ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.35.2014:109
sp. zn. 2 As 35/2014 - 109
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Mgr. M. Š., proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Obvodní
ředitelství policie Praha IV, se sídlem U Plynárny 972/2, Praha 4, proti nezákonnému zásahu
žalované, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014,
č. j. 11 A 69/2013 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
105 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobou podanou dne 13. 5. 2013 k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalované, který měl spočívat
v tom, že žalobce byl dne 12. 3. 2013 v odpoledních hodinách ve Vršovické ulici, Praha 10,
pod pohrůžkou předvedení donucován k předložení občanského průkazu, po nepřiměřeně dlouhou
dobu omezován v pokračování v cestě svým motorovým vozidlem a byly pořizovány jeho obrazové
záznamy.
[2] Městský soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2014, č. j. 11 A 69/2013 – 81 (dále jen „napadený
rozsudek“), žalobě vyhověl. Nejprve konstatoval, že napadený úkon policistů lze považovat
za zásah ve smyslu §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), neboť byl schopen přímo ovlivnit práva žalobce, minimálně již proto,
že mu bylo ukládáno, aby aktivně činil, tj. předložil doklad prokazující jeho totožnost. Městský soud
se dále zabýval pasivní legitimací žalované a shledal, že v nyní posuzované věci měla Policie České
republiky postavení správního úřadu, neboť právě prováděla silniční kontrolu, v jejímž rámci mohla
například ukládat pokuty, tedy rozhodovat jako správní úřad. Dle městského soudu
nelze dovozovat nepřípustnost žaloby proti nezákonnému zásahu z toho, že žalobce vedle
ní uplatnil rovněž nárok na přiměřené zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), neboť se jedná o dva zcela odlišné a na sobě
nezávislé právní instituty a ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá jejich vzájemný vztah
subsidiarity.
[3] Městský soud vyšel z předpokladu, že úkon v rámci výkonu veřejné moci musí být založen
na zákonném zmocnění, musí směřovat k zákonem vymezenému účelu a nesmí být intenzivnější,
než je nezbytně nutné. Dle názoru městského soudu nyní posuzovaný zásah v testu přiměřenosti
neobstál, neboť nebylo prokázáno, že směřoval k zajištění činností taxativně uvedených
v §63 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále „zákon o policii“). Důvod zásahu byl žalobci sdělen, až když se proti němu ohradil, sdělení
navíc bylo zcela obecné („policie může pátrat po osobách a věcech“). Ani poté, kdy mělo být
zjištěno, že žalobce není hledanou osobou, zasahující policista ve svém jednání směřujícím
k vyžádání průkazu totožnosti žalobce neustal. Z toho měl městský soud za to, že odůvodnění
zásahu policisty bylo účelové a skutečný důvod tohoto zásahu vyvstal v momentu, kdy žalobce
učinil kroky směřující k zaznamenání registrační značky nesprávně zaparkovaného vozidla policie.
Městský soud konstatoval, že pokud policista požaduje k prokázání totožnosti předložení
občanského průkazu, pak by relevantní důvod tohoto zásahu měl sdělit k dotazu kontrolované
osoby již na počátku úkonu natolik konkrétním způsobem, aby bylo možno dovodit existenci
některého ze zákonných důvodů dle §63 odst. 2 zákona o policii. Městský soud dodal, že dodatečné
sdělení takového důvodu nepostačuje pro konstatování zákonnosti nyní posuzovaného zásahu.
Pokud shledal nezákonnost zásahu, musel vyhovět i návrhu žalobce požadujícímu uložení
povinnosti zničit související zvukově obrazový záznam, jenž lze dle jeho názoru považovat
za směřující k obnově stavu před zásahem dle §87 odst. 2 s. ř. s. Nepřisvědčil však žalobci
v tom, že mu zasahujícím policistou nebylo umožněno pokračovat v jízdě osobním automobilem,
neboť žalobce nebyl jakkoli omezován v pohybu a nebylo mu ani znemožněno ze stojícího vozidla
vystoupit a odejít. Závěrem městský soud konstatoval, že z důvodů faktické přehlednosti
a vykonatelnosti výroku napadeného rozsudku z něj vypustil některá slovní spojení
(pozn. Nejvyššího správního soudu: městský soud měl patrně na mysli slovní spojení použitá
žalobcem v petitu žaloby).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[4] Proti napadenému rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
v níž namítla, že se městský soud vůbec nezabýval jejími argumenty ani skutečnostmi uvedenými
ve správním spisu a neuvedl, z jakých důkazů vycházel při své úvaze o tom, že od počátku chyběl
důvod pro posuzovaný zásah. Žalobce nebyl vyzván k předložení svého občanského průkazu,
ale pouze k prokázání totožnosti, k čemuž stačilo i ústní prohlášení. Policista dle zákona o policii
může k prokázání totožnosti vyzvat osobu, která odpovídá popisu hledané nebo pohřešované
osoby. Rovněž je oprávněn pořídit si na svůj soukromý přístroj záznam části úkonu a předvést
osobu, která svou totožnost prokázat odmítla a jejíž totožnost nebyla ověřena jiným způsobem.
Stěžovatelka s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011,
sp. zn. 6 Ans 3/2011, podotkla, že její úkoly vyplývají z obecně formulovaného §2 zákona o policii
a její zákonem dané kompetence představují legitimní důvod zásahu do osobnostní sféry
jednotlivce. Postup zasahujícího policisty byl nezbytný v důsledku podezření, že žalobce je hledanou
či pohřešovanou osobou. Konfliktní jednání žalobce pak bylo nutné zaznamenat jako důkaz
v souladu se závazným pokynem policejního prezidenta č. 199/2009.
[5] Dle názoru stěžovatelky jsou tvrzení městského soudu rozporná, když na jednu stranu
konstatuje, že totožnost žalobce byla zjišťována proto, že hodlal pořizovat záznamy nesprávně
zaparkovaného (policejního) vozidla, v druhém případě pak městský soud spojoval tento úkon
se silniční kontrolou, ač ta byla prováděna pouze ve vztahu k řidiči vozidla. Tímto postupem
městský soud zatížil napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti ve vztahu k pasivní legitimaci
žalované. Městský soud se dále nezabýval jasně prokázanou skutečností, že příslušníci stěžovatelky
zcela pregnantně označili důvod pro požadavek prokázání totožnosti. Vycházel též z podkladů,
které nebyly součástí spisu, neboť stěžovatelka v průběhu řízení nevyslovila žádnou úvahu ohledně
subsidiarity žaloby na ochranu před nezákonným zásahem k uplatnění nároku na přiměřené
zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. Městský soud se také nezabýval rozdílem mezi výzvou
a donucením, když v I. výroku napadeného rozsudku je uvedeno, že žalobce byl donucován
k předložení občanského průkazu, přestože v odůvodnění napadeného rozsudku se hovoří o výzvě.
Městský soud rovněž svévolně upravil petit žaloby tím, že do výroku napadeného rozsudku
nezahrnul tvrzení žalobce, že byl donucován k předložení občanského průkazu „pohrůžkou
předvedení“. Stěžovatelka v této souvislosti konstatovala, že se nejednalo o žádnou pohrůžku,
ale o poučení osoby o tom, jaká zákonem stanovená opatření mohou v případě neuposlechnutí
výzvy následovat. Tím také v nyní posuzovaném zásahu nedošlo k žádnému donucování,
ale šlo pouze o výzvu k prokázání totožnosti. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že zákonný
důvod zjišťování totožnosti byl žalobci sdělen ihned po jeho dotazu a zasahující policista
v okamžiku, kdy si telefonátem ověřil, zda trvá pátrání po konkrétní osobě, okamžitě úkon směřující
ke zjištění totožnosti žalobce ukončil.
[6] Stěžovatelka namítla, že od samého počátku byla akce zaměřena na pátrání po hledaných
nebo pohřešovaných osobách, jež byla vyhlášena již před tím, než došlo k samotnému zásahu.
Policista nemá zákonnou povinnost s předstihem informovat osobu, která odpovídá popisu hledané
nebo pohřešované osoby, že bude následovat výzva k prokázání totožnosti. Městský soud se rovněž
nezabýval odůvodněním otázky přiměřenosti nyní posuzovaného zásahu. Závěry městského soudu
ohledně nezákonnosti stěžovatelkou pořízeného zvukově obrazového záznamu
z nyní posuzovaného zásahu jednak nemají oporu v zákoně, neboť policie může
dle §62 odst. 1 zákona o policii pořizovat záznamy osob, jednak městský soud v souladu s dikcí
§87 s. ř. s. ani nebyl zmocněn k tomu, aby správnímu orgánu přikázal zničit či zajistit zničení
obrazových záznamů. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 10. 2013, č. j. 3 Aps 3/2013 – 25, a konstatovala, že pokud žalobce v petitu
své žaloby navrhl uložení povinnosti, je žaloba v tomto bodě ve smyslu §85 s. ř. s. nepřípustná.
Pořízení záznamu navíc nebylo zásahem správního orgánu. V daném případě policisté nejednali
jako správní orgán, ale jako ozbrojený bezpečnostní sbor, neboť měli podezření, že žalobce
je osobou odpovídající popisu hledané nebo pohřešované osoby. Stěžovatelka tyto skutečnosti
uvedla ve svém vyjádření k žalobnímu návrhu, avšak městský soud se jimi vůbec nezabýval,
čímž porušil §132 a §157 odst. 2 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Navíc neuvedl ani jediný důkaz, o který by opíral svoje rozhodnutí,
a v napadeném rozsudku citoval výhradně tvrzení žalobce, přičemž v několika případech změnil
jejich smysl. Tato pochybení zakládají dle názoru stěžovatelky zjevnou nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů.
[7] Žalobce ve svém obsáhlém vyjádření ke kasační stížnosti předestřel svou verzi události.
Uvedl, že dne 12. 3. 2013 v 15.00 hod. jel svým vozidlem, které řídil T. H., Vršovickou ulicí v Praze,
přičemž byl zastaven dvojicí policistů. Jeden z nich si od řidiče T. H. vyžádal jeho řidičský průkaz,
zelenou kartu a osvědčení o registraci vozidla, žalobce si vůbec nevšímal. Žalobce z automobilu
vystoupil, zapsal si registrační značku vozidla stěžovatelky parkujícího na chodníku a ze svého kufru
vyjmul videokameru. Ačkoli průběh silniční kontroly nijak nekomentoval, policista ho oslovil s tím,
že parkování na chodníku má povoleno od nadřízeného. Policista poté pokračoval slovy, že žalobce
si silniční kontrolu nahrává a že tedy chce vědět, kdo tady nahrává, a proto bude chtít vidět
žalobcův občanský průkaz. Žalobce mu odmítl vyhovět, stejně jako jeho následné výzvě ke sdělení
osobních údajů, a začal (stejně jako řidič vozidla) pořizovat videozáznam. Policista ho poté znovu
několikrát vyzval k předložení občanského průkazu nebo ke sdělení jeho osobních údajů
s konstatováním, že v opačném případě může být předveden. Na dotaz žalobce k důvodu takové
výzvy policista odpověděl, že „provádí pátrání po osobách, vozidlech a věcech“ a že jde
o „bezpečnostní akci“. Na žalobcův dotaz, zda jeho vzezření odpovídá popisu nějaké konkrétní
hledané osoby, měl policista odpovědět, že od vzniku republiky je takových osob tolik,
že to nemůže vědět, že si nemůže pamatovat každou hledanou osobu. V průběhu dalšího
dohadování měl tento policista připustit, že totožnost žalobce chtěl vědět jen proto, aby „věděl,
s kým jedná“. Policista se měl dále dožadovat provedení kontroly povinné výbavy žalobcova
vozidla, od tohoto jednání však upustil. Nevyhověl sice žalobcově žádosti o přivolání nadřízeného,
ale nadiktoval mu telefonní číslo na místní oddělení policie ve Vršovicích, kde bylo žalobci řečeno,
že o problému již vědí, řeší ho a budou žalobce kontaktovat. Mezitím policisté zadržovali doklady
T. H., po 9 až 10 minutách čekání přistoupili k vozidlu žalobce, přičemž jeden z nich držel v ruce
mobilní telefon (dle názoru žalobce soukromý), kterým žalobce natáčel a znovu jej vyzval
k předložení občanského průkazu nebo ke sdělení jeho osobních údajů, čemuž žalobce nevyhověl.
Policista měl prohlásit, že o tom sepíše úřední záznam, vrátil T. H. doklady a spolu se svým kolegou
přibližně v 15.30 hod. odjel.
[8] Výše popsané jednání měl žalobce za protiprávní a šikanózní. Rovněž vozidlo řízené T. H.
bylo zastaveno bez legitimního důvodu a samotná doba tohoto zjevně bezdůvodného úkonu,
prodloužená v důsledku protiprávního jednání policisty, byla nepřiměřeně dlouhá a v rozporu
se zásadou přiměřenosti uvedenou v §11 písm. a) a c) zákona o policii. Dle jeho názoru policisté
dali najevo, že žádný zákonný důvod k zjišťování jeho totožnosti neexistoval, již tím, že po T. H.
občanský průkaz vůbec nežádali a odjeli, aniž dokončili započaté úkony směřující k zjišťování
totožnosti žalobce. Stěžovatelka měla v průběhu vyřizování žalobcovy stížnosti proti uvedenému
zásahu rozdílně nakládat s důkazy poskytnutými žalobcem a T. H., jejichž obsah na rozdíl
od záznamu provedeného zasahujícím policistou pouze stručně shrnula do dvou vět. Videozáznamy
pořízené žalobcem a T. H. také nebyly provedeny jako důkazy v řízení před soudem.
[9] Žalobce poukázal na to, že tvrzení stěžovatelky jsou nepravdivá a vzájemně rozporná.
Konstatoval, že policista po zastavení vozidla odůvodnil ve smyslu §13 zákona o policii tento úkon
stroze slovy „silniční kontrola“, což dle §63 odst. 2 citovaného zákona důvodem pro zjišťování
totožnosti není. Stěžovatelka neprovedla výslech T. H., který mohl dosvědčit, že zasahující policista
výslovně prohlásil, že hledaných osob je tolik, že si nemůže pamatovat každou hledanou osobu,
čímž zcela popřel svá pozdější účelová tvrzení. Další rozpor měl podle žalobce spočívat v tom,
že policisté ho i po údajném zjištění, že hledaná osoba, která měla odpovídat popisu žalobce,
již v pátrání není, znovu vyzývali k prokázání totožnosti a současně pořizovali jeho zvukově
obrazový záznam. Dle názoru žalobce mělo pořizování tohoto záznamu sloužit k zachycení
dodatečně účelově zdůvodněné výzvy k předložení občanského průkazu a k zachycení jeho podoby,
aby mohla být stěžovatelkou vyhledána pokud možno co nejvíce jemu podobná hledaná osoba.
[10] Žalobce sice pokládal napadený rozsudek za věcně správný, neztotožnil se s ním však v části
týkající se oprávněnosti pořizování zvukově obrazového záznamu jeho osoby, zvláště ve vztahu
k podmínce nezbytnosti a přiměřenosti takového postupu. Odkázal přitom na nálezy Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, a ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08,
z nichž vyplývá, že každý zásah do osobní sféry jednotlivce musí sledovat předvídatelný a racionálně
zdůvodnitelný účel, musí být přiměřený a odůvodněný konkrétní skutečností. Není tak možné
tvrdit, že pominuly důvody pro zjištění totožnosti žalobce, a zároveň konstatovat, že postup
policisty, který jej vyzýval k prokázání totožnosti a pořizoval jeho obrazově zvukový záznam,
byl zákonný.
[11] Žalobce považoval výše popsaný postup stěžovatelky, jehož skutečným důvodem
bylo to, že si zapsal číslo policejního vozidla, za nezákonný a především neadekvátní. Žalobce
s policisty jednal věcně a pouze se bránil vůči šikaně a zneužití pravomoci úřední osoby, nechoval
se tedy arogantně, jak bylo uvedeno ve stížnostním spisu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 8. 2012, č. j. 9 As 52/2012 – 32, považoval nyní posuzovaný zásah
za neoprávněný a nepřiměřený, protože byl vyvolán okolnostmi, které oprávnění k zjišťování
totožnosti nezakládají. Byl toho názoru, že stěžovatelka s ním v rozporu se závěry nálezu Ústavního
soudu ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07, jednala svévolně bez minimálního respektu
k základním právům a svobodám jednotlivce a učinila z něj pouhý objekt státní vůle. Jednáním
stěžovatelky, jež žalobce vnímal jako šikanózní a ponižující, mělo být zasaženo do jeho práv
zaručených čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Zároveň měl obavu, že policista splní
to, čím mu vyhrožoval, a slovní konflikt jím vyvolaný přeroste v konflikt násilný. Místní oddělení
policie, na něž se telefonicky obrátil, mu neposkytlo žádnou pomoc, přestože k tomu bylo povinno.
Při vyřizování jeho stížnosti stěžovatelka mechanicky vycházela ze lživých tvrzení policistů,
manipulovala s důkazy a deformovala je tak, aby nevyšly najevo základní nesrovnalosti.
[12] Dle názoru žalobce je žalovaným správním orgánem v této věci stěžovatelka,
nikoli Ministerstvo vnitra, neboť při úkonu započatém zastavením vozidla se slovy „silniční
kontrola“ jednala dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Žalobce byl rovněž
toho názoru, že dokud existuje neoprávněný obrazový záznam osobních údajů, pak důsledky
takového zásahu ve smyslu §87 odst. 2 s. ř. s. trvají, a proto má soud kompetenci přikázat
žalovanému, aby obnovil stav před zásahem, tj. aby takový záznam zničil. Při pouhém určení
nezákonnosti zásahu by soudní ochrana práv byla pouze akademická a neefektivní. Rozhodnutí
správního soudu deklarující nezákonnost zásahu správního orgánu slouží mimo jiné k usnadnění
důkazní situace poškozeného, domáhajícího se náhrady škody v režimu podle
zákona č. 82/1998 Sb. Soud rozhodující o nárocích podle tohoto zákona je takovým rozhodnutím
správního soudu vázán, jedná se však o řízení mimoběžná, která mají odlišný účel, a uplatnění
nároku podle citovaného zákona tedy není jiným právním prostředkem ve smyslu §85 s. ř. s.
Odůvodnění:
, jímž stěžovatelka obhajovala postup zasahujícího policisty, je dle názoru žalobce
v rozporu s tím, co sám policista prohlásil, a jedná se tak o účelové fabulace. Žalobce uzavřel,
že postup policistů byl nezákonný, v rozporu s Listinou základních práv a svobod, a stěžovatelka
toto zneužití pravomoci úředních osob od počátku zastírala a pokračuje v tom i nadále.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.) a za stěžovatelku jedná
její zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované podle zvláštních zákonů
pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
[14] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti. Zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatelkou uplatněné důvody kasační stížnosti určují svou povahou sled,
v jakém se jimi Nejvyšší správní soud musí zabývat. Jako první posoudil námitku stěžovatelky
týkající se nedostatku její pasivní legitimace, neboť představuje důvod ve smyslu
§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tedy zmatečnost řízení před soudem, a v případě, že by tato námitka
byla shledána důvodnou, nemohl by napadený rozsudek obstát.
[16] Podle §83 s. ř. s. „[ž]alovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah;
jde li o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného
sboru, který není správním orgánem, anebo příslušníka takového sboru, je žalovaným správní orgán, který takový
sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen, a u obecní policie obec.“ Na základě citovaného ustanovení
lze u žalob na ochranu před nezákonným zásahem rozlišit dva způsoby určení žalovaného.
Dle prvního způsobu, jenž se uplatní u zásahových žalob směřujících proti správnímu orgánu,
je žalovaný určen žalobním tvrzením žalobce. Při druhém způsobu (§83 s. ř. s. část za středníkem)
plyne určení žalovaného přímo ze zákona. To se týká situace, kdy zásah nebyl proveden správním
orgánem, ale šlo o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného
bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného sboru, který není správním orgánem,
anebo příslušníka takového sboru. V takovém případě je pak žalovaným správní orgán, který takový
sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen (u obecní policie je žalovaným příslušná obec).
Při tomto způsobu určení žalovaného postačí, když žalobce v žalobě popíše zásah, který považuje
za nezákonný, a uvede, který ozbrojený sbor jej provedl. Případné nesprávné určení žalovaného
v žalobě jakožto správního orgánu, který takový sbor řídí nebo jemuž je sbor podřízen, je soud
povinen korigovat a jako se žalovaným jednat se správním orgánem, který řídí ozbrojený sbor,
jenž se zásahu měl dle žaloby fakticky dopustit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 Aps 4/2008 – 138, všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[17] V nyní posuzované věci se jedná o zásahovou žalobu směřující proti úkonu spočívajícímu
v tom, že příslušníci policie po žalobci požadovali předložení občanského průkazu (resp. prokázání
totožnosti) a pořizovali jeho obrazové záznamy. Městský soud uvedl, že Policie ČR v dané věci
prováděla silniční kontrolu a měla tak postavení správního orgánu. Toto odůvodnění je sice stručné,
ale bezrozporné, takže nemůže zatížit napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, jak namítla
stěžovatelka. Závěr městského soudu je i věcně správný, neboť dle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 6 Aps 3/2011 – 63, „[p]olicie vystupuje při provádění úkonů
podle §124 silničního zákona jako správní orgán, resp. jako orgán moci výkonné, nikoliv jako ozbrojený
bezpečnostní sbor.“ Zásah vůči žalobci je totiž třeba vnímat ve vztahu k ucelenému skutkovému ději,
tedy v daném případě v kontextu silniční kontroly, kterou stěžovatelka začala provádět u řidiče
vozidla žalobce T. H. a jejíž existence není předmětem sporu. Veškeré žalobcem tvrzené
skutečnosti, v nichž spatřoval nezákonný zásah policistů, se totiž odehrály v průběhu této silniční
kontroly a měly s ní úzkou skutkovou souvislost. Dovozovat odlišné postavení stěžovatelky
z charakteru jednotlivých částí této silniční kontroly by bylo ryze formalistické a vedlo
by k neudržitelným závěrům, kdy by užitím takové interpretace policisté při provádění jediného
úkonu (kupř. pořizování záznamu žalobce a jeho vozidla) jednali ve vztahu k řidiči T. H.
v postavení správního orgánu a ve vztahu k žalobci jako příslušníci ozbrojeného sboru; či jeden
policista by mohl ve stejný okamžik vystupovat jako příslušník ozbrojeného sboru, zatímco druhý
policista by jednal jako správní orgán. Pokud tedy žalobce v žalobě výslovně označil jako
žalovaného Policii České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy – Obvodní
ředitelství policie Praha IV, a s takto označeným žalovaným pak městský soud pak v řízení jednal,
nelze takovému postupu nic vytknout.
[18] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
do níž spadají i výtky stěžovatelky namítající porušení §132 a 157 odst. 2 o s. ř.
Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu, že se jí Nejvyšší
správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítla, tedy z úřední povinnosti
(srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti,
je třeba, aby se ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí
srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost
lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze
seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu
mimo rámec žalobních námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která vůbec neobsahují
právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS).
[19] Výše uvedená pochybení však zdejší soud v napadeném rozsudku neshledal. Z napadeného
rozsudku je zcela jednoznačně seznatelné, jakými úvahami se městský soud řídil a k jakým závěrům
dospěl. Zároveň je třeba dodat, že stěžovatelce lze částečně přisvědčit v tom, že v napadeném
rozsudku absentují úvahy soudu, jež by stručně zhodnotily důkazy a shrnuly, jaké skutečnosti
považoval městský soud za prokázané. Na počátku vlastního odůvodnění napadeného rozsudku
se městský soud pouze omezil na stručný odkaz na „spisový materiál“, aniž by při hodnocení
jednotlivých skutkových okolností uvedl, z jakých konkrétních důkazů, případně listin založených
ve správním spisu, vycházel. Tento postup jistě byl na úkor přehlednosti a přesvědčivosti
napadeného rozsudku, zároveň je však třeba dodat, že neměl vliv na jeho zákonnost a správnost
[srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, dle něhož porušení §157 odst. 2 o. s. ř. bez dalšího automaticky nevede
k úspěšnému uplatnění kasační námitky podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; podmínkou
je vždy nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu]. Stejný závěr lze vztáhnout i na námitky
stěžovatelky, jež se týkaly absence podrobného shrnutí jejího vyjádření k žalobě v odůvodnění
napadeného rozsudku či údajných úprav tvrzení žalobce. Skutkový děj není předmětem sporu
a je doložen důkazními prostředky shromážděnými ve stížnostním spisu policie (např. vyjádření
všech zainteresovaných osob, tři různými osobami nezávisle pořízené obrazově zvukové záznamy
podstatných částí nyní posuzovaného zásahu). Stěžovatelkou namítané rozpory se svou povahou
netýkají skutkových okolností, resp. nejsou pro posouzení věci podstatné. Jestliže stěžovatelka
v kasační stížnosti uvedla, že žalobce byl vyzván k prokázání totožnosti, a nikoli primárně
k předložení občanského průkazu, není to pro určení nezákonnosti zásahu s ohledem na znění
§63 zákona o policii rozhodující. Citované ustanovení totiž dopadá již na výzvu k prokázání
totožnosti a stanovuje tak zároveň i zákonné podmínky pro výzvu k předložení občanského
průkazu. Pro posouzení věci není rovněž podstatné ani striktní rozlišování mezi zásahem
a donucením, neboť soudní řád správní pojímá zásah, pokyn nebo donucení jako „zásah“
správního orgánu v širším smyslu (§82 s. ř. s.). Pokud městský soud nedůvodně přisoudil
stěžovatelce úvahu ohledně subsidiarity žaloby na ochranu před nezákonným zásahem a uplatněním
nároku na přiměřené zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., lze toto pochybení považovat
toliko za nadbytečnou (avšak věcně správnou) pasáž, jež neměla vliv na zákonnost napadeného
rozsudku.
[20] V nyní posuzované věci je nesporné, že žalobce byl dne 12. 3. 2013 v odpoledních hodinách
v Praze 10 ve Vršovické ulici policisty několikrát vyzván k předložení občanského průkazu,
respektive ke sdělení údajů nutných pro zjištění totožnosti. Když tomuto požadavku nevyhověl,
byly policistou rovněž pořizovány jeho zvukově obrazové záznamy. V této souvislosti lze poukázat
na existenci takzvaného „práva na informační sebeurčení“, dovozeného konstantní judikaturou
Ústavního soudu, dle níž z čl. 2 odst. 2 Listiny vyplývá, že jen osoba sama je oprávněna rozhodnout
o tom, jaké údaje o sobě poskytne, pokud jí zákon neukládá v tomto směru povinnost
tak, jak to předvídá čl. 4 odst. 1 Listiny (v podrobnostech viz např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02, publikovaný pod N 143/28 SbNU 271, všechna
zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz).
[21] V první části nyní posuzovaného zásahu sice žalobce své osobní údaje policistovi neposkytl,
ale policista jej časově omezoval opakovanými výzvami k prokázání totožnosti. Pořízení
jeho obrazově-zvukového záznamu, jímž byl nyní posuzovaný zásah ukončen, pak již nepochybně
představovalo zásah do práva na soukromí zaručeného čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny; jež zahrnuje
nejen ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním
osobních údajů, ale také před jejich neoprávněným zjišťováním, které shromažďování a jinému
nakládání s nimi předchází (srov. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013,
č. j. 6 Aps 7/2013 – 81). Postup žalované tak lze nepochybně hodnotit jako zásah ve smyslu
§82 s.ř. s.
[22] Nejvyšší správní soud při hodnocení povahy opakovaných výzev policisty směřujících
k prokázání totožnosti žalobce navázal na své úvahy vyjádřené v jednom ze svých dřívějších
rozhodnutí (rozsudek ze dne 22. 5. 2008, č. j. 2 Aps 3/2007 - 91, publ. pod č. 2199/2011 Sb. NSS),
které se sice týkalo postupu správce daně vůči daňovému subjektu (konkrétně předvolání
k dostavení se k jednání v daňovém řízení), avšak jeho závěry jsou aplikovatelné i na projednávaný
případ. Zde bylo vysloveno, že „[z]ásahem mohou být obecně úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí,
ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují. Tyto osoby jsou povinny na jejich základě něco konat,
nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i ústního či jinak daného
pokynu či příkazu. (…) Pokyn správce daně k osobní účasti jednatele stěžovatele při ústním jednání v daňovém
řízení lze považovat za závazný a přímo vynutitelný úkon, neboť v případě jeho nerespektování může správce daně
vymoci osobní účast předvedením prostřednictvím příslušných orgánů Policie ČR. Charakter tohoto úkonu netkví
v pouhém sdělení o stavu určitých věcí nebo určitého řízení, neboť jeho obsah je natolik spojen s negativními důsledky,
které tuto osobu za určitých zákonem předvídaných podmínek mohou postihnout, že již tuto situaci lze považovat
za zkrácení subjektivních práv této osoby. Dá se předpokládat, že daňový subjekt je do té míry ovlivněn snahou
předejít možnému předvedení prostřednictvím příslušných orgánů Policie ČR, že rozhodnutí dostavit se k jednání
v daňovém řízení nelze považovat za projev svobodné vůle, nýbrž za způsob neformálního donucení. V daném
případě proto rozhodnutí o předvolání k jednání v daňovém řízení dosahuje zákonem předpokládané intenzity
zásahu, neboť na jeho základě je daňový subjekt povinen něco konat.“ Paralela s nyní posuzovaným zásahem
je zřejmá. Policista žalobce opakovaně vyzýval, aby prokázal svou totožnost a připojil i poučení
o tom, že nevyhovění vznesenému požadavku může vést až k předvedení žalobce za účelem zjištění
totožnosti. Vydal tedy ústní pokyn, aby žalobce něco konal, který byl pro něho závazný, a pokud
by policista trval na svém, tak i vynutitelný (§63 odst. 3 zákona o policii). Z toho plyne, že vytýkané
jednání policistů vůči žalobci již v popsané intenzitě a „fázi dokonání“ je třeba považovat
za zkrácení jeho subjektivních práv. Důvod, proč výzvu policisty k určitému konání kvalifikovat
jako závazný a vynutitelný pokyn spojený s určitými povinnostmi, tkví v nutnosti garantovat
jednotlivci dostatečně rychlou ochranu jeho práv (srov. výše citovaný rozsudek), zjednodušeně
řečeno, není třeba vyčkávat se žalobou, až dojde k předvedení.
[23] Spornou otázkou je tak určení, zda byly v nyní posuzované věci splněny zákonné podmínky
pro zásah do veřejných subjektivních práv žalobce. Pro posouzení zákonnosti tohoto zásahu
jsou zásadní ustanovení §63 odst. 1 a 2 zákona o policii, jež pro policii vytváří zákonný rámec
pro zjišťování identity osob důležitých pro plnění jejích úkolů a která zní:
„(1) Prokázáním totožnosti se rozumí prokázání jména, popřípadě jmen, příjmení, data narození a v případě
potřeby také adresy místa trvalého pobytu, adresy místa pobytu nebo adresy bydliště v zahraničí, rodného čísla a státní
příslušnosti. Rozsah a způsob zjišťování osobních údajů musí být přiměřené účelu zjišťování totožnosti.
(2) Policista je oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti osobu
a) podezřelou ze spáchání trestného činu nebo správního deliktu,
b) zdržující se v prostoru, o kterém lze důvodně předpokládat, že se v něm zdržují cizinci bez povolení opravňujícího
k pobytu na území České republiky,
c) bezdůvodně se zdržující v bezprostřední blízkosti policií chráněného prostoru nebo v místě, z něhož lze tento prostor
účinně ohrozit,
d) od níž je požadováno vysvětlení,
e) odpovídající popisu hledané nebo pohřešované osoby,
f) vstupující do policií chráněného objektu nebo prostoru anebo do místa, kam je policistou zakázán vstup,
nebo z tohoto objektu, prostoru anebo místa vycházející,
g) která má na místě veřejně přístupném zbraň a je důvodné podezření, že zbraně může být užito k násilí
nebo pohrůžce násilím,
h) zdržující se v blízkosti místa, kde došlo ke spáchání trestného činu nebo správního deliktu, k požáru
anebo jiné mimořádné události,
i) která má být předvedena na žádost příslušného orgánu podle jiného právního předpisu,
j) která je oznamovatelem podezření ze spáchání trestného činu nebo správního deliktu,
k) na žádost jiné osoby, která má na zjištění totožnosti právní zájem, jakož i osobu, která o prokázání totožnosti
policistu žádá, a zjištěné osobní údaje předat osobě, která o prokázání totožnosti požádala, nebo
l) při plnění jiného úkolu, je-li to nezbytné k ochraně bezpečnosti osob a majetku, veřejného pořádku
nebo pro předcházení trestné činnosti.“
[24] Stěžovatelka měla za to, že policista zákonným způsobem vyzval žalobce k prokázání
totožnosti podle §63 odst. 2 písm. e) zákona o policii. Tento důvod umožňuje policistovi vyzvat
k prokázání totožnosti osoby, které svým vzhledem či dalšími znaky (vozidlo, chování, oblečení,
přítomnost ve skupině dalších osob) odpovídají popisu hledané či pohřešované osoby
(srov. Vangeli, B. Zákon o Policii České republiky. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 264). Vymezení
hledané a pohřešované osoby obsahuje §111 písm. c), resp. d) zákona o policii, přičemž
u obou z nich musí být splněna podmínka formálního vyhlášení pátrání po této osobě,
jež je provedeno uvedením individualizovaných informací o ní do informačního systému.
Z toho vyplývá, že důvod předjímaný §63 odst. 1 písm. e) zákona o policii je naplněn tehdy, pokud
osoba odpovídá některé konkrétní hledané či pohřešované osobě. Bez splnění této podmínky
nelze tento důvod pro prokázání totožnosti aplikovat, a to ani s poukazem na obecné vymezení
úkolů policie v §2 zákona o policii, ani při plošně vymezené bezpečnostní akci zaměřené na pátrání
po osobách či věcech.
[25] Pokud tedy policista k dotazu žalobce na důvod předložení občanského průkazu sdělil,
že jej má předložit mimo jiné „v rámci pátrání po osobách, máme dopravně bezpečnostní akci, pátráme
po osobách, vozidlech a věcech (…) já si nepamatuju veškeré osoby vyjeté od roku devadesát tři od vzniku samostatné
České republiky, které jsou v pátrání“, je patrné, že nejednal v intencích §63 odst. 2 písm. e) zákona
o policii, neboť podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení chápal nepřípustně široce.
Pro tvrzení stěžovatelky, že zasahující policista od počátku jednal v souvislosti s pátráním
po konkrétní osobě popisem odpovídající žalobci, naopak nelze najít žádnou oporu v důkazech.
Žalovaná nikdy v průběhu řízení před správními soudy nepředložila z informačního systému
pocházející konkrétní podklad ke zjišťování totožnosti žalobce pro jeho podobu (či jiný společný
znak) s hledanou či pohřešovanou osobou, po níž bylo vyhlášeno, event. v mezidobí i ukončeno,
pátrání. Za takový podklad se nedá považovat ani listina založená na č. l. 57 správního spisu,
jež bez zdůvodnění zachycuje podobu blíže nespecifikované osoby. Není vyloučeno, že tato listina
byla výsledkem ex post vyhledávání (založeném na obrazovém záznamu pořízeném zasahujícími
policisty) hledané či pohřešované osoby co nejvíce podobné žalobci; to však pro věc není
podstatné, neboť stěžovatelka o tuto listinu svou argumentaci v kasační stížnosti neopírá. Oporu
v důkazech rovněž nelze nalézt pro další tvrzení stěžovatelky, že zasahující policista
po telefonickém ověření, že pátrání po osobě popisem odpovídající žalobci bylo skončeno, zásah
vůči žalobci ukončil. Toto tvrzení je v přímém rozporu se záznamem pořízeným zasahujícím
policistou poté, co s kolegou měli telefonicky ověřovat trvání pátrání, z něhož je patrné,
že i po několika minutách, jež strávili (telefonováním) ve služebním voze, pokračoval ve výzvách
směřujících ke zjišťování totožnosti žalobce (viz přepis záznamu na č. l. 69 a 70 správního spisu).
Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný zákonný důvod, který by zasahujícího policistu
opravňoval k výzvě k prokázání totožnosti. Za daných skutkových okolností by v úvahu připadal
ještě důvod podle §63 odst. 2 písm. a) zákona o policii, avšak nyní posuzovanému zásahu
nepředcházelo žádné oznámení (či ex offo zahájení řízení) o přestupku či jiném správním deliktu
souvisejícím se žalobcem a stěžovatelka ani nic takového netvrdila. Podobně nepřípadný
by byl i důvod uvedený pod písm. d) téhož ustanovení, neboť žádné vysvětlení zjevně od žalobce
požadováno nebylo. Lze tedy konstatovat, že výzvy k prokázání totožnosti žalobce byly provedeny
bez potřebného zákonného zmocnění.
[26] Pro úplnost lze dodat, že pokud stěžovatelka namítá, že městský soud založil své závěry
o nezákonnosti zásahu na tom, že sdělení důvodu pro výzvu k prokázání totožnosti této výzvě
nepředcházelo, nemůže jí Nejvyšší správní soud přisvědčit, neboť městský soud v této pasáži přímo
nedovozoval nezákonnost zásahu, ale pouze rekapituloval skutečnosti, na nichž založil své závěry
o účelovosti tvrzení stěžovatelky. Stěžovatelce nesvědčí ani závěry jí citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 6 Ans 3/2011 (stěžovatelka má patrně
na mysli rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 6 Aps 3/2011 ze stejného dne), neboť v něm bylo
shledáno, že legitimním důvodem pro zásah do osobní sféry jednotlivce je dohled nad bezpečností
a plynulostí provozu na pozemních komunikacích vyjádřený v §124 odst. 9 zá kona o silničním
provozu. V nyní posuzovaném případě lze obdobné legitimní důvody pro zásah do osobnostní
sféry žalobce spatřovat v již citovaném taxativně vymezeném §63 odst. 2 zákona o policii.
Podmínky pro jejich uplatnění však nebyly splněny, a nyní posuzovaný zásah tak byl nezákonný.
V případě konstatování nezákonnosti zásahu již není nutné vést úvahy o jeho přiměřenosti,
takže městský soud nepochybil, když se jimi podrobně nezabýval.
[27] Obrazově zvukový záznam nahraný na mobilní telefon zasahujícího policisty,
v němž policista opět žalobce vyzývá k prokázání totožnosti, obchází jeho vozidlo a detailně zabírá
doklady T. H., lze v této souvislosti hodnotit jako pokračování nezákonného zásahu započatého
první neoprávněnou výzvou k prokázání totožnosti žalobce (nelze tedy najít opodstatnění pro
tvrzení, že by se jakýmkoli způsobem změnilo postavení stěžovatelky a tím i pasivní legitimace).
Jelikož pořizování takového záznamu nemělo oporu v zákoně, stěžovatelka tento úkon nemohla
provádět v souvislosti s plněním jí zákonem svěřeného úkolu, což zcela vylučuje aplikaci §62 odst.
1 zákona o policii. Není tedy již namístě posuzovat splnění podmínky nezbytnosti pořizování
záznamu, uvedené v citovaném ustanovení. Ke shodným závěrům dospěl i městský soud, který se
k zákonnosti pořízení záznamu policií zprvu vyjadřoval obecně, což však stěžovatelka v kasační
stížnosti mylně považovala za úvahu přímo související s nyní posuzovanou věcí. Rovněž není
patrné, proč stěžovatelka vedla polemiku týkající se skutečnosti, že nyní posuzovaný záznam byl
pořízen na soukromý mobilní telefon policisty, neboť městský soud z této skutečnosti nezákonnost
záznamu neodvozoval. Jestliže stěžovatelka namítla, že pokud městský soud měl tento záznam
za nezákonný, nemohl jej ani použít jako důkaz v řízení o žalobě, je tato argumentace zjevně
absurdní, neboť zjišťování zákonnosti tohoto záznamu bylo dílčím předmětem řízení.
[28] Stěžovatelka předmětem své další kasační námitky učinila tvrzení, že městský soud svévolně
změnil petit žaloby. Nejvyšší správní soud si v této souvislosti je vědom zásady rovnosti stran
(čl. 96 odst. 1 Ústavy) a nestrannosti soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). V nyní posuzované věci
je namístě zohlednit specifický charakter řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu. Pokud městský
soud popis skutku, v němž žalobce spatřoval nezákonný zásah, formálně či stylisticky upravil,
aniž by tím jakkoli změnil předmět řízení, nelze v takovém postupu spatřovat porušení práv
stěžovatelky. Možnost deklarace nezákonnosti zásahu, který již netrvá (zde opakované výzvy
policisty k prokázání totožnosti), totiž kromě jisté satisfakce napomáhá žalobci k rychlejší
a efektivnější ochraně práv tím, že usnadňuje jeho důkazní situaci při uplatňování nároku
na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem podle
zákona č. 82/1998 Sb. Jestliže tedy městský soud do výroku napadeného rozsudku nepřevzal
ze žalobního petitu v části „(…) kdy byl žalobce pohrůžkou předvedení donucován, aby předložil svůj občanský
průkaz (…)“ slova „pohrůžkou předvedení“, nijak tím nezměnil předmět řízení, ale tímto postupem
pouze přispěl k přesnějšímu a objektivnějšímu popisu nezákonného zásahu, lepší srozumitelnosti
výroku napadeného rozsudku a tím i k naplnění jednoho z účelů žaloby na ochranu
proti nezákonnému zásahu, jímž je usnadnění postupu při domáhání se případné náhrady škody
podle zákona č. 82/1998 Sb. Neopodstatněná je tak i námitka stěžovatelky, že žalobce nebyl
k prokázání své totožnosti „donucován“, ale byl v souladu se zákonnou povinností stěžovatelky
o této možnosti poučen, neboť ani případné užití odlišného termínu v popisu nezákonného zásahu
namísto slova „donucován“ by žádným způsobem nezasáhlo do práv či povinností stěžovatelky.
[29] Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že městský soud nebyl zmocněn k tomu,
aby jí přikázal zničit či zajistit zničení obrazových záznamů. Ustanovení §87 odst. 2 věta první
s. ř.s. zní následovně: „Soud rozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah
nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva
pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem.“ Ze znění citovaného ustanovení
plyne, že v žalobě proti zásahu, který trvá nebo trvají jeho důsledky či hrozí jeho opakování,
je možné domáhat se přikazujícího či zakazujícího výroku. Vzhledem k tomu, že pořízení záznamu
osobních dat žalobce bylo nezákonným zásahem spočívajícím v porušení práva na soukromí,
lze uchovávání takového záznamu považovat za trvání jeho důsledků, a proto byl městský soud
oprávněn uložit stěžovatelce povinnost zničit tyto nezákonně získané záznamy. Se stěžovatelkou
nelze souhlasit ani v tom, že žalobce se měl svého práva domáhat jiným právním prostředkem
a jeho žaloba tak byla v části týkající se jeho záznamu pořízeného policií dle §85 s. ř. s. nepřípustná.
Pokud stěžovatelka odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2013,
č. j. 3 Aps 3/2013 – 25, je třeba konstatovat, že předmětem citovaného rozsudku bylo posouzení
otázky, zda a za jakých podmínek může být úřední osoba omezena ve svém právu na ochranu
osobnosti, a zdejší soud v něm nevyslovil žádné úvahy o nepřípustnosti správní žaloby
v obdobných případech. Stěžovatelkou citovaná věta navíc nepředstavuje právní názor zdejšího
soudu, ale část shrnutí napadeného rozsudku krajského soudu.
[30] Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobce cíleně
vyhledává situace, v nichž přinejmenším testuje, kde leží hranice pravomocí orgánů veřejné moci,
přičemž jeho počínání má nezřídka rysy blížící se provokaci. I za takových podmínek by však měli
ti, kdo za veřejnou moc jednají (a to zejména policisté, kteří by vzhledem k povaze svých úkolů měli
projevovat větší zdrženlivost než průměrný občan), obstát, tzn. být si vědomi svých zákonných
oprávnění a povinností a v souladu s nimi také postupovat, a to i ve střetu s osobou, jež má právní
vzdělání a je na konfliktní situace předem připravena.
[31] Je třeba rozlišovat situaci, kdy policista vznese neoprávněný požadavek, dotčená osoba
se ohradí a policista uzná své pochybení a od dalšího nelegitimního jednání upustí. Takový postup
policisty by představoval pouze nepatrný zásah do jejích subjektivních práv a správní soudy
by patrně před takovým postupem ochranu za použití argumentu de minimis neposkytly.
V protikladu k výše popsanému by pak byla hypotetická situace, kdy by žalobce byl k prokázání
totožnosti předveden či by pod nátlakem svůj občanský průkaz předložil, a bez opory v zákoně
by tak byl fakticky donucen poskytnout své osobní údaje. V nyní posuzované věci však nedošlo
ani k jedné takové extrémní situaci. Zasahující policisté se nenechali svést k arogantnímu
ani nezdvořilému chování a vystupovali korektně, což však samo o sobě ke konstatování zákonnosti
jejich postupu nepostačuje. V době posuzovaného zásahu vyhodnotili situaci chybně a do práv
žalobce zasáhli tím, že jej omezovali opakovanými výzvami k prokázání totožnosti a na tomto ničím
nepodloženém požadavku trvali, a to poměrně dlouhou dobu, třebaže žalobce policisty
srozumitelně upozorňoval, že k takovému postupu nemají zákonné oprávnění. V řízení o žalobcově
stížnosti proti výše popsanému zásahu se pak snažili ex post předestřít verzi událostí, jež by byla
v souladu se zákonem, a situovali ji do těch míst skutkového děje, jež nebyly zachyceny
nezpochybněnými obrazově zvukovými záznamy ze tří různých zdrojů. Takový postup
nelze posuzovat jako toliko formální pochybení stěžovatelky a je namístě vůči němu poskytnout
soudní ochranu. Tuto ochranu je však třeba vztáhnout pouze k nyní posuzované věci a nelze
ji chápat jako nad rámec tohoto případu jdoucí zobecnění, které by kladením nepřiměřeného důrazu
na formalizaci postupu policie ztěžovalo plnění jejích úkolů vymezených v §2 zákona o policii.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že policista není oprávněn vyzvat osobu
k prokázání totožnosti podle §63 odst. 2 písm. e) zákona o policii toliko s paušálním odkazem
na probíhající akci pátrání po osobách, aniž má k tomu konkrétní důvod, spočívající
v tom, že osoba, jíž výzvu směřuje, odpovídá popisu osoby, po níž policie pátrá. Rovněž Nejvyšší
správní soud neshledal pochybení městského soudu ve využití oprávnění uložit stěžovatelce
povinnost zničit záznam zasahující do žalobcova práva na soukromí, proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[33] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož účastník, měl-li ve věci úspěch, má proti druhému účastníkovi
právo na náhradu všech nákladů řízení, pokud je vynaložil důvodně.
[34] Stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti úspěch neměla. Žalobce měl ve věci plný úspěch,
a proto mu Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, které důvodně vynaložil vůči stěžovatelce. Žalobce ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti ze dne 30. 4. 2014, č. j. 2 As 35/2014 – 68, uvedl, že požaduje náklady za poštovné
související se zasláním tří podání (dvě žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření ke kasační stížnosti
a samotné vyjádření ke kasační stížnosti). Žalobce poté zaslal Nejvyššímu správnímu soudu
také vyjádření k návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů poštovného, jehož výše je zřejmá
z obsahu spisu, vynaloženého v souvislosti se zasláním tří podání, konkrétně žádosti o prodloužení
lhůty z důvodu jeho pobytu v zahraničí ze dne 17. 4. 2014, vyjádření ke kasační stížnosti
ze dne 30. 4. 2014 a vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
ze dne 28. 5. 2014. Náhradu nákladů poštovného v souvislosti se zasláním opakované žádosti
o prodloužení lhůty ze dne 24. 4. 2014 soud žalobci nepřiznal, neboť žalobce požádal
o prodloužení lhůty kvůli značnému množství věcí, které vyřizoval pro svou zaměstnavatelku. Tuto
skutečnost však nelze klást k tíži stěžovatelky a související náklad tedy nelze považovat za důvodně
vynaložený ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s. Celkově tak Nejvyšší správní soud přiznal žalobci částku
105 Kč. K zaplacení této částky pak Nejvyšší správní soud stanovil stěžovatelce přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu