ECLI:CZ:NSS:2014:3.AFS.99.2014:43
sp. zn. 3 Afs 99/2014 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce J. K.,
zastoupeného Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem se sídlem v Brně, Hilleho 6, proti
žalovanému Finančnímu úřadu pro Zlínský kraj, Územní pracoviště v Uherském Hradišti,
se sídlem v Uherském Hradišti, Otakarova 1073, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2014, č. j. 29 Af 10/2014 - 67,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2014, č. j. 29 Af 10/2014 - 67
se zrušuje .
II. Žaloba se odmítá .
III. Věc se p o s t u p u je k vyřízení Odvolacímu finančnímu ředitelství.
IV. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
ze dne 19. 12. 2013, č. j. 1804427/13/3309-25200-705326 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
kterým žalovaný nevyhověl návrhu žalobce na odklad a zastavení daňové exekuce nařízené vůči
němu exekučním příkazem na srážky ze mzdy, vydaným Finančním úřadem ve Veselí
nad Moravou dne 8. 1. 2007, č. j. 595/07/311920/8545, k vymožení vykonatelného nedoplatku
ve výši 1.306.069 Kč, v níž bylo pokračováno podle rozhodnutí Finančního úřadu
pro Jihomoravský kraj, Územního pracoviště ve Veselí nad Moravou ze dne 3. 4. 2013,
č. j. 967335/13/3018-05700-701692, u nového plátce mzdy, společnosti BOHEMIA transport
cz s.r.o. Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu zamítl rozsudkem ze dne ze dne
31. 3. 2014, č. j. 29 Af 10/2014 - 67 (dále jen „napadený rozsudek“).
V napadeném rozsudku shledal krajský soud veškeré námitky žalobce neopodstatněnými.
Konstatoval, že se u žalobce jedná o příjem ve smyslu §7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů (dále jen „ZDP“), který byl řádně zdaněn; zákonnými jsou všechna rozhodnutí správce
daně, kterými byla daň pravomocně vyměřena a některé povinnosti žalobce vyplynuly přímo
ze zákona (zálohy na daň z příjmů fyzických osob). Exekuční řízení není pokračováním řízení
nalézacího ani duplicitním nalézacím řízením, proto se v něm nelze zabývat skutečnostmi,
které nastaly před vydáním vykonatelného výkazu nedoplatků (v řízení vyměřovacím),
nýbrž lze zkoumat pouze okolnosti vážící se k samotné exekuci. Pro provádění exekuce byly
v dané věci splněny zákonné podmínky dle §73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „ZSDP“), neboť zde byl vykonatelný výkaz
nedoplatků, který byl exekučním titulem, splatné daňové nedoplatky žalobce nebyly zaplaceny,
a byl tak vydán exekuční příkaz za účelem vymožení tohoto vykonatelného daňového nedoplatku
srážkami ze mzdy žalobce. Ten nabyl dne 2. 2. 2007 právní moci a stal se vykonatelným.
V daňové exekuci se pokračovalo rozhodnutím správce daně o pokračování ve srážkách
ze mzdy novým zaměstnavatelem žalobce a žalobce po celou dobu trvání daňové exekuce
(zahájené dne 8. 1. 2007) nepodal u správce daně řádný ani mimořádný opravný prostředek,
ani žádný jiný návrh. Názor žalobce, že počátek běhu objektivní lhůty k podání návrhu
na obnovu řízení podle §54 odst. 3 ZSDP se odvíjí až od právní moci trestního rozsudku
(trestní řízení bylo konsekvencí zjištění plynoucích z řízení daňového) krajský soud odmítl;
neakceptoval tak názor žalobce, že právě z tohoto důvodu nemohl návrh na obnovu řízení podat
v rámci otevřených lhůt, plynoucích z ustanovení §118 odst. 2 a §119 odst. 4 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Konstatoval,
že se žalovaný správně vypořádal s nemožností odkladu výkonu daňové exekuce, neboť důvody
uplatňované žalobcem (doba, po niž je exekuce prováděna, výše vymožené částky a délka
trestního řízení vedeného proti žalobci), stejně jako vlastní podání návrhu na zastavení exekuce,
nejsou zákonným důvody pro takový postup; správný je i postup žalovaného, který posoudil
veškeré důvody pro zastavení daňové exekuce vymezené v §181 odst. 2 písm. a) – j),
nejen žalobcem namítaný důvod dle písm. j) citovaného ustanovení, a vzhledem ke skutečnosti,
že neshledal žádný ze zákonných důvodů pro zastavení daňové exekuce za splněný, návrhu
na zastavení exekuce nevyhověl.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou
kasační stížností, v níž se odvolává na kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d)
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.), tedy vytýká jednak nezákonnost napadeného
rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a také nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel zejména namítl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda příjmy
z trestné činnosti podléhají dani z příjmů a zda lze vést následně i daňovou exekuci,
respektive v ní pokračovat. Stěžovatel poukázal na povinnost krajského soudu vypořádat
se se všemi žalobními námitkami, bez ohledu na jejich význam pro rozhodovanou věc,
neboť v opačném případě je rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Stěžovatel
také vytkl absenci stanoviska krajského soudu k judikatuře jiných soudů, zejména k rozhodnutí
Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, č. j. 5 Ca 65/2007 - 77 či Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 9. 2007, č. j. 5 Afs 148/2006 - 50 nebo k blíže neoznačenému rozhodnutí
ze dne 12. 1. 2006, z něhož podle stěžovatele plyne, že „rozhodnutí požadující podíl na výnosu z trestné
činnosti je nicotné“. Stěžovatel má za to, že daň se platí tehdy, dojde-li ke zvýšení majetku,
a dovozuje, že trestnou činností ke zvýšení majetku dojít nemůže.
Dále stěžovatel namítá, že krajský soud nepřihlédl k jeho argumentaci, kterou vyvracel
tvrzení, že bylo možno podat řádné či mimořádné opravné prostředky, což vedlo k nesprávnému
posouzení této otázky soudem. Ten navíc nereflektoval na závěry obsažené v rozhodnutí
R 53/1974, z něhož stěžovatel dovozoval, že teprve pravomocným rozhodnutím odvolacího
soudu v trestní věci bylo v jeho případě najisto postaveno, že daňová povinnost,
založená dřívějším rozhodnutím správce daně, byla vyměřena z příjmů z trestné činnosti;
proto stěžovatel ani dříve nemohl podávat opravné prostředky. Stěžovatel dále poukázal na nález
Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 671/05, podle něhož „není možné
být prostřednictvím pokuty nucen k tomu, aby opatřil resp. svou součinností umožnil opatření důkazu,
který by mohl být použit proti němu v trestním řízení; uvedeným postupem by totiž byl nucen k jednání,
které je již nutno považovat za sebeobviňování“.
Podle stěžovatele nebyla ze strany krajského soudu vypořádána ani otázka běhu
subjektivní a objektivní lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení. Zde odkázal na závěry
obsažené v rozsudku zdejšího soudu ze dne 19. 10. 2004, č. j. 3 As 16/2004 - 73.
Nesprávně podle stěžovatele krajský soud vyložil i (ne)souvislost návrhu na odklad a zastavení
exekuce ze dne 18. 7. 2013 s pravomocným skončením trestního řízení dne 7. 12. 2010.
Souvislost mezi těmito skutečnostmi je přitom zřejmá, neboť návrh na odklad a zastavení
exekuce byl podán v návaznosti na rozhodnutí správce daně o pokračování ve srážkách ze mzdy.
V důsledku pravomocného trestního rozsudku a zjištění, že peníze pocházely z trestné činnosti,
totiž bylo možné se důvodně domnívat, že daňová exekuce již dále pokračovat nebude.
Konečně stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu o tom, že exekuční řízení
není pokračováním řízení nalézacího, což má vliv na rozsah skutečností, které lze v exekučním
řízení zkoumat a také na možnost uplatnění řádných či mimořádných opravných prostředků
v nalézacím (vyměřovacím) „období“. Podle stěžovatele jedinou možností v daném případě byla
obrana v exekučním řízení, v němž mělo být přezkoumáno nejen rozhodnutí, které je exekučním
titulem, ale i vhodnost a přiměřenost dalšího vedení exekuce vzhledem k danému exekučnímu
titulu, který je v rozporu se zákonem.
Stěžovatel tak uzavřel, že není možné vydat odsuzující rozsudek pro trestnou činnost
podvodu a zároveň uložit daňovou povinnost a z částky mající původ v trestné činnosti
požadovat uhrazení daňového nedoplatku. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že se krajský soud vypořádal se všemi žalobními
námitkami, které posoudil v souladu se zákonem. Napadený rozsudek je podle žalovaného
přezkoumatelný a stěžovatel uplatňuje v kasační stížnosti stejné důvody, které již uvedl v žádosti
o odklad a zastavení daňové exekuce i v žalobě, jelikož nesouhlasí s právním názorem
vysloveným krajským soudem. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout.
Před vlastním posouzením důvodnosti kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s., §109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.) se Nejvyšší správní soud
zabýval nejprve tím, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 4, věta za středníkem s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že nebyly splněny
esenciální podmínky soudního přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného dle §65 a násl.
s. ř. s., a to z důvodů dále uvedených. Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání, za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
V nyní projednávané věci se ze správního spisu podává, že daňové povinnosti vztahující
se ke zdaňovacím obdobím let 1995, 1998 a 1999 neplnil stěžovatel, který byl od 1. 9. 1998
registrován také jako plátce daně z přidané hodnoty, řádně. Vznikly mu proto nedoplatky na dani
z příjmů fyzických osob a na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a na příslušenství těchto
daní (daňovém penále), které správce daně - Finanční úřad ve Veselí nad Moravou pojal
do výkazu nedoplatků, sestaveného dne 28. 1. 2002 pod č. j. 5163/02/311921/9721, ve stavu
ke dni 25. 1. 2002. Z něho vyplynul nedoplatek splatných daňových povinností stěžovatele
ve výši 1.280.461 Kč. S ohledem na skutečnost, že tyto nedoplatky nebyly stěžovatelem uhrazeny
dobrovolně, správce daně - Finanční úřad ve Veselí nad Moravou nařídil exekučním příkazem
ze dne 8. 1. 2007, č. j. 595/07/311920/8545 daňovou exekuci za účelem vymožení
vykonatelného nedoplatku v celkové výši 1.306.069 Kč, tvořeného jednak nedoplatky na daních
a příslušenství ve výši 1.280.461 Kč, podle výkazu nedoplatků ze dne 28. 1. 2002, a dále
exekučními náklady ve výši 25.608 Kč. Tato daňová exekuce měla být prováděna srážkami
ze mzdy plátcem mzdy stěžovatele, společností Alza soft a.s. Exekuční příkaz nabyl právní moci
dne 2. 2. 2007. Následně bylo dne 3. 4. 2013 Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj,
Územním pracovištěm Veselí nad Moravou, rozhodnuto o pokračování ve srážkách ze mzdy
novým plátcem mzdy stěžovatele, společností BOHEMIA transport cz s.r.o., a to rozhodnutím
č. j. 967335/13/3018-05700-701692, z něhož také vyplynulo, že za předchozí dobu trvání
exekuce bylo srážkami ze mzdy uhrazeno na daňových nedoplatcích 4.456 Kč.
Dne 16. 7. 2013 podal stěžovatel návrh na odklad exekuce dle §181 odst. 1 daňového
řádu a na zastavení exekuce dle §181 odst. 1 písm. j) daňového řádu s odůvodněním, že byl
rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 6. 2010, č. j. 1 T 366/2004-7821
odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb.,
ve znění účinném do 31. 12. 2009, a pro přečin podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku
č. 40/2009 Sb., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců; jeho odvolání proti
prvostupňovému trestnímu rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
7. 12. 2010, č. j. 6 To 451/2010-7905 zamítnuto. Stěžovatel z toho dovozoval, že daňová exekuce
je vedena pro daňové povinnosti uložené daňovému subjektu pro příjmy získané trestnou
činností.
O obou uvedených návrzích stěžovatele rozhodl žalovaný společně, a to napadeným
rozhodnutím ze dne 19. 12. 2013, č. j. 1804427/13/3309-25200-705326 tak, že návrhu na odklad
i na zastavení daňové exekuce podanému z důvodu, že je daňová exekuce vedena pro daňové
povinnosti uložené daňovému subjektu pro příjmy získané trestnou činností, nevyhověl,
jelikož neshledal důvody ani pro odklad, ani pro zastavení exekučního řízení. V poučení tohoto
rozhodnutí bylo uvedeno, že proti rozhodnutí nelze uplatnit opravné prostředky (§181 odst. 4
daňového řádu).
Žalobce z tohoto poučení vycházel a rozhodnutí žalovaného tak napadl správní žalobou
bez toho, že by proti němu brojil nejprve řádným opravným prostředkem v rámci daňového
řízení. Vzhledem k tomu, že správní soudy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
vycházejí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
(§75 odst. 1 s. ř. s.), je při hodnocení správnosti zmiňovaného poučení (a na něj navazujícího
postupu stěžovatele) nutno vycházet ze stavu právní úpravy ke dni vydání napadeného
rozhodnutí, tj. ke dni 19. 12. 2013. Jde přitom o otázku zásadního významu, neboť řízení
před správními soudy je vystavěno na principu subsidiarity (§5 s. ř. s.); jednou ze základních
podmínek soudního řízení správního je vyčerpání řádných opravných prostředků v rámci
správního (daňového) řízení, připouští-li je zvláštní zákon.
Podle ustanovení §181 odst. 1 daňového řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013) správce
daně může daňovou exekuci na návrh dlužníka nebo z moci úřední částečně nebo zcela odložit, zejména šetří-li
se skutečnosti rozhodné pro zastavení daňové exekuce, vyloučení předmětu exekuce ze soupisu věcí nebo podmínky
pro posečkání úhrady nedoplatku. Nestanoví-li správce daně v rozhodnutí o odložení daňové exekuce jinak,
právní účinky již provedených exekučních úkonů zůstávají zachovány. Pominou-li důvody, které vedly k odkladu
daňové exekuce, a nedojde-li k jejímu zastavení, rozhodne správce daně o pokračování v daňové exekuci.
Podle odstavce 2 písm. j) citovaného ustanovení platilo, že správce daně na návrh příjemce exekučního
příkazu nebo z moci úřední daňovou exekuci zcela nebo zčásti zastaví, pokud je tu jiný důvod, pro který nelze
v daňové exekuci pokračovat.
Daňový řád v posuzovaném znění dále stanovil, že rozhodnutí o odložení, jakož i o pokračování
v odložené daňové exekuci, nebo rozhodnutí o zastavení daňové exekuce se doručuje všem příjemcům exekučního
příkazu. Jde-li o částečné zastavení daňové exekuce, doručuje se rozhodnutí pouze dlužníkovi a plátci mzdy,
poskytovateli platebních služeb nebo jinému poddlužníkovi (dále jen „poddlužník“), kterého se částečné zastavení
týká (§181 odst. 3). Konečně se z ustanovení §181 odst. 4 daňového řádu podávalo, že proti
rozhodnutím podle odstavce 3 nelze uplatnit opravné prostředky.
Již v řízení před krajským soudem tak bylo třeba posoudit, zda se nepřípustnost
opravných prostředků podle §181 odst. 4 daňového řádu proti rozhodnutím výslovně uvedeným
v §181 odst. 3 tohoto zákona vztahuje jak na rozhodnutí, jimiž se návrhu na odklad či zastavení
daňové exekuce, nebo pokračování v odložené daňové exekuci vyhovuje, tak i na ta rozhodnutí,
jimiž se naopak návrh (na odklad a zastavení daňové exekuce či pokračování v odložené daňové
exekuci) zamítá, respektive jimiž se návrhu nevyhovuje (jak zněl výrok formulovaný žalovaným
v napadeném rozhodnutí).
Je nutno předeslat, že s ohledem na výše citovanou, ne zcela šťastně zvolenou, formulaci
ustanovení daňového řádu nemusel krajský soud nutně nabýt pochybností o tom, zda rozhodnutí
žalovaného nemá být podrobeno nejprve přezkumu prostředky daňového řízení. Otázkou
přípustnosti opravných prostředků (zde v úvahu přicházejícího odvolání podle §109 odst. 1
daňového řádu) se nicméně již Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 9. 2. 2012,
č. j. 1 Afs 14/2012 - 24, v němž nejednoznačnost předmětné úpravy reflektoval a interpretoval
ji za použití principu in dubio pro libertate, tedy tak, že zvolil výklad pro adresáta (veřejnoprávní)
normy příznivější, a to i s poukazem na předchozí judikaturu zdejšího soudu
obsaženou v rozsudcích ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 85/2005 - 45 a ze dne 27. 7. 2006,
č. j. 2 Afs 207/2005 - 55. Dle této judikatury je třeba odlišovat situaci, kdy je žadateli daňovým
orgánem zcela vyhověno, od případů, kdy tomu tak není. Nestanoví-li procesní úprava explicitně
nic jiného, lze vycházet z toho, že v prvním případě řádné opravné prostředky připuštěny nejsou
(žádosti bylo rozhodnutím vyhověno – není tedy proti čemu brojit), v ostatních případech
je naopak nutno užití opravného prostředku připustit. Ve zmiňovaném rozsudku ze dne
9. 2. 2012, č. j. 1 Afs 14/2012 - 24 tak zdejší soud (s odkazem na procesní úpravu obdobných
procesních institutů - §98 odst. 4, §140 odst. 4 a §155 odst. 4 daňového řádu) dospěl k závěru,
že „rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení daňové exekuce (…) nelze chápat jako rozhodnutí o zastavení
daňové exekuce ve smyslu §181 odst. 3 daňového řádu. (…) Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení
exekuce podaného daňovým dlužníkem je možné napadnout řádným opravným prostředkem (§109 odst. 1
daňového řádu), neboť zákon podání odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce
nevylučuje. Takový závěr navíc plně odpovídá shora citované ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu
i subsidiaritě soudního přezkumu správních rozhodnutí.“
Od uvedeného závěru Nejvyšší správní soud nemá důvod se odchýlit ani v nyní
posuzovaném případě, neboť i zde bylo o návrhu na odklad, respektive zastavení daňové exekuce
rozhodováno ještě za účinnosti ustanovení §181 odst. 3 před novelou provedenou zákonem
č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednotného inkasního místa a dalších
změnách daňových a pojistných zákonů (dále jen „zákon č. 458/2011 Sb.“). Tato novela
s účinností od 1. 1. 2014 nejen upravila výčet důvodů umožňujících (částečné) zastavení exekuce
(§181 odst. 2 daňového řádu), ale nově doplnila do odstavce třetího větu: „Rozhodnutí o zamítnutí
návrhu na odložení nebo zastavení daňové exekuce se doručuje pouze navrhovateli“. Vzhledem k tomu,
že odstavec 4 zmiňovaného ustanovení (Proti rozhodnutím podle odstavce 3 nelze uplatnit opravné
prostředky) zůstal změnou nedotčen, je zřejmé, že recentní úprava již výslovně zapovídá i možnost
podání opravných prostředků také proti rozhodnutí, kterým byl návrh na odložení nebo
(částečné) zastavení exekuce zamítnut; výše zmiňovaná judikatura by tak na rozhodnutí vydaná
od 1. 1. 2014 již nebyla aplikovatelná. Vzhledem k tomu, že intertemporální ustanovení zákona
č. 458/2011 Sb. (viz čl. IV., vztahující se k novele daňového řádu) neřeší situace, kdy bylo
rozhodnutí o zamítnutí žádosti o odklad či zastavení exekuce vydáno před jeho účinností
(zákonodárce evidentně nepřepokládal výklad ustanovení §181 odst. 3 a 4 ve znění před novelou
za nejednoznačný, s možností jeho interpretace shora předestřeným způsobem), lze vycházet
z toho, že pro rozhodnutí vydaná do 31. 12. 2013 platí možnost jejich přezkoumání v rámci
daňového řízení tak, jak se podává z citovaného rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. 2. 2012,
č. j. 1 Afs 14/2012 - 24, a to i v době od 1. 1. 2014. Opačný výklad by vedl ke zcela absurdním
závěrům, kdy by ze skupiny daňových subjektů, jimž byla žádost o odklad či zastavení daňové
exekuce v době do 31. 12. 2013 zamítnuta, měli někteří garantováno právo na dvojinstančnost
daného řízení (ti, o jejichž odvolání bylo do 31. 12. 2013 pravomocně rozhodnuto), zatímco jiní,
o jejichž odvolání by do uvedeného data nebylo dosud rozhodnuto (respektive jimiž
nebylo ani zahájeno odvolací řízení), by takové právo neměli. Tato druhá část daňových
subjektů by se uvedeným výkladem zákona evidentně dostala bez obhajitelného důvodu
do nevýhodnějšího postavení (odepření jedné přezkumné instance), což by vedlo
k neakceptovatelnému důsledku jejich nerovnosti před zákonem. Pro úplnost lze dodat, že jakkoli
se citovaný rozsudek vyjadřoval pouze k případu zamítnutí žádosti o zastavení daňové exekuce,
lze závěry zde uvedené bezezbytku vztáhnout i na rozhodování o žádosti o odklad; procesní
úprava v ustanovení §181 odst. 3 a 4 daňového řádu totiž byla (a i nadále je) identická.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že proti napadenému rozhodnutí žalovaného
bylo možno podat odvolání, neboť se nejednalo o rozhodnutí, kterým bylo návrhu stěžovatele
(na odklad a zastavení daňové exekuce) zcela vyhověno a daňový řád podání odvolání v těchto
případech v rozhodné době nevylučoval. Poučil-li žalovaný v napadeném rozhodnutí stěžovatele
nesprávně o nemožnosti podat odvolání a stěžovatel se v důsledku toho domáhal ochrany svých
práv, do nichž mělo být napadeným rozhodnutím zasaženo, žalobou ve správním soudnictví,
je třeba tuto žalobu posoudit jako odvolání proti napadenému rozhodnutí žalovaného.
Na tyto případy totiž pamatuje ustanovení §46 odst. 5 s. ř. s., dle kterého podal-li
navrhovatel návrh proto, že se řídil nesprávným poučením správního orgánu o tom, že proti jeho rozhodnutí není
přípustný opravný prostředek, soud z tohoto důvodu tento návrh odmítne a věc postoupí k vyřízení opravného
prostředku správnímu orgánu k tomu příslušnému. Byl-li návrh podán včas u soudu, platí, že opravný prostředek
byl podán včas.
Krajský soud, který (jak již bylo konstatováno) vycházel z právního stavu, který tu byl
v době rozhodování žalovaného, měl tedy podle ustanovení §46 odst. 5 s. ř. s. žalobu odmítnout
a věc postoupit k vyřízení správnímu orgánu k tomu příslušnému, kterým je v posuzovaném
případě Odvolací finanční ředitelství. Neměl se proto uplatněnými žalobními námitkami zabývat
meritorně, stejně jako se jimi nemůže zabývat ani Nejvyšší správní soud; těmito otázkami
se pořadem práva bude nejprve zabývat daňový orgán v odvolacím řízení, tedy Odvolací finanční
ředitelství.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky přístupu k soudní
ochraně žalobce již v řízení před krajským soudem, Nejvyšší správní soud přistoupil nejen
ke zrušení napadeného rozsudku, ale současně též rozhodl o odmítnutí žaloby (§110 odst. 1, věta
první s. ř. s.) V souladu s ustanovením §46 odst. 5 s. ř. s. (za použití §120 s. ř. s.) současně
Nejvyšší správní soud rozhodl o postoupení věci k vyřízení správnímu orgánu, který je k tomu
příslušný.
Pro úplnost se dodává, že v daném případě, i přes absenci průkazu doručení
napadeného rozhodnutí stěžovateli, lze dospět k nepochybnému závěru, že žaloba byla
(i přes její nepřípustnost) podána včas, ve smyslu ustanovení §46 odst. 5 in fine s. ř. s.
Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 19. 12. 2013; nejdříve uvedeného dne proto mohlo
být oznámeno stěžovateli (§101 daňového řádu). Podal-li stěžovatel žalobu u krajského soudu
dne 11. 2. 2014, stalo se tak ve lhůtě dvou měsíců (§72 odst. 1 s. ř. s.), tedy mimo jakoukoli
pochybnost ještě před uplynutím zákonné lhůty k podání žaloby, i kdyby tato běžela již ode dne
19. 12. 2013, kdy nejdříve bylo možno napadené rozhodnutí doručit. Jde proto i o včas podané
odvolání v daňovém řízení (§46 odst. 5 in fine s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím kasačního soudu je řízení před správními soudy
skončeno, je třeba rozhodnout o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Výrok o nákladech
řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., za použití §120 s. ř. s., podle nichž žádný
z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu