ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.33.2014:29
sp. zn. 2 As 33/2014 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: RNDr. V. L.,
zastoupeného Mgr. Lukášem Smutným, advokátem se sídlem Resslova 1253/17a,
Hradec Hrálové, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem
Komenského náměstí 125, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2013,
č. j. KrÚ 54027/2013/ODSH/12, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 5. 2. 2014, č. j. 52 A 45/2013 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 7. 2013, č. j. KrÚ 54027/2013/ODSH/12 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města
Pardubic ze dne 22. 4. 2013, č. j. OSA/P-1368/12-D/65, jímž byl uznán vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů, a byla mu uložena pokuta ve výši 5000 Kč, povinnost uhradit náklady správního řízení
v paušální výši 1000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na území České republiky
na dobu 6 měsíců. Tohoto přestupku se měl dopustit tím, že dne 9. 8. 2012 okolo 19.24 hod.
na pozemní komunikaci I/37 u obce Hrobice řídil osobní automobil, přičemž mu byla naměřena
(po odečtení povolené tolerance) rychlost jízdy 142 km/h, tedy o 52 km/h více, než bylo
povoleno.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Hradci
Králové rozsudkem ze dne 5. 2. 2014, č. j. 52 A 45/2013 – 59 (dále jen „krajský soud“
a „napadený rozsudek“), zamítl. Nejprve konstatoval, že napadené rozhodnutí není
nepřezkoumatelné ani nicotné a netrpí ani jinou vadou, kterou by byl povinen zkoumat z úřední
povinnosti. K namítané prekluzi přestupku, resp. k související otázce zániku plné moci zástupce
žalobce, uvedl, že účinky odvolání plné moci nastaly okamžikem, kdy bylo ukončení zastupování
oznámeno žalovanému. Napadené rozhodnutí bylo zástupci žalobce odesláno do datové
schránky dne 30. 7. 2013 v 14.25 hod. a doručeno dne 31. 7. 2013 v 8.05:44 hod., tedy ještě
v době, kdy odvolání plné moci nenabylo vůči žalovanému účinnosti, neboť to bylo žalovanému
doručeno do datové schránky dne 31. 7. 2013 až v 10.32:28 hod. Napadené rozhodnutí
tak bylo žalobci řádně doručeno a k zániku jeho odpovědnosti za přestupek dojít nemohlo.
[3] Dle názoru krajského soudu byly závěry správních orgánů o spáchání přestupku opřeny
o právně relevantní podklady. Stěžejním důkazem je v případě posuzovaného přestupku záznam
o změření rychlosti vozidla, který má mezi důkazními prostředky privilegované postavení. Další
základní skutečností je pak existence podkladu o ověření funkčnosti tohoto měřicího zařízení.
Měřicí zařízení je dnem kalibrace zapečetěno ve vozidle a další rok s ním nesmí a vzhledem
k jeho umístění ve vozidle ani nemůže být manipulováno. Jestliže byl důkaz o rychlosti žalobcova
vozidla pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu
se zákonem o metrologii ověřen a v době platnosti tohoto ověření prováděl měření policista,
který byl proškolen a oprávněn obsluhovat toto zařízení, pak žalobcovy námitky nemohou
bez dalšího zpochybnit závěry správních orgánů a nebyl tak dán důvod ani pro aplikaci zásady
in dubio pro reo. Námitky žalobce poukazující na údajnou nesprávnost údaje „vypočtená délka
vozidla“ jsou pouhými spekulacemi vedenými snahou o vzbuzení dojmu existence pochybností
ve vztahu ke způsobu a výsledku měření rychlosti jeho vozidla. Je sice pravdou, že oba policisté
uvedli, že údaj 6,9 m na fotografii žalobcova vozidla v okamžiku spáchání přestupku znamená
délku měřeného vozidla, avšak dle názoru krajského soudu se jednalo o zcela zřejmé pochybení
v označení tohoto údaje v uživatelské příručce k měřicímu přístroji, neboť tento údaj je na první
pohled nesprávný, neboť nemůže odpovídat délce žalobcova vozidla, a v podstatě nadbytečný.
Záznam telefonického rozhovoru s pracovníkem výrobce měřicího zařízení byl nikoli klíčovým
důkazem, ale pouze podpůrným podkladem, jenž nemohl mít vliv na závěr o spáchání přestupku.
Krajský soud považoval důkazy (informace ze spisu Policie ČR, záznam z měřicího zařízení
včetně fotografie vozidla žalobce s čitelnou tabulkou registrační značky, ověřovací list k měřicímu
zařízení, seznam policistů oprávněných toto měřicí zařízení obsluhovat) provedené
v přestupkovém řízení za dostatečné, osvědčující spáchání daného přestupku.
[4] K námitce nezobrazení vozidla vyjíždějícího z radarového svazku se krajský soud
ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí a dodal, že vzhledem k tomu, že snímek pořízený
radarem nezobrazuje pouze část vozidla, ani z něj není patrné, že by radar vynechával měření,
lze dovodit, že rušivé reflexe se v něm neuplatnily. Krajský soud se též ztotožnil se závěry
správního orgánu prvního stupně, že omyl či neznalost policistů ohledně toho, na jak velký úhel
se nastavuje radarová hlava, neměly vliv na výsledek měření, neboť nastavení měřicího přístroje
je pevně dané. Krajský soud uvedl, že z podkladů napadeného rozhodnutí nelze zjistit důvod
pro vznik pochybností o nesprávném způsobu měření rychlosti vozidla. V nyní posuzované věci
je rozhodné, že z předložené fotodokumentace je podoba registrační značky jednoznačně patrná,
a proto správní orgán prvního stupně již neměl důvod zpochybňovat funkčnost měřicího zařízení
a nemusel si ani vyžádat znalecký posudek pro zjištění vzdálenosti mezi vozidlem policie
a vozidlem řízeným žalobcem. Při posouzení námitky nedostatku doložení relativní vlhkosti
vzduchu na místě přestupku se krajský soud rovněž ztotožnil s argumentací správních orgánů
a dodal, že pro případy, kdy by mohlo být podobnými vlivy měření rychlosti zkresleno, počítá
se s odchylkou, která je na výsledek měření aplikována. Navíc nelze odhlédnout od skutečnosti,
že překročení povolené rychlosti bylo velmi významné (o 52 km/h po odečtení povolené
tolerance) a lze vyloučit, že by provozní podmínky měřicího zařízení mohly mít na výsledek
měření tak významný vliv, že by nebyla naplněna skutková podstata daného přestupku. Se závěry
správních orgánů krajský soud souhlasil i v otázce žalobcem zpochybněného místa spáchání
přestupku určeného souřadnicemi GPS. Dle krajského soudu je tento údaj nepovinným
orientačním údajem, který na činnost radaru a přesnost měření nemá žádný vliv.
[5] Krajský soud dále konstatoval, že ze záznamu o přestupku ze dne 9. 8. 2012
je jednoznačně patrné vozidlo, které bylo měřeno, jeho registrační značka a jsou uvedeny i ostatní
údaje včetně GPS souřadnic. Opatření originální barevné fotografie tak není nezbytné ke zjištění
stavu věci, o níž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud měl žalobce pocit, že s fotografií
obsaženou ve správním spisu bylo jakkoli manipulováno, jednalo se opět pouze o nepodložené
spekulace se zřejmým cílem dosáhnout dojmu o vzniku pochybností za účelem aplikace zásady
in dubio pro reo. Krajský soud odmítl i poukazy žalobce na údajnou nereálnost situace
(za předpokladu správním orgánem uváděných rychlostí obou vozidel, tj. jak vozidla stěžovatele,
tak vozidla policie) během a po měření rychlosti jeho vozidla.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť nereagoval na všechny žalobní
body, a je založen na nesprávném posouzení otázky vad správního řízení. Dle stěžovatele
napadené rozhodnutí nedostálo ústavní zásadě presumpce neviny, neboť řádným způsobem
nebyly prokázány všechny relevantní skutečnosti, na jejichž základě je usuzováno na naplnění
skutkové podstaty deliktu. Žalovaný i krajský soud s odkazem na jediný list (kalibrační atest
radaru) a vyjádření výrobce radaru přehlíželi jeho argumenty, že radar byl v době měření
nefunkční.
[7] Stěžovatel konkrétně poukázal na to, že jestliže radar vadně vyhodnotí jednu veličinu
(údaj „vypočtená délka vozidla“ na snímku zachycujícím jeho vozidlo v době spáchání
přestupku), zakládá to pochybnosti o tom, zda nemohl vyhodnotit vadně i veličiny další.
Skutečnosti, které se této veličiny týkaly a které dle názoru správních orgánů vyvracely
jeho klíčovou obranu, byly získány na základě telefonického hovoru s výrobcem radaru, jehož
se však stěžovatel nemohl zúčastnit a bylo mu tak znemožněno klást zaměstnanci výrobce
použitého měřicího zařízení jakékoli otázky, přestože tato osoba vystupovala ve správním řízení
jako zcela zásadní svědek. Důkaz a vysvětlení tohoto omylu přitom měl být proveden zcela jiným
způsobem, mělo dojít k otestování radaru a vypracování znaleckého posudku o jeho funkčnosti.
Tímto způsobem byl stěžovatel zkrácen na svých právech a byla narušena rovnost stran řízení.
Dle názoru stěžovatele se tak správní orgány nedokázaly vypořádat s jeho námitkami,
které zpochybňovaly výsledky měření, nebyly na jeho žádost schopny dodat základní důkazy,
které by prokazovaly jeho vinu, a krajský soud se s touto skutečností vůbec nevypořádal,
namítanou vadu nijak nezhojil (pouze kuse uvedl, že se nejednalo o důkaz, který by měl vyvrátit
správné měření) a navíc zcela nepřípustně uvedl, že nemůže změnit právní názor správního
orgánu, pokud je tento názor dostatečně odůvodněn.
[8] Krajský soud se dle názoru stěžovatele také nevypořádal s námitkami týkajícími
se radarového svazku a informace poskytnuté zaměstnancem výrobce radaru ani s požadavkem
stěžovatele, aby byla do spisu namísto černobílé fotografie, kterou z hlediska autenticity nelze
přezkoumat, doložena fotografie a záznam přestupku v digitální podobě. Stěžovatel také
nesouhlasil s názorem krajského soudu, že jeho námitky byly založeny na subjektivních dojmech;
naopak měl za to, že tyto námitky byly založeny na empiricky objektivně zjistitelných
skutečnostech, a proto se jimi měli žalovaný a krajský soud zabývat, neboť bez jejich vyvrácení
zůstávají pochybnosti, zda přestupek spáchal.
[9] Stěžovatel dále uvedl, že napadené rozhodnutí mu bylo doručeno až dne 9. 8. 2013,
přičemž ke spáchání přestupku mělo dojít dne 8. 8. 2012 a v dané věci tak došlo k promlčení
přestupku. Stěžovatel se neztotožnil s názorem krajského soudu ohledně okamžiku zániku plné
moci a konstatoval, že žalovaný měl bez ohledu na skutečnost, zda se dozvěděl o ukončení
zastupování před či po odeslání napadeného rozhodnutí, napadené rozhodnutí doručit přímo
jemu, nikoli jeho zástupci, který již zmocněním nedisponoval.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na závěrech napadeného
rozhodnutí, které dle svého názoru vydal na základě úplných a přesně zjištěných skutečností,
a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu vzešel [§102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační
stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Podmínka povinného zastoupení ve smyslu §105
odst. 2 s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[12] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, jež je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu, že se jí Nejvyšší správní
soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítl, tedy z úřední povinnosti (srov. §109
odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů
podporujících výrok rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především
tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), nebo pokud zcela opomenul
vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne
27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která
postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud
by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek);
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130,
publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS). Výše uvedená pochybení však Nejvyšší správní soud
v napadeném rozsudku neshledal. Z napadeného rozsudku je jednoznačně seznatelné, jakými
úvahami se krajský soud řídil a k jakým závěrům dospěl. Zcela srozumitelným způsobem se také
vypořádal se všemi žalobními námitkami. Na rozdíl od stěžovatele, který pokládá odůvodnění
napadeného rozsudku za „značně kusé“, má Nejvyšší správní soud za to, že krajský
soud se vypořádání všech žalobních námitek, které nejprve přehledně shrnul (str. 2 až 4
napadeného rozsudku), velmi podrobně a pečlivě věnoval (str. 4 až 14 napadeného rozsudku).
Konkretizované námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, jež stěžovatel uplatnil
ve spojení s některými kasačními námitkami týkajícími se tvrzených vad řízení před správními
orgány, budou pro větší přehlednost vypořádány v relevantních pasážích odůvodnění tohoto
rozsudku (viz odstavce [16] až [22]).
[14] K námitce prekluze stěžovatelem spáchaného přestupku, resp. k okamžiku zániku plné
moci jeho zástupce JUDr. Milana Jelínka, advokáta, Nejvyšší správní soud odkazuje na svou
ustálenou judikaturu (viz rozsudky ze dne 29. 4. 2009, č. j. 1 As 32/2009 – 58; ze dne 30. 9. 2010,
č. j. 7 As 61/2010 – 94; či ze dne 29. 1. 2014, č. j. 1 As 152/2013 – 32), z níž vyplývá,
že vypovězení plné moci nabývá účinnosti až v okamžiku, kdy bylo orgánu veřejné moci (v nyní
posuzované věci správnímu orgánu) oznámeno. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů, v §33 a §34, jež dopadají na institut zastoupení na základě plné moci,
úpravu následků vypovězení plné moci neobsahuje; proto je třeba použít ustanovení jiných
právních předpisů, konkrétně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, který obsahuje obecná pravidla vzniku, obsahu a zániku právního vztahu zastoupení
na základě dohody o plné moci v §§31 až 33b. Obecná úprava vychází z toho, že právním
důvodem vzniku zastoupení je smlouva o zastoupení mezi zastoupeným účastníkem
(zmocnitelem) a zástupcem (zmocněncem). Tuto smlouvu je však třeba odlišovat od plné moci,
která je jednostranným projevem vůle adresovaným třetím osobám (v nyní posuzovaném případě
správnímu orgánu), jímž zmocnitel osvědčuje existenci a rozsah zmocněncova oprávnění
za něj jednat. Stejně jako při prokázání existence (vzniku) zastoupení je pro orgán veřejné moci
rozhodná plná moc a nikoliv sama smlouva o zastoupení, při zániku zastoupení přihlíží pouze
k oznámení o výpovědi plné moci (jejímu odvolání), nikoliv k samotné výpovědi či odvolání plné
moci. Tento přístup odráží právem předpokládanou povinnost zmocnitele a zmocněnce oznámit
třetí straně ukončení zastupování (§33b odst. 5 občanského zákoníku). Nedodržení této
povinnosti je významné pouze na úrovni soukromoprávního vztahu mezi zmocněncem
a zmocnitelem (vznik odpovědnosti a případného nároku na náhradu škody), nikoliv ve vztahu
k třetím osobám (zde k správnímu orgánu). Na stejných principech spočívá i právní úprava
zastoupení na základě plné moci, obsažená v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v jeho §28 odst. 2. Nejvyšší správní soud přitom
již dovodil, že citovaného ustanovení je třeba analogicky použít i pro posouzení zániku
plné moci zmocněnce (zástupce) účastníka správního řízení (viz rozsudek ze dne 22. 2. 2012,
č. j. 8 As 94/2011 - 80).
[15] Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že napadené rozhodnutí
bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 31. 7. 2013 v 8.05:44 hod. (doloženo na č. l. 106
správního spisu). Sdělení o ukončení právního zastoupení bylo zástupcem stěžovatele dodáno
do datové schránky žalovaného téhož dne v 10.32:28 hod (doloženo na č. l. 108 správního spisu).
Tyto skutečnosti stěžovatel nijak nezpochybňuje; jeho argumentace je založena na shora
vyvráceném názoru, že žalovaný měl napadené rozhodnutí doručit přímo jemu bez ohledu
na to, zda se dozvěděl o ukončení zastupování před či po jeho odeslání. Nejvyšší správní soud
tedy shrnuje, že samotný okamžik odvolání plné moci ze strany stěžovatele je vůči správnímu
orgánu zcela irelevantní a účinky vypovězení plné moci vůči žalovanému tak nastaly
až okamžikem oznámení tohoto odvolání, tedy po řádném doručení napadeného rozhodnutí
zástupci stěžovatele. Napadené rozhodnutí tedy bylo stěžovateli řádně doručeno dne 31. 7. 2013
a nemohlo tak dojít k prekluzi (stěžovatel chybně uvádí „promlčení“) přestupku jím spáchaného
dne 9. 8. 2012.
[16] Dalším okruhem kasačních námitek stěžovatel napadá průběh správního řízení. Namítá,
že v něm nebylo spáchání přestupku řádně prokázáno, správní orgány založily svá rozhodnutí
na domněnkách a spekulacích a nijak se nepokusily zjišťovat rozhodné skutečnosti.
Některé důkazy nesprávně vyhodnotily a jiné provedly v rozporu se zákonem, nepřihlédly
ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem a neprovedly jím navrhované důkazy; krajský soud
se pak se souvisejícími námitkami neměl vypořádat vůbec. K tomu je třeba konstatovat,
že tvrzení stěžovatele, že krajský soud zcela nepřípustně uvedl, že nemůže změnit právní názor
správního orgánu, pokud je tento názor dostatečně odůvodněn, je vytržené z kontextu
a jeho význam je tím posunut. Krajský soud totiž uvedl, že „[v] případě drobných odchylek“
může pouze korigovat právní názor správního orgánu, o který se opírá žalované rozhodnutí
(viz str. 7 napadeného rozsudku), což je (zejména v souvislosti s krajským soudem užitým
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 – 87)
třeba chápat tak, že soud není automaticky povinen rušit správní rozhodnutí, u nichž je možné
bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět k závěru, že i přes užití práva, které na věc nedopadá,
by výsledek řízení při užití odpovídajícího práva byl týž. Rovněž není zřejmé, z čeho stěžovatel
dovodil, že krajský soud uvedl, že se správní orgán nemusí vypořádat se všemi námitkami
žalobce. Krajský soud naopak v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl, že „[p]odstatné
je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení“
(viz str. 9 napadeného rozsudku).
[17] V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§3 správního
řádu). Ustanovení §50 odst. 3 správního řádu správnímu orgánu ukládá povinnost i bez návrhu
zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu v řízení
z moci úřední správní orgán ukládá nějakou povinnost. Správní orgán podklady pro rozhodnutí,
zejména důkazy, hodnotí podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo, včetně toho co uvedli účastníci (§50 odst. 4 správního řádu). Samotný postup správního
orgánu při provádění dokazování pak upravuje §51 a násl. správního řádu. Správní orgán
sám hodnotí jednotlivé důkazy a nemusí akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení. Musí
však přezkoumatelným způsobem vysvětlit, proč takové důkazy nebudou provedeny. Obviněný
z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svou obhajobu jakákoliv
tvrzení, ani (anebo) o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat správnímu orgánu
důkazy; ustanovení §52 věta první správního řádu se v řízení o přestupku neuplatní.
Pokud ovšem obviněný z přestupku netvrdí nic jiného, než co zjistily příslušné orgány na místě
samém (v posuzovaném případě hlídka Policie ČR), správní orgán má důvod vycházet
z obvyklých dějových a časových posloupností případů tohoto druhu (viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68,
publ. pod č. 3014/2014 Sb. NSS).
[18] V nyní projednávané věci sloužily jako podklady pro napadené rozhodnutí mimo jiné
oznámení o přestupku podané Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie
Pardubického kraje, ze dne 20. 8. 2012, č. j. KRPE-65445-1/PŘ-2012-1700DP; úřední záznam
službu konajících policistů o popisu dané události a potvrzení o převzetí kauce podepsané
stěžovatelem ze dne 9. 8. 2012; protokol o záznamu přestupku ze silničního radarového
rychloměru RAMER 10 (včetně fotografie, na níž je zachyceno vozidlo v okamžiku přestupku)
ze dne 10. 8. 2012; ověřovací list č. 52/12 ze dne 24. 2. 2012, platný do dne 23. 2. 2013, podle
něhož silniční radarový rychloměr RAMER 10C, výrobní číslo 12/0020, splňuje metrologické
a technické požadavky na silniční rychloměry; osvědčení zasahujícího policisty M. P. vydaného
společností Ramet C. H. M., a. s., o absolvování rozšířené odborné přípravy při užívání silničního
rychloměru typu RAMER 10 a seznam policistů proškolených k užívání silničního radarového
rychloměru RAMER 10C, v němž jsou zasahující policisté uvedeni jako policisté proškolení
k užívání uvedeného rychloměru (zasahující policista M. P. je zde uveden jako školitel). Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011 – 54, dospěl k závěru, že takové
důkazní prostředky (tj. důkazy dodané policií) jsou v zásadě dostatečné k objasnění skutkového
stavu věci, a to zvláště za situace, kdy stěžovatel nepopírá, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě,
a toliko tvrdí, že nesouhlasí s naměřenou rychlostí. Správní orgán prvního stupně nadto provedl
ústní jednání, v němž za přítomnosti stěžovatele a jeho zástupce vyslechl všechny zasahující
policisty. V reakci na vyjádření stěžovatele si též vyžádal vyjádření Českého
hydrometeorologického ústavu o vlhkosti vzduchu v okolí místa spáchání přestupku a
zaměstnance (metrolog J. H.) výrobce použitého rychloměru, který na položené otázky správního
orgánu odpověděl písemně i telefonicky (stěžovatel posléze záznam o telefonickém rozhovoru
učinil předmětem sporu; k této otázce se Nejvyšší správní soud podrobněji vyjadřuje v odst. [20]
tohoto rozsudku).
[19] Nejvyšší správní soud má za to, že výše uvedenými podklady bylo jednání stěžovatele
přesvědčivě zdokumentováno, správní orgány vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu
a není tak pravdou, že by žalovaný (a potažmo krajský soud) postavil vinu stěžovatele pouze
na jediném důkazu (kalibračním atestu radaru) a nijak se nepokusil zjišťovat konkrétní rozhodné
skutečnosti, jak tvrdil stěžovatel. Pokud stěžovatel uvedl, že správní orgány ani soud se nijak
nevypořádaly s jeho požadavkem, aby byla do spisu založena fotografie a záznam přestupku
v digitální podobě, pak Nejvyšší správní soud odkazuje na str. 13 napadeného rozsudku,
kde krajský soud ve shodě se správními orgány konstatuje, že opatření digitální fotografie není
nezbytné ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. S tímto hodnocením
se Nejvyšší správní soud vzhledem k výše shrnuté důkazní situaci plně ztotožňuje a dodává,
že rozumnou pochybnost o skutečném stavu věci nezakládá ani tvrzení stěžovatele,
že s černobílým snímkem jeho vozidla v okamžiku přestupku mohlo být manipulováno
(k údajnému zpochybnění hodnot na tomto snímku se Nejvyšší správní soud vyjadřuje
v následujícím odstavci tohoto rozsudku). Nezbytné k zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, nebylo ani provedení stěžovatelem navrženého znaleckého posudku na funkčnost
použitého radarového rychloměru, kde je třeba ve shodě se správními orgány a krajským soudem
konstatovat, že k tomuto účelu posloužil v tomto řízení ověřovací list č. 52/12 o kalibraci
použitého rychloměru.
[20] Nezákonnost postupu správních orgánů stěžovatel spatřoval při provádění, dle jeho
názoru, „zcela klíčového důkazu“, jímž měl být záznam o telefonickém rozhovoru správního
orgánu prvního stupně s J. H., zaměstnancem výrobce použitého rychloměru, který se měl týkat
údaje „vypočtená délka vozidla“ na radarem zaznamenaného snímku stěžovatelova vozidla
v okamžiku přestupku. Stěžovatel konstatoval, že záznam o telefonickém hovoru by mohl být
pouhým výmyslem správního orgánu a tohoto hovoru se navíc nemohl zúčastnit, čímž mu bylo
znemožněno klást tomuto svědkovi jakékoli otázky. Se stěžovatelem lze částečně souhlasit, že
forma tohoto podkladu (tj. vyjádření zaměstnance výrobce použitého rychloměru sepsané
správním orgánem jako úřední záznam o telefonickém hovoru, založený na č. l. 50 správního
spisu) podstatně snižuje míru jeho procesní použitelnosti, přestože vysvětlení v něm obsažené
(tj. že sporná hodnota nepředstavuje délku měřeného vozidla, ale úhlopříčnou vzdálenost, po
kterou vozidlo projíždí radarovým svazkem) se vzhledem k tomu, že tuto veličinu uvádí
uživatelská příručka k použitému rychloměru pouze na jednom místě (přičemž jde o pouhý popis
umístění tohoto údaje na snímcích z rychloměru) a použitý rychloměr navzdory naměřené
hodnotě (6,9 m) správně vyhodnotil stěžovatelovo vozidlo jako osobní, jeví jako logické a
věrohodné. Nejvyšší správní soud však spolu s krajským soudem považuje za rozhodné, že i
v případě, že by úplně odhlédl od stěžovatelem napadeného záznamu o telefonickém hovoru a
sporný údaj považoval spolu se stěžovatelem za chybně změřenou délku vozidla, stěžovatel
nepředložil žádné konkrétní argumenty, které by poukazovaly na příčinnou souvislost mezi
(údajně nesprávně změřenou) délkou vozidla a výsledkem měření jeho rychlosti radarovým
rychloměrem. Měření rychlosti vozidla je založeno na vyhodnocení změny kmitočtu
mikrovlnného záření odraženého od měřeného vozidla; délka či rozměry měřeného vozidla
v tomto výpočtu nehrají roli. Stěžovatelova argumentace tak nebyla způsobilá zpochybnit
správnost měření a zavdat rozumné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu věci. Pro úplnost
je třeba dodat, že svědkem v procesním právu se rozumí osoba, která svými smysly vnímala
skutečnosti vztahující se k posuzovanému skutkovému ději. Zaměstnanec výrobce radarového
rychloměru, který o tomto přístroji podal informace technického charakteru, tedy nevystupoval
v procesním postavení svědka a stěžovateli nesvědčilo žádné právo účastnit se jeho vyjádření
(telefonického hovoru). Stěžovatel měl toliko právo se k tomuto podkladu (majícímu povahu
spíše odborného vyjádření) vyjádřit, což mu správní orgán prvního stupně postupem dle §36
odst. 3 správního řádu umožnil (viz č. l. 52 správního spisu).
[21] Vzhledem k výše uvedenému se jeví stěžovatelova námitka, že správní orgány i krajský
soud ignorovaly informaci výrobce rychloměru o „úhlopříčné vzdálenosti“, jako obtížně
srozumitelná. Především je třeba připomenout, že jak v kasační stížnosti, tak v žalobě stěžovatel
považoval toto vysvětlení poskytnuté J. H. za irelevantní, nezákonné a vadně získané; není tedy
patrné, v čem v nezohlednění tohoto vysvětlení spatřuje dotčení na svých právech. Zatímco
v kasační stížnosti stěžovatel hovořil o „úhlopříčné vzdálenosti“ jako o veličině pro konkrétní
vozidlo přesně změřitelné, například přeměřením půdorysu vozidla (v takovém případě lze
přiměřeně odkázat na argumentaci obsaženou v předchozím odstavci tohoto rozsudku), v žalobě
(str. 12) tento údaj pojímá jako vzdálenost mezi měřeným a měřicím vozidlem a uplatňuje jej
v souvislosti s námitkou nedodržení vzdálenosti při měření rychlosti (v dalších částech žaloby
však tuto hodnotu pojímá jako rychloměrem vypočtenou délku svého vozidla). Protože své
tvrzení v kasační stížnosti blíže nerozvíjí, postačí konstatovat, že ani námitku týkající se
„úhlopříčné vzdálenosti“ krajský soud neignoroval, ale věnoval se jí na str. 12 až 13 napadeného
rozsudku.
[22] Stěžovatel dále uvedl, že krajský soud se nezabýval jeho námitkou, kterou „bylo jasně
empiricky prokázáno“, že radarový svazek byl v době měření zaměřen daleko před zobrazené
vozidlo do prostoru překážek, které mohou být dle manuálu k použitému rychloměru zdrojem
chyb měření, ani otázkou, jak lze měřit radarovým svazkem rychlost vozidla, na které není
zaměřen radarový svazek. Krajský soud se však touto argumentací podrobně zabýval na str. 12
napadeného rozsudku, kde rovněž citoval relevantní pasáže z rozhodnutí obou správních orgánů.
Nejvyšší správní soud shrnuje, že ze zjištění správních orgánů (a potažmo krajského soudu)
vyplývá, že potenciálně rušivé překážky se musí nacházet v prostoru mezi měřeným vozidlem
a radarovým rychloměrem; stěžovatel nic takového netvrdil a žádné takové překážky nejsou
z fotografie vozidla v okamžiku přestupku patrné (na snímku je osamocené vozidlo stěžovatele
a potenciální překážky měření se nachází až za tímto vozidlem na vzdálenější straně vozovky).
Zobrazení vozidla, jak vyjíždí z radarového svazku, je podstatné pouze pro nastavení objektivu
kamery, tedy pro snímání obrazu, nikoli pro samotné měření rychlosti. Souvislost mezi
nastavením záznamového zařízení (kamery) a chybným výpočtem hodnoty „vypočtená délka
vozidla“ (a nemožností dodržení povinného rozdílu rychlostí), kterou naznačuje stěžovatel
v kasační stížnosti, není zřejmá. Z vyjádření zaměstnance výrobce použitého rychloměru naopak
plyne, že vozidlo nemusí být na snímku zobrazené celé. Zaměstnanec výrobce použitého
rychloměru navíc v písemném vyjádření uvedl, že fotografie vozidla stěžovatele byla z hlediska
jeho zobrazení v pořádku a měření proběhlo správně. Naproti tomu stěžovatel v žalobě toliko
konstatoval, že „[n]a základě analýzy fotografie je zřejmé, že vozidlo žádnou svou částí nepřekročilo kolmou
osu zobrazené situace (osa radarového svazku) a teprve přijíždí do oblasti radarového svazku.” Toto obecné
tvrzení, v němž mimo jiné absentují základní úvahy o vztahu nastavení objektivu kamery
a samotného výsledku měření rychlosti radarovým svazkem, však nemůže zpochybnit
konzistentní a logickou argumentaci správních orgánů a krajského soudu, která je navíc
podložena osvědčením o certifikované kalibraci použitého rychloměru.
[23] Pokud stěžovatel v závěru své kasační stížnosti uvedl, že v „ostatních námitkách
odkazuje žalobce na podanou žalobu a doplnění vyjádření, ze kterého si kasační soud může učinit obrázek
o tom, jak se soud vypořádal s jeho námitkami a zda bylo rozhodnutí věcně právně správné“, lze poukázat
na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58 (publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS), v němž zdejší soud uvedl: „Žalobce
je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů
se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným,
a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Tyto závěry lze plně
vztáhnout i na formulaci důvodů kasační stížnosti s tím, že tyto důvody musí směřovat proti
rozhodnutí krajského soudu. Shora citované stěžovatelovo tvrzení tedy nelze v tomto ohledu
považovat za dostatečně konkrétní, aby jej bylo možno mít za řádně uplatněnou kasační námitku;
není tedy způsobilé konkrétního přezkumu a Nejvyšší správní soud se jím nemohl zabývat.
[24] Nejvyšší správní soud uzavírá, že všechny stěžovatelovy námitky zpochybňující správnost
výsledku měření rychlosti lze na základě shora uvedených důkazů považovat za vyvrácené,
a krajskému soudu je tak třeba přisvědčit v tom, že skutkový stav, na základě něhož rozhodly
správní orgány o tom, že se stěžovatel přestupku dopustil, byl ve správním řízení zákonným
způsobem jednoznačně a bez rozumných pochybností prokázán.
IV. Závěr
[25] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nebyly naplněny
tvrzené důvody kasační stížnosti, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[26] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalovanému náklady nad rámec jeho činnosti nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud
rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu