ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.43.2014:30
sp. zn. 1 As 43/2014 – 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně ANMA,
spol. s r. o., se sídlem nám. W. Churchilla 2, 130 00 Praha 3, zastoupená Mgr. et Mgr. Patrikem
Tauerem, advokátem se sídlem Vinohradská 2134/126, 130 00 Praha 3, proti žalovanému
Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 01 Praha 1, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2011, č. j. S-MHMP 835661/2011/OST/Lo, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014,
č. j. 5 A 340/2011 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně podala dne 18. 2. 2011 u Obvodního úřadu městské části Praha 2 (dále
jen „stavební úřad“) ohlášení instalace světelného reklamního zařízení na střešní konstrukci domů
v ulici Legerova 1335/2 a Lublaňská 1299/1 a žádost o územní souhlas. Současně požádala
o sloučení vydání územního souhlasu s vydáním souhlasu s provedením ohlášeného reklamního
zařízení podle §79 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon) v příslušném znění. Instalace měla spočívat ve výměně původně instalovaného
nápisu HYUNDAI za logo a nápis KIA MOTORS.
[2] Stavební úřad usnesením ze dne 4. 3. 2011, č. j. OV/017057/2011/Nova, doručeným
žalobkyni dne 8. 3. 2011, podání žalobkyně odložil podle §105 odst. 4 stavebního zákona, jelikož
nesplňovalo náležitosti podle odst. 1 až 3 téhož ustanovení. Konkrétně stavební úřad uvedl,
že nebyl doložen územní souhlas nebo územní rozhodnutí. Žalovaný k odvolání žalobkyně
rozhodnutím ze dne 8. 6. 2011, č. j. S-MHMP 274263/2011/OST/Km/Lo, usnesení stavebního
úřadu zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, jelikož stavební úřad neodůvodnil
potřebu územního souhlasu či územního rozhodnutí, a věc mu vrátil k novému projednání.
Rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno a nabylo právní moci dne 14. 6. 2011.
[3] Stavební úřad následně novým usnesením ze dne 24. 6. 2011,
č. j. OV/017057/2011/Nova, doručeným žalobkyni dne 30. 6. 2011, podání žalobkyně opět
odložil dle §105 odst. 4 stavebního zákona. Stavební úřad totiž zjistil, že žalobkyně v období
4. 3 až 7. 3. 2011 reklamní zařízení již nainstalovala, a proto její podání nelze považovat
za ohlášení stavby. Jelikož žalobkyně postupovala bez souhlasu stavebního úřadu, zahájil úřad
již dne 23. 3. 2011 řízení o odstranění stavby podle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona,
v jehož rámci je možné požádat o dodatečné povolení stavby.
[4] V odvolání proti usnesení stavebního úřadu žalobkyně namítala, že v souladu
s §106 odst. 1 stavebního zákona ji měl být nejpozději do 30. 3. 2011 doručen zákaz provedení
ohlášené stavby podle §107 téhož zákona. Jelikož se tak nestalo, nastoupila fikce §106 odst. 1
stavebního zákona a platí, že stavební úřad souhlas s provedením stavby vydal. Žalovaný
rozhodnutím ze dne 6. 10. 2011, č. j. S-MHMP 835661/2011/OST/Lo, odvolání zamítl
a napadené usnesení potvrdil. Uvedl, že zákonná lhůta 40 dnů, s níž stavební zákon spojuje
vyjádření souhlasu stavebního úřadu s ohlašovanou stavbou „mlčky“, by skutečně uplynula dne
30. 3. 2011. Usnesením stavebního úřadu o odložení věci doručeným žalobkyni dne 8. 3. 2011
však byla tato lhůta „přerušena“, což je jedním z účinků usnesení ve smyslu §74 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád. K „přerušení“ dochází oznámením usnesení žalobkyni, jelikož
odvolání proti němu nemá odkladný účinek (§76 odst. 5 ve spojení s §72 odst. 1 správního
řádu). Právní mocí rozhodnutí žalovaného, jímž bylo usnesení stavebního úřadu zrušeno, tj. dne
14. 6. 2011, počala předmětná lhůta opět běžet, avšak dne 30. 6. 2011 bylo žalobkyni doručeno
druhé usnesení stavebního úřadu o odložení podání. Do dne 30. 6. 2011 tak uplynulo ze zákonné
čtyřicetidenní lhůty 34 dnů, takže souhlas mlčky doposud nenastal. Žalobkyně nevyčkala
písemného souhlasu stavebního úřadu ani jeho souhlasu mlčky a stavbu realizovala. Jelikož
s takovou alternativou nepočítá §107 stavebního zákona, podle nějž lze provedení ohlášené
stavby v určitých případech zakázat, a jelikož se na základě ohlášení stavby nevede řízení, takže
nebylo možné řízení zastavit dle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu, postupoval stavební úřad
správně, pokud k vyřízení podání použil nejbližší ustanovení stavebního zákona a podání odložil.
[5] Žalobkyně napadla posledně uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského
soudu v Praze. Městský soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2014, č. j. 5 A 340/2011 – 46, žalobu
zamítl a ztotožnil se s argumentací žalovaného. K námitce žalobkyně, že odložit podání podle
§105 odst. 4 stavebního zákona lze pouze ve lhůtě 15 dnů, soud konstatoval, že stavební zákon
s nedodržením této lhůty nespojuje fikci souhlasu s provedením stavby – to činí až se lhůtou
čtyřicetidenní.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[6] Žalobkyně podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Souhlasila
s městským soudem v tom, že stavební zákon s nedodržením patnáctidenní lhůty nespojuje fikci
souhlasu s provedením ohlášené stavby. Nicméně s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 6. 2009, č. j. 7 As 10/2009 – 86, publikovaného pod č. 2255/2011
Sb. NSS, nedodržením patnáctidenní lhůty nastupuje §106 odst. 1 stavebního zákona, tj. buď
fikce souhlasu po 40 dnech od ohlášení, nebo výslovný zákaz provedení stavby podle §107 téhož
zákona. Nadto podle ustanovení §105 odst. 4 stavebního zákona bylo možno podání odložit jen
tehdy, nemělo-li zákonem požadované náležitosti. Jiné okolnosti jako důvod pro vydání usnesení
o odložení zákon nepřipouštěl. Zabránit fikci souhlasu s ohlášenou stavbou tak mohl stavební
úřad pouze výslovným zákazem provedení stavby. Je přitom nerozhodné, zdali již byla stavba
provedena či nikoliv. V projednávané věci navíc vůbec nebylo zjišťováno, zda byla stavba
provedena zcela nebo jen částečně, neboť „od okamžiku vyvenčení psa dne 7. 3. 2011 správní orgán
prvního stupně věc přestala zajímat a veškeré úkony a veškerá řízení považuje pouze za nutné zlo ztráty času.“
[7] Žalobkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se v poskytnuté lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Smyslem institutu ohlášení, který je upraven především v §104 až 107 stavebního zákona,
je ve stanovených případech učinit povolení záměru méně formálním, a tedy levnějším
a rychlejším. Ohlášení proto nastupuje v situacích, kdy s ohledem na ochranu veřejných
subjektivních práv nelze určitou stavbu uskutečnit zcela mimo posouzení stavebního úřadu,
ale „klasické“ správní řízení je pro tento záměr zbytečně finančně a časově náročné, a to pro
žadatele i pro soustavu správních orgánů. Na základě ohlášení tedy není vedeno správní řízení,
nýbrž stavební úřad je povinen na něj reagovat některým ze zákonem specifikovaných způsobů
(případně nereagovat, čímž nastupuje zákonná fikce úkonu stavebního úřadu); srov. přiměřeně
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012,
č. j. 2 As 86/2010 - 76, publikované pod č. 2725/2013 Sb. NSS, zejména body 22 a 23.
[12] Do dne 1. 1. 2013, kdy nabyla účinnosti novela provedená zákonem č. 350/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony, byla zákonná úprava ohlášení stavby
následující. Ustanovení §104 stavebního zákona vymezovalo záměry, k jejichž provedení bylo
třeba ohlášení; případ žalobkyně konkrétně spadal pod odst. 2 písm. j) reklamní zařízení na stavbě
neuvedené v §103 odst. 1 písm. c) bodech 8 a 9. Podle §105 odst. 1 stavebního zákona muselo
ohlášení obsahovat údaje o stavebníkovi, o pozemku, ohlášené stavbě, jejím rozsahu a účelu,
o způsobu a době provádění stavby a její jednoduchý technický popis, nejde-li o případy uvedené
v odstavci 2; u dočasné stavby rovněž dobu jejího trvání a návrh úpravy pozemku po jejím
odstranění. K ohlášení byla třeba připojit doklad prokazující vlastnické právo nebo právo
založené smlouvou provést stavbu nebo opatření anebo právo odpovídající věcnému břemenu
k pozemku či stavbě, pokud stavební úřad nemůže existenci takového práva ověřit v katastru
nemovitostí. Odstavec druhý téhož ustanovení se na případ žalobkyně nevztahoval. Odstavec
třetí pak stanovil podle okolností, v kolika vyhotoveních je třeba připojit projektovou
dokumentaci, a stanovil povinnost připojit též závazné stanovisko dotčeného orgánu vyžadované
zvláštním právním předpisem. Podle čtvrtého odstavce podání, které nemá náležitosti podle
odstavců 1 až 3, není ohlášením podle tohoto zákona a stavební úřad je usnesením odloží.
Usnesení o odložení zašle stavebníkovi do 15 dnů ode dne učinění podání spolu s poučením
o správném postupu při ohlašování staveb a o tom, že se stavbou nelze započít. Ustanovení
§106 odst. 1 stavebního zákona stanovilo, že ohlášenou stavbu, terénní úpravy nebo zařízení
podle §104 odst. 2 může stavebník provést na základě písemného souhlasu stavebního úřadu;
u dočasné stavby souhlas obsahuje dobu jejího trvání. Nebude-li stavebníkovi souhlas doručen
do 40 dnů ode dne, kdy ohlášení došlo stavebnímu úřadu, ani mu v této lhůtě nebude doručen
zákaz podle §107, platí, že stavební úřad souhlas udělil. Konečně §107 odst. 2 dopadající
na případ žalobkyně normoval, že pokud by ohlášená stavba, terénní úpravy nebo zařízení podle
§104 odst. 2 písm. d) až p) byly v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu, s regulačním
plánem, územním rozhodnutím nebo územním souhlasem anebo se závazným stanoviskem
dotčeného orgánu (§105 odst. 3), stavební úřad rozhodnutím, které je prvním úkonem v řízení,
jejich provedení zakáže. Toto rozhodnutí musí být vydáno do 30 dnů ode dne ohlášení stavby.
[13] Ve vztahu k projednávané věci Nejvyšší správní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že skutkový
stav byl ve věci zjištěn dostatečně pro závěry, které učinily správní orgány a posléze i městský
soud. Podání, jímž žalobkyně ohlásila svůj stavební záměr, bylo stavebnímu úřadu doručeno dne
18. 2. 2011. Od tohoto dne tedy počaly plynout výše uvedené lhůty. Z protokolu o kontrolní
pochůzce stavby pak plyne, že nejpozději dne 7. 3. 2011 byla ohlášená stavba realizována.
K námitce žalobkyně, že nebylo zjišťováno, zda stavba byla provedena zcela nebo jen částečně,
soud poukazuje na přiloženou fotodokumentaci. Z ní je zřejmé, že výměna nápisu HYUNDAI
za logo a nápis KIA MOTORS, která byla podstatou ohlášené stavby, jednoznačně proběhla,
a lze tak hovořit o realizaci ohlášené stavby.
[14] Tvrzení žalobkyně obsažené v žalobě (nijak blíže nedoložené), že stavba nebyla
dokončena, není pro posouzení věci relevantní – žalobkyně totiž nebyla vůbec oprávněna započít
se stavbou před tím, než získala souhlas stavebního úřadu s jejím provedením. Veřejné
subjektivní právo instalovat předmětné reklamní zařízení žalobkyni neplynulo přímo ze zákona
(§103 stavebního zákona), nýbrž mohlo vzniknout až na základě úkonu (souhlasu) případně
kvalifikované nečinnosti stavebního úřadu (§106 odst. 1 stavebního zákona). Institut ohlášení
je koncipován jako postup, který by měl proběhnout před započetím ohlašované stavby. Jiný
výklad, podle nějž by bylo možno ohlašovat i stavby již realizované, resp. realizovat stavbu
v době, kdy k vydání souhlasu s provedením stavby ještě nedošlo, by byl v rozporu se smyslem
ohlášení, neboť by bylo stavebnímu úřadu znemožněno účinně hájit veřejná subjektivní práva
či veřejné zájmy dotčené ohlašovanou stavbou. Zákonodárce takový postup jednoznačně
reproboval tím, že provedení ohlášené stavby bez souhlasu pojal nejen jako jeden z důvodů
pro zahájení řízení o jejím odstranění [§129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona], ale i jako
přestupek a správní delikt [§178 odst. 1 písm. a), §180 odst. 1 písm. a) stavebního zákona].
[15] Na druhou stranu sama skutečnost, že byla ohlášena již realizovaná stavba, nebyla
s to zabránit vzniku případné fikce souhlasu stavebního úřadu s jejím provedením podle
§106 odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012. Vznik této fikce byl totiž
zákonem vázán pouze na podání ohlášení, uplynutí čtyřicetidenní lhůty a absenci relevantního
úkonu ze strany stavebního úřadu. Jinými slovy i stavebník již realizované stavby mohl uplynutím
lhůty získat souhlas stavebního úřadu s jejím provedením, pokud stavební úřad vzniku této fikce
nezabránil svým úkonem (k tomu srov. obdobně žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 6. 2009, č. j. 7 As 10/2009 – 86, v němž byl vysloven názor, že fikce
souhlasu stavebního úřadu může nastoupit i v případě, kdy je ohlašován záměr podléhající
stavebnímu povolení, avšak stavební úřad včas vzniku fikce svým úkonem nezabrání). Hlavním
předmětem nyní projednávaného sporu je přitom otázka, jakým úkonem a v jakých časových
mezích bylo lze vydání fiktivního souhlasu s již realizovanou stavbou zamezit.
[16] Podle názoru Nejvyššího správního soudu nebylo možné již realizovanou stavbou zakázat
postupem podle §107 stavebního zákona. Mezi taxativní důvody zákazu obsažené v tomto
ustanovení zjevně nebylo lze vtěsnat důvod spočívající v realizaci stavby. Nadto zakazovat
provedení stavby, která je již provedena, nedává logický smysl a výrok takového rozhodnutí
stavebního úřadu by byl fakticky nevykonatelný. Jelikož se v případě ohlášení stavby nevede
správní řízení, nebylo možné užít ani institut zastavení řízení dle §66 odst. 1 písm. g) správního
řádu, jak správně konstatoval žalovaný i městský soud. Zbývá tedy odložení podání dle
§105 odst. 4 stavebního zákona: soud s žalobkyní souhlasí, že odložit podání bylo možné tehdy,
nemělo-li zákonem požadované náležitosti specifikované v odstavcích 1 až 3 citovaného
ustanovení. Mezi náležitosti patří zejména údaje o stavebníkovi, o pozemku, ohlášené stavbě,
jejím rozsahu a účelu, o způsobu a době provádění stavby a její jednoduchý technický popis.
Soud připomíná výše uvedené závěry v bodě [14], z nichž jednoznačně vyplývá, že ohlásit bylo
možné pouze stavbu dosud nerealizovanou. I údaje obsažené v ohlášení (včetně doby provádění
stavby) se proto musely týkat stavby dosud nerealizované. Podání obsahující údaje o již
realizované stavbě pak z povahy věci nesplňovalo náležitosti dle §105 odstavců 1 až 3 stavebního
zákona, proto nebylo ohlášením a ani se nemohlo projednávat v režimu ohlášení. Jestliže
žalobkyně ohlásila stavbu a přikročila k jejímu provedení ještě před získáním souhlasu stavebního
úřadu dle §106 odst. 1, stalo se její podání neprojednatelným v režimu ohlášení a stavební úřad
postupoval v souladu se zákonem, pokud její podání odložil za použití §105 odst. 4 stavebního
zákona. Současně bylo na místě, aby stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby dle
§129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona; žalobkyně přitom mohla požádat o dodatečné povolení
stavby (§129 odst. 2 a 3 stavebního zákona), a tím dodatečně získat potřebné subjektivní veřejné
právo k jejímu provedení.
[17] Žalobkyně k tomu ovšem dále namítá, že odložit podání dle §105 odst. 4 stavebního
zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 bylo možné pouze ve lhůtě 15 dnů uvedené v druhé
větě tohoto ustanovení. Po uplynutí této lhůty již přicházel v úvahu pouze postup
dle §106 odst. 1 téhož zákona (vydání – byť fiktivního – souhlasu nebo zákaz provedení stavby).
Odkazuje k tomu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2009,
č. j. 7 As 10/2009 – 86. Příslušná pasáž tohoto rozsudku zní následovně. „Stavební úřad má tedy
povinnost doručit usnesení o odložení stavebníkovi do 15 dnů ode dne učinění podání spolu s poučením o správném
postupu při ohlašování staveb a o tom, že provedení stavby nelze zahájit. S ohledem na ust. §4 odst. 2 správního
řádu má stavební úřad povinnost poučit stavebníka takovým způsobem, aby nebyl poškozen v důsledku neznalosti
svých procesních práv, tzn., že v případě, kdy stavebník podal ohlášení na stavbu, jež podléhá stavebnímu
povolení, jej musí přiměřeně poučit, že pokud má záměr provést stavbu, je třeba stavebního povolení, a přiměřeně
jej poučit i o správném postupu při povolováni staveb. Tento procesní postup zcela respektuje princip právní jistoty
účastníků řízení, neboť ve velmi krátké lhůtě je fixován právní stav věci a stavebník může podat žádost o stavební
povolení, anebo pokud s kvalifikací předmětné stavby (či terénních úprav a zařízení) jako stavby, jež podléhá
stavebnímu povolení, nesouhlasí, může proti usnesení o odložení podat odvolání ve smyslu ust. §76 odst. 5
správního řádu. Naopak, pokud stavební úřad v zákonem stanovené lhůtě usnesení o odložení podání nevydá,
je třeba uplatnit ust. §106 odst. 1 stavebního zákona se všemi důsledky z toho plynoucími. To znamená,
že nebude-li tak stavebníkovi doručen písemný souhlas do 40 dnů ode dne, kdy ohlášení došlo stavebnímu úřadu,
ani mu v této lhůtě nebude doručen zákaz podle ust. §107, platí, že stavební úřad souhlas udělil.“
[18] Ve spojení se skutkovými okolnostmi případu dovoluje citovaná pasáž jak výklad
žalobkyně, tak i výklad jiný, totiž že odložit podání dle §105 odst. 4 stavebního zákona bylo
možno provést i po uplynutí patnáctidenní lhůty. Nejvyšší správní soud se přitom přiklonil
k druhé výkladové alternativě, a to z následujících důvodů. Nedodržení patnáctidenní lhůty
nepodléhalo žádné zákonné sankci v širokém smyslu tohoto slova. Lhůta patnácti dnů tak
vykazovala shodné znaky jako např. lhůta pro vydání rozhodnutí v §71 odst. 3 správního řádu,
a jednalo se tak o lhůtu pořádkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 4. 2013, č. j. 5 Ans 4/2012 – 20, publikovaný pod č. 2871/2013 Sb. NSS). Překročení
patnáctidenní lhůty by tedy bylo možno podle okolností kvalifikovat jako neodůvodněný průtah,
nicméně to samo o sobě neovlivňovalo možnost stavebního úřadu vydat usnesení o odložení věci
i po této lhůtě. Nadto by výklad zastávaný žalobkyní znamenal, že po uplynutí patnáctidenní
lhůty by stavební úřad neměl v některých případech těžkých vad podaného ohlášení žádnou
možnost, jak zabránit vzniku fiktivního souhlasu s provedením stavby dle §106 odst. 1
stavebního zákona, jelikož zákaz provedení stavby by nepřipadal v úvahu a jiné instrumenty
k dispozici nebyly. Podle názoru soudu tak ve výše citovaném rozsudku sedmého senátu byla
pouze připuštěna možnost, že v důsledku nečinnosti stavebního úřadu dojde ke vzniku fiktivního
souhlasu s provedením stavby, která pro takový souhlas nesplňuje zákonné podmínky. Rozsudek
však nevylučuje, aby k odložení podání (a zabránění realizace takové stavby) došlo i po uplynutí
patnáctidenní lhůty. Hovoří-li rozsudek o potřebě fixovat v krátké lhůtě právní stav věci
z důvodu zajištění právní jistoty stavebníka, není třeba za takovou lhůtu nezbytně považovat
zmiňovaných patnáct dní, neboť právní jistotě stavebníka plně vyhovuje čtyřicetidenní lhůta
specifikovaná v §106 odst. 1 stavebního zákona. Po uplynutí této lhůty vznikla (nebyl-li doposud
ze strany stavebního úřadu učiněn jiný úkon) fikce souhlasu stavebního úřadu s provedením
ohlášené stavby – po této lhůtě již nebylo lze kvůli vzniku fikce souhlasu podání odložit,
ani učinit jiný úkon. Stavebník měl dle názoru Nejvyššího správního soudu tímto výkladem
zajištěnu dostatečnou právní jistotu, neboť nejpozději do čtyřiceti dnů od podání ohlášení věděl,
zda může stavět (byť na základě fikce souhlasu) či nikoliv. Pokud tedy v projednávané věci
stavební úřad podání žalobkyně odložil po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené v §105 odst. 4
věta druhá stavebního zákona avšak před uběhnutím čtyřicetidenní lhůty stanovené
v §106 odst. 1 téhož zákona, nepochybil, a jeho usnesení nelze jen z tohoto důvodu považovat
za nezákonné.
[19] Nejvyšší správní soud shrnuje, že byla-li ohlášená stavba realizována před vydáním
souhlasu s jejím provedením podle §106 odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném
do 31. 12. 2012, byl stavební úřad oprávněn podání obsahující ohlášení odložit podle
§105 odst. 4 zákona a zahájit řízení o odstranění stavby podle §129 odst. 1 písm. b) zákona.
Lhůta patnácti dnů k odložení podání podle §105 odst. 4 věta druhá stavebního zákona byla
přitom lhůtou pořádkovou. K odložení podání mohl stavební úřad přistoupit i po uplynutí této
lhůty, nejdéle však do čtyřiceti dnů od ohlášení stavby (§106 odst. 1 stavebního zákona).
[20] Žalobkyně v kasační stížnosti nenapadá samotný běh čtyřicetidenní lhůty. Nejvyšší
správní soud tedy pouze pro úplnost dodává, že se plně ztotožňuje s popisem jejího běhu, jak jej
provedl žalovaný (viz bod [4] výše) i městský soud, a má za správný jejich závěr, že usnesení
o odložení podání žalobkyně bylo vydáno 34. den po ohlášení. Žalobkyně tak nezískala souhlas
stavebního úřadu s provedením předmětné stavby. Pro terminologické upřesnění soud závěrem
doplňuje, že usnesením o odložení podání, které bylo následně v odvolacím řízení zrušeno,
docházelo ke stavění lhůty ke vzniku fikce vydání souhlasu s provedením stavby dle §106 odst. 1
stavebního zákona a nikoliv k jejímu přerušení. Po právní moci rozhodnutí o zrušení usnesení
o odložení podání tedy předmětná lhůta neběžela znovu od počátku, nýbrž pokračovala v běhu.
Tento výklad nejen odpovídá obsahu výše citovaného rozsudku ze dne 25. 6. 2009,
č. j. 7 As 10/2009 – 86, ale též zabraňuje tomu, aby stavební úřad nezákonnými usneseními
o odložení podání předmětnou lhůtu prodlužoval.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Žalobkyně se svými námitkami neuspěla; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu