ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.47.2014:62
sp. zn. 2 As 47/2014 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: E. N., zastoupené
JUDr. Františkem Váchou, advokátem se sídlem Zenklova 8, Praha 8, proti žalovanému: Český
telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, o žalobě na vyslovení nicotnosti
rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2011, č. j. 034357/2009-631/Zvá/G XIII.vyř., a rozhodnutí
předsedy Rady žalovaného ze dne 18. 8. 2011, č. j. ČTÚ-32 444/2011-603, o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014, č. j. 10 A 210/2013 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím předsedy Rady žalovaného (dále též jen „žalovaný“) ze dne 18. 8. 2011,
č. j. ČTÚ-32 444/2011-603 (dále jen „napadené rozhodnutí“), byl zamítnut rozklad žalobkyně
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2011, č. j. 034357/2009-631/Zvá/G XIII.vyř.,
jímž byla žalobkyni stanovena povinnost uhradit společnosti VOLNÝ, a. s. dlužnou částku
9253 Kč s příslušenstvím za poskytnutou službu elektronických komunikací a povinnost uhradit
náhradu nákladů řízení.
[2] Žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyslovení nicotnosti obou v záhlaví
označených správních rozhodnutí, Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2014,
č. j. 10 A 210/2013 – 53 (dále jen „městský soud“ a „napadené usnesení“), odmítl podle
§46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). V odůvodnění uvedl, že napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne
26. 8. 2011 a žalobkyně podala správní žalobu až dne 9. 10. 2013, tedy až po uplynutí
dvouměsíční lhůty uvedené v §72 odst. 1 s. ř. s. Městský soud konstatoval, že okamžik podání
žaloby podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), nemá žádný vliv na splnění lhůty dle §72 s. ř. s., pokud není v občanském
soudním řízení rozhodnuto o zastavení řízení dle §104b o. s. ř. Žalobkyně dne 12. 10. 2012
podala u Obvodního soudu pro Prahu 8 návrh na změnu žaloby, avšak soud dne 23. 7. 2013
tuto změnu nepřipustil; městský soud měl za to, že analogicky k §72 odst. 3 s. ř. s.
jsou zachovány účinky spojené s podáním žaloby podle občanského soudního řádu i v případě,
kdy soud v občanském soudním řízení rozhodl o nepřipuštění změny žaloby spočívající v určení
nicotnosti správního rozhodnutí. Žalobkyně však nejen že správní žalobu na vyslovení nicotnosti
správních rozhodnutí nepodala ve lhůtě jednoho měsíce dle §72 odst. 3 s. ř. s., ale také nepodala
samostatný návrh na změnu žaloby v dvouměsíční lhůtě dle §72 s. ř. s., která započala doručením
napadeného rozhodnutí. Městský soud měl za to, že lhůta dle §72 odst. 1 s. ř. s. nebyla určena
správním aktem týkajícím se podnětu účastníka řízení k prohlášení nicotnosti dle §78 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (v nyní posuzovaném případě
sdělením předsedy Rady žalovaného ze dne 6. 6. 2013, č. j. 32 444/2011-603/VII.). Nadto
žalobkyně podala správní žalobu opožděně i za odlišného výkladu, neboť sdělení k jejímu
podnětu k prohlášení nicotnosti správních rozhodnutí jí bylo doručeno dne 10. 6. 2013. Městský
soud také konstatoval, že žalobkyni nevzniklo legitimní očekávání neomezené lhůty k podání
žaloby na vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí, neboť si byla vědoma odlišné judikatury
již v okamžiku podání podnětu k prohlášení nicotnosti ze dne 7. 5 2013, přesto aktivně nečinila
úkony vylučující následky jiného výkladu. Rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu č. j. 7 As 100/2010 – 65 (které sjednotilo judikaturu ohledně lhůt pro podání žaloby
na vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí) bylo navíc vydáno již dne 12. 3. 2013.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti napadenému usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V její první části obsáhle rekapitulovala průběh řízení
vedeného podle občanského soudního řádu u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „obvodní
soud“). Uvedla, že proti shora označeným správním rozhodnutím podala dne 24. 10. 2011
u obvodního soudu žalobu. V průběhu řízení o této žalobě podala dne 12. 10. 2012 návrh
na změnu žalobního petitu, kterou se domáhala vyslovení nicotnosti těchto správních
rozhodnutí. Nicotnost správních rozhodnutí namítla i v odvolání proti usnesení obvodního
soudu ze dne 5. 2. 2013, č. j. 7 C 60/2011 – 132, jímž byl zamítnut její návrh na odložení právní
moci, resp. vykonatelnosti obou správních rozhodnutí. Civilní senát Městského soudu v Praze,
který o odvolání rozhodoval, však v usnesení ze dne 30. 4. 2013, č. j. 24 Co 77/2013 – 146, uvedl,
že o změně petitu žaloby, jímž stěžovatelka požadovala vyslovení nicotnosti správních
rozhodnutí, musí rozhodnout soud prvního stupně; zároveň dodal, že v řízení podle části páté
o. s. ř. je vyloučeno rozhodování o nicotnosti správních rozhodnutí. Na základě tohoto usnesení
podala stěžovatelka podnět k vyslovení nicotnosti shora označených správních rozhodnutí,
který byl žalovaným dne 6. 6. 2013 odložen jako nedůvodný. Stěžovatelka dále ke kasační
stížnosti přiložila protokol o jednání před obvodním soudem ze dne 23. 7. 2013, z něhož
je patrné, že obvodní soud zamítl její návrhy na změnu petitu žaloby na vyslovení nicotnosti
správních rozhodnutí a na přerušení řízení. Dle tvrzení stěžovatelky do doby podání
kasační stížnosti obvodní soud nadále nereagoval na její návrh na přerušení řízení podle §109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. z důvodu probíhajícího řízení u správního soudu.
[4] Stěžovatelka s poukazem na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zvláštní senát“), ze dne 5. 3. 2012, č. j. Konf 53/2011 - 25, shrnula svůj právní náhled
na postup obvodního soudu tak, že obvodní soud dle jejího názoru nestál při rozhodování
o návrhu na změnu žalobního petitu na vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí před volbou,
zda návrhu vyhovět, nebo jej zamítnout, ale měl řízení zastavit podle §104b odst. 1 o. s. ř.,
nebo je přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Pokud obvodní soud řízení vedené podle
občanského soudního řádu nezastavil (ani je nepřerušil) a stěžovatelku nepoučil o možnosti podat
žalobu na vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí u správního soudu, jednal dle stěžovatelky
v rozporu se zákonem.
[5] V druhé části kasační stížnosti stěžovatelka vyjádřila své výhrady vůči postupu městského
soudu. Dle jejího názoru nelze souhlasit s tím, že zmeškala lhůtu pro podání správní žaloby;
v tomto ohledu by bylo spíše možné uvažovat o jejím předčasném (nikoli o opožděném) podání.
Vzhledem k tomu, že se několikrát bezvýsledně pokoušela přimět obvodní soud k přerušení
řízení, posouzení její žaloby jako předčasně podané by bylo přepjatým formalismem,
který vzhledem k postupu obvodního soudu nemůže jít k její tíži. Stěžovatelka považovala
městským soudem užitou analogii rozhodnutí o zastavení řízení s rozhodnutím o zamítnutí
návrhu na změnu žalobního petitu za zcela nepřípustnou, neboť obě rozhodnutí nelze srovnávat;
zatímco v případě zastavení řízení celé řízení končí, v případě zamítnutí návrhu na změnu
žalobního petitu jde pouze o dílčí rozhodnutí. Obvodní soud měl navíc otázku nicotnosti
správních rozhodnutí posoudit ex offo. Dle názoru stěžovatelky nemohl městský soud počátek
lhůty pro podání žaloby dovozovat z okamžiku doručení dopisu žalovaného ze dne 10. 6. 2013
(kterým jí bylo sděleno zamítavé stanovisko k jejímu podnětu k prohlášení nicotnosti správních
rozhodnutí), neboť související poznámku uvedla jako apel na obvodní soud, aby řízení
co nejdříve přerušil a mohla být podána správní žaloba. Stěžovatelka považovala sdělení
městského soudu o odlišné judikatuře za nesrozumitelné, neboť jí nebylo zřejmé, jaké a od čeho
odlišné judikatury si měla být vědoma a jaké úkony měla činit. Podnět k prohlášení nicotnosti
učinila na základě stanoviska civilního senátu Městského soudu v Praze, aby splnila požadavek
§68 písm. c) s. ř. s., přičemž očekávala, že po jejích výzvách obvodní soud řízení přeruší
nebo zastaví. Doručení usnesení civilního senátu Městského soudu v Praze o potvrzení zamítnutí
odkladu právní moci správního rozhodnutí nezakládá počátek lhůty pro podání správní žaloby
na vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí, i když se tímto způsobem stěžovatelka o nutnosti
podat správní žalobu dozvěděla.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti toliko odkázal na svá vyjádření uplatněná
v průběhu řízení před městským soudem.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Podmínka povinného zastoupení ve smyslu §105
odst. 2 s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[8] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.).
[9] Na úvod je třeba poznamenat, že pokud je žaloba odmítnuta pro nepřípustnost a městský
soud se jí tedy věcně nezabýval, Nejvyšší správní soud přezkoumává pouze to, zda městský soud
správně posoudil nesplnění procesních podmínek, věcný obsah žaloby přezkoumávat nemůže
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 – 65, všechna
v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). V nyní
posuzované věci je tak předmětem sporu otázka, zda městský soud nepochybil, když žalobu
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.
[10] Podle §104b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), „[n]áleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního
zákona věci správního soudnictví, soud řízení zastaví. V usnesení o zastavení řízení musí být navrhovatel
rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví.“
[11] Podle §72 odst. 1 s. ř. s. „[ž]alobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci
oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní
zákon lhůtu jinou.“ Podle odst. 3 téhož ustanovení „[j]estliže soud rozhodující v občanském soudním řízení
zastavil řízení proto, že šlo o věc, v níž měla být podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, může
ten, kdo takovou žalobu v občanském soudním řízení podal, podat u věcně a místně příslušného soudu žalobu
ve správním soudnictví do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení. V takovém případě platí,
že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.“
[12] Nejvyšší správní soud řešil otázku, zda je žaloba namítající nicotnost správního
rozhodnutí vázána nějakou zákonnou lhůtou, v minulosti již několikrát. V rozsudku ze dne
17. 3. 2005, č. j. 7 Afs 17/2005 – 42, dospěl k jednoznačnému závěru, že i pro podání žaloby,
kterou se žalobce domáhá vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí, platí lhůty stanovené
v §72 odst. 1 s. ř. s. Tento náhled nepřímo aproboval i Ústavní soud, který ústavní stížnost proti
citovanému rozsudku odmítl usnesením ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 335/05. Na tuto linii
úvah pak Nejvyšší správní soud navázal v rozsudku ze dne 21. 4. 2005, č. j. 4 As 31/2004 - 53,
publ. pod č. 619/2005 Sb. NSS, obecnější tezí, podle níž „možnost vyslovení nicotnosti právního aktu
přichází v úvahu jen za splnění předpokladu, že žaloba proti takovému aktu směřující je sama způsobilá soudní
přezkum vůbec vyvolat“ (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2006,
č. j. 5 As 67/2005 - 88, publ. pod č. 988/2006 Sb. NSS). Později se uvedenou otázkou
zabýval též rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 12. 3. 2013,
č. j. 7 As 100/2010 - 65, publ. pod č. 2837/2013 Sb. NSS, v němž dospěl k závěru, že nicotnost
je jedním z možných důvodů pro zrušení rozhodnutí v odvolacím řízení a že žalobu,
jejímž jediným důvodem je tvrzená nicotnost správního rozhodnutí prvního stupně nebo
rozhodnutí o odvolání, je „nutné podle §72 odst. 1 s. ř. s. podat do dvou měsíců poté, kdy bylo žalobci
oznámeno rozhodnutí o odvolání doručením jeho písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem,
nestanoví li zvláštní zákon lhůtu jinou.“ Rozšířený senát zároveň konstatoval, že řízení o prohlášení
nicotnosti podle §77 odst. 1 a §78 správního řádu je pouhým dozorčím prostředkem (a příslušný
správní orgán je tedy na základě podnětu není povinen zahájit, pokud k tomu neshledá důvod)
a nelze jej považovat za řádný opravný prostředek v řízení před správním orgánem, který musí
žalobce vyčerpat před podáním žaloby, jejímž jediným důvodem je tvrzená nicotnost rozhodnutí
prvního stupně nebo rozhodnutí o odvolání. Přestože se citované závěry rozšířeného senátu
týkaly rozhodnutí o odvolání, nic nebrání jejich aplikaci v nyní posuzovaném případě,
v němž bylo o rozhodnutí správního orgánu prvního stupně rozhodováno na základě rozkladu
(srov. §152 odst. 4 správního řádu). Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil,
že napadené rozhodnutí bylo tehdejšímu zástupci stěžovatelky JUDr. Zdeňku Nopovi doručeno
dne 26. 8. 2011, poslední den lhůty pro podání správní žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s.
tak uplynul dne 26. 10. 2011. Stěžovatelka však podala k městskému soudu žalobu na vyslovení
nicotnosti v záhlaví uvedených správních rozhodnutí až dne 9. 10. 2013; dovozovat přípustnost
žaloby toliko za použití §72 odst. 1 s. ř. s. tedy nelze.
[13] K výše uvedenému je vhodné dodat, že ani pokud by se stěžovatelka dovolávala
intertemporálních účinků judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 7. 2009, č. j. 2 As 34/2009 - 65) a namítala by, že nová interpretace počátku běhu lhůty
pro podání žaloby na vyslovení nicotnosti rozhodnutí zaujatá rozšířeným senátem
je pro ni nepříznivá a zbavuje ji možnosti vyslovení nicotnosti správním soudem, nemohla
by být úspěšná. Jak totiž správně konstatoval městský soud, podanou žalobu by nebylo možné
považovat za včasnou ani podle dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu, neboť sdělení
žalovaného ve věci podnětu stěžovatelky k prohlášení nicotnosti shora uvedených správních
rozhodnutí jí bylo doručeno dne 10. 6. 2013.
[14] Spornou tak může být pouze otázka, zda přípustnost žaloby nelze spatřovat v použití
§72 odst. 3 s. ř. s., tj. v souvislosti se sporem stěžovatelky, která shora uvedená správní
rozhodnutí napadla u obvodního soudu, tedy soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení.
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že v nyní posuzované věci lze vyjít z usnesení ze dne 5. 3. 2012,
č. j. Konf 53/2011 – 25, publ. pod č. 2644/2012 Sb. NSS, v němž zvláštní senát konstatoval:
„soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu je oprávněn zkoumat předložené správní rozhodnutí
z hlediska jeho možné nicotnosti jako předběžnou otázku. Jestliže však žalobce nicotnost přímo namítá,
resp. domáhá se jejího vyslovení po soudu v občanském soudním řízení, nemůže mu tento soud vyhovět a musí
ho s tímto nárokem odkázat na soudy ve správním soudnictví.“ Zvláštní senát v citovaném usnesení
také uvedl, jaký má být konkrétní procesní postup soudů v případě některých procesních situací:
„Domáhá-li se žalobce žalobou v řízení podle části páté občanského soudního řádu vyslovení nicotnosti
správního rozhodnutí, soud v občanském soudním řízení řízení o této žalobě nebo její části zastaví podle §104b
odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §72 odst. 3 s. ř. s. žalobce poučí, že může do jednoho měsíce od právní moci
rozhodnutí o zastavení řízení podat žalobu na vyslovení nicotnosti ve správním soudnictví. (…) Podá-li žalobce
žalobu proti správnímu rozhodnutí podle části páté občanského soudního řádu, v níž nicotnost správního
rozhodnutí nenamítá, posoudí soud v občanském soudním řízení tuto nicotnost z moci úřední jako předběžnou
otázku. Dospěje-li k závěru, že správní rozhodnutí je nicotné, řízení o žalobě zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř.
pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci pravomocného správního rozhodnutí,
které by soud mohl svým rozsudkem nahradit.“
[15] Zvláštní senát v citovaném usnesení také uvedl, že soud v občanském soudním
řízení může podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. řízení přerušit do rozhodnutí správního soudu
o žalobě na vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu. Podmínkou pro takový postup
je však přípustná (včasně podaná) správní žaloba, na jejímž základě mohou správní soudy
o namítané nicotnosti správních rozhodnutí věcně rozhodnout. Otázka přípustnosti takové
správní žaloby je však samotným předmětem nyní posuzované věci; návrhy stěžovatelky
na přerušení řízení se tedy neopíraly o žádné konkrétní řízení probíhající před správními soudy,
v němž by bylo přímo rozhodováno o meritu sporu. Pokud tedy obvodní soud návrhům
stěžovatelky na přerušení řízení nevyhověl, nelze v takovém procesním postupu spatřovat
pochybení, natož pak pochybení, které by jakýmkoli způsobem mohlo založit přípustnost nyní
posuzované správní žaloby (jak v kasační stížnosti naznačila stěžovatelka).
[16] V nyní posuzované věci by však bylo možné posoudit podanou správní žalobu
jako přípustnou v důsledku namítaného pochybení obvodního soudu při postupu podle
§104b o. s. ř. Stěžovatelka v této souvislosti konkrétně uvádí, že obvodní soud pominul svou
základní povinnost poučit ji o možnosti podání správní žaloby a v jaké lhůtě tak může učinit.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu pak skutečně vyplývá, že přípustnost správní žaloby
podle §72 odst. 3 s. ř. s. je třeba dovodit i za situace, kdy soud v občanském soudním řízení
pochybí a v důsledku tohoto pochybení účastník řízení zmešká lhůtu pro podání správní žaloby,
např. pokud soud rozhodující v občanském soudním řízení ohledně věci, v níž měla být podána
žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, řízení nezastaví, nýbrž žalobu toliko (neformálně)
postoupí věcně a místně příslušnému krajskému soudu jako soudu správnímu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2013, č. j. 4 Ads 72/2013 – 30). Uvedená judikatura
vychází z premisy, že účastníkovi řízení nelze klást k tíži nesprávný procesní postup soudu.
Dle těchto závěrů by tedy nebylo možné klást k tíži stěžovatelky nesprávný postup obvodního
soudu, který by její návrh na změnu petitu (na vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí)
nepřipustil z důvodu absence své věcné příslušnosti a stěžovatelku by o možnosti podat správní
žalobu na vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí nepoučil; takový postup by stěžovatelce
znemožnil podat správní žalobu v řádné lhůtě dle §72 odst. 3 s. ř. s. a narážel by rovněž na limity
práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
[17] Pro nyní posuzovanou věc je však rozhodující, že i v případě takového hypotetického
pochybení soudu v občanském soudním řízení platí, že (správní) žaloba byla podána dnem,
kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení. Stěžovatelka se domáhala zrušení
shora uvedených správních rozhodnutí žalobou podanou obvodnímu soudu dne 24. 10. 2011,
avšak návrh na vyslovení (určení) nicotnosti správních rozhodnutí podala až dne 12. 10. 2012.
Právě tento den lze považovat za den podání žaloby, jíž se žalobce žalobou v řízení
dle občanského soudního řádu domáhá vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí ve smyslu
usnesení ze dne 5. 3. 2012, č. j. Konf 53/2011 – 25, a jejímž jediným důvodem (tj. jediným
důvodem, o němž v důsledku dvojkolejnosti přezkumu správních rozhodnutí vydaných
v soukromoprávní věci rozhodují soudy ve správním soudnictví) je tvrzená nicotnost správních
rozhodnutí ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010 – 65. Lze tak shrnout, že poslední den lhůty pro podání správní
žaloby namítající nicotnost správních rozhodnutí uplynul dne 26. 10. 2011; stěžovatelka
však takovou žalobu uplatnila (resp. podala návrh na změnu petitu na vyslovení nicotnosti
správních rozhodnutí) až dne 12. 10. 2012. Dovozovat včasnost správní žaloby ze včasnosti
žaloby uplatněné u soudu v občanském soudním řízení domáhající se „pouhého“ zrušení
správního rozhodnutí nelze, neboť za takové situace by žalobce mohl kdykoli za řízení navrhnout
změnu petitu na vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí a lhůta pro podání správní žaloby
na vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí by tím byla zachována. Městský soud tedy zcela
správně konstatoval, že správní žaloba na vyslovení nicotnosti shora označených správních
rozhodnutí (ani v případě důvodnosti namítaného pochybení obvodního soudu, který údajně
stěžovatelku řádně nepoučil o možnosti podat správní žalobu), nebyla podána
v zákonné dvouměsíční lhůtě podle §72 odst. 1 s. ř. s. (ve spojení s §72 odst. 3 s. ř. s.).
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že městský soud nepochybil, když žalobu stěžovatelky
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl. Z výše uvedených důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní
soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
[19] Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a žalovanému náklady nad rámec jeho činnosti nevznikly. Proto Nejvyšší správní
soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu