ECLI:CZ:NSS:2014:2.ADS.166.2014:25
sp. zn. 2 Ads 166/2014 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: Pomněnka
Overall s. r. o., se sídlem náměstí 17. listopadu 1519, Přelouč, zastoupené Mgr. Romanem
Klimusem, advokátem, se sídlem Štefánikova 840/9, Brno, proti žalovanému: Státní úřad
inspekce práce, se sídlem Horní náměstí 103/2, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
1. 2. 2013, č. j. 4602/1.30/12/14.3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2014, č. j. 31 Ad 10/2013 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 2. 2013, č. j. 4602/1.30/12/14.3 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu
práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj (dále jen „správní orgán prvního stupně“)
ze dne 17. 9. 2012, č. j. 7234/8.30/12/14.3, jímž byla žalobkyni za spáchání správních deliktů
podle §26 odst. 1 písm. i) a §27 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), uložena pokuta ve výši 25 000 Kč
a povinnost uhradit náklady správního řízení v paušální výši 1000 Kč. Těchto správních deliktů
se žalobkyně měla dopustit tím, že bez dohody o srážkách ze mzdy provedla zaměstnankyni J. H.
v září, říjnu a listopadu roku 2011 jiné než stanovené srážky ze mzdy a devíti zaměstnancům
neposkytla náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou.
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou, kterou Krajský soud v Hradci
Králové rozsudkem ze dne 31. 7. 2014, č. j. 31 Ad 10/2013 - 46 (dále jen „krajský soud“
a „napadený rozsudek“), zamítl. Ohledně deliktu podle §26 odst. 1 písm. i) zákona o inspekci
práce konstatoval, že J. H. uzavřela se žalobkyní dne 17. 1. 2011 dohodu, v níž souhlasila,
aby žalobkyně jako její zaměstnavatel prováděla z její mzdy pravidelné úhrady k uspokojení
nároku společnosti Verve Invest, s. r. o., s níž J. H. uzavřela smlouvu o poskytování služeb pro
rodinu a domácnost. Dne 13. 6. 2011 J. H. tuto smlouvu vypověděla a ve stejný den zaslala tuto
výpověď na vědomí i žalobkyni. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobkyně na mzdových listech
i výplatních lístcích J. H. po celou dobu jejího pracovního poměru (tedy i v září, říjnu a listopadu
roku 2011) vykazovala pod položkou „srážky“ částky ve výši odpovídající odměnám společnosti
Verve Invest, s. r. o., vyčísleným dle smlouvy o poskytování služeb pro rodinu a domácnost.
K tomuto postupu však neměla žádný zákonný podklad, od 1. 10. 2011 (pozn. Nejvyššího
správního soudu: krajský soud měl patrně na mysli datum 1. 9. 2011, neboť výpovědní lhůta
smlouvy o poskytování služeb pro rodinu a domácnost činila dva kalendářní měsíce s tím,
že začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi) navíc
dohody J. H. se žalobkyní a společností Verve Invest, s. r. o. pozbyly platnosti. Pokud tedy
žalobkyně nadále prováděla srážky ze mzdy J. H., činila tak v rozporu se zákonem. K druhému
žalobkyní vytýkanému správnímu deliktu krajský soud uvedl, že zaměstnanci přísluší náhrada
za nevyčerpanou dovolenou ke dni skončení pracovního poměru, přičemž tato náhrada není
podmíněna žádostí zaměstnance o její výplatu. Námitka žalobkyně, že náhrada za dovolenou
nebyla vyplacena proto, že nebyla zaměstnanci nárokována, je proto zcela nepodstatná.
[3] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti
odůvodnění výše uložené pokuty, neboť dle jeho názoru vzaly správní orgány při rozhodování
o výši sankce v úvahu všechna hlediska uvedená v §36 odst. 1 zákona o inspekci práce. Proti
jednotlivým úvahám a závěrům správních orgánů nevznesla žalobkyně ani jedinou konkrétní
námitku; v žalobě pouze konstatovala, že při vyplácení náhrad za nevyčerpanou dovolenou
nevznikla postiženým osobám škoda a tato skutečnost měla být při stanovení výše sankce vzata
v úvahu. K tomu krajský soud podotkl, že otázka vzniku škody v důsledku nezákonného jednání
žalobkyně nebyla předmětem šetření a žalobkyně ani neuvedla, jak k tomuto závěru dospěla.
Krajský soud se tak ztotožnil se správními orgány, že pokuta uložená na spodní hranici zákonné
sazby odpovídá jak závažnosti spáchaných deliktů, tak majetkovým poměrům žalobkyně, správní
orgány tedy z mezí a hledisek správního uvážení nevykročily ani je nezneužily. Krajský soud
nepřisvědčil ani dalším žalobním bodům, jimiž žalobkyně namítala vady řízení před správními
orgány a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že paní H. bylo na základě smlouvy
o poskytování služeb pro rodinu a domácnost uzavřené se společností Verve Invest, s. r. o.,
poskytováno plnění (asistence k lékaři, příplatek a pomoc v domácnosti) i po skončení výpovědní
doby, tedy i v září, říjnu a listopadu 2011. Vzhledem k tomu si lze položit otázku,
zda v souvislosti s jednáním stěžovatelky vůbec došlo ke škodlivému následku. Ačkoli
stěžovatelka výše uvedené služby skutečně hradila, paní H. za tyto srážky poukázkou ze dne
28. 5. 2012 vyplatila 15 330 Kč. Stěžovatelka podotkla, že paní H. ji ohledně nesrovnalostí
ve výplatě mzdy (neprodleně) nekontaktovala, jak je zvykem, což jen potvrzuje, že tuto
skutečnost nepovažovala za natolik škodlivou, aby ji se stěžovatelkou jako se svým
zaměstnavatelem řešila. Jednáním stěžovatelky tak došlo pouze k zjednodušení postupu úhrady
za služby poskytnuté společností Verve Invest, s. r. o., neboť paní H. by tyto služby stejně musela
uhradit.
[5] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
III. Právní posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Podmínka povinného zastoupení ve smyslu §105 odst. 2
s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[7] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud předně považuje za nutné poukázat na §102 s. ř. s., podle něhož
je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví. Zásadně tedy nelze koncipovat kasační stížnost tak, jak v tomto případě
učinila stěžovatelka, jež poukázala na rozličné skutkové okolnosti věci a poté bez vztahu
ke konkrétní části napadeného rozsudku položila otázku, zda v důsledku těchto okolností
došlo ke škodlivému následku jejího jednání. Z kasační stížnosti stěžovatelky tak není patrné,
v čem konkrétně měl krajský soud při přezkumu napadeného rozhodnutí pochybit.
Zpochybňuje-li stěžovatelka kasační stížností právní základ odpovědnosti za správní delikt podle
§26 odst. 1 písm. i) zákona o inspekci práce, pak je třeba uvést, že sama stěžovatelka ve správním
řízení nejprve výslovně připustila (v odporu ze dne 23. 7. 2012 podaném proti příkazu správního
orgánu prvního stupně ze dne 3. 7. 2012, č. j. 7234/8.30/12/14.3, založeném na č. l. 19
správního spisu; na tento odpor pak odkázala i v ústním jednání před správním orgánem prvního
stupně), že v důsledku jejího vlastního pochybení (z organizačních a personálních důvodů
v období od září do prosince roku 2011 žádný ze zaměstnanců stěžovatelky nevykonával funkci
personalisty) byly J. H. za měsíce září, říjen a listopad roku 2011 prováděny neoprávněné srážky
ze mzdy. Svou obranu pak založila na tom, že se tohoto pochybení dopustila neúmyslně,
z omluvitelných důvodů a nebyla na ně ze strany J. H. upozorněna; jakmile toto pochybení
zjistila, mzdu paní H. doplatila. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
i v žalobě pak stěžovatelka svou argumentaci změnila a namítala, že její jednání vůči J. H. nelze
kvalifikovat jako srážky ze mzdy, neboť s ní měla uzavřenou dohodu o zajištění nadstandardních
podmínek pro výkon práce osob se zdravotním postižením, což nelze považovat za dohodu
o srážkách ze mzdy. V kasační stížnosti stěžovatelka na těchto argumentech nesetrvala, naopak
navázala na svou obranu uplatněnou v řízení před správním orgánem prvního stupně,
když z různých skutkových okolností (doplacení mzdy, neupozornění na neoprávněné srážky
ze mzdy ze strany J. H., faktické plnění i po skončení platnosti smlouvy o poskytování služeb
pro rodinu a domácnost) dovozovala, že její jednání nezpůsobilo škodlivý následek jako jeden
z objektivních předpokladů odpovědnosti za správní delikt. Tato námitka je tak (ve vztahu
k naplnění podmínek odpovědnosti za správní delikt) podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná,
neboť stěžovatelka ji neuplatnila v řízení před krajským soudem, ačkoliv tak bezpochyby
mohla učinit. Nadto tvrzení, že paní H. bylo ze strany společnosti Verve Invest, s. r. o.,
i po skončení platnosti smlouvy o poskytování služeb pro rodinu a domácnost fakticky plněno,
uplatnila stěžovatelka poprvé v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud k němu v souladu
s §109 odst. 5 s. ř. s. nemůže přihlédnout. Nejvyšší správní soud ve stručnosti pro úplnost
podotýká, že škodlivý následek deliktu nastal již tím, že zaměstnankyni stěžovatelky J. H. nebyla
vyplacena mzda včas a v řádné výši. Skutečnosti, které stěžovatelka uvedla v kasační stížnosti,
nastaly až po dokonání deliktu, a nemohou tak mít ani hypoteticky za následek zánik
odpovědnosti za jí spáchaný delikt.
[9] Pokud stěžovatelka zamýšlela kasační stížností brojit proti výši uložené sankce, lze vyjít
z toho, že kritéria pro určení výše sankce jsou stanovena v §36 odst. 1 zákona o inspekci práce
takto:„Při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k jejím poměrům, k závažnosti správního deliktu,
zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.“ Za spáchaný
delikt přitom mohla být stěžovatelce uložena pokuta až do výše 2 000 000 Kč [§26 odst. 2
písm. c) zákona o inspekci práce]. Ke konkrétním skutečnostem namítaným v kasační stížnosti
(k tvrzení, že paní H. bylo ze strany společnosti Verve, s. r. o. i po skončení platnosti smlouvy
o poskytování služeb pro rodinu a domácnost fakticky plněno, Nejvyšší správní soud jako
ke skutkové novotě přihlížet nemůže) je třeba konstatovat, že tyto okolnosti namítala
stěžovatelka již v odporu proti příkazu správního orgánu prvního stupně ze dne 3. 7 . 2012,
č. j. 7234/8.30/12/14.3. Správní orgán prvního stupně tyto skutečnosti v rozhodnutí ze dne
17. 9. 2012, č. j. 7234/8.30/12/14.3, zohlednil a snížil původní pokutu ve výši 50 000 Kč
na 25 000 Kč. Ze správních rozhodnutí je přitom zřejmá pečlivá snaha o individualizaci výše
pokuty, správní orgány přihlédly k poměrům stěžovatelky (zohlednily její velikost a hospodářský
výsledek za rok 2011) a hodnotily i další zákonná kritéria pro určení výše pokuty, přičemž
ve vztahu k deliktu dle §26 odst. 1 písm. i) zákona o inspekci práce vzaly jako jedinou přitěžující
okolnost v potaz to, že tímto deliktem byla zaměstnankyně postižena opakovaně. Naproti tomu
za polehčující okolnosti považovaly spolupráci stěžovatelky v průběhu celého správního řízení
a nápravu protiprávního stavu. Je tedy zřejmé, že správní orgány při určení výše sankce
zohlednily i následky správních deliktů a uložily sankci při spodní hranici zákonných možností
ve výši 25 000 Kč, což činí 1,25 % zákonného maxima. V této souvislosti je vhodné poukázat
na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 – 62,
publikovaného pod č. 225/2004 Sb. NSS (všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), dle nichž se o zjevně
nepřiměřenou výši sankce nejedná v případě, kdy byla pokuta uložena těsně nad spodní
hranicí zákonného rozmezí (v citovaném rozsudku se jednalo o sankci ve výši 4 % horní
hranice). Obdobné závěry vyslovil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 19. 4. 2012,
č. j. 7 As 22/2012 - 23, nebo v rozsudku ze dne 2. 7. 2010, č. j. 7 As 27/2010 – 66. Nejvyšší
správní soud ve shodě s krajským soudem tak v rozhodování správních orgánů o výši sankce
nespatřuje žádné nedostatky, neboť ty při rozhodování o výši sankce přihlédly ke všem
relevantním skutkovým okolnostem případu (i k těm, jež stěžovatelka přípustným způsobem
v kasační stížnosti namítala), při užití správního uvážení z mezí vytyčených zákonem nijak
nevybočily ani správní uvážení nezneužily.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[10] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nebyly naplněny
tvrzené důvody kasační stížnosti, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[11] Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a žalovanému náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Proto Nejvyšší
správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu