ECLI:CZ:NSS:2014:1.AZS.138.2014:37
sp. zn. 1 Azs 138/2014 – 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: L. K.,
zastoupené JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou se sídlem Bartošova 1830/3, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2013,
č. j. OAM-93/ZA-ZA06-ZA04-2013, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2014, č. j. 41 Az 10/2013 – 91,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanovené advokátky JUDr. Pěvy Skýbové se u r č u je částkou 4.114 Kč.
Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně požádala dne 19. 3. 2013 o udělení mezinárodní ochrany v České republice.
Její žádost zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 4. 2013 jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Krajský soud nejprve žalobě proti rozhodnutí žalovaného vyhověl a rozsudkem ze dne
21. 1. 2014, č. j. 41 Az 10/2013 – 43, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Nejvyšší správní soud však následně vyhověl kasační stížnosti žalovaného a rozsudkem
ze dne 16. 4. 2014, č. j. 1 Azs 24/2014 – 21, uvedený rozsudek krajského soudu zrušil.
Jako nezákonný shledal pokyn krajského soudu adresovaný žalovanému k provedení bližšího
dokazování stran tvrzení žalobkyně o údajném násilném úmrtí jejího manžela na Ukrajině,
k němuž mělo dojít v roce 2008. Nejvyšší správní soud dále krajskému soudu uložil, aby v dalším
řízení podrobněji posoudil, zda lze považovat žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany
za zjevně nedůvodnou z hlediska věrohodnosti jí uplatněných tvrzení o hrozbě vážné újmy,
které by byla vystavena v případě návratu na Ukrajinu, a dále z hlediska možnosti vnitrostátní
ochrany proti údajným původcům této hrozby.
[3] Krajský soud následně provedl ve věci dvě jednání (ve dnech 25. 6. 2014 a 6. 8. 2014),
během nichž doplnil dokazování, a to zejména spisem Policie ČR, Krajského ředitelství policie
Plzeňského kraje, odboru cizinecké policie ve věci správního vyhoštění žalobkyně,
které jí bylo uloženo rozhodnutím ze dne 11. 2. 2013, č. j. KRPP-23318/ČJ-2013-030022.
V záhlaví specifikovaným rozsudkem pak rozhodl o zamítnutí žaloby. Dospěl totiž k závěru,
že tvrzení, která uváděla žalobkyně v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, v řízení
o vyhoštění a v průběhu nynějšího soudního řízení jsou v zásadních ohledech nekonzistentní,
což způsobuje nevěrohodnost těchto tvrzení. Žalobkyně předně hovořila rozdílně o synově
nynějším bydlišti. V průběhu roku 2013, v rozmezí 1 měsíce, jednou uváděla, že od roku 2012 žije
v Rusku, podruhé uváděla, že žije s její matkou na Ukrajině, a v roce 2014 pak hovořila o tom,
že syn žije u jejího strýce v Moskvě od roku 2009. Stejně tak se lišila její tvrzení o úmrtí jejího
manžela. V pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany (dne 26. 3. 2013) uvedla,
že její manžel byl zabit na Ukrajině v roce 2008 s tím, že toto zabití oznámila její matka na místní
policii, kde jí však řekli, ať oznámení vezme zpět, pokud nechce mít doma další mrtvolu.
Když však byla vyslýchána v průběhu řízení o vyhoštění (dne 11. 2. 2013), uvedla, že její manžel
zemřel v říjnu roku 2011, že měl potíže s ledvinami a bylo třeba provést transplantaci ledviny,
na což však neměli peníze.
[4] Tato nekonzistentnost nemohla podle krajského soudu pramenit z toho, že by žalobkyně
nerozuměla česky, tedy nerozuměla tomu, na co se jí ptají policisté, či pracovníci vyslýchající
ji v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany či u soudu. V průběhu řízení o vyhoštění,
než byla žalobkyně vyslechnuta, byla řádně poučena v souladu s příslušnými ustanoveními
správního řádu. Výslovně uvedla, že na ni nebyl u policie činěn psychický ani fyzický nátlak
a že nepotřebuje tlumočníka, neboť rozumí česky. Stejně tak byla poučována i v době,
kdy byl s ní proveden pohovor v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany, kdy žalobkyně
uvedla a podepsala, že všem poučením rozumí a souhlasí s tím, že pohovor bude proveden
v jazyce českém. Ani v průběhu soudního řízení nepožadovala ustanovit tlumočníka z jazyka
ukrajinského do češtiny a z češtiny do jazyka ukrajinského. Žádala pouze ustanovit právního
zástupce a v tomto směru jí soud vyhověl. Soud neuvěřil jejímu tvrzení, že protokol o výslechu
provedeném v řízení o vyhoštění neodpovídá tomu, co policistům sdělila, že sice měla možnost
si protokol o svém výslechu přečíst, ale neučinila tak, neboť policistům věřila a prostě
ho bez znalosti obsahu podepsala.
[5] Soud tak dospěl k závěru, že v žádném případě u žalobkyně nejsou důvody pro udělení
azylu dle ust. §12 písm. a) nebo b) zákona o azylu. V případě žalobkyně by mohly přicházet snad
pouze v úvahu důvody pro udělení doplňkové ochrany dle §14a téhož zákona. Ze zpráv,
které v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany založil do spisu správní orgán,
ale i z aktuální zprávy o situaci na Ukrajině, kterou vyžádal žalovaný od Ministerstva zahraničních
věcí v dubnu roku 2014, však bylo zjištěno, že žalobkyni by v případě návratu na Ukrajinu
z bezpečnostního hlediska na západě a ve středu země, včetně hlavního města Kyjeva,
nic nehrozilo, neboť situace je tam klidná. Sama žalobkyně pak v řízení o vyhoštění v únoru
2013 nevyslovila žádné obavy z návratu na Ukrajinu (tedy ani strach z mafie), pouze sdělila,
že na Ukrajinu se vracet nechce, neboť se cítí jako doma v ČR a situaci obecně na Ukrajině
označila jako problematickou. V případě problémů se soukromými osobami
by se tedy dle zjištěné situace z předložených zpráv mohla na policii obrátit.
[6] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla posledně uvedený rozsudek krajského soudu
kasační stížností. Uvedla, že s rozhodnutím soudu nesouhlasí. Nesouhlasí se závěrem soudu,
podle nějž byla zpochybněna její věrohodnost, neboť při každé výpovědi nevypovídala naprosto
shodně. Česky rozumí dobře, nežádala tlumočníka a na otázky vždy odpovídala podle svého
nejlepšího svědomí. Uváděla vždy skutečnosti, které v ten konkrétní moment považovala
za podstatné. Trvá na tom, že tvrzené skutečnosti o pronásledování její rodiny po zabití manžela
plně prokazují a odůvodňují její obavy z možné hrozby pronásledování, jež by mohla odůvodnit
udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Tato tvrzení je třeba dle stěžovatelky posuzovat
v kontextu současné politické situace na Ukrajině. Aktuální poměry na Ukrajině však nebyly
zjištěny, zprávu předloženou u soudního jednání je třeba považovat za nekonkrétní
a neobjektivní, s ohledem na dennodenní zprávy o probíhajících bojích v této zemi. Soud
měl setrvat na svém původním rozhodnutí a vrátit věc žalovanému, který by mohl v novém
správním řízení zkoumat i to, zda není na místě udělit žalobkyni doplňkovou ochranu podle §14a
zákona o azylu.
[7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu.
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná. Poté, jelikož se jedná
o věc mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda podaná
kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky. Není-li tomu
tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
[9] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[10] Nejvyšší správní soud připomíná, že žalovaný zamítl žádost stěžovatelky o udělení
mezinárodní ochrany na základě §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, podle nějž se žádost
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel „neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a“.
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v předchozím rozsudku v této věci, aplikace uvedeného
ustanovení je možná i v případě, že žadatel sice uvádí skutečností svědčící o možné hrozbě
pronásledování či způsobení vážné újmy, ale tyto skutečnosti zjevně nemají oporu ve faktech
či jsou zcela rozporné (viz rozsudek č. j. 1 Azs 24/2014 – 21 včetně zde citované judikatury).
[11] Stěžovatelkou v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany tvrzené skutečnosti zjevně
nejsou skutečnostmi svědčícími o možné hrozbě pronásledování, jež by mohla odůvodnit udělení
azylu dle §12 zákona o azylu. Institut azylu neslouží k ochraně všech cizinců, kteří se ocitli
v nějaké těžké životní situaci, ale pouze k ochraně cizinců, kteří jsou pronásledováni, respektive
mají odůvodněný strach z pronásledování z tzv. azylově relevantních důvodů. Těmto důvodům
skutečnosti uváděné stěžovatelkou bezpochyby podřadit nelze. Za důvod svého a manželova
odchodu z Ukrajiny v roce 2000 a neochoty vrátit se tam označovala stěžovatelka obavy
z věřitelů, od nichž si s manželem půjčili v počátcích svého podnikání peníze a kteří po nich
vymáhali splacení tohoto dluhu včetně nepřiměřeně vysokých úroků. Hrozba ze strany věřitelů
(slovy stěžovatelky mafiánů) tak zjevně nebyla motivována její rasou, pohlavím, náboženstvím,
či jiným z azylově relevantních důvodů.
[12] Skutečnosti uváděné stěžovatelkou svědčí toliko o možné hrozbě způsobení vážné újmy,
tj. v úvahu by přicházela pouze možnost udělení doplňkové ochrany (stěžovatelka uváděla,
že se na Ukrajinu nemůže vrátit proto, že v roce 2008 tam zabili jejího manžela,
který jel na pohřeb své matky, smrt manžela nikdo nevyšetřoval, fyzicky byl na Ukrajině napaden
rovněž její syn, stěžovatelka se obává, že stejný osud by čekal i ji). Žalovaný však tato tvrzení
stěžovatelky shledal nevěrohodnými, což následně potvrdil také krajský soud. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti připomíná, že řízení o mezinárodní ochraně je řízením specifickým
tím, že je v něm často nutno rozhodovat za situace důkazní nouze. V mnoha případech tedy
zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává
posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k událostem,
o nichž hovoří, opravdu došlo podle jeho výpovědi (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70). Žalovaný i krajský soud podrobně
vyložili, z jakých důvodů považují tvrzení stěžovatelky za nevěrohodná. Nejedná se přitom
o žádné drobné odchylky ve výpovědích, nejde o žádné „chytání za slovo“, jak naznačuje
stěžovatelka v kasační stížnosti. Rozpory ve výpovědích byly podstatné, navíc skutečnosti týkající
se syna stěžovatelky i jejího manžela jsou zajisté v jejím životě zásadní, jak příhodně uvedl krajský
soud. Krajský soud se dostatečně podrobně zabýval rovněž aktuální situací na Ukrajině.
[13] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto není důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně, přičemž
nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Soud neshledal ani zásadní
pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury,
či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Soud proto
kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3,
větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[15] Krajským soudem byla žalobkyni k zastupování ustanovena advokátka JUDr. Pěva
Skýbová. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Zástupkyně
ustanovená v řízení před krajským soudem, je-li jí advokátka, zastupuje žalobce i v řízení
o kasační stížnosti (§35 odst. 8 s. ř. s.). Výše odměny advokátky byla stanovena podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za jeden úkon právní služby spočívající v podání kasační
stížnosti, a jako náhrada hotových výdajů, tedy ve výši 3.100 Kč a 300 Kč [§7,
§9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 3.400 Kč.
Protože ustanovená advokátka je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení
o částku 714 Kč, odpovídající dani, kterou je advokáta povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovené advokátce se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši
4.114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu