ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.133.2014:29
sp. zn. 1 As 133/2014 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Ing. D. P., zastoupen JUDr.
Sylvou Totkovou Kolderovou, advokátkou se sídlem Pavlovova 8, Havířov, proti žalovanému: Krajský
úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 3. 2013, č. j. MSK 9780/2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2014, č. j. 58 A 19/2013 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Na základě telefonického oznámení Hlídka Městské policie dne 15. 9. 2012 zjistila,
že žalobcovo vozidlo RZ X neoprávněně parkuje na ulici Mánesova v Havířově na vyhrazeném místě
pro vozidla přepravující osobu tělesně postiženou.
[2] Hlídka kontaktovala žalobce v místě bydliště, který jí sdělil, že vozidlo před domem zaparkoval
on. Uvedl, že zaparkoval na místě, kde příslušná značka IP 12 (značící vyhrazené parkoviště pro vozidlo
přepravující osobu těžce zdravotně postiženou) neplatí, neboť není přesně umístěna. Proto odmítl
přestupek uznat.
[3] Následně byl žalobce rozhodnutím Magistrátu města Havířov ze dne 5. 12. 2012,
č. j. OVV1/75748/2012 – 5, uznán vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu). Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a povinnost
nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobcovo odvolání žalovaný v záhlaví uvedeným
rozhodnutím zamítl a zároveň potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[4] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Ostravě.
Ten napadeným rozsudkem žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[5] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
pro nesprávné posouzení právní otázky, dále z důvodu, že soud rozhodl v rozporu s obsahem
správního spisu a z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatků
důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“)].
[6] Stěžovatel předně namítal, že předmětné dopravní značení bylo rozporné a nejasné. Na místě
se vyskytovala svislá dopravní značka značící parkování pro invalidy pro dvě stání v délce 3,5 metru
nalevo od ní. Dále se tam ale vyskytovala i vodorovná dopravní značka (V10f), která svoji polohou
neodpovídala svislé dopravní značce. Tento rozpor má vliv na jeho odpovědnost za přestupek.
Označení stání pro osoby tělesně postižené nebylo provedeno dle platné právní úpravy.
[7] Obecně platí, že značka svislá nemusí být doplněná značkou vodorovnou. Pro vyznačení stání
pro osoby tělesně postižené to však je stanoveno speciálně, a to v §12 odst. 1 písm. m) vyhlášky
č. 30/2001 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (dále jen „pravidla provozu“).
Dle tohoto ustanovení stání vyhrazené pro osoby tělesně postižené musí vždy být označeno svislou
i vodorovnou značkou. Na místě, kde stál stěžovatel, svislé značení neodpovídalo značení
vodorovnému, neboť značení vodorovné bylo od toho svislého posunuté. Za této situace tedy nešlo
o parkování pro invalidy a stěžovatel se tak nemohl přestupku dopustit. Postihem stěžovatele
za parkování na tomto místě dochází k porušení principů, že nikdo nesmí být nucen činit něco,
co zákon neukládá (čl. 2 odst. 3 Listiny) a že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona
a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny).
[8] Dále stěžovatel poukázal na to, že dle zásad dopravního značení na pozemních komunikacích
a technické podmínky vydávaných Ministerstvem dopravy, provedení svislých značek musí odpovídat
konkrétní dopravní situaci, kterou označují. Další ze zásad je, že vodorovné dopravní značky nesmí
být v rozporu se svislými. Pokud k takovému rozporu dojde, platí nadřazenost svislých značek. Svislá
dopravní značka v posuzované situaci tomuto neodpovídala a současně nestanovila šířku stání
ani dle platných právních předpisů. Ze zásad rovněž vyplývá, že veškeré značení musí být účelné
a tvořit ucelený systém organizace a řízení provozu. Jako další byla porušena zásada srozumitelnosti
a výstižnosti. Značení nebylo výstižné, jednoznačné a úplné a kladlo nepřiměřené nároky
na rozhodovací proces řidiče.
[9] Stěžovatel má rovněž za to, že se krajský soud s námitkami procesního pochybení správního
orgánu řádně nevypořádal. Skutková věta přestupku u obou stupňů právních orgánů se liší. Správní
orgán prvního stupně rozhodoval o „nerespektování značky vyhrazené parkoviště pro vozidlo invalidy,
kdežto odvolací orgán rozhodoval o „nerespektování dopravní značky vyhrazené parkoviště
pro dvě vozidla“. Tím vzniká pochybnost o tom, zda každý orgán rozhoduje a posuzuje stejný skutek.
Krajský soud pochybil, pokud rozhodl, že odvolací orgán může bez rozhodnutí o změně napadeného
rozhodnutí zasahovat do skutkové věty přestupku.
[10] Špatně byla posouzena i možnost odvolacího orgánu doplnit zjištění ohledně subjektivní
a materiální stránky přestupku. Jak správní orgány, tak krajský soud, se ve svých rozhodnutích
nezabývaly vlivem nesprávného značení na materiální stránku přestupku. Toto jsou zásadní nedostatky.
Pokud se jimi správní orgán prvého stupně nezabýval, odvolací orgán nemůže tato pochybení sám
napravovat, ale musí rozhodnutí prvního stupně zrušit a dát závazné pokyny k doplnění zjišťování
rozhodných skutečností.
[11] Další nezákonnosti se krajský soud dopustil rovněž tím, že uvedl, že odvolací orgán je oprávněn
změnit právní hodnocení. Odvolací orgán učinil naprosto rozdílné závěry ohledně zákonnosti svislé
značky než orgán prvního stupně, a to aniž by přezkoumávané rozhodnutí zrušil.
[12] Rozpornost způsobující nepřezkoumatelnost napadeného soudního rozhodnutí stěžovatel
spatřuje v tom, že na jednom místě soud uvádí, že stěžovatel, „v případě, že by bylo značení srozumitelné,
a to v dané věci bylo, je povinen toto dodržovat“. Na jiném místě však uvádí, že „nemůže než přisvědčit žalobci
v tom, že takové umístění dopravních značek nebylo ve vzájemném souladu.“
[13] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil
[14] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na správní spis a své vyjádření
k žalobě.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky
řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti
posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Soud nejprve hodnotil otázku neplatnosti dopravního značení (III. A). Poté se zabýval
námitkami nezachování totožnosti skutku (III. B), nedostatku zjištění subjektivní a materiální
stránky přestupku (III. C), nezákonné změny právního názoru odvolacího orgánu (III. D)
a nepřezkoumatelnosti pro rozpornost (III. E). Na závěr se vyjádřil k námitce nesouladu dopravního
značení se Zásadami Ministerstva dopravy (III. F).
III. A) K neplatnosti dopravního značení
[18] Stěžejní otázkou nastolenou kasační stížnosti je posouzení následku částečného nesouladu
vodorovného a svislého dopravního značení. Konkrétně je třeba zkoumat to, jaký vliv má nesoulad
úseků platnosti obou dvou typů dopravního značení na možnost činit řidiče deliktně odpovědným
za stání v úseku, kde již oba druhy dopravního značení působí souladně (dále jen „úsek platnosti obou
značek“). Podle názoru Nejvyššího správního soudu takový nesoulad, jaký byl mezi vodorovným
a svislým dopravním značením v případě stěžovatele, deliktní odpovědnost za parkování na ploše úseku
platnosti obou značek, nezpůsobuje.
[19] Dle ustanovení §12 odst. 1 písm. m) pravidel provozu svislá značka „vyhrazené parkoviště
pro osoby na vozíku“ (č. IP 12) je vždy doplněna vodorovnou dopravní značkou „vyhrazené parkoviště
pro vozidlo přepravující osobu těžce postiženou“ (č. V 10f).
[20] V posuzovaném případě svislá dopravní značka vodorovnou dopravní značkou doplněna byla.
Tyto dvě značky však nebyly v úplném v souladu, neboť svislá dopravní značka se nacházela asi jeden
metr vlevo od pravého okraje vodorovné dopravní značky. Svislá dopravní značka navíc byla doplněna
šipkou vlevo vyznačující úsek její platnosti. Jednalo se tedy o situaci, kdy napravo od svislé značky
působila pouze vodorovná dopravní značka a nalevo o svislé dopravní značky byl úsek platnosti obou
značek.
[21] Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že jeho vozidlo nezasahovalo do úseku platnosti obou
značek, a když už by zasahovalo, tak pouze zrcátkem. Z fotodokumentace přiložené ve správním spise
je zřejmé, že podstatná část jeho vozidla do tohoto úseku zasahovala. Tato skutečnost vyplývá
i z přeměření a následného přesvědčivého výpočtu provedeného správními orgány a převzatého
krajským soudem v jeho rozhodnutí. Dle tohoto přeměření šířka vodorovného značení (parkovacího
boxu) byla naměřena 250 cm. Vzdálenost svislé dopravní značky od pravého okraje parkovacího boxu
je 150 cm. Stěžovatelovo vozidlo Škoda Octavia je široké 176 cm. Z fotodokumentace je zřejmé,
že vozidlo stálo svým pravým bokem cca 10 cm od pravého okraje parkovacího boxu. Není třeba
obtížných kalkulací ke zjištění, že stěžovatel zasahoval svým vozidlem do úseku platnosti obou
dopravních značek tělem vozidla v šířce cca 35 cm.
[22] V projednávaném případě se tedy není třeba zabývat otázkou platnosti značení v úseku plochy
vyznačené pouze vodorovným dopravním značením bez doplnění značením svislým. Takto
formulovaná otázka totiž neodpovídá skutečnostem stěžovatelova případu, a její posouzení není
pro věc významné. Otázku, kterou je třeba zodpovědět je, zda částečný nesoulad svislého
a vodorovného dopravního značení způsobuje neplatnost tohoto značení v úseku působnosti obou
dopravních značek.
[23] Výše citované ustanovení pravidel silničního provozu stanoví, že svislé dopravní značení
parkování pro osoby tělesně postižené je vždy doplněno vodorovnou dopravní značkou. V úseku
platnosti obou značek (tedy nalevo od svislé značky) vodorovné značení svislým doplněno bylo.
Nemohlo tak být pochyb o tom, zda na tomto úseku vyhrazené parkoviště je či není. Nesoulad
vymezení začátku vyhrazeného stání mezi vodorovnou a svislou dopravní cedulí nečinilo souladné
úseky dopravního značení neurčité, nesmyslné a rozporné. Z fotodokumentace, která je součástí
správního spisu, je režim úseku platnosti obou dopravních značek jednoznačně patrný. Z toho plyne,
že značení na tomto úseku bylo v souladu s požadavky pravidel silničního provozu.
[24] Za této situace nebylo ani na místě uplatňovat pravidla o přednosti svislých dopravních
značek před vodorovnými dopravními značkami (§76 zákona o silničním provozu). V úseku platnosti
obou značek totiž nenastala situace rozporu, kdy by obě značení sdělovala protichůdné informace
tak, že by pokyny jedné úpravy vylučovaly možnost řídit se pokyny druhé úpravy.
[25] Na takto vyznačené ploše dle §67 odst. 8 silničního zákona smělo zastavit a stát pouze vozidlo
označené parkovacím průkazem pro vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně postiženou. Stěžovatel
bez takového oprávnění do vyhrazeného místa zasahoval částí svého vozidla tak, že znemožňoval toto
vyhrazené místo užívat osobám, kterým bylo vyhrazeno. Neoprávněně tedy stál na vyhrazeném
parkovišti pro osobu těžce tělesně postiženou, čímž se dopustil přestupku dle §125c odst. 1 písm. f)
bod 11 zákona o silničním provozu.
[26] Námitka, že stěžovatel nestál vozem na ploše platně vyhrazené pro vozidla přepravující osoby
těžce zdravotně postižnou, není důvodná.
III. B) Námitka nezachování totožnosti skutku
[27] Další stěžovatelova námitka je, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť odvolací orgán
specifikoval posuzovaný skutek jinak, než oznámení o podezření, že byl spáchán přestupek a než orgán
prvního stupně (stání vyhrazené pro vozidlo x pro 2 vozidla). K zachování totožnosti skutku postačí shoda
mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Klíčové je, že se nezmění podstata skutku. Podstatu skutku
tvoří jednání a následek, který jím byl způsoben. Podstatné tedy je, že obě rozhodnutí popisují shodnou
událost, která měla za následek porušení nebo ohrožení zájmů chráněných správním právem.
K okolnostem které nejsou součástí jednání ani následku se při posuzování jednoty skutku nepřihlíží.
[28] Z uvedeného je zřejmé, že popsal-li správní orgán dopravní značení jako stání vyhrazené
pro 2 vozidla, nebo jako stání vyhrazené pro vozidlo, je z hlediska totožnosti skutku nerozhodné. Tato
informace není podstatnou skutkovou okolností. Nevztahuje ani k jednání stěžovatele ani k jeho
následku. I přes tuto nuanci je z popisu skutku v oznámení o podezření z přestupku a obou rozhodnutí
zřejmé, že popisují stejnou událost. Totožnost skutku po celé správní řízení tak byla zachována.
[29] Námitka nezachování totožnosti skutku je nedůvodná.
III. C) Námitka nedostatku zjištění subjektivní a materiální stránky přestupku
[30] Ani námitce, že se správní orgány nezabývaly subjektivní a materiální stránkou přestupku, nelze
přisvědčit. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že škodlivost jednání stěžovatele
spočívá v neoprávněném obsazení místa vyhrazeného pro vozidla přepravující osobu těžce postiženou
a ve znemožnění těmto osobám na místě zaparkovat (str. 3 rozhodnutí). Dále správní orgán uvedl,
že nebezpečnost jednání spočívá i v nerespektování úpravy provozu na pozemních komunikacích.
Z rozhodnutí orgánu prvního stupně je tedy zřejmé, že se k naplnění materiální stránky přestupku
vyjádřil. Stěžovatel k tomuto ve svém odvolání nevznesl žádné námitky, proto se k tomu již odvolací
orgán vyjadřovat nemusel.
[31] Stěžovatel dále uvádí, že správní orgány i soud pochybily tím, když se nezabývaly nezákonností
značení ve vztahu k naplnění materiální stránky přestupku. K tomuto kasační soud uvádí, že krajský
soud i správní orgány se s touto námitkou implicitně vyrovnaly tím, že nezákonnost předmětného
značení neshledaly. Tím daly odpověď na to, jaký vliv má tato nezákonnost na materiální stránku
přestupku: žádný. O nezákonnost se totiž nejedná.
[32] I k subjektivní stránce přestupku se správní orgány vyjádřily, když oba zavinění stěžovatele
kvalifikovaly jako vědomou nedbalost (str. 3 rozhodnutí první instance, resp. str. 4 rozhodnutí
odvolacího orgánu).
[33] Námitka nesprávného posouzení otázky, zda se správní orgány zabývaly subjektivní a materiální
stránkou přestupku, je nedůvodná.
III. D) K nezákonné změně právního názoru odvolacího správního orgánu
[34] Další námitka spatřuje nezákonnost v tom, že odvolací správní orgán změnil právní výklad
ohledně zákonnosti svislé dopravní značky, aniž by rozhodnutí správního orgánu prvého stupně
změnil. K tomu kasační soud uvádí, že tento postup je v souladu s §90 odst. 1 písm. c) zákona
č. 500/2004 Sb. správního řádu. Dle tohoto ustanovení totiž odvolací orgán může změnit část
odůvodnění napadeného rozhodnutí, aniž by přistoupil ke změně výrokové části rozhodnutí. Změna
v argumentaci užité v odůvodnění výroku je přesně takovým případem. Námitka spočívající
v nezákonnosti změny právní argumentace v rozhodnutí odvolacího správního orgánu je tedy rovněž
nedůvodná.
III. E) K námitce nepřezkoumatelnosti
[35] Další námitkou stěžovatel poukazuje na rozpornost v rozsudku krajského soudu. Na jednom
místě totiž zmiňuje, že stěžovatel byl povinen vyhrazené stání respektovat, neboť dopravní značení
bylo srozumitelné, a na jiném zase uvádí, že umístění dopravních značek nebylo v souladu. Z těchto dvou
vyjádření stěžovatel dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
[36] Ani této námitce kasační soud nemůže přisvědčit. Tato dvě vyjádření krajského soudu si totiž
neodporují. Svislé a vodorovné dopravní značení může být nesouladné, ale přesto zároveň
srozumitelné. Jak výše Nejvyšší správní soud uvedl, uvedené dopravní značení skutečně nesouladné
bylo. Zároveň však bylo i srozumitelné, a to v tom smyslu, že z něj jednoznačně vyplývalo, že na úseku
platnosti obou značek je vyhrazené stání pro osoby tělesně postižené.
III. F) K námitce nesouladu dopravního značení se Zásadami Ministerstva dopravy
[37] Námitkou ohledně nesouladu předmětného značení se Zásadami dopravního značení
Ministerstva dopravy, se kasační soud nemohl zabývat, neboť je nepřípustná. Jde totiž o důvod, který
stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
poslední věty, zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
[39] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu