovatelem v tom, že situace, kdy se správní
orgán nechá v soudním řízení, jehož předmětem je přezkum rozhodnutí vydaného tímto
správním orgánem, zastoupit na základě plné moci advokátem, zpravidla představuje
nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky. Nejvyšší správní soud se vždy podivoval praxi
stěžovatele, který se ještě v nedávné době v řízeních vedených ve správním soudnictví běžně
nechával zastupovat advokátem, a rozhodně jej nevyzývá k tomu, aby se k této praxi navrátil.
Ve výše citovaném usnesení toliko uvedl, že soudní řád správní výslovně připouští, aby se správní
orgán v řízení před správním soudem nechal zastoupit advokátem. Zároveň ale zdůraznil,
že zákonná úprava vychází z předpokladu, že správní orgány svá rozhodnutí (eventuálně jiné
zásahy do práv osob) budou ve správním soudnictví zásadně schopny hájit samostatně.
[11] Také další argumentace stěžovatele se míjí podstatou věci. Je sice pravdou, že pokuta
uložená dle zákona o cenách je příjmem státního rozpočtu a že posuzovaná věc se tak v posledku
týká majetku státu. Obdobně by však bylo možné argumentovat, že majetku státu se týká celá
řada dalších řízení vedených ve správním soudnictví (přezkum rozhodnutí různých správních
orgánů o správních deliktech, přezkum valné většiny rozhodnutí vydaných finančními orgány,
celními orgány atd.). Správní orgány, které jsou v těchto řízeních v pozicích žalovaného, přitom
své „právní zájmy“ ve správním soudnictví standardně hájí. Nejvyšší správní soud nerozumí
argumentaci stěžovatele, podle níž zajišťuje zastupování v soudních řízeních vztahujících
se primárně „k produkované vlastní činnosti, neboť se jedná o problematiky věcně spadající do působnosti
Ministerstva financí“. Stěžovatel přece podle §2 odst. 1 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti
orgánů České republiky v oblasti cen, vykonává působnost „při uplatňování, regulaci a kontrole cen
výrobků, výkonů, prací a služeb“, pokud tento zákon nestanoví jinak (což v daném případě
nestanoví). Stěžovatel je tak odvolacím správním orgánem ve vztahu k rozhodnutím vydaným
krajskými úřady o uložení pokuty za porušení cenových předpisů a jako takový je jistě plně
kompetentní hájit zákonnost rozhodnutí vydaných v těchto řízeních.
[12] Hlavním důvodem, proč za stěžovatele v nynějším řízení nemůže jednat Úřad ale je,
že takové jednání vylučuje úprava obsažená v zákoně č. 201/2002 Sb. Podle §6 odst. 1
uvedeného zákona se sice Úřad může dohodnout s příslušnou organizační složkou, že bude
jednat „v řízení před soudem, rozhodčím orgánem, správním úřadem nebo jiným orgánem ve věci týkající
se majetku“ namísto této příslušné organizační složky. Podle §8 písm. b) zákona č. 201/2002 Sb.
však postup podle citovaného ustanovení §6 nelze užít, měl-li by Úřad jednat v řízení namísto
příslušného orgánu, kterému zvláštní právní předpis přiznává způsobilost být účastníkem v tomto
řízení a který má pro toto řízení i procesní způsobilost. Takovým zvláštním předpisem je rovněž
soudní řád správní, který pro řízení ve správním soudnictví zakládá správním orgánům
samostatnou procesní způsobilost (viz §33 odst. 3 s. ř. s.). Úprava účastenství státu v občanském
soudním řízení je v tomto ohledu odlišná, organizační složky státu zde nemají samostatnou
procesní způsobilost, přiměřená aplikace §21a odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak v nynějším případě není
možná.
IV. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti
[13] Stěžovatel namítl, že v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem, nejsou
účastníky správního řízení pouze osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo
anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají, ale také osoby,
které mohou být rozhodnutím přímo dotčeny. Žalobce pak byl účastníkem předmětného
správního řízení pouze proto, že případným rozhodnutím o pokutě by mohl být dotčen ve svých
právech. Podle v dané době platného znění zákona o silniční dopravě by se totiž pravomocným
rozhodnutím o uložení pokuty stal nespolehlivým.
[14] Porušení cenových předpisů se dopustil prodávající, jenž prodával za cenu vyšší než
maximální. V daném případě byl prodávajícím provozovatel taxi AAA TAXI s.r.o. S ním tedy
bylo vedeno řízení o porušení cenových předpisů a poté, co cenový kontrolní orgán zjistil,
že došlo k porušení cenových předpisů, uložil prodávajícímu pokutu. To byla jediná pravomoc
cenového kontrolního orgánu (a odvolacího správního orgánu) podle zákona o cenách, podle níž
bylo možno vydat rozhodnutí, jímž se zakládá, mění či ruší povinnost účastníka řízení zaplatit
pokutu. Žádnou jinou pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech jiných účastníků řízení
tyto orgány neměly. Nemohlo proto být chybou, že správní orgány nerozhodly o právech
či povinnostech žalobce.
[15] Žalobce byl účastníkem řízení o porušení cenových předpisů proto, aby se mohl
seznamovat s podklady pro rozhodnutí a vyjadřovat se ke všem skutečnostem týkajícím se řízení
o porušení cenových předpisů provozovatelem AAA TAXI s.r.o. Cenový kontrolní orgán
ve svém rozhodnutí pouze zaznamenal, který řidič jménem provozovatele jednal v rozporu
s cenovými předpisy, aby bylo možno prokázat jeho nespolehlivost ve smyslu zákona o silniční
dopravě.
[16] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem městského soudu, že není zřejmé, kdo se měl
dopustit deliktního jednání. Z rozhodnutí magistrátu je naprosto zřejmé, že jednání v rozporu
s cenovými předpisy se sice dopustil žalobce, ale že odpovědnost za toto jednání nese
provozovatel AAA TAXI s.r.o jako prodávající. V právním vztahu mezi provozovatelem
taxislužby a řidičem je prodávajícím podnikatel provozující taxislužbu. Vztah mezi ním a řidičem
předmětného vozidla je vztahem zaměstnavatele a zaměstnance, případně vztahem na základě
jiné smlouvy. Podnikatel odpovídá za jednání svých zaměstnanců, jímž tito poruší povinnosti
zákonem stanovené podnikateli (prodávajícímu). Řidič je pověřen k tomu, aby jménem
podnikatele uzavíral smlouvy o poskytnutí taxislužby, včetně pověření vyúčtovat zákazníkovi
cenu služby, a převzít za provedenou službu finanční protihodnotu. Řidič jako zaměstnanec tím
provádí úkony, k nimž při provozování taxislužby obvykle dochází. Jde o činnosti provozované
podnikatelem (provozovatelem) vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, které podnikatele
zavazují. Je tak odpovědný i za protiprávní jednání zaměstnanců, pokud jsou tato jednání
podřaditelná pod ustanovení v dané době platného §15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku.
[17] Stěžovatel spolu s podáním kasační stížnosti požádal Nejvyšší správní soud, aby této
stížnosti přiznal odkladný účinek. Nejvyšší správní soud nejprve vyzval stěžovatele k odstranění
nedostatku podmínek řízení (kasační stížnost za něj podala osoba, která k tomu nebyla oprávněna
– k tomu blíže viz výše). V mezidobí se pak nyní souzená věc dostala na pořad projednání, a tak
již soud nerozhodoval samostatně o návrhu na přiznání odkladného účinku, ale přistoupil
k jejímu meritornímu projednání, neboť takový postup považuje z hlediska procesní ekonomie
za nejvhodnější.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Kasační stížnost je důvodná.
[19] Městský soud shledal napadené rozhodnutí stěžovatele nepřezkoumatelným
pro nesrozumitelnost. Správním orgánům předně vytkl, že bylo jejich povinností rozhodnout také
o žalobci, jestliže byl účastníkem předmětného správního řízení. Stěžovatel proti tomu namítá,
že žalobce byl účastníkem předmětného správního řízení pouze proto, že případným
rozhodnutím o pokutě by mohl být dotčen ve svých právech (blíže viz body [4] a [13] až [15]
výše).
[20] Spornou otázkou tedy je, zda správní orgány mají povinnost ukončit správní řízení
určitým formalizovaným způsobem (vydáním rozhodnutí ve smyslu §67 správního řádu, anebo
usnesení ve smyslu §76 správního řádu) ve vztahu ke všem jeho účastníkům. Závěr, k němuž
městský soud dospěl v posuzované věci, zřejmě vychází z právního názoru, že takovou povinnost
mají, což je ovšem mylný názor, který nerespektuje konstrukci účastenství obsaženou
ve správním řádu. Ustanovení §27 správního řádu totiž rozlišuje účastníky řízení ve věci, též
označované za přímé, či hlavní účastníky (odst. 1), dále tzv. dotčené, respektive nepřímé
či vedlejší účastníky (odst. 2), a konečně také účastníky, kterým toto postavení přiznávají zvláštní
zákony (odst. 3). Rozdíl mezi hlavními a vedlejšími účastníky (osoby, jejichž účastenství
je stanoveno zvláštními zákony, mají postavení buď účastníků dle odst. 1 nebo dle odst. 2)
spočívá v tom, že toliko hlavní účastníci jsou bezprostředními adresáty rozhodnutí správního
orgánu. Rozhodnutím se jim zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti, nebo
se rozhodnutím prohlašuje, že takové osoby práva nebo povinnosti mají anebo nemají.
Vedlejšími účastníky jsou osoby, které „mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo
povinnostech“. Rozhodnutím vydaným v daném řízení tedy vedlejšímu účastníkovi žádná nová
práva ani povinnosti nevznikají, pouze může dojít ke změně jeho právního postavení v důsledku
rozhodnutí. Proto se také vedlejší účastníci (na rozdíl od hlavních účastníků) neuvádějí
ve výrokové části odůvodnění (viz §68 odst. 2 správního řádu) a není důvod ani k tomu,
aby řízení bylo ve vztahu k nim ukončováno nějakým jiným formalizovaným způsobem (srov.
také Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2. vydání, 2012, str. 326-335).
[21] Ustanovení §15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách ve znění účinném do 17. 11. 2009
stanovilo, že „[p]rodávající poruší cenové předpisy, jestliže prodává za cenu vyšší než maximální nebo pevnou
úředně stanovenou cenu podle §5, nejde-li o prodej ve lhůtě uvedené v §7 odst. 1“. Prodávajícím byla
v daném případě právnická osoba AAA TAXI s.r.o., která byla proto také hlavním účastníkem
předmětného řízení o správním deliktu.
[22] Podle §9 odst. 3 písm. e) zákona o silniční dopravě ve znění účinném do 30. 4. 2013
zároveň platilo, že osoba, „která se jako řidič vozidla taxislužby v průběhu posledních tří let dopustila
jednání, za nějž byla provozovateli taxislužby pravomocně uložena sankce za porušení právních předpisů
souvisejících s provozováním silniční dopravy“, se nepovažuje za tzv. spolehlivou osobu. Podle
odst. 3 uvedeného ustanovení je přitom podnikatel v silniční dopravě povinen zajistit, aby práce
řidiče vozidla určeného pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče vykonávala pouze osoba
spolehlivá. Podle §21 odst. 9 téhož zákona příslušný dopravní úřad rozhodoval o odebrání
průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, jestliže zjistil, že osoba řidiče nesplňuje podmínku
bezúhonnosti či spolehlivosti [nyní je pravomoc dopravního úřadu odebrat oprávnění řidiči
taxislužby, který přestal být spolehlivým, upravena v §21c odst. 3 zákona o silniční dopravě,
skutková podstata „ztráty spolehlivosti“, jak byla upravena výše citovaným ustanovením, byla
ze zákona zcela vypuštěna novelou provedenou zákonem č. 102/2013 Sb.].
[23] Žalobce, který byl v případě posuzovaného skutku řidičem vozidla taxislužby
provozované výše uvedenou právnickou osobou, tak představoval vedlejšího účastníka daného
správního řízení. Nebyl sice bezprostředním adresátem rozhodnutí správního orgánu,
ale je zjevné, že tímto rozhodnutím mohl být přímo dotčen ve svých právech nebo povinnostech.
Žalobce by byl bezprostředním adresátem až v případě eventuálního navazujícího rozhodnutí
o odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby. Rozhodnutí magistrátu (a ani rozhodnutí
stěžovatele) tak nemůže být nesrozumitelné z důvodu, že správní orgány nerozhodly
o odpovědnosti žalobce za předmětný správní delikt, respektive nevyloučily jeho odpovědnost,
ani řízení vůči němu nezastavily. Vzhledem k tomu, že žalobce byl vedlejším účastníkem daného
správního řízení, nebylo ani možné, aby o něm magistrát rozhodl ve výrokové části svého
rozhodnutí, stejně jako tomu bývá v případě řady jiných řízení, kterých se účastní tzv. vedlejší
účastníci.
[24] Rozhodnutí správních orgánů nejsou nesrozumitelná ani z důvodu, že by nebylo zřejmé,
kdo se měl deliktního jednání dopustit. Jak příhodně uvedl stěžovatel v kasační stížnosti,
z rozhodnutí magistrátu i správního orgánu druhého stupně je zřejmé, že jednání v rozporu
s cenovými předpisy se sice dopustil žalobce, ale odpovědnost za toto jednání nese provozovatel
AAA TAXI s.r.o. jako prodávající. Jedná se o případ objektivní odpovědnosti právnické osoby
za správní delikt. Z tohoto hlediska je skutečně poněkud matoucí a nepřesné tvrzení magistrátu
uvedené na str. 8 odůvodnění jeho rozhodnutí. Magistrát zde nejprve konstatoval, že žalobce
se nabytím právní moci tohoto rozhodnutí stane osobou nespolehlivou ve smyslu §9 odst. 3
písm. e) zákona o silniční dopravě. K tomu dodal, že „předmětný delikt byl z hlediska subjektivní
odpovědnosti, kterou je třeba v souvislosti s výše uvedeným ustanovením zákona o silniční dopravě uplatnit,
způsoben výhradně individuálním jednáním řidiče vozidla taxislužby.“ Magistrát tímto tvrzením zřejmě
hodlal vyjádřit, že je nepochybné, že jednání, za které sankcionuje právnickou osobu AAA TAXI
s.r.o., se jako řidič vozidla taxislužby dopustil žalobce, čímž bude v jeho případě naplněna
zmíněná skutková podstata „ztráty spolehlivosti“ řidiče. Z této drobné nepřesnosti však nelze
dovozovat, že by rozhodnutí správních orgánů byla nesrozumitelná, jak učinil městský soud.
VI. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[25] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení
je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven
v odůvodnění tohoto rozsudku.
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu