ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.80.2013:31
sp. zn. 2 As 80/2013 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně:
Bc. I. K., zast. Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Ve Svahu 531/1, Praha 4,
proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2010, č. j. 890/500/10 35764/ENV/10, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013,
č. j. 8 A 250/2010 - 46,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, č. j. 8 A 250/2010 - 46,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně jako stěžovatelka brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví
uvedenému usnesení městského soudu, kterým byla odmítnuta její žaloba proti výše uvedenému
rozhodnutí žalovaného. Tímto aktem bylo stěžovatelce a panu P. K. sděleno, že jimi podané
odvolání coby opomenutých účastníků řízení proti rozhodnutí Správy chráněné krajinné
oblasti Český kras ze dne 11. 11. 2004, č. j. 0000/3048/04, bude vyřízeno jen jako podnět.
To proto, že odvoláním napadené rozhodnutí nabylo dne 3. 12. 2004 právní moci. S ohledem
na uplynutí lhůt pro případné přezkumné řízení bylo stěžovatelce sděleno, že její námitky
jsou bez významu a nebudou dále zkoumány.
Městský soud věc neposuzoval meritorně, ale žalobu odmítnul postupem podle §46
odst. 1 písm. b), d) ve spojení s §70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), protože žaloba byla podána opožděně a nadto byla nepřípustná, neboť byl napaden
úkon správního orgánu, který není rozhodnutím.
Stěžovatelka v kasační stížnosti směřující proti tomuto usnesení výslovně neuvádí,
jaké důvody dle §103 odst. 1 s. ř. s. uplatňuje. Vzhledem k tomu, že napadá usnesení o odmítnutí
žaloby, připadají v úvahu jen vady podle písm. e) citovaného ustanovení (blíže viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, dostupný
na www.nssoud.cz). Reálně tedy podává stěžovatelka kasační stížnost z důvodu tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Stěžovatelka uvádí, že žaloba byla podána elektronicky bez elektronického podpisu dne
10. 11. 2010. To zachovává dvouměsíční lhůtu k podání žaloby, neboť napadený akt žalovaného
jí byl doručen dne 10. 9. 2010 a nikoliv již dne 9. 9. 2010, jak nesprávně uvádí městský soud.
Písemně byla žaloba potvrzena dne 15. 11. 2010, tedy včas ve smyslu §37 odst. 2 s. ř. s.,
neboť konec třídenní lhůty k potvrzení je nutno posunout až na pracovní den, což městský soud
pominul. Potřebné údaje přitom městský soud mohl zjistit při jednání, které nařídil, ale dva dny
před jeho konáním je zrušil a žalobu odmítnul.
Dále stěžovatelka tvrdí, že obsahem napadeného aktu je zamítnutí odvolání,
jakkoliv nemá náležitosti správního rozhodnutí. Po materiální stránce ovšem jde o rozhodnutí
a jako takové je nutno je posoudit.
Konečně stěžovatelka polemizuje také se závěrem městského soudu, že požadavek
opomenutého účastníka mohla a měla stěžovatelka uplatnit již v roce 2004, neboť se jistě
o rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dozvěděla. Zde dle názoru stěžovatelky městský
soud nesprávně přesáhl důvody vedoucí k odmítnutí žaloby a zčásti vyslovil názor ve věci samé.
Proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že jím vydaný akt není způsobilý
zasáhnout do veřejných subjektivních práv stěžovatelky, neboť tímto sdělením byla stěžovatelka
zpravena pouze o tom, že ve věci uplynula lhůta k přezkumnému řízení. Ani na zahájení
přezkumného řízení přitom není právní nárok. Dle žalovaného nelze po správních orgánech
požadovat, aby každé opožděné odvolání muselo být po formální stránce zamítnuto
rozhodnutím, neboť takový postup by neúměrně zatížil soustavu správních orgánů i soudů.
Pokud jde o závěr městského soudu, že žaloba byla podána opožděně, žalovaný
se ve svém vyjádření omezuje pouze na konstatování, že městský soud jistě lhůtu k podání žaloby
posoudil správně. Žalovaný pak ještě upozorňuje na to, že i odvolání opomenutých účastníků
je limitováno lhůtou dle §84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Žalovaný proto navrhuje, aby byla kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatelka je zastoupena advokátem a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší
soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Zdejší soud se mohl zabývat pouze tím, zda byla žaloba stěžovatelky odmítnuta v souladu
se zákonem, tj. v první řadě se soud zabýval povahou napadeného aktu, který byl stěžovatelce
zaslán na základě jí podaného odvolání ze dne 18. 4. 2010, jež bylo podáno proti rozhodnutí
Správy chráněné krajinné oblasti Český kras ze dne 11. 11. 2004, č. j. 0000/3048/04.
Prvostupňové rozhodnutí bylo dle stěžovatelky vydáno v řízení, v němž byla coby účastnice
tohoto řízení opomenuta.
Akt byl vydán ve formě přípisu žalovaného, který byl adresován mj. stěžovatelce.
Přípis nemá formální náležitosti správního rozhodnutí, obsahuje rekapitulaci věci
a je v něm uvedeno, že podání označené jako odvolání vnímá žalovaný jen jako podnět
k přezkumnému řízení. Vzhledem k tomu, že lhůty pro zahájení přezkumného řízení marně
uplynuly, jsou dle žalovaného námitky v podání uváděné bez významu.
Definici rozhodnutí, které lze přezkoumat ve správním soudnictví, obsahuje soudní řád
správní. Podle §65 odst. 1 s. ř. s. platí, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou
domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento
nebo zvláštní zákon jinak. Předmětné ustanovení zakotvuje žalobní legitimaci, a je tedy určující
normou soudního přezkumu správních rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud vydal několik rozhodnutí týkajících se výkladu §65 odst. 1 s. ř. s.
Rozhodující jsou dvě rozhodnutí rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 23. 3. 2005,
č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS, a ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 8 As 47/2005 - 86, publikované pod č. 1764/2009 Sb. NSS. Zejména v posledně
jmenovaném usnesení se rozšířený senát podrobně zabýval jak otázkou posuzování správního
rozhodnutí z hlediska formálních a materiálních náležitostí, tak i kompetenční výlukou podle
§70 písm. a) s. ř. s., již ke zdůvodnění svého rozhodnutí použil i městský soud v právě
projednávané věci a podle níž jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu,
které nejsou rozhodnutími. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné uvést některé pasáže
tohoto rozhodnutí, které jsou významné pro projednávaný případ.
Rozšířený senát se nejprve věnoval otázce, jaký akt lze obecně považovat za rozhodnutí,
resp. zda je rozhodující jeho formální či materiální (obsahová) stránka a jaký je třeba použít
postup, pokud dojde k rozporu mezi formou a obsahem správního aktu: „Výchozím pravidlem
je respektování formálního označení určitého aktu; je-li správní akt nadepsán „rozhodnutí“ a má náležitosti
rozhodnutí, pak se má v první fázi za to, že se vskutku o rozhodnutí jedná. Může však dojít k situacím,
kdy, ač je určitý výstup formálně označen za akt jednoho typu, ve skutečnosti (s ohledem na jeho materiální
znaky) se jedná o akt typově jiný. Jak judikatura správních soudů (srov. např. rozsudek ze dne
24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 147/2005 - 107, č. 923/2006 Sb. NSS anebo rozsudek ze dne 2. 7. 2008,
č. j. 1 Ans 5/2008 - 104, www.nssoud.cz, kde zdejší soud konstatoval, že i běžný dopis správního orgánu může
být obsahově správním rozhodnutím), tak judikatura Ústavního soudu [srov. např. nález ÚS ze dne
25. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 17/95, č. 271/1995 Sb., kde pro přijetí aktu typově správního (správní
rozhodnutí) byl zvolen akt normativní (nařízení vlády)] akceptují, že v případě podobného rozporu může dojít,
s ohledem na požadavek účinné ochrany práv fyzických a právnických osob, k situaci, kdy obsah převládne
nad formou. Akt formálně označený za akt jiný bude přezkoumán. Dodatečným argumentem pro umožnění
„rekvalifikace“ aktu ve prospěch fyzické či právnické osoby je požadavek kontroly a předvídatelnosti činnosti
veřejné správy; jinak by se mohla veřejná správa vyhnout přezkumu svých úkonů jenom tím, že by akt určitého
typu formálně označila za akt jiný, typicky tedy takového typu, u kterého není soudní přezkum možný.
Kompetenční výluky podle §70 písm. a) s. ř. s. představují situaci opačnou. Také zde sice dochází
ke korekci formy s ohledem na obsah, děje se tak však v neprospěch účastníka a s důsledkem odepření soudní
ochrany. Akt, který je na první pohled „bezvadným“ správním aktem se všemi formálními náležitostmi správního
rozhodnutí, je z materiálního hlediska označen za úkon správního orgánu nalézající se mimo rámec §65 odst. 1
s. ř. s. Nejenom, že se jedná o postup, o jehož korektnosti nepanuje shoda. S ohledem na výše uvedené požadavky
předvídatelnosti práva a právní jistoty pro běžného adresáta se navíc jedná o postup ústavně pochybný.
Ve svém důsledku totiž znamená, že od průměrného adresáta právní regulace je vyžadováno, aby si samostatně
posoudil, zda správní rozhodnutí se všemi náležitostmi, které obdržel od příslušného správního orgánu,
je také z materiálního hlediska správním rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Přístup k právní ochraně
ve správním soudnictví pro subjekt právní regulace se tak stává odvislým od samostatného posouzení komplexní
právní otázky, o které nepanuje dosud shoda ani uvnitř samotného Nejvyššího správního soudu.
Takový přístup je v právním státě, za který se Česká republika považuje (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR),
neobhajitelný. Jak již bylo uvedeno výše, v právním státě je přístup k soudu pravidlem a jeho odepření výjimkou
(čl. 36 odst. 2 Listiny). Kompetenční výluky ustanovení §70 s. ř. s. proto musí být definovány a vykládány úzce
a především předvídatelně.“
V další části svého rozhodnutí se pak rozšířený senát zabýval otázkou veřejných
subjektivních práv, která mají být správním rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. zasažena.
Vyšel přitom z premisy, že výkladem tohoto kritéria by nemělo docházet k zužování ústavně
zaručeného práva na soudní ochranu, a dospěl k závěru, že „žalobní legitimace ve správním soudnictví
by napříště neměla být svázána s existencí ex ante přesně specifikovaných veřejných subjektivních hmotných práv
žalobce, ale s tvrzeným zásahem do právní sféry žalobce. Tak tomu bude vždy v situaci, kdy se jednostranný úkon
orgánu moci výkonné, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká
právní sféry žalobce. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil či zrušil práva a povinnosti
žalobce, nýbrž o to, zda se - podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře.“ Aktivní
žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tak bude podle
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu dána vždy tehdy, pokud s ohledem na tvrzení
žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry
v žádném případě dojít nemohlo.
Ve světle úvah rozšířeného senátu napadené usnesení neobstojí. Městský soud
totiž bez konkrétnější argumentace vzal za nesporné, že odvolání stěžovatelky bylo podnětem
pro zahájení přezkumného řízení podle správního řádu, a tudíž sdělení žalovaného, reagující
na na tento podnět, je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu ze soudního
přezkumu vyloučeno.
Správní řád v §81 stanoví, že právo podat odvolání proti rozhodnutí správního orgánu
má jen účastník řízení. Odvolání podané osobou od účastníka odlišnou je tak nutno považovat
za nepřípustné. Podle §92 odst. 1 téhož zákona má pak správní orgán povinnost opožděné
nebo nepřípustné odvolání odvolacím rozhodnutím zamítnout. Jestliže rozhodnutí již nabylo
právní moci, následně zkoumá, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí
v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí.
Shledá-li předpoklady pro zahájení přezkumného řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání
nového rozhodnutí, posuzuje se opožděné nebo nepřípustné odvolání jako podnět
k přezkumnému řízení nebo žádost o obnovu řízení nebo žádost o vydání nového
rozhodnutí. Z toho plyne, že na nepřípustné odvolání, které neodůvodňuje použití některého
z mimořádných opravných prostředků, může správní orgán reagovat pouze jediným možným
způsobem – a to zamítavým rozhodnutím. Obdobnou úpravu bylo možné nalézt i v předchozí
právní úpravě – v zákoně č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád z roku 1967“).
Odvolání mohl podle §53 tohoto zákona podat pouze účastník předchozího řízení. Podle
§60 měl správní orgán povinnost přezkoumat i opožděné nebo nepřípustné odvolání
z toho hlediska, zda neodůvodňuje obnovu řízení anebo změnu nebo zrušení rozhodnutí mimo
odvolací řízení; jinak musel odvolání zamítnout.
Zamítavé rozhodnutí podle §60 správního řádu z roku 1967, resp. podle §92 odst. 1
správního řádu z roku 2004, pak není vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť se jedná
o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 12. 2003, č. j. 5 A 14/2002 - 35, publikovaný pod č. 287/2004 Sb. NSS, a ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 4 As 59/2004 - 66, www.nssoud.cz).
Ukládá-li zákon správnímu orgánu vydat rozhodnutí o určitém obsahu,
jež je přezkoumatelné ve správním soudnictví, nemůže se správní orgán v rozporu se zákonem
této soudní kontroly zprostit vydáním neformálního sdělení, jež by soudně přezkoumatelné
nebylo, a to ani s poukazem na údajnou administrativní náročnost takového postupu.
Jestliže tedy v daném případě žalovaný dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno osobou
k tomu neoprávněnou nebo bylo podáno po lhůtě, bylo jeho povinností odvolání rozhodnutím
zamítnout a svůj názor odůvodnit. Žalovaný však místo toho reagoval na žalobcovo odvolání
sdělením, jež nepochybně postrádá některé formální náležitosti rozhodnutí, jak jsou vymezeny
v §67 správního řádu z roku 2004, zejména oddělenou výrokovou část. Materiálně jej nicméně
za rozhodnutí považovat lze, jak plyne z obsáhle citované judikatury rozšířeného senátu.
Ze sdělení zřetelně vyplývá, že žalovaný tímto věc ukončil a nehodlá se jí dále zabývat.
Pokud by zdejší soud akceptoval tvrzení žalovaného, že se o rozhodnutí nejedná,
nejen že by posvětil jeho nesprávný postup, ale umožnil by žalovanému vyhnout se přezkumu
tohoto úkonu jenom díky tomu, že jej formálně označil za akt, u kterého není soudní přezkum
možný.
Pokud jde o otázku zásahu do právní sféry stěžovatelky, pak ta v žalobě zcela jasně
tvrdila, že sdělení žalovaného zasáhlo do její právní sféry. Konkrétně uváděla, že bylo porušeno
její právo být účastníkem řízení, a tedy i uvádět námitky v jeho rámci. K zásahu do právní sféry
může nepochybně dojít i rozhodnutím procesní povahy, nicméně spojeným s hmotněprávními
aspekty. Pokud žalovaný, byť ve formě sdělení, zamítl odvolání proti meritornímu rozhodnutí
správního úřadu prvního stupně pro nepřípustnost, má takové rozhodnutí pro stěžovatelku
i hmotněprávní dosah, neboť je jí jím znemožněno otevřít otázku zákonnosti meritorního
rozhodnutí. Pokud stěžovatelka v žalobě žádá soud, aby otázku přípustnosti odvolání věcně
posoudil, pak jí takové právo nelze odepřít; žalobní legitimace je zde založena pouhým tvrzením
o zkrácení na právech. Podmínky aktivní legitimace stěžovatelky tak byly splněny.
Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje s námitkami stěžovatelky uvedenými v kasačním
řízení. Městský soud nesprávně vycházel z názoru, že odvolání bylo podnětem k přezkumnému
řízení, a že o něm nebylo rozhodnuto; materiálně se jednalo o zamítavé rozhodnutí o odvolání.
Stěžovatelka přitom v žalobě tvrdila, že toto rozhodnutí zasáhlo do její právní sféry.
Pro odmítnutí žaloby tudíž nebyla splněna zákonná podmínka spočívající v tom, že napadený akt
není správním rozhodnutím. Obdobné závěry jako v tomto rozhodnutí učinil zdejší soud
již ve svém rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 As 22/2009 - 136.
Po vyslovení tohoto dílčího závěru zkoumal kasační soud, zda obstojí alespoň názor
městského soudu stran toho, že žaloba byla podána opožděně.
Podle §37 odst. 2 s. ř. s. podání obsahující úkon, jímž se disponuje řízením
nebo jeho předmětem, lze provést písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě
podepsané elektronicky podle zvláštního zákona. Bylo-li takové podání učiněno v jiné formě,
musí být do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu nebo musí být předložen
jeho originál, jinak se k němu nepřihlíží.
V daném případě byla žaloba podána elektronicky bez zaručeného elektronického
podpisu, tj. v „jiné formě“ ve smyslu §37 odst. 2 s. ř. s. Stalo se tak dne 10. 11. 2010 (středa).
Poslední den třídenní lhůty tak připadá na 13. 11. 2010, což je ovšem sobota.
Podle §40 odst. 3 s. ř. s. platí, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli
nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůta proto končí až dne
15. 11. 2010 (pondělí). V tento den také byla žaloba (její potvrzení) podána k poštovní přepravě.
Podle §40 odst. 4 s. ř. s. dále platí, že lhůta je zachována, bylo-li podání v poslední
den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence,
popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit,
nestanoví-li tento zákon jinak.
V usnesení ze dne 8. 4. 2010, č. j. 4 Ads 33/2010 - 198, zdejší soud dospěl k závěru,
že nepotvrdil-li stěžovatel kasační stížnost podanou v jiné formě než písemně, ústně
do protokolu, popřípadě v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona,
nejpozději do tří dnů od jejího odeslání písemným podáním shodného obsahu nebo předložením
originálu, soud k takovému podání podle §37 odst. 2 s. ř. s. nepřihlíží. Pro posouzení včasnosti
kasační stížnosti je za dané situace rozhodné, kdy byla kasační stížnost v písemné formě předána
soudu, nebo soudu zaslána prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní
licence, anebo předána orgánu, který má povinnost ji doručit. Z usnesení zdejšího soudu ze dne
11. 8. 2006, č. j. 8 Afs 82/2006 - 68, pak vyplývá, že ustanovení §37 odst. 2 s. ř. s.
je třeba vykládat s přihlédnutím k §40 odst. 4 s. ř. s. Podání musí být předáno soudu, s výjimkami
představovanými předáním držiteli poštovní licence, zvláštní poštovní licence nebo orgánu,
který má povinnost je doručit.
Písemné potvrzení elektronického podání bylo tedy v dané věci podáno k poštovní
přepravě včas, městský soud tudíž pochybil, dospěl-li k opačnému závěru.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí
bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.
Ve vztahu k dodržení základní dvouměsíční lhůty je rozhodné nikoliv písemné potvrzení
žaloby (je-li včasné), ale sama (později ve lhůtě potvrzená) žaloba podaná elektronicky dne
10. 11. 2010.
Ze správního spisu ovšem nelze spolehlivě zjistit, kdy bylo stěžovatelce napadené
rozhodnutí doručeno. První pokus o doručení proběhl 13. 5. 2010, avšak zásilka
nebyla zpracována a vypravena, jak plyne z komunikace ve spise. Stěžovatelka telefonicky
kontaktovala žalovaného, který následně zásilku vypravil až dne 7. 9. 2010. Den,
kdy bylo doručeno stěžovatelce, však zjistit ze spisu nelze. Nepodložený je závěr městského
soudu, že k doručení došlo dne 9. 9. 2010, neboť takový závěr nemá oporu ve spise,
jak byl předložen zdejšímu soudu.
Lze tedy celkově shrnout, že napadený akt je správním rozhodnutím a žaloba proti němu
směřující byla včas potvrzena písemným podáním. Městský soud dospěl v obou případech
k opačnému závěru, čímž pochybil. Závěr městského soudu o opožděnosti elektronicky podané
žaloby pak nemá oporu ve spisech. Zdejší soud nad tento rámec poukazuje i na některé jiné
nestandardní kroky městského soudu: žaloba byla odmítnuta až po téměř třech letech ode dne,
kdy došla soudu, a pouze dva dny před jednáním, jež bylo ve věci nařízeno. Absentuje
rovněž jakákoliv reakce soudu na podání P. K. ze dne 15. 3. 2011, v němž oznamuje, že hodlá
v řízení vystupovat coby osoba zúčastněná na řízení.
Nejvyšší správní soud se nicméně dále nezabýval tím, zda byla stěžovatelka coby účastník
správního řízení skutečně opomenuta, jak namítá, ani tím, zda bylo její odvolání podáno včas
s ohledem na §84 odst. 1 správního řádu z roku 2004, na nějž poukazuje žalovaný.
Tyto skutečnosti by měl hodnotit nejprve městský soud v rámci meritorního posouzení věci.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených důvodů dospěl k již předestřenému
závěru, že odmítnutí žaloby je nezákonné a je naplněn důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Proto kasační soud musel napadené usnesení zrušit a věc vrátit městskému soudu
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s. věta první před středníkem). V tomto řízení městský soud
meritorně projedná podanou žalobu, ledaže by v dalším řízení bylo postaveno na jisto,
že k doručení napadeného aktu stěžovatelce došlo před 10. 9. 2010. Nezjistí-li se přesné datum
doručení, bude muset městský soud vyjít z toho, že žaloba byla podána včas.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského (městského) soudu a vrátí-li mu věc
k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti městský soud rozhodne v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu