ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.84.2014:63
sp. zn. 2 As 84/2014 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Miluší Doškovou a soudkyněmi
Mgr. Janou Jurečkovou a Mgr. Evou Šonkovou v právní věci žalobce: ČSAD Ústí
nad Orlicí, a. s., se sídlem Třebovská 330, Ústí nad Orlicí, zastoupeného JUDr. Pavlem
Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem Jungmannova 754/24, Praha 1, proti
žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7,
Brno, ve věci žaloby proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 31. 1. 2014,
č. j. ÚOHS-R203/2013/VZ-2201/2013/310/JHr, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014, č. j. 62 Af 31/2014 – 123,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává .
Odůvodnění:
I.Vymezení věci
[1] Dne 29. 11. 2012 uveřejnil Jihomoravský kraj ve věstníku veřejných zakázek
pod sv. č. 23301 oznámení otevřeného řízení o nadlimitní veřejné zakázce „Výběr dopravců
pro uzavření smluv o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové osobní
dopravě v rámci IDS JMK – oblast jihovýchod. Veřejná zakázka byla rozdělena na dvacet částí.
Žalobce (stěžovatel) podal svoji nabídku dne 25. 2. 2013 pro části 8 až 20 veřejné zakázky.
Na základě žádosti zadavatele o písemné vysvětlení nabídky stěžovatel zjistil, že při výpočtu
modelové ceny došlo k nepřesnosti spočívající v použití jednotkové nabídkové ceny
v nezaokrouhlené podobě.
[2] Z tohoto důvodu zadavatel stěžovatele ze zadávacího řízení vyloučil. Stěžovatel
podal proti rozhodnutí o vyloučení z další účasti v zadávacím řízení na veřejnou zakázku dne
22. 5. 2013 námitky, kterým zadavatel nevyhověl. Stěžovatel dne 10. 6. 2013 podal žalovanému
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže návrh na přezkoumání úkonů zadavatele spočívající
v jeho vyloučení ze zadávacího řízení a navrhl přijetí opatření k nápravě spočívající ve zrušení
rozhodnutí zadavatele obsaženého v Usnesení rady Jihomoravského kraje č. 1319/13/R19 ze dne
2. 5. 2013 o vyloučení uchazeče (stěžovatele) ze zadávacího řízení a zrušení rozhodnutí
obsaženého v Usnesení rady Jihomoravského kraje č. 1319/13/R19 ze dne 16. 5. 2013 o výběru
nejvhodnější nabídky pro předmětnou veřejnou zakázku, a to vždy ve vztahu k částem
8 až 10 veřejné zakázky. Stěžovatel současně s návrhem složil na účet žalovaného kauci
100 000 Kč.
[3] Žalovaný usnesením ze dne 24. 6. 2013, č. j. ÚOHS–S363/2013/VZ
11626/2013/522/ASh, určil (mimo jiné) stěžovateli lhůtu sedmi dnů od doručení rozhodnutí
k doplacení kauce ve výši 1 900 000 Kč (dále jen „kauce“) podle §115 odst. 1 zákona
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon“).
[4] Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného rozklad, neboť vyměření kauce pokládal
za nezákonné. V záhlaví rozsudku uvedeným rozhodnutím předseda žalovaného napadené
usnesení potvrdil a rozklad podaný stěžovatelem zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal
stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který dospěl k závěru,
že se stěžovatel domáhá přezkumu rozhodnutí, které je podle §68 písm. e) a §70 písm. c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) z přezkumu vyloučeno. Napadeným
usnesením krajský soud žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatel se ve včas podané kasační stížnosti domáhal zrušení v záhlaví citovaného
usnesení krajského soudu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[6] Právní otázku, jejíž nesprávné posouzení zakládá nezákonnost napadeného usnesení
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] stěžovatel spatřuje v posouzení přípustnosti podané žaloby
krajským soudem. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudu o kompetenční výluce ve vztahu
k povaze napadeného rozhodnutí žalovaného, kterým mělo pouze dojít k úpravě vedení řízení,
nikoliv ke skutečnému zásahu do jeho právního postavení. Usnesení o odmítnutí žaloby
je nezákonné, neboť na nyní projednávanou věc stěžovatele se nevztahuje kompetenční výluka
dle §70 písm. c) s. ř. s., protože se nejedná o rozhodnutí upravující vedení řízení, nýbrž naopak
o rozhodnutí, kterým došlo k zásahu do jeho práv. Dle stěžovatele se rozhodnutí rovněž nachází
v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[7] Stěžovatel poukázal na skutečnost, že ačkoli kauci složil ve výši souladné se zákonným
ustanovením, bylo další řízení o přezkoumání úkonu zadavatele podmíněno zaplacením
dodatečné částky 1 900 000 Kč. Na účtu žalovaného tak leží finanční prostředky stěžovatele,
k jejichž složení nebyl stěžovatel povinen, ke složení částky došlo pod hrozbou zastavení řízení.
Stěžovatel poukázal na rozhodovací praxi Krajského soudu v Brně, zvláště na rozhodnutí
pod sp. zn. 62 Ca 85/2008 s tím, že krajský soud v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny
a na něj navazující judikaturou Ústavního soudu zcela vylučuje možnost, že by nezákonné
doměření či vyměření kauce mohlo být přezkoumáno soudem.
[8] Nepřezkoumatelnost napadeného usnesení krajského soudu spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] stěžovatel spatřuje v absenci řádného
odůvodnění, jakým způsobem by mělo být postupováno analogicky dle judikatury Nejvyššího
správního soudu. Krajský soud vycházel z předpokladu, že stěžovatel kauci neuhradil, a řízení
bylo proto zastaveno, vzniklou situaci posuzoval analogicky jako v případě placení správních
poplatků. Závěry svého rozhodnutí opřel o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 1. 2005, sp.zn. 2 Azs 252/2004, a ze dne 28. 2. 2006, sp.zn. 1 As 4/2004. Stěžovatel
však kauci z opatrnosti uhradil, což krajský soud nevzal při svém rozhodnutí v úvahu. Postup
správního orgánu při vracení poplatků je upraven zákonem č. 634/2004 Sb., o správních
poplatcích. Ve vztahu ke kauci však žádná podobná úprava neexistuje.
[9] Žalovaný se ve svém vyjádření plně ztotožnil s právními závěry krajského soudu
ve vztahu k hodnocení povahy žalobou napadeného rozhodnutí, které i žalovaný považuje
za rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení, nejedná se o konečné rozhodnutí ve věci samé
a je tedy ve smyslu §68 písm. e) ve spojení s §70 písm. c) s. ř. s. vyloučeno ze soudního
přezkumu. Žalovaný uvedl, že „[z]ávěry správních orgánů, které se účastníků mohly v jejich subjektivních
veřejných právech dotknout, mohou být přezkoumávány v každé věci pouze jedenkrát. Závěr žalovaného ohledně
výše kauce, o jejímž složení měl být k návrhu na zahájení správního řízení předložen doklad, tak může
být přezkoumán až v rámci přezkumu případného rozhodnutí o zastavení správního řízení dle §117a písm. b)
zákona o veřejných zakázkách. Stěžovatel za této situace v otázce zkrácení práv pro údajné nesprávné vyměření
kauce žalovaným nemůže zůstat bez soudní ochrany. V této souvislosti bylo zcela nadbytečné, aby se krajský soud
v napadeném usnesení zabýval věcnou argumentací stěžovatele k otázce výše kauce.“
III. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž dospěl k závěru, že není důvodná. Vzal
při tom v úvahu, že ve skutkově obdobné věci bylo již rozhodnuto rozsudkem ze dne 11. 6. 2014,
č. j. 2 As 83/2014 - 111, jímž byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta. Nejvyšší správní soud
nespatřuje důvod, pro který by se měl odchýlit od uvedeného rozhodnutí.
[11] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se způsobem, jakým krajský soud v nyní
projednávaném případě posoudil přípustnost stěžovatelovy žaloby. Krajský soud uvedené
usnesení hodnotil jako usnesení (úkon), jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem,
tj. úkon, na který se vztahuje výluka ze soudního přezkumu podle §70 písm. c) s. ř. s.
Při hodnocení napadeného usnesení žalovaného krajský soud vychází z úvahy, že soudně
přezkoumatelné jsou zásadně i procesní rozhodnutí, tedy rozhodnutí, které zasahují práva
účastníka řízení v procesní sféře. Procesní právo stěžovatele složit kauci z hlediska stěžovatele
ve „správné“ výši je zaručeno možností přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení v případě,
že by stěžovatel kauci nesložil. Z tohoto hlediska je tedy rozhodné, zda stěžovatel má v dispozici
procesní prostředky, jejichž prostřednictvím se může dodatečně domáhat ochrany proti
tvrzenému zásahu do jeho právní sféry, pokud jde o zásah konečný. Napadené rozhodnutí
žalovaného pro stěžovatele žádnou definitivní změnu jeho právního postavení neznamená. V této
souvislosti se Nejvyššímu správnímu soudu jeví zcela přiléhavou krajským soudem použitá
a stěžovatelem v kasační stížnosti kritizovaná paralela se soudními poplatky, neboť zcela
koresponduje i s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Jak ostatně v rozsudku ze dne
20. 1. 2005, č. j. 2 Azs 252/2004 - 93, Nejvyšší správní soud zdůraznil, „jsou-li rozhodnutí ve věcech
soudních poplatků obecně považována za rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení a není-li mezi soudními
a správními poplatky zásadního rozdílu co do jejich funkce a podstaty, není ani důvodu považovat rozhodnutí
ve věcech správních poplatků za rozhodnutí jiné povahy než ta, jimiž se upravuje vedení řízení.“
[12] Rovněž nelze přisvědčit námitce stěžovatele ohledně zásahu do jeho práva na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Po vydání výzvy ke složení
doplatku kauce a doložení jejího zaplacení se stěžovatel neocitl v situaci, která by mu bránila
uplatnit procesní prostředky soudní ochrany. Pokud by totiž stěžovatel výzvě nevyhověl,
následovalo by rozhodnutí o zastavení správního řízení pro nesložení kauce [§117a písm. b)
zákona o veřejných zakázkách], které je již soudně přezkoumatelné v režimu podle §65
a násl. s. ř. s. Pokud by stěžovatel přes svůj nesouhlas naopak výzvě ke složení kauce z procesní
opatrnosti vyhověl, jak v nyní projednávaném případě učinil, mohl se u správního orgánu
domáhat vrácení přeplatku na takto zaplacené kauci, a to bez ohledu na skutečnost, že takový
postup není v zákoně o veřejných zakázkách výslovně upraven, přičemž následné rozhodnutí či
postup správního orgánu ve vztahu k takovému požadavku jsou rovněž soudně přezkoumatelné
v režimu podle §65 a násl. s. ř. s. (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2006, č. j. 1 As 4/2004 – 75.).
[13] Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení pro nedostatek
důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s], soud ji neshledává důvodnou. V prvé řadě poukazuje
na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který uvádí: „[n]epřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady
lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“
Podle rozsudku ze dne 23. 12. 2005, č. j. 4 As 13/2004 - 55, „[r]ozhodnutí krajského soudu
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], ztotožní-li se sice krajský soud
se závěry správního orgánu a označí-li je za správné, nevypořádá se ale s věcnými či právními námitkami v žalobě
uplatněnými proti takovým závěrům.“ Napadené usnesení vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů netrpí. Důvody rozhodnutí se opírají o řádná skutková zjištění. Stěžovatel
ostatně polemizuje zejména s právními závěry krajského soudu, nikoli se závěry, které soud učinil
o skutkovém stavu. Argument, že krajský soud nevzal při svém rozhodnutí v úvahu, že stěžovatel
kauci z opatrnosti uhradil, není správný. V napadeném rozhodnutí krajský soud popsal nesložení
kauce jako hypotetickou možnost, která vedla k úvahám o dalším postupu správního orgánu
a procesních možnostech obrany stěžovatele. Rozhodně nejde o nesprávné skutkové zjištění,
který by mělo za následek zrušení napadeného usnesení pro jeho nepřezkoumatelnost.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[14] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal pochybení Krajského soudu
v Brně, pokud napadeným usnesením odmítl stěžovatelem podanou žalobu jako nepřípustnou
[§46 odst. 1 písm. d ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s.], neboť jí napadené usnesení žalovaného
hodnotil jako usnesení (úkon), jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem, tj. úkon,
na který se vztahuje výluka ze soudního přezkumu podle §70 písm. c) s. ř. s. Kasační stížností
napadené usnesení krajského soudu tak Nejvyšší správní soud neshledal nepřezkoumatelným
ani nezákonným, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení převyšující běžné
administrativní výdaje nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu