ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.50.2014:76
sp. zn. 1 As 50/2014 – 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobců: a) Ing. J. V.,
b) Ing. M. V., c) Ing. A. Ž., d) Ing. T. Ž., e) Ing. V. B., všichni zastoupení Mgr. Hanou
Ižovskou, advokátkou se sídlem Rudná, Oblouková 1302/3, proti žalovanému: Krajský úřad
Středočeského kraje, se sídlem Praha 5, Zborovská 11, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Rodinné domy Rudná s.r.o., se sídlem Praha 5, Holečkova 789/49, zastoupené Mgr. Markem
Nemethem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 55, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. SZ 172488/2012/KUSK REG/Bou, č. j. 024210/2013/KUSK,
v řízení o kasační stížnosti žalobce ad d) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
20. 3. 2014, č. j. 45 A 31/2013 – 105,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce ad d) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému, žalobcům ad a), b), c) a e) a osobě zúčastněné na řízení
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Rudná (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 3. 10. 2012 podle §79 a §92
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“),
rozhodnutí sp. zn. 05099-1/11/V, č. j. 07122/12/V, o umístění stavby rodinných
vícegeneračních domů spolu s komunikacemi a inženýrskými sítěmi na blíže vymezených
pozemcích v k. ú. Hořelice a k. ú. Nučice. Učinil tak na žádost osoby zúčastněné na řízení (dále
též „žadatel“). Odvolání žalobců proti rozhodnutí stavebního úřadu zamítl žalovaný v záhlaví
specifikovaným rozhodnutím. Posledně uvedené rozhodnutí napadli žalobci žalobou, kterou
zamítl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2014, č. j. 45 A 31/2013 – 105. Proti
rozsudku krajského soudu nyní brojí žalobce ad d) (dále též pouze „stěžovatel“) kasační stížností.
[2] Stěžovatel zároveň s podáním kasační stížnosti navrhl Nejvyššímu správnímu soudu,
aby jí přiznal odkladný účinek, ve smyslu §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Usnesením ze dne 7. 5. 2014, č. j. 1 As 50/2014 – 69, Nejvyšší
správní soud uvedenému návrhu vyhověl.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
[3] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku předně souhlasil s žalobci,
že žalobkyně b) měla být účastnicí řízení o vydání územního rozhodnutí od samého počátku.
Postupem stavebního úřadu, který ji za účastnici řízení nepovažoval (na rozdíl od žalovaného,
který její odvolání věcně projednal), však žalobkyně b) neutrpěla žádnou újmu na procesních
právech. V územním řízení totiž byla veškerá oznámení i rozhodnutí účastníkům podle
§85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, mezi něž patřila i údajně opominutá žalobkyně b),
oznamována veřejnou vyhláškou. Dělo se tak v souladu se zákonem, neboť předmětné územní
řízení bylo současně i řízením s velkým počtem účastníků podle §144 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu.
[4] Nedůvodným shledal krajský soud také žalobní bod namítající porušení procesních práv
žalobců z důvodu, že po opakovaném doplnění žádosti o územní rozhodnutí nebylo nařízeno
opakované veřejné ústní jednání. Soud na jednu stranu konstatoval, že v územním řízení platí
koncentrační zásada, přičemž koncentrace je spjata s okamžikem ukončení veřejného projednání.
Na druhou stranu přiznal stavebnímu úřadu jistý rozsah správního uvážení, jakou formou zajistí
veřejnou známost obsahu doplňujících podání a možnost uplatnit dodatečné námitky
a připomínky. V posuzovaném případě sice podle krajského soudu bylo namístě nařídit
(opakované) veřejné ústní jednání, stavební úřad se však svým postupem nedopustil závažné
procesní vady, neboť zajistil jiným způsobem informovanost účastníků a reálnou možnost
uplatnit námitky směřující proti doplnění návrhu.
[5] Krajský soud dále nevyhověl námitce, podle níž žadatel vůbec neměl oprávnění k podání
žádosti o vydání územního rozhodnutí na záměr, jenž se měl uskutečnit na cizích pozemcích,
a že proto jeho žádost neměla být vůbec projednána. Žalobci argumentovali, že akceptaci plné
moci od majitelek klíčových pozemků p. č. 383/1 a 383/66 podepsal za DOLČE Group a.s. pan
Petr Novák, který je jednatelem žadatele. Prvotní plné moci, od nichž se odvozuje oprávnění
žadatele, jsou tak podle žalobců neplatné. K tomu soud nejprve poukázal na nutnost odlišovat
dohodu o plné moci jako dvoustranný právní úkon od plné moci, která je pouze jednostranným
prohlášením, kterým zmocnitel vybavuje zmocněnce za účelem prezentace zplnomocnění třetím
osobám. Dohoda o plné moci nemusí být písemná, v důsledku toho byl stavební úřad povinen
ověřit v souladu s §86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, zda žadatel disponuje souhlasem obou
vlastnic pozemků p. č. 383/1 a 383/66 s provedením stavby na jejich pozemcích, popř. zda
disponuje plnou mocí k podání žádosti jejich jménem. Pro úplnost plné moci pak postačoval
závěr o tom, že je podepsána vlastnicí pozemku; případný podpis zmocněnce je pro relevanci
plné moci nadbytečný. Za klíčovou nicméně soud považoval skutečnost, že obsahem správního
spisu jsou souhlasy paní J. i paní K., jimiž jako vlastnice pozemků p. č. 383/1 a 383/66
v k. ú. Hořelice výslovně souhlasí s projednáním územního rozhodnutí na vybudování
11 rodinných domů na zmíněných pozemcích. Byť oba tyto souhlasy jsou datovány až dne
10. 5. 2012, tj. až v době po zrušení prvního územního rozhodnutí ze strany žalovaného,
rozhodující je, že před vydáním napadeného rozhodnutí již byly součástí správního spisu.
Případné úvahy o vadách plných mocí jsou dle soudu za tohoto stavu již nadbytečné. Pokud
by snad měly být paní J. a paní K. postupem žadatele nějakým způsobem uvedeny v omyl, bylo
by především na majitelkách pozemků a nikoliv na aktuálních žalobcích, aby se v této souvislosti
vydání územního rozhodnutí bránily.
[6] Nedůvodnou shledal soud také námitku, podle níž žadatelka v rozporu s pokyny
v předchozím zrušovacím rozhodnutí žalovaného nedoložila vyjádření dotčených orgánů
s výčtem všech pozemků, na nichž se stavba umisťuje. Dle soudu je nepochybné, že se dotčené
orgány vyjadřovaly právě k záměru žadatelky a k jeho umístění ve vztahu ke všem předmětným
pozemkům. Samotná skutečnost, zda označení těchto pozemků bylo provedeno písemně
či obrazovou přílohou, je nerozhodná. Stavební úřad respektoval rovněž požadavky uvedené
ve stanovisku odboru životního prostředí Městského úřadu v Černošicích ze dne 7. 6. 2012.
Požadavek na předchozí vydání povolení k jinému nakládání s vodami podle §8 odst. 1 písm. a)
bod 5 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (podmínka č. 3 stanoviska),
byl dotčeným orgánem vztažen teprve k povolení stavby, tj. do fáze stavebního řízení. Podmínka
č. 4 stanoviska, požadující zpracování hydrogeologického posudku k možnosti zasakování
srážkových vod, byla splněna tím, že podkladem projektové dokumentace byl inženýrsko-
geologický průzkum zpracovaný Mgr. J. Č. v květnu 2011.
[7] Žalobci dále napadali věcnou správnost přijatého řešení, jež počítá se zastavěním pouze
části nezastavěných pozemků v dané oblasti a v tomto směru hrozící poškození vlastníků
sousedních pozemků, jejichž zastavění bude ztíženo a které budou následně nutně přetnuty
pokračováním navržené místní komunikace. Žalobci též nesouhlasili s tím, že nebylo vyčkáno
na zpracování dopravní studie. V důsledku uvedeného pak měly být jejich nemovitosti
znehodnoceny.
[8] Námitka přetnutí sousedního pozemku a jeho znehodnocení prováděnou výstavbou byla
dle krajského soudu poprvé uplatněna žalobci [konkrétně žalobcem e)] až v odvolání, jež bylo
zamítnuto napadeným rozhodnutím. Tato námitka byla tudíž vznesena opožděně a není možné
ani její úspěšné uplatnění před soudem. Žalobci včas uplatnili pouze obecně formulovanou
námitku, že mělo být řešeno území jako jeden celek. K této námitce soud konstatuje, že pro věc
byl rozhodný obsah výjimky ze stavební uzávěry udělené rozhodnutím Městského úřadu v Rudné
ze dne 5. 6. 2012, č. j. 03500/12/LKo, která se nevztahuje na jiné pozemky, než jsou pozemky,
na nichž má být umístěna navrhovaná stavba. Žadatele navíc až na naprosté výjimky nelze
zamítnutím žádosti nutit, aby čekal, až o územní rozhodnutí požádají i vlastníci okolních
pozemků. Pokud je potřeba souhrnného řešení dané oblasti palčivá, pak k zajištění uvedeného
cíle slouží právě institut stavební uzávěry v návaznosti na probíhající proces přijímání nového
územního či regulačního plánu. V této souvislosti také rada města Rudná posoudila, zda
navrhovaný záměr není v rozporu s cílem platné stavební uzávěry chránící dané území před
výstavbou do doby dokončení procedury přijetí nového územního plánu, a ve zmíněném
rozhodnutí uvedla, že tomu tak není. Vysvětlené cíle územně plánovací činnosti města Rudná
považoval krajský soud za racionální. Tvrzený zásah do práv a oprávněných zájmů žalobců
v podobě snížení hodnoty pozemků byl formulován tak, že směřuje ke snížení hodnoty
stavebních pozemků přiléhajících k plánované zástavbě. Takovými pozemky však disponuje
pouze žalobce e), zásah do práv ostatních žalobců v podobě zhoršené prodejnosti v budoucnu
vystavěných budov je dle soudu pouze virtuální. Argumenty žalobce e) jsou pak jednak
opožděné, jednak neobstojí po věcné stránce, neboť přijaté řešení nevylučuje možnou výstavbu
na pozemku žalobce e).
[9] K požadavku žalobců na předchozí vypracování dopravní studie krajský soud uvedl,
že takový požadavek spadá především do pravomoci příslušného dotčeného orgánu. V tomto
směru odbor dopravy Městského úřadu Černošice ve svém souhlasném stanovisku ze dne
7. 7. 2011 přímo jako podmínky stanovil podobu místní komunikace ve shodě s projektovou
dokumentací s tím, že musí být řešena jako součást obytné zóny, zpracování dopravní studie však
neuložil. K dopravnímu řešení neměl námitek ani dopravní inspektorát Policie ČR, ani správci
komunikací, na něž se navržená komunikace napojuje. Neuplatnily-li požadavek na pořízení
dopravní studie dotčené orgány, neměl stavební úřad důvod jít nad rámec platného územního
plánu a takovou studii po žadateli vyžadovat. Jak dále konstatovala rada města, přijaté dopravní
řešení je v souladu s dlouhodobou dopravní politikou města, současným i připravovaným
územním plánem, přičemž shora citované důvody (i při pohledu na mapu dané lokality) vyznívají
racionálně.
[10] Krajský soud dále neshledal, že by plánovaná zástavba odporovala stávajícímu územnímu
plánu a byla vůči současné zástavbě nesourodá. Konstatoval, že záměr žadatelky podle přiložené
projektové dokumentace obsahuje 5 rodinných trojdomů, jeden rodinný dvojdům, 3 rodinné
dvougenerační domy a 2 rodinné jednogenerační domy, včetně potřebné technické i dopravní
infrastruktury. Veškeré domy jsou dvoupodlažní. Budovy jsou samostatné, nikoliv řadové,
respektive trojdomy a dvojdomy mají zvnějšku podobu tří, respektive dvou domů stojících v řadě
vedle sebe, byť konstrukčně jde vždy o jednu budovu. V situaci, kdy územní plán připouští
i výjimečné umístění domů řadových či atriových, je dle soudu zřejmé, že navržená výstavba
podmínkám územního plánu (jako určitý kompromis mezi řadovými domy a domy
individuálními) vyhovuje. Největší z budov (trojdům) by i při umístění na nejmenším z pozemků
podle svých maximálních rozměrů (9 x 19,43 m) zabíral pouze 22 % pozemku, přičemž zásady
pro výstavbu izolovaných rodinných domů v návrhových plochách (do nichž pozemky záměru
žadatele spadají) jsou: max. % zastavění: 30 %, min. % ploch zeleně: 60 %.
[11] K namítané nesourodosti nové výstavbu se stávajícími domy v okolí krajský soud uvedl,
že je zjevné, že umístěný záměr ze standardů výstavby v okolní lokalitě nijak výrazně nevybočuje.
Konstatoval, že jen cca 50 - 100 metrů od plánované zástavby se v Hořelické ulici nachází dva
čtyřdomy a dokonce jeden pětidům, naproti nim stojí dvojdomy a na Hořelickém náměstí
vzdáleném jen 200 metrů jsou zjevně i bytové domy. Dům ve vlastnictví žalobců c) a d)
nacházející se v bezprostřední blízkosti plánované výstavby se pak zastavěnou plochou a vnějšími
rozměry zmíněným bytovým domům v mnohém vyrovná. Podle krajského soudu je pohled
žalobců zaostřený jen na okolí představované několika bezprostředně sousedícími domy
neadekvátní měřítku, v němž stavební úřad musí charakter zástavby z hlediska jejích
urbanistických kvalit posuzovat. Přitom limitovat povolovanou výstavbu nad rámec schváleného
územního plánu může stavební úřad jen v odůvodněných případech, například tam, kde stávající
zástavba má určitý ustálený charakter a jsou zde zásadní estetické a urbanistické důvody
pro zachování jednotného rázu zástavby. Okolní zástavba však zjevně není nijak výrazně
sjednocena.
[12] Nedůvodnou shledal krajský soud konečně také námitku, kterou žalobci brojili proti
tomu, že výsledky hlukových měření postačí žadateli předložit až při kolaudaci staveb. Soud
konstatoval, že závazným stanoviskem požadované měření nemá směřovat k ochraně okolní
zástavby před hlukem z výstavby. Měření vlivu dopravního hluku na novou zástavbu pak má
význam skutečně teprve po dokončení stavby před její samotnou kolaudací. Pokud uvedeným
žalobním bodem chtěli žalobci brojit proti tomu, že se dotčený orgán nezabýval vlivem hluku
vyvolaného prováděním stavby na okolí, jde dle soudu rovněž o nedůvodnou námitku. Řešení
otázky hluku způsobeného výstavbou má totiž z logických důvodů místo až ve stavebním řízení
a mělo by být součástí podmínek stavebního povolení.
III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a ve vyjádření osoby zúčastněné na
řízení
[13] Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle nějž koncentrace
předmětného správního řízení měla nastat po „údajném veřejném jednání“ konaném dne
15. 9. 2011. Z obsahu spisu dle stěžovatele vyplývá, že v jeho průběhu bylo zjištěno,
že projektová a technická dokumentace předložená žadatelem vůbec neobsahuje jak některé
povinné přílohy, tak rozhodnutí o udělení výjimky. Při veřejném jednání přitom musí být
zajištěno, aby se jednotliví účastníci správního řízení mohli seznámit s celým spisem, jinak
by nemohli relevantně vznášet námitky. Stěžovatel dále brojí proti závěru soudu, podle nějž
se stavební úřad nedopustil závažného procesního pochybení, jestliže nekonal nové veřejné
jednání (po doplnění žádosti o územní rozhodnutí). Namítá, že pokud stavební úřad jednou
záměr vyhodnotí jako natolik zásadní, že zvolí cestu veřejného projednání, nemůže pak
od něj ustoupit v momentu, kdy se spis konečně stane přezkoumatelným a kdy jsou konečně
splněny zákonné předpoklady pro konání veřejného jednání. I kdyby však měly důsledky
koncentrace nastat po „údajném veřejném jednání“ ze dne 15. 9. 2011, mohlo by se tak stát
teprve poté, co by marně uplynula lhůta stanovené účastníkům řízení pro seznámení se podklady,
které ve spisu při veřejném jednání chyběly a které žadatel následně k výzvě stavebního úřadu
doplnil. Konkrétně takto nebylo možno vzhledem k neúplnosti spisu projednávat otázku
kanalizace. Následně po doplnění spisu žadatelem stěžovateli stavební úřad sdělil, že jím
vznesenou námitku ohledně části kanalizace neakceptuje a nebude se jí zabývat, protože
ji uplatnil pozdě. Tato námitka zůstala v průběhu celého řízení nevypořádána.
[14] Podle stěžovatele dále není pravdou, že námitka znehodnocení pozemků byla poprvé
vznesena až v odvolání. Stěžovatel (a ostatní žalobci) ji vznášeli již při veřejném jednání dne
15. 9. 2011. Stěžovatel rozporuje rovněž názor krajského soudu, podle kterého je pro věc
rozhodující obsah výjimky ze stavební uzávěry udělené Městským úřadem Rudná dne 5. 6. 2012.
Účastníci správního řízení jednali při vědomí ujištění vedení města Rudná, které ujišťovalo
vlastníky všech pozemků dotčených předmětnou stavební uzávěrou, že dané území bude řešeno
jako celek. Žadatel následně požádal o výjimku a účastníkem řízení o její udělení byl pouze on
a město Rudná. Skutečnost, že byla výjimka udělena bez zohlednění oprávněných zájmů
ostatních vlastníků, je tedy porušením prohlášení ze strany města a nemůže jít vlastníkům
pozemků k tíži. Sám krajský soud navíc rozlišoval mezi stavebním úřadem a městem Rudná. Jen
z faktu, že existuje výjimka ze stavební uzávěry, nelze usuzovat, že ji stavební úřad musí brát jako
absolutní a že nemusí postupovat podle §90 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), tj. přihlížet rovněž k potřebám ochrany práv
a právem chráněných zájmů dalších účastníků.
[15] Pozemky ostatních vlastníků jsou přitom podle stěžovatele prokazatelně znehodnoceny.
Již fakt, že krajský soud považoval za nutné upozornit na to, že existuje varianta v případě
jednoho z dotčených pozemků stavět podél prodloužení ulice Nerudova, svědčí o tom,
že dochází k omezení využitelnosti minimálně tohoto pozemku. Soud pak zcela pominul další
argumenty, podle nichž stávající výstavba z hlediska platných předpisů upravujících komunikace
a dopravu prakticky vylučuje vybudování nového sjezdu z Karlovotýnské na pozemky nedotčené
správním řízením. Tím jsou tyto pozemky nedotčené nynějším správním řízením prakticky
vyloučeny z budoucí výstavby, neboť bez příjezdové cesty nelze stavět. Stěžovatel nesouhlasí ani
se závěrem soudu, podle nějž nedojde ke znehodnocení pozemku žalobce e). Argument soudu,
že příjezdovou cestu lze zajistit prodloužením ulice Nerudova, neobstojí, protože tím by došlo
k přetnutí nově vyděleného pozemku, který má náležet k jednomu z vícedomů, jejichž výstavbu
zamýšlí žadatel. Pak by ale velikost pozemku neodpovídala požadavkům platného územního
plánu. V této souvislosti stěžovatel předložil 2 jiné možné varianty řešení území, které je dotčené
stavební uzávěrou. Z obou je patrné, že celé území je potřeba řešit jako celek a na základě
dohody všech spoluvlastníků, jinak vždy dojde k zásadnímu znevýhodnění vlastníků pozemků
383/67, 383/68 a 383/69. Napadený rozsudek navíc v této části de facto pouze kopíruje vyjádření
žalovaného a postrádá jakoukoliv vlastní úvahu soudu, a tak je nepřezkoumatelný.
[16] Ve vztahu ke koncentraci stěžovatel dále namítá, že krajský soud sám konstatoval,
že ze spisu nelze přesně zjistit, jaké dokumenty byly k žádosti doplněny později, neboť doplněné
přílohy nejsou označené podacím razítkem. Pokud ale nelze určit, které podklady byly přítomny
při veřejném jednání a které nikoliv, nelze bez dalšího hovořit o koncentraci. Není totiž možné
postavit najisto, ke kterým námitkám by koncentrace měla být uplatněna a zda je po doplnění
podkladů bylo či nebylo možné doplňovat. Soud vůbec nesdělil, v jaké části koncentrace nastala,
jeho rozhodnutí je proto v dané části nepřezkoumatelné.
[17] Stěžovatel dále zpochybňuje závěry soudu ohledně námitky, podle níž žadatel vůbec
neměl oprávnění k podání žádosti o vydání územního rozhodnutí na předmětný záměr. Namítá,
že ani jedna plná moc vystavená před zahájením správního řízení ve prospěch DOLČE GROUP
a.s. neobsahovala oprávnění pro uvedenou společnost plnit prostřednictvím třetí osoby.
Stěžovatel souhlasí s krajským soudem, že ve spisu založené plné moci jsou jen potvrzením
existující dohody o plné moci, na rozdíl od soudu ale tvrdí, že z nich nevyplývá právo udělit
substituci třetí osobě, jak to požadovalo ustanovení §24 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku. Soud považoval za rozhodující, že součástí spisu jsou souhlasy vlastnic dotčených
pozemků (paní K. a paní J.) ze dne 10. 5. 2012, tj. souhlasy udělené až v době po zrušení prvního
územního rozhodnutí žalovaným. Podle stěžovatele však takové souhlasy nemají žádný význam.
Namítá, že na rozdíl od oblasti soukromého práva nelze ve správním řízení dodatečně uděleným
souhlasem zhojit vadu řízení ex tunc. Žadatel tak mohl žádost o zahájení územního řízení podat
teprve v okamžiku, kdy vlastnice udělily souhlas. Protože tak do dnešního dne neučinil, trpí celé
napadené řízení neodstranitelnou vadou. Za „nezanedbatelný“ přitom považuje i způsob, jakým se
žadatel „pokouší žonglovat“ s osobou potenciálně oprávněnou z územního rozhodnutí.
[18] Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že stavební úřad vždy informoval účastníky veřejnou
vyhláškou o povaze změny. Ze spisu dle něj jednoznačně plyne, že naopak často informoval
nepravdivě nebo neúplně, ne vždy je upozornil na informace, které pro ně byly zásadní. Kdyby
došlo k veřejnému projednání, problém s posuzováním toho, co je zásadní, by nevznikl. Již samo
množství doplnění, k nimž v daném správním řízení došlo, podle stěžovatele svědčí o tom,
že účastnící řízení byli nuceni zabývat se ochranou svých práv až nadstandardně rozsáhle. Cílem
institutu námitek účastníka řízení přitom není, aby jím byla suplována nedostatečná činnost
stavebního úřadu. Soud měl hodnotit jednotlivá pochybení stavebního úřadu jako celek, nikoliv
samostatně.
[19] Podle stěžovatele dále neobstojí závěry soudu týkající se podmínky předložení
hydrogeologického posudku. Skutečnost, že část existující hydrogeologické zprávy byla ocitována
v projektové dokumentaci, je irelevantní. Městský úřad Černošice stanovil podmínku, podle níž
měl být hydrogeologický posudek součástí správního spisu. Tato podmínka splněna nebyla.
Stěžovatel neměl šanci ověřit, zda autorem tvrzení obsažených v projektové dokumentaci byl
odborník v oblasti hydrogeologie. Skutečnost, že hydrogeologická zpráva byla podkladem
projektové dokumentace, vyšla najevo až následně, v rámci soudního řízení. Správní orgán
nemůže jednat v dobré víře v pravdomluvnost žadatele, ale musí mít vše podloženo. Stavební
úřad tedy nemohl posoudit řádnost splnění dané podmínky a jeho rozhodnutí je v této části
nepřezkoumatelné, což je zásadní vada řízení.
[20] Stěžovatel se neztotožnil konečně ani se závěrem krajského soudu, podle nějž
je navrhovaná výstavba s ohledem na okolí sourodá a odpovídá platnému územnímu plánu.
Navrhovaná výstavba se do značné míry blíží řadové výstavbě, přičemž tato část města
se vyznačuje tím, že se v ní nachází v převážné většině individuální rodinné domy, které jsou
(na rozdíl od jiných nově postavených částí Rudné) i architektonicky zajímavé nebo standardní.
Zmiňovaný čtyřdům a pětidům byly postaveny v rozporu s právními předpisy (stavební úřad
nerespektoval ochranné pásmo vedení vysokého napětí), kolem jejich výstavby probíhala dlouhá
diskuse, která skončila jen proto, že žádný z účastníků nebyl ochoten „bojovat s větrnými mlýny“.
Záměr by měl směřovat k tomu, aby alespoň jedna část nově postavené Rudné byla urbanisticky
jednotná a architektonicky zajímavá. Logika soudu je dle stěžovatele absurdní, protože jednak
pomíjí základní zásady stanovené ve stavebním řízení, jednak vylučuje jakoukoli možnost nápravy
stavu, který stavební úřad svou činností zapříčinil. Touto logikou se v Rudné může nadále
povolovat výstavba „zámečků a jiných podivností“ mezi běžnými rodinnými domy.
[21] Žalovaný nevyužil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
[22] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření uvedla, že se ztotožňuje s přesvědčivou
argumentací obsaženou v napadeném rozsudku. Dále poukázala na to, že tvrzení o znehodnocení
pozemků uvedená stěžovatelem nově v kasační stížnosti nebyla určitě, jasně a srozumitelně
uváděna ani v řízení před krajským soudem, ani ve správním řízení. Blíže se osoba zúčastněná
na řízení vyjádřila k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku (k tomu viz usnesení
Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 50/2014 – 69).
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Stěžovatel uplatnil předně kasační námitky týkající se otázky, kdy nastala koncentrace
předmětného řízení o umístění stavby, a s ní úzce související otázky, zda nebylo nutné
po doplnění žádosti o vydání územního rozhodnutí nařídit opakované veřejné ústní jednání.
[25] Stěžovatel takto mimo jiné namítl, že projektová a technická dokumentace předložená
žadatelem v průběhu „údajného veřejného jednání“ konaného dne 15. 9. 2011 vůbec
neobsahovala jak některé povinné přílohy, tak rozhodnutí o udělení výjimky. Nemohlo se tedy
vůbec jednat o řádně uskutečněné veřejné ústní jednání a nelze s ním spojovat účinky, které
k veřejnému ústnímu jednání zákon váže. Uvedenou námitku však stěžovatel neuplatnil v řízení
před krajským soudem, ač tak zjevně učinit mohl. Jedná se tedy o nepřípustnou námitku,
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Ostatní námitky týkající se koncentrace řízení a opakovaného
veřejného ústního jednání shledal Nejvyšší správní soud přípustnými a posoudil je následujícím
způsobem.
[26] Podle §87 odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 stavební úřad
„oznámí zahájení územního řízení a k projednání žádosti nařídí veřejné ústní jednání, je-li to účelné, spojí jej
s ohledáním na místě (…)“. Podle odst. 2 citovaného ustanovení „[ž]adatel zajistí, aby informace o jeho
záměru a o tom, že podal žádost o vydání územního rozhodnutí, byla bezodkladně poté, co bylo nařízeno veřejné
ústní jednání, vyvěšena na místě určeném stavebním úřadem nebo na vhodném veřejně přístupném místě u stavby
nebo pozemku, na nichž se má záměr uskutečnit, a to do doby veřejného ústního jednání. Součástí informace
je grafické vyjádření záměru, popřípadě jiný podklad, z něhož lze usuzovat na architektonickou a urbanistickou
podobu záměru a na jeho vliv na okolí. Pokud žadatel uvedenou povinnost nesplní, stavební úřad nařídí
opakované veřejné ústní jednání.“ Ustanovení §89 odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném
v uvedené době dále stanovilo, že „[z]ávazná stanoviska dotčených orgánů, námitky účastníků řízení
a připomínky veřejnosti musí být uplatněny nejpozději při veřejném ústním jednání, jinak se k nim nepřihlíží.“
[27] Krajský soud dovodil, že veřejné ústní jednání je bezvýjimečně nutné opakovat (kromě
v zákoně výslovně zmíněného případu, tj. při nesplnění informační povinnosti žadatele) tehdy,
dochází-li k obsahové změně navrhovaného záměru, která je způsobilá zatížit své okolí většími
vlivy než záměr v původní veřejně projednané podobě. V takovém případě je dle krajského soudu
namístě opomenutí zopakovat veřejné ústní jednání považovat za závažnou procesní vadu
vedoucí soud v zásadě automaticky ke zrušení napadeného rozhodnutí. Oproti tomu vymezil
situace, kdy jsou k žádosti doplněny dílčí podklady, avšak ke změně záměru nedochází.
Konstatoval, že v takových případech až na výjimky ochrana procesních práv účastníků
nevyžaduje opakování veřejného ústního jednání a dostačuje zveřejnění oznámení o doplnění
návrhu a poskytnutí přiměřené lhůty k nahlédnutí do spisu a případnému doplnění námitek
omezených na nově předložené dokumenty.
[28] Nejvyšší správní soud konstatuje, že s uvedeným právním názorem plně souhlasí.
Vzhledem k tomu, že zákon s momentem konání veřejného ústního jednání spojoval koncentraci
řízení, je nutno dovodit povinnost opakovat veřejné ústní jednání i v případech, na něž zákon
výslovně nepamatoval. Zároveň je racionální a v souladu s účelem institutu veřejného ústního
jednání ponechat stavebnímu úřadu jistý rozsah správního uvážení ohledně toho, jakou formou
dá účastníkům řízení možnost uplatnit námitky, respektive veřejnosti uplatnit připomínky.
Kritériem by při tom měla být míra změn navrhovaného záměru, kterou přináší dodatečné
doplnění žádosti o vydání územního rozhodnutí. Tento přístup považuje Nejvyšší správní soud
za vhodnější a více v souladu se zásadou ekonomie řízení, než striktní trvání na povinnosti
opakovat veřejné ústní jednání v případě jakéhokoliv dodatečného doplnění žádosti, dovozované
starší komentářovou literaturou (viz Hegenbart, M., Sakař, B. a kol. Stavební zákon. Komentář.
1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 217).
[29] Situaci, která nastala v posuzovaném případě, krajský soud hodnotil tak, že z hlediska
ohrožení procesních práv účastníků řízení se nacházela na pomezí obou zmíněných variant. Bylo
tedy namístě nařídit opakované veřejné ústní jednání. Stavební úřad se však svým postupem
nedopustil závažné procesní vady, neboť zajistil jiným způsobem reálnou možnost účastníků
uplatnit námitky směřující proti doplnění návrhu. Krajský soud poukázal na to, že podaná žádost
o vydání územního rozhodnutí byla opakovaně doplňována po konání veřejného projednání,
a to jak o dokumenty procesního významu (plné moci, souhlasy vlastníků pozemků, na něž
se stavba umísťuje), tak o nová stanoviska dotčených orgánů, reagující na rozšíření počtu
pozemků pro umístění stavby. Samotné rozšíření počtu pozemků uvedených v žádosti však
představovalo pouze upřesnění žádosti. Úpravy projektové dokumentace spočívaly ve zpřesnění
návrhu a v jeho omezení (snížení počtu navrhovaných bytů, snížení výšky navrhované zástavby),
zvýšení vlivů na okolí tedy bylo nepravděpodobné. Zároveň konstatoval, že po každé změně
a doplnění žádosti stavební úřad účastníky veřejnou vyhláškou o povaze změny informoval
a poskytl jim potřebnou lhůtu pro seznámení se s obsahem spisu a dokonce tuto lhůtu i na žádost
prodloužil. Žalobci svá procesní oprávnění hojnou měrou využívali, opakovaně nahlíželi do spisu
a vnášeli do řízení své námitky, jimiž se stavební úřad také věcně zabýval a vypořádal je.
[30] Stěžovatel namítá, že uvedený závěr je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud přesně
nevymezil, ve vztahu ke kterým námitkám nastala koncentrace při veřejném ústním jednání
a ve vztahu ke kterým námitkám později, po doplnění podkladů do správního spisu. K tomu
je třeba poukázat na skutečnost, že krajský soud podal výše uvedený výklad v reakci na poměrně
strohou žalobní námitku, podle níž měl stavební úřad povinnost znovu věc veřejně projednat
poté, co obdržel doplnění žádosti o nové podklady. Žalobci danou námitku blíže zdůvodnili
pouze obecným konstatováním, že nové veřejné projednání bylo na místě, protože byl rozšířen
okruh účastníků řízení a protože došlo k zásadnímu doplnění žádosti. Krajský soud tedy neměl
důvod v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně rozepisovat, v jakém momentu nastala
koncentrace řízení ve vztahu ke každé jednotlivé námitce, kterou bylo možno v řízení uplatnit.
Postačovalo, že po prostudování správního spisu zhodnotil komplexně, zda (opakované)
doplnění žádosti ze strany žadatele bylo takové povahy, že by vyžadovalo provedení nového
veřejného ústního jednání, a zda stavební úřad svým postupem nezasáhl do práv údajně
opomenutých účastníků. Takto nastolenou otázku krajský soud podrobně a přesvědčivě
zodpověděl, přičemž Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Stejně jako krajský soud
považuje za podstatné, že doplněním původně podané žádosti o vydání územního rozhodnutí
nedošlo k takové obsahové změně navrhovaného záměru, že by záměr byl způsobilý zatížit své
okolí většími vlivy než záměr v původní veřejně projednané podobě. Zároveň platí, že účastníci
řízení byli vždy řádně upozorněni na možnost vyjádřit se k doplněným podkladům, čehož
opakovaně využívali. Jejich námitky pak byly řádně projednány (s jedinou výjimkou, k tomu viz
níže). Nejvyšší správní soud připouští, že průběh správního řízení byl pro jeho účastníky poněkud
nekomfortní, zejména s ohledem na množství doplnění žádosti, z tohoto hlediska byl postup
stavebního úřadu skutečně hraniční. Ve shodě s krajským soudem však nepovažuje toto procesní
pochybení samo o sobě za natolik závažné, že by působilo nezákonnost napadeného správního
rozhodnutí.
[31] Stěžovatel kromě povšechných námitek o tom, jak byl postup stavebního úřadu
nepřehledný, uvádí v podstatě jediný konkrétní příklad porušení jeho práv v důsledku tohoto
postupu, a to nepřijetí jeho námitky týkající se umístění přečerpávací stanice tlakové kanalizace
v blízkosti jeho pozemku, kterou uplatnil při seznámení se s podklady rozhodnutí dne 4. 1. 2012.
Na uvedené pochybení stavebního úřadu však v řízení před soudem poukazuje poprvé v kasační
stížnosti, v žalobě se o něm nijak nezmínil. Tato námitka je tedy nepřípustná.
[32] Podle stěžovatele je problematika koncentrace významná rovněž z toho důvodu,
že krajský soud s odkazem na svůj „chybný názor“ ohledně řešení dané otázky de facto zcela
odmítl šestý žalobní bod žalobců (v němž namítali potřebu celkového řešení doposud
nezastavěné oblasti a snížení hodnoty zbývajících nezastavěných pozemků, ke které dojde
realizací projednávaného záměru). Podle stěžovatele není pravdou, že námitka znehodnocení
pozemků byla poprvé vznesena až v odvolání. Stěžovatel (a ostatní žalobci) ji údajně vznášeli již
při veřejném jednání dne 15. 9. 2011.
[33] Stěžovatel tak zřejmě reaguje na závěr krajského soudu, podle nějž námitka přetnutí
sousedního pozemku a jeho znehodnocení prováděnou výstavbou byla poprvé uplatněna
žalobcem e) až v odvolání, jež bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím. V tomto ohledu má
ovšem krajský soud pravdu, neboť jak plyne z protokolu o veřejném ústním jednání ze dne
15. 9. 2011, žalobce e) se uvedeného jednání dokonce vůbec neúčastnil. Jeho námitky nejsou
obsaženy ani mezi ve spise založenými námitkami účastníků řízení, jež byly písemně uplatněny
před jednáním. Z těchto písemně uplatněných námitek, na něž protokol odkazuje, pak sice lze
vyčíst, že někteří účastníci řízení (mezi nimi i další z žalobců) namítali, přinejmenším implicitně,
znehodnocení jejich pozemků, nikoliv však tímto konkrétním způsobem, tedy přetnutím
pozemku žalobce e) plánovanou komunikací. Lze tak souhlasit s krajským soudem, že uvedená
námitka byla vznesena opožděně a není možné ani její úspěšné uplatnění v řízení před soudem
(tím by došlo k popření smyslu koncentrace územního řízení). Stěžovatel nicméně dezinterpretuje
závěry krajského soudu, pokud tvrdí, že zamítl zmíněný žalobní bod pouze z tohoto důvodu.
Obecnější námitkou, že území dotčené projednávaným záměrem mělo být řešeno jako jeden
celek, se totiž věcně zabýval a shledal ji nedůvodnou. Ostatně stěžovatel si tuto skutečnost
bezpochyby uvědomuje, neboť v kasační stížnosti polemizuje rovněž s argumentací uplatněnou
krajským soudem při vypořádávání uvedené námitky (k tomu blíže viz níže).
[34] Námitky týkající se koncentrace předmětného správního řízení a povinnosti stavebního
úřadu nařídit v dané věci opakované veřejné ústní jednání jsou tedy nedůvodné.
[35] Další kasační námitka spíše procesního charakteru se týká údajného nedostatku oprávnění
k podání žádosti o vydání územního rozhodnutí. Podle §86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona
platí, že k žádosti o vydání územního rozhodnutí žadatel připojí „doklady prokazující jeho vlastnické
právo nebo smlouvu nebo doklad o právu provést stavbu nebo opatření k pozemkům nebo stavbám, na kterých má
být požadovaný záměr uskutečněn (…)“. Podle žalobců žadatel nesplnil tuto podmínku, neboť
předložené plné moci od majitelek dvou z pozemků, na kterých by měl být předmětný záměr
uskutečněn, jsou neplatné. Krajský soud tuto námitku shledal nedůvodnou, přičemž Nejvyšší
správní soud se s jeho argumentací (blíže viz bod [5] výše) plně ztotožňuje.
[36] Také zdejší soud považuje za klíčovou skutečnost, že obsahem správního spisu jsou
souhlasy paní J. i paní K., jimiž jako vlastnice inkriminovaných pozemků výslovně souhlasí
s projednáním předmětného záměru. Není podstatné, že předmětné souhlasy byly pořízeny a do
spisu založeny až v průběhu správního řízení. Samotný stavební zákon výslovně předpokládá
možnost dodatečného doplnění žádosti, která neobsahuje všechny požadované náležitosti (§86
odst. 5 stavebního zákona). Navíc jak příhodně uvedl krajský soud, pokud by v důsledku
eventuálních nedostatků zmíněných plných mocí předložených žadatelem mělo dojít k zásahu do
něčích práv, tak by to byly vlastnice daných pozemků, paní J. a paní K. Bylo tedy na nich, aby se
proti takovému zásahu do svých práv případně bránily, k čemuž měly dostatek příležitostí.
[37] Daná námitka je tedy nedůvodná.
[38] Podle stěžovatele dále neobstojí závěry krajského soudu týkající se podmínky předložení
hydrogeologického posudku. Stěžovatel se tak dovolává podmínky 4) stanoviska Městského
úřadu Černošice, která stanovila: „Možnost zasakování srážkových vod musí být doložena hydrogeologickým
posudkem. Projektová dokumentace musí být doplněna o hydrotechnické výpočty, intenzita návrhového deště bude
získána od ČHMÚ v souladu s ČSN. Zasakování musí probíhat přes půdní vrstvy o min. mocnosti 1 m
nad hladinou zvodnění.“
[39] Krajský soud k příslušné žalobní námitce uvedl, že požadovaný „hydrogeologický
posudek“ nemusí nutně představovat samostatný dokument, ale může jít i o součást širší odborné
analýzy zpracované jako odborný podklad pro účely daného územního řízení. Poukázal přitom
na průvodní zprávu (část B projektové dokumentace), v níž je v kapitole nadepsané „Geologická
a hydrogeologická charakteristika“ uvedeno, že na akci byl v květnu 2011 Mgr. J. Č. zpracován
inženýrsko-geologický průzkum. Z něj je dále citována mj. i pasáž o průměrných ročních
srážkových úhrnech a intenzitě přívalového deště v obci Rudná podle údajů ČHMÚ. Dále jsou
také uvedeny výsledky prováděných sond na několika místech předmětných pozemků s údaji
o zjištěné skladbě podloží, jeho propustnosti a o hladině podzemní vody. V rámci souhrnné
technické zprávy (část C projektové dokumentace) v kapitole nadepsané „Zásady technického
řešení“ je pak ve vztahu k navrhované stavbě SO 03 – Odvodnění pozemní komunikace po
podrobném popisu jejího provedení opět citován inženýrsko-geologický průzkum z května 2011,
v němž je jsou stanoveny minimální bezpečné parametry zasakovacích studen (zasakovací plocha,
objem studny), a to v návaznosti na provedené hydrotechnické výpočty vycházející z údajů
ČHMÚ a výsledků měření z provedených sond při zohlednění třídenního deště a 15minutového
přívalového deště.
[40] Při jednání konaném dne 20. 3. 2014 krajský soud ze stejnopisu zprávy o inženýrsko-
geologickém průzkumu ze dne 2. 5. 2011 zpracované Mgr. J. Č. ověřil, že příslušné citace
v projektové dokumentaci se shodují s obsahem vypracované zprávy. Dále konstatoval,
že uvedená zpráva splňuje všechny náležitosti odborného posudku. Dovodil tedy, že podkladem
projektové dokumentace byl citovaný inženýrsko-geologický posudek, který splňuje podmínky
požadované stanoviskem dotčeného orgánu.
[41] Stěžovatel v kasační stížnosti nijak nezpochybňuje závěr, podle nějž zmiňovaná zpráva
o inženýrsko-geologickém průzkumu ze dne 2. 5. 2011 obsahově odpovídá tomu, co požadoval
Městský úřad Černošice ve formě „hydrogeologického posudku“. Za nepřípustné považuje,
že daná zpráva byla součástí správního spisu toliko ve formě citace obsažené v projektové
dokumentaci předložené žadatelem. K tomu je třeba uvést, že i krajský soud označil za chybný
postup správních orgánů, které netrvaly na předložení originálu zprávy o inženýrsko-geologickém
průzkumu zpracované Ing. Č. Toto jejich pochybení však krajský soud napravil výše popsaným
způsobem, tj. provedením důkazu uvedenou zprávou při ústním jednání dne 20. 3. 2014. Takový
postup přitom soudní řád správní umožňuje (viz §77 odst. 2 s. ř. s.), neboť správní soudnictví je
založeno na zásadě tzv. plné jurisdikce. Judikatura Nejvyššího správního soudu k citovanému
ustanovení sice dovozuje, že soudy by měly doplňovat dokazování provedené ve správním řízení
spíše výjimečně, v daném případě však nelze proti postupu krajského soudu nic namítat. Naopak
lze pouze souhlasit, že zrušení napadeného rozhodnutí pro takovou drobnou procesní vadu by
bylo přehnaným formalismem.
[42] Námitka ohledně závěrů krajského soudu týkajících se podmínky předložení
hydrogeologického posudku je tak rovněž nedůvodná.
[43] Dále žalobci napadali věcnou správnost přijatého řešení, jež počítá se zastavěním pouze
části nezastavěných pozemků v dané oblasti a s tím související hrozbu poškození vlastníků
sousedních pozemků, jejichž zastavění bude ztíženo a které tím budou znehodnoceny. Ke shrnutí
kasačních námitek, kterými stěžovatel brojí proti závěrům vysloveným krajským soudem
ve vztahu k těmto žalobním námitkám, viz body [14] a [15] výše.
[44] Žalobci tedy namítali, že stavební úřad porušil §90 písm. e) stavebního zákona, neboť
dostatečně neposoudil, zda je záměr žadatele v souladu s „ochranou práv a právem chráněných zájmů
účastníků řízení“. Stěžovatel v této souvislosti zpochybňuje odkaz krajského soudu na výjimku
udělenou žadateli ze stavební uzávěry platné v daném území. Namítá, že uvedenou výjimku nelze
brát jako absolutní a že nezbavovala stavební úřad povinnosti posoudit záměr z hlediska
požadavků stanovených §90 stavebního zákona. S uvedeným tvrzením Nejvyšší správní soud
souhlasí, dodává však, že jím nejsou nijak popřeny závěry krajského soudu. Ten totiž význam
dané výjimky „neabsolutizoval“, jak tvrdí stěžovatel. Krajský soud na zmíněnou výjimku sice
odkázal, ale zároveň konstatoval, že v odůvodnění výjimky vysvětlené cíle územně plánovací
činnosti města Rudná považuje za racionální, přičemž jejich posouzení spadá do samostatné
působnosti města, do níž může zasáhnout pouze omezeně. Následně se zabýval tvrzenými zásahy
do práv a oprávněných zájmů žalobců a neshledal, že by požadavky §90 stavebního zákona
nebyly dodrženy. Z toho jednoznačně plyne, že kdyby se žalobcům podařilo prokázat,
že posuzovaný záměr zasahuje excesivně do jejich práv, napadené rozhodnutí stavebního úřadu
by nemohlo obstát.
[45] Nic takového se však žalobcům dle krajského soudu nepodařilo. V této souvislosti
je nutné poznamenat, že v řízení před krajským soudem žalobci namítali, že dojde ke snížení
využitelnosti zbývajících nezastavěných pozemků a ke snížení jejich hodnoty zejména v důsledku:
a) charakteru zamýšlené výstavby vícepatrových domů (s tím, že plánované vícepodlažní a řadové
domy budou na těchto pozemcích stínit a narušovat soukromí), b) přetnutím pozemku žalobce e)
plánovanou komunikací. S uvedenými argumenty se krajský soud podrobně a přesvědčivě
vypořádal. Jestliže stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že stávající výstavba z hlediska platných
předpisů upravujících komunikace a dopravu prakticky vylučuje vybudování nového sjezdu
z ulice Karlovotýnské na pozemky nedotčené správním řízením, čímž jsou tyto pozemky
prakticky vyloučeny z budoucí výstavby, pak se jedná o argument, který měl uplatnit již v řízení
před krajským soudem (srov. §104 odst. 4 s. ř. s.). Totéž platí pro stěžovatelem ke kasační
stížnosti přiložené alternativní variantě řešení území, které je dotčené stavební uzávěrou.
[46] Uvedené námitky jsou tedy také nedůvodné.
[47] Stěžovatel konečně také brojí proti závěru krajského soudu, podle nějž navrhovaná
výstavba odpovídá platnému územnímu plánu a je s ohledem na okolí sourodá. Podle §90
stavebního zákona stavební úřad v územním řízení (kromě jiného) posuzuje, zda je záměr
žadatele v souladu „a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování,
zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území“.
[48] Co se týče namítaného rozporu navrhované výstavby s územním plánem, Nejvyššímu
správnímu soudu není zřejmé, v čem by tento rozpor měl spočívat. Stěžovatel v kasační stížnosti
na žádný konkrétní rozpor nepoukázal; Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že se ztotožňuje
s hodnocením souladu předmětného záměru s územním plánem podaným krajským soudem
(k jeho shrnutí viz bod [10] výše).
[49] Stěžovatelovy námitky směřují spíše k požadavku plynoucímu z písm. b) citovaného
ustanovení §90 stavebního zákona – uvádí, že v předmětné části města se nachází v převážné
většině individuální rodinné domy a že její ráz bude plánovanou výstavbou narušen, stavebnímu
úřadu tedy vytýká nedostatečnou ochranu urbanistických hodnot v území (blíže viz bod [20]
výše). Krajský soud při posuzování dané otázky vyšel z premisy, že limitovat povolovanou
výstavbu nad rámec schváleného územního plánu (s odkazem na uvedený požadavek) může
stavební úřad jen v odůvodněných případech, například tam, kde stávající zástavba má určitý
ustálený charakter a jsou zde zásadní estetické a urbanistické důvody pro zachování jednotného
rázu zástavby. V posuzovaném případě existenci takových důvodů neshledal. Nejvyšší správní
soud s uvedeným závěrem krajského soudu souhlasí. Ze správního spisu je zřejmé, že není
pravdou, že by se dosavadní zástavba v daném území omezovala na individuální rodinné domy.
Stěžovatel k tomu namítá, že některé z okolních staveb byly povoleny v rozporu s právními
předpisy, uvedené tvrzení však nijak nedokládá, a tak zůstává v rovině spekulací rovněž jeho
argumentace, podle níž je narušení urbanistické jednoty Rudné dílem chybného postupu
stavebního úřadu v minulosti. Na základě takto nepodložených úvah ovšem nelze dané námitce
stěžovatele vyhovět.
V. Závěr a náklady řízení
[50] Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny námitky uplatněné stěžovatelem
nedůvodnými; jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
[51] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce ad d) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch, žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly. Osobě zúčastněné na řízení nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním
povinnosti, kterou by jí uložil soud; soud neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele
pro přiznání náhrady dalších nákladů řízení, ve smyslu §60 odst. 5 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu