ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.7.2014:54
sp. zn. 1 As 7/2014 – 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyň: a) A. B.,
b) E. F., zastoupených Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem Náměstí 71/11, Valašské
Meziříčí, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: L. F., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 10. 2011, č. j. KUZL 70717/2011, sp. zn. KUSP 60244/2011 ÚP-Ka, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2013, č. j. 30 A
146/2011 – 108,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Otrokovice, odbor stavebního řádu (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím
ze dne 31. 5. 2011, č. j. SÚ/211/2010/26955/2011/ZRA, nařídil žalobkyním odstranění části
jimi vlastněné stavby „Penzion u Formanů“, postavené na pozemku p. č. 126/1
v k. ú. Kvítkovice u Otrokovic. Odvolání žalobkyň proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný
v záhlaví vymezeným rozhodnutím. Následnou žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl
Krajský soud v Brně v záhlaví specifikovaným rozsudkem, který nyní žalobkyně (dále též
„stěžovatelky“) napadají kasační stížností.
[2] Stavební úřad žalobkyním konkrétně nařídil odstranit část nadezdívky a všechny stavební
úpravy s tím související, včetně přesahu střechy (část krovu, oplechování, krytina), které byly
provedeny v rozporu se schválenou projektovou dokumentací, jež je součástí stavebního
povolení č. 2/93 ze dne 11. 1. 1993, č. j. VP/OV/1588/No/Zi. Jednalo se o část ubytovací,
u které je bezprostřední návaznost na zeď mezi domy č. p. 92 a 96 v k. ú. Kvítkovice
u Otrokovic, dále trámy spočívající ve zdi domu č. p. 96 přiléhající ke zdi domu č. p. 92,
dále požární závadu v komíně mezi domy č. p. 96 a č. p. 92 a provedení oplechování zdi domu
č. p. 96 přiléhající ke zdi domu č. p. 92.
[3] Nutno dodat, že se nejedná o první rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění části
stavby „Penzion u Formanů“. K realizaci předmětné stavby došlo již v průběhu let 1993 a 1994,
nyní posuzovanému správnímu rozhodnutí tak předcházela celá řada rozličných správních řízení
týkajících se dané stavby (k jejich podrobnější rekapitulaci blíže viz body [20] až [28] níže).
Předmětem soudního přezkumu bylo již rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2006 (kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobkyň proti rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění části stavby
„Penzion u Formanů“ ze dne 4. 4. 2006). Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9. 2008,
č. j. 30 Ca 200/2006 – 67, uvedená rozhodnutí správních orgánů ze dne 4. 4. 2006 a ze dne
24. 8. 2006 zrušil. Kasační stížnost žalovaného proti zmíněnému rozsudku následně zamítl
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 8. 2009, č. j. 1 As 17/2009 – 101.
[4] Předmětem přezkumu v nyní souzené věci jsou rozhodnutí správních orgánů vydaná
v řízení, které následovalo po zrušení předchozích správních rozhodnutí výše uvedeným
rozsudkem krajského soudu č. j. 30 Ca 200/2006 – 67.
[5] Žalobkyně zároveň s podáním kasační stížnosti navrhly, aby jí Nejvyšší správní soud
přiznal odkladný účinek, ve smyslu §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Nejvyšší správní soud tomuto návrhu vyhověl usnesením ze dne
19. 3. 2014, č. j. 1 As 7/2014 – 49.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
[6] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku shrnul podstatu věci tak,
že jde o dlouholetý sousedský spor mající původ v tzv. občanskoprávních námitkách,
tj. námitkách plynoucích z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám. Konkrétně
se jedná o vlastnické právo ke zdi mezi domy č. p. 92 a 96 v k. ú. Kvítkovice u Otrokovic,
z něhož správní orgány dovozují nutnost souhlasu sousedů s dodatečným povolením stavby
žalobkyň (přičemž takový souhlas nebyl dán). Pravomoc autoritativně rozhodnout
o občanskoprávních námitkách sice patří soudu, avšak pouze tehdy, využijí-li účastníci této
možnosti a návrh civilnímu soudu ve lhůtě stavebním úřadem jim k tomu určené podají.
Neučiní-li tak (jako se to stalo v nyní posuzovaném případě), pak je dána pravomoc stavebnímu
úřadu.
[7] Stavební úřad při posuzování dané otázky vycházel zejména ze znaleckého posudku
Ing. Zbyňka Dumala č. 633/2011/2010 ze dne 5. 4. 2010. Krajský soud pak shledal nedůvodnou
žalobní námitku, podle níž k vypracování uvedeného znaleckého posudku došlo v rozporu
s právním názorem vysloveným v rozsudcích krajského soudu č. j. 30 Ca 200/2006 – 67
a Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 17/2009 – 101. Závěry vyslovené ve zmíněných
rozsudcích totiž nevypovídají nic o tom, kdo konkrétně je vlastníkem sporné zdi mezi domy
č. p. 92 a 96, ale vychází primárně z toho, že v dané věci nebylo možné rozhodnout, aniž by bylo
ze strany stavebního úřadu precizně postaveno najisto, kdo je vlastníkem zdi. Důvodem pro
zrušení původních rozhodnutí v dané věci ze strany krajského soudu byly vady řízení spočívající
v nepřezkoumatelnosti úsudku ohledně toho, zda se jedná o společnou zeď a kdo je jejím
vlastníkem. Tento závěr pak potvrdil i Nejvyšší správní soud. Ohledně znaleckého posudku
Nejvyšší správní soud pouze uvedl, že jeho vypracování není nezbytné pro závěr o vlastnictví zdi
a charakteru zdi mezi domy č. p. 92 a 96, nicméně připustil, že by jeho vypracování usnadnilo
správním orgánům posoudit tuto otázku. Podle krajského soudu zároveň platí, že vypracováním
znaleckého posudku žalobkyně nebyly nijak dotčeny na svých právech, ale naopak objektivní
technické posouzení dané otázky zajistilo vyšší míru ochrany jejich práv. Nedůvodnou shledal
také námitku, podle které žalobkyním nebyla poskytnuta možnost se k předmětnému znaleckému
posudku vyjádřit.
[8] Podle krajského soudu nepochybily správní orgány ani při hodnocení stanoviska
předloženého žalobkyněmi a označeného jako zaměření skutečného stavu a tvaru domu č. p. 92
ze dne 25. 5. 2010, vyhotovené J. K. a potvrzené Ing. Z. Z., ze kterého mělo vyplynout, že mezi
domy č. p. 92 a 96 se nacházela jedna zeď a že nadezdívka se celá nacházela na zdi domu č. p. 92,
tedy ve vlastnictví žalobkyň. Jak stavební úřad, tak žalovaný se s těmito podklady vypořádali a
dospěli k závěru, že uvedené zaměření obsahově ani formálně nevyvrací závěry znaleckého
posudku Ing. Dumala. K uvedenému hodnocení krajský soud dodal, že z daného zaměření
vyplývá pouze to, že vnitřní nosná stěna domu č. p. 92 stojí v celém rozsahu na pozemku p. č. st.
pl. 126/1, z čehož nelze dovozovat, že k dodatečnému stavebnímu povolení není nutný souhlas
sousedů.
[9] Krajský soud se dále plně ztotožnil s odůvodněním stavebního úřadu ohledně
nemožnosti aplikovat v daném případě §135 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (dále též pouze „stavební zákon“), kterého mělo být podle žalobkyň užito
k odstranění požární závady na komínu mezi domy č. p. 92 a 96.
[10] Žalobkyně v doplnění žaloby poukázaly rovněž na údajná pochybení správních orgánů,
ke kterým mělo dojít při zrušení kolaudačního rozhodnutí na předmětnou stavbu v roce 1998.
Těmito námitkami se krajský soud blíže nezabýval s tím, že právní předchůdci žalobkyň
(J. a E. F.) se mohli proti zrušení kolaudačního rozhodnutí bránit správní žalobou, pokud s ním
nebyli srozuměni. To se nestalo a v nyní souzené věci již nelze tento deficit dohnat, neboť jeho
předmětem je přezkum rozhodnutí o odstranění části stavby jako výsledku řízení o vydání
dodatečného stavebního povolení. Dané doplnění žaloby bylo navíc učiněno nad rámec
žalobních bodů po uplynutí dvouměsíční (koncentrační) lhůty.
III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a ve vyjádření žalovaného
[11] Stěžovatelky podaly dne 20. 1. 2014 blanketní kasační stížnost, kterou k výzvě Nejvyššího
správního soudu doplnily dne 24. 2. 2014. V doplnění kasační stížnosti předně zpochybnily závěr
žalovaného a stavebního úřadu, podle nějž jim nesvědčí vlastnické či jiné právo ke zdi mezi domy
č. p. 92 a 96, které by je opravňovalo provést spornou část stavby. Poukázaly na stanovisko
vyhotovené Ing. J. K. a potvrzené oprávněným inženýrem Ing. Z. Z., z nějž dle jejich názoru
vyplývá, že mezi uvedenými domy se nenachází dvě zdi, ale jedna zeď. Z provedeného digitálního
měření má dále vyplývat, že spára na jižní straně netvoří hranici mezi domy a že nadezdívka se
celá nachází na zdi domu č. p. 92, tedy ve vlastnictví stěžovatelek.
[12] Krajský soud dle stěžovatelek nepřihlédl k §51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, podle nějž lze k provedení důkazů využít všech prostředků, které jsou vhodné ke zjištění
stavu věci a které nebyly získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Znalecký
posudek tedy nemá v procesu dokazování privilegované postavení. Stěžovatelkami předložené
stanovisko tak sice nelze považovat za (oponentní) znalecký posudek k posudku znalce
Ing. Dumala, na němž založily své závěry správní orgány, povinností stavebního úřadu,
žalovaného i soudu však bylo se s tímto stanoviskem řádně vypořádat, k čemuž dle stěžovatelek
nedošlo.
[13] Stěžovatelky dle svého tvrzení jak ve správním řízení, tak v žalobě uvedly konkrétní
důvody, kterými jimi předložená listina vyvrací závěry znaleckého posudku, tj. že postup znalce
při stanovení tloušťky a skladby středních zdí mezi domy č. p. 92 a 96 je „přinejmenším velmi
nepřesný, ne-li amatérský“. Naproti tomu předložené zaměření jasně definuje průběh a tloušťku
střední zdi ve vazbě na rozsah stavby v době prodeje. Soudní znalec se přitom k uvedenému
dokladu vůbec nevyjádřil, ač jej k tomu stavební úřad vyzval. Stejně tak se dle stěžovatelek
správní orgány nevypořádaly ani s vyjádřením Ing. J. K. a Ing. Z. L. ze dne 10. 6. 2010, kteří na
základě skutečného stavu a tvaru stavby č. p. 92 postavené v roce 1922 konstatovali, že dvorní
vestavba v plném rozsahu navazuje na stávající dvorní stěnu na severní stavbě domu č. p. 92.
Z toho má vyplývat, že na základě kupní smlouvy z roku 1926 byl odprodán pozemek kopírující
stávající obvodovou stěnu dvorní stavby při severní hranici dnešního pozemku p. č. st. 126/1 a
tudíž celá vnitřní nosná stěna stojí v celém rozsahu na zmíněném pozemku, jenž je ve vlastnictví
stěžovatelek.
[14] Ve vztahu k druhému důvodu, pro nějž bylo nařízeno odstranění předmětné části stavby,
tj. k existenci požární závady, je dle stěžovatelek napadený rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Stěžovatelky ve správní žalobě
poukazovaly na skutečnost, že danou závadu nebylo možné odstranit, neboť stavební úřad
odmítl postup podle §135 stavebního zákona, tedy uložení strpění vstupu k zazdění a zrušení
komína spoluvlastníkům sousední nemovitosti. Krajský soud podle nich s touto námitkou řádně
nevypořádal. Z předchozích rozsudků krajského soudu a Nejvyššího správního soudu vydaných
v této věci je přitom patrné, že jiný přístup ke komínu za účelem odstranění závad než ze strany
sousedů není možný.
[15] Stěžovatelky konečně také vytkly krajskému soudu, že se nezabýval napadeným
rozhodnutím žalovaného v kontextu toho, že správní řízení probíhají de facto již od roku 1998.
Tehdy stavební úřad v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti postupu správních
úřadů a po uplynutí tříleté promlčecí lhůty dodatečně rozeslal domnělým opomenutým
účastníkům kolaudačního řízení kolaudační rozhodnutí k předmětné stavbě (vydané v roce 1995),
přičemž ti proti němu podali odvolání. Tento postup označil za nepřijatelný i Veřejný ochránce
práv, jehož zprávu stěžovatelky přiložily ke správní žalobě. Soud se nezabýval ani námitkou
vznesenou stěžovatelkami v doplnění žaloby, podle níž je třeba posoudit, zda kolaudační
rozhodnutí k předmětné stavbě z roku 1995 není v právní moci.
[16] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry krajského
soudu. Připomněl, že krajský soud zrušil v předchozím soudním řízení rozhodnutí stavebního
úřadu o odstranění části předmětné stavby a navazující rozhodnutí žalovaného z roku 2006
z důvodu, že stavební úřad si v otázce vlastnictví zdi mezi domy č. p. 92 a č. p. 96 učinil
nepřezkoumatelný úsudek. Proto při novém projednání věci stavební úřad v řízení postupoval
dle právního názoru soudu a nechal vypracovat jako podklad pro rozhodnutí nový znalecký
posudek, kterým bylo konstatováno, že mezi objekty č. p. 92 a č. p. 96 není jedna společná zeď,
ale dvě samostatné zdi, postavené vedle sebe, oddělené mezerou. Na základě tohoto nového
podkladu pro rozhodnutí stavební úřad posoudil stěžovatelkami předložené důkazy a dospěl
k závěru, že znalecký posudek je pro stavební úřad v předmětné věci věrohodný a stěžovatelkami
předložené důkazy obsahově ani formálně jeho závěry nevyvrátily. Stavební úřad na základě
svého úsudku dospěl k závěru, že stavebníkům svědčí právo provést stavbu na jejich zdi
o tloušťce 15 cm, která je součástí domu č. p. 92, ale neopravňuje je k realizaci stavby na zdi
o tloušťce 30 cm, která je součástí domu č. p. 96. Žalobkyně však v průběhu řízení doklady, které
by je opravňovaly k provedení stavby na cizí nemovitosti, nepředložily. Žalovaný, který ve věci
rozhodoval jako odvolací orgán, následně dospěl k závěru, že stavební úřad postupoval v řízení
v souladu se zákonem. Důkazy, které byly pro řízení soustředěny, se stavební úřad zabýval
dostatečně a v odůvodnění svého rozhodnutí své úvahy, kterými byl veden při hodnocení
podkladů pro rozhodnutí, dostatečně, jasně a srozumitelně popsal. Na rozdíl od stěžovatelek
nepovažoval stavební úřad, odvolací orgán, ba ani soud znalecký posudek za „amatérský“.
[17] K nesprávnému posouzení požární závady, jako druhého důvodu pro odstranění
předmětné části stavby, žalovaný uvedl, že odůvodnění soudu není nesrozumitelné,
ani nedůvodné. Stěžovatelkami zmiňovaným uložením strpěním vstupu k zazdění a zrušení
komína spoluvlastníkům sousední nemovitosti k odstranění požární závady způsobené
stavebníkem při provádění stavby „Penzion u Formanů“ se jak stavební úřad, tak žalovaný i soud
zabývali dostatečně. Ze spisu je zřejmé, že stěžovatelky nevyzvaly spoluvlastníky sousední
nemovitosti k umožnění provedení nezbytných úprav v konkrétním termínu a za konkrétních
podmínek. Stěžovatelky tedy ani v této věci neprojevily dostatek snahy o odstranění požární
závady způsobené jejich stavbou.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud shrnuje, že stavební úřad nyní napadeným rozhodnutím nařídil
stěžovatelkám odstranit část stavby „Penzion u Formanů“ (k jejímu bližšímu vymezení viz bod
[2] výše). Jedná se o stavební úpravy, k nimž došlo již v průběhu let 1993 a 1994, a tak je pro lepší
porozumění posuzované věci nejprve třeba podat alespoň stručný přehled správních řízení,
která předcházela nynějšímu rozhodnutí.
[20] Jak Nejvyšší správní soud ověřil ze správního spisu, stavební úřad vydal stavební povolení
na stavbu „Penzion u Formanů“ dne 11. 1. 1993. Podle uvedeného povolení a přiložené
projektové dokumentace měla stavba spočívat v rekonstrukci části domu č. p. 92 stojícího
na ul. Osvobození v Otrokovicích. Deklarovaným účelem rekonstrukce bylo vybudování
penzionu s ubytovací kapacitou 8 osob, který by byl propojen s vinárnou, jež byla v suterénu
domu zřízena již dříve. Stavební povolení zároveň stanovilo, že stavba bude umístěna
na pozemku st. pl. 126/1.
[21] Majitelé sousedního domu č. p. 96 adresovali právním předchůdcům stěžovatelek
(manželům J. a E. F.) a stavebnímu úřadu v letech 1993 a 1994 několik stížností na průběh
rekonstrukce. Například v přípise zaslaném stavebnímu úřadu dne 25. 3. 1994 uvedli, že „bez
jakékoliv dohody s námi byla provedena nádstavba na naší zdi ve výšce cca. 60 cm a tím nebyl dodržen stavební
projekt“. V dalším přípise (ze dne 27. 4. 1994) spolumajitelka domu č. p. 96 paní Š. upozornila
stavební úřad kromě jiného na to, že do zdi domu č. p. 96 byly v průběhu přestavby penzionu u
Formanů zabudovány trámy a dále že došlo k narušení komína v daném domě.
[22] Stavební úřad následně zahájil řízení o odstranění části stavby (dne 30. 5. 1994), v jehož
průběhu manželé F. připustili, že rekonstrukce jejich domu neproběhla plně v souladu
s projektovou dokumentací, podle jejich názoru se však jednalo o drobné změny. Zároveň
zpochybnili tvrzení majitelů domů č. p. 96 o vlastnictví předmětné zdi. Rozhodnutím ze dne
21. 7. 1994 stavební úřad nařídil manželům F. odstranění části stavby „Penzion u Formanů“
provedené v rozporu s projektovou dokumentací. Uvedené rozhodnutí však rozhodnutím ze dne
6. 12. 1994 zrušil Okresní úřad Zlín. Rozhodnutí Okresního úřadu Zlín poté částečně změnilo
Ministerstvo hospodářství ČR rozhodnutím ze dne 24. 2. 1995 (vydaným v přezkumném řízení).
V návaznosti na toto rozhodnutí stavební úřad věc nově projednal a dne 3. 11. 1995 rozhodl o
dodatečném povolení části stavby (nadezdění zdi mezi domy č. p. 92 a 96). Uvedené rozhodnutí
však bylo zrušeno Okresním úřadem Zlín rozhodnutím ze dne 23. 10. 1998.
[23] V mezidobí (dne 20. 2. 1995) vydal stavební úřad na žádost manželů F. kolaudační
rozhodnutí, kterým jim povolil užívání předmětné stavby pod označením „Penzion Eva club“.
V roce 1998 stavební úřad uvedené kolaudační rozhodnutí dodatečně zaslal vlastníkům domu
č. p. 96 s tím, že jsou jim zachována jako účastníkům řízení veškerá práva, jak je uvedeno
v poučení daného rozhodnutí. Proti kolaudačnímu rozhodnutí následně podali dva z majitelů
domu č. p. 96 odvolání, kterému Okresní úřad Zlín rozhodnutím ze dne 23. 10. 1998 vyhověl a
kolaudační rozhodnutí zrušil. Okresní úřad konstatoval, že stavba nebyla provedena v souladu
s projektovou dokumentací a že se nejednalo o nepodstatné změny. Změna spočívající v nástavbě
zdi mezi domy č. p. 92 a 96 o 56,3 cm oproti schválené dokumentaci je změnou, která vyžadovala
stavební povolení a měla tak být projednána v řízení podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona. Okresní úřad dále stavebnímu úřadu vytkl, že přes upozornění vlastníků sousední
nemovitosti povolil užívání stavby, jejíž provedení nebylo v souladu s požárními předpisy.
Odkázal přitom na upozornění okresního požárního rady ze dne 24. 3. 1995, podle nějž trámy
zabudované v komínovém průduchu brání řádnému a nerušenému užívání stavby.
[24] Stavební úřad zahájil nové řízení o odstranění části stavby „Penzion u Formanů“
oznámením ze dne 9. 2. 2000. V letech 2001 a 2002 vydal stavební úřad rozhodnutí o odstranění
části stavby, která byla v obou případech zrušena odvolacím orgánem. V roce 2005 rozdělil
stavební úřad řízení na dvě části. Jedna část se týkala dispozičních vnitřních změn provedených
v rozporu s projektovou dokumentací, druhá se týkala nadezdívky a stavebních úprav
s tím souvisejících, které bezprostředně navazují na zeď mezi domy č. p. 92 a 96. Předmětem
řízení v nyní souzené věci je řízení o odstranění části nadezdívky a stavebních úprav
s tím souvisejících.
[25] V rozhodnutí o odstranění části stavby ze dne 4. 4. 2006 stavební úřad svůj závěr o tom,
že sporná zeď mezi domy č. p. 92 a 96 je „společná“, odůvodnil odkazem na dokumenty týkající
se historie těchto staveb nalezené ve státním archivu. Krajský soud v rozsudku
č. j. 30 Ca 200/2006 – 67 shledal odůvodnění daného závěru ze strany stavebního úřadu
i žalovaného nepřezkoumatelným. Řádně nebyla podle krajského soudu vypořádána ani námitka
stěžovatelek o nemožnosti odstranění požární závady bez součinnosti sousedů. Nejvyšší správní
soud rozsudkem č. j. 1 As 17/2009 – 101 zamítl kasační stížnost žalovaného proti uvedenému
rozsudku krajského soudu.
[26] V průběhu navazujícího správního řízení stavební úřad oslovil Ing. Zbyňka Dumala,
znalce v oboru stavebnictví, autorizovaného inženýra pro pozemní stavby, s žádostí
o vypracování znaleckého posudku, který by umožnil stanovení vlastnictví sporné zdi. Znalec
po ohledání místa a znaleckém průzkumu provedeném dne 31. 3. 2010 a po prostudování
materiálů poskytnutých stavebním úřadem dospěl k závěru, že mezi předmětnými objekty jsou
dvě samostatné zdi o tloušťce 30 cm (zeď ze strany objektu č. p. 96) a 15 cm (zeď ze strany
objektu č. p. 92). Blíže viz jeho znalecký posudek ze dne 5. 4. 2010, č. 633/211/2010.
[27] V reakci na tento znalecký posudek předložily stěžovatelky stavebnímu úřadu
„stanovisko“ J. K. (zaměstnance společnosti GEOZET s.r.o.) a Ing. Z. L. z 10. 6. 2010,
odkazující na provedené geodetické zaměření mezi domy č. p. 92 a 96 ze dne 25. 5. 2010.
„Zaměření skutečného stavu a tvaru č. p. 92“ je podepsáno Ing. L. Z., úředně oprávněným
zeměměřickým inženýrem. Ve zmíněném stanovisku je konstatováno, že mezi uvedenými domy
se nachází pouze jedna zeď, která je v suterénu tl. 450 mm, v přízemí však ustupuje na stěnu tl.
300 mm (směrem severním) a v podkroví následně stěna tl. 150 mm doznává ustoupení směrem
jižním. I kdyby tak sporná stěna byla postavena jako společná se střední osou (v přízemí stěna tl.
300 mm), v podkroví již je stěna tl. 150 mm v plném rozsahu na pozemku přiléhajícím ke st. pl.
126/1 k. ú. Kvítkovice u Otrokovic. Podle stěžovatelek se tedy sporná nadezdívka celá nachází
na zdi domu č. p. 92.
[28] Stavební úřad se následně obrátil na Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně (dále
jen „inspektorát“) s několika dotazy týkajícími se předloženého zaměření skutečného stavu.
Kromě jiného se dotazoval, zda může být předložené zaměření pro stavební úřad dokladem pro
rozhodování o dané hranici mezi pozemky a s tím související umístění zdi mezi domy a dále
na význam skutečnosti, že v zaměření je uvedena jako stanovená mezní polohová chyba 0,40 m.
Inspektorát ve svém sdělení stavebnímu úřadu poukázal na skutečnost, že předmětné „zaměření
skutečného stavu a tvaru č. p. 92“ nesplňuje základní náležitost vyžadovanou §12 zákona
č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví, neboť není řádně ověřeno, že náležitostmi a přesností odpovídá
právním předpisům a podmínkám dohodnutým s objednatelem. K dotazu na stanovenou mezní
polohovou chybu podal inspektorát stručný výklad teorie pravděpodobnosti a vyrovnávacího
počtu. Konstatoval, že v katastru nemovitostí se souřadnice podrobných bodů polohopisu určují
s přesností, která je dána základní střední souřadnicovou chybou m
xy
= 0,14 m
(což si lze představit jako plochu kruhu o poloměru 14 cm, o které tvrdíme, že zde všude může
určený bod být). Jako mezní souřadnicová chyba u
xy
je pak stanoven dvojnásobek základní
souřadnicové chyby m
xy
a jako mezní polohová chyba násobek druhé odmocniny čísla
2 u
xy
(tj. 40 cm).
[29] Dne 31. 5. 2011 vydal stavební úřad nyní posuzované rozhodnutí o odstranění části
stavby „Penzion u Formanů“. Rozhodnutí vydal na základě §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona, podle nějž nařídí stavební úřad vlastníku stavby odstranění „stavby nebo zařízení postavené
bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník
prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry
územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy
chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné
povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako
k žádosti o stavební povolení“ [pozn. soudu – vzhledem k tomu, že předmětné řízení o odstranění
stavby bylo zahájeno ještě za účinnosti zákona č. 50/1976 Sb., postupovaly správní orgány
v tomto řízení podle zákona č. 50/1976 Sb. i po nabytí účinnosti zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (v souladu s §190 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb.);
v rozsudku užívaná zkratka „stavební zákon“ proto odkazuje na zákon č. 50/1976 Sb.].
[30] Stavební úřad předně konstatoval existenci rozporů části stavby s vydaným stavebním
povolením, které byly dostatečně prokázány již v předchozích řízeních. Při realizaci stavby tak
došlo v rozporu se stavebním povolením k navýšení úrovně hřebene pultové střechy
nadezdívkou na stav + 6,75 m oproti povolenému stavu + 5,85 m od ± 0,00, dále k přesahu
střechy (části krovu, oplechování, krytiny) na pozemek st. č. 126/2 o 200 mm a konečně také
k zásahu do zdi sousedního domu č. p. 96 a do komína mezi domy č. p. 92 a 96. Posledně
uvedený zásah má pak rovněž „požární aspekty“.
[31] Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení o odstranění části stavby stavebník podal žádost
o dodatečné povolení stavby, bylo povinností stavebního úřadu posoudit:
• zda stavebník předložil podklady a doklady (vyžádané stavebním úřadem) v rozsahu jako
k žádosti o stavební povolení;
• a dále zda stavebník prokázal soulad s veřejným zájmem.
Stavební úřad dospěl k závěru, že nebyla splněna ani jedna z těchto podmínek.
[32] Nesplnění podmínky spočívající v předložení dokladů v rozsahu jako pro stavební
povolení spatřoval stavební úřad v tom, že stěžovatelky (a ani jejich právní předchůdci) nebyly
schopny prokázat splnění podmínek plynoucích z §58 odst. 2 stavebního zákona. Podle
uvedeného ustanovení stavebník „musí prokázat, že je vlastníkem pozemku nebo stavby anebo
že má k pozemku či stavbě jiné právo, které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu, provést změnu
stavby anebo udržovací práce na ní.“
[33] V této souvislosti byla sporná zejména otázka, zda stavebníkovi svědčilo právo provést
stavbu na zdi mezi domy č. p. 92 a 96. Majitelé domu č. p. 96 namítají, že stavba neoprávněně
zasahuje do „jejich zdi“, již od doby, kdy probíhala realizace stavby. Stavební úřad se tak
opakovaně pokoušel o dohodu mezi stranami sporu ohledně této občanskoprávní námitky
a vybízel je k podání žaloby k civilnímu soudu. Vzhledem k tomu, že k podání takové žaloby
nikdy nedošlo, bylo na stavebním úřadu, aby si úsudek o dané námitce učinil sám
(srov. §137 odst. 3 stavebního zákona).
[34] Původně stavební úřad dovodil, že se jedná o společnou zeď a že k právu provést na zdi
stavbu je nutný souhlas všech spoluvlastníku zdi. V řízení vedeném po zrušení jeho rozhodnutí
rozsudkem krajského soud č. j. 30 Ca 200/2006 – 67 tento závěr korigoval tak, že mezi domy
č. p. 92 a 96 není společná zeď, ale dvě samostatné zdi oddělené mezerou. Dále konstatoval,
že zásah nadezdívkou, přesahem střechy a ukotvením trámů se dotýká i zdi situované blíže
k domu č. p. 96. Vzhledem k tomu, že přestavba zahrnující tyto zdi měla proběhnout v období
cca. po roce 1931, vycházel stavební úřad při posuzovaní otázky vlastnictví těchto zdí
z §293, 297 a 404 zákona č. 946/1811 Sb. z.s., obecného zákoníku občanského. Na základě
těchto ustanovení dovodil, že zmíněné zdi jsou integrální součástí staveb, které ohraničují. Zeď,
která je blíže domu č. p. 96, je tedy ve vlastnictví vlastníků domu č. p. 96.
[35] Stěžovatelky s tímto závěrem nesouhlasí a argumentují, že stěna, na kterou navazuje
předmětná nadstavba, je v jejich vlastnictví (blíže viz shrnutí v bodech [11] až [13] výše).
[36] Stěžovatelky oponují závěru správních orgánů (potvrzeného krajským soudem)
o existenci dvou samostatných zdí mezi domy č. p. 92 a 96 zejména odkazem na stanovisko p. K.
a p. L. K tomu Nejvyšší správní soud předně uvádí, že není pravdou, že by krajský soud toto
stanovisko v rozporu s §51 odst. 1 správního řádu pominul. Krajský soud se žalobní námitkou,
podle níž správní orgány nezohlednily zaměření skutečného stavu a tvaru domu č. p. 92 p. K.
a potvrzené p. Z., podrobně zabýval na stranách 10-12 napadeného rozsudku. Dovodil, že toto
stanovisko nijak nevyvrací závěry plynoucí ze znaleckého posudku p. Dumala (z nějž ve svých
rozhodnutích vycházely správní orgány). Znaleckému posudku přitom nepřiznal žádné
„privilegované“ důkazní postavení, jak namítají stěžovatelky, pouze po posouzení předmětného
stanoviska dovodil, že z předloženého zaměření nijak jednoznačně nevyplývá, že se mezi domy č.
p. 92 a 96 nenachází dvě zdi, ale jen jedna zeď. Podle krajského soudu tak z předloženého
geodetického zaměření vyplývá v podstatě pouze to, že vnitřní nosná stěna stojí v celém rozsahu
na pozemku p. č. st. pl. 126/1. Z toho však nelze dovozovat, že k dodatečnému stavebnímu
povolení není nutný souhlas sousedů.
[37] Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a doplňuje k němu následující.
V první řadě považuje za problematické jednoznačné závěry stěžovatelek, podle nichž se nachází
těšně za hranicí jejich pozemku zeď o tl. 150 mm, vyvozované z geodetického zaměření, jestliže
byla u zaměření mezní polohová chyba stanovena na 0,40 m (k tomu blíže viz výklad v bodě [28]
výše). Dále, i kdyby odpovídala skutečnosti tvrzení obsažená ve stanovisku p. K. a p. L., podle
nichž se mezi předmětnými domy nachází pouze jedna zeď, jejíž část na úrovni podkroví se celá
nachází nad pozemkem stěžovatelek, samo o sobě by to nic nevypovídalo o tom, kdo
je vlastníkem příslušné zdi (či její části).
[38] Bylo-li by prokázáno, že mezi domy č. p. 92 a 96 se skutečně nachází pouze jedna zeď,
vedlo by to pouze k potvrzení původně stavebním úřadem zastávaného názoru, že se jedná o zeď
společnou. Při určování jejího vlastnictví by totiž bylo na místě aplikovat ustanovení obecného
zákoníku občanského (tedy občanského zákoníku účinného v době, kdy došlo k jejímu
zbudování) upravující tzv. rozhrady, tj. překážky oddělující hranice dvou pozemků. Dle §854
obecného zákoníku občanského mohly být takovými rozhradami například „brázdy, ploty dělané
i samorostlé, ohrady, zdi, soukromé potoky, stoky“, přičemž zákon stanovil vyvratitelnou domněnku,
že se nacházejí ve „společném vlastnictví“ majitelů pozemků, na jejichž pomezí se nacházejí.
[39] Uvedené ustanovení se aplikovalo rovněž na případy, kdy dvě budovy oddělovala
společná zeď, jejíž vlastnictví nebylo možné určit. Pozdější občanské zákoníky sice obdobný
institut neupravovaly, avšak podle judikatury Nejvyššího soudu nemá tato skutečnost vliv
na trvání takto jednou založeného spoluvlastnického vztahu. Například v rozsudku ze dne
20. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2097/2006, Nejvyšší soud konstatoval, že „v době před 1. 1. 1951 nebylo
vyloučeno spoluvlastnictví zdi oddělující sousedící stavby rozdílných vlastníků. Na trvání tohoto zvláštního
spoluvlastnického vztahu nemá vliv skutečnost, že občanské zákoníky z roku 1950 a 1964 možnost takového
vztahu neupravují“. V rozsudku ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2005/2010, Nejvyšší soud
doplnil, že „pro tento postup hovoří především to, že spoluvlastnictví dělící zdi lze zásadně považovat
za spravedlivé uspořádání vztahu mezi vlastníky sousedních domů, tvořících původně dům jediný, neboť
pro každého z nich plní zeď stejnou funkci – ukončuje jeho dům, a každý z nich má tudíž na jejím vlastnictví
rovnocenný zájem. Tomuto pohledu nasvědčuje též skutečnost, že právní domněnku spoluvlastnictví dělící zdi
(a rozhrad vůbec) zakotvuje i nový ObčZ (zákon č. 89/2012 Sb.) v §1024 odst. 1“ (srov. také Spáčil,
J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, s. 181-183).
[40] Také v nynějším případě přitom lze dnes již jen stěží určit, na kterém z pozemků byla
sporná zeď mezi domy č. p. 92 a 96 postavena. Stěžovatelky ve správním řízení i v řízení před
krajským soudem argumentovaly „kupní smlouvou z roku 1926“, kterou „původní vlastníci manželé V.
(…) odprodali přiměřené části svých pozemků manželům Ch.“. Mají tak zřejmě na mysli kupní smlouvu
ze dne 4. 1. 1924, kterou manželé V. prodali manželům Ch. „nově utvořenou stavební částici parc. čís.
126/2 vložka číslo : 500 v Kvítkovicích, s domkem čís. 96 o výměře 3 ary 44 m
2
, jak takto vznikla rozdělením
původní stavební částice čís. 126 na stavební částici 126/1 a 126/2 a jak zakreslena jest v situačním nákresu
evidence katastru (…).“ Z uvedené smlouvy však nijak neplyne, že by si manželé V. a manželé Ch.
upravili režim vlastnictví ke zdi oddělující jejich domy odchylně oproti režimu předpokládaném
tehdy účinným §854 obecného zákoníku občanského. Stejně tak nelze přesně určit, kudy vedla
hranice pozemků a zda se nacházela tehdejší hraniční zeď mezi domy č. p. 92 a 96 pouze na
některém z nich, případně na kterém, z kopie výkazu ploch založené ve spisu. Nelze tak
přisvědčit argumentaci stěžovatelek, podle níž celá vnitřní nosná stěna dvorní vestavby, která
navázala na stávající dvorní stěnu na severní straně domu č. p. 92, se prokazatelně nachází na
pozemku p. č. st. 126/1, tedy ve vlastnictví stěžovatelek.
[41] Nutno připomenout, že bylo úkolem stěžovatelek, aby v řízení o odstranění stavby
prokázaly, že jim (respektive jejich právním předchůdcům) svědčilo právo provést stavbu na zdi
mezi domy č. p. 92 a 96, pokud chtěly, aby stavební úřad dodatečně povolil příslušnou část stavby
prokazatelně provedenou v rozporu s projektovou dokumentací. Nejvyšší správní soud
je ve shodě se stavebním úřadem, žalovaným i krajským soudem názoru, že se jim to nepodařilo.
[42] Ohledně podmínky souladu s veřejným zájmem stavební úřad v posuzovaném
rozhodnutí poukázal na rozpor s veřejným zájmem na dodržení požární bezpečnosti stavby.
Konstatoval, že úpravami provedenými stavebníkem v průběhu realizace stavby, které jsou
v rozporu s projektovou dokumentací, stavebník mimo jiné zasáhl do komínového tělesa
nacházejícího se mezi domy č. p. 92 a 96, přičemž tyto úpravy měly na stavbu negativní vliv
z hlediska požární bezpečnosti. Tyto závady dosud nebyly odstraněny.
[43] K stěžovatelkám navrhovanému řešení v podobě zazdění a zrušení komínu stavební úřad
uvedl, že tím by došlo pouze k částečné nápravě, protože prostupující trámy nosné konstrukce
mezonetu z požární dělící zdi stěžovatelky nejsou ochotny odstranit (a ani to nenavrhují).
[44] K námitce stěžovatelek, že požární závadu nelze odstranit bez součinnosti sousedů,
a tak by měl stavební úřad postupovat podle §135 odst. 1 stavebního zákona a uložit majitelům
domu č. p. 96 strpění provedení těchto prací, uvedl stavební úřad následující. Připustil, že úvaha
o možné aplikaci §135 odst. 1 stavebního zákona je v zásadě na místě, neboť odstranění
předmětné požární závady není možné provést kompletně ze strany domu č. p. 92. Stěžovatelky
však dle stavebního úřadu dosud nijak nepřistoupily k realizaci těchto prací, zejména nevyzvaly
vlastníky sousední nemovitosti k umožnění nezbytných úprav v konkrétním termínu
a za konkrétních podmínek. Není tedy ani zjištěno, že by vlastníci sousední nemovitosti odepřeli
umožnit konkrétní navržené úpravy. Stavební úřad proto označil případné využití postupu
dle §135 cit. zákona za předčasné, neboť by musel ukládat povinnost strpět blíže neurčený
postup.
[45] Stavební úřad vážil rovněž proporcionalitu zásahu do dotčených základních práv, který by
aplikací §135 stavebního zákona vznikl. Poukázal na to, že před vznikem požární závady měli
vlastníci domu č. p. 96 komín použitelný, zatímco nyní jej používat nelze a zazděním by se stal
nepoužitelný trvale. Proto označil zásah do vlastnických práv vlastníků sousední nemovitosti
aplikací uvedeného ustanovení za aktuálního stavu a způsobem navrženým stěžovatelkami
(tj. zazděním a zrušením komína) také za nepřiměřený.
[46] Podle stěžovatelek se krajský soud s jejich žalobními námitkami směřujícími proti těmto
závěrům stavebního úřadu (aprobovaným žalovaným) ve svém rozsudku nevypořádal (viz bod
[14] výše). S tím však Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Krajský soud na str. 10 napadeného
rozsudku shrnul závěry stavebního úřadu týkající se dané otázky a konstatoval,
že se s odůvodněním stavebního úřadu ohledně neaplikace §135 stavebního zákona plně
ztotožnil. V postupu stavebního úřadu dle krajského soudu nelze spatřovat nerespektování
právního názoru vysloveného v předchozích rozsudcích krajského soudu a Nejvyššího správního
soudu, neboť oba soudy stavebnímu úřadu v rozsudcích pouze uložily, aby podrobněji
vyhodnotil, zda není na místě aplikovat postup podle §135 stavebního zákona.
[47] Jestliže stěžovatelky v kasační stížnosti dále namítají, že jiný přístup ke komínu za účelem
odstranění závad než ze strany sousedů není možný, pak je nutno uvést, že stavební úřad ve svém
rozhodnutí tento závěr nijak nepopírá. Stavební úřad pouze uvedl, že postup podle §135
stavebního zákona považuje za aktuálního stavu za předčasný a že by představoval nepřiměřený
zásah do vlastnických práv majitelů sousedního domu č. p. 96. Nejvyšší správní soud (stejně jako
krajský soud) s výše shrnutou argumentací správního orgánu plně souhlasí.
[48] Stěžovatelky konečně také namítly, že krajský soud se nezabýval napadeným rozhodnutím
žalovaného v kontextu toho, jak dlouho již probíhají řízení o odstranění části stavby „Penzion
u Formanů“, a dále že se nezabýval údajnou nezákonností zrušení kolaudačního rozhodnutí
vydaného k předmětné stavbě dne 20. 2. 1995 (tj. rozhodnutí Okresního úřadu Zlín ze dne
23. 10. 1998).
[49] K uvedené kasační námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že není pravdou, že by krajský
soud příslušnou žalobní námitku pominul. Na stranách 7 a 8 svého rozhodnutí jasně vysvětlil,
z jakých důvodů se otázkou zákonnosti zmíněného rozhodnutí Okresního úřadu Zlín v nynějším
řízení nelze blíže zabývat. Krajský soud předně konstatoval, že daný žalobní bod byl uplatněn
po lhůtě stanovené v §72 odst. 1 s. ř. s., dále poukázal na skutečnost, že právní předchůdci
stěžovatelek se mohli proti rozhodnutí o zrušení kolaudačního rozhodnutí bránit správní žalobou
a že jejich nečinnost v tomto směru nelze dohánět nyní. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní
soud plně ztotožňuje. Toliko nad rámec uvedeného dodává, že rozumí frustraci stěžovatelek
z toho, jak dlouho již probíhají rozličná správní řízení týkající se jejich stavby „Penzion
u Formanů“. Nicméně správní soudy nemohou k této skutečnosti přihlížet jako k jakési
„polehčující okolnosti“ (tak jak je to možné například v trestním řízení, srov. §39 odst. 3 zákona
č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku), a to již jen z toho důvodu, že by tím znevýhodnily majitele
domu č. 96, kteří se po stejně dlouhou dobu domáhají ochrany svých práv.
V. Závěr a náklady řízení
[50] Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny námitky uplatněné stěžovatelkami
nedůvodnými; jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
[51] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobkyně nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměly
úspěch, žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu