ECLI:CZ:NSS:2014:3.ADS.16.2013:18
sp. zn. 3 Ads 16/2013 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: J. T., zastoupený
JUDr. Petrem Kocurem, advokátem se sídlem Osvobození 829, Orlová-Lutyně, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 8. 11. 2011, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2012, č. j. 43 Ad 93/2011 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované
ze dne 8. 11. 2011, č. j. X. Krajský soud v Ostravě při svém rozhodování vycházel z následujícího
skutkového stavu:
Stěžovatel byl uznán částečně invalidním dne 11. 10. 2001, ode dne 15. 3. 2007 došlo
ke změně invalidity z částečné na plnou. Podle posudku OSSZ Karviná ze dne 15. 2. 2010 nebyl
stěžovatel od tohoto dne invalidním ve třetím stupni, ale pouze ve druhém stupni.
Rozhodnutím ze dne 2. 9. 2011, č. j. X, zamítla žalovaná žádost stěžovatele o změnu výše
invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu podle §41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že podle posudku OSSZ Karviná ze dne 23. 3. 2011 je stěžovatel podle §39
odst. 2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. nadále invalidní ve druhém stupni invalidity, neboť
pokles jeho pracovní schopnosti činil 60 %. Stěžovateli tedy nadále náleží invalidní důchod pro
invaliditu druhého stupně. K obdobnému závěru pak dospěla žalovaná i v řízení o námitkách,
kdy byl pokles pracovní schopnosti stěžovatele na základě posudku lékaře LPS ČSSZ ze dne
20. 10. 2011 určen 50 %.
V řízení o přezkoumání rozhodnutí žalované si krajský soud vyžádal posouzení
zdravotního stavu a pracovní schopnosti stěžovatele od Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí v Ostravě. Z jejího posudku ze dne 8. 6. 2012 zjistil, že zdravotní stav
stěžovatele je dlouhodobě nepříznivý, jeho rozhodující příčinou je paranoidní schizofrenie
s postpsychotickým defektem osobnosti a lehkou mentální retardací. Toto onemocnění
posudková komise zařadila do kapitoly V, položky 3 písm. d) přílohy k vyhlášce 359/2009 Sb.
Míru poklesu pracovní schopnosti stanovila na 50 %, neboť u něj psychiatrické ani psychologické
vyšetření neprokázalo zvlášť těžké postižení s funkčně těžkou reziduální symptomatikou trvalého
charteru ani závažné narušení výkonu téměř všech denních aktivit, jak je uvedeno v nálezu
znalkyně z oboru psychiatrie dne 5. 1. 2011. Stěžovatel je schopen vykonávat pouze jednoduchou
stereotypní práci pomocného dělnického charakteru, je schopen zaučení. Není schopen duševní
práce a práce ve zvýšeném riziku úrazu. Posudková komise učinila závěr, že dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav stěžovatele odpovídá invaliditě druhého stupně dle §39 odst. 2 písm. b)
zákona č. 155/1995 Sb.
Vzhledem k námitkám stěžovatele vzneseným u ústního jednání dne 27. 8. 2012 vyžádal
krajský soud srovnávací posudek od Posudkové komise MPSV ČR v Českých Budějovicích.
Posudková komise se měla vyjádřit ke znaleckému posudku z odvětví psychiatrie vypracovaného
MUDr. Petrou Koziarovou a ke zprávám psychiatra MUDr. W., na které stěžovatel poukázal.
Ve svém posudku ze dne 9. 10. 2012 uvedla, že u posuzovaného v počátku schizofrenního
onemocnění dominovala pozitivní symptomatologie, později v jeho klinickém obraze vystupují
negativní příznaky paranoidní schizofrenie – emoční plochost, chlad, nízká sociabilita a ztráta
volních schopností s poruchou exekutivních funkcí. U stěžovatele se postpsychotický defekt
osobnosti kombinuje s premorbidním defektem rozumových schopností, kdy byla zjištěna lehká
mentální retardace při horní hranici (tato ment. retardace mu v minulosti sama o sobě nebránila
ve výkonu povolání). Naposledy byla hospitalizace nutná od 2. 11. 2010 do 1. 12. 2010 pro
zhoršení stavu - měl sluchové halucinace trvající asi 14 dní. Po léčbě iritace vnímání ustoupily,
afektivita byla klidná, v chování byl bez nápadnosti, spontaneita byla snížena, v kontaktu byl
přiléhavý. V následujícím období roku 2011 ošetřující ambulantní psychiatr opakovaně popisuje,
že je stěžovatel klidný, bez potíží, někdy unavený, u vyšetření opět živější emotivita, bolesti hlavy
nemá. Chodí mezi lidi, vše zvládá. V hodnoceném období nedošlo k další dekompenzaci
zdravotního stavu, která by si vyžádala hospitalizaci, ani nebylo třeba úpravy medikace. Byl
bez halucinací či bludů. K datu vydání napadeného rozhodnutí dle údajů ambulantního psychiatra
psychopatologie stabilizována, byl v dobré remisi. Antipsychotická medikace byla poměrně
dlouhodobě nastavena ve středním terapeutickém rozmezí, nebyla zjištěna ani nutnost změny
denního dávkování. Posudková komise došla k závěru, že se u stěžovatele jednalo o dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byla v době vydání napadeného rozhodnutí
žalované paranoidní schizofrenie s postpsychotickým defektem osobnosti. Odpovídala
zdravotnímu postižení uvedenému v kapitole V položka 3 písm. d) přílohy k vyhlášce
č. 359/2009 Sb., kde je míra poklesu pracovní schopnosti stanovena na 50-60 %. Posudková
komise tento pokles určila na 55 %, tedy ve středu rozpětí, a to s přihlédnutím k tíži všech
uváděných potíží. Stěžovatel byl schopen práce lehčího charakteru, charakteru pomocných prací,
prací s využitím dohledu. Byl schopen vykonávat výdělečnou činnost jen s podstatně menšími
nároky zejména na duševní schopnosti, event. v podstatně menším rozsahu a intenzitě. Vhodná
se jeví i rekvalifikace na jiný druh výdělečné činnosti.
Krajský soud na základě těchto posudků dospěl k závěru, že stěžovatel byl k datu vydání
rozhodnutí žalované nadále invalidní ve druhém stupni dle §39 odst. 2 písm. b) zákona
č. 155/1995 Sb. Žalobu proti rozhodnutí žalované proto zamítl jako nedůvodnou ve smyslu §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Namítl, že jeho zdravotní stav mu nedovoluje
soustavný výkon práce. Tento názor opírá o stanovisko PhDr. V. S., MUDr. W. i znalkyně
MUDr. Petry Koziarové, která ve svém posudku ze dne 5. 1. 2011 výslovně uvádí, že stěžovatel
není schopen plnohodnotné účasti na společensky prospěšné práci. Stěžovatel dále uvedl, že
seznámil úřad práce se svojí pracovní rekomandací obsaženou v posudcích a požádal o zařazení
do evidence uchazečů o zaměstnání, popř. o rekvalifikaci na jiný druh práce. Ani jedné žádosti
však úřad práce nevyhověl. Stěžovatel má za to, že jeho zdravotní stav odpovídá zdravotnímu
postižení uvedenému v kapitole V položka 3 písm. e) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu z hlediska uplatněného
stížního bodu, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Předmětem řízení v dané věci bylo posouzení nároku stěžovatele na invalidní důchod,
tedy na dávku podmíněnou dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem. Vzhledem k tomu,
že soudy nemají odborné medicínské znalosti, vycházejí při posuzování zákonnosti správních
rozhodnutí o nárocích na tento typ dávek z posudků příslušných posudkových orgánů, podle §4
odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb. především z posudků posudkových komisí Ministerstva práce
a sociálních věcí. Krajský soud proto nepochybil, pokud nechal takovýto posudek ve věci
vypracovat a pokud se o něj také při posouzení zdravotního stavu a dochované pracovní
schopnosti stěžovatele opíral. Posudek posudkové komise MPSV ovšem soudy hodnotí
jako každý jiný důkaz podle zásady volného hodnocení důkazů a rozhodným pro posouzení věci
se stává jen tehdy, splňuje-li požadavky úplnosti skutkových zjištění a přesvědčivosti
posudkových závěrů na základě těchto zjištění učiněných. V případě invalidity tedy musí být
z posudku vždy zřejmé, že zdravotní stav posuzované osoby byl komplexně posouzen na základě
úplné zdravotní dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, dále v něm musí
být uvedeno, zda zjištěný zdravotní stav lze podřadit pojmu dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav a pokud ano, v jakém rozsahu v důsledku zdravotního postižení poklesla schopnost pracovní
činnosti posuzovaného. Procentní míru poklesu schopnosti pracovní činnosti podle charakteru
zdravotního postižení pak komise hodnotí podle přílohy k právnímu předpisu, přičemž zdravotní
postižení musí být zařazeno s ohledem na druh a intenzitu postižení pod příslušnou kapitolu,
oddíl a položku této přílohy, a současně musí být objasněno, proč v rámci zde stanoveného
rozpětí komise určila míru poklesu pracovní schopnosti ve výši jí stanovené. Dále musí být
zvážen i rozsah a závažnost dalšího nebo dalších zdravotních postižení pro možné zvýšení
(nebo snížení) základního bodového ohodnocení a případně provedena i rámcová pracovní
rekomandace.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výše uvedené požadavky oba posudky
posudkových komisí MPSV splňují. Obě posudkové komise vycházely při vypracování posudků
z kompletní zdravotní dokumentace zahrnující i zprávy z psychologických vyšetření PhDr. V. S.,
zprávy ambulantního psychiatra MUDr. W. a znalecký posudek z odvětví psychiatrie vypracovaný
MUDr. Petrou Koziarovou dne 5. 1. 2011, jichž se stěžovatel ve své kasační stížnosti dovolával.
Obě posudkové komise pak v souladu s touto zdravotnickou dokumentací shodně určily hlavní
příčinu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, řádně provedly zhodnocení míry
funkčního postižení a pracovní schopnost stěžovatele adekvátně posoudily dle příslušných
ustanovení §39 odst. 3 a 4 zák. č. 155/1995 Sb. a přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.
Krajský soud tedy nepochybil, jestliže z těchto posudků vycházel jako ze stěžejních
důkazů a jejich závěry ohledně rozhodujícího postižení stěžovatele, resp. především závěry
srovnávacího posudku vypracovaného Posudkovou komisí MPSV v Českých Budějovicích,
která závěry Posudkové komise MPSV v Ostravě potvrdila, převzal. Nejvyšší správní soud
má za to, že na základě těchto posudků bylo spolehlivě prokázáno, že zdravotní stav stěžovatele
ke dni napadeného rozhodnutí žalované neodpovídal invaliditě třetího stupně, ale pouze
invaliditě druhého stupně, konkrétně zdravotnímu postižení uvedenému v kapitole V položka 3
písm. d) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.
Jako nepřípadnou je pak nutno hodnotit námitku stěžovatele, že úřad práce na základě
pracovní rekomandace obsažené v posudcích nevyhověl jeho žádosti o zařazení do evidence
uchazečů o zaměstnání. Tato skutečnost totiž nemá na hodnocení poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti vliv. Nejvyšší správní soud poznamenává, že podle §25 odst. 2 zákona
č. 435/2004 Sb. je překážkou toho, aby se fyzická osoba stala uchazečem o zaměstnání, pouze
invalidita ve třetím stupni, s výjimkou případu, kdy je fyzická osoba schopna výdělečné činnosti
za zcela mimořádných podmínek.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, podle §110
odst. 1 s. ř. s. ji proto zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona.
Správní orgán sice byl úspěšný, ve věcech důchodového pojištění však nemá právo na náhradu
nákladů řízení ze zákona ani on. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení
žádnému z účastníků (§60 odst. 1 a 2 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. února 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu