ECLI:CZ:NSS:2014:2.AZS.193.2014:20
sp. zn. 2 Azs 193/2014 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Z. N., zastoupený
Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 29. 4. 2014, č. j. OAM-10227/VL-07-ZA14-R3-2001, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2014, č. j. 56 Az 3/2014 – 60,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2014, č. j. 56 Az 3/2014 – 60,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 9. 2014, č. j. 56 Az 3/2014 – 60, zrušil
rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2014, č. j. OAM-10227/VL-07-ZA14-R3-2001, kterým
nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] V odůvodnění svého rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že v řízení před žalovaným
došlo k podstatnému porušení procesních ustanovení, které mohlo mít za následek nezákonnost
rozhodnutí o věci samé. Jako zásadní procesní pochybení krajský soud posoudil postup,
kdy žalobcem předložené materiály v jiném než českém jazyce ponechal žalovaný z důvodu
hospodárnosti v původním znění s odůvodněním, že si žalobce v řízení zvolil jazyk český
a na nutnost opatření překladů dokládaných materiálů byl upozorněn. Žalovaný uvedl,
že aby mohl materiály objektivně posoudit, bylo třeba, aby je žalobce opatřil úředním překladem
do českého jazyka. Podle krajského soudu volba jazyka řízení automaticky nevylučuje možnost
účastníka řízení prokázat svá tvrzení v jiném jazyce, než je zvolený jazyk řízení. V konkrétním
případě žalobce předložil řadu materiálů v anglickém jazyce a dále i několik v jazyce ruském
a gruzínském. Vzhledem k tomu, že žalobce je umístěn ve vazební věznici v České republice,
neovládá bezchybně český jazyk a jeho finanční i organizační možnosti zajištění úředního
překladu jsou značně limitovány, je zřejmé, že uvedeným přístupem žalovaného bylo kráceno
právo žalobce na tlumočníka ve správním řízení. Bez znalosti obsahu předkládaných důkazů
nebylo možné vyloučit, že uvedené podklady obsahují informace způsobilé vydat pro žalobce
příznivější rozhodnutí o mezinárodní ochraně, proto nelze souhlasit s vyjádřením žalovaného
k žalobě, že i pokud by správní orgán přistoupil k překladu všech žalobcem doložených
cizojazyčných listin, nezměnilo by to závěr správního orgánu o nesplnění podmínek pro udělení
některé z forem mezinárodní ochrany. Byť se uvedené informace neměly týkat přímo osoby
žalobce, neznamená to, že nemohly žalovanému přinést významná sdělení např. o poměrech
v gruzínských věznicích či o respektování lidských práv v Gruzii. Žalovaný tedy postupoval
v rozporu s §50 a §52 správního řádu, jelikož nezjistil všechny rozhodné skutečnosti, nepřihlédl
ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, neprovedl důkazy potřebné ke zjištění stavu věci, a skutkový
stav tak nebyl zjištěn úplně. Za takové situace se krajský soud nezabýval námitkami žalobce, které
se obsahově týkaly odůvodnění neudělení azylu, případně doplňkové ochrany. Krajský soud
žalobci rovněž přisvědčil, že žalovaný pochybil, když nespecifikoval, z jakých rozsudků
Evropského soudu pro lidská práva vycházel při interpretaci pojmu nelidské nebo ponižující
zacházení či trest.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce k ní
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost, ve které uplatnil důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Namítá,
že krajský soud nevzal v úvahu všechny skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo, a své závěry opřel
toliko o subjektivní hodnotící soudy, nemající oporu ve zjištěném stavu věci. Stěžovatel se pečlivě
a intenzivně zabýval i důkazy, které žalobce předložil v jazyce anglickém, ruském a gruzínském,
nicméně došel k závěru, že z důvodu hospodárnosti není nezbytné pořizovat jejich úřední
překlad, neboť se jednalo o materiály, které se nijak nevztahovaly k osobě žalobce, což žalobce
sám potvrdil. Pokud jde o tvrzení, že by stěžovatel z těchto materiálů mohl získat významné
informace o poměrech v gruzínských věznicích či o respektování lidských práv v Gruzii,
pak se jedná pouze nepodložený názor soudu a stěžovatel odkazuje na spisový materiál vedený
k žádosti o mezinárodní ochranu žalobce, ze kterého je patrno, že si stěžovatel obstaral široké
portfolio aktuálních, relevantních, důvěryhodných, vyvážených, ověřených a dohledatelných
informací o zemi původu žalobce. Tyto materiály, k jejichž obsahu ani způsobu jejich obstarání
neměl žalobce ani soud žádných výhrad, pak byly svým obsahem i rozsahem dostačujícím
podkladem pro vydání napadeného správního rozhodnutí, bylo by tedy nadbytečné
a nehospodárné pořizovat úřední překlady materiálů předložených žalobcem v jazyce anglickém,
ruském a gruzínském, tedy z jazyků, které nebyly jazykem řízení. Stěžovatel se předloženými
materiály zabýval, jejich důkazní hodnotu zvážil a ve svém rozhodnutí náležitým způsobem
popsal a odůvodnil, z jakých důvodů v tomto konkrétním případě přistoupil k ponechání
materiálů v původní jazykové verzi.
[4] Stěžovatel dále rozporuje závěr, že žalobce neovládá bezchybně český jazyk a jeho
organizační možnosti zajištění úředního překladu jsou limitovány z důvodu jeho pobytu
ve vazební věznici. Žalobce si za jazyk řízení zvolil jazyk český, lze tedy důvodně předpokládat,
že tento jazyk ovládá a je schopen se jeho prostřednictvím se správním orgánem dorozumívat,
a pokud by tomu tak snad nebylo, nic žalobci nebránilo v tom, aby si zvolil jako jazyk řízení jazyk
gruzínský či ruský. Žalobce byl v průběhu správního řízení zastoupen několika advokáty, kteří
též předkládali správnímu orgánu materiály jménem žalobce, a z množství předkládaných
podkladů pro řízení nevyplývá závěr soudu, že by byl žalobce limitován ve svých organizačních
schopnostech vzhledem ke svému pobytu ve vazební věznici. V daném případě bylo tedy
dle přesvědčení stěžovatele zcela legitimní, pokud z anglického, ruského a gruzínského jazyka
nepřeložil některé materiály, jež se nevztahovaly na konkrétní případ žalobce a které nebyly
předloženy v jazyce řízení, i když se jedná o povinnost žadatele o mezinárodní ochranu, o níž byl
řádně poučen.
[5] Soud dále nerespektoval ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s., když nehodnotil důkazy jednotlivě
a v jejich souhrnu. Některým důkazům totiž přiznal důkazní hodnotu, avšak jiným, přestože
se jedná o objektivní informace o zemi původu žalobce, takovou důkazní hodnotu nepřiznal, aniž
by své úvahy podrobně osvětlil a odůvodnil. Soud nevycházel z obsahu spisu a svým
rozhodnutím se s ním dostal do rozporu, když vůči shromážděným informacím o zemi původu
žalobce postavil obecné či na případ žalobce se nevztahující zprávy, které ani neprovedl,
a nemohl je tudíž použít jako podklad pro zrušení správního rozhodnutí stěžovatele, neboť nebyl
plně seznámen s jejich obsahem a jeho vypovídací hodnotou. Stěžovatel opětovně zdůrazňuje,
že shromáždil v průběhu správního řízení aktuální, věrohodné a k případu žalobce použitelné
informace o zemi původu, s nimiž jej řádně seznámil. Ve správním rozhodnutí pak stěžovatel
použil shromážděné informace, vyhodnotil je a řádně rovněž odůvodnil, z jakých důvodu
nepřihlédl k materiálům, jež mu v jiném než jazyce řízení předložil žalobce. Tuto argumentaci
však soud neakceptoval, přestože stěžovatel zřetelně a důvodně osvětlil svůj závěr
o neprůkaznosti žalobcem předložených informací ve vztahu k jeho osobě.
[6] Stěžovatel je přesvědčen, že závěr soudu, že bylo zkráceno právo žalobce na tlumočníka
ve správním řízení z důvodu neprovedení úředního překladu jím předložených materiálů, není
správný. Odkázal přitom na rozhodnutí ESLP Kamasinski vs. Austria, st. č. 9783/82 ze dne
19. 12. 1989, a též na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 388/05,
ve kterém se Ústavní soud zabýval mimo jiné rozsahem práva na tlumočení: „Ani Evropský soud
nežádá doslovný překlad a tedy zcela přesnou vědomost o každém detailu řízení, a proto je Ústavní soud
přesvědčen, že stěžovatelova možnost porozumět tomu, o co v řízení jde, a schopnost se k němu vyjádřit, nahlíženo
na řízení jako celek, nebyla omezena natolik, že by se neslučovala se stěžovatelovým právem na spravedlivý proces,
zvláště když stěžovatel sám označil své znalosti češtiny a ruštiny za zjevně velmi dobré, když se „bez větších obtíží
domluví o věcech denního života“.“ Ustanovení §22 odst. 1 zákona o azylu sice nezakazuje použít
v řízení i jiného jazyka, než je jazyk řízení, pokud by to mělo přispět ke spolehlivému zjištění
stavu věci, nicméně ani z judikatury Nejvyššího správního soudu nevyplývá absolutní povinnost
správního orgánu pořizovat úřední překlad veškerých žadatelem předložených materiálů,
a to z jakéhokoliv jazyka. Takovýto výklad by vedl ke zcela absurdní situaci, kdy by správní orgán
byl povinen zcela v rozporu se zásadou hospodárnosti a účelnosti pořizovat nákladné úřední
překlady jakýchkoliv důkazních materiálů předložených žadateli o mezinárodní ochranu,
což by mimo jiné mohlo vést k nepředvídatelným a neopodstatněným průtahům v řízení,
především pokud by se jednalo o účelově předložené materiály ve výrazně exotických jazycích.
[7] Stěžovatel se domnívá, že tato kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
jeho vlastní zájmy, neboť se jedná o zásadní právní pochybení a toto zásadní pochybení
by mělo dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59). Soud pochybil při výkladu práva také
v tom, že se zabýval toliko neprovedením některých s případem žalobce přímo nesouvisejících
zpráv o zemi původu, které předložil žalobce v jiném jazyce, než je jazyk řízení.
[8] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[11] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[12] O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[13] Specifickou otázkou v souvislosti s institutem nepřijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany dle §104a s. ř. s. je posouzení, zda lze přijatelnou shledat kasační stížnost
podanou správním orgánem. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že přijatelnost
kasační stížnosti se posuzuje i v případě, že kasační stížnost podává Ministerstvo vnitra jako
žalovaný správní orgán (např. rozsudek ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013 - 35). Otázka
přijatelnosti takové kasační stížnosti by neměla být sporná, pokud správní orgán opírá její důvody
o skutečnosti uvedené ve výše uvedených případech s výjimkou zásadního pochybení, které může
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Takový případ je nutno posoudit
perspektivou dalších judikatury zdejšího soudu, který například v rozsudku ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, dospěl k závěru, že by bylo možno kasační stížnost podanou
stěžovatelem z důvodu zásadního právního pochybení krajského soudu posoudit jako přijatelnou,
„pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu nebo pokud by hrubě pochybil
při výkladu hmotného a procesního práva“. V usnesení ze dne 21. 11. 2007, č. j. 9 Azs 77/2007 - 85,
na základě citovaných závěrů zdejší soud dovodil k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, že „(v) předmětné věci se jedná o vyhodnocení konkrétních skutečností předkládaných stěžovatelkou,
výsledek tohoto posouzení není způsobilý ovlivnit rozhodování ve věcech mezinárodní ochrany, není zde proto
splněna podmínka rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Ze všech
uvedených důvodů tato kasační stížnost není ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná a Nejvyšší správní soud
ji odmítl.“ V usnesení ze dne 26. 2. 2014, č. j. 6 Azs 6/2014 - 27, zdejší soud tyto úvahy rozvedl,
když dospěl k závěru, že „(v) kontextu úvahy o přijatelnosti kasační stížnosti lze za „vlastní zájem“
stěžovatele jakožto správního orgánu, absentuje-li z povahy tohoto účastníka subjektivní zainteresovanost
ve vztahu k osobě a rozhodované věci, považovat zájem na tom, aby jeho rozhodnutí bylo zákonné, řádně
odůvodněné a tudíž i přesvědčivé nejen pro účastníka řízení, ale i pro soud, jenž je k žalobě povolán rozhodnutí
přezkoumat. I kdyby se Nejvyšší správní soud nyní – zcela hypoteticky pochopitelně – ztotožnil se stěžovatelem,
že jeho argumentace předestřená v kasační stížnosti je jasná a samozřejmá, nelze odhlédnout od skutečnosti,
že tuto svou argumentaci měl vtělit především do odůvodnění svého rozhodnutí tak, aby byla správním soudem
přezkoumatelná. Úlohou krajského soudu totiž není „doodůvodňovat“ rozhodnutí správního orgánu a vysvětlovat
účastníkům řízení, proč správní orgán rozhodl tak, jak rozhodl.“
[14] V nyní posuzované věci je klíčovou právní otázka, jakým způsobem je stěžovatel povinen
vyrovnat se s předkládanými důkazními materiály žadatele o poskytnutí mezinárodní ochrany
za situace, kdy podle svého názoru shromáždil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí
a zároveň jsou předkládané materiály v jiném jazyce, než je zvolený jazyk řízení. Zodpovězení
této otázky je způsobilé ovlivnit rozhodování v dalších věcech mezinárodní ochrany, protože
se jedná o obecnou otázku procesního postupu při rozhodování stěžovatele (srov. s otázkou
postupu stěžovatele v návaznosti na konkrétní tvrzení žadatelky, kdy zdejší soud neshledal přesah
vlastních zájmů stěžovatele v usnesení ze dne 19. 6. 2007, č. j. 8 Azs 104/2006 - 69). Zároveň
již existuje ustálená judikatura zdejšího soudu, která na posuzovanou otázku dopadá, ovšem
kterou krajský soud plně nerespektoval, jak bude dále odůvodněno. Z těchto důvodů posoudil
zdejší soud kasační stížnost jako přijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s.
[15] Prvně je třeba poukázat na některé judikaturní závěry, které se vyjadřují k povaze
řízení o udělení mezinárodní ochrany a povinnosti žalovaného zjišťovat skutkový stav
a informace o situaci v zemi původu. V rozsudku ze dne 19. 8. 2005, č. j. 4 Azs 467/2004 - 89,
č. 1095/2007 Sb. NSS, k tomu zdejší soud uvedl následující: „Uvede-li žadatel o udělení azylu
v průběhu správního řízení skutečnosti, jež by mohly nasvědčovat závěru, že opustil zemi původu pro některý
z důvodů uvedených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je povinností správního orgánu vést zjišťování
skutkového stavu takovým způsobem, aby byly odstraněny nejasnosti o žadatelových skutečných důvodech
odchodu ze země původu.“ Tento závěr zdejší soud rozvedl například v rozsudku 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, ve kterém uvedl, že „není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování
své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností
správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí
žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují“. Případně v rozsudku ze 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 - 63,
ve kterém se vyjádřil k hodnocení tvrzení žadatele: „Zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení
azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost žadatelových tvrzení.
Je však na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela
nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou
pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.“ Správní
orgány tak ve věcech azylu nesou odpovědnost za náležité zjištění reálií o zemi původu (viz také
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58). Této
povinnosti se mohou zbavit jedině tehdy, je-li žadatel nevěrohodný, což vyplývá například
ze závěrů rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70: „Jistá procesní
aktivita je ovšem požadována i po žalovaném, který by měl v průběhu pohovoru vhodně kladenými otázkami
zjistit, zda-li žadatelem tvrzené skutečnosti jsou relevantní pro udělení azylu či doplňkové ochrany, a tvrzení
žadatele podle toho klasifikovat. Z toho rovněž vyplývá, že by se žalovaný měl v průběhu pohovoru
zdržet sugestivních a kapciózních otázek. Žalovaný může zcela vyloučit z celkového posouzení pouze ta fakta,
u nichž je postaveno téměř najisto, že se nestala (tj. neexistuje ani přiměřená pravděpodobnost, že k nim došlo).
Ostatní tvrzení musí být součástí celkového posouzení rizika pronásledování, kde jim bude přisouzena váha podle
míry pravděpodobnosti, s jakou lze soudit, že odpovídají skutečnosti. Jiná situace je, pokud je žadatel nevěrohodný
ve všech relevantních aspektech své žádosti; v tomto případě (a pouze v tomto případě) může žalovaný bez dalšího
posoudit žadatele jako nevěrohodného a nemusí detailně posuzovat jeho jednotlivá dílčí tvrzení.“
[16] Žadatel o udělení mezinárodní ochrany tak není povinen svá tvrzení prokazovat jinými
důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Pokud však takové prostředky předloží,
je povinností stěžovatele se s nimi vypořádat - a ve prospěch žadatele využít i zjištění vlastní.
V tomto směru lze odkázat například na závěry rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2010,
č. j. 9 Azs 16/2010 - 229: „Je to tedy žadatel, kterého stíhá břemeno tvrzení, jež je dále ve vzájemné interakci
se správním orgánem rozvíjeno a doplněno i břemenem důkazním; to je již rozloženo mezi žadatele a správní
orgán, neboť prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k dané
žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení
žadatele, tak těch, co je podporují.“
[17] Dále platí, že volba určitého jazyka řízení je volbou toho jazyka, v němž bude správní
orgán s účastníkem komunikovat, což však a priori nevylučuje, aby účastník prokázal věrohodnost
svých tvrzení i důkazními materiály v jiném než zvoleném jazyce. Stěžovateli lze přisvědčit,
že není jeho povinností automaticky překládat všechny důkazní materiály v cizím jazyce, které
k podpoře svých tvrzení žadatel doloží. Aplikace zásady materiální pravdy zakotvená
v ust. §3 správního řádu, podle něhož správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, je pochopitelně limitována určením rozsahu, v němž
je zjišťování skutkového stavu nezbytné pro rozhodování správního orgánu v konkrétním
případě. V tomto omezení se projevuje jiná zásada správního řízení, a to zásada procesní
ekonomie. Pro vedení dokazování ve správním řízení to znamená, že žadatel může navrhnout
provedení určitých důkazů, správní orgán však takovými návrhy není vázán, provede však vždy
důkazy, které jsou potřebné ke zjištění věci, jak ostatně výslovně uvádí ustanovení §52 správního
řádu. Stěžovatel se tak musí návrhy na provedení dokazování zabývat z hlediska relevance tvrzené
skutečnosti (která má být navrhovaným důkazem prokázána) k předmětu řízení, dále z hlediska
vypovídacího potenciálu navrhovaného důkazu a konečně z hlediska dostatečnosti jiných důkazů
k prokázání tvrzené skutečnosti. Pořízení překladu předmětných listin do češtiny pak není
podmínkou pro samotné posouzení správního orgánu o tom, zda je s ohledem na uvedená
hlediska třeba předmětné listiny jako důkazy provést.
[18] V rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 1 Azs 59/2008 – 53, zdejší soud ve skutkově podobné
věci zdůraznil, že „(ú)vahu o tom, který z účastníkem navržených důkazů proveden nebude, musí správní
orgán náležitě odůvodnit. Z již zmiňovaných limitů zásady zakotvené v §3 správního řádu vyplývá, že odmítnutí
provést určitý důkaz může přicházet v úvahu za předpokladu, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo
vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, nebo že navržený důkaz není
způsobilý tvrzenou skutečnost vyvrátit nebo potvrdit, tzn. nedisponuje vypovídací potencí, nebo že provedení
důkazu je nadbytečné, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení
bez důvodných pochybností postavena najisto.“ V tomto rozsudku zdejší soud přesně vymezil také nutný
postup stěžovatele v případech, kdy žadatel navrhuje provedení důkazu listinami v cizím jazyce:
„(…) žalovaný měl po předložení předmětných listin při pohovoru dát stěžovateli prostor, aby konkrétně ke každé
z nich uvedl, jakou skutečnost ta která listina má prokazovat. Žalovaný se však stěžovatele při pohovoru pouze
obecně dotázal, zda může předložit nějaké důkazy na podporu svých tvrzení. Na to stěžovatel předložil listiny
a pouze paušálně konstatoval, že se týkají obecné situace v zemi původu, sám blíže popsal obsah pouze jednoho
z novinových článků. Bylo pak povinností žalovaného, aby se stěžovatele dotázal na obsah každé z předložených
listin, tedy na to, jakou skutečnost jimi stěžovatel hodlá dokazovat. Obecnou odpověď stěžovatele,
že jde o novinové články popisující obecnou situaci v zemi původu, je třeba považovat za nedostačující
pro to, aby žalovaný mohl náležitě rozhodnout, že předmětné listiny jako důkazy neprovede.“
[19] Ke stejným závěrům dospěl zdejší soud také v rozsudku ze dne 30. 9. 2013,
č. j. 4 Azs 24/2013 - 34, ve kterém žalovanému vytkl, že „neprovedl stěžovatelem v anglickém jazyce
předložené podklady na podporu jeho tvrzení. Stěžovatel v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany založil
do správního spisu množství kopií dokumentů, zejména výstřižků novinových článků z anglicky psaných periodik,
ale i novinových článků v jazyce urdu. Žalovaný se však těmito dokumenty nezabýval a pro účely správního řízení
nepořizoval ani jejich překlad. Tento postup žalovaný odůvodnil jednak poukazem na hospodárnost řízení,
neboť podle něj nemohly z uvedených dokumentů vyplynout žádné pro stěžovatele relevantní okolnosti, dále pak
proto, že materiály nebyly předloženy v jazyce, který si stěžovatel zvolil pro správní řízení.“ A dále zdejší soud
uvedl ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu: „V konkrétním případě by žalovaný
po stěžovateli požadoval, aby předmětné novinové články z anglického jazyka nejprve opatřil úředním překladem
buď do češtiny nebo do jazyka urdu a teprve poté je předal do správního spisu. S přihlédnutím k tomu,
že stěžovatel je umístěn v pobytovém středisku v České republice, neovládá český jazyk a jeho finanční
i organizační možnosti zajištění úředního překladu jsou značně limitovány, je zřejmé, že uvedeným přístupem
žalovaného bylo kráceno právo stěžovatele na tlumočníka ve správním řízení. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu je volba určitého jazyka řízení volbou toho jazyka, v němž bude správní orgán s účastníkem komunikovat,
což však a priori nevylučuje, aby účastník prokázal věrohodnost svých tvrzení i důkazními materiály i v jiném
než zvoleném jazyce. Rovněž s reakcí stěžovatele na dotaz, zda uvedené články dokazují pronásledování přímo
jeho osoby, kdy stěžovatel odvětil, že uvedené články mají popisovat obecně jednání s ahmadijci v Pákistánu,
se žalovaný nevypořádal adekvátně, když uvedeným dokumentům nepřiznal žádnou relevanci. Přitom podle
názoru Nejvyššího správního soudu nebylo možné vyloučit, že uvedené dokumenty obsahují informace způsobilé
vydat pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o mezinárodní ochraně.“
[20] Z výše citovaných závěrů vyplývá, že nelze považovat za dostačující, pokud se žalovaný
k žadatelem předloženým důkazním návrhům vyjádří pouze v tom směru, že k jejich překladu
nepřistoupil proto, že popisují pouze obecnou situaci v zemi, zvláště mají-li důkazní materiály
přímou souvislost s důvody, pro které žadatel o udělení mezinárodní ochrany usiluje.
[21] V posuzované věci je ze spisového materiálu patrné, že žalobce předložil stěžovateli
především v období let 2012 - 2013 celou řadu listin či nahrávek, které měly vypovídat o situaci
v Gruzii. Část z nich byla již původně v českém jazyce, několik z nich bylo částečně nebo úplně
do českého jazyka přeloženo, ostatní materiály byly předloženy v jazyce anglickém, ruském nebo
gruzínském. Z názvů a případně také z popisů jednotlivých materiálů bylo zřejmé, čeho se týkaly.
Jednalo se například o zprávu komisaře Rady Evropy pro lidská práva Hammarberga, vyjádření
gruzínského ombudsmana ke stavu justice, státního zastupitelství a vězeňství v Gruzii, materiály
popisující systém gruzínské justice, podmínky ve věznicích, dopisy opozičních stran.
[22] V souladu s výše uvedenými judikaturními závěry tak bylo povinností stěžovatele,
aby se s předloženými materiály vyrovnal, případně aby vyzval žalobce k dalšímu upřesnění, která
jeho tvrzení mají jednotlivé materiály prokazovat. Pokud krajský soud v napadeném rozsudku
v návaznosti na žalobní námitky dospěl k závěru, že stěžovatel nepřeložil předložené důkazy
z důvodu hospodárnosti řízení, nelze mu přisvědčit. Rozhodnutí stěžovatele totiž obsahuje velmi
rozsáhlou argumentaci, na jejímž základě stěžovatel dospěl ke klíčovému závěru, že tvrzené
obavy, kvůli kterým žalobce opustil Gruzii, po jeho téměř dvacetiletém pobytu v České republice
již nepřetrvávají. Potíže, které žalobce v průběhu řízení popisoval a k nimž doložil celou řadu
dokumentů, nesouvisely podle stěžovatele se žádným z azylově relevantních důvodů,
ale s konfliktem dvou kdysi vládnoucích skupin, mezi nimiž došlo k vyřizování účtů.
K předkládaným materiálům stěžovatel mimo jiné uvedl: „Materiály, jež se téměř v celé své šíři zabývají
stavem gruzínské justice a vězeňství, které v průběhu správního řízení žadatel doložil, správní orgán vzal v potaz,
nicméně dle závěru správního orgánu neodráží aktuální dění a změny, ke kterým, ať už díky zveřejněným
videozáznamům o napadání vězňů či celkové obměně vládnoucí garnitury, nyní v Gruzii dochází. Za současného
politicko-společenského dění v žadatelově vlasti (jak bylo popsáno výše) tak správní orgán konstatuje, že neshledal
jakýkoli zvláštní a zvýšený zájem na osobě jmenovaného, ačkoli se žadatel snažil otázku svého vydání
k trestnímu stíhání do vlasti zpolitizovat.“
[23] Je tudíž zřejmé, že stěžovatel akceptoval tvrzení žalobce, že situace v gruzínské justici
a podmínky ve vězení nejsou uspokojivé, nezískal ovšem v řízení o udělení mezinárodní ochrany
žádné přesvědčivé indicie, že by proces s žalobcem neměl proběhnout standardním způsobem
tak, jak je tomu u jiných trestních kauz stejné závažnosti. Tyto úvahy stěžovatel rozvedl
v kontextu výpovědí žalobce a obsahu zpráv, které sám obstaral, takže je patrné, jakou hodnotu
žalobcem předloženým materiálům přiznal. Současné poměry v Gruzii poměřoval tím, že trestní
soudní řízení s žalobcem proběhlo v Gruzii korektním způsobem a žalobci byla zajištěna řádná
procesní ochrana. Na jeho obhájce nebyl vyvíjen žádný nátlak a také rodina žalobce žila v Gruzii
bez zjevných potíží a její členové opakovaně navštěvovali žalobce v České republice, což žalobce
výslovně potvrdil. Tyto skutečnosti nesvědčí o jakémkoliv zvláštním zájmu současných státních
představitelů nebo představitelů výkonné moci v Gruzii o stěžovatele. Závěr stěžovatele,
že žalobcem předložené materiály v jiném než českém jazyce ponechal z důvodu hospodárnosti
v původním znění, tak neznamenají, že by se jejich možným přínosem k posouzení důvodů
rozhodných pro posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany nezabýval. V takové
situaci nebylo třeba překládat celý obsah všech předložených materiálů, které podporovaly
tvrzení, o němž nebylo mezi stěžovatelem a žalobcem sporu. Co se týče konkrétních závěrů
stěžovatele k některým předloženým materiálům, že tyto nesouvisí se žádostí žalobce
o mezinárodní ochranu, případně pouze opakují příběh žalobce a nepřináší žádné nové
skutečnosti nebo nejsou aktuální, pak tyto krajský soud ani žalobce v žalobě nerozporovali.
Poznámka krajského soudu, že předložené materiály mohly žalovanému přinést významná sdělení
např. o poměrech v gruzínských věznicích či o respektování lidských práv v Gruzii, přestože
se netýkaly osoby žalobce, proto není na místě.
[24] Z výše uvedeného vyplývá, že kasační námitky stěžovatele jsou důvodné, neboť
stěžovatel se nedopustil procesních pochybení, pro která krajský soud jeho rozhodnutí zrušil.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Protože je kasační stížnost důvodná, Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle
ust. §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení. V tom se krajský soud bude zabývat zbývajícími žalobními námitkami, které rozporují
závěry stěžovatele ohledně neudělení mezinárodní ochrany. Vedle toho případně posoudí,
zda pochybení, které stěžovatel v nyní posuzované kasační stížnosti nerozporoval, tedy
že nespecifikoval, z jakých rozsudků Evropského soudu pro lidská práva vycházel při interpretaci
pojmu nelidské nebo ponižující zacházení či trest, je v kontextu celého rozhodnutí stěžovatele
natolik zásadní, aby bylo samo o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí stěžovatele.
[26] V novém řízení rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosinec 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu