ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.79.2014:11
sp. zn. 2 As 79/2014 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Praha 1, Národní třída 16, proti rozhodnutí žalované
ze dne 2. 5. 2011, č. j. 1169/11, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 28. 3. 2014, č. j. 6 A 120/2011 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce podal k Městskému soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal přezkoumání
mj. shora uvedeného rozhodnutí žalované ze dne 2. 5. 2011, č. j. 1169/11. Městský soud žalobce
následně vyzval usnesením ze dne 16. 6. 2011, č. j. 6 A 120/2011 - 5, k zaplacení soudního
poplatku ve lhůtě 14 dnů, načež žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků. Městský
soud usnesením ze dne 30. 6. 2011, č. j. 6 A 120/2011 - 9, žalobci požadované osvobození
od soudních poplatků přiznal a následně, usnesením ze dne 2. 10. 2013, č. j. 6 A 120/2011 - 36,
mu je se zpětnou účinností odňal. Vposled uvedené usnesení napadl žalobce kasační stížností,
kterou zdejší soud zamítl rozsudkem ze dne 13. 12. 2013, č. j. 2 As 89/2013 - 20 (veškerá
citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Městský soud proto
opětovně žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu ve lhůtě deseti dnů
usnesením ze dne 21. 1. 2014, č. j. 6 A 120/2011 - 47. Žalobce na uvedenou výzvu zareagoval
podáním ze dne 8. 1. 2014, v němž požádal soud o prodloužení lhůty k zaplacení soudního
poplatku o několik měsíců, jelikož mu jeho sociální poměry neumožňují úhradu poplatku
najednou a během krátké doby. Jelikož tuto reakci považoval městský soud za pro žalobce
typickou, nepostupoval standardním postupem (tj. vydáním samostatného usnesení, jímž
by rozhodl o žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku a případně stanovil, kdy
lhůta k zaplacení poplatku končí, a teprve poté, kdy by marně uplynula lhůta takto stanovená,
by řízení zastavil), ale rovnou přikročil k zastavení řízení podle §9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), ve spojení
s §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Dospěl totiž
k závěru, že tato žádost není míněna vážně a jejím jediným cílem je protahovat řízení.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení městského soudu o zastavení řízení
kasační stížností, v níž označil několik pochybení městského soudu i Nejvyššího správního soudu
(týkajících se i předchozích rozhodnutí), jež jsou dle jeho názoru důvodem pro zrušení nyní
napadeného usnesení. Stěžovatel je napadá z důvodu libovůle soudu, jemuž vytýká,
že soudcovská lhůta musí být přiměřená a odůvodněná, a pokud tomu tak není (což je dle názoru
stěžovatele jeho případ), může požádat o její prodloužení. Odmítá také osočování soudu
z nedůvodného prodlužování soudního řízení, poněvadž pouze využívá všech zákonných
prostředků k dobrání se spravedlnosti a vytýká, že jako účastník řízení může činit „blbské či lstivé
(zákon obcházející) úkony“. Celkově shrnuje, že mu soud svým rozhodnutím zakazuje domáhat
se soudní ochrany. Stěžovatel usnesení městského soudu dále napadá mnoha, povětšinou ne zcela
srozumitelnými, námitkami, které se ale nedotýkají problematiky řešené v napadeném usnesení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze, vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval splněním podmínek řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené
usnesení Městského soudu v Praze v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a vázán jejím rozsahem
a uplatněnými stížnostními důvody, konstatoval, že napadené rozhodnutí přezkoumá z kasačního
důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. , ačkoli sám stěžovatel své námitky nepodřazuje
pod žádný ze zákonem stanovených důvodů; z povahy věci (napadeno je usnesení o zastavení
řízení) totiž jiný důvod kasační stížnosti nepřichází v úvahu. Nejvyšší správní soud dle své
konstantní judikatury dále vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody
seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí
jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně.“ (rozsudek ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003-50, publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud neshledal vady,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí (usnesení),
jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to poté, co účastník řízení
požádal o osvobození od soudního poplatku, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního
poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení znamenalo jen další
řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77). Kasační stížnost lze tedy i při absenci těchto podmínek projednat a jedná
se rovněž o kasační stížnost přípustnou. Nejvyšší správní soud se však zabýval pouze těmi
kasačními námitkami, které směřují proti žalobou napadenému usnesení. Námitky,
které se netýkají důvodů zastavení řízení, nelze podřadit pod důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., což znamená, že se jedná o námitky nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.).
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že se především nebude zabývat námitkami,
které se týkají odnětí osvobození od soudních poplatků, neboť ty posuzoval již v řízení pod
sp. zn. 2 As 89/2013. Dlužno pouze zopakovat, že impulzem pro odnětí osvobození od soudních
poplatků stěžovateli byl dlouhodobě utvrzený názor městského soudu na způsob, jakým
stěžovatel vede své spory. Již opakovaně bylo správními soudy vysloveno a osvědčeno, že jejich
podstatou není ochrana stěžovatelových veřejných subjektivních práv, ale samotné vedení sporu;
to vše s přihlédnutím k počtu řízení iniciovaných stěžovatelem.
Právní úprava zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je obsažena
v §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, dle kterého,
„nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti
zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud
řízení zastaví.“ Soud tedy může řízení zastavit tehdy, pokud žalobce nezaplatil soudní poplatek
i přesto, že byl před zastavením řízení k jeho zaplacení soudem vyzván. Obě tyto podmínky byly
v případě stěžovatele splněny.
Jak vyplývá ze soudního spisu, soud opakovaně vyzval stěžovatele k zaplacení soudního
poplatku (viz usnesení ze dne 16. 6. 2011 a ze dne 21. 1. 2014). V rozhodujícím druhém případě
byla stanovena lhůta v délce deseti dnů, což je nutno považovat za dostačující. Navíc je také třeba
zdůraznit, že v případě takto stanovené lhůty se jedná o lhůtu dodatečnou – náhradní, neboť
poplatek za podanou žalobu byl splatný již dnem jejího podání (19. 5. 2011). Pokud stěžovatel
soudní poplatek při podání žaloby neuhradil, byl soud povinen vyzvat jej ke splnění této
povinnosti v náhradní lhůtě; v jejím rámci má účastník řízení ještě možnost napravit své
opomenutí a dodatečně soudní poplatek zaplatit. Navíc stěžovatel měl v daném případě
i po poslední výzvě městského soudu více než dva měsíce k zaplacení soudního poplatku
za žalobu, neboť výzvu k uhrazení soudního poplatku převzal dne 30. 1. 2014 a usnesení o
zastavení řízení mu bylo doručeno až dne 10. 4. 2014, kdy též nabylo právní moci. Jak totiž
vyplývá z judikatury zdejšího soudu, je ve smyslu §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích
posledním dnem, kdy je účastník řízení oprávněn právně relevantním způsobem zaplatit soudní
poplatek, den doručení usnesení o zastavení řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 Afs 112/2006 - 41, publ. pod č. 1218/2007 Sb. NSS,
či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 - 172,
publ. pod č. 2328/2011 Sb. NSS).
Na povinnosti zaplatit soudní poplatek v soudem stanovené lhůtě nic nemění ani tvrzení
stěžovatele, že nemá dostatek finančních prostředků, respektive že si, s ohledem na své
majetkové poměry, nemohl vzít úvěr či půjčku, jak připomíná v kasační stížnosti. O jeho žádosti
o osvobození od soudních poplatků městský soud pravomocně rozhodl, a kasační stížnost
stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud výše zmiňovaným rozsudkem ze dne
13. 12. 2013, č. j. 2 As 89/2013 - 20, jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud nevidí
rozumný důvod k tomu, aby méně majetným žalobcům byly obecně ukládány delší lhůty
k zaplacení soudního poplatku než žalobcům majetnějším. Ani z kasační stížnosti ostatně
nevyplývá, že by jiná lhůta pro zaplacení soudního poplatku mohla něco změnit na stěžovatelově
schopnosti či ochotě soudní poplatek zaplatit. Nelze se tedy se stěžovatelem ztotožnit v tom,
že by poskytnutá lhůta byla nepřiměřená.
Stěžovatel rovněž namítal, že městský soud nesprávně dospěl k závěru, že zneužívá svých
procesních práv. V tomto směru Nejvyšší správní soud připomíná, že opakovaně vyhodnotil
okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudů svá podání, jako projev svévolného a účelového
uplatňování (zneužití) práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 - 11).
Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou
o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu (viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012,
č. j. 2 As 82/2012 - 13).
V evidenci zdejšího soudu bylo vedeno ke dni podání kasační stížnosti více
než 1000 spisů, v nichž žalobce vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele, a v nichž brojí
převážně proti rozhodnutím městského soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Lze proto usuzovat, že tyto soudy jsou obdobně jako zdejší soud zahlceny desítkami
až stovkami podání, stížností a žalob stěžovatele. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede
na různých stupních správního soudnictví takové množství sporů, pochopitelně sama o sobě
neznamená, že by jeho žádostem a podáním nemělo být vyhověno. Spory vedené stěžovatelem
však vykazují znaky sériovosti a stereotypnosti, v jeho podáních se neustále vyskytují obdobné
či zcela identické argumenty, se kterými se soudy již opakovaně vypořádaly
(zde např. nesčetněkrát opakovaná námitka týkající se lhůty k zaplacení soudního poplatku,
opakované žádosti o prodloužení lhůty o mnoho měsíců apod.).
Znaky zneužívání práva zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005,
č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy
někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž
se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, podle něhož zákaz zneužití práva představuje
pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České
republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým
vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta
k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva
vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém
smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření
s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může
střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod
č. 2099/2010 Sb. NSS).
Takto lze konstatovat, že stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití bylo patrné i v řízení před městským soudem,
přičemž důvody pro tento závěr zdejší soud blíže rozvedl v již zmíněném rozsudku ze dne
13. 12. 2013, č. j. 2 As 89/2013 - 20, na který se v tomto směru v podrobnostech odkazuje.
V této souvislosti též Nejvyšší správní soud akcentuje, že cílem jakéhokoli soudního sporu
by mělo být dobrání se práva a spravedlnosti, a nikoli činění „blbských či lstivých (zákon obcházejících)
úkonů“, jejichž podání si stěžovatel v kasační stížnosti nárokuje. Tento přístup, tj. opakované
podávání nesrozumitelných návrhů, je sice pro většinu podání stěžovatele typický, podtrhuje
však, že v drtivé většině případů zneužívá svých procesních práv a neodůvodněně zahlcuje soudní
soustavu nedůvodnými podáními.
Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení Městského soudu v Praze netrpí nezákonností ani jinou namítanou vadou,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné
náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu