ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.133.2014:39
sp. zn. 2 As 133/2014 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Jany Jurečkové v právní věci žalobce: Mgr. M. Š., proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy,
Obvodní ředitelství policie Praha II, se sídlem Sokolská 1799/38, Praha 2, o žalobě
na ochranu proti zásahu žalované, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 20. 5. 2014, č. j. 8 A 59/2012 - 91,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobou podanou dne 15. 5. 2012 k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalované. Tento zásah popsal v žalobě
tak, že dne 12. 3. 2012 jel svým vozidlem, které řídil pan T. H., k jednání u Obvodního soudu
pro Prahu 5. V 12.25 hod. bylo jeho vozidlo na křižovatce ulic Na Slupi a Apolinářská zastaveno
policisty, kteří požádali řidiče T. H. o předložení dokladů nutných k řízení vozidla, přičemž
upozornění žalobce, že spěchá k soudnímu jednání, ignorovali. Zasahující policistka si nejprve
s doklady T. H. sedla do auta, a jelikož se vrátila až za delší dobu, žalobce ji znovu upozornil,
že spěchá k soudnímu jednání. Po tomto upozornění začali policisté dle názoru žalobce celý
úkon zjevně zlomyslně protahovat. Napřed chtěli vidět lékárničku, a když byli upozorněni,
že jejich služební vozidlo stojí na místě označeném dopravní značkou „zákaz zastavení“, vyzvali
řidiče T. H., aby se podrobil vyšetření, zda není pod vlivem alkoholu. Žalobce i T. H. trvali
na tom, že policisté nemají zákonný důvod nutit řidiče k takovému vyšetření a že jde pouze
o policejní šikanu v reakci na jejich výhrady vůči chování policistů. S provedením vyšetření
souhlasil T. H. až poté, co zasahující policistka prohlásila, že se domnívá, že řidič vozidla
je pod vlivem alkoholu. Toto vyšetření se však nezdařilo, protože přístroj Dräger (jímž se testuje,
zda není osoba ovlivněna alkoholem) byl nefunkční. Přestože žalobce znovu policistku
upozornil, že spěchá k soudnímu jednání, musel počkat dalších 12 minut do doby, kdy další
policejní hlídka přivezla funkční přístroj. Teprve poté se T . H. podrobil vyšetření, jehož výsledek
byl negativní. Přes o pětovné upozornění žalobce, že spěchá na soudní jednání a policisté
ho bezdůvodně zdržují, odešli policisté s doklady T. H. do vozidla, kde sepsali oznámení
o údajném přestupku, kterého se měl T. H. dopustit nepředložením (dle názoru žalobce blíže
nespecifikované) povinné výbavy. Až v průběhu sepisování tohoto oznámení se dostavil zástupce
vedoucího Místního oddělení Policie České republiky Nové Město M. J., který policistům přinesl
jiný přístroj Dräger a žalobce a T. H. si z povzdálí „prohlížel jako něco exotického“. Po vyplnění
oznámení o přestupku se T. H. písemně vyjádřil, ve stručnosti popsal chování policistů a zmocnil
žalobce k jeho zastupování. Celý úkon policistů trval 55 minut. Žalobce měl za to, že svévolným
a nepřiměřeným postupem žalované byla omezována jeho osobní svoboda a zmařena jeho účast
na soudním jednání, k němuž se kvůli výše popsanému zásahu dostavil s hodinovým zpožděním.
[2] Městský soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, č. j. 8 A 59/201 2 – 91 (dále jen „napadený
rozsudek“), žalobu zamítl, neboť dle jeho názoru se všechny verze popisované události
shodovaly v tom, že jednotlivé úkony policejní kontroly směřovaly výlučně vůči řidiči vozidla
T. H. Žádná z výzev policistů nesměřovala vůči žalobci a nebylo po něm ani vyžadováno nic,
co by souviselo se silniční kontrolou; žalobce tedy této kontrole podroben nebyl a žalovaný zásah
proti němu tedy vůbec nesměřoval. Policie se o žalobce v souvislosti s prováděnou kontrolou
vůbec nezajímala, žalobce se jí nijak neúčastnil, na místě kontroly nebyl policisty nijak zadržován
a mohl jej volně opustit. Bylo tedy jen věcí jeho úvahy, zda bude pokračovat v cestě jiným
způsobem nebo zda na místě kontroly vyčká jejího ukončení. Na tomto závěru nic
nemění ani skutečnost, že žalobce byl jako spolucestující kontrolovaného řidiče věcně vzato
zdržen – z povahy věci tomu nemohlo být jinak, protože každý spolucestující v jakémkoli
vozidle, jehož řidič je podroben policejní kontrole, je po dobu trvání této kontroly zdržen.
Za podstatné však městský soud považoval to, že žalobce nebyl nijak omezen na osobní
svobodě, protože místo kontroly mohl kdykoli opustit. Městský soud tak měl za to, že napadený
zásah nebyl zaměřen proti žalobci a ani v jeho důsledku nebylo proti žalobci přímo zasaženo,
neboť z faktu silniční kontroly mu nevznikla žádná povinnost a nebyl zkrácen na svých právech.
Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl posuzovaným zásahem dotčen, a to ani nepřímo,
nepovažoval městský soud za nutné zabývat se námitkami vůči přiměřenosti samotné silniční
kontroly ani vůči údajné nedemokratičnosti samotného oprávnění policie bezdůvodně
kontrolovat řidiče dopravních prostředků, neboť takové námitky by mohl žalobce legitimně
uplatnit pouze tehdy, pokud by objektem kontroly byl on sám.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní rekapituloval průběh napadeného zásahu a namítl,
že postup policistů nebyl v souladu se zásadami vyplývajícími z Ústavy a Listiny základních práv
a svobod. Šikanózní způsob jednání policistů spatřoval v tom, že ti silniční kontrolu řidiče T. H.,
nevyvolanou žádným konkrétním podezřením z přestupku, svévolně a samoúčelně co nejvíce
protahovali s vědomím, že stěžovatel se přepravoval k soudnímu jednání. Jakýkoli zásah veřejné
moci do základních práv a svobod musí být legální, legitimní a proporcionální; státní orgány tedy
mohou zasahovat do osobní sféry jednotlivce nikoli pouze proto, že jim to jejich kompetence
umožňuje, ale musí mít k takovému zásahu také podložený důvod. Na problematiku
přiměřenosti postupu policistů, resp. nezbytnosti zásahu do práv občanů, dopadá také §11
odst. a) a c) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky , ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o policii“), přičemž postup zasahujících policistů nebyl v souladu se zásadami
vyjádřenými v tomto ustanovení ani v nejmenším. K jednotlivým úkonům napadeného zásahu,
zejména k provedení orientačního vyšetření na alkohol, neměli policisté žádný konk rétní
(podložený) důvod, k tomuto vyšetření nebyli ani vybaveni funkčním přístrojem a v důsledku
toho neoprávněně a nadbytečně omezovali stěžovatelovu osobní svobodu nutností vyčkat
příjezdu další, lépe vybavené policejní hlídky. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 – 63, stěžovatel konstatoval, že v nyní projednávané
věci následoval šikanózní průběh policejní kontroly poté, co se odvážil upozornit policisty
na to, že jejich služební vozidlo parkuje v místě, kde je to zakázáno. Následná policejní kontrola
tedy byla samoúčelná a neměla žádný materiální důvod (tedy podezření z porušení dopravních
předpisů). Stěžovatel v této souvislosti upozornil na to, že v e stejný den probíhala v Praze 2
dopravně bezpečnostní akce zaměřená na kontrolu, zda řidiči a další osoby ve vozidle dodržují
povinnost být připoutáni bezpečnostními pásy, nyní posuzovaná kontrola však z tohoto rámce
zcela vybočila a na kontrolu používání bezpečnostních pásů nebyla zaměřena vůbec.
[4] Odůvodnění napadeného rozsudku považoval stěžovatel za právní formalismus, pouhé
sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti, které zcela odhlíží od podstaty práva,
které je nutno aplikovat v jeho materiální podobě. Stěžovatel byl nedůvodným a šikanózním
jednáním policistů (bez ohledu na to, že primárně míř ilo vůči řidiči vozidla) obtěžován,
omezován v užívání svého majetku, nemohl pokračovat v cestě a v důsledku toho zmeškal
soudní jednání. Městský soud však vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, že zásah se týkal
stěžovatelova vozidla, které si pořídil právě za účelem, aby se v něm mohl dopravovat,
a to bez ohledu na to, kdo bude toto vozidlo řídit. Pana T . H. toliko požádal, aby vozidlo řídil;
mezi nimi se tedy jednalo o vztah, který lze nejspíše podřadit pod příkazní smlouvu. Přítomnost
stěžovatele ve vozidle tedy nebyla náhodná, cíleně se jím přepravoval k soudnímu jednání
a neměl tedy důvod z vozidla vystupovat či hledat jiný způsob dopravy, neboť měl právo svůj
majetek pokojně užívat. Stěžovatel měl tedy za to, že v důsledku napadeného zásahu nemohl
pokračovat v jízdě svým vozidlem a tím bylo ve smyslu §82 s. ř. s. přímo zasaženo do jeho práv.
Zcela bez významu je dle názoru stěžovatele to, že k zastavení vozidla došlo v místě, kde existuje
alternativní způsob dopravy prostřednictvím městské hromadné dopravy nebo taxislužby. V této
souvislosti stěžovatel položil otázku, zda by se právní názor městskéh o soudu uplatnil za situace,
v níž by k obdobnému zásahu došlo v místě bez pravidelného dopravního spojení či v níž
by byla spolucestujícím namísto stěžovatele osoba stará, nemocná, invalidní nebo jinak omezená
v pohybu.
[5] Stěžovatel byl toho názoru, že policejní hlídkou bylo zastaveno jeho vozidlo , v době,
kdy se v něm přepravoval (lhostejno zda na místě řidiče či spolucestujícího) a kontrolováno
bylo také vybavení jeho vozidla. Na základě toho měl za to, že v žalobě popsané úkony policie
zasáhly do jeho právní sféry. V důsledku nesprávné právní úvahy se městský soud (jenž uvedl,
že napadený zásah směřoval pouze vůči řidiči vozidla) vůbec nezabýval otázkou zákonnosti
postupu žalované. Dle názoru stěžovatele měl přitom nejprve posoudit zákonnost (přiměřenost)
napadeného zásahu, v případě shledání jeho nezákonnosti zhodnotit, zda zásah nebo jeho
důsledky zasáhly do stěžovatelovy právní sféry, a teprve poté učinit závěr, zda byl stěžovatel
osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby podle §82 s. ř. s. Stěžovatel v této souvislosti
poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2014, č. j. Nad 224/2014 - 48,
podle něhož by soudy měly při rozhodování o žalobách na ochranu před nezákonným zásahem
věnovat pozornost přednostně vyřešení meritorní otázky (zda žalovaný zásah orgánu veřejné
moci byl nezákonný), nikoli otázkám formálním. Městský soud tomuto požadavku nedostál
a skrze zákon nerozpoznal spravedlnost; napadený rozsudek tak spočívá na formální aplikaci
práva, které schází smysluplný účel, tudíž na nesprávném posouzení právní otázky. Stěžovatel
dodal, že žalobu proti nezákonnému zásahu podal proto, aby přispěl ke kultivaci postupu orgánů
veřejné moci a jejich chování k občanům, které je zejména v případě Policie České republiky
a ozbrojených bezpečnostních sborů na nízké úrovni a neodpovídá vážnosti a věrohodnosti,
kterou by tyto orgány měly být nadány. V závěru kasační stížnosti uvedl, že lze mít pochybnost
o tom, zda městský soud skutečně jednal se správním orgánem, který dle ž alobního tvrzení
provedl zásah, neboť z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, např. z rozsudku ze dne
26. 6. 2014, č. j. 9 As 143/2014 – 34, vyplývá, že ve věcech zásahových žalob se obvykle jedná
s příslušným krajským ředitelstvím policie. Dle názoru stěžovatele byl tedy městský soud
v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 Aps 4/2008 – 138,
povinen korigovat nesprávné označení žalovaného v žalobě a jako se žalovaným správním
orgánem ve smyslu §83 s. ř. s. jednat s Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie
hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 2/1666, Praha 4.
[6] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na názoru, že stěžovatelova
žaloba je nelegitimní a stěžovatel není osobou, která by byla v této věci oprávněna žádat soud
správní žalobou ve smyslu §82 s. ř. s. o určení nezákonnosti zásahu.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), oso bou oprávněnou (§102 s. ř. s.)
a podmínka uvedená v §105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna (stěžovatel má potřebné vysokoškolské
právnické vzdělání). Kasační stížnost je tedy přípustná.
[8] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti. Zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřed ní povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[9] Stěžovatelem uplatněné důvody kasační stížnosti určují svou povahou sled, v jakém
se jimi Nejvyšší správní soud musí zabývat. Jako první posoudil námitku týkající se nedostatku
pasivní legitimace žalované, neboť ta představuje důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.,
tedy zmatečnost řízení před soudem, a v případě, že by tato námitka byla shledána důvodnou,
nemohl by napadený rozsudek obstát.
[10] Podle §83 s. ř . s. „[ž]alovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah;
jde-li o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného
obdobného sboru, který není správním orgánem, anebo příslušníka takov ého sboru, je žalovaným správní orgán,
který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen, a u obecní policie obec. “ Na základě citovaného
ustanovení lze u žalob na ochranu před nezákonným zásahem rozlišit dva způsoby
určení žalovaného. Dle prvního způsobu, jenž se uplatní u zásahových žalob směřujících
proti správnímu orgánu, je žalovaný určen žalobním tvrzením žalobce. Při druhém způsobu
(§83 s. ř. s. část za středníkem) plyne určení žalovaného přímo ze zákona. To se týká situace,
kdy zásah nebyl proveden správním orgánem, ale šlo o zásah ozbrojených sil, veřejného
ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného sboru,
který není správním orgánem, anebo příslušníka takového sboru. V takovém případě
je pak žalovaným správní orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen
(u obecní policie je žalovaným příslušná obec). Při tomto způsobu určení žalovaného postačí,
když žalobce v žalobě popíše zásah, který považuje za nezákonný, a uvede, který ozbrojený sbor
jej provedl. Případné nesprávné určení žalovaného v žalobě jakožto správního orgánu, který
takový sbor řídí nebo jemuž je sbor podřízen, je soud povinen korigovat a jako se žalovaným
jednat se správním orgánem, který řídí ozbrojený sbor, jenž se zásahu měl dle žaloby fakticky
dopustit (srov. stěžovatelem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008,
č. j. 2 Aps 4/2008 – 138, všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[11] V nyní posuzované věci žaloba směřovala vůči úkonům Policie České republiky
provedeným v souvislosti se silniční kontrolou řidiče vozidla T. H. Z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 6 Aps 3/2011 – 63, jednoznačně plyne, že „[p]olicie
vystupuje při provádění úkonů podle §124 silničního zákona jako správní orgán, resp. jako orgán moci výkonné,
nikoliv jako ozbrojený bezpečnostní sbor.“ Žalovaná tedy v této věci jednala jako správní orgán
a označení žalovaného tak bylo v dispozici žalobce (§83 část před středníkem s. ř. s. ); povinnost
soudu korigovat označení žalovaného ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 8. 2008, č. j. 2 Aps 4/2008 – 138, se tak neuplatní. Tato povinnost by totiž nastala pouze
v případě, že by žalovaná jednala jako ozbrojený bezpečnostní sbor (rovněž stěžovatelem
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 9 As 143/2014 – 34, řešil
obdobnou situaci, v níž žalobce nesprávně označil jako žalovaný správní orgán Ministerstvo
vnitra, neboť na Policii České republiky mylně hleděl jako na ozbrojený bezpečnostní sbor, který
není správním orgánem). Stěžovateli je třeba dát částečně za pravdu v tom, že v rámci Policie
České republiky je správním orgánem krajské ředitelství policie a každý další útvar, jenž je jím
zřízen, je pouhou vnitřní organizační jednotkou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 22. 8. 2013. č. j. 1 As 66/2013 – 29). Policie České republiky tedy jedná svým organizačním
útvarem (jímž je v tomto případě Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy se sídlem
v Praze) „navenek“, avšak v rámci vnitřního uspořádání mohou útvary policie zřízené v rámci
působnosti krajského ředitelství vykonávat činnosti určené interními předpisy. Pokud tedy
stěžovatel označil jako žalovanou „Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha II“
(správně má být „Obvodní ředitelství policie Praha II“, tat o chyba je však ryze formální
a nezakládá žádnou rozumnou pochybnost o vůli stěžovatele při označení žalovaného), označil
útvar policie podřízený příslušnému krajskému ředitelství (srov. §6 odst. 1 písm. d) a odst. 2
zákona o policii) a převzetí tohoto označení soudem bez doplnění, že je tento útvar podřízen
Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, zakládá nanejvýš formální pochybení.
Ostatně ani sama žalovaná toto označení v řízení před městským soudem nijak nezpochybňovala
a na výzvy soudu bez problémů reagovala. Kasační důvod ve smyslu ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. tedy naplněn nebyl.
[12] Žalobou proti nezákonnému zásahu se může podle §82 s. ř. s. bránit každý, kdo tvrdí,
že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho
důsledku bylo proti němu přímo zasaženo.
[13] Pod pojem zásahu ve smyslu legislativní zkratky uvedené v §82 s. ř. s. lze podřadit velké
množství faktických činností správních orgánů, k nimž jsou různými zákony oprávněny. Jde
o úkony neformální, pro které mohou a nemusí být na úrovni jednoduchého práva výslovně
stanovena pravidla, např. faktické pokyny (typicky v dopravě), bezprostřední zásahy
(při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke zjednání nápravy), zajišťovací úkony atd. Jedná se tedy
o úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči
nimž směřují. Tyto osoby jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet
nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak
vyjádřeného) pokynu či příkazu. Řízení o ochraně před nezákonným zásahem je subsidiární
formou soudní ochrany ve správním soudnictví (§85 s. ř. s.). Jedná se tak o sběrnou
kategorii zajišťující ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
jen v těch případech, kdy jiná obrana nepřichází v úvahu. Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 – 65, publikovaném pod č. 603/2005 Sb. NSS, uvedl,
že „ochrana podle §82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li - a to kumulativně, tedy zároveň - splněny
následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka)
nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v šir ším smyslu)
správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho
důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky
musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek
splněna, nelze ochranu podle §82 a násl. s. ř. s. poskytnout .“
[14] Shora uvedené podmínky (šestá podmínka byla v důsledku novelizace soudního řádu
správního provedené s účinností od 1. 1. 2012 vypuštěna) musí být splněny kumulativně,
tj. pokud byť jen jediná z nich nebude splněna, nemůže žaloba na ochranu proti nezákonnému
zásahu správního orgánu uspět. Nelze tak přisvědčit stěžovatelově argumentaci, že městský soud
měl nejprve posoudit zákonnost zásahu a až poté se věnovat tomu, zda se zásah nebo
jeho důsledky dotýkaly právní sféry stěžovatele; takový postup by nerespektoval logickou
posloupnost přezkumu zásahu správního orgánu ve smyslu §82 s. ř. s . Soud si při přezkumu
nezákonného zásahu musí zpravidla nejprve ujasnit, zda se vůbec o zásah do práv žalobce jedná,
až poté může hodnotit jeho zákonnost; v opačném případě by se konstrukce žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem nelišila od podání návrhu ve veřejném zájmu (actio popularis),
což soudní řád správní nepřipouští (srov. §82 s. ř. s., dle něhož může podat žalobu každý,
kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech). Ke stěžovatelovu poukazu na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2014, č. j. Nad 224/2014 - 48, lze dodat, že se jedná
o usnesení o předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu a v citované pasáži
předkládající čtvrtý senát nevyslovuje závazný právní názor ke konkrétní právní otázce, ale pouze
prezentuje své argumenty jako podklad pro budoucí rozhodnutí rozšířeného senátu. Citované
usnesení se navíc týkalo postupu soudu při nesprávném formálním označení žalovaného
správního orgánu žalobcem, tedy otázek souvisejících s pasivní legitimací žalovaného správního
orgánu (neřešilo tedy vhodnost postupu soudu v souvislosti s jednotlivými podmínkami
důvodnosti žaloby podané dle §82 s. ř. s.) . Pokud tedy městský soud založil napadený rozsudek
na tom, že stěžovatel nebyl napadeným zásahem nijak dotčen a splněním ostatních shora
uvedených podmínek se nezabýval, nelze mu nic vytknout. Postup městského soudu tak není
mechanický, formalistický či nespravedlivý (jak tvrdil stěžovatel), naopak zcela respektoval
poslání správního soudnictví, jímž je ochrana veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). V souladu s účelem a smyslem správního soudnictví totiž soudy
neposuzují náročné právní otázky jen akademicky, bez bezprostředního významu pro ochranu
veřejných práv konkrétní osoby.
[15] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s napadeným rozsudkem i v samotném
rozhodovacím důvodu, tedy že proti stěžovateli nebylo přímo zasaženo. Všechny namítané
úkony zasahujících policistů směřovaly vůči T. H. (ostatně sám stěžovatel v kasační stížnosti
připustil, že napadený zásah byl „primárně namířen“ vůči řidiči vozidla), a tak zákonnost
napadeného zásahu by musela být zjišťována ve vztahu k řidiči vozidla, nikoli ve vztahu
ke stěžovateli samotnému. Úkony policistů nebyly pro stěžovatele žádným způsobem závazné,
nevznikla mu na jejich základě žádná povinnost a negativní následky napadeného zásahu tedy
stěžovatel pocítil pouze zprostředkovaně (přes řidiče vozidla T. H.). Pod pojem „přímé zasažení“
ve smyslu §82 s. ř. s. lze podřadit například situaci, kdy policie použije donuco vací prostředky
vůči jiné osobě a v důsledku tohoto zákroku dojde k zásahu do fyzické integrity žalobce; situace,
kdy úkony orgánu veřejné moci směřují vůči jiné osobě a žalobce dobrovolně vyčkává jejich
skončení (a negativní následek způsobený faktickým zdržením byl spíše než neodvratitelným
důsledkem napadeného zásahu výsledkem vlastního dobrovolného rozhodnutí stěžovatele),
pod tento pojem zařadit nelze.
[16] Samotné zkrácení na svých právech dovozuje stěžovatel z toho, že se v důsledku
napadeného zásahu nemohl dopravit k soudnímu jednání. Tato argumentace však rovněž není
zcela přiléhavá, neboť stěžovatelova osobní svoboda nebyla žádným bezprostředním způsobem
omezena a nebylo mu tak ani bráněno, aby své vozidlo použil sám a dopravil se jím k soudnímu
jednání. Rovněž nelze pominout skutečnost, že stěžovatel neuvedl žádné konkré tní veřejné
subjektivní právo, na kterém by byl napadeným zásahem zkrácen. Stěžovatel v kasační stížnosti
naopak tvrdil, že výklad zaujatý městským soudem by bylo možné (s jistým otazníkem) aplikovat
v případě, že by se dopravoval veřejným dopravním prostředkem , vozidlem taxislužby či jako
stopař. Zásadní odlišnost oproti nyní posuzované věci spatřoval v tom, že vozidlo, jehož řidič
byl silniční kontrolou zdržen, bylo v jeho vlastnictví, chtěl se jím dopravit na soudní jednání
a T. H. pouze požádal, aby toto vozidlo řídil (stěžovatel vztah mezi nimi připodobnil k příkazní
smlouvě). Tyto okolnosti však svou povahou spadají do oblasti práva soukromého a z pohledu
správního soudnictví, které sleduje ochranu veřejných subjektivních práv, nejsou relevantní.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že z hlediska charakteru zásahu do práv se v případě
stěžovatele jednalo nanejvýš o dotčení nepřímé, navíc o dotčení na právech soukromých, nikoliv
veřejných. Za těchto okolností tedy stěžovatel nemohl se svou žalobou na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu uspět a posuzování dalších kasačních námitek
(hodnocení zákonnosti zásahu vůči řidiči vozidla) či hypotetických otázek vznesených
stěžovatelem (zda by právní názor městského soudu obstál i v případě, že by spolucestujícím
byla osoba stará, nemocná, invalidní apod.) by bylo nadbytečné a pro ochranu veřejných
subjektivních práv stěžovatele by nemělo bezprostřední význam.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nebyly naplněny
tvrzené důvody podané kasační stížnosti, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[18] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalované náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevzn ikly. Proto soud rozhodl,
že žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu