ECLI:CZ:NSS:2014:3.ADS.56.2013:25
sp. zn. 3 Ads 56/2013 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: J. H., bytem
Sovova 709/5, Litoměřice, zastoupený JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou se sídlem
Sovova 709/5 Litoměřice, proti žalované: Policie České republiky, Policejní prezidium,
se sídlem Strojnická 27, Praha 7, proti rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního
poměru ze dne 21. 9. 2009, č. j. PPR-20321-9/ČJ-2008-99KP, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, č. j. 8Ca 318/2009 – 39,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, č. j. 8Ca 318/2009 – 39,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 9. 2009, č. j. PPR-20321-9/ČJ-2008-99KP, bylo k odvolání
žalobce (dále stěžovatel“) rozhodnuto o změně rozhodnutí ředitele Policie České republiky,
správy Severočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 15. 12. 2006, č. j. PSV-8-
862/FPO-26-2006 tak, že část, která zní: „podle §155 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků PČR (dále též ZSP), ve spojení s §253 odst. 2 a §256 odst. 1 a 2 zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce (dále i ZP), zaplatit České republice-Ministerstvu vnitra, územní pracoviště: Policie ČR-Správa
Severočeského kraje, Ústí nad Labem, Lidické nám. 899/9 (dále též „policie“) 12% úroky z prodlení z částky
1.033.800 Kč za dobu ode dne 4. 9. 1999 do 8. 10. 2006, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.“
byla změněna na „podle §95 zákona č. 361/2003 Sb. ve spojení s §14 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb.,
o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, zaplatit České republice-Ministerstvu vnitra,
organizační složce státu Krajskému ředitelství policie Severočeského kraje Ústí nad Labem částku 880.968 Kč
jako úroky z prodlení ve výši 12% z částky 1.033.800 Kč za dobu ode dne 2. 9. 1999 do 8. 10. 2006
a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“ V dalším bylo napadené rozhodnutí
potvrzeno.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že žalovaný rozhodoval ve věci znovu
po předchozím zrušujícím rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“)
sp. zn. 9 Ca 267/2007, kterým bylo předcházející rozhodnutí žalovaného ve věci zrušeno
pro nepřezkoumatelnost. Městský soud žalovanému vytkl, že v souladu s ust. §227 odst. 1
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále „zákona
o služebním poměru“) věc neposuzoval již podle služebního zákona, ale podle dříve platného
zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky.
Žalovaný posoudil úroky z prodlení ve smyslu §121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále „občanský zákoník“) jako příslušenství pohledávky, vycházející
v posuzované věci z ustanovení §95 a násl. zákona o služebním poměru. Žalovaný vedl řízení,
z podnětu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 32/2006
(který nabyl právní moci dne 21. 6. 2006 a kterým bylo stěžovateli mimo jiné uloženo, že je podle
§228 odst. 1 trestního řádu povinen uhradit na náhradě škody poškozené ČR – PČR, správě
Severočeského kraje částku ve výši 1.033.800 Kč, zatímco podle §229 odst. 2 trestního řádu
odkázal soud poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních), správně podle služebního zákona s ohledem na jeho ustanovení §227
odst. 1, neboť je rozhodováno o právu nebo povinnosti v něm obsaženém. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl příslušníkem policie, bylo vydáno napadené rozhodnutí podle služebního
zákona, neboť občanskoprávní soud není příslušný v dané věci rozhodovat.
Žalovaný konstatoval, že vzhledem k tomu, že úroky z prodlení jsou příslušenstvím
pohledávky, je požadovaný nárok na zaplacení úroků z prodlení z částky 1.033.800 Kč,
přiznané pravomocným rozhodnutím soudu, oprávněný. Poškozený (policie) se připojil sdělením
č. j. PSV-14-54/E-05-99 ze dne 10. 6. 1999 se svým nárokem na náhradu škody v trestním řízení
a toto sdělení upřesnil sdělením PSV-14-74/E-05-99 ze dne 25. 8. 1999 tak, že byly požadovány
i úroky z prodlení. Žalovaný dále uvedl, že pro uplatnění úroků z prodlení platí tříletá lhůta podle
§207 odst. 1 zákona o služebním poměru, neboť se jedná o peněžitý nárok ze služebního
poměru odvozovaný od odpovědnosti za škodu podle §95 zákona o služebním poměru.
Vzhledem tomu, že stěžovatel vznesl námitku promlčení celého nároku, žalovaný
zdůraznil, že podle §206 odst. 1 se právo promlčí, pokud nebylo uplatněno ve stanovené lhůtě.
Právo na náhradu škody a úroky z prodlení bylo však řádně a včas uplatněno u příslušného soudu
sdělením ze dne 25. 8. 1999. Žalovaný dále citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 11. 1992, č. j. 11 To 154/92, ze kterého vyplývá, že pokud byl obviněný vyzván poškozeným
k zaplacení způsobené škody, je povinen podle §563 občanského zákoníku splatit tento dluh
následujícího dne. Ode dne následujícího po tomto dni je tento dlužník v prodlení. V trestním
řízení je pak zpravidla rozhodné, kdy byl obviněný seznámen s výsledky vyšetřování
a tak se dověděl o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody. Podle názoru žalovaného
se stěžovatel dověděl o požadavku poškozeného dne 31. 8. 1999, což je zřejmé ze spisu
Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp zn. 1 T 116/2000 a stěžovatel to ve svém odvolání
ani nezpochybňuje. Stěžovatel měl uspokojit nárok policie na náhradu škody 1. 9. 1999 a byl tedy
v prodlení od 2. 9. 1999 do 8. 10. 2006, neboť částku náhrady škody uhradil až dne 9. 10. 2006.
Žalovaný proto stěžovatelovy námitky ohledně promlčení nároku na úroky z prodlení neuznal.
Toto rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou podanou k městskému soudu dne
5. 11. 2009. V podané žalobě stěžovatel obsáhle namítal uplynutí promlčecích lhůt u nároku
na náhradu škody a promlčení nároku na úroky z prodlení. Dále namítal, že se žalovaný ve svém
rozhodnutí nezabýval počátkem běhu promlčecích lhůt. Stěžovatel dále zdůraznil, že poškozený
(policie) řádně nepokračoval v řízení o uplatněném nároku, když rozsudek soudu I. stupně
ani odvolacího soudu nenapadl řádnými opravnými prostředky. Žalovaný rovněž nevyužil
možnosti z opatrnosti zahájit řízení ve věcech služebního poměru, které mohl eventuálně
přerušit, a to ještě před uplynutím objektivní promlčecí doby.
Rozsudek Městského soudu v Praze
Městský soud nejprve zkonstatoval, že vady vytýkané žalovanému v předchozím
zrušujícím rozsudku městského soudu sp. zn. 9 Ca 267/2007 byly v nynějším rozhodnutí
žalovaného odstraněny.
K námitkám vzneseným v žalobě městský soud uvedl, že má za to, že se v podstatné míře
míjejí s právní podstatou projednávané věci. Za relevantní považoval městský soud pouze
to, že jednáním stěžovatele vznikla policii škoda, která byla vyčíslena v úplnosti rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 32/2006. Z tohoto rozsudku je zřejmé,
jak vysoká škoda byla a jak vysokou náhradu je stěžovatel povinen zaplatit. Současně
je podstatné, že stěžovatel byl k zaplacení škody vyzván v září 2006 (výzva k zaplacení ze dne
25. 9. 2006). Stěžovatel věděl, že po něm policie požaduje náhradu škody, neboť v souvislosti
se skončením vyšetřování prostudoval dne 31. 8. 1999 spis Krajského soudu v Ústí nad Labem
sp. zn. 1 T 116/2000. Součástí spisu bylo i podání policie ze dne 25. 8. 1999. Ze spisu je zřejmé,
že vyčíslená škoda byla stěžovatelem uhrazena dne 9. 10. 2006 a není tak sporu o tom,
že stěžovatel byl v prodlení od 2. 9. 1999 do 8. 10. 2006. Za tuto dobu policii vznikl nárok
na úroky z prodlení.
Stěžovatel by se podle názoru soudu mohl domáhat jedině případného promlčení nároku
na úrok z prodlení, pokud by se prokázalo, že policie věděla, že stěžovatel je odsouzen k náhradě
škody, že škodu zaplatil až 9. 10. 2006, že tedy policii vznikl nárok na úroky z prodlení, ale policie
by se jich nedomáhala. Ze správního spisu je však zřejmé, že řízení o stanovení výše úroků
z prodlení bylo zahájeno v listopadu 2006, tedy bez zbytečného odkladu a v mezích lhůt,
které zákon pro uplatnění takového nároku stanoví, a to i s přihlédnutím k tomu, že po celou
dobu, kdy probíhalo řízení před trestním soudem, ve kterém se rovněž rozhodovalo o náhradě
škody, předmětné lhůty neběžely. Za tohoto stavu městský soud dospěl k závěru, že žalovaný
rozhodl v souladu se zákonem.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 1. 7. 2013 napadá stěžovatel rozsudek městského soudu v celém
rozsahu. Odkazuje přitom na důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že v adhezním řízení nevznesl námitku promlčení
nároku na náhradu škody, ačkoliv tak učinit mohl, a dobrovolně uplatněnou náhradu škody
uhradil, i když měl za to, že policii marně uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba
před uplatněním nároku na náhradu škody v adhezním řízení. Objektivní promlčecí doba
(desetiletá) podle názoru stěžovatele začala běžet u jednotlivých dílčích zpronevěr samostatně
a postupně již od roku 1992 až do roku 1996. K poslednímu dílčímu skutku zpronevěry došlo
31. 5. 1996. Tuto lhůtu nebylo možné stavět zahájeným trestním stíháním a tak uplynula marně
nejpozději dne 31. 5. 2006. Stěžovatel též v kasační stížnosti podrobně popsal skutkový stav
a průběh řízení.
Stěžovatel namítal, že městský soud se zcela vyhnul právnímu posouzení otázky počátku
běhu lhůt pro promlčení nároku poškozeného, respektive se vůbec nezabýval, stejně
jako žalovaný, otázkou promlčení předmětného nároku policie.
Stěžovatel zastává názor, že uplatnění nároku poškozeného na úhradu úroků z prodlení
v adhezním řízení nikterak neřeší námitky ohledně počátku a běhu promlčecích lhůt a jejich
případného stavění či přerušení. Otázkou také stále zůstává, zda soud v adhezním řízení o tomto
nároku nerozhodl tak, že úroky poškozenému nepřiznal. Stěžovatel opět namítá, že policie
rozhodnutí v adhezním řízení nenapadla řádným, eventuálně posléze mimořádným opravným
prostředkem. V adhezním řízení tak policie řádně nepokračovala, nelze jí tedy přičíst k dobru
stavení promlčecí lhůty, její nárok se promlčel a nejpozději dne 31. 5. 2006 uběhla marně
desetiletá objektivní promlčecí lhůta. Stěžovatel uvádí, že podle známé judikatury nelze přihlížet
ke stavění promlčecích lhůt, pokud poškozený nepokračuje řádně v adhezním řízení. Podle
názoru stěžovatele policie v adhezním řízení o uplatněném nároku řádně nepokračovala,
když ani z opatrnosti nezahájila řízení ve věcech služebního poměru, které mohla eventuálně
přerušit před uplynutím objektivní promlčecí doby. Došlo tak k promlčení všech nepřisouzených
nároků poškozeného souvisejících s předmětnou trestní věcí, ve které byl stěžovatel pravomocně
odsouzen.
Protože úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky jako věci hlavní, počátek běhu
promlčecích lhůt pro uplatnění nároku na tyto úroky, eventuálně jejich stavění, je odvozen
od počátku běhu promlčecích lhůt pohledávky samotné. Stěžovatel má tedy za to, že nárok
policie na úroky z prodlení se promlčel spolu s pohledávkou marným uplynutím dvouleté
subjektivní promlčecí lhůty a to ještě před zahájením adhezního řízení. Na tom nemění
nic ani fakt, že stěžovatel dobrovolně promlčenou pohledávku bez jejího příslušenství uspokojil,
což je jeho právo.
Stěžovatel také namítá, že s jeho námitkami se městský soud vypořádal nesrozumitelným
způsobem.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 2. 8. 2013. V tomto vyjádření
uvedl, že ve věci je podstatné, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2006,
sp. zn. 5 TO 32/2006 uložil stěžovateli povinnost uhradit částku 1.033.800 Kč poškozené
(policii), se zbytkem nároku byla policie odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Následně bylo rozhodnuto rozhodnutím ředitele Policie ČR, správy Severočeského kraje ze dne
15. 12. 2006, č. j. PSV-8-862/FPO-26-2006, o povinnosti stěžovatele zaplatit 12 % úrok
z prodlení z částky 1.033.800 Kč. Toto rozhodnutí bylo změněno rozhodnutím policejního
prezidenta č. j. PPR-20321-9/ČJ-2008-99KP ze dne 21. 9. 2009, přičemž soud v rozsudku
potvrdil správnost právního názoru služebních funkcionářů.
Pokud Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních,
neznamená to, že úroky nebyly přiznány. Pouze o nich nebylo rozhodnuto, což bylo potvrzeno
i předchozím rozsudkem soudu v této věci č. j. 9 Ca 267/2007 -76, ze dne 30. 4. 2009. Vrchní
soud v Praze i Krajský soud v Ústí nad Labem shodně konstatovaly, že se poškozená (policie)
připojila k trestnímu řízení řádně a včas, a to sdělením ze dne 10. 6. 2009, které bylo upřesněno
sdělením ze dne 25. 8. 1999. Náhrada škody byla soudy řádně uznána a bylo o ní pravomocně
rozhodnuto. Při existenci pravomocných soudních rozhodnutí neobstojí tvrzení stěžovatele,
že dobrovolně promlčenou pohledávku bez jejího příslušenství uspokojil. Stěžovatel
byl v prodlení až do 8. 10. 2006, protože náhradu škody ve výši určené Vrchním soudem v Praze
nahradil dne 9. 10. 2006. Povinnost stěžovatele zaplatit úroky z prodlení tak byla správně
stanovena rozhodnutím žalovaného.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění procesních
podmínek řízení. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102
s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen advokátkou
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Institut promlčení nároku představuje typickou občanskoprávní problematiku,
ke které se proto významně vyjadřuje právě civilní judikatura. Z ní vyplývají principy,
které lze analogicky aplikovat na otázku promlčení také v projednávané věci přesto, že zde bylo
promlčení nároku policie primárně posuzováno podle služebního zákona.
Nejvyšší správní soud připomíná zásadní názor, vyslovený v usnesení Ústavního soudu
ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. II ÚS 1676/10, že „Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že pravomocné
přisouzení či písemné uznání samotné jistiny, pokud není doprovázeno přiznáním či uznáním úroků z prodlení,
prodloužení promlčecí doby ve vztahu k úrokům za následek nemá (viz ustanovení §110 odst. 3 obč. zák.).
Promlčení úroků běží v tomto případě samostatně.“ V projednávané věci byla náhrada škody
pravomocně přiznána policii rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 32/2006.
O uplatněném nároku policie na úroky z prodlení však zároveň rozhodnuto nebylo (nárok nebyl
ani zamítnut) a policie byla ohledně zbývající části uplatněných nároků (tedy i dříve uplatněného
nároku na úrok z prodlení) odkázána na občanskoprávní řízení.
Služební zákon obsahuje v ust. §206 odst. 2 úpravu stavení běhu promlčecí lhůty
pro případy, kdy příslušník bezpečnostního sboru uplatní právo tam uvedeným způsobem.
Obdobné právo ve prospěch bezpečnostního sboru ovšem toto ustanovení ani služební zákon
na jiném místě nezakotvuje. Jinými slovy, pokud služební zákon neobsahuje explicitní úpravu
stavení promlčecí lhůty pro případy, kdy je právo uplatňováno bezpečnostním sborem v řízení
soudním, a zároveň neobsahuje výslovný odkaz, která právní norma řeší otázky neupravené
služebním zákonem, pak s přihlédnutím k principu jednotnosti právního řádu je, dle názoru
Nejvyššího správního soudu, třeba analogicky aplikovat nejbližší příslušná ustanovení obecné,
zde tedy občanskoprávní, úpravy.
Podle ust. §112 obč. zák. platí, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu
nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba
od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Policie se v trestním řízení připojila s nárokem
na náhradu škody (sdělením č. j. PSV-14-54/E-05-99 ze dne 10. 6. 1999), jakož i na úroky
z prodlení (sdělením PSV-14-74/E-05-99 ze dne 25. 8. 1999). Prvá podmínka stavení běhu
promlčecí doby u obou nároků byla tedy splněna a je třeba připustit, že nebylo-li právo policie
na úroky z prodlení promlčeno v době, kdy je policie uplatnila v adhezním řízení, došlo
od uplatnění tohoto nároku ke stavění promlčecí lhůty. Běh promlčecí lhůty pak pokračoval
až po pravomocném skončení trestního řízení rozsudkem Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší
správní soud přitom vychází analogicky ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cz 14/73,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 31/74, ze kterého vyplývá,
že pokud nebyla v adhezním řízení uložena povinnost nahradit poškozenému celou uplatněnou
náhradu škody, může poškozený uplatnit nárok v občanském soudním řízení v promlčecí době,
jejíž běh pokračoval po skončení (po právní moci rozhodnutí) trestního řízení.
Druhou zásadní podmínku dle §112 obč. zák. představuje řádné pokračování v řízení.
Inspirovat se lze i odbornou literaturou (viz např. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan
Hulmák a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, 2009, s. 622 – 626), která definuje jako takové
chování účastníka řízení, jímž (procesními úkony) nebrání náležitému průběhu řízení, takže
toto řízení může skončit rozhodnutím ve věci, resp. soudním smírem (tzv. meritorní ukončení
řízení). Řádně naopak nepokračuje ten účastník řízení, který se souhlasem soudu vezme žalobu
zpět, právě tak jako ten, který nepodá návrh na pokračování přerušeného řízení. Příkladem,
kdy účastník řádně nepokračuje v řízení, však podle názoru Nejvyššího správního soudu není
případ, kdy poškozený v adhezním řízení pouze nepodá opravný prostředek proti výroku
trestního rozsudku o povinnosti k náhradě škody, jestliže byl ohledně části uplatněného nároku
(např. zahrnujícího úroky z prodlení) odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Takovým
jednáním poškozený nijak nebrání meritornímu rozhodnutí v trestní věci, respektive ani o žádné
jiné řešené otázce a zároveň na svůj uplatněný nárok nerezignuje. V projednávané věci podal
odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatel, trestní řízení tedy
pokračovalo z jeho popudu, zatímco policie proti výroku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ve věci náhrady škody a úroků z prodlení nebrojila srozuměna s tím, že nárok uplatní
v následném řízení. Za této situace není jasné, z čeho by bylo možné dovozovat, že by policie
jakkoliv bránila náležitému průběhu trestního řízení. Na druhou stranu je evidentní, že ke stavení
běhu promlčecí doby k uplatnění nároku policie na úrok z prodlení mohlo dojít
jen po specifikovanou dobu pokračování trestního řízení před Vrchním soudem v Praze.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pro samotný nárok na náhradu škody nemá
běh promlčecí doby před jejím uplatněním v adhezním řízení žádný význam. V důsledku přiznání
tohoto práva rozhodnutím soudu došlo k přetržení běhu promlčecí doby a vznikl nový právní
stav s důsledky dle §110 odst. 3 obč. zák. Tato skutečnost má nepochybně význam také
pro možnost domáhat se úroků z prodlení z přiznané částky. Přiznání práva na náhradu škody
rozhodnutím soudu sice zakládá běh nové promlčecí doby pro nárok na náhradu škody i úroky
z prodlení, avšak jen počínaje dnem právní moci rozhodnutí o přiznání hlavního nároku.
Běh promlčecí doby v předcházejícím období je ve vztahu k úrokům z prodlení třeba posuzovat
samostatně. Ze smyslu ustanovení §110 odst. 3 obč. zák., z judikatury Ústavního soudu
(viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1676/10, ve vztahu k subsidiárnímu užití občanského zákona
také nález sp. zn. II. ÚS 2979/08) jakož i ze stabilizované judikatury Nejvyššího soudu je třeba
dovodit závěr, že samostatné promlčení nároku na úroky z prodlení již v době před přiznáním
náhrady škody vyloučené není. Významná je v této souvislosti právě také skutečnost, že o právu
na úroky z prodlení nebylo v adhezním řízení rozhodnuto (respektive soudy v trestním řízení
se tímto nárokem vůbec nezabývaly). Představa stěžovatele, že pro případné promlčení nároku
policie na úroky z prodlení je relevantní také běh promlčecí doby v období ještě před tím,
než bylo policií jako poškozenou právo na úroky z prodlení uplatněno v adhezním řízení,
je správná, respektive implicitně vyjádřený opačný názor městského soudu správný není. V tomto
směru je tedy důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. opodstatněný.
Počátkem promlčecí doby nároku na úroky z prodlení se zabýval Nejvyšší soud
v rozsudku ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005. Podle závěrů tohoto rozhodnutí
se nárok na úroky z prodlení promlčuje jako celek a promlčecí doba počíná běžet dnem,
kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním hlavního závazku. Z povahy uvedených nároků
vyplývá závěr, podpořený judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne
11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007), že vzhledem k akcesorické povaze úroku z prodlení vůči
hlavnímu závazku se nárok na úroky z prodlení promlčí, dojde-li k promlčení hlavního závazku,
ledaže by došlo k přetržení promlčecí doby ve vztahu k tomuto nároku. K takové situaci ovšem
nedošlo, neboť toto právo nebylo přiznáno rozhodnutím soudu ani nebylo stěžovatelem uznáno.
Městský soud konstatoval, že řízení o nároku na úroky z prodlení bylo zahájeno
v listopadu 2006 bez zbytečného odkladu a v mezích lhůt, které zákon pro uplatnění takového
nároku stanoví s přihlédnutím k tomu, že po celou dobu trestního řízení tyto lhůty neběžely.
Potud byla jeho úvaha správná, nicméně pro posouzení věci bezvýznamná. V odůvodnění
rozhodnutí se totiž městský soud nijak blíže nezabýval počátkem běhu těchto lhůt, ani námitkou
stěžovatele, že již před uplatněním nároku na náhradu škody i úroků z prodlení v adhezním řízení
došlo k jejich promlčení. Nevypořádání uvedené námitky bylo zjevným důsledkem mylného
názoru městského soudu, že námitka dřívějšího promlčení nároku „se míjí s podstatou věci“.
Z výše předestřené judikatury, reflektující smysl ustanovení §110 odst. 3 obč. zák. ovšem
vyplývá, že běh promlčecích lhůt u nároku a jeho příslušenství může být odlišný podle toho,
zda byl nárok přiznán soudním rozhodnutím. Může jít o důsledek běhu odlišných promlčecích
lhůt od právní moci výroku soudu o přiznání nároku na náhradu škody, posuzovaných zcela
samostatně (např. 10 let ode dne, kdy mělo být plněno - §208 odst. 1 zákona o služebním
poměru) a u nároku, o němž rozhodnuto nebylo (např. 3 roky podle §207 odst. 1 zákona
o služebním poměru). O takový případ se ovšem v nyní posuzované věci nejedná. Žalovaný
se domáhá úroků z prodlení sice z přiznané částky, avšak za dobu předcházející právní moci
rozsudku, jímž byl hlavní nárok (náhrada škody) policii přiznán. Takový nárok může obstát,
ale také nemusí. Pro posouzení eventuálního promlčení nároku policie na úrok z prodlení může
být právě relevantní počátek a běh promlčecí lhůty před uplatněním nároku v adhezním řízení.
S touto námitkou stěžovatele se proto městský soud měl věcně vypořádat. Pokud trak neučinil,
je třeba se zabývat úvahou, zda nezatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
K této problematice poukazuje Nejvyšší správní tento soud na vlastní judikaturu,
ve které dospěl ke stabilizovaným závěrům, podrobně specifikujícím pojem nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí soudu pro nedostatek důvodů. Typicky jde o případy, kdy soud opírá rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75),
nebo pokud soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek
(srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, popřípadě rozsudek ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).
Obdobně je tomu v případech, ve kterých se soud ztotožní se závěry správního orgánu,
aniž by se vypořádal s věcnými či právními námitkami v žalobě uplatněnými proti takovým
závěrům (srov. rozsudek ze dne 23. 12. 2005, č. j. 4 As 13/2004 - 55), respektive pokud z jeho
odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (srov. rozsudek
ze dne 14. 7. 2005, č.j. 2 Afs 24/2005-44). V posuzované věci městský soud žalobní námitku
směřující proti tomu, že se žalovaný nezabýval počátkem běhu promlčecích lhůt, zcela pominul,
respektive ji označil „za míjející se s podstatou věci“, přestože její řádné vypořádání má zásadní
vliv na rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud tak zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Vzhledem k oprávněnosti obou uplatněných kasačních důvodů dle §103 odst. 1
písm. a), d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil.
Věc současně vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 4 téhož
ustanovení vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Úkolem
městského soudu bude dostatečným způsobem (srov. požadavky na řádné odůvodnění
rozhodnutí uvedené výše) vypořádat všechny řádně uplatněné žalobní námitky s přihlédnutím
k východiskům pro posouzení otázky promlčení nároku policie na úrok z prodlení, která naznačil
Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne v dalším řízení městský soud v souladu
s ust. §110 odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. července 2014.
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu