ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.101.2014:26
sp. zn. 2 As 101/2014 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: A. Ž., zast. Mgr. Danou
Holcman, advokátkou se sídlem Cholinská 1048/19, Litovel, proti žalované: Vězeňská služba
České republiky, se sídlem Klatovská 202, Plzeň, proti rozhodnutí speciálního pedagoga
Věznice Plzeň ze dne 10. 4. 2012, č. j. 11/32/2012-11/Všeob/329, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2014, č. j. 57 A 70/2012 – 88,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Ustanovené zástupkyni Mgr. Daně Holcman, advokátce se sídlem Cholinská 1048/19,
Litovel, se u r č u je odměna ve výši 4114 Kč. Tato částka jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí speciálního pedagoga Věznice Plzeň ze dne 10. 4. 2012,
č. j. 11/32/2012-11/Všeob/329 (dále též jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byla
zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí vychovatele Věznice Plzeň ze dne 20. 10. 2004,
bez č. j. (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), o uložení kázeňského trestu umístění
do uzavřeného oddělení na pět dnů s výjimkou doby stanovené k plnění úkolů programu
zacházení podle §46 odst. 1 a 3 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí
svobody, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o výkonu trestu“).
Krajský soud v napadeném rozsudku zejména neshledal důvody pro předložení návrhu
na zrušení předmětného ustanovení §76 odst. 1 zákona o výkonu trestu Ústavnímu soudu,
nedovodil ani nicotnost prvostupňového správního rozhodnutí, a tudíž ani z toho vyvozované
uplynutí jednoroční doby k uložení kázeňského trestu. Stejně tak stěžovateli nepřisvědčil,
ani pokud jde o neprokázání subjektivní stránky kázeňského přestupku, protože ze zákona
o výkonu trestu plyne, že pro spáchání kázeňského přestupku postačuje i zavinění z nedbalosti,
a to i nedbalosti nevědomé. Krajský soud tedy ve sv ém rozhodnutí dospěl k závěru
o nedůvodnosti všech námitek stěžovatele a jeho žalobu zamítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“
Stěžovatel předně upozorňuje, že prvostupňovým rozhodnutím bylo zasaženo do jeho
osobní svobody, ačkoli toto rozhodnutí neobsahuje řádné vymezení skutku, což soud zcela
opomíná.
Stěžovatel se dále domnívá, že vyhláška č. 345/199 9 Sb. je ex tunc neplatná, a to proto,
že tato vyhláška vůbec neprošla procesem před legislativní radou vlády, dále proto, že zcela
excesívně překračuje zákonné zmocnění. Jelikož je touto vyhláškou zasahováno do práv, kterých
stěžovatel není dle zákona o výkonu trestu zbaven, je tak celý systém výkonu trestu odnětí
svobody postaven na porušování principů podle čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky. Celý
výkon trestu odnětí svobody je tak veden skrze tzv. terciární legislativu. Stěžovatel odkazuje
na zásadu delegatus non potest delegare a upozorňuje, že řetězení delegačního vztahu do více než dvou
úrovní právní normy nepovolují. Ačkoli tedy zákon o výkonu trestu zavádí povinnost
poslechnout příkaz, pokyn či nařízení (terciární legislativa), žádná věznice nespadá pod strukturu
„ozbrojené organizace“ a neexistuje zde žádná možnost vzepřít se. Stěžovatel se tak domnívá,
že celý systém výkonu trestu je absurdní, neboť on byl věz něn bez platného a řádného
rozhodnutí, což je důsledkem „systémového diletantství státu.“
Stěžovatel brojí též proti závěru soudu o prokázání jeho zavinění, když
má za to, že neexistuje zákonný zákaz, který by porušil. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem
o stavění lhůty, a tudíž s neuplynutím jednoroční doby k uložení trestu. Stěžovatel podal žalobu
za existence ust. §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu, ve znění do 30. 6. 2011, který neumožňoval
podat žalobu proti rozhodnutí vydanému v kázeňském řízení. Domnívá se proto, že podání
žaloby, kterou zákon podat neumožňoval, nemohlo stavět jednoroční prekluzivní dobu
pro uložení kázeňského trestu.
Krajský soud v napadeném rozsudku uzavřel, že okolnosti kázeňského přestupku byly
náležitě objasněny a že byla prokázána vina odsouzeného. S uvedeným závěrem se stěžovatel
rovněž neztotožňuje. Stěžovatel má za to, že k náležitému objasnění okolností případného
kázeňského přestupku a prokázání viny je zejména nutno zkoumat, zda věci, jež měl stěžovatel
u sebe, byly podřaditelné pod tzv. věci zakázané. Stěžovatel namítá, že ani žalovaná , ani krajský
soud se povahou věcí nezabývaly, ačkoli stěžovatel již v záznamu o kázeňském přestupku uváděl,
že se nejedná o „trafo“, ale o „nefunkční el. součástku“. Vzhledem k tomu, že se jednalo
o dva kusy zcela nefunkčních věcí, které v žádném případě nevykazovaly znaky nebezpečnosti,
nemohlo se jednat o věci zakázané. Stěžovatel tedy setrvává na svém tvrzení, že nebyly naplněny
všechny znaky skutkové podstaty kázeňského přestupku.
Stěžovatel trvá též na stanovisku, že vada prvostupňového rozhodnutí z důvodu jeho
nepřezkoumatelnosti v části vymezení skutku nemohla být zhojena rozhodnutím o stížnosti,
neboť tak dochází k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Stejně tak trvá na tom, že uplynula
prekluzivní doba pro uložení trestu. Domnívá se, že neměl být vůbec uznán vinným a kázeňský
trest umístění do uzavřeného oddělení na pět dnů mu vůbec neměl být uložen.
S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje, aby kasační soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení, eventuelně aby rozhodl podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
Žalovaná ve svém vyjádření poukázala prvně na osobnost stěžovatele , který byl odsouzen
k výjimečnému trestu odnětí svobody v délce 16 roků do věznice se zvýšenou ostrahou
pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon,
v tehdy účinném znění, a dále byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 671 dnů do věznice
se zvýšenou ostrahou pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona
a nadržování podle §166 odst. 1 trestního zákona. Poukázala též na to, že stěžovatel je znám
svými kverulantskými a šikanózními podáními proti žalované, přičemž spory vede na různých
úrovních vnitrostátních i mezinárodních soudů. Pokud jde o nyní projednávanou věc, žalovaná
konstatuje, že námitky stěžovatele jsou vesměs shodné s námitkami uplatněnými v žalobě,
ke které podala podrobné vyjádření ke krajskému soudu, a na toto vyjádření v podrobnostech
odkazuje. Žalovaná tedy navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná. Nejsou však přípustné všechny
uplatněné kasační námitky. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. se kasační stížnost nemůže přípustně opírat
o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. V daném případě se jedná o argumentaci, kterou stěžovatel
prvně uplatnil až v kasační stížnosti; konkrétně že vyhláška č. 345/1999 Sb. je ex tunc neplatná,
a také rozvedení této argumentace poukazem na (ne)možnost řetězení delegačního vztahu do více
než dvou úrovní. Poněvadž stěžovateli nic nebránilo uplatnit tuto argumentaci již v řízení před
krajským soudem, nelze se v kasačním řízení touto námitkou zabývat. Vzhledem k tomu,
že se jedná o právní předpis v dané věci soudem aplikovaný, vážil kasační soud, tak jako
v každém jiném případě, zda této aplikaci nebrání nějaká konkrétní překážka , a dospěl k závěru,
že tomu tak není.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího r ozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil následující skutečnosti. V záznamu o kázeňském
přestupku ze dne 19. 10. 2004 dozorce Věznice Plzeň uvedl, že téhož dne při provádění kontroly
cel nalezl u stěžovatele v osobních věcech „amatérsky zhotovené trafo“ a „amatérsky zhotovené
pouzdro na tužkové baterie,“ o nichž stěžovatel prohlásil, že je nalezl na vycházkovém dvoře ,
ale že se nejedná o trafo, ale o nefunkční el. součástku. Dále uvedl, že žádný z uvedených
předmětů není zákonem zakázán, obzvláště nachází-li se ve velkém množství na vycházkovém
dvoře. Stěžovatel dále uvedl, že uvedený předmět není jeho vlastnictvím, a že nebyla prokázána
subjektivní stránka přestupku. V kolonce důkazních prostředků bylo uvedeno vlastní zjištění,
vyjádření svědka – npor. X, dále se uvádí, že součástí jsou přiložené zabavené předměty.
Na základě záznamu o kázeňském přestupku bylo následujícího dne vydáno vychovatelem
Věznice Plzeň rozhodnutí, kterým stěžovateli uložil nepodmíněný kázeňský trest podle
§46 odst. 1, 3 písm. f) zákona o výkonu trestu v podobě umístění do uzavřeného oddělení
na dobu pěti dnů s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení,
protože na základě vlastního zjištění navrhovatele, vyjádření svědka a odsouzeného byl
prokazatelně odůvodněn závěr, že stěžovatel porušil ust. §28 odst. 2 písm. j) a odst. 3 písm. b)
zákona o výkonu trestu a §4 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu
trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „vyh láška“ nebo „řád výkonu
trestu“, tím, že vlastnil nepovolené předměty, které by svou povahou mohly poškodit zdraví nebo
ohrozit na životě.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost. Ta byla nejprve zamítnuta
rozhodnutím speciálního pedagoga Věznice Plzeň ze dne 21. 10. 2004 (dále též „první rozhodnutí
o stížnosti“) s tím, že šetřením, svědeckou výpovědí i výpovědí odsouzeného bylo jasně
prokázáno, že jmenovaný měl uvedené předměty ve vlastnictví, čím ž porušil shora uvedená
ustanovení. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla prvně odmítnuta usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, č. j. 10 Ca 297/2006 - 23, jako nepřípustná s poukazem
na §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu, v tehdejším znění. Podle tohoto ustanovení byla
rozhodnutí Vězeňské služby České republiky vydaná v kázeňském řízení, s výjimkou trestu
propadnutí věci a rozhodnutí o zabrání věci, vyloučena ze soudního přezkumu. Nejvyšší správní
soud v řízení o kasační stížnosti proti uvedenému usnesení podal Ústavnímu soudu návrh
na zrušení ustanovení §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu v části zakládající výluku ze soudního
přezkumu. Ústavní soud nálezem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08 (všechna rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) předmětné ustanovení zrušil dnem
30. 6. 2011. Nejvyšší správní soud následn ě zrušil usnesení městského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (rozsudkem ze dne 24. 11. 201 0, č. j. 9 As 2/2008 – 125; všechna rozhodnutí
tohoto jsou dostupná z www.nssoud.cz). Městský soud poté rozsudkem ze dne 1. 6. 2011,
č. j. 10 A 298/2010 – 195, zrušil napadené rozhodnutí speciálního pedagoga věznice Plzeň
o stížnosti pro nepřezkoumatelnost a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Rozhodnutím
speciálního pedagoga věznice Plzeň ze dne 10. 4. 2012, č. j. 11/32/2012-11/Všeob/329,
tj. napadeným rozhodnutím, byla posléze stížnost stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí
znovu zamítnuta. Žalovaná se v odůvodnění tentokrát vypořádala s jednotlivými námitkami
a dospěla k závěru, že stížnost stěžovatele je nedůvodná. Stěžovatel opětovně napadl
i toto rozhodnutí žalobou u městského soudu, který ji usnesením ze dne 23. 8. 2012,
č. j. 7 A 28/2012 – 24, postoupil k rozhodnutí Krajskému soudu v Plzni jako soudu místně
příslušnému. Kasační stížnost proti tomuto usnesení byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta
rozsudkem ze dne 20. 12. 2012 , č. j. 7 As 146/2012 – 66. Jak již bylo uvedeno, Krajský soud
v Plzni nyní napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl poté,
co nepřisvědčil ani jedné z jím uplatněných námitek.
Nejvyšší správní soud předesílá, že řádně uplatněné stížnostní námitky se v podstatě
shodují s argumentací stěžovatele v podané žalobě, se kterou se již vypořádal krajský soud.
Stejně jako v žalobě namítá stěžovatel protiústavnost ustanovení §76 odst. 1 zákona
o výkonu trestu, dle kterého se na řízení podle tohoto zákona nevztahuje správní řád.
Jak již stěžovateli objasnil krajský soud a před ním Městský soud v Praze, vyloučení správního
řádu v řízení o kázeňských přestupcích nelze považovat za protiúst avní. Pokud jde o procesní
pravidla postupu při ukládání kázeňských trestů , zákon o výkonu trestu zmocnil Ministerstvo
spravedlnosti stanovit vyhláškou řád výkonu trestu odnětí svobody a v něm stanovit podrobnosti
kázeňského řízení. Toto zákonné zmocnění bylo realizováno přijetím vyhlášky č. 345/1999 Sb.,
která mj. upravuje postup v kázeňském řízení při ukládání kázeňských trestů a jejich výkon
(§56 – §70 vyhlášky). Definici kázeňského přestupku, kázeňské tresty a zásady jejich ukládání
upravuje zákon o výkonu trestu. Lze tak uzavřít, že i přes vyloučení aplikace správního řádu
(§76 odst. 1 zákona o výkonu trestu) poskytuje zákon o výkonu trestu ve spojení s podzákonným
předpisem podrobnou úpravu kázeňského řízení. Samotnou neaplikaci správního řádu na tento
typ řízení proto nelze považovat za protiústavní; ostatně vyloučení aplikace správního řádu
se využívá též v jiných typech řízení, jak již zmínil krajský soud, např. v zákoně č. 111/1998 Sb.,
o vysokých školách, nebo též v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, nebo v zákoně
č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu aj.
Se stěžovatelem pak nelze souhlasit ani v tom, že prvostupňové rozhodnutí, jímž mu byl
uložen kázeňský trest, mělo být zrušeno, neboť je nezákonným (nebo dokonce nicotným)
rozhodnutím, protože v něm absentovalo vymezení skutku, nebyla prokázána subjektivní stránka
kázeňského přestupku a ani povaha věcí nalezených u stěžovatele. Zákonností uvedeného
rozhodnutí se již zabývaly oba nižší soudy, tj. jak městský soud, který zruši l první rozhodnutí
speciálního pedagoga věznice Plzeň o stížnosti, a následně pak Krajský soud v Plzni, který zamítl
žalobu stěžovatele proti nyní napadenému rozhodnutí o stížnosti, přičemž ke stěžovatelem
prezentovanému závěru ani jeden z těchto soudů nedospěl. Se stěžovatelem lze souhlasit pouze
do té míry, že městský soud skutečně shledal vadu prvostupňového rozhodnutí o uložení
kázeňského trestu spočívající v absenci popisu skutku ve výroku. Tento soud však nepovažoval
předmětné pochybení za tak zásadní, že by mělo vést ke zrušení prvostupňového rozhodnutí,
a zrušil pouze první rozhodnutí o stížnosti, aby žalované umožnil zhojit vytýkané vady, přičemž
ji zavázal svým právním názorem.
Nejvyšší správní soud si je vědom své konstantní judikatury, která klade poměrně přísné
požadavky na preciznost formulace tzv. skutkových vět ve výrocích rozhodnutí správních orgánů
ve věcech správního trestání. Dle této judikatury platí, že u „rozhodnutí trestního charakteru, kterým
jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt
postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu
spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným (…)
jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny
skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo
k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě “ (viz např. usnesení rozšířeného senátu
NSS ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, č. 1546/2008 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud
však má za to, že v nynějším případě žalovaná těmto požadavkům dostála. Jak totiž plyne
z citovaného usnesení rozšířeného senátu NSS, hlavními důvody, pro něž judikatura vyžaduje,
aby skutek byl ve výroku správního rozhodnutí ve věci správního trestání vymezen pokud možno
co nejpřesněji, je vyloučení nebezpečí záměny skutku, a tím i opakovaného postihu za týž skutek
(čímž by došlo k porušení zásady ne bis in idem), a současně umožnění posouzení, zda nedošlo
k prekluzi možnosti postihu za daný skutek. V nynější věci však byly tyto zásady dodrženy,
protože popis jednání stěžovatele, jež mu bylo kladeno za vinu, byl uveden v záznamu
o kázeňském přestupku, který tvořil podklad pro vydání prvostupňového rozhodnutí a který byl
stěžovatelem podepsán. Podle §58 odst. 2 vyhl. č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu
trestu odnětí svobody, se o kázeňském přestupku odsouzeného sepíše záznam na předepsaném
tiskopisu. Ze záznamu musí být zřejmé konkrétní údaje o jednání, v němž je spatřován kázeňský
přestupek, včetně označení místa, času, způsobu spáchání přestupku a okolností, za nichž byl
přestupek spáchán, popřípadě též předpokládané pohnutky takového jednání. Záznam tyto
náležitosti obsahuje. Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí spolu se záznamem o kázeňském
přestupku naplňuje požadavek minimálního standardu, pokud jde o povinné náležitosti
rozhodnutí. Stěžovatel nezpochybňoval skutečnost, že u něj byly nalezeny sporné předměty, když
sám uvedl, že je nalezl na vycházkovém dvoře, zpochybňoval pouze jejich povahu, neboť
dle jeho názoru se jednalo toliko o nefunkční elektronické součástky. Nebezpečí zaměnitelnosti
skutku tedy v nyní projednávané věci reálně nehrozilo.
Kromě toho Nejvyšší správní soud upozorňuje též na konstantní názor Ústavního soudu,
dle kterého platí, že na rozhodnutí o kázeňských trestech n elze klást nároky srovnatelné
s rozhodnutími správních orgánů nebo soudů. V kázeňském řízení vystupuje
významněji požadavek na flexibilitu rozhodování a snaha udržovat pořádek a bezpečnost
ve věznicích v reálném čase (viz např. usnesení ÚS č. j. I. ÚS 17 85/08 ze dne 21. 10. 2008,
nebo II. ÚS 3239/09, ze dne 4. 2. 2010).
Pokud jde o námitku, že uvedeným postupem, tj. nezrušením prvostupňového
rozhodnutí, došlo k porušení principu dvojinstančnosti řízení, tady Nejvyšší správní soud
odkazuje na rozsudek krajského soudu, který se se stejnou námitkou vypořádal na straně 12,
přičemž dospěl k závěru o její nedůvodnosti; Nejvyšší správní soud se s tímto názorem
ztotožňuje. Pouze pro doplnění Nejvyšší správní soud předesílá, že zásada dvojinstančnosti řízení
znamená, že řízení probíhá ve dvou stupních (instancích); řízení a rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu. Tato zásada však neznamená, jak se mylně
domnívá stěžovatel, že každý vyslovený závěr musí být vždy vysloven jednou (první) instancí
a vždy prověřen a akceptován instancí vyšší. Dvojinstančnost totiž zajišťuje nejen dvojí
posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskyt ly v řízení před
prvním stupněm (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75). Lze tak uzavřít, že dvojinstančnost řízení v nyní
posuzované věci porušena nebyla, neboť stěžovatel brojil řádným opravným prostředkem,
stížností, proti prvostupňovému rozhodnutí, přičemž v druhostupňovém rozhodnutí (druhém
rozhodnutí o stížnosti) došlo k odstranění vytýkaných pochybení prvostupňového orgánu.
Stěžovatel dále namítal, že se žalovaná ani krajský soud nezabývaly povahou
u něj nalezených věcí jako podstatné části skutkové podstaty kázeňského přestupku. Nejvyšší
správní soud předně konstatuje, že jak krajský soud, tak žalovaná se povahou
předmětných věcí zabývaly - viz strany 9, 10 a 14 odůvodnění napadeného rozsudku a stranu 5
bod ad. E napadeného rozhodnutí žalované.
K této námitce Nejvyšší správní soud ještě jednou připomíná, že stěžovateli bylo kladeno
za vinu porušení §28 odst. 2 písm. j) a odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu a §4 odst. 2 a 3
řádu výkonu trestu, a to tím, že ve svých osobních věcech přechovával předměty, které by mohly
být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku, nebo které by svým množstvím nebo
povahou mohly narušovat pořádek nebo poškodit zdraví. Sám stěžovatel doznal, že předměty
nalezl na vycházkovém dvoře a přechovával je mezi svými osobními věcmi.
Podle §28 odst. 2 písm. j) je odsouzený povinen „odevzdat do úschovy věznice věci, jejichž držení
s ohledem na jejich cenu, množství nebo způsob používání je zakázáno nebo je v rozporu s účelem výkonu
trestu“. Podle §28 odst. 3 písm. b) stejného zákona je odsouzeným zakázáno „vyrábět, přechovávat
a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být
použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly
narušovat pořádek anebo poškodit zdraví “. Dle §4 řádu výkonu tres tu si může odsouzený ponechat
u sebe určité věci; např. věci související s trestním řízením, hodinky, psací nebo hygienické
potřeby apod. (odst. 2). Vlastní radiopřijímač napájený z vlastního zdroje může mít odsouzený
u sebe až po provedení kontroly správou věznice (odst. 3). O ponechání jiných věcí rozhoduje
ředitel věznice nebo jím pověřený zaměstnanec Vězeňské služby (odst. 4).
Z uvedených ustanovení je zřejmé, že věci nalezené u stěžovatele nelze zařadit pod okruh
věcí, které jsou odsouzení oprávněni ponechat si u sebe , ať už by se jednalo o amatérsky
zhotovené trafo a pouzdro na baterky, nebo o nefunkční elektronické součástky. Jednalo
se tak o jiné věci, o jejichž ponechání by musel rozhodnout ředitel věznice , k čemuž nedošlo, když
stěžovatel sám uvedl, že předmětné věci nalezl na vycházkovém dvoře . Žalovaná, která měla tyto
předměty při kázeňském řízení k dispozici jako předměty doličné, neměla žádné pochybnosti
o jejich povaze jako předmětů zakázaných. V napadeném rozhodnutí uvedla, že zejména
u amatérsky zhotoveného trafa se jednalo o věc, jejíž držení je s ohledem na způsob užívání
zakázáno. Taková trafa bývají odsouzenými nelegálně užívána k napájení radiopřijímačů
povolených k užívání na základě §4 odst. 3 řádu výkonu tres tu. Ohrožení bezpečnosti osob
a majetku nebo možnost poškození zdraví, ke kterému by mohlo dojít připojením takovéhoto
zařízení do elektrické sítě, je pak evidentní. Žalovaná se vyjádřila i ke stěžovatelovu tvrzení,
že se jednalo pouze o nefunkční součástku; podle ní je takové tvrzení irelevantní vzhledem
k „improvizačním schopnostem“ odsouzených pří výrobě obdobných zařízení. Tyto věci měl
kázeňský orgán k dispozici, byť nikoliv při druhém druhoinstančním řízení, neboť je po skončení
původního řízení, dle svého tvrzení, vrátil na pracoviště podniku, který vězně zaměstnával
při likvidaci elektroodpadu.
Nejvyšší správní soud dodává, že je evidentní, že zákonem stanovená přísná pravidla,
co se držení různých předmětů odsouzenými týče, mají sloužit hlavně k udržování bezpečnosti
osob a majetku ve věznicích. Kázeňským přestupkem tak je již samotné přechovávání
„zakázaného“ předmětu bez ohledu na to, jestli jím byl způsobe n nějaký následek. Jedná
se tak o kázeňské přestupky, kdy předpokladem jejich spáchání není reálná změna (porucha)
objektu kázeňského přestupku (bezpečnost, zdraví, pořádek), nýbrž postačuje možnost jeho
ohrožení. Jak je výslovně uvedeno též v §28 odst. 3 písm. b) záko na o výkonu trestu, zakázáno
je vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob
a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek
anebo poškodit zdraví. Konkretizace možného ohrožení pořádku, bezpečnosti a zdraví
žalovanou v rozhodnutí o stížnosti, pokud se jedná o předměty nalezené u stěžovatele,
se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako dostatečná pro naplnění skutkové podstaty kázeňského
přestupku podle §28 odst. 2 písm. j) a odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu a §4 odst. 2 a 3
řádu výkonu trestu. Námitka neposouzení povahy předmětů tak není důvodná.
Nedůvodná je rovněž námitka neprokázání subjektivní stránky přestupku, tj. zavinění
stěžovatele. Zákon o výkonu trestu v §46 odst. 1 stanoví, že „[k]ázeňským přestupkem je zaviněné
porušení zákonem stanovené nebo na jeho základě uložené povinnosti, pořádku nebo kázně během výkonu
trestu“.
Dodržování stanoveného pořádku a kázně je všeobecnou povinností odsouzených, jejímž
obsahem je podrobení se všem omezením a zachovávání všech ustanovení a pravidel,
jež jsou pro výkon trestu odnětí svobody stanovena zákonem o výkonu trestu, popř. na jeho
základě dalšími právními předpisy upravujícími výkon trestu odnětí svobody, zejména řádem
výkonu trestu.
Jak již objasnil krajský soud i žalovaná, zákon o výkonu trestu nestanoví žádný
požadavek, pokud jde o formu zavinění v případě kázeňského přestupku. Pouze obecně
zakotvuje požadavek zaviněného porušení povinnosti, pořádku či kázně. K odpovědnosti
za kázeňský přestupek tak postačuje zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně,
že je třeba úmyslného zavinění (analogicky podle zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích).
Podle §8 odst. 2 písm. b) řádu výkonu trestu platí, že „[p]o přijetí do věznice se nově přijatí
odsouzení ubytují odděleně od ostatních odsouzených, a to v nástupním o ddělení věznice. Během pobytu
v nástupním oddělení, jehož délka se určuje individuálně a zpravidla nepřevýší dva týdny, se odsouzený podrobně
seznamuje s obsahem zákona, této vyhlášky, vnitřního řádu a s prostředím, ve kterém bude trest vykonávat“
(podtrženo NSS).
Stěžovatel v žádné fázi řízení nezpochybňoval, že byly mezi jeho osobními věcmi sporné
předměty, o nichž uvedl, že je sám nalezl na vycházkovém dvoře. Jak již bylo objasněno, tyto
předměty nepatří pod skupinu předmětů, které mohou mít odsouzení u sebe. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl podle §8 odst. 2 písm. b) řádu výkonu trestu obeznámen s jeho povinnostmi
podle §28 zákona o výkonu trestu i s tím, které věci si může u sebe ponechat dle §4 řádu výkonu
trestu, Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovate l věděl, že svým jednáním může porušit nebo
ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem
neporuší nebo neohrozí, nebo nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem
chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Nutno tak aprobovat závěr žalované i krajského soudu, že subjektivní stránka přestupku byla
náležitě prokázána, přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti, která je pro naplnění skutkové
podstaty kázeňského přestupku postačující.
Poslední stěžovatelova námitka směřuje proti nedodržení jednoroční prekluzivní doby
pro uložení trestu. Podle §47 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody „[k]ázeňský trest
nelze uložit, jestliže od spáchání kázeňského přestupku uplynula doba jednoho roku.
Stěžovatel se předně domnívá, že na jeho případ nebylo lze aplikovat ustanovení
§41 s ř. s. Dle tohoto ustanovení platí, že „[s]tanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo
disciplinárních nebo jiných správních deliktů (dále jen "správní delikt") lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě
pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží. “ Stěžovatel
argumentuje ustanovením §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu účinným do 30. 6. 2011, které
vylučovalo rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení z možnosti soudního přezkumu. Stěžovatel
tak má za to, že byla -li žaloba nepřípustná ze zákona, nemohlo její podání stavět dobu
pro uložení kázeňského trestu.
S argumentací stěžovatele nelze souhlasit. Předmětné ustanovení soudního řádu
správního nijak nerozlišuje, zda je podaná žaloba přípustná, nebo nepřípustná, nýbrž jako
podmínku pro stavění lhůty (doby) stanoví dobu řízení před soudem. Lze tak sice souhlasit,
že žaloba proti kázeňským rozhodnutím v době jejího podání nebyla přípustná, přesto však
o ní běželo řízení, jak to požaduje dikce ust. §41 s. ř. s. Nutno tedy dovodit, že i v případě podání
nepřípustné žaloby proti rozhodnutí správního orgánu se staví lhůta pro zánik odpovědnosti,
popřípadě pro výkon rozhodnutí ve věcech správních deliktů, a to od podání žaloby do doby
rozhodnutí o ní, přesto, že bude tímto rozhodnutím odmítnuta. Argumentaci stěžovatele nutno
navíc považovat za ryze účelovou, když právě na z ákladě jeho kasační stížnosti proti
odmítnutí žaloby proti prvnímu rozhodnutí o stížnosti byl podán návrh na zrušení ustanovení
§76 odst. 6 zákona o výkonu trestu k Ústavnímu soudu, který mu následně vyhověl. Žaloba
stěžovatele tak byla následně řádně projednána a bylo o ní rozhodnuto rozsudkem, který zrušil
stěžovatelem napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Pokud jde o tu část argumentace stěžovatele, jíž namítá, že došlo k marnému uplynutí
předmětné doby, protože nelze pravomocně uložit kázeňský trest po více než sedmi letech
od jeho údajného spáchání, a to přesto, že by běh prekluzivní doby byl zastaven podle §41 s. ř. s.,
Nejvyšší správní soud uvádí, že ani tato část námitky stěžovatele není důvodná. Krajský soud
se již stejnou námitkou zabýval, přičemž dospěl k závěru, že k uplynutí jednoleté doby
pro uložení kázeňského trestu nedošlo. Krajský soud vyšel z judikatury zdejšího soudu týkající
se §186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,
dle které dospěl k závěru, že odlišně od obecné úpravy přestupkového zákona, postačuje
u kázeňského přestupku v prekluzivní době vydat prvostupňové rozhodnutí a nikoliv rozhodnout
pravomocně. V nyní projednávané věci bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno hned jeden den
po spáchání kázeňského přestupku.
Nejvyšší správní soud k této otázce uvádí, že pro nyní projednávanou věc není podstatné,
zda mělo být v době jednoho roku vydáno toliko prvostupňové rozhodnutí, nebo zda mělo být,
tak jako např. v řízení o přestupcích (viz §20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích),
v uvedené době rozhodnuto o kázeňském přestupku pravomocně, neboť doba jednoho roku
byla dodržena v obou případech. Přestože bylo druhé rozhodnutí o stížnosti vydáno až dne
10. 4. 2012 a právní moci nabylo dne 30. 4. 2012, tedy skutečně až téměř 8 let po spáchání
kázeňského přestupku, bylo toto rozhodnutí vydáno, s ohledem na shora objasněné stavění lhůt
podle §41 s. ř. s. , v době jednoho roku od jeho spáchání. Po dobu všech soudních řízení, která
ve věci proběhla u Městského soudu v Praze, Nejvyššího správního soudu a soudu Ústavního,
totiž uvedená doba neběžela.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud předesílá výpočet, proč došlo také
k pravomocnému uložení trestu v jednoroční době, jak to již ostatně obiter dictum učinil i krajský
soud. Kázeňský přestupek byl spáchán dne 19. 10. 2004; o tom není mezi stranami sporu. Dne
20. 10. 2004 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí o spáchání přestupku a dne 21. 10. 2004
první rozhodnutí o stížnosti. Prvně se doba zastavila v důsledku žaloby podané 1. 12. 2004
stěžovatelem proti prvnímu rozhodnutí o stížnosti (od spáchání přestupku uplynul 1 měsíc
a 11 dnů) a znovu počala běžet po právní moci usnesení o odmítnutí žaloby, tj. dne 22. 11. 2006.
Poté se běh doby obnovil a ta běžela až do podání kasační stížnosti proti uvedenému usnesení,
kdy se běh doby opětovně zastavil (běžela tak dalších 13 dnů) , a to až do právní moci
rozsudku Městského soudu v Praze, kterým tento soud zrušil první rozhodnutí o stížnosti,
tj. do 30. 8. 2011. Od spáchání kázeňského přestupku uplynula doba 1 měsíc a 24 dnů. Žalovaná
vydala druhé rozhodnutí o stížnosti dne 10. 4. 2012, to nabylo právní moci dne 30. 4. 2012,
tj. 8 měsíců a 24 dnů od spáchání přestupku. Žalovaná tak (pravomocně) rozhodla o kázeňském
trestu v době stanovené v §47 odst. 3 zákona o výkonu trestu. Ani tato námitka tak nemůže
obstát.
Z výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele
důvodnou a nezbylo mu než ji rozsudkem zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.)
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalované , která byla v řízení úspěšná, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtovala. Proto soud rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Nejvyšší správní soud přiznal odměnu zástupkyni stěžovatele, Mgr. Daně Holcman,
advokátce, která byla ustanovena podle §35 odst. 8 s. ř. s. usnesením Krajského soudu v Plzni
ze dne 26. 4. 2013, č. j. 57 A 70/2012 - 55. Tato odměna byla určena za jeden úkon právní služby
podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tari f), ve znění pozdějších předpisů (sepsání
kasační stížnosti), ve výši stanovené podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5. advokátního
tarifu, tj. ve výši 3100 Kč. Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni nepřiznal odměnu
za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení podle §11 písm. b) advokát ního
tarifu, neboť stěžovatele zastupovala již v řízení před krajským soudem. Dále byla ustanovené
zástupkyni přiznána náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby stanovená podle
§13 odst. 3 citované vyhlášky ve výši 300 Kč. Protože je zástupkyně stěžovatele plátkyní daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se přiznaná částka nákladů řízení podle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku
odpovídající této dani, tj. o 21 % z částky 3400 Kč. Celkově tak Nejvyšší správní soud přiznal
ustanovené zástupkyni stěžovatele částku 4114 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu