ECLI:CZ:NSS:2014:3.ADS.29.2013:22
sp. zn. 3 Ads 29/2013 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Zentiva, k.s.,
se sídlem U Kabelovny 130, Praha 10 - Dolní Měcholupy, zast. JUDr. PharmDr. Vladimírem
Bíbou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 17, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
zdravotnictví, Palackého nám. 375/4, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2009,
č.j. MZDR 35050/2009, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Zdravotní pojišťovna ministerstva
vnitra České republiky, se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10 - Vršovice, o přezkum rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 10. 2009 č.j. MZDR 35050/2009, sp. zn. MZ: L305/2009, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013,
č. j. 9 Ca 435/2009-85,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) brojil proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 20. 3. 2013, č. j. 9 Ca 435/2009 – 85
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž městský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 30. 10. 2009 č.j. MZDR 35050/2009, sp. zn. MZ: L305/2009 (dále jen „napadené
rozhodnutí“).
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí Státního
úřadu pro kontrolu léčiv (dále jen „Ústav“) ze dne 25. 6. 2009, č.j. SUKLS39988/2008,
jímž Ústav rozhodl ve věci změny výše a podmínek úhrady léčivého přípravku RAMIL
ve specifikacích uvedených ve výroku prvostupňového rozhodnutí. V odůvodnění žalovaný
uvedl, že přepočítací koeficienty byly v dané věci použity správně a podle nich byla stanovena
základní úhrada referenční skupiny č. 25/2, a tedy i základní úhrada předmětného přípravku.
Přitom ovšem poukázal na to, že stěžovatel měl tuto námitku uplatnit již v řízení před Ústavem
ve smyslu koncentrace upravené v ustanovení §82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Proto tuto námitku stěžovatele
žalovaný věcně neposoudil. K námitce nepřezkoumatelnosti výpočtu ceny za přípravky
DIROTON 10MGX100TBL a LISIPRIL 10MGX30TBL žalovaný uvedl, že tuto cenu bylo
možné zjistit z Přehledu přípravků dostupných v České republice s uvedením maximálních cen
pro konečného spotřebitele, který je k dispozici na internetových stránkách Ústavu. V této
souvislosti poukázal žalovaný i na novou metodiku stanovení základní úhrady referenční skupiny
(léčivé látky) a plně hrazeného léčivého přípravku účinnou ode dne 15. 9. 2009, která by měla
účastníkům pomoci v orientaci v postupech Ústavu při stanovování základní úhrady a napomoci
přezkoumatelnosti rozhodnutí Ústavu. Žalovaný dále přezkoumal námitku, že v důsledku změn
kurzů měn je stanovena nižší výše úhrady posuzovaného přípravku, než je výše odpovídající
příslušným ustanovením zákona, a vyhodnotil ji jako irelevantní, neboť proces změn kurzů měn
je naprosto nezávislý na jakémkoliv správním řízení agendy maximálních cen a úhrad. Skutečnost,
že Ústav vydal prvostupňové rozhodnutí po zákonem stanovené lhůtě, žalovaný rovněž neshledal
jako důvod nezákonnosti tohoto rozhodnutí. Z uvedených důvodů odvolání stěžovatele zamítl.
Žalobou podanou u městského soudu se stěžovatel domáhal zrušení napadeného
rozhodnutí žalovaného, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu
I. stupně, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě předně konstatoval,
že je držitelem rozhodnutí o registraci předmětného léčivého přípravku RAMIL. Jedná se o léčivý
přípravek obsahující léčivou látku ramipril, určený k léčbě hypertenze, srdeční nedostatečnosti
a některých poruch funkce ledvin, prevence infarktu myokardu a cévní mozkové příhody
u pacientů s diabetem. Léčivá látka ramipril náleží do referenční skupiny č.25/2 -
antihypertenziva, inhibitory ACE dlouhodobě účinné, p. o. dle vyhlášky č. 384/2007 Sb.,
o seznamu referenčních skupin (dále jen „vyhláška o seznamu referenčních skupin“). Předmětný
léčivý přípravek užívá v ČR cca 53.000 pacientů. Stěžovatel označil napadené rozhodnutí, jakož
i jemu předcházející rozhodnutí Ústavu za věcně nesprávné a nezákonné. Má za to, že správní
orgán nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav a tento chybně zjištěný skutkový stav následně
nesprávně posoudil po právní stránce. Výše úhrady předmětného léčivého přípravku byla určena
nesprávně, a to z důvodu nesprávně stanovené základní úhrady referenční skupiny č. 25/2.
Základní úhrada referenční skupiny č. 25/2 byla rozhodnutím Ústavu stanovena v rozporu
s právními předpisy, a to jednak z důvodu nesprávně vybraného léčivého přípravku, podle
kterého byla stanovena výše základní úhrady referenční skupiny č. 25/2, dále z důvodu
nezákonného přepočtu síly přípravku pomocí koeficientu a též z důvodu nepřezkoumatelnosti
s ohledem na splnění požadavku na zajištění plné úhrady alespoň jednoho z přípravků,
použitelných pro řádnou farmakoterapii v dané skupině. Nesprávným stanovením základní
úhrady pomocí koeficientů došlo rovněž k porušení požadavků na rozhodování na základě
objektivních a ověřitelných kritérií, jak jsou uvedeny v právním řádu Evropských společenství,
konkrétně v článku 6 odst. 2 Směrnice Rady EHS č. 89/105/EHS o průhlednosti opatření
upravujících tvorbu cen u humánních léčivých přípravků a jejich začlenění do oblasti působnosti
vnitrostátních systémů zdravotního pojištění (dále jen „směrnice č. 89/105/EHS“) a k porušení
principu předvídatelnosti správních rozhodnutí. Stěžovatel namítl i nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí s ohledem na splnění požadavku na zajištění plné úhrady alespoň
jednoho z přípravků použitelných pro řádnou farmakoterapii u pacientů, kterým jsou indikovány
léčivé přípravky zařazené do referenční skupiny č. 25/2.
V odůvodnění napadeného rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta, městský soud
vypořádal žalobní námitky stěžovatele s následující argumentací. Předně se zabýval otázkou,
co je předmětem tohoto typu správního řízení z hlediska systému veřejného zdravotního
pojištění. Městský soud se ve svých právních názorech opírá zejména o rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 5. 2011 č. j. 4 Ads 133/2010 – 164, které byl vydán v obdobné věci,
a z něho převzal pro své odůvodnění značnou část právní argumentace. V toto rozsudku Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že tyto (z hlediska základního vztahu zdravotní pojišťovna -
pojištěnec) „třetí osoby“ [žadatelé podle §39f odst. 2 písm. a) a b) zákona o veřejném zdravotním
pojištění] nepochybně mají své ekonomické zájmy na realizaci zdravotního pojištění a úhradách
z prostředků zde akumulovaných. Jejich ochrana byla nakonec i jedním z důvodů přijetí aktuálně
platné právní úpravy části šesté zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn.
Pl. ÚS 36/05, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 57/2007 Sb.). Tyto zájmy však podle názoru
Nejvyššího správního soudu nelze uplatňovat v rámci soudního přezkumu rozhodnutí Státního
ústavu pro kontrolu léčiv o výši úhrady, neboť zde nebyly předmětem rozhodování. Nejvyšší
správní soud z toho dovodil právní názor, který městský soud převzal jako nosný rozhodovací
důvod v posuzované věci, a to, že držitelé registrace, dovozci a výrobci [žadatelé ve smyslu §39f odst. 2
písm. a) a b) zákona o veřejném zdravotním pojištění] nejsou rozhodnutím Státního ústavu pro kontrolu léčiv
o výši úhrady za ten který léčivý přípravek či potravinu pro zvláštní lékařské účely přímo dotčeni na svých
veřejných subjektivních právech, neboť nejsou účastníky pojistného vztahu a žádná veřejná subjektivní práva,
o kterých je v řízení rozhodováno, tudíž nemají. Na druhou stranu ovšem nelze přehlédnout, že zákon přiznává
těmto osobám postavení účastníků správního řízení, a soudní ochrana jim proto nepochybně přísluší. Vzhledem
k absenci vlastních hmotných veřejných subjektivních práv, o kterých by bylo ve správním řízení jednáno,
se nicméně bude jejich žalobní legitimace opírat jen o ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s., a nikoli o odstavec 1.
Postavení osob uvedených v §39f odst. 2 písm. a) a b) zákona o veřejném zdravotním pojištění tedy odpovídá
postavení tzv. „zájemníků“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 3 As
56/2007 - 108, www.nssoud.cz - právo třetí osoby podat návrh na zrušení ochranné známky podle §31 odst. 1
zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách).
Z výše uvedeného pak vyplývá, že soudní ochrana může být uvedeným účastníkům řízení před Státním
ústavem pro kontrolu léčiv poskytnuta pouze v rozsahu jejich veřejných subjektivních práv procesních, nikoliv
hmotných. Příkladmo tedy může být poskytnuta ochrana jejich právu označit některé z informací
obsažených v žádosti nebo přílohách k žádosti za předmět obchodního tajemství (srov.
ustanovení §39f odst. 11 zákona o veřejném zdravotním pojištění); právu na to, aby bylo o výši
a podmínkách úhrady rozhodnuto nejpozději do 75 dnů od zahájení řízení (srov. ustanovení
§39g odst. 2 téhož zákona); právu navrhovat důkazy a činit jiné návrhy 30 dní od zahájení řízení
(srov. ustanovení §39g odst. 5 zákona); právu navrhnout změnu výše nebo podmínek úhrady
(srov. ustanovení §39i odst. 1 zákona) či právu podat žádost o zrušení výše a podmínek úhrady
[srov. ustanovení §39j odst. 2 písm. a) zákona]; a dále samozřejmě veškerým právům
garantovaným zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem.
Městský soud z těchto premis pro posuzovanou věc dovodil, že žalobce jakožto držitel
rozhodnutí o registraci předmětného léčivého přípravku RAMIL není rozhodnutím Ústavu o výši
úhrady tohoto léčivého přípravku přímo dotčen na svých veřejných subjektivních právech, neboť
není účastníkem pojistného vztahu a žádná veřejná subjektivní práva, o kterých je v řízení
rozhodováno, tudíž nemá. Vzhledem k absenci vlastních hmotných veřejných subjektivních práv,
o kterých by bylo ve správním řízení jednáno a rozhodováno, se jeho žalobní legitimace může
opírat jen o ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s. Žalobci jako účastníku správního řízení před Ústavem
tak může být soudní ochrana v projednávané věci poskytnuta pouze v rozsahu jeho veřejných
subjektivních práv procesních, nikoliv práv hmotných.
Ze znění nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, publikovaného pod č. 57/2007 Sb.,
nelze dovodit právo stěžovatele domáhat se přezkumu napadeného rozhodnutí v plném rozsahu,
tedy i na základě námitek mířících do hmotněprávního posouzení věci správním orgánem,
a toto právo žalobci nezakládají ani rozhodnutí ESD, jejichž podstata je ve zmíněném nálezu
Ústavního soudu stručně rekapitulována. Ústavní soud v nálezu naopak výslovně hovoří
o potřebě „důsledně dbát na dodržování principu fair procesu“ a o tom, že ESD se zřetelně
vyslovil, že rozhodnutí týkající se výše úhrady léčivého přípravku z prostředků veřejného
zdravotního pojištění musí být doprovázeno garancí procesních práv obsažených v článku 6
směrnice č. 89/105/EHS. Nelze rovněž pominout, že závěry obsažené v citovaném nálezu
Ústavního soudu se upínají k právní úpravě obsažené v zákoně o veřejném zdravotním pojištění
v jeho znění účinném do 31. 12. 2007, která není pro posouzení zákonnosti napadeného
rozhodnutí relevantní.
Poukazoval-li žalobce na to, že mu postavení účastníka správního řízení výslovně
přiznává zákon o veřejném zdravotním pojištění, městský soud k tomu uvedl, že pouhé
účastenství v řízení ještě žalobci nezakládá veřejná subjektivní hmotná práva, jichž by se mohl
v daném řízení domáhat. Existuje řada případů, kdy zákon přiznává postavení účastníka řízení
i subjektům, které nositeli subjektivních hmotných práv, o něž se v řízení jedná, nejsou. Je tomu
tak například v případě účastenství občanských sdružení, jejichž cílem je ochrana životního
prostředí, v řízeních, jimiž může být životní prostředí dotčeno (územní, stavební řízení aj.).
Napadají-li následně tyto subjekty meritorní rozhodnutí správního orgánu žalobou u správního
soudu, je jejich žalobní legitimace založena ustanovením §65 odst. 2 s. ř. s. To znamená,
že v řízení před soudem mohou účinně namítat pouze to, že postupem správního orgánu byli
zkráceni na právech, která jim příslušejí (tj. na procesních právech účastníka řízení) takovým
způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Městský soud se v souladu se shora citovaným názorem Nejvyššího správního
soudu zabýval nejprve otázkou procesní legitimace žalobce, resp. posouzením charakteru
jím uplatněných žalobních námitek, aby určil, které z nich lze považovat za námitky přípustné,
směřující proti porušení práv procesních, a které jsou již nepřípustné, protože směřují přímo proti
výkladu a aplikaci hmotného práva. Při tomto posouzení soud dospěl k závěru, že až na níže
uvedenou výjimku námitky stěžovatele směřují výlučně proti hmotněprávnímu posouzení věci
ze strany Ústavu a žalovaného, a jedná se tudíž o námitky nepřípustné.
Městský soud shledal, že proti výkladu a aplikaci hmotného práva směřují námitky,
jimiž žalobce brojí proti nesprávnému stanovení výše úhrady předmětného léčivého přípravku.
Do této skupiny nepřípustných námitek patří jednak veškeré žalobní námitky vytýkající
žalovanému nesprávný výběr přípravku, podle kterého byla stanovena výše základní úhrady
referenční skupiny č. 25/2 (tj. přípravku Dapril 5 mg x 30 tbl.), a také námitky brojící proti
použití koeficientů při stanovení výše základní úhrady dané referenční skupiny. Těmito žalobními
námitkami se stěžovatel nedomáhá ochrany svých procesních práv účastníka správního řízení,
ale zpochybňuje jimi zákonnost výkladu a aplikace norem hmotného práva, na jejichž základě
Ústav stanovil konkrétní výši úhrady předmětného léčivého přípravku a které žalovaný následně
napadeným rozhodnutím potvrdil.
Městský soud žalobci přisvědčil v tom směru, že argumentace žalovaného, který
v napadeném rozhodnutí žalobci vytkl, že měl námitku nezákonného použití koeficientů
při stanovení výše základní úhrady v souladu s §82 odst. 4 správního řádu uplatnit již v průběhu
prvoinstančního řízení, zatímco v další části rozhodnutí připustil, že žalobce tuto námitku uplatnil
již ve svém prvním odvolání proti rozhodnutí Ústavu ze dne 20. 8. 2008 č.j. SUKLS39988/2008
(toto v pořadí první rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo na základě žalobcova odvolání
zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 2. 2009 č.j. MZDR 38293/2008), je do jisté míry
rozporná. Ze spisového materiálu totiž městský soud zjistil, že stěžovatel nesouhlas s použitím
koeficientů při stanovení výše základní úhrady referenční skupiny č. 25/2 skutečně namítal
již v odvolání proti rozhodnutí Ústavu ze dne 20. 8. 2008 č.j. SUKLS39988/2008, a poté, co bylo
toto rozhodnutí v odvolacím řízení žalovaným zrušeno a Ústav dne 25. 6. 2009 vydal nové
prvostupňové rozhodnutí, opětovně uplatnil tuto námitku v odvolání, které podal proti
rozhodnutí Ústavu ze dne 25. 6. 2009. Výtka žalovaného, že stěžovatel měl danou námitku
uplatnit již v průběhu prvoinstančního řízení, je tedy vskutku nepřípadná, neboť stěžovatel
tak učinil. Uvedené pochybení žalovaného však nelze považovat za podstatnou vadu řízení, která
by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Žalovaný se totiž uvedenou
námitkou v napadeném rozhodnutí zabýval, a to tím způsobem, že odkázal na závěry, které k této
námitce zaujal ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 4. 2. 2009 č.j. MZDR 38293/2008.
Z tohoto odkazu je dle náhledu soudu zřejmé, z jakých důvodů žalovaný považoval uvedenou
námitku za neopodstatněnou a na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl. Nebylo proto
zapotřebí, aby v napadeném rozhodnutí znovu opakoval závěry, které učinil ve svém předchozím
rozhodnutí ze dne 4. 2. 2009, č.j. MZDR 38293/2008.
Městský soud k tomu dodal, že i žalobci je bezpochyby známo, že žalovaný
se v odvolacím řízení ztotožnil s názorem Ústavu o oprávněnosti použití koeficientů
při stanovení výše základní úhrady dané referenční skupiny, neboť proti tomu v žalobě vznesl
konkrétní žalobní námitky. Ty však jsou, jak výše uvedeno, nepřípustné, protože směřují výlučně
proti hmotněprávnímu posouzení věci žalovaným.
Jako námitku procesní povahy městský soud vyhodnotil pouze námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Totožnou námitku se shodným zdůvodněním
stěžovatel uplatnil již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V něm rovněž
namítal, že z rozhodnutí (Ústavu) není zřejmé, na základě jakého výpočtu dospěl Ústav k závěru,
že shodnou cenu za ODTD má i přípravek Diroton 10 mg x 100 tbl. a přípravek Lisipril 10 mg x
30 tbl. a zda bylo u těchto léčivých přípravků použito koeficientů obdobným způsobem, jako u
přípravku Dapril 5 mg x 30 tbl., nebo zda bylo použito matematického přepočtu podle §39c
odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Žalovaný v reakci na tuto odvolací námitku
v napadeném rozhodnutí konstatoval, že postup Ústavu při výpočtu ceny za ODTD u přípravků
Diroton 10 mg x 100 tbl. a Lisipril 10 mg x 30 tbl. je prokazatelně zjistitelný z dokumentu
„Přehled přípravků dostupných v České republice s uvedením maximálních cen pro konečného
spotřebitele“, který je součástí správního spisu. Z uvedeného podkladu rozhodnutí je snadno
zjistitelné, že částka 4,00 Kč jako cena za ODTD u výše uvedených léčivých přípravků byla
stanovena po přepočtu koeficientem, tedy shodně jako tomu bylo u přípravku Dapril 5 mg x 30 tbl.
Městský soud tedy této námitce nepřisvědčil.
Městský soud dále uvedl, že námitkami, jimiž brojí proti použití koeficientů při stanovení
výše základní úhrady dané referenční skupiny, se stěžovatel nedomáhal ochrany svých procesních
práv účastníka správního řízení, ale zpochybňuje jimi zákonnost výkladu a aplikace norem
hmotného práva ze strany správních orgánů obou stupňů. Vzhledem k tomu, že není nositelem
hmotných veřejných subjektivních práv, o kterých bylo ve správním řízení jednáno, se však jedná
o námitky nepřípustné. Mezi tyto nepřípustné žalobní námitky patří i námitka rozporu
napadeného rozhodnutí s evropským komunitárním právem a principem předvídatelnosti, neboť
tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s evropským komunitárním právem, spočívající
v porušení požadavku na rozhodování na základě objektivních a ověřitelných kritérií zakotveného
v článku 6 odst. 2 Směrnice č. 89/105/EHS, jakož i porušení principu předvídatelnosti stěžovatel
opětovně spatřuje v použití koeficientů při stanovení základní úhrady dané referenční skupiny.
Ani v případě těchto námitek se tedy nejedná o námitky směřující k ochraně procesních práv
stěžovatele jako účastníka správního řízení, neboť jejich jediným cílem je zpochybnit zákonnost
hmotněprávních závěrů žalovaného o nutnosti použití koeficientů při stanovení výše základní
úhrady dané referenční skupiny.
Městský soud pouze jako obiter dictum uvedl, že z rozhodnutí prvostupňového
správního orgánu ve spojení s napadeným rozhodnutím jsou patrné důvody, pro které Ústav
přikročil k aplikaci koeficientů při stanovení základní úhrady dané referenční skupiny,
a také konkrétní způsob výpočtu výše základní úhrady. Uvedený postup lze bezpochyby aplikovat
i v jiných řízeních, jejichž předmětem bude stanovení výše úhrady konkrétního léčivého
přípravku ze zdravotního pojištění, jestliže základní úhradu příslušné referenční skupiny bude
třeba stanovit podle přípravku, jehož síla neodpovídá ODTD. Za této situace nelze uvedený
postup, a tedy ani napadené rozhodnutí, označit za nepředvídatelné.
Důvodem, pro který se stěžovatel nemůže dovolávat čl. 6 odst. 2 směrnice
č. 89/105/EHS, je podle městského soudu i skutečnost, že tato norma nemůže mít přímý účinek.
Směrnice č. 89/105/EHS byla Českou republikou řádně transponována do vnitrostátního
právního řádu. Předpokladem vertikálního přímého účinku směrnice je, že povinnosti, jež ukládá,
jsou v ní formulovány dostatečně určitě, přesně a bezpodmínečně, a že uplynula lhůta pro její
transpozici (základy této judikatury byly položeny rozhodnutím ESD ze dne 4. 12. 1974 ve věci
41/74 - Yvonne van Duyn proti Home Office, Recueil s. 1337, z poslední doby viz např.
rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 12. 7. 2012 ve věci Vodafone Espa na SA, C -55/11,
C-57/11 a C-58/11, bod 37). Stěžovatelem zmiňovaný článek Směrnice nestanoví, jaká konkrétní
kritéria lze považovat za objektivní a ověřitelná a jejich konkretizaci ponechává na jednotlivých
členských státek (viz též článek 6 odst. 3 Směrnice). Pro přímý účinek Stěžovatelem zmiňovaného
článku Směrnice tak není splněna hned první z výše uvedených podmínek, tedy existence
dostatečně určitého, přesného a bezpodmínečného závazku členského státu.
Žalobní argumentaci, že výše koeficientů pro různé síly obsahu léčivé látky jednotlivých
přípravků uvedená v §16 vyhlášky č. 92/2008 Sb., je naprosto nereálná a zcela odporuje
skutečným cenám různých sil přípravků na trhu a jejich vzájemným poměrům, a že koeficienty
(aplikované Ústavem ke stanovení výše základní úhrady dané referenční skupiny) neodpovídají
reálným vztahům cen na trhu, žalobce nadto ničím neprokázal. Z uvedených důvodů městský
soud žalobu zamítl.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Kasační stížnost podal
stěžovatel z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Městský soud zamítl
námitky stěžovatele proto, že v podané žalobě mohl uplatnit pouze tzv. procesní práva, nikoliv
práva hmotná. Výsledkem bylo odmítnutí veškerých námitek stěžovatele směřujících proti
výkladu a aplikaci hmotného práva, tedy námitek o tom, že konkrétní výše úhrady předmětného
přípravku byla stanovena nesprávně a v rozporu se zákonem o veřejném zdravotním pojištění.
Stěžovatel je názoru, že mu bylo tímto postupem odepřeno právo na soudní ochranu garantované
čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, protože ze soudního přezkumu byly vyloučeny
všechny jeho námitky proti výkladu a aplikaci hmotného práva, konkrétně námitky proti výši
úhrady předmětného přípravku.
Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že otázka hmotných práv byla v projednávané věci klíčovou.
Nemožnost přezkumu hmotných práv podle jeho názoru poškozuje nejen jeho práva,
ale zejména práva jednoho z účastníků pojistného vztahu, tedy pojištěnce, který není účastníkem
řízení před Ústavem. Konkrétně za nesprávné považuje stěžovatel využití aplikace právních
názorů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2011, č. j. 4 Ads
133/2010 – 164, podle něhož může být držitelům registrace léčivých přípravků, dovozcům
a výrobcům léčiv poskytnuta soudní ochrana pouze v rozsahu jejich veřejných práv procesních,
nikoliv hmotných. Postup městského soudu je podle stěžovatele v rozporu s nálezem Ústavního
soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 36/05, a to zejména body 49 a 50 jeho odůvodnění.
Tímto nálezem Ústavní soud zrušil předchozí právní úpravu, která neumožňovala, aby držitelé
registrace léčivých přípravků či výrobci mohli uplatnit opravné prostředky proti stanovené výši
úhrady toho kterého léčivého přípravku. Podle stěžovatele z výše uvedeného nálezu jednoznačně
vyplývá, že konkrétní výše úhrady léčiva podléhá garanci procesních práv a je tedy nutné,
aby soudní přezkum zahrnoval i otázku přezkumu postupu a jednotlivých kroků správních
orgánů při stanovení konkrétní výše úhrady toho kterého léčiva. Jak uvádí stěžovatel, otázka
výkladu a aplikace hmotného práva je zcela zásadním a rozhodujícím krokem při posuzování
vlastností jednotlivých léčivých přípravků a při následném stanovování výše a podmínek jejich
úhrady. Procesní práva účastníků řízení slouží v převážné míře k zajištění toho, aby tito účastníci
mohli uplatňovat svoje návrhy a námitky k výkladu a aplikaci hmotného práva správními orgány.
Stěžovatel upozornil také na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 42/10,
kterým byl jako zjevně neopodstatněný odmítnut návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení
šesté části zákona o veřejném zdravotním pojištění. Z odůvodnění tohoto usnesení je podle
stěžovatele zřejmé, že právě možnost soudního přezkumu konkrétní výše úhrady na základě
námitek držitele rozhodnutí o registraci léčivého přípravku zajišťuje soulad se shora uvedeným
nálezem ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 36/05.
K tomu stěžovatel dále uvádí, že držitel rozhodnutí o registraci léčivého přípravku
je účastníkem řízení o stanovení výše a podmínek úhrady tohoto příspěvku a žádné ustanovení
zákona o veřejném zdravotním pojištění neomezuje právo žádného z účastníků podávat námitky
proti výkladu a aplikaci hmotného práva v dané problematice (§39g odst. 1 zákona o veřejném
zdravotním pojištění). Takové omezení přezkumu by muselo být dáno zákonem. Postavení osob,
uvedených v ustanovení §39f odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 48/1997 Sb., je podle něj zcela
odlišné od postavení tzv. zájemníků, nebo jakékoliv osoby, která není účastníkem řízení. Městský
soud vycházel z právního názoru, že žadatelé ve smyslu §39f odst. 2 písm. a) a b) tohoto zákona
nejsou rozhodnutím Ústavu o výši úhrady za léčivé přípravky přímo dotčeni na svých veřejných
subjektivních právech, neboť nejsou účastníky pojistného vztahu a žádná veřejná subjektivní
práva nemají. Pak by ale muselo podle stěžovatele platit, že žadatelé ve smyslu §39f odst. 2
písm. c) zákona o veřejném zdravotním pojištění (tedy zdravotní pojišťovny), kteří účastníky
pojistného vztahu jsou, mají veřejná subjektivní práva a mohou tak uplatnit procesní i hmotná
práva. Z toho podle názoru stěžovatele vyplývá, že jednotliví účastníci správního řízení si nejsou
ve svých právech rovni. Tím dochází k nerovnému postavení jednotlivých účastníků řízení
před Ústavem, přičemž podle ustanovení článku 96 odst. 1 Ústavy mají však všichni účastníci
řízení před soudem mít rovná práva.
Stěžovatel poukázal též na praktické konsekvence výkladu zaujatého městským soudem.
Stěžovatel je povinen žádat o stanovení výše maximální ceny ve správním řízení u Ústavu
a má povinnost zaplatit též správní poplatek. Avšak jeho námitky směřující k výkladu hmotného
práva, např. skutečnost, že se léčivý přípravek v některé zemi EU neobchoduje, nebo
se obchoduje za odlišnou cenu, atd. mohou být odmítnuty a jejich soudní přezkum není
připuštěn.
Stěžovatel v kasační stížnosti upozornil rovněž na to, že ve správním řízení došlo
také k porušení požadavků na rozhodování na základě objektivních a ověřitelných kritérií,
jak jsou uvedeny v ustanovení článku 6 odst. 2 směrnice č. 89/105/EHS. Právo na přezkum
otázek hmotného práva navíc vyplývá i z judikatury Soudního dvora Evropské unie. Stěžovatel
odkázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie C-424/99, Komise proti Rakousku (2001),
a C-229/00, Komise proti Finsku (2003), kterými se městský soud vůbec nezabýval, ačkoliv
je stěžovatel uváděl. Z uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti následující vyjádření. Stěžovatel podle jeho názoru
ve své kasační stížnosti v podstatě brojí proti judikatuře Nejvyššího správního soudu
v obdobných věcech (zejm. proti rozsudkům č. j. 3 Ads 48/2010 – 237, 4 Ads 133/2010 – 164
nebo 3 Ads 59/2011 – 73), které žalovaný považuje za konstantní judikaturu Nejvyššího
správního soudu. Žalovaný v této souvislosti poukázal na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne
30. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 42/10, které se zabývalo posouzením ústavnosti současné úpravy
obsažené v části šesté zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění
pozdějších předpisů. Žalovaný je toho názoru, že požadavky na dvojinstančnost řízení a možnost
podání opravného prostředku, které vyplývají z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 36/05, je plně realizována již samotnou možností podat odvolání, jímž se následně
žalovaný zabývá jak po stránce hmotné v rozsahu všech uplatněných námitek, tak i po stránce
procesní. Není tak opodstatněné tvrzení stěžovatele, že žalovaný může kvůli soudní
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí postupovat zcela libovolně a námitkami účastníků řízení se
nezabývat, naopak, věcné nedostatky v prvostupňových rozhodnutích Ústavu jsou častým
důvodem pro zrušení a vrácení těchto rozhodnutí. Z uvedených důvodů žalovaný považuje
postup městského soudu i napadené rozhodnutí za správná a navrhl zamítnutí kasační stížnosti
jako nedůvodné.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti, vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §39b odst. 1 věta prvá zákona o veřejném zdravotním pojištění,
v rozhodném znění, o výši a podmínkách úhrady léčivých přípravků a potravin pro zvláštní
lékařské účely rozhoduje Ústav. Podle ustanovení §39c odst. 1 zákona o veřejném zdravotním
pojištění Ústav zařazuje léčivý přípravek v rámci řízení podle §39g citovaného zákona
do referenční skupiny. Základní úhrada léčivého přípravku se rovná základní úhradě referenční
skupiny, do které byl léčivý přípravek zařazen. Základní úhrada je úhrada pro obvyklou denní
terapeutickou dávku léčivých látek obsažených v léčivých přípravcích a je shodná pro celou
referenční skupinu. Referenčními skupinami jsou skupiny léčivých přípravků v zásadě
terapeuticky zaměnitelných s obdobnou nebo blízkou účinností a bezpečností a obdobným
klinickým využitím. Seznam referenčních skupin stanoví Ministerstvo zdravotnictví ČR
prováděcím právním předpisem. Podle ustanovení §39g odst. 1 zákona o veřejném zdravotním
pojištění jsou účastníky řízení o stanovení maximální ceny a řízení o stanovení výše a podmínek
úhrady osoby, které podaly žádost, zdravotní pojišťovny, nejsou-li osobami, které podaly žádost,
držitel registrace, jde-li o registrovaný léčivý přípravek, dovozce nebo tuzemský výrobce, jde-li
o neregistrovaný léčivý přípravek používaný ve schváleném specifickém léčebném programu,
nebo o potravinu pro zvláštní lékařské účely.
Městský soud vycházel ve svém rozhodnutí z právního názoru Nejvyššího správního
soudu uveřejněném v rozsudku ze dne 26. 5. 2011, č. j. 4 Ads 133/2010 – 164 (přístupný
na www.nssoud.cz). Tímto rozsudkem Nejvyšší správní soud rozhodoval v obdobné věci
za situace, kdy Ústavní soud usnesením ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 42/10, předmětný
návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení části šesté zákona o veřejném zdravotním pojištění
odmítl. Vycházel přitom z předchozího rozsudku ze dne 28. 4. 2011, č. j. 3 Ads 48/2010 - 237,
podle něhož „držitelé registrace, dovozci a výrobci [žadatelé ve smyslu §39f odst. 2 písm. a) a b) zákona
č. 48/1997 Sb.] nejsou rozhodnutím Ústavu o výši úhrady za ten který léčivý přípravek či potravinu pro zvláštní
lékařské účely přímo dotčeni na svých veřejných subjektivních právech, neboť nejsou účastníky pojistného vztahu
a žádná veřejná subjektivní práva, o kterých je v řízení rozhodováno, tudíž nemají. Na druhou stranu ovšem
nelze přehlédnout, že zákon přiznává těmto osobám postavení účastníků správního řízení, a soudní ochrana
jim proto nepochybně přísluší. Vzhledem k absenci vlastních hmotných veřejných subjektivních práv, o kterých
by bylo ve správním řízení jednáno, se nicméně bude jejich žalobní legitimace opírat jen o ustanovení §65 odst. 2
s. ř. s., a nikoli o odstavec 1“. Tento právní názor byl opakovaně potvrzen v judikatuře Nejvyššího
správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2011, č. j. 3 Ads
59/2011 - 73, ze dne 26. 5. 2011, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2013
č. j. 6 Ads 161/2012 - 47, či ze dne 11. 7. 2012, č. j. 6 Ads 70/2012 – 60, přístupné
na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud proto i v rámci posouzení této kasační stížnosti
opětovně dospěl k názoru, že těmto účastníkům řízení před Ústavem může být soudní ochrana
poskytnuta pouze v rozsahu jejich veřejných subjektivních práv procesních, nikoliv hmotných.
Městský soud tedy vycházel ze správného právního názoru, že stěžovateli může být
soudní ochrana poskytnuta pouze v rozsahu práv procesních. Námitky stěžovatele zhodnotil
jako námitky směřující převážně do aplikace hmotného práva. Do skupiny nepřípustných námitek
městský soud zařadil žalobní námitky, kterými stěžovatel brojil proti nesprávnému stanovení výše
úhrady předmětného léčivého přípravku (námitky vytýkající žalovanému nesprávný výběr
přípravku, podle kterého byla stanovena výše základní úhrady referenční skupiny, a také námitky
brojící proti použití koeficientů při stanovení výše základní úhrady dané referenční skupiny).
Také námitku rozporu se směrnicí Rady č. 89/105/EHS vyhodnotil městský soud jako námitku
směřující do aplikace hmotného práva, protože stěžovatel viděl rozpor v použití koeficientů
při stanovení základní úhrady dané referenční skupiny. Městský soud tedy v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu nepřezkoumával rozhodnutí správního orgánu z hlediska námitek
stěžovatele, které vyhodnotil jako směřující do hmotného práva, nýbrž pouze z hlediska námitek
procesních.
Za takovou námitku městský soud vyhodnotil jednak problém včasného vznesení
námitky nezákonného použití koeficientů při stanovení výše základní úhrady v souladu s §82
odst. 4 správního řádu uplatnit již v průběhu prvoinstančního řízení, a jednak námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného. S oběma námitkami se městský
soud dostatečně vypořádal, přičemž stran první námitky (užití koncentračního mechanismu)
dal stěžovateli za pravdu, nicméně nevyhodnotil tuto vadu jako natolik intenzivní, aby měla vliv
na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, a to z toho důvodu, že žalovaný se přes vyhodnocení
této námitky jako nepřípustné přesto k jejímu obsahu vyjádřil, takže ji meritorně vypořádal. Stran
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí městský soud odkázal na odůvodnění napadeného
rozhodnutí, v němž se žalovaný skutečně touto námitkou ve vztahu vůči prvostupňovému
rozhodnutí zabýval. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud se vypořádal se všemi
námitkami stěžovatele, které měly procesní charakter, a proto se nedopustil vady řízení, která
by měla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále namítal rozpor napadeného rozhodnutí s právem
Evropské unie, podle něj právo na přezkum otázek hmotného práva navíc vyplývá i z judikatury
Soudního dvora Evropské unie, přičemž s touto námitkou se městský soud vůbec nevypořádal.
Městský soud se s touto žalobní námitkou vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí
tak, že směřuje do aplikace práva hmotného, a proto námitku rozporu s právem Evropské unie
považoval za nedůvodnou. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující. Podle článku 6 odst. 2
směrnice Rady č. 89/105/EHS, „Každé rozhodnutí o zamítnutí zápisu léčivého přípravku do seznamu
přípravků hrazených systémem zdravotního pojištění musí obsahovat odůvodnění na základě objektivních
a ověřitelných kritérií, včetně, je-li to nezbytné, znaleckých posudků nebo doporučení, o která se rozhodnutí opírá.
Kromě toho musí být žadatel informován o opravných prostředcích, kterých může podle platných předpisů využít
a o lhůtách pro jejich uplatnění.“
Soudní dvůr Evropské unie se v rozhodnutí Komise proti Rakousku se zabýval otázkou,
jestli lze rakouský systém úhrad kvalifikovat jako seznam ve smyslu článku 6 citované směrnice.
Podle jeho názoru k tomu, aby systém spadal pod článek 6 směrnice postačuje, že zahrnutí léčiva
do registru obvykle znamená, že v systému bude vytvořena také výše jeho úhrady. Rozhodování
o zařazení léčivých přípravků do seznamu přípravků hrazených vnitrostátním systémem
zdravotního pojištění pak musí podléhat efektivním opravným prostředkům (rozsudek Komise
proti Rakousku ze dne 27. 11. 2001, C-424/99, bod 29, 42). V další kauze Komise proti Finsku
týkající se systému úhrad z veřejného zdravotního pojištění za léčivé přípravky, které obsahují
určité účinné látky, Soudní dvůr EU posuzoval, zda spadá finský systém stanovování účinných
látek spadajících do režimu vyššího pojistného krytí pod čl. 6 odst. 1 a 2 Směrnice a zda finská
vnitrostátní právní úprava konvenuje se smyslem a účelem této Směrnice. I v této věci Soudní
dvůr EU dospěl k závěru, že pokud je finský systém rozhodování o zařazení těchto účinných
látek založen na vládou vydaném nařízení, jde ve skutečnosti spíše o hromadné individuální
rozhodnutí o podřazení každé účinné látky určitému režimu úhrady, přičemž dále již příslušné
správní úřady nemají pravomoc uvážení rozhodnout o jednotlivých léčivých přípravcích a jejich
zařazení pod určitý režim pojistného krytí, a proto se jedná o systém rozporný s požadavky čl. 6
odst. 1 a 2 Směrnice (viz k tomu rozsudek Soudního dvora EU ze dne 12. 6. 2003, C-229/00).
Ve věci C-317/05 Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že „Článek 6 bod 2 směrnice 89/105
je třeba vykládat v tom smyslu, že přiznává výrobcům léčivých přípravků, kteří jsou dotčeni rozhodnutím, jehož
účinkem je umožnit hrazení některých léčivých přípravků obsahujících účinné látky, které jsou v něm uvedeny,
právo na odůvodněné rozhodnutí obsahující poučení o opravných prostředcích, přestože právní úprava členského
státu nestanoví odpovídající řízení ani opravné prostředky.“ (viz rozsudek G. Pohl-Boskamp GmbH &
Co. KG proti Gemeinsamer Bundesausschuss ze dne 26. 10. 2006, C–317/05).
Tuto judikaturu Soudního dvora EU vztahující se k předmětnému právnímu problému
Nejvyšší správní soud již dříve vyložil ve svém rozsudku ze dne 11. 7. 2012, č. j. 6 Ads 70/2012 –
60 (přístupný na www.nssoud.cz), kde dospěl k závěru, rozhodování o zařazení léčivých
přípravků do seznamu přípravků hrazených vnitrostátním systémem zdravotního pojištění
ve smyslu uvedené judikatury Soudního dvora EU musí být transparentně odůvodněné,
a tato náležitost má podléhat efektivnímu soudnímu přezkumu.
Co se týče argumentace městského soudu, že pro přímý účinek čl. 6 odst. 2 Směrnice není
splněna podmínka existence dostatečně určitého, přesného a bezpodmínečného závazku
členského státu, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že výše citovaném rozsudku ve věci C-
317/05 se Soudní dvůr Evropské unie vyjádřil také k otázce přímého účinku citovaného článku
takto:„Co se týče otázky přímého použití článku 6 směrnice 89/105, z ustálené judikatury Soudního dvora
vyplývá, že ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná
a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, a to ať již
v případě, že stát směrnici včas neprovedl do vnitrostátního práva, tak i v případě, že ji provedl nesprávně
(viz zejména rozsudek ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C-397/01 až C-403/01, Sb. rozh. s. I-8835,
bod 103). Ustanovení práva Společenství je bezpodmínečné, jestliže ukládá povinnost, která není vázána
na žádnou podmínku, a ani při svém výkonu nebo ve svých účincích není podmíněna jakýmkoli aktem ze strany
orgánů Společenství nebo členských států. Ustanovení je mimoto dostatečně přesné, aby se jej mohl procesní subjekt
dovolávat a aby jej mohl uplatnit soud, pokud ukládá povinnost jednoznačným způsobem (viz rozsudek ze dne
17. září 1996, Cooperativa Agricola Zootecnica S. Antonio a další, C-246/94 až C-249/94, Recueil, s. I-
4373, body 18 a 19). Článek 6 bod 2 směrnice 89/105 vykazuje právě tyto vlastnosti, neboť přesným
a jednoznačným způsobem popisuje povinnost, a sice povinnost uvést odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí zápisu
a povinnost informovat o opravných prostředcích, která není vázána na žádnou podmínku, a ani při svém výkonu
nebo ve svých účincích není podmíněna následným přijetím aktu. Jeho znění se tak jeví být bezpodmínečné
a dostatečně přesné, takže se jej dotčené osoby mohou dovolávat v rámci svých vztahů s dotyčným členským státem.“
(viz rozsudek G. Pohl-Boskamp GmbH & Co. KG proti Gemeinsamer Bundesausschuss ze dne
26. 10. 2006, C–317/05, bod 40-42) Z toho plyne, že článek 6 odst. 2 Směrnice může mít přímý
účinek, nicméně jak také uvedl i městský soud, směrnice č. 89/105/EHS byla Českou republikou
řádně transponována do vnitrostátního právního řádu.
Účastníci řízení podle §39f odst. 2 písm. a) a b) zákona o veřejném zdravotním pojištění
mají na základě vnitrostátního práva a práva Evropské unie právo na to, aby rozhodnutí
obsahovalo odůvodnění na základě objektivních a ověřitelných kritérií, včetně uvedení všech
podkladů a úvah, o které se rozhodnutí opírá. Jedná se o jejich procesní právo a správní soudy
proto při soudním přezkumu posuzují zákonnost odůvodnění rozhodnutí Ústavu a žalovaného
podle výše uvedených kritérií (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 7. 2012, č. j. 6 Ads 70/2012 – 60 přístupný na www.nssoud.cz). Toto právo bylo stěžovateli
zachováno i v předmětné věci, neboť městský soud vyhodnotil všechny žalobní body z hlediska
jejich hmotněprávní či procesní povahy, a z hlediska přípustných žalobních námitek přezkoumal
napadené rozhodnutí žalovaného. Jeho postup byl v souladu s předmětnou právní úpravou,
tak i s citovanou judikaturou Soudního dvora EU, Ústavního soudu ČR a Nejvyššího správního
soudu. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud považuje kasační námitky směřující proti postupu
městského soudu v otázce nepřezkoumání hmotného práva jako nedůvodné.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítal, že pokud žadatelé ve smyslu §39f odst. 2
písm. a) a b) zákona o veřejném zdravotním pojištění (to znamená i držitelé rozhodnutí
o registraci) nejsou rozhodnutím Ústavu o výši úhrady za léčivé přípravky přímo dotčeni
na svých veřejných subjektivních právech, neboť nejsou účastníky pojistného vztahu a žádná
veřejná hmotná subjektivní práva v tomto právním vztahu nemají, zatím co zdravotní pojišťovny,
které účastníky pojistného vztahu jsou, mají veřejná subjektivní práva a mohou tak uplatnit
procesní i hmotná práva, dochází tím k nerovnému postavení jednotlivých účastníků řízení.
Přitom podle ustanovení článku 96 odst. 1 Ústavy mají však všichni účastníci řízení před soudem
mít rovná práva. K této kasační námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že jak již bylo výše
uvedeno, držitelé rozhodnutí o registraci nejsou dotčení na svých veřejných subjektivních
právech, neboť nejsou účastníky pojistného vztahu a žádná hmotná veřejná subjektivní práva,
o kterých je v řízení rozhodováno, nemají. Z rozlišení, zdali účastník řízení je nebo není dotčen
na svých veřejných subjektivních právech, pak logicky plyne rozdílné postavení těchto osob
z hlediska toho, jaká práva mohou uplatňovat v soudním přezkumu. V posuzované věci
se tak v případě stěžovatele vzhledem k absenci jeho vlastních hmotných veřejných subjektivních
práv, o kterých by bylo ve správním řízení jednáno, může jeho aktivní žalobní legitimace
ve správním soudnictví opírat jen o ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s., a nikoli o ustanovení odst. 1.
Přesto však stěžovatel ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR není nijak dotčen, neboť v řízení
před správním soudem disponuje naprosto stejnými procesními právy jako ostatní účastníci,
zejm. žalovaný správní orgán. To, že jeho žalobní legitimace se opírá o tvrzené porušení
procesních práv, tak nijak nesnižuje jeho procesní status účastníka řízení. Nejvyšší správní soud
tedy neshledal v tomto ohledu ani porušení zákonnosti průběhu řízení před městským soudem,
ani porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele
jako nedůvodnou a ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému, který měl ve věci úspěch, nevznikly žádné náklady řízení přesahující
rámec jeho běžné úřední činnosti, a proto mu žádná náhrada nákladů řízení nepřísluší. Osobám
zúčastněným na řízení náklady ve smyslu §60 odst. 5 s. ř. s. nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. února 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu