ECLI:CZ:NSS:2014:3.ADS.96.2013:27
sp. zn. 3 Ads 96/2013 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: EGEM, s. r. o.,
se sídlem Novohradská 736/36, České Budějovice, zast. Mgr. Davidem Daňkem, advokátem
se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 12, Praha 5, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce,
se sídlem Kolářská 451/13, Opava, o přezkum rozhodnutí žalované ze dne 25. 3. 2010,
č. j. 213/1.30/10/14.3, o uložení pokuty, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2013, č. j. 38 Ad 25/2010 - 42,
takto:
Rozsudek krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2013, č. j. 38 Ad 25/2010 - 42,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojí proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“) ze dne 16. 10. 2013,
č. j. 38 Ad 25/2010 - 42, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
25. 3. 2010, č. j. 213/1.30/10/14.3, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil
rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj ze dne 10. 12. 2009,
č. j. 6458/7.10/09/14.3-7 o uložení pokuty. Tímto rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou
ze spáchání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce podle §30 odst. 1 písm. f) zákona
č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, za což jí byla uložena pokuta
ve výši 400.000 Kč. Správní delikt měl spočívat v tom, že žalobkyně (resp. její právní
předchůdkyně) nedodržela povinnosti při zajišťování bezpečnosti práce stanovené v §101 až 103
zákoníku práce, v důsledku čehož došlo k pracovnímu úrazu zaměstnance žalobkyně R. K.
V podané žalobě žalobkyně vytýkala jak žalovanému, tak i správnímu orgánu I. stupně,
že tyto orgány nedospěly k jednoznačnému závěru o tom, jak věcně došlo k úrazovému ději
ve vztahu, ke kterému byl shledán správní delikt žalobkyně, konkrétně v důsledku čeho došlo
k naindukování nebezpečného napětí. Žalovaný přebírá závěry dle protokolu o kontrolním
zjištění, který zahrnuje mimořádně nepravděpodobnou konstrukci úrazového děje. Ta je založena
na tvrzení, že v okamžiku úrazu nebyla upevněna zkratovací souprava mezi konzolí stožáru č. 32
a vodičem přepony L 3, ale na druhé straně se v odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu I. stupně uvádí, že pomocné zkraty byly mezi konzolí stožáru č. 32 a vodičem
přepony L 3. To je zásadní rozpor, který měly správní orgány odstranit doplněním dokazování.
Žalobkyně dodal, že jí samotné není konkrétní a přesný průběh předmětného děje znám.
Rozhodnutí se omezuje na obecné výroky o tom, že bylo povinností žalobkyně zajistit řádné
uzemnění vedení, aniž by bylo bráno na zřetel, že pracovní činnost, při které k úrazu došlo, byla
sama součástí umísťování uzemnění. Žalobkyně současně vyjádřila nesouhlas s výrokem
žalovaného, že pokud by jako zaměstnavatel dodržela všechny povinnosti, které jsou
na ni kladeny právními předpisy k zajištění n bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nedošlo
by k pracovnímu úrazu poškozeného zaměstnance.
Krajský soud se s žalobními námitkami, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku,
vypořádal ve spojení se zjištěným skutkovým stavem v řízení před správními orgány, přičemž
z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, stejně jako z obsahu spisu, je zřejmé, že podstata
žalobních námitek byla obsažena již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
a reagoval na ně již i odvolací orgán. Z důvodů v napadeném rozsudku výslovně vyložených
krajský soud neshledal žalobu v žádné ze žalobních námitek důvodnou. Rozhodný skutkový stav
shledal krajský soud za dostatečně zjištěný, a napadené rozhodnutí zhodnotil jako vydané
v souladu se zákonem.
V kasační stížnosti podávané s odkazem na §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) stěžovatelka
nesouhlasí se žalovaným, ani krajským soudem. Opakovaně popírá konstrukci úrazového děje,
dle kterého nebyla upevněna zkratovací souprava mezi konzolí stožáru č. 32 a vodičem
přepony L 3, v důsledku čehož došlo k předmětnému úrazu elektrickým proudem. Podle
stěžovatelky bylo naopak prokázáno, že pomocné zkraty mezi konzolí stožáru č. 32 a vodičem
přepony L 3 použity byly. Tuto skutečnost v rámci řízení prokázaly svědecké výpovědi svědků
L. P., P. Š. a O. F.. Před svým konečným rozhodnutím si tak správní orgán nezjistil skutkový stav
nehodového děje tak, aby o něm nebyly podstatné pochybnosti. Ve věci si žalobkyně nechala
zpracovat znalecký posudek, na který krajský soud upozorňovala a dne 25. 7. 2013 mu jej také
zaslala. Dle zjištění znalce byla příčinou pracovního úrazu souhra náhod. Beznapěťový stav
pracoviště byl zajištěn vypnutím a instalací zkratů provozovatele (oddálené zkraty) a proti
naindukovanému napětí také lokálními pomocnými zkraty. Poškozený zaměstnanec prováděl
v době samotného úrazu nainstalování dalšího pomocného zkratu tak, aby bylo možno provést
vlastní demontáž propojky. Při této činnosti pak došlo k úrazu. Ze závěru doloženého znaleckého
posudku vyplývá, že k tomuto pracovnímu úrazu došlo nešťastně souhrou náhod, a to i přesto,
že pracoviště bylo řádně zajištěno a postup odpovídal předepsaným normám. V řízení se soud
nevypořádal s námitkami žalobce, dle kterých byla zajištěna bezpečnost práce, a elektrické riziko
bylo vyhodnoceno, k čemuž svědčí i důkazy provedené ve správním řízení. Krajský soud se
předloženým znaleckým posudkem vůbec nezabýval, před svým rozhodnutím jej jako důkaz
neprovedl, a omezil se na odůvodnění, že ke znaleckému posudku nepřihlédl a nehodnotil jej
s ohledem na to, že žalobkyně posudek nechala vypracovat a zaslala jej soudu až poté, co měla
souhlasit s tím, aby soud rozhodl bez jednání. Krajský soud měl provést a hodnotit tento včas
předložený důkaz a měl k jeho provedení nařídit ústní jednání. Podle stěžovatelky nelze
odhlédnout od skutečnosti, že na znalecký posudek odkázala na podporu svých tvrzení.
Stěžovatelka závěrem kasační stížnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Je dán důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., spočívající v jiné vadě řízení před soudem,
jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Vadu řízení spatřuje Nejvyšší správní soud
především ve skutečnosti, že krajský soud rozhodl ve věci samé, aniž by se dostatečně vypořádal
s navrženým důkazem provedením soudu předloženého znaleckého posudku a nařídil k tomu
jednání.
Stěžovatelka v kasační stížnosti opakovaně, a to obdobně jako v odvolání i v žalobě,
nesouhlasí s dostatečností zjištění skutkového stavu, poukazuje na jeho rozpory, a nesouhlasí
s vyvozenými závěry. Současně se dovolává, pochybení krajského soudu, spočívající
v neprovedení důkazu stěžovatelkou opatřeným a soudu doloženým znaleckým posudkem,
který potvrzuje její tvrzení, přičemž krajský soud podle stěžovatelky pochybil i odůvodněním,
proč soud k předmětnému znaleckému posudku nepřihlédl.
Nejvyšší správní soud z obsahu spisu ověřil, že stěžovatelka jak v odvolání, tak v žalobě,
a stejně tak v kasační stížnosti namítá, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ
pro své rozhodnutí, nemá oporu ve spisu. Stěžovatelka opakovaně popírá konstrukci úrazového
děje, dle kterého nebyla upevněna zkratovací souprava mezi konzolí stožáru č. 32 a vodičem
přepony L 3, v důsledku čehož došlo k předmětnému úrazu. Podle stěžovatelky bylo naopak
prokázáno, že pomocné zkraty mezi konzolí stožáru č. 32 a vodičem přepony L 3 použity byly.
Tuto skutečnost v rámci řízení prokázaly svědecké výpovědi svědků L. P., P. Š. a O. F. .
Stěžovatelka na podporu tohoto svého tvrzení nechala v řízení o žalobě před krajským soudem
zpracovat znalecký posudek a tento předložila krajskému soudu. Krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl, že ke znaleckému posudku nepřihlédl a nehodnotil jej s ohledem na
to, že žalobkyně posudek nechala vypracovat a zaslala jej soudu až poté, co měla souhlasit s tím,
aby soud rozhodl bez jednání. Z obsahu spisu se tak i podle názoru Nejvyššího správního soudu
podává, že stran skutkového zjištění posuzované věci existují určité rozpory a nejasnosti.
K citovanému odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud
poznamenává, že je sice skutečností, že podle obsahu soudního spisu krajského soudu
stěžovatelka dne 27. 7. 2010 písemně udělila na jeho výzvu souhlas s projednáním věci
bez nařízení jednání. Nicméně bezprostředně dále ve spisu krajského soudu, na následujícím čísle
listu, je obsaženo sdělení zástupce stěžovatelky ze dne 10. 4. 2013 (aniž by ze spisu vyplývalo,
co bylo důvodem prakticky tříleté prodlevy v úkonech v daném řízení), kterým vyrozumívá soud
o tom, že převzal právní zastoupení stěžovatelky, což dokládá udělenou plnou mocí, a současně
žádá o posečkání soudu s rozhodnutím ve věci s tím, že k věci nechal zpracovat znalecký
posudek a jeho vypracování se očekává do dvou měsíců. Následně také tento znalecký posudek
krajskému soudu předložil. Krajský soud však v odůvodnění napadeného rozsudku, jak již bylo
opakovaně poznamenáno, uvedl, že ke znaleckému posudku nepřihlédl a nehodnotil
jej s ohledem na to, že žalobkyně posudek nechala vypracovat a zaslala jej soudu až poté, co měla
souhlasit s tím, aby soud rozhodl bez jednání.
Nejvyšší správní soud k tomu především konstatuje, že ani podle právní úpravy, ani podle
ustálené judikatury, nelze možnost soudu doplnit dokazování (§77 odst. 2 s. ř. s.) bez dalšího
zaměnit za povinnost, a krajský soud nemá povinnost provést libovolný důkaz, který mu účastníci
navrhnou. Jen soudu přísluší rozhodnout, zda navržený důkaz, či které z navržených důkazů,
provede a které nikoliv. To platí zejména pro případy či situace, kdy by účastník navrhoval důkaz,
jež nemá s danou věcí zjevně žádnou souvislost, případně pokud by nebyl schopný ani k výzvě
soudu uvést, co konkrétně má jím navrhovaný důkaz ve vztahu k danému případu dokázat.
K tomu lze i podle judikatury Ústavního soudu dodat, že neprovést navržený s věcí související
důkaz soudem lze jen tehdy, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 55/01, www. concourt.cz).
Mimo to současně platí, že pokud se soud rozhodne navržený důkaz neprovést, má povinnost
řádně zdůvodnit, proč nepovažuje za nutné důkaz provést.
Z výše rekapitulovaného je však zřejmé, že v dané věci nebylo možné na skutkový
stav usoudit bezpečně, resp. bez pochybností, a stejně ta i to, proč krajský soud navržený důkaz
neprovedl, řádně odůvodněno také nebylo.
Soudní řád správní v žádném ze svých ustanovení neupravuje lhůtu, která by účastníky
omezovala v navrhování důkazů, a rozhodně jej nelimituje lhůtou pro vyjádření, zda účastník
souhlasí či nesouhlasí k rozhodnutím ve věci bez jednání.
Dokazování podle §77 odst. 1 s. ř. s. provádí soud při jednání.
Nejvyšší správní soud již dříve také judikoval, že navrhnul-li účastník v řízení
před krajským soudem důkaz ve formě listiny a soud se s tímto důkazem toliko seznámil
a na základě jeho obsahu dospěl k závěru, že není pro danou věc relevantní (v nyní projednávané
věci si krajský soud k předmětnému znaleckému posudku vyžádal vyjádření žalovaného),
aniž by jej řádně provedl při jednání, porušil tímto postupem §77 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 61/2008 - 98, www.nssoud.cz).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom dále také platí, že jestliže
krajský soud provádí dokazování, je povinen nařídit jednání, a to i tehdy, pokud účastníci řízení
souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání (§51 odst. 1 s. ř. s.); k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 - 76,
www.nssoud.cz.
Ze všech těchto výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby nařídil ústní jednání a vypořádal
se s návrhem na provedení dokazování stěžovatelkou předloženým znaleckým posudkem.
V novém rozhodnutí potom krajský soud na základě doplněného dokazování znovu posoudí
důvodnost podané žaloby, a vypořádá se se všemi žalobními námitkami, včetně námitky,
že ze strany žalobkyně byla v předmětné věci zajištěna bezpečnost práce a elektrické riziko bylo
vyhodnoceno.
Podle ustanovení §110 odst. 4 s. ř. s. je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu