ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.55.2014:47
sp. zn. 1 As 55/2014 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: Honební
společenstvo Třebušín, IČ 69291870, se sídlem Třebušín 24, zastoupeného JUDr. Helenou
Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti žalovanému: Ministerstvo
zemědělství, odbor státní správy lesů, myslivosti a rybářství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2012, č. j. 125280/2012-MZE-16231,
sp. zn. 2RM36851/2012-16231, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 4. 2014, č. j. 15 A 126/2012 – 86,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství (dále též pouze
„krajský úřad“) rozhodnutím ze dne 24. 4. 2012, č. j. 2626/ZPZ/2011-64, zamítl návrh žalobce
na uznání společenstevní honitby Třebušín. Konstatoval, že žalobce nesplňuje jeden
ze základních zákonných požadavků pro uznání honitby, neboť jeho členové nevlastní souvislé
honební pozemky o minimální výměře 500 ha. Tento požadavek plyne jak z §6 zákona
č. 23/1962 Sb., o myslivosti (dále také „starý zákon o myslivosti“), tak i z §17 zákona
č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále též „nový zákon o myslivosti“) [krajský úřad nicméně
rozhodoval podle starého zákona o myslivosti, neboť předmětnou žádost o uznání honitby podal
žalobce u tehdejšího Okresního úřadu Litoměřice již dne 23. 3. 1998]. Odvolání žalobce
proti rozhodnutí krajského úřadu zamítl žalovaný v záhlaví vymezeným rozhodnutím.
Rozhodnutí žalovaného napadal žalobce žalobou, kterou zamítl krajský soud výše uvedeným
rozsudkem. Proti tomuto rozsudku nyní brojí žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
[2] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku předně uvedl, že pokud si správní
orgán za účelem posouzení splnění podmínek pro uznání honitby stanovených starým zákonem
o myslivosti nechal zpracovat mapové a tabulkové vyjádření dat poskytnutých honebním
společenstvem od soukromé osoby, nejednal v rozporu se zákonem č. 500/2004 Sb., správním
řádem. Za nedůvodnou tak považoval žalobní námitku, podle níž Technickou zprávu
zpracovanou společností MK Consult, v.o.s. ze dne 14. 1. 2012, jejímiž přílohami byly i tabulky
s podrobnými údaji o vlastnících a pozemcích a mapy pozemků v obvodu navrhované honitby,
nebylo možno použít jako podklad pro rozhodování ve správním řízení. Technická zpráva
je (soukromou) listinou ve smyslu §53 správního řádu, kterou mohl žalobce důvodnými
námitkami zpochybnit; bylo by pak na správním orgánu, aby skutkový stav věci zjistil jinak.
V daném případě však žalobce ve správním řízení ani v řízení před soudem nenamítl věcnou
nesprávnost některých výpočtů či zpracování dat provedených v Technické zprávě. Omezil
se pouze na to, že zpochybnil možnost správního orgánu tuto Technickou zprávu použít a zcela
obecně až v žalobě namítl pochybnost dat, aniž by svou námitku jakkoliv upřesnil. Z Technické
zprávy je dle krajského soudu zřejmé, že se jedná pouze o elektronické zpracování dat, aniž by její
autoři činili jakékoliv závěry ohledně splnění podmínek pro uznání honitby. Ty učinil ve svém
rozhodnutí až krajský úřad.
[3] Krajský soud nevyhověl ani žalobní námitce, podle níž došlo k protizákonnému vyloučení
některých osob, které měly být posuzovány jako členové žalobce (honebního společenstva),
a tím došlo k nesprávnému zmenšení ploch honebních pozemků. Soud konstatoval, že členství
v honebním společenstvu nemůže být založeno jednostranným prohlášením osoby bez dalšího
aktu honebního společenstva, jehož má být osoba členem. Ze zákona plyne, že valná hromada
přijímá rozhodnutí o přijetí vlastníka honebních pozemků přičleněných k honitbě za člena
honebního společenstva. Rovněž tak musí být dědic honebních pozemků za člena honebního
společenstva přijat, neboť přechod členství zákon výslovně nezakotvuje. Členství v honebním
společenstvu po jeho vzniku tak může být založeno jen na základě soukromoprávního aktu,
na jehož jedné straně je úkon směřující k založení členství (přihláška) a na druhé straně úkon
akceptující (rozhodnutí valné hromady o přijetí za člena).
[4] V daném případě byly žalobci doručeny přihlášky třinácti nových členů v období
od 10. 2. 2011 do 15. 12. 2011. Poslední valná hromada žalobce se konala dne 26. 2. 2011, avšak
ani na této valné hromadě nebylo hlasováno o přijetí nových členů, ačkoliv to jako podmínku
vzniku členství ukládá nejen zákon o myslivosti, ale i samotné Stanovy žalobce ze dne 22. 1. 2008.
Vzhledem k tomu, že nedošlo k akceptaci přihlášek ze strany oprávněného orgánu žalobce (valné
hromady), nestaly se tyto osoby členy žalobce. Žalobce netvrdil ani nedoložil, že by se na základě
přihlášky a rozhodnutí valné hromady stal L. Š. členem žalobce, neboť honební pozemky získal
dědictvím a v takovém případě členství v honebním společenství nepřechází. Nelze tak za člena
žalobce považovat ani jeho právního nástupce J. D., o jehož přijetí rovněž nebylo valnou
hromadou hlasováno. J. M. nevlastní žádný honební pozemek v obvodu navrhované honitby.
Paní M. M. byla pouze spoluvlastníkem pozemku (ve výši jedné ideální poloviny), který měl být
součástí honitby. K jejímu vstupu do honebního společenstva tak bylo zapotřebí i souhlasu
druhého spoluvlastníka honebních pozemků, který však v daném případě nebyl připojen. Ve
vztahu k osobám, které ukončily členství u žalobce ke dni 31. 12. 2011, soud konstatoval, že
v době před uznáním honitby rozhodnutím správního orgánu končí po zániku členství
v honebním společenstvu i možnost započítat honební pozemky vystoupivších členů do
celkového rozsahu honitby (500 ha). Z tohoto důvodu nemohl správní orgán I. stupně započítat
pozemky těchto bývalých členů do celkového rozsahu navrhované honitby.
III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a ve vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že v žalobě poukazoval na právní a skutkové vady
v postupu správního orgánu při opatřování podkladů pro jeho rozhodnutí, zejména pak na to, že
posudek od soukromé společnosti, ze kterého správní orgán vycházel, je nesprávný. Dále
poukazoval na to, že správní řízení trvalo extrémně dlouhou dobu (od 23. 3. 1998 do roku 2012)
a že správní orgány nepostupovaly v souladu s přechodnými ustanoveními nového zákona
o myslivosti. Stěžovatel také již v rámci správního řízení nesouhlasil s tím, že mezi jeho členy
nebyl počítán pan J. D., jenž v roce 2010 koupil pozemky od L. Š., který zdědil pozemky po paní
B. Pokud ve správním spise není doloženo, že by postupoval v souladu s ustanoveními zákona
upravujícími vznik členství u žalobce (tj. u honebního společenství), pak bylo nutné aplikovat §
26 nového zákona o myslivosti. Totéž platí pro paní M. M. Pokud na její přihlášce absentoval
podpis druhého spoluvlastníka, pak tento rozpor měl odstranit správní orgán postupem podle §
26 odst. 5 nového zákona o myslivosti.
[6] Stěžovatel dále namítl, že v odůvodnění napadeného rozsudku nejsou konkrétně
vypořádány jeho žalobní námitky. Krajský soud dle stěžovatele pouze obecně konstatoval obsah
žalobou napadeného rozhodnutí a citoval některá rozhodnutí Ústavního soudu a některá
ustanovení nového zákona o myslivosti.
[7] Stěžovatel nadále trvá na tom, správní orgány I. i II. stupně učinily nesprávná skutková
zjištění k projednávané problematice a nesprávně „fakticky i právně“ tato zjištění hodnotily. Jejich
závěry a hodnocení pak dle stěžovatele bez dalšího přebral krajský soud, který také nehodnotil
správně a zejména konkrétně, kdo je či není členem honebního společenstva a jen odkázal
na závěry správního orgánu.
[8] Stěžovatel konečně také poukázal na zjištění ve věci uznání honitby Třebušín, učiněná
v předcházejících fázích správního řízení a vyplývající z rozhodnutí Ministerstva zemědělství
ze dne 25. 8. 2010, č. j. 29550/2009-16230, a z rozhodnutí ministra zemědělství České republiky
ze dne 9. 2. 2011, č. j. 33715/2010-10000.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost neobsahuje žádná
konkrétní pochybení správního soudu, pro něž by mohlo být jeho rozhodnutí zrušeno. Námitku,
podle níž správní orgány postupovaly nesprávně při opatřování podkladů pro posouzení otázky,
zda jsou splněny podmínky pro uznání honitby Třebušín, stěžovatel uplatnil až v odvolacím
řízení. K námitce stěžovatele, že správní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, žalovaný
podotkl, že tato délka byla zapříčiněna především neúplností podkladů předkládaných
stěžovatelem a potřebou jejich doplňování a upřesňování. Krajský soud se dle žalovaného rovněž
řádně vypořádal s tvrzeným členstvím některých osob v Honebním společenstvu Třebušín.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud shrnuje, že předmětem soudního přezkumu v posuzované věci
je výše specifikované rozhodnutí, kterým krajský úřad zamítl návrh stěžovatele na uznání
společenstevní honitby, respektive rozhodnutí žalovaného, který uvedené rozhodnutí krajského
úřadu potvrdil. Ačkoliv předmětná správní rozhodnutí byla vydána v roce 2012, žádost o uznání
honitby podal stěžovatel již dne 23. 3. 1998. Nejvyšší správní soud nepovažuje za nutné
podrobně rekapitulovat celý (komplikovaný) průběh správního řízení, které vydání napadených
rozhodnutí předcházelo, neboť je stranám sporu jistě dobře znám a v odůvodnění rozhodnutí
krajského úřadu i žalovaného je detailně shrnut.
[12] Nutné je nicméně uvést alespoň následující. Skutečnost, že předmětné správní řízení
bylo zahájeno již dne 23. 3. 1998, je významná tím, že v jeho průběhu došlo k přijetí nového
zákona o myslivosti. Jeho přechodná ustanovení ale nepamatovala na všechny aspekty situace,
v níž se ocitl stěžovatel. Podle §69 odst. 5 uvedeného zákona platí, že „[ř]ízení zahájená
před účinností tohoto zákona se dokončí podle dosavadních předpisů“. Právní povaha honebních
společenstev vzniklých podle dosavadních předpisů se však řídí ustanoveními nového zákona
o myslivosti ode dne jeho účinnosti (§69 odst. 2 cit. zákona). Zákonodárce zároveň
předpokládal, že k transformaci honiteb a honebních společenstev vzniklých před 1. 7. 2002
dojde v relativně krátké době – podle §69 odst. 1 nového zákona o myslivosti platí, že pokud
honitba nebo obora uznaná podle dosavadních předpisů dosahovala zákonné výměry podle
tohoto zákona, ale nesplňovala ostatní požadavky na tvorbu honitby, byla osoba, které byla
honitba uznána podle dosavadních předpisů, povinna podat do 31. 12. 2002 orgánu státní správy
myslivosti návrh na uvedení honitby do souladu s tímto zákonem, jinak honitba zanikla
k 31. 3. 2003; podle §69 odst. 2 téhož zákona bylo povinností honebního společenstva přijmout
stanovy, popřípadě je přizpůsobit úpravě podle tohoto zákona a zvolit orgány nejpozději
do 9 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak honební společenstvo zaniklo. Nový zákon
o myslivosti dále svazuje existenci honebního společenstva s uznanou honitbou [viz např. jeho
§25 odst. 1 písm. a)]. Absence pravomocného rozhodnutí o uznání honitby „náležející“
stěžovateli pak vedla k pochybnostem o tom, zda stěžovatel vůbec právně existuje, opakovaně
vyjadřovaným správními orgány rozhodujícími v dané věci. Naposledy na základě takové úvahy
zamítl žádost stěžovatele o uznání honitby krajský úřad rozhodnutím ze dne 4. 6. 2009 (poté,
co si pro nečinnost Městského úřadu Litoměřice atrahoval provedení správního řízení na sebe).
Uvedené rozhodnutí však následně změnilo Ministerstvo zemědělství rozhodnutím ze dne
25. 8. 2010, č. j. 29550/2009-16230. Podle Ministerstva zemědělství nelze stěžovateli přičítat k tíži
zmíněné nedostatky v přechodných ustanoveních nového zákona o myslivosti a skutečnost,
že honitba Třebušín není dosud pravomocně uznána v důsledku pochybení správních orgánů,
které v dané věci v minulosti rozhodovaly.
[13] Ministerstvo zemědělství tedy odmítlo argumentaci, podle níž z důvodu, že neproběhla
transformace Honebního společenstva Třebušín do 31. 3. 2003, zaniklo toto honební
společenstvo ex lege. Ministerstvo se stěžovatelem jednalo jako s řádným účastníkem
předmětného správního řízení a zmíněným rozhodnutím ze dne 25. 8. 2010 uznalo podle
příslušných ustanovení starého zákona o myslivosti společenstevní honitbu Třebušín, určilo její
hranice, stanovilo pro ni minimální a normované stavy zvěře a vyslovilo, že se společenstevní
honitba Třebušín uvádí do souladu s novým zákonem o myslivosti (ve smyslu §69 odst. 1
nového zákona o myslivosti).
[14] Následně však ministr zemědělství v přezkumném řízení rozhodnutím ze dne 9. 2. 2011,
č. j. 33715/2010-10000, zrušil uvedená rozhodnutí krajského úřadu ze dne 4. 6. 2009
a Ministerstva zemědělství ze dne 25. 8. 2010 a věc vrátil krajskému úřadu k novému projednání
a rozhodnutí. Učinil tak na základě podnětu Honebního společenstva Kalich Ploskovice
(tj. v podstatě „konkurenčního“ honebního společenstva, které žádalo o uznání vlastní honitby,
do níž byly zahrnuty zčásti stejné pozemky jako do honitby Třebušín). Ministr konstatoval,
že ministerstvo zemědělství se v posuzovaném rozhodnutí nedostatečně vypořádalo
s „posudkem“ geodetické společnosti GEOS v.o.s. Litoměřice z roku 2002 [zřejmě míněna
společnost GEOS, geodetické služby, v. o. s., IČ 00525391, od 1. 1. 2013 GEOS, geodetické
služby, s.r.o.]. Z uvedeného „posudku“ společnosti GEOS, založeného ve správním spise,
vyplývalo, že výměra souvislých honebních pozemků vlastníků v honebním společenstvu
Třebušín nedosahuje 500 ha. Dále ministr vyslovil, že v rozhodnutí ministerstva zcela
absentovalo odůvodnění závěru, podle něhož byla honitba Třebušín uvedena do souladu
s novým zákonem o myslivosti. Krajský úřad proto zavázal, aby doplnil spis o aktuální podklady
obsahující pro posouzení dané otázky relevantní údaje (zejména o stavu pozemků a jejich
vlastnictví). Ministr dále konstatoval, že v řízení musí být rovněž prokázáno, zda návrh na uznání
honitby splňuje i náležitosti uvedené v obecných zásadách tvorby honiteb, tj. v §17
a násl. nového zákona o myslivosti, přičemž tyto údaje je nutné ověřovat ke dni vydání
rozhodnutí o uvedení honitby do souladu s novým zákonem o myslivosti.
[15] Krajský úřad v následně vedeném řízení vydal dne 24. 4. 2012 rozhodnutí, kterým zamítl
návrh na uznání společenstevní honitby Třebušín, odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí
zamítl žalovaný rozhodnutím, které je napadeno v nynějším soudním řízení.
[16] Krajský úřad v tomto řízení prověřoval skutečný aktuální stav členů stěžovatele
a celkovou výměru honebních pozemků ve vlastnictví členů tohoto honebního společenstva.
Jako jeden z podkladů pro své rozhodování si nechal, „z důvodu omezených technických možností
krajského úřadu“, zpracovat od společnosti MK Consult, v.o.s. (IČ 25472593) technickou zprávu
obsahující přehled parcel vlastníků honebních pozemků a sumarizaci parcelních výměr
za vlastníky v honitbě Třebušín. Krajský úřad na základě této technické zprávy (a dalších
podkladů opatřených v průběhu řízení) dospěl k závěru, že výměra všech honebních pozemků
v navrhované honitbě je 2238,4841 ha, z čehož však členové Honebního společenstva Třebušín
vlastní honební pozemky o celkové výměře pouze 203,7757 ha. Konstatoval, že minimální
výměra pro uznání honitby stanovená jak starým, tak novým zákonem o myslivosti je přitom
500 ha (souvislých) honebních pozemků ve vlastnictví žadatele o uznání honitby (eventuálně
ve vlastnictví členů příslušného honebního společenství); otázkou souvislosti honebních
pozemků se krajský úřad již pro nadbytečnost nezabýval.
[17] Stěžovatel v kasační stížnosti mimo jiné odkazuje na „zjištění učiněná ve věci uznání honitby
Třebušín (…) v předcházejícím řízení a vyplývající z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. 8. 2010“
a na rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 9. 2. 2011.
[18] K této námitce Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že je nepřípustná, neboť
ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak zjevně mohl učinit (srov. §104
odst. 4 s. ř. s.). Nad rámec právě uvedeného pak Nejvyšší správní soud dodává, že rozhodnutím
Ministerstva zemědělství ze dne 25. 8. 2010 sice došlo k pravomocnému uznání společenstevní
honitby Třebušín, toto rozhodnutí však bylo později v přezkumném řízení zrušeno ministrem
zemědělství (rozhodnutím, na které sám stěžovatel odkazuje) z výše shrnutých důvodů. Zjištění
vyjádřená v tomto rozhodnutí tak nebyla v následně vedeném správním řízení buď vůbec
použitelná, anebo byla použitelná pouze v omezené míře. Ministr zemědělství zavázal krajský
úřad k tomu, aby doplnil správní spis o aktuální podklady, tj. o aktuální údaje o stavu pozemků,
jejich vlastnictví apod., a aby ve svém rozhodnutí vycházel z těchto podkladů (na rozdíl
od rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. 8. 2010, které vycházelo zejména z podkladů
shromážděných již v roce 2002).
[19] Další stěžovatelovy námitky se týkají údajně nesprávného posouzení právních
otázek krajským soudem. Konkrétně namítá, že v žalobě poukazoval na právní a skutkové
vady v postupu správního orgánu při opatřování podkladů pro jeho rozhodnutí, zejména
pak na to, že posudek od soukromé společnosti, ze kterého správní orgán vycházel, je nesprávný
a založený na nesprávných údajích. Podrobnosti stěžovatel dle svých slov uvedl v žalobě.
Jak je však patrné ze soudního spisu, v příslušné žalobní námitce stěžovatel pouze zpochybnil
možnost správního orgánu opatřit si jako podklad pro své rozhodnutí „soukromoprávní dílo“,
tj. technickou zprávu společnosti MK Consult, v.o.s. Zcela obecně pak k této zprávě uvedl,
že tvoří skutkové i právní závěry, k nimž je oprávněn pouze správní orgán, a že data, z nichž
zpráva vychází, jsou navíc „zcela pochybná a nejsou verifikovatelná postupu v souladu s právem hmotným
ani procesním“.
[20] V otázce hodnocení přípustnosti použití technické zprávy společnosti MK Consult, v.o.s.
coby podkladu pro rozhodování správních orgánů v posuzované věci se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje s krajským soudem. Podle §50 odst. 1 správního řádu může správní orgán jako
podklady pro vydání rozhodnutí použít zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé
správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné
moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Pokud zákon nestanoví pro některý podklad něco
jiného, platí obecně zásada volného hodnocení důkazů (§50 odst. 4 správního řádu). Podle §51
odst. 1 správního řádu pak lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou
vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními
předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.
[21] Jak správně uvedl krajský soud, technickou zprávou, kterou si krajský úřad nechal
zpracovat od společnosti MK Consult, v.o.s., bylo možno provést důkaz ve formě listiny.
Nejedná se sice o listinu veřejnou, pro kterou platí tzv. presumpce správnosti (tj. do okamžiku,
než je prokázán opak, panuje vyvratitelná domněnka o správnosti obsahu takové listiny), nýbrž
o listinu soukromou, principiálně však nic nebrání tomu, aby i takové listiny sloužily jako podklad
pro rozhodování správního orgánu a aby správní orgán skutečnosti v nich uvedené hodnotil
v souladu s pravidlem stanoveným v §50 odst. 4 správního řádu. Se stěžovatelem lze v obecné
rovině souhlasit v tom, že je úkolem správního orgánu, aby ve správním řízení činil skutkové
a právní závěry. Tato činnost by přitom neměla být ryze formální, pokud by si správní orgán
nechával při řešení běžných záležitostí zpracovat zprávy (či analýzy) od soukromoprávních
subjektů a pak by pouze mechanicky přebíral jejich závěry do svých rozhodnutí, docházelo by tím
fakticky k nepřípustné privatizaci výkonu veřejné moci. Zprávu soukromoprávního subjektu
obsahující závěry z jím provedeného zpracování určitého datového souboru, z nějž vyplývají
skutková zjištění významná pro rozhodnutí správního orgánu, je tak možné si obstarat a následně
užít jako podklad pro vydání rozhodnutí jen výjimečně, typicky v případě, kdy správní orgán
potřebuje učinit skutková zjištění, k nimž by pro něj bylo technicky obtížné či nehospodárné
se dobrat vlastními prostředky. Zároveň je nezbytné, aby daná zpráva byla zpracována v podobě
umožňující v maximální možné míře verifikovat postup, kterým její zhotovitel dospěl
ke skutkovým závěrům z ní plynoucím.
[22] Technická zpráva vyžádaná krajským úřadem v nynější věci těmto požadavkům odpovídá.
Krajský úřad si nechal předmětný materiál zpracovat od společnosti MK Consult, v.o.s.,
zabývající se vývojem programového vybavení a poskytováním služeb využívajících geografické
informační systémy. Vedle samotné technické zprávy, obsahující přehled parcel vlastníků
honebních pozemků a sumarizaci parcelních výměr za vlastníky v honitbě Třebušín, předala
uvedená společnost krajskému úřadu související mapové a tabelární přehledy. Vycházela přitom
z dat poskytnutých krajským úřadem. V technické zprávě je pak podrobně a strukturovaně
rozepsáno, jak zpracovatel zprávy došel k závěru o celkové výměře honebních pozemků
ve vlastnictví členů stěžovatele. Skutkové závěry plynoucí ze zprávy tak bezpochyby jsou
verifikovatelné a stěžovatel mohl napadat konkrétní pochybení, ke kterým dle jeho názoru
při zpracování zprávy došlo. Nic takového ale neučinil.
[23] Stěžovatel konkrétně napadá pouze vyřazení některých osob z okruhu členů Honebního
společenství Třebušín pro účely posouzení splnění podmínek vyžadovaných zákonem k uznání
honitby. Úvahu o tom, které osoby je možno považovat za členy honebního společenstva, však
prováděl správní orgán (krajský úřad), nikoliv společnost MK Consult, v.o.s. Ta vycházela
při zpracování technické zprávy z údajů o členství v Honebním společenství Třebušín, které
ji po vlastním šetření poskytl krajský úřad. Krajský úřad pak ve svém rozhodnutí ze dne
24. 4. 2012 podrobně vyložil, které osoby považoval za členy stěžovatele a které nikoliv a z jakých
důvodů.
[24] Stěžovatel pak až v žalobě proti rozhodnutí žalovaného namítl, že správní orgán I. stupně
učinil v rozporu s hmotným právem skutkové zjištění o tom, kdo je či není členem honebního
společenství a contra legem vyloučil jako nečleny řadu osob. Stěžovatel v řízení před krajským
soudem nespecifikoval, v případě kterých konkrétních osob má jejich vyloučení z okruhu členů
honebního společenstva za nezákonné. Pouze obecně uvedl, že „otázku členství upravoval zákon
o myslivosti u vlastníků pozemků v honitbě vždy tak, že jejich nabyvatelé (dědictvím, koupí, či darováním) museli
po převážně rozhodnou dobu sdělit prokazatelně HS, že nehodlají býti jeho členy a pokud tak neučinili, stali
se členy ex lege.“
[25] Krajský soud v reakci na uvedenou žalobní námitku podal ve svém rozsudku výklad
povahy členství v honebním společenstvu, v němž dovodil, že se jedná o specifický
soukromoprávní vztah zakládající „vzájemná práva a povinnosti člena a honebního společenstva, který není
vztahem smluvním ve smyslu závazkového práva, ale vztahem spolkového práva, který, byť spadá do oblasti
práva soukromého, vykazuje oproti běžným občanskoprávním vztahům jistá specifika vyplývající ze zvláštní
právní úpravy.“ Členství v honebním společenstvu dle krajského soudu „nemůže být založeno
jednostranným prohlášením osoby bez dalšího aktu honebního společenstva, jehož má být osoba členem, neboť
jednostranné právní úkony nemohou zavazovat jiné subjekty, není-li to výslovně stanoveno zákonem.
Podle ustanovení §21 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti valná hromada přijímá rozhodnutí o přijetí vlastníka
honebních pozemků přičleněných k honitbě za člena honebního společenstva. Toto ustanovení dopadá na případy,
kdy ve lhůtě stanovené zákonem neoznámí vlastník přičleněného pozemku, že trvá na členství, což je právě
zmiňovaný případ výslovně stanovený zákonem vzniku členství v honebním společenstvu, ale rozhodne se stát
se členem později (srov. §26 odst. 6 zákona o myslivosti). Rovněž tak musí být dědic honebních pozemků
za člena honebního společenstva přijat, neboť přechod členství zákon výslovně nezakotvuje. Členství v honebním
společenstvu po jeho vzniku tak může být založeno jen na základě soukromoprávního aktu, na jehož jedné straně
je úkon směřující k založení členství (přihláška) a na druhé straně úkon akceptující (rozhodnutí valné hromady
o přijetí za člena).“ Vedle citovaných ustanovení nového zákona o myslivosti vycházel krajský soud
rovněž z nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, Pl. ÚS 74/04, a ze dne 6. 3. 2007,
Pl. ÚS 3/06.
[26] Na základě uvedeného právního názoru krajský soud uvedl, že stěžovateli byly doručeny
přihlášky třinácti nových členů v období od 10. 2. 2011 do 15. 12. 2011. Poslední valná hromada
stěžovatele se konala dne 26. 2. 2011, avšak ani na této valné hromadě nebylo hlasováno o přijetí
nových členů, ačkoliv to jako podmínku vzniku členství ukládá nejen zákon o myslivosti,
ale i samotné stanovy stěžovatele ze dne 22. 1. 2008. Vzhledem k tomu, že nedošlo k akceptaci
přihlášek ze strany oprávněného orgánu žalobce (valné hromady), nestaly se tyto osoby členy
stěžovatele a s jejich honebními pozemky nebylo správně v řízení o uznání honitby uvažováno.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel netvrdil ani nedoložil, že by se na základě přihlášky a rozhodnutí
valné hromady stal jeho členem L. Š., neboť honební pozemky získal dědictvím, nelze dle
krajského soudu za člena stěžovatel považovat ani jeho právního nástupce J. D., o jehož přijetí
rovněž nebylo valnou hromadou hlasováno. K paní M. M. krajský soud uvedl, že byla
spoluvlastnicí pozemku (pouze ve výši jedné ideální poloviny), který měl být součástí honitby.
Protože členství je vázáno právě na existenci honebního pozemku nacházejícího se na území
honitby, bylo třeba ke vstupu do honebního společenstva souhlasu i druhého spoluvlastníka
honebních pozemků, který však v daném případě nebyl připojen. Nebylo tak možno považovat
paní Motyčkovou za člena stěžovatele, neboť nemohla sama zatížit pozemky právem honitby.
[27] Stěžovatel se v kasační stížnosti ve vztahu k těmto závěrům krajského soudu omezuje
na následující námitky. Uvádí, že již v rámci správního řízení nesouhlasil s tím, že mezi jeho členy
nebyl počítán pan J. D., jenž v roce 2010 koupil pozemky od L. Š., který zdědil pozemky po paní
B. Pokud ve správním spise není doloženo, že by postupoval v souladu s ustanoveními zákona
upravujícími zisk členství u stěžovatele, pak bylo nutné aplikovat §26 nového zákona o
myslivosti. Totéž platí pro paní M. M. Pokud na její přihlášce absentoval podpis druhého
spoluvlastníka, pak tento rozpor měl odstranit správní orgán postupem podle §26 odst. 5 nového
zákona o myslivosti.
[28] Také tyto námitky neshledal Nejvyšší správní soud důvodnými. V případě pana D.
se stěžovatel dovolává ustanovení §26 nového zákona o myslivosti. Zřejmě je tedy názoru,
že v daném případě měl být aplikován §26 odst. 1 uvedeného zákona, podle nějž „[p]řevede-li člen
honebního společenstva vlastnické právo k honebním pozemkům, které jsou součástí společenstevní honitby, jeho
členství v honebním společenstvu zaniká; nabyvatel těchto pozemků se stává členem honebního společenstva, pokud
do 30 dnů ode dne vzniku jeho vlastnického práva neoznámí písemně honebnímu společenstvu, že s členstvím
nesouhlasí.“ Aby však bylo možné aplikovat citované ustanovení, které skutečně zakládá členství
v honebním společenstvu ex lege, musela by být splněna podmínka, že se jedná o převod
honebních pozemků, které jsou součástí společenstevní honitby. V příslušném období
ale honitba Třebušín nebyla pravomocně uznána. Navíc dědictvím dochází k přechodu
vlastnického práva, nikoliv k jeho převodu (otázku, zda lze citované ustanovení analogicky
aplikovat i na případy přechodu vlastnického práva, nicméně Nejvyšší správní soud nepovažoval
za nezbytné v tomto případě řešit). Stejně tak v případě paní M. se nelze dovolávat ustanovení §
26 odst. 5 nového zákona o myslivosti (podle nějž se spoluvlastníci honebních pozemků, které
jsou součástí společenstevní honitby, musí dohodnout, kdo z nich bude vykonávat práva člena
honebního společenstva, nebo mohou určit společného zmocněnce).
[29] Dále stěžovatel namítl, že poukazoval na extrémně dlouhou dobu správního řízení.
K tomu krajský soud správně uvedl, že tato skutečnost sama o sobě nemůže způsobit
nezákonnost nyní posuzovaného správního rozhodnutí. Stěžovatel v této souvislosti údajně
poukazoval také na skutečnost, že nebylo postupováno v souladu s přechodnými ustanoveními
nového zákona o myslivosti a správního řádu. Žádnou takovou námitku však stěžovatel v řízení
před krajským soudem neuplatnil, a tak je danou kasační námitku nutno považovat
za nepřípustnou.
[30] Stěžovatel konečně také namítl, že rozsudek krajského soud je nepřezkoumatelný.
K tomu lze uvést, že správní soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou. Bylo tedy na stěžovateli,
aby svými dostatečně konkrétními žalobními body vymezil rozsah přezkumu napadených
správních rozhodnutí. Jestliže stěžovatel v žalobě uváděl spíše obecné a vágní námitky, pak nelze
krajskému soudu vyčítat, že se podrobně nezabýval veškerými aspekty předmětné věci (obdobně
viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78). Námitky, které stěžovatel v žalobě uplatnil, krajský soud vypořádal
dostatečně jasně a přesvědčivě.
V. Závěr a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny námitky uplatněné stěžovatelem
nedůvodnými; jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch,
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu