ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.109.2014:26
sp. zn. 2 As 109/2014 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní
věci žalobkyně: JUDr. J. S., proti žalovanému: Český telekomunikační úřad,
se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, o žalobě na vyslovení nicotnosti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 1. 2011, č. j. 118 777/2010 -637/II.vyř.-RyZ, ze dne
11. 10. 2012, č. j. ČTÚ 118 777/2010-637/II.vyř.-RyZ, a ze dne 22. 3. 2013,
č. j. ČTÚ-244 188/2012-603, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 A 15/2014 – 47,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 A 15/2014 – 47,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobou ze dne 2. 11. 2013 podanou u Krajského soudu v Brně se žalobkyně
(dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2011,
č. j. 118 777/2010-637/II.vyř.-RyZ (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým jí byla uložena
povinnost zaplatit společnosti Telefónica Czech Republic, a. s., částku 19 257,20 Kč
s příslušenstvím za poskytnuté služby elektronických komunikací u dvou konkrétních
telefonních stanic za zúčtovací období od 8. 1. 2007 do 7. 5. 2007 a za smluvní pokuty,
jejichž výše odpovídala rozdílu mezi zvýhodněnou cenu mobilního telefonu a jeho plnou cenou,
kterou by jinak zaplatila při nevyužití speciální nabídky poskytovatele. V žalobě stěžovatelka
uvedla, že ji podává v souladu s poučením obsaženým v usnesení ze dne 12. 9. 2013,
č. j. 31 C 28/2013 – 4, kterým Městský soud v Brně (v občanském soudním řízení) její žalobu
proti napadenému rozhodnutí odmítl s odůvodněním, že se jedná o věc, která spadá do věcné
příslušnosti soudů ve správním soudnictví.
[2] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2013, č. j. 30 A 108/2013 – 8, věc
postoupil Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) jako soudu místně příslušnému.
Městský soud v průběhu řízení nejprve stěžovatelku vyzval k odstranění vad žaloby a v reakci
na její žádost o osvobození od soudních poplatků jí zaslal standardizovaný formulář „Potvrzení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“. Usnesením ze dne 5. 3. 2014, č. j. 10 A 15/2014 – 19,
stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal, neboť ta ve stanovené lhůtě
ani později do doby vydání citovaného usnesení vyplněný standardizovaný formulář
nedoručila. Následně ji opět vyzval k odstranění vad žaloby a usnesením ze dne 10. 3. 2014,
č. j. 10 A 15/2014 – 22, také k zaplacení soudního poplatku v dodatečné lhůtě. Dne 17. 3. 2014
stěžovatelka městskému soudu doručila přílohy k žalobě. Usnesením ze dne 27. 3. 2014,
č. j. 10 A 15/2014 – 37, městský soud stěžovatelku vyzval k doplnění žaloby o upřesnění
toho, které rozhodnutí požaduje zrušit, neboť z podané žaloby nebylo zřejmé, zda se domáhala
zrušení napadeného rozhodnutí nebo rozhodnutí předsedy Rady žalovaného
(dále jen „žalovaný“) ze dne 22. 3. 2013, č. j. ČTÚ-244 188/2012-603, o němž se zmínila
v textu žaloby. Dne 7. 4. 2014 bylo městskému soudu doručeno podání stěžovatelky,
v němž k předchozí výzvě městského soud uvedla, že podává podnět k prohlášení
nicotnosti žalobou napadeného rozhodnutí a rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2012,
č. j. ČTÚ 118 777/2010-637/II.vyř.-RyZ, a ze dne 22. 3. 2013, č. j. ČTÚ-244 188/2012-603,
což odůvodnila tím, že žalovaný byl zřízen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických
komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), avšak tento zákon nepředpokládá existenci
odborů žalovaného a nesvěřuje jim žádné samostatné pravomoci ani nevymezuje
jejich působnost. Usnesením ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 A 15/2014 – 47 (dále jen „napadené
usnesení“), městský soud řízení o žalobě stěžovatelky zastavil z důvodu neuhrazení soudního
poplatku.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti napadenému usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu
dle §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v návaznosti na §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. S poukazem
na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000, namítla, že do nabytí
právní moci rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků není otázka povinnosti zaplatit
soudní poplatek konečným způsobem rozhodnuta. Poučovací povinnost soudu musí být
vykonávána tak, aby byla chráněna práva všech účastníků a zaručena zákonnost rozhodování
soudu. Postup městského soudu byl dle názoru stěžovatelky vadný, nezákonný a formalistický
a posouzení její žádosti o prominutí zmeškání lhůty k předložení podkladů pro posouzení
majetkových poměrů a žádosti o její prodloužení bylo založeno na restriktivním výkladu. Městský
soud její majetkové poměry v rozporu s §36 odst. 3 s. ř. s. vůbec neposuzoval. Stěžovatelka
dne 12. 3. 2014 (tedy před nabytím právní moci napadeného usnesení) nemohla vědět, že městský
soud o její žádosti o osvobození rozhodl, aniž by vzal v úvahu její žádost o prominutí
zmeškání lhůty. Stěžovatelka dále spatřovala zmatečnost a neurčitost napadeného usnesení
v tom, že se městský soud vůbec nezabýval jejím podnětem na vyslovení nicotnosti napadených
správních rozhodnutí.
[4] Podáním ze dne 4. 8. 2014 stěžovatelka svou kasační stížnost doplnila a konstatovala,
že dne 14. 2. 2014 požádala městský soud o prodloužení lhůty k doplnění příloh
do dne 10. 3. 2014, jež z důvodu své zdravotní indispozice zaslala dne 12. 3. 2014 a současně
opět požádala o prominutí a prodloužení lhůty do 13. 3. 2014. Městský soud
však k těmto podáním nepřihlédl a v napadeném usnesení se s nimi nevypořádal. Dne 27. 3. 2014
ji vyzval k doplnění žaloby, čímž ji uvedl v domnění, že v řízení se bude pokračovat,
neboť tato výzva byla učiněna až po uplynutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Městský
soud nesplnil svou poučovací povinnost dle §36 odst. 1 s. ř. s. a stěžovatelka tak soudní poplatek
neuhradila, ač by tak jinak učinila. Zároveň navrhla, aby Nejvyšší správní soud odložil
vykonatelnost rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2011, č. j. 118 777/2010-637/II.vyř.-RyZ.
[5] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a oprávněnou osobou (§102 s. ř. s.). Za situace,
kdy je předmětem kasačního přezkumu usnesení, jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení
soudního poplatku, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost,
tak i na podmínce povinného zastoupení znamenalo jen další řetězení téhož problému
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, všechna
zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Nebylo
tedy nutné, aby stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti splnila podmínku dle §105 odst. 2 s. ř. s.,
a Nejvyšší správní soud ji tedy nevyzýval k předložení dokladu o dosaženém vysokoškolském
právnickém vzdělání, který ke kasační stížnosti přiložen nebyl (ač jej stěžovatelka v přílohách
ke kasační stížnosti uvedla), a netrval ani na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost.
[7] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti. Zkoumal přitom,
zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[8] Podle §2 s. ř. s. „ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům
fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených
tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.“
Podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „ soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím
vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku,
jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech
a povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy“.
[9] Podle §7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), „v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní
věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je dle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány“. Tímto jiným orgánem je v případech, které stanoví
zákon o elektronických komunikacích a původně zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích
a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o telekomunikacích“), také Český telekomunikační
úřad. Tomu byla svěřena nejen pravomoc rozhodovat ve věcech veřejného práva, ale také v úzce
specializovaných věcech práva soukromého. Zákonodárce převedl rozhodování
v některých soukromoprávních věcech na Český telekomunikační úřad z důvodu, že se jedná
o specializovanou, technickou agendu, k čemuž je tento úřad dostatečně personálně a technicky
vybaven. Souhrnně proto nelze stanovit, zda o žalobě proti rozhodnutí Českého
telekomunikačního úřadu rozhodují soudy v občanském soudním řízení či soudy správní.
Vždy je totiž nutné rozlišovat, zda tento správní orgán rozhodoval v soukromoprávní věci,
nebo ve věci veřejnoprávní, tedy určit charakter konkrétního rozhodnutí a porušení povinnosti
[srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, (dále jen „zvláštní senát“) ze dne 23. ledna 2012 č. j. Konf 78/2011-6,
a srov. též usnesení zvláštního senátu ze dne 26. července 2011, č. j. Konf 25/2011-18].
[10] V nyní posuzovaném případě tak musel Nejvyšší správní soud nejprve posoudit,
zda Český telekomunikační úřad rozhodoval v soukromoprávní či veřejnoprávní věci a zda byla
dána věcná příslušnost městského soudu k projednání žaloby. Při posuzování této otázky
považuje Nejvyšší správní soud za účelné odkázat na úvahy zvláštního senátu v usnesení
ze dne 26. července 2011 č. j. Konf 25/2011-8, které se zabývalo otázkou věcné příslušnosti
k projednání žaloby proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ve věci uložení
povinnosti dle §95 odst. 8 písm. d) zákona o telekomunikacích k finančnímu plnění vyplývající
ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb mezi provozovatelem veřejné
telekomunikační sítě a účastníkem. Zvláštní senát uvedl, že spor o placení částek za poplatky
a hovorné je spor o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy uzavřené
mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem. Právní vztah mezi danými
subjekty vznikl na základě smlouvy a žádosti o poskytování telekomunikačních služeb.
Z tohoto důvodu mezi subjekty není přítomný vztah nadřazenosti a podřízenosti. Účastník
byl seznámen s podmínkami, za kterých byla telekomunikační služba poskytována,
a na tyto dobrovolně přistoupil. Platba nezaplacených částek za poskytnuté telekomunikační
služby je soukromoprávním nárokem, proto Český telekomunikační úřad vydal
rozhodnutí o soukromoprávní věci. K soukromoprávnímu charakteru rozhodování Českého
telekomunikačního úřadu se dále vyslovil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 30. 9. 2003
č. j. 6 A 60/2000 – 46: „Rozhodnutí správního orgánu vydané na základě §8 odst. 1 zákona
č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, je rozhodnutím v soukromoprávní věci, neboť předmětem rozhodnutí
je spor mezi uživatelem a poskytovatelem telekomunikační služby o plnění za poskytnuté služby,
tj. spor o povinnosti uživatele platit za poskytnuté telefonní služby úhradu v rozsahu tehdy stanoveném Telefonním
řádem a o oprávnění poskytovatele telefonních služeb jen v takto stanoveném rozsahu úhradu požadovat. Sama
skutečnost, že řízení je regulováno správním řádem, nemá pro posouzení soukromoprávního či veřejnoprávního
charakteru věci význam, neboť všechny orgány veřejné správy, jejichž rozhodnutí se projednávají dle části páté
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2003, se v procesních otázkách řídí právními předpisy
veřejného práva“. Na citovaných závěrech nic nemění ani následná změna relevantní právní úpravy.
[11] Stěžovatelka učinila předmětem sporu rozhodnutí Českého telekomunikačního
úřadu, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit částku 19 257,20 Kč s příslušenstvím
za poskytnuté služby elektronických komunikací za zúčtovací období od 8. 1. 2007 do 7. 5. 2007
a za související smluvní pokuty. Dále se domáhala vyslovení nicotnosti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 10. 2012, č. j. ČTÚ 118 777/2010-637/II.vyř.-RyZ, a ze dne 22. 3. 2013,
č. j. ČTÚ -244 188/2012-603, jež se týkaly návrhu na obnovu řízení o předmětu, o němž bylo
rozhodnuto napadeným rozhodnutím; zmíněná rozhodnutí tak mají s napadeným rozhodnutím
úzkou skutkovou a právní souvislost. Nyní projednávaný spor má tedy ryze soukromoprávní
charakter, neboť jeho předmětem jsou práva a povinnosti společnosti Telefónica Czech
Republic, a. s., jako provozovatele služeb elektronických komunikací a stěžovatelky
jako účastníka, odvozovaná ze smluv uzavřených dne 19. 3. 2002 a dne 9. 7. 2002. Mezi těmito
dvěma subjekty byl právní vztah založen na základě projevu vůle obou smluvních stran,
proto je tento vztah vztahem rovnosti, nikoliv nadřazenosti a podřízenosti, a není v něm třeba
posuzovat otázky veřejného práva.
[12] Ze shora uvedeného lze dovodit, že žalovaný v nyní posuzovaném případě rozhodoval
v soukromoprávní věci a městský soud tak nebyl k projednání věci věcně příslušný. Soud
má povinnost zkoumat věcnou příslušnost kdykoli za řízení z úřední povinnosti, a tedy objektivní
povinnost i bez návrhu účastníka řízení postupovat v případě splnění stanovených podmínek
podle §46 odst. 2 s. ř. s., resp. dle §46 odst. 3 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2008, č. j. 9 Afs 69/2007 - 59). Nejvyšší správní soud má za to, že městský
soud se o nedostatku věcné příslušnosti musel dozvědět nejpozději dne 17. 3. 2014,
kdy mu stěžovatelka doručila přílohy k žalobě, mezi nimiž byly i stejnopisy shora citovaných
rozhodnutí žalovaného. Městský soud tedy měl za předpokladu existence
pravomocného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2013, č. j. 31 C 28/2013 – 4,
postupovat dle §46 odst. 3 s. ř. s. a předložit věc zvláštnímu senátu, aby rozhodl spor
o věcnou příslušnost, resp. v případě rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2012,
č. j. ČTÚ 118 777/2010-637/II.vyř.-RyZ, a ze dne 22. 3. 2013, č. j. ČTÚ-244 188/2012-603,
o nichž nebylo v citovaném usnesení Městského soudu v Brně rozhodováno, postupovat
dle §46 odst. 2 s. ř. s. a odmítnout návrh s poučením stěžovatelky o dalším postupu. Neučinil-li
tak, založil tím kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. spočívající v tom, že pro vydání
napadeného usnesení chyběly podmínky řízení. Posouzení věcné příslušnosti má před řešením
splnění poplatkové povinnosti žalobce jednoznačně přednost. Jinými slovy, věcně nepříslušný
soud nemůže v řízení činit žádné procesní úkony s výjimkou těch, které slouží k počátečnímu
ujasnění si otázky věcné příslušnosti a po jejím zodpovězení pouze ty, směřující k předání
věci k vyřízení příslušnému soudu zákonem předvídaným procesním postupem (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Ans 6/2008 - 48, publikovaný
pod č. 1741/2009 Sb. NSS). Vzhledem k absenci věcné příslušnosti soudů ve správním
soudnictví k přezkumu napadeného rozhodnutí také nemohl Nejvyšší správní soud rozhodnout
o návrhu stěžovatelky, uplatněném v průběhu řízení o kasační stížnosti, na přiznání odkladného
účinku vztahu k napadenému rozhodnutí.
[13] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že soudní tajemník není ve správním
soudnictví oprávněn vydávat rozhodnutí ve věcech soudních poplatků, neboť mu k tomu žádný
právní předpis nedává pravomoc (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 7. 2014, č. j. 2 As 76/2014 – 18). Proto, izolovaně posuzováno, usnesení
ze dne 10. 3. 2014, č. j. 10 A 15/2014 – 22, jímž byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního
poplatku, bylo vydáno neoprávněnou osobou, což znamená, že městský soud byl nesprávně
obsazen.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná. Napadené usnesení proto dle §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude městský soud, vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.), postupovat dle §46 odst. 2 s. ř. s.,
resp. §46 odst. 3 s. ř. s.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu