ECLI:CZ:NSS:2014:10.AZS.244.2014:21
sp. zn. 10 Azs 244/2014 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: V. M., zast. JUDr.
Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem Dřevařská 25, Brno, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P. O. BOX 78, 130 51
Praha 3, proti rozhodnutím žalované ze dne 7. 3. 2013, č. j. CPR-14382-2/ČJ-2012-930310-V234
a č. j. CPR-14382-3/ČJ-2012-930310-V234, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2014, č. j. 32 A 22/2013 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím žalované ze 7. 3. 2013,
č. j. CPR-14382-2/ČJ-2012-930310-V234 a č. j. CPR-14382-3/ČJ-2012-930310-V234
(dále jen „rozhodnutí žalované“). Uvedenými rozhodnutími žalovaná zamítla odvolání
stěžovatele proti rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství
policie Jihomoravského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly,
pátrání a eskort (dále jen „krajské ředitelství žalované“) ze dne 19. 11. 2012,
č. j. KRPB-187937/ČJ-2012-060022-SV (dále jen „rozhodnutí o vyhoštění“),
kterým bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit
vstup na území členských států EU na šest měsíců, a č. j. KRPB-187937/ČJ-2012-060022
(dále jen „rozhodnutí o nákladech řízení“), jímž byla stěžovateli uložena povinnost uhradit
náklady správního řízení ve výši 1000 Kč.
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[2] Krajské ředitelství žalované provedlo ve spolupráci s Oblastním inspektorátem
práce Brno dne 17. 5. 2012 kontrolu v brněnské provozovně společnosti SITA CZ, a.s.
Při této kontrole a dále ve správním řízení bylo zjištěno, že stěžovatel ve dnech 16. 5. 2012 – 18.
5. 2012 v uvedené provozovně vykonával na základě dohody o provedení práce ze dne
15. 5. 2012 zaměstnání pro ZINSTAV GROUP, družstvo, bez příslušného povolení.
Závislá činnost stěžovatele spočívala v úklidových prácích a třídění odpadu. Dále bylo zjištěno,
že stěžovateli byl povolen dlouhodobý pobyt v ČR za účelem podnikání, avšak v předmětné době
neměl nezbytné povolení k zaměstnání. Stěžovatel prošel vstupním zaměstnaneckým školením
BOZP a PO, vykazoval docházku a podle výplatního lístku za měsíc květen 2012
mu za uvedenou činnost byla vyplacena mzda ve výši 960 Kč. Obsah protokolu o výpovědi
stěžovatele a dalších svědků potvrzuje, že stěžovatel vykonával závislou činnost
pro zaměstnavatele. Na základě výše uvedených skutečností bylo rozhodnutím o vyhoštění
stěžovateli v souladu s ustanovením §119 odst. 1 písm. b) bodem 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění platném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění
a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU,
na šest měsíců. Rozhodnutím o nákladech pak byla stěžovateli stanovena povinnost uhradit
náklady správního řízení ve výši 1000 Kč.
[3] Stěžovatel obě rozhodnutí napadl odvoláním. Neztotožnil se s tím, že vykonával
nelegální práci. Má živnostenský list a jednou z jeho živností je i nakládání s odpady.
Družstvu ZINSTAV GROUP pouze vypomáhal v době dovolených při nedostatku pracovníků
a tuto činnost vykonával jako OSVČ na základě smlouvy o dílo, přičemž odměnu za práci řádně
vyfakturoval a byla mu uhrazena. V květnu 2012 pro nikoho jiného žádnou další činnost
nevykonával. Správní vyhoštění stěžovatel považoval za nepřiměřený zásah do soukromého
života. V České republice vykonává podnikatelskou činnost již několik let a do dnešního dne
neměl žádné problémy.
[4] Žalovaná podané odvolání zamítla. Z rozhodnutí vydaných v obou stupních řízení
vyplývá, že stěžovateli bylo uloženo správní vyhoštění z důvodu výkonu zaměstnání
bez povolení k zaměstnání. Skutkový stav žalovaná považovala za dostatečně prokázaný.
Tvrzení stěžovatele, že pracoval jako OSVČ na základě smlouvy o dílo je v rozporu
s nashromážděnými důkazy a lze jej označit za účelové. Stěžovatel neměl v předmětné době
povolení k zaměstnání, to si opatřil až v červenci 2012. Naplnil tak skutkovou podstatu
ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, které příslušnému orgánu
stanoví povinnost rozhodnout o správním vyhoštění cizince až na dobu 5 let. Krajské ředitelství
tak nemělo jinou možnost než uložit stěžovateli správní vyhoštění. Při stanovení jeho délky bylo
přihlédnuto k tomu, že stěžovatel má rodiče na Ukrajině, v ČR nemá bližší rodinné ani sociální
vazby (pouze tetu). Dále krajské ředitelství přihlédlo i ke krátké délce výkonu závislé činnosti.
S ohledem na tyto skutečnosti stanovilo dobu vyhoštění při dolní hranici zákonného
rozpětí. Krajské ředitelství stěžovateli stanovilo náklady řízení oprávněně ve výši 1000 Kč,
neboť řízení bylo vyvoláno porušením povinnosti stěžovatele.
III. Řízení před krajským soudem
[5] Proti rozhodnutím žalované podal stěžovatel dne 15. 3. 2013 žalobu dle části třetí,
hlavy II, dílu 1 s. ř. s., která se obsahově shodovala s podaným odvoláním.
Navíc stěžovatel uvedl, že je velmi nepravděpodobně, že by mu byl po uplynutí doby
vyhoštění znovu povolen pobyt v České republice. Vyhoštění je nepřiměřené vzhledem
k tomu, že závislou činnost vykonával pouhé 3 dny a stěžovateli je jím mařeno pokračovat
ve výdělečné činnosti v České republice.
[6] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Z odůvodnění napadeného
rozsudku vyplývá, že se krajský soud ztotožnil se skutkovými zjištěními správních
orgánů. Stěžovatel v předmětném období vykonával závislou činnost. Pokud následně tvrdil,
že práci vykonával jako OSVČ na základě smlouvy o dílu, krajský soud mu nepřisvědčil.
Ze spisového materiálu zcela jasně vyplývá, že stěžovatel pracoval na základě smlouvy o dílo.
Vykonával tedy zaměstnání bez patřičného povolení a podmínky pro aplikace ustanovení §119
odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců tak byly splněny. Stěžovateli se podle krajského
soudu nepodařilo prokázat, že by pro něj bylo správní vyhoštění na dobu šesti měsíců
nepřiměřeným zásahem. V České republice stěžovatel nemá rodinu, rodiče jsou na Ukrajině.
Pouhá dlouhodobá podnikatelská činnost stěžovatele nemůže bez dalšího znamenat
nepřiměřenost zásahu správního vyhoštění do jeho života. Správní vyhoštění může mít
pro stěžovatele negativní ekonomické dopady, nicméně za daných skutkových okolností
je nelze považovat za nepřiměřené. Dále krajský soud uvedl, že stěžovateli nic nebrání
v tom, aby po uplynutí doby vyhoštění podal novou žádost o povolení k pobytu a pokračoval
ve svých ekonomických aktivitách.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[7] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodu,
který lze podřadit pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[8] Kasační stížnosti stěžovatel namítal, že správní vyhoštění je pro něj nepřiměřené
z důvodů uvedených již v žalobě. Neztotožnil se přitom se závěrem krajského soudu,
že důvody nepřiměřenosti vyhoštění blíže nespecifikoval. Stěžovatel má v České republice
příbuzné a ukončení podnikatelské činnosti pro něj znamená ztrátu jediného zdroje obživy.
Stěžovatel též uhradil pokutu, další trest v podobě správního vyhoštění proto nemůže být
přiměřený. Stěžovatel též nesouhlasil se závěrem krajského soudu, podle něhož mu byl správní
orgán povinen vydat rozhodnutí o správním vyhoštění. Při kontrole provedené krajským
ředitelstvím žalované bylo kontrolováno více lidí. U všech ostatních kromě stěžovatele
však správní orgán od správního vyhoštění v odvolacím řízení upustil.
[9] Žalovaná se ke kasační stížnost vyjádřila podáním ze dne 19. 11. 2014,
jímž se zcela ztotožnila s vypořádáním věci krajským soudem a v podrobnostech odkázala
na svá rozhodnutí.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[10] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
je v ní namítán důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[11] Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení
před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, anebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám
se tedy v řízení o kasační stížnosti přihlíží z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal
napadený rozsudek z výše uvedených důvodů a žádné z výše uvedených pochybení v řízení
před krajským soudem neshledal.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že krajské ředitelství
žalované nebylo povinno vydat rozhodnutí o vyhoštění a následně pak navazující otázkou
přiměřenosti zásahu správního vyhoštění do soukromého života stěžovatele.
[13] Krajské ředitelství žalované stěžovateli uložilo správní vyhoštění z důvodu zaměstnání
stěžovatele bez povolení k zaměstnání podle ustanovení §119 odst. 1 písm. b), bod 3.
zákona o pobytu cizinců, na jehož základě [p]olicie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince,
který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území
zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou
výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního
právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci
zprostředkoval. Citované ustanovení je třeba vykládat tak, že zahrnuje jakoukoliv formu
závislé práce, pro kterou je zákonem vyžadováno povolení k zaměstnání, bez ohledu
na to, zda byla formálně uzavřena pracovní smlouva mezi zaměstnavatelem a dotčeným
cizincem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 93/2012 – 41,
dostupný na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu). Stěžovatel v projednávané věci naplnil zákonné podmínky pro uložení správního
vyhoštění. Ve věci nebylo zjištěno porušení povinnosti správního orgánu uložené §2 odst. 4
správního řádu (nepostupovat ve skutkově shodných nebo podobných případech bez důvodu
rozdílně). Nejvyššímu správnímu soudu není znám a ani ze správního spisu nevyplývá důvod
ke zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění u ostatních stěžovatelem zmiňovaných cizinců.
Mohlo se tak stát z různých důvodů, ať už procesních či z důvodu, že u ostatních
kontrolovaných cizinců existovaly zákonné důvody znemožňující uložení správního vyhoštění.
[14] Zákon o pobytu cizinců v ustanovení §119a vymezuje podmínky, za nichž nelze
rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, ačkoli jinak jsou splněny zákonné podmínky
pro jeho vydání. Z dikce zákona tedy vyplývá, že byly-li splněny podmínky v zákoně uvedené,
pak krajské ředitelství žalované bylo povinno vydat rozhodnutí o vyhoštění, pokud nedošlo
k naplnění některé z podmínek dle §119a zákona o pobytu cizinců. Ve správním řízení nebyla
u stěžovatele žádné z těchto podmínek zjištěna. Stěžovatel sám pouze tvrdil, že správní vyhoštění
pro něj představuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života, což odpovídá
podmínce dle ustanovení §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Pokud by tedy správní
vyhoštění pro stěžovatele znamenalo nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života
cizince, nebylo by možné vydat rozhodnutí o vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 A 118/2012 – 45).
[15] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 As 46/2012 – 22,
se na posuzování, zda rozhodnutí o správním vyhoštění nezpůsobuje nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života cizince podpůrně použijí kritéria pro posouzení zásahu
do soukromého nebo rodinného života cizince podle čl. 12 odst. 3 směrnice Rady 2003/109/ES
o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě
pobývajícími rezidenty, tzn. délka pobytu, věk, zdravotní stav, rodinná a hospodářská situace,
sociální a kulturní integrace v zemi pobytu a vazba na zemi pobytu. Obdobně pojem „nepřiměřený
zásah do soukromého nebo rodinného života“ interpretoval krajský soud v projednávané věci,
přičemž se stejně jako správní orgány zabýval všemi výše vyjmenovanými kritérii.
[16] Nejvyšší správní soud k posouzení důvodnosti této námitky úvodem podotýká,
že stěžovatel setrvale opakuje okolnosti, s nimiž se přezkoumatelně vypořádala žalovaná i krajský
soud v napadeném rozsudku. Z toho důvodu lze tedy odkázat na odůvodnění napadeného
rozsudku, podle něhož zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele v podobě správního
vyhoštění nebyl nepřiměřený. Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení sepsaném dne
26. 9. 2012, č. j. KRPB-187937/ČJ-2012-060022-SV, vyplývá, že stěžovatel má rodiče
na Ukrajině, je svobodný a žije sám, na území České republiky nemá žádné rodinné vazby,
pouta nebo jiné závazky, kvůli kterým by případné udělení správního vyhoštění bylo
nepřiměřeným zásahem do jeho soukromí nebo rodinného života. Stěžovateli též nebyla
známa žádná překážka vycestování zpět na Ukrajinu. Tato zjištění stěžovatel v průběhu
správního ani soudního řízení a ostatně ani v kasační stížnosti nikterak nezpochybnil.
Správní orgány dále zohlednily krátkou délku práce stěžovatele bez pracovního povolení
a stanovily dobu, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských států EU,
na pouhých šest měsíců. Stěžovateli přitom bylo možné stanovit délku této doby až na pět let.
Dobu šesti měsíců z výše uvedených důvodů zdejší soud ve shodě s krajským soudem považoval
za přiměřenou.
[17] Spatřoval-li stěžovatel nepřiměřený zásah v tom, že v České republice dlouhodobě
bezproblémově podniká a správním vyhoštěním mu bude toto podnikání zmařeno,
nelze mu přisvědčit. Jak uvedl krajský soud, správní vyhoštění může nepochybně s sebou
nést negativní ekonomické následky. Stěžovatel však neuvedl, že by zde měl nějaké
nesplacené závazky nebo že by mu mohla vzniknout újma představující nepřiměřený zásah.
Stěžovatel může vykonávat jakoukoli svou výdělečnou činnost i v domovské zemi,
námitku, že stěžovatel ztratí jediný zdroj obživy, proto zdejší soud neshledal důvodnou.
Lze podotknout, že stěžovatel, coby cizinec, porušil právní předpisy České republiky,
a musí proto nést zákonem stanovený negativní následek, kterým je v projednávaném případě
správní vyhoštění.
[18] Stěžovatel dále namítal, že za své jednání již uhradil pokutu, a proto další trest v podobě
správního vyhoštění pro něj představuje nepřiměřený zásah.
[19] Nejvyšší správní soud k této námitce ve stručnosti nejdřív podotýká,
že stěžovatel neuvedl, jakou pokutu a za jaký delikt uhradil, či jakým rozhodnutím kterého orgánu
mu byla pokuta uložena. Rozhodnutí o správním vyhoštění představuje správní opatření
vydávané příslušným správním orgánem za účelem udržení veřejného pořádku v České republice
a zajištění dodržování a naplnění účelu zákona o pobytu cizinců. V řízení o přestupku
a v řízení o správním vyhoštění sice mohou být posuzovány stejné skutkové okolnosti,
nicméně se v nich řeší jiné právní otázky. Řízení o uložení správního opatření ve formě vyhoštění
a přestupkové řízení tak jsou samostatná a na sobě nezávislá řízení, což plyne i z rozdílné povahy
opatření ukládaných správními orgány v těchto řízeních. Jak ostatně Nejvyšší správní soud
konstatoval v rozsudku ze dne 26. 3. 2009, č. j. 9 As 32/2008 – 61, pokuta uložená za stejné
jednání není překážkou následného správního vyhoštění cizince.
[20] S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud ztotožnil s krajským soudem
a konstatuje, že v posuzované věci správní vyhoštění nepředstavuje pro stěžovatele nepřiměřený
zásah do jeho soukromého a rodinného života. Lze též přisvědčit závěru krajského soudu,
že stěžovatel po uplynutí doby, po kterou mu není možné umožnit vstup na území členských
států EU, může opět zažádat o povolení k pobytu. Správní orgány i krajský soud se náležitě
v souladu s výše zmiňovanou judikaturou a zákonnými požadavky vypořádaly s otázkou
přiměřenosti správního vyhoštění. Kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud neshledal
důvodnou.
[21] Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že nerozhodoval samostatně o návrhu
stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť rozhodl neprodleně ve věci
samé.
VI. Závěr a náklady řízení
[22] Kasační námitky uplatněné stěžovatelem nebyly Nejvyšším správním soudem shledány
důvodnými a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí
z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
Kasační stížnost stěžovatele byla proto v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou
poslední zamítnuta.
[23] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalované, protože však žalovaná
žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by jí vznikly
a jež by překročily náklady její běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil,
rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu