ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.110.2013:58
sp. zn. 2 As 110/2013 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce T. R.,
zastoupeného JUDr. Františkem Pětníkem, advokátem se sídlem Pelhřimov, Hodějovická 448,
proti žalované Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha
3, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 26. 9. 2013, č. j. 36 A 30/2012 - 27, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 14. 11. 2013, č. j. 36 A 30/2012 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
částku 3400 Kč, a to ve lhůtě 30 dní od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce
žalobce JUDr. Františka Pětníka.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2013, č. j. 36 A 30/2012 - 27, ve znění
opravného usnesení ze dne 14. 11. 2013, č. j. 36 A 30/2012 - 39, byla zrušena rozhodnutí
žalované ze dne 4. 6. 2012, č. j. CPR-6374/ČJ-2012-9CPR-V243, a ze dne 8. 6. 2012,
č. j. CPR-6374-1/ČJ-2012-9CPR-V243, a rovněž jim předcházející rozhodnutí Policie
České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, odboru cizinecké policie ze dne
23. 4. 2012, č. j. KRPJ-22445/ČJ-2012-160022-SV (kterým bylo žalobci uloženo správní
vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských státu EU,
byla stanovena na 6 měsíců), a ze dne 23. 4. 2012, č. j. KRPJ-22445/ČJ-2012-160022-SV
(kterým bylo žalobci uloženo nahradit náklady řízení spojené s řízením o správním vyhoštění),
a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Tento rozsudek napadla žalovaná
(dále jen „stěžovatelka“) dne 5. 11. 2013 kasační stížností, kterou zdejší soud zaevidoval
pod sp. zn. 2 As 84/2013. Dne 20. 11. 2013 obdržel zdejší soud v pořadí další kasační stížnost
(evidovanou pod sp. zn. 2 As 110/2013), kterou stěžovatelka znovu napadá rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 26. 9. 2013, č. j. 36 A 30/2012 - 27, ve znění opravného usnesení ze dne
14. 11. 2013, č. j. 36 A 30/2012 - 39.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že totožný rozsudek krajského soudu (ve znění opravného
usnesení) byl u zdejšího soudu napaden postupně dvěma samostatnými kasačními stížnostmi.
Řízení o první kasační stížnosti bylo nicméně v mezidobí zastaveno, a to usnesením zdejšího
soudu ze dne 26. 11. 2013, č. j 2 As 84/2013 - 15, a to z důvodu zpětvzetí kasační stížnosti
stěžovatelkou (právní moci toto usnesení nabylo dne 29. 11. 2013). Z tohoto důvodu
tedy odpadla překážka řízení v podobě litispendence (již dříve zahájeného soudní řízení
v téže věci); vzhledem k tomu, že předchozí věc nebyla ukončena meritorním rozhodnutím,
ale toliko procesně (zastavení řízení), nepřekáží meritornímu projednání pozdější
(tj. nyní posuzované) kasační stížnosti ani překážka res iudicata (překážka věci pravomocně
rozsouzené). I přesto se nicméně Nejvyšší správní soud musel zabývat tím, zda jsou splněny
i další podmínky, za nichž může přistoupit k meritornímu projednání věci.
Jednou z podmínek řízení je i včasné podání návrhu na zahájení řízení (kasační stížnosti).
Podle ustanovení §106 odst. 2 věty první soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) kasační
stížnost musí být podána do dvou týdnů od doručení rozhodnutí a bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta
znovu od doručení tohoto usnesení. Rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dne
22. 10. 2013; kasační stížnost (napadající všechny výroky tohoto rozsudku) vedená u zdejšího
soudu pod sp. zn. 2 As 110/2013 tak byla podána evidentně po uplynutí lhůty zákonem
k tomu určené. Pokud jde o vliv opravného usnesení, vydaného krajským soudem dne
14. 11. 2013 (stěžovatelce doručené dne 15. 11. 2013), lhůta k podání kasační stížnosti
se od něj odvíjí pouze v rozsahu, v jakém se provedená oprava dotýkala původního rozsudku.
Jak se zdejší soud vyjádřil již například v rozsudku ze dne 21. 2. 2007, č. j. 4 Ans 3/2006 - 123
(publikovaném pod č. 1177/2007 Sb. NSS), „[l]hůta pro podání kasační stížnosti podle §106
odst. 2 s. ř. s. znovu běží od doručení opravného usnesení pouze ve vztahu k výroku, který byl tímto usnesením
opraven, případně ve vztahu k výroku, jenž je na opraveném výroku závislý“.
Lze tedy učinit dílčí závěr, že nyní posuzovaná kasační stížnost byla podána opožděně,
s výjimkou její části, která brojí proti výroku IV. rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto
o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobci. Pouze tohoto výroku se totiž týkalo opravné
usnesení ze dne 14. 11. 2013; zbývající výroky, jimiž byla zrušena správní rozhodnutí
v obou instancích (výroky I. a II.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky (výrok
III.) zůstaly opravným usnesením nedotčeny. Kasační stížnost proti výrokům I. až III. rozsudku
krajského soudu proto musela být Nejvyšším správním soudem odmítnuta pro opožděnost,
ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.,
a to i s přihlédnutím k faktu, že zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout
(viz §106 odst. 2 in fine s. ř. s.).
Pokud jde o výrok IV. napadeného rozsudku, který (jak již bylo konstatováno)
byl jako jediný kasační stížností napaden v rámci otevřené lhůty, zde nelze přehlédnout,
že jde o výrok týkající se vrácení zaplaceného soudního poplatku – bylo jím tedy nepochybně
rozhodováno ve věci nákladů řízení (viz dikce ustanovení §57 odst. 1 s. ř. s.). Na tyto případy
ovšem dopadá ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., dle kterého kasační stížnost, která směřuje
jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná. Rozšířený senát
zdejšího soudu se k interpretaci tohoto ustanovení vyslovil v usnesení ze dne 1. 6. 2010,
č. j. 7 Afs 1/2007 - 64 (publikovaném pod č. 2116/2010 Sb. NSS) tak, že je-li kasační stížností
napaden i jiný výrok, než výrok o nákladech řízení, je kasační stížnost zásadně přípustná.
To ovšem platí pouze za situace, že ve zbývajícím rozsahu (netýkajícím se nákladů řízení)
meritornímu projednání kasační stížnosti nic nebrání; pouze v takovém případě se neuplatní
předmětná procesní restrikce, směřující k odbřemenění kasačního soudu od rozhodování
v bagatelních věcech. O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť (jak již bylo
konstatováno) ve zbývající části kasační stížnost meritorně projednatelná není,
a to pro opožděnost. Fakticky je tedy včas (tzn. principiálně projednatelně) kasační stížností
napaden pouze jeden z výroků o nákladech řízení; v tomto rozsahu je však kasační stížnost
nepřípustná z důvodů uvedených v ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., a musela tak být i ve zbývající
části odmítnuta.
V případě, kdy je kasační stížnost odmítána, postupuje se při rozhodování o nákladech
řízení zásadně podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo kasační stížnost odmítnuta.
Z tohoto obecného pravidla však existují výjimky. Jedna z nich je zakotvena v ustanovení §60
odst. 8 s. ř. s., dle kterého jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud přiznat účastníkovi,
který měl ve věci alespoň částečný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení i v těch případech, kdy tento zákon
stanoví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Jakkoli nebylo v dané věci o kasační
stížnosti rozhodnuto meritorně, lze její odmítnutí chápat jako procesní úspěch žalobce,
neboť i po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zůstal nedotčen rozsudek krajského soudu,
kterým bylo plně vyhověno jeho žalobě. Okolnosti hodné zvláštního zřetele, odůvodňující
přiznání nákladů řízení žalobci, spatřuje zdejší soud ve skutečnosti, že v důsledku procesního
postupu stěžovatelky (jak byl popsán výše) nastala nepřehledná situace, kdy nebylo zpočátku
zjevné, že jde o kasační stížnost podanou opožděně. Pokud se za této situace žalobce k obsahu
kasační stížnosti věcně vyjádřil (v souladu s pokynem soudu, vycházejícím z požadavků
ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.), lze tento úkon považovat za racionálně učiněný.
Není proto důvod, nepřiznat žalobci náhradu nákladů odpovídající tomuto úkonu právní služby.
Konkrétní výše těchto nákladů je představována odměnou zástupce stěžovatele za jeden úkon
právní služby (3100 Kč) a jedním režijním paušálem jeho hotových výdajů (300 Kč), celkově
tedy 3400 Kč; vše v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem v platném znění.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu