ECLI:CZ:NSS:2014:3.AOS.1.2013:49
sp. zn. 3 Aos 1/2013 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického, v právní věci navrhovatelů:
a) V. M., b) J. M., c) Ing. B. M., d) K. M., e) K. J., f) J. J., všichni zastoupeni Mgr. Lukášem
Hegnerem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň, proti odpůrci: Obec Čižice,
se sídlem Čižice 128, zastoupeném JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem Martinská
608/8, Plzeň, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy - Územního plánu obce Čižice ze dne
30. 9. 2010, v řízení o kasační stížnosti odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
19. 12. 2012, č. j. 59 A 4/2012 – 91,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen nahradit navrhovatelům náklady řízení o kasační stížnosti
ve výši 36.735,60 Kč k rukám Mgr. Lukáše Hegnera, advokáta, se sídlem Jiráskovo
nám. 816/4, Plzeň, ve lhůtě 30 dní od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Návrhem z 31. 8. 2012 se navrhovatelé domáhali zrušení opatření obecné povahy –
územního plánu Čižice. Pro případ, že by soud neshledal důvody pro zrušení opatření obecné
povahy - územního plánu Čižice jako celku navrhli, aby soud vydal rozsudek, že opatření obecné
povahy – územní plán Čižice přijaté usnesením zastupitelstva obce Čižice č. 10 dne 30. 9. 2010,
se dnem vyhlášení rozsudku zrušuje v rozsahu změn týkajících se funkčního využití pozemku
p. č. 57/6 zapsaném na LV č. 751, pozemku p. č. 57/7 zapsaném na LV č. 607, a pozemků
p. č. 57/8, p. č. 159/6, p. č. 564 a p. č. 566 zapsaných na LV č. 723, vše vedeno Katastrálním
úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Přeštice pro obec Čižice, k. ú. Čižice.
Krajský soud v Plzni (dále též jen „krajský soud“) rozsudkem z 19. 12. 2012, č. j. 59 A
4/2012 - 91 výrokem I. rozhodl, že opatření obecné povahy – Územní plán obce Čižice ze dne
30. 9. 2010 se v části týkající se ostatních komunikací pro pěší a cyklisty WD-42 a WD-50 zrušuje
dnem právní moci tohoto rozsudku a ve zbytku návrh zamítl (výrok II.). Výrokem III. krajský
soud přiznal navrhovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 48.216 Kč.
Krajský soud vycházel z toho, že žalovaný v opatření obecné povahy zamítl námitky
navrhovatelů vůči vedení veřejně prospěšných staveb (ostatní komunikace pro pěší a cyklisty)
WD-42 a WD-50 z důvodu „nutnosti zvýšení propustnosti území pro pěší a cyklisty“, a proto při jednání
provedl důkaz orientačním měřením v aplikaci umístěné na stránkách
http://nahlizenidokn.cuzk.cz/ a dostupnými fotografiemi míst samých umístěných
na http://maps.google.cz, aby zjistil, zda by realizací ostatní komunikace pro pěší a cyklisty WD-
42 byly naplněny požadavky ustanovení §18 stavebního zákona, resp. zásady vymezené v čl. 11
odst. 1, 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto dokazování krajský soud
poté zjistil, že celková úspora vzdálenosti po ostatní komunikaci pro pěší a cyklisty WD-42 činí
pouze cca 85 m a navíc je podél komunikace III/180 27 možné vybudování chodníku,
aniž by bylo nutné cestou k pohostinství tuto komunikaci přecházet. Krajský soud dovodil,
že úspora vzdálenosti pro budoucí obyvatele lokality Z1 Nad Nivou nemůže zakládat veřejný
zájem, na základě kterého by mělo dojít k omezení vlastnických práv navrhovatelů vybudováním
ostatní komunikace pro pěší a cyklisty WD-42 přes jejich pozemky.
Podle krajského soudu ani zájem žalovaného na vybudování ostatní komunikace pro pěší
a cyklisty WD-50 nepřevažuje nad právy navrhovatelů; vybudování této komunikace by vedlo
v podstatě ke znehodnocení pozemků určených k zastavění rodinným domem jeho zúžením
oproti pozemkům ve vlastnictví osob v téže řadě. Soud byl rovněž toho názoru, že pozemky
navrhovatelů byly pro budování ostatní komunikace pro pěší a cyklisty WD-50 vybrány
ne z toho důvodu, že by zde byla zvláštní potřeba jejího vedení právě těmito místy, nýbrž proto,
že tyto pozemky nebyly prozatím, na rozdíl od sousedících pozemků, zastavěny rodinným
domem. Krajský soud zjistil, že současně s navrženou ostatní komunikací pro pěší a cyklisty WD-
50 byla ve vzdálenosti cca. 122 m navržena další spojovací komunikace; podle krajského soudu
proto nelze bez dalšího důvodně tvrdit, že ostatní komunikace pro pěší a cyklisty WD-50 vedená
přes pozemky navrhovatelů je nezbytná ke zvýšení propustnosti území pro pěší a cyklisty.
Omezení vlastnických práv navrhovatelů by nespočívalo jen ve zmenšení jejich pozemků, nýbrž
také v trvalých imisích způsobených užíváním sporné komunikace, čímž by jistě utrpěla i jejich
potenciální pohoda bydlení. To vše za situace, kdy by žádný, kromě bezprostředních sousedů
navrhovatelů v souvislé řadě rodinných domů, takovým omezením vystaven nebyl. Krajský soud
v tomto následku shledal taktéž porušení zásady rovnosti, neboť odpůrcem nebyly
ani v rozhodnutí o námitkách ani v soudním řízení uvedeny žádné konkrétní důvody, na základě
kterých by sporná komunikace měla vést právě přes pozemky navrhovatelů.
Podle krajského soudu je pro posouzení věci taktéž nepodstatné, že má být ostatní
komunikace pro pěší a cyklisty WD-50 vybudována na části pozemků navrhovatelů,
kde se nachází „ochranné pásmo podzemního vedení optických kabelů Telefonica O2 Czech Republic, a.s.“.
Skutečnost, že navrhovatelé jsou na základě ustanovení §102 zákona č. 127/2005 Sb.,
o elektronických komunikacích, omezeni ve svých vlastnických právech, nevypovídá nic o tom,
zda jsou splněny podmínky pro umístění ostatní komunikací pro pěší a cyklisty WD-50
na pozemcích navrhovatelů. Mezi omezením podle §102 zákona o elektronických komunikacích
a možností budování komunikací pro pěší a cyklisty není podle soudu vůbec žádný vztah.
Nepodstatným je, že se některým občanům obce nelíbí oplocení pozemků navrhovatelů, kterým
mělo dojít k zamezení užívání pěšiny přes ně vedoucí. Krajský soud konstatoval, že v řízení
nevyplynul soukromoprávní nebo veřejnoprávní titul, na základě kterého by navrhovatelé byli
povinni pěšinu na svých pozemcích trpět a pro umístění ostatní komunikace pro pěší a cyklisty
WD-50 soud neshledal naplněny požadavky ustanovení §18 stavebního zákona, resp. zásady
vymezené v čl. 11 odst. 1, 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Oproti tomu v případě obratiště a přiměřeného rozšíření veřejného prostoru krajský soud
shledal za naplněné požadavky ustanovení §18 stavebního zákona, resp. zásad vymezených
v čl. 11 odst. 1, 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle přílohy č. 3 vyhlášky
č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, kterou vydalo Ministerstvo
vnitra na základě zmocnění uvedeného v §24 odst. 3 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně,
vyplývá povinnost, aby každá neprůjezdná jednopruhová přístupová komunikace delší než 50 m
byla na neprůjezdném konci navržena se smyčkovým objezdem nebo plochou umožňující otáčení
vozidla, tj. obratištěm. V obecné rovině je v §24 odst. 3 zákona o požární ochraně přímo
vyjádřen zájem na omezení rozvoje a šíření ohně a kouře ve stavbě, omezení šíření požáru
na sousední stavby, evakuace osob a zvířat v případě ohrožení stavby požárem nebo při požáru
a umožnění účinného a bezpečného zásahu jednotek požární ochrany. Požadavek zřízení
obratiště je tak v souladu s existující právní úpravou, nejde nad její rámec, je zaštítěn zájmem
na požární ochraně a vztažen pouze pro případ nové zástavby při stávajících slepých ulicích.
Dotčení vlastnických práv povinností v případě zástavby na pozemcích 57/6, 57/7 a 57/8 práv
je vyváženo zajištěním dostatečné požární ochrany jejich vlastnických práv k pozemkům
a okolním stavbám bez ohledu na to, zda v budoucnu budou stavby na uvedených pozemcích
realizovat navrhovatelé či někdo jiný.
K dalším dílčím námitkám a tvrzením navrhovatelů krajský soud uvedl, že napadené
opatření obecné povahy oproti požadavku minimální šířky veřejného prostranství 8 m podle
§22 odst. 2 vyhlášky o obecných požadavcích na výstavbu stanovil požadavek mnohem mírnější,
a to požadavek „přiměřeného rozšíření veřejného prostoru“. Krajský soud je proto toho názoru,
že rozšíření veřejného prostranství může být dle individuálních podmínek i v podstatě minimální
a opatřením obecné povahy přijaté řešení nepřípustně nezasahuje do vlastnických práv
navrhovatelů. Podle soudu opatření obecné povahy nestanovilo požadavek rozšíření komunikace
ze stávajících 6 m na 8 m, ale hovoří o rozšíření veřejného prostoru, který nemůže vést
k navrhovateli tvrzené nutnosti provést přeložení vedení vysokého napětí. Nedůvodným v tomto
smyslu shledal krajský soud i odkaz navrhovatelů na ustanovení §20 odst. 7 vyhlášky o obecných
požadavcích na využívání území.
Krajský soud neprovedl důkaz fotokopiemi map majícími dokládat stav zaznamenaný
v územním plánu z roku 1994 ani důkaz úplným zněním územního plánu z roku 1994, neboť
provedení tohoto důkazu podle krajského nebylo třeba k posouzení důvodnosti návrhu; opatření
obecné povahy nebylo změnou původního územního plánu, nýbrž původní územní plán zcela
nahradilo.
II. Rekapitulace kasační stížnosti a vyjádření navrhovatelů
a) kasační stížnost
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 19. 12. 2012, č. j. 59 A 4/201 - 91 podal
odpůrce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle stěžovatele vyplynulo z původního návrhu na zrušení opatření obecné povahy,
že primárním petitem navrhovatele bylo zrušení napadené rozhodnutí opatření obecné povahy
jako celku a až eventuálně zrušení oddělitelných částí napadeného opatření obecné povahy
týkajících se poloh veřejně prospěšných staveb WD-42, WD-50 a rozšíření stávající veřejné
komunikace a zřízení obratiště. Navrhovatel uspěl v částech týkajících se ploch veřejně
prospěšných staveb WD-42 a WD-50, stěžovatel se ztotožnil s názorem soudu, že návrh
na zrušení celého opatření obecné povahy i v rozsahu, který se nedotýká práv navrhovatele,
je nedůvodný, stejně jako jeho návrh na zrušení části týkající se rozšíření stávající veřejné
komunikace a zřízení obratiště.
Navrhovatelé vyňali podle stěžovatele z procesu přijímání územního plánu obce některé
skutečnosti a vynucují zhodnocení nemovitostí podle svých představ, což je nepřípustné
a v rozporu s rozsudky Nejvyššího správního soudu z 29. 4. 2008, č. j. 4 Ao 2/2008 - 42
a z 31. 8. 2011, č. j. 1 Ao 4/2011.
Stěžovatel uvedl, že cíl a účel územního plánování je vyjádřen v §18 odst. 1 a 2
stavebního zákona. Tato ustanovení krajský soud v rozsudku citoval, avšak podle stěžovatele
neuvážil všechny cíle a úkoly územního plánování, které je nutno zohlednit při posuzování
přiměřenosti zásahů do vlastnických práv navrhovatelů. Podle stěžovatele není nutnost zvýšení
prostupnosti území pro pěší a cyklisty opodstatněna pouze veřejným zájmem na vytváření
předpokladů pro výstavbu a udržitelný rozvoj území, ale i veřejným zájmem k vytváření
a dodržování jednotlivých podmínek na příznivé životní prostředí a zejména na zajištění
soudržnosti společenství obyvatel území, které uspokojuje potřeby současné generace
a neohrožuje podmínka života generací budoucích. Stěžovatel uvedl, že krajský soud nepřihlédl
k tomuto tzv. sociálnímu pilíři územního plánování.
Stěžovatel je názoru, že cílem cesty u mladší generace je sportování a setkávání
se s vrstevníky, u starší generace setkávání se se sousedy, obstarání životních potřeb. Obě tyto
generace spojuje zájem nebýt vystaven nepřiměřenému nebezpečí při pohybu na dopravně
vytížené komunikaci, nepřekonávat nepřiměřeně dlouhé vzdálenosti. Prodloužení pěší cesty
u střední generace může naopak znamenat užití motorových prostředků, čímž se zvýší prašnost
i provoz v obci i v okolí. Stěžovatel připomněl, že tento cíl byl v napadeném opatření územní
povahy vyjádřen v části D. 5. Krajský soud podle stěžovatele nezvážil, že přijetí územního plánu
je vždy určitým kompromisem, který nemůže vyhovovat každému obyvateli obce maximálně.
Stěžovatel poukázal na to, že Nejvyšší správní soud tento přístup zaujal už v rozsudku
z 29. 4. 2008, č. j. 4 Ao 2/2008 - 42.
Podle stěžovatele je z návrhu zřejmé, že potřebnost provedení a vymezení veřejně
prospěšných staveb posuzoval navrhovatel pouze k současnému stavu zastavění a míře osídlení
obce, a zejména zastavění a osídlení pozemků přilehlých k předmětným veřejně prospěšným
stavbám, které mají tyto stavby v budoucnu obsluhovat. S odkazem na usnesení Nejvyššího
správního soudu z 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120 dovodil stěžovatel, že územním plánem
obce bude vždy někdo regulován ve svém vlastnickém právu, avšak záleží na dalších okolnostech
a zejména důvodech konkrétní regulace. Stěžovatel nesouhlasí s návrhem, který by měl znamenat
tolik, že obce svými územními plány mají pouze povolovat zastavění pozemků, aniž by měly řešit
širší vztahy v území obce. Naopak z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
vyplývá, že event. omezení vlastnického práva územním plánem (za předpokladu zásady
subsidiarity a minimalizace zásahů) nevyžadují souhlasu dotyčného vlastníka a ten je povinen
je strpět bez náhrady.
Podle stěžovatele se veřejně prospěšná stavba WD-42 – ostatní komunikace pro pěší
a cyklisty dotýká pouze pozemků navrhovatele parc. č. 57/6 a parc. č. 57/7 v katastrálním území
Čižice, obec Čižice, nikoliv pozemku parc. č. 57/8 v katastrálním území Čižice, obec Čižice, který
byl vypuštěn k námitce navrhovatele v procesu přijímání opatření obecné povahy. Obecně
prospěšná stavba WD-42 je vymezena jako cesta pro pěší, která se dotýká pozemků
par. č. 55/1, 56/2, 57/6, 51/1, PK 57/1 v katastrálním území Čižice; nejedná se a nemá se jednat
o cyklostezku.
Důvody potřeby vybudování veřejně prospěšné stavby WD-42 jsou podle stěžovatele
zřejmé z textové i grafické části napadeného opatření obecné povahy. To usiluje o zprůchodnění
jednotlivých segmentů zastavěného území obce a jejich vzájemné propojení komunikacemi
pro pěší a cyklisty. Stěžovatel pak v kontextu s částí „Kvantifikace navrženého rozvoje“ upozornil,
že jako zastavitelné plochy jsou navrhovány plochy pro realizaci dalších 36 rodinných domů
pro 146 obyvatel a v plochách rezerv dále plochy pro 12 rodinných domů pro 31 obyvatel,
celkově to představuje nárůst téměř o 40 %. Tento nárůst vyžaduje i vybudování odpovídající
infrastruktury pro osoby žijící nově zastavitelné ploše, což je citováno na straně 8 v Urbanistické
koncepci a straně 19. Základním a konkrétním důvodem pro vymezení veřejně prospěšné stavby
WD-42 je vymezení nové zastavitelné plochy Z1 na straně napadeného opatření obecné povahy.
Stěžovatel odkázal na stranu 9 opatření obecné povahy a vyložil, že obyvatelé nově
vybudovaných domů by nemuseli obcházet a do centra obce docházet po dopravně vytížené
komunikaci silnici III/18027.
Ačkoliv krajský soud v rozsudku konstatoval, že již nyní je až po hranici pozemku
parc. č. 61/2 v k. ú. Čižice podél komunikace III/18027 vybudován chodník pro pěší, tudíž
jej mohou využívat i obyvatelé nové lokality Z1 Nad Nivou I., uvedl stěžovatel, že tento chodník
je ukončen s poslední stávající obytnou zástavbou, o jeho prodloužení se neuvažuje, lépe chodce
ochrání komunikace zcela mimo komunikaci III/18027, tedy pěší komunikace VPS WD-42.
V úvahách soudu podle stěžovatele zcela chybí zohlednění potřeb starších osob, osob
se sníženou schopností pohybu, osob zcela zdravých, profil jednotlivých tras a nebezpečí,
které lidem hrozí. Osoby zdravé vzdálenost do centra i podél silnice nebudou chtít cestu
absolvovat několikrát denně, použijí častěji motorové vozidlo, tím se zvýší prašnost a zatížení
v obci. Obtížnější to pak bude pro osoby se sníženou schopností pohybu zvláště za situace,
kdy se právě v centru, kam směruje WD-42, nachází veškerá občanská vybavenost v obci –
prodejna potravin a zastávka hromadné dopravy.
Stěžovatel namítl, že měření pochozí vzdálenosti krajským soudem nemělo přesně daná
pravidla a jeho výpočty jsou neobjektivní. Stěžovatel k důkazu v kasační stížnosti navrhl listinu
„Porovnání pěších tras v případě zrušení WD-42“, z níž vyplývají varianty A-C a rozdílné výsledky
měření vzdáleností oproti měření, které provedl krajský soud. Soud podle stěžovatele nezohlednil
profil trasy a hrozící nebezpečí při přecházení komunikace. Rozdíl v trasách cca 0,5km může
být pro osoby se sníženou schopností pohybu nepřekonatelný, což naruší podle stěžovatele
zajišťování jejich životních potřeb, ale též jejich soudržnost s ostatními obyvateli obce.
Stěžovatel namítl, že se krajský soud nezabýval ani namítaným snížením zásahů
do vlastnických práv navrhovatele oproti vedení infrastruktury k lokalitě Z1 Nad Nivou,
které bylo součástí dřívějšího územního plánu obce Čižice z roku 1994/5 a zároveň odmítl
provést důkaz tímto dřívějším územním plánem. Stěžovatel je přesvědčený, že nahlédnutím
k původnímu řešení dopravní obslužnosti lokality Nad Nivou I by byla najisto postavena otázka,
zda zásah napadeným opatřením obecné povahy do práva navrhovatele je přiměřený. Stěžovatel
připomněl, že již v dřívějším plánu počítal s dopravní infrastrukturou připojující plochu
Nad Nivou I komunikací pro motorová vozidla. Oproti tomu se v roce 2010 rozhodl řešit
dopravní propojení pouze komunikací pro pěší. Cílem stěžovatele bylo řešit rozvoj obce Čižice
a snižovat regulaci svých obyvatel. Je logické řešit rozvoj jedné části sídelního celku vyřešením
navazujících vztahů k ostatním částem sídelního celku.
Stěžovatel dále uvedl, že ke dni podání kasační stížnosti nebyla zahájena výstavba
rodinných domů v lokalitě Nad Nivou I, nabídnout odkup části pozemku k vybudování pěší
komunikace by měl investor a reálné zřízení pěší komunikace závisí na způsobu řešení výstavby
zastavovacích studií, které závisí na investorovi víc než na stěžovateli. Stěžovatel poukázal
na další textové a grafické části opatření obecné povahy části D. a G., ve kterých je též vedeno
odůvodnění zřízení veřejně prospěšné stavby.
K vymezené ploše veřejně prospěšné stavby WD-50 - komunikace pro pěší a cyklisty
stěžovatel především odkázal na shodné argumenty k veřejně prospěšné stavbě WD-42.
Stěžovatel dále odkázal na bod G.1.1. napadeného opatření, podle něhož se veřejně prospěšná
stavba dotýká pozemků p. č. 159/6, parc. č. 564, parc. č. 566 v katastrálním území Čižice, obec
Čižice. Veřejně prospěšná stavba má být jako cesta pro pěší a cyklisty, nikoliv v pravém smyslu
jako cyklostezka, jak uvedl navrhovatel.
Stěžovatel uvedl, že tato komunikace byla zanesena do opatření obecné povahy, neboť
je ve skutečnosti občany obce Čižice používána již dlouhou dobu. Veřejný zájem na vymezení
komunikace je navenek uveden právě jejím užíváním, navíc byla vymezena shodně
již v původním územním plánu v roce 1995. Analogicky stěžovatel poukázal na závěry rozsudku
ze dne 6. 2. 2012, sp. zn. 6 Ao 8/2011, kdy Nejvyšší správní soud nepřistoupil ke změně opatření
obecné povahy, neboť odpůrce stanovil funkční využití území již v souladu se skutečností
a funkčním využití pozemků. Stěžovatel je tak názoru, že kdyby krajský soud provedl navrhovaný
důkaz územním plánem obce Čižice z roku 1995, měl dojít k názoru, že nedošlo k dalšímu
neúměrnému omezení vlastnického práva navrhovatele oproti stavu, za kterého pozemek
kupoval v roce 2007.
Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem v tom, že vymezením veřejně prospěšné stavby
WD-50 došlo k zúžení pozemku oproti jiným pozemkům, čímž se stal tento pozemek
nezastavitelným pro plánovaný rodinný domek. Stěžovatel uvedl, že základní problém nastal
již v roce 1995 při parcelaci původního pozemku parc. č. 144 v katastrálním území Štěnovický
Borek, kterou prováděl navrhovatel sám geometrickým plánem. Tehdy měl pozemek parc. č. 564
v katastrálním území Čižice navrhnout širší a ostatní své pozemky prodávat o to užší. Existence
územního plánu si měl být vědom minimálně Ing. B. M., v té době starosta obce.
Účel napadeného opatření územní povahy – zvyšovat prostupnost zastavěného a zastavitelného území –
byl vyjádřen již v zadání a později byl i tak přijat, měl směřovat pro futuro, neboť se má zvýšit
osídlení lokalit v blízkosti veřejně prospěšné stavby WD-50. Stěžovatel dále upozornil
na to, že navrhovatel je u svého pozemku omezen na západní straně ochranným pásmem
pro vedení optických kabelů společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s. Zřízení veřejně
prospěšné stavby je z tohoto důvodu nižším zásahem než v jiné části jeho pozemku nebo
případně na jiném jeho pozemku v okolí.
Stěžovatel nesouhlasí ani s důvody, kterými poměřoval krajský soud soukromý zájem
na neomezování vlastnického práva a veřejný zájem k naplnění cílů a úkolů územního plánování
dle §18 stavebního zákona a dle napadeného opatření obecné povahy. Obdobně jako u veřejně
prospěšné stavby WD-42 tak stěžovatel namítl, že soud nezohlednil potřeby pohybu starších
osob, osob se sníženou schopností pohybu, profil tras, nebezpečí, zvýšení provozu motorových
vozidel v případě, že osoby nebudou chtít využít jinou cestu pěšky několikrát denně. Obdobně
nesouhlasí stěžovatel ani s měřením pochozích vzdáleností, které provedl soud. Stěžovatel navrhl
důkaz „Porovnání pěších tras v případě zrušení VPS WD-50“ u variant cest A (zachování WD-50,
délka 96 m) a B (při zrušení WD-50, délka 435 m) a uvedl, že nelze současně uvažovat
o zachování druhé komunikace, která vede po pozemku odlišného vlastníka od stěžovatele,
je vzdálená 12 m od WD-50, když soud shledal důvody pro její zrušení a je nutno počítat
se zachováním tras po stávajících veřejných komunikacích pouze pro motorová vozidla.
Stěžovatel podotkl, že je ochoten s navrhovatelem začít jednat o úplatném převodu části
jeho pozemků, na kterých byla zřízena veřejně prospěšná stavba WD-50.
Stěžovatel brojil též proti výroku III. o nákladech řízení. Předně poukázal na pravidlo
procesní úspěšnosti ve sporu §60 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Dále připomněl,
že primárně navrhovatel usiloval o zrušení celého opatření a až eventuálně navrhoval zrušit
oddělitelné části týkající se napadených ploch veřejně prospěšných staveb WD-42 a WD-50
a rozšíření stávající veřejné komunikace a zřízení obratiště. Stěžovatel namítl, že navrhovatel
byl úspěšný ve 2/3 eventuálního petitu a neúspěšný v primárním petitu. Stěžovatel je přesvědčen,
že úspěch měl v řízení on a bylo na místě mu přiznat náhradu nákladů v poměrné výši. K tomu
stěžovatel poukázal na to, že navrhovatel nezaplatil 15.000 Kč za soudní poplatek za podání
návrhu, ale pouze 5.000 Kč; počet úkonů společného zástupce navrhovatele neměl být násoben
šesti, ale nejvýše třemi pro trojí společné jmění manželů navrhovatelů. V těchto intencích také
stěžovatel krajskému soudu vytkl nedostatek úvah v odůvodnění rozsudku.
Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti; návrh Nejvyšší správní
soud zamítl usnesením ze 17. 4. 2013, č. j. 3 Aos 1/2013 - 38.
b) Vyjádření navrhovatelů ke kasační stížnosti
Navrhovatelé považují kasační stížnost za nedůvodnou. Poukázali na to, že svým
návrhem na zrušení opatření obecné povahy nemohou dosáhnout jakéhokoliv zhodnocení
vlastních nemovitostí, když se funkční využití pozemků v zásadě nijak nemění, naopak svým
návrhem brání znehodnocení svých nemovitostí v důsledku neoprávněného a bezdůvodného
omezení vlastnických práv k dotčeným nemovitostem. Toto omezení vlastnických práv
navrhovatelů plně vyhovuje zájmu stěžovatele, aniž by na takovém řešení byl jakýkoliv veřejný
zájem svou povahou převyšující zájem na ochranu soukromého vlastnictví navrhovatelů.
Podle navrhovatelů se stěžovatel naopak snaží vynutit na jiných osobách realizaci údajně
potřebných stezek pro pěší a cyklisty, umístěných čistě dle vlastního uvážení bez jakýchkoliv
logických a urbanistických vazeb, na úkor soukromého vlastnictví.
Navrhovatelé uvedli, že zrušené části opatření obecné povahy týkající se ostatních
komunikací pro pěší a cyklisty WD-42 a WD-50 by podstatně omezovaly děti navrhovatelů
v užívání a dispozici s jejich vlastním majetkem v rozporu s článkem 4 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod i v rozporu s §18 stavebního zákona. Podle navrhovatelů §18 odst. 1 stavebního
zákona předpokládá harmonii mezi podmínkami a potřebami generací současných a budoucích,
a to za současného respektování ústavně garantovaných osobních a vlastnických práv, zvláště
pak dle článku 4 a článku 11 Listiny základních práv a svobod dle usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120. Navrhovatelé jsou
toho názoru, že nesplnění podmínek pro omezení vlastnických a jiných věcných práv
z něho vyplývajících je patrné z kasační stížnosti. Stěžovatel podle navrhovatele staví do popředí
zájmy hypotetických budoucích obyvatel obce Čižice v rozvojových zónách nad zájmy stávajících
obyvatel. Navrhovatelé zpochybnili stěžovatelem odhadovaný nárůst obyvatel obce Čižice
o téměř 40 %, ačkoliv dle dostupných údajů Českého statistického úřadu se počet obyvatel
v rozmezí roku 2001 do 1. 1. 2012 zvýšil o 23 % i vzhledem k připojení části k. ú. Štěpovický
Borek spolu se stávající zástavbou.
Navrhovatelé namítli, že stěžovatel ani v řízení před krajským soudem neuvedl, z jakého
právního titulu jsou navrhovatelé povinni trpět vedení cesty WD-50 v místě, kde byla spojovací
cesta užívána obyvateli této lokality již po dlouhou dobu. Navrhovatelé rovněž nesouhlasili
s názorem stěžovatele, že jsou již fakticky omezeni na vlastnických a užívacích právech
v důsledku vedení optických kabelů v místě uvažované veřejně prospěšné stavby WD-50,
a ztotožnili se v této otázce s názorem krajského soudu, že mezi omezením podle §102 zákona
o elektronických komunikacích a možností budování komunikací pro pěší a cyklisty není vůbec
žádný vztah. Navrhovatelé se přiklonili k tomu, že v daném případě je opatření obecné povahy
v části týkající se veřejně prospěšných staveb WD-42 a WD-50 jedním z iracionálních,
nesprávných rozhodnutí, když v zájmu zkrácení dochází vzdálenosti z nově zřizované rozvojové
zóny (kde doposud nebyl realizována žádná zástavba) zcela nepatřičně a neúměrně omezuje
vlastnická práva navrhovatelů.
Navrhovatelé uvedli, že přestože se stěžovatel v zadání opatření obecné povahy zavázal
hledat řešení bezpečné prostupnosti obce podél stávajících komunikací, v samotném opatření
obecné povahy na to rezignoval a fakticky přenesl vlastní odpovědnost za zajištění bezpečnosti
na pozemních komunikacích v obci na samotné obyvatele obce Čižice. Krajský soud podle
navrhovatelů správně i v souladu s citovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu z 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120 reflektoval požadavek přiměřenosti
a subsidiarity omezení vlastnických práv ve veřejném zájmu dle stavebního zákona.
Podle navrhovatelů by Nejvyšší správní soud neměl přihlížet podle §109 odst. 5 s. ř. s.
k námitce stěžovatele proti měření dochozí vzdálenosti provedenému krajským soudem.
Navrhovatelé poukázali na to, že proti provádění důkazu stěžovatel nic nenamítal, nenavrhoval
ani jiný způsob měření, jinak definovaný výchozí bod, místní šetření nebo provedení jiného
důkazu, a přesto tento důkaz předkládá v řízení o kasační stížnosti. Krom uvedeného
se navrhovatelé ztotožnili se závěrem krajského soudu, že úspora vzdálenosti pro budoucí
obyvatele lokality Z1 nemůže zakládat veřejný zájem, na základě kterého by mělo dojít k omezení
vlastnických práv navrhovatelů vybudováním komunikace pro pěší a pro cyklisty WD-42
přes jejich pozemky.
Navrhovatelé souhlasí s důvody, pro které krajský soud neprovedl důkaz fotokopiemi
map a úplným zněním územního plánu z roku 1995, když navržený důkaz by nemohl vyvrátit
fakt, že umístěním obou veřejně prospěšných staveb dochází k omezení vlastnických práv
navrhovatelů garantovaných článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhovatelé jsou
toho názoru, že v obou případech by byla vlastnická práva navrhovatelů omezena v rozporu
se zákonem a ústavním pořádkem, neboť stejného cíle je možné dosáhnout jiným účelnějším
řešením. Navrhovatelé se ztotožnili s názorem krajského soudu, který konstatoval, že napadené
opatření obecné povahy nebylo změnou původního územního plánu, nýbrž jej zcela nahradilo.
Podle navrhovatelů je bez významu, zda současná varianta veřejně prospěšných staveb byla
zanesena v územním plánu z roku 1994, neboť to ve věci posouzení zásahu do ústavně
garantovaných vlastnických práv nemá význam. Navrhovatelé se ztotožnili s názorem krajského
soudu, podle něhož se stěžovatel nemůže zbavit své povinnosti prokázat nezbytnost a nutnost
omezení vlastnických práv odkazem na řešení původně uvedená v předchozím územním plánu.
Krajský soud přesvědčivě zdůvodnil, proč navržený důkaz neprovedl a jeho rozhodnutí tak nelze
považovat ani za nepřezkoumatelné ani nezákonné.
Pokud jde o námitky vůči výroku o nákladech řízení, navrhovatelé uvedli, že pro účely
úspěchu či neúspěchu ve věci se bere do úvahy úspěch procesní, zda žalobě bylo vyhověno zcela,
zčásti či nikoliv, nerozhoduje, zda žalobce uspěje s primárním, eventuálním či alternativním
petitem. Navrhovatelé s poukazem na speciální pravidla pro náhradu nákladů podle s. ř. s. uvedli,
že není možné stanovit výši náhrady nákladů řízení s ohledem na vzájemný poměr úspěchů
ve věci. Podle navrhovatelů nebyly ve věci splněny podmínky pro postup podle §60 odst. 7
s. ř. s., a proto přiznaná náhrada nákladů podle §60 odst. 1 s. ř. s. odpovídá jejich úspěchu
ve věci. V odůvodnění jsou poté uvedeny všechny rozhodující skutečnosti a právní předpisy.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni z kasačních důvodů podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), aniž by své
námitky podřadil k jednotlivým důvodům. Nejvyšší správní soud proto námitky sám podřadil
k jednotlivým kasačním důvodům.
Námitku nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, která
má za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. výslovně
vznesl stěžovatel toliko k výroku III. napadeného rozsudku, kdy rozsudku vyčítá nedostatečné
odůvodnění výroku o nákladech řízení. V napadené části je zřejmé, z jakých důvodů rozhodl
krajský soud o náhradě nákladů řízení – navrhovatelé byli úspěšní částečně ve dvou třetinách
svého návrhu a s tím souvisí určení výše náhrady nákladů řízení spočívajících v zaplacení
soudního poplatku za 3 navrhovatele (manželé hájící vlastnictví ve společném jmění manželů),
výčet úkonů a krácení odměny společného zástupce všech navrhovatelů. V této části
proto Nejvyšší správní soud neshledal nepřezkoumatelnost rozsudku, správností úvah krajského
soudu se Nejvyšší správní soud bude zabývat níže v části věnované kasačnímu důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ke kasačnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívajícím v namítané vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
podřadil Nejvyšší správní soud výtku stěžovatele proti postupu krajského soudu, který při jednání
neprovedl důkaz dřívějším územním plánem. Napadené opatření obecné povahy č. 1/2010 –
územní plán Čižice je zcela novým územním plánem, který plně nahradil a zrušil předchozí
územní plán (1994/95). Územní plán vznikl postupně jednotlivými kroky od rozhodnutí
zastupitelstva obce o jeho pořízení, až k publikaci a nabytí účinnosti vyvěšením na úřední desce;
v tomto procesu jsou právním řádem stanoveny hmotněprávní i procesněprávní záruky ochrany
dotčených zájmů (zejména vlastnického práva). Nejvyšší správní soud je proto toho názoru,
že krajský soud nepochybil, pokud neprovedl dokazování rušenou předchozí úpravou územního
plánování a zásah do práv a zájmů navrhovatelů posoudil výlučně na základech řešení přijatého
v probíhajícím procesu územního plánování.
V ostatních částech Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek pouze v tom rozsahu,
v jakém je povinen jej přezkoumat ex officio (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) Rozsudek krajského soudu
je srozumitelný, odůvodnění rozsudku je v souladu s jeho výrokovou částí, je seznatelné, jakými
úvahami a jakými důvody se krajský soud při rozhodování řídil, a ani v postupu krajského soudu
v soudním řízení Nejvyšší správní soud neshledal pochybení.
Pokud stěžovatel napadenému rozsudku podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. vytýká vadu
řízení před správním orgánem spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, Nejvyšší správní soud v kasační
stížnosti neshledal konkrétní námitky, z nichž stěžovatel tuto vadu rozsudku dovozuje.
Navrhovatelé v návrhu zejména v částech V. a VI. poukázali (dle jejich názoru) na právní
a procesní vady napadeného opatření obecné povahy. Tyto námitky však krajský soud
přesvědčivě vypořádal v části VII.A rozsudku, když neshledal ani nepřezkoumatelnost územního
plánu v části týkající se odůvodnění vypořádání námitek navrhovatelů a důvodnou neshledal
ani námitku, že opatření obecné povahy odporuje účelu územního plánu, neboť se jedná o návrh
regulačního plánu. Stěžovatel tyto závěry soudu nerozporoval, Nejvyšší správní soud nezjistil
žádné další skutečnosti podřaditelné tvrzené nezákonnosti rozsudku podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., kasační stížnost je proto v této části nedůvodná.
Podle Nejvyššího správního soudu se všechny ostatní námitky kasační stížnosti dotýkají
toliko sporného náhledu na právní posouzení věci a je jimi uplatněn důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Předmětem převážné části kasačních námitek je odlišný náhled na posouzení
proporcionality dotčených zájmů. Jednotlivá kritéria přezkumu opatření obecné povahy definoval
Nejvyšší správní soud v rozsudku z 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 – 98, vycházel přitom z právní
úpravy §101d odst. 1 a 2 s. ř. s. účinné do 31. 12. 2011. Potřebu posouzení proporcionality
dotčených zájmů odůvodnil přitom Nejvyšší správní soud tím, že „[s]oud se proto v rámci přezkumu
souladu opatření obecné povahy se zákonem věnuje též otázkám, zda napadené opatření obecné povahy vůbec
umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (kritérium vhodnosti), zda opatření obecné povahy a sledovaný cíl spolu logicky
souvisí a zda cíle nelze lépe dosáhnout jiným legislativním prostředkem (kritérium potřebnosti), zda opatření
obecné povahy omezuje své adresáty co nejméně (kritérium minimalizace zásahů); v neposlední řadě soud
také zkoumá, zda je následek napadeného opatření obecné povahy úměrný sledovanému cíli (kritérium
proporcionality v užším slova smyslu)“.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao
1/2009 - 120, publikováno pod č. 1910/2009 Sb. NSS, dále vyslovil, že „za předpokladu dodržení
zásady subsidiarity a minimalizace zásahu může územním plánem (jeho změnou) dojít k omezením vlastníka
nebo jiného nositele věcných práv k pozemkům či stavbám v území regulovaném tímto plánem, nepřesáhnou-li
spravedlivou míru; taková omezení nevyžadují souhlasu dotyčného vlastníka a tento je povinen strpět
je bez náhrady.“
V bodě 47 téhož usnesení zdejší soud vyložil, že „územní plán reguluje možné způsoby využití
určitého území. V tomto smyslu představuje významný, byť ve své podstatě spíše nepřímý zásah do vlastnického
práva těch, jejichž nemovitosti tomuto nástroji právní regulace podléhají, neboť dotyční vlastníci mohou
své vlastnické právo vykonávat pouze v mezích přípustných podle územního plánu. Znamená to především, že jsou
omezeni v tom, co se svým pozemkem či stavbou do budoucna mohou činit, na přípustné varianty využití jejich
nemovitostí, jež vyplývají z územního plánu. V tomto smyslu může územní plán představovat zásadní omezení
ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 LZPS), jež je jedním ze základních pilířů, na nichž
již po staletí stojí západní civilizace a její svobodný rozvoj. Zásahy do vlastnického práva proto musí mít zásadně
výjimečnou povahu, musí být prováděny z ústavně legitimních důvodů a jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším
ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle
a být činěny na základě zákona.“ Výše uvedené zásady jsou použitelné i po novele s. ř. s. účinné od 1. 1. 2012.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 - 73, publikován
pod č. 1462/2008 Sb. NSS, dále konstatoval, že „úkolem soudu není určovat, jakým způsobem
má být určité území využito a aktivně tak dotvářet územní plánování, ale pouze korigovat extrémy. V realitě
územního plánování je nutno počítat se značnou variabilitou možných řešení a je v kompetenci příslušných
správních orgánů, aby citlivě vážily zájmy veřejné zájmy soukromé, a to zejména s ohledem na specifické
historické, ekonomické, demografické geografické podmínky dané obce.“
Podle §18 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, je cílem územního plánování
vytváření předpokladů pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém
vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost
společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval
podmínky života generací budoucích. §18 odst. 2 stavebního zákona poté explicitně stanoví,
že územní plánování zajišťuje předpoklady pro udržitelný rozvoj území soustavným
a komplexním řešením účelného využití a prostorového uspořádání území s cílem dosažení
obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území.
Právní úprava citovaného ustanovení §18 odst. 2 stavebního zákona předpokládá rozvoj
území za dosažení souladu veřejného a soukromého zájmu. Pokud vlastníci s omezením
vlastnického práva nesouhlasí, z vyložených kritérií ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu vyplývá, že vážením protichůdných zájmů k omezení vlastnického práva za vyložených
předpokladů přesto dojít může. Krajský soud takto dovodil u veřejně prospěšných staveb
označených jako „WD-42“ a „WD-50“, že zájem na zachování vlastnického práva navrhovatelů
převáží nad veřejným zájmem obce, jímž má být zvýšení prostupnosti území pro pěší a cyklisty.
Oproti názoru krajského soudu stěžovatel (kromě nutnosti zvýšit prostupnost území obce)
poukazuje též na to, že oběma veřejně prospěšnými stavbami má být dosaženo i dalšího z cílů
územního plánování – soudržnosti společenství obce; stěžovatel připomíná, že jde o řešení
do budoucna, nikoliv o řešení vztahovaného ke stavu současného zastavění a míře osídlení obce,
stěžovatel se snažil problémům předcházet, aniž by nepřiměřeně zasahoval do práv
a oprávněných zájmů obyvatel obce.
Nejvyšší správní soud z grafické části územního plánu v obecné rovině zjistil znatelné
usnadnění pohybu osob v dané oblasti, stejně jako zřejmý zájem obce, aby tohoto účelu bylo
dosaženo co možná nejefektivnějším způsobem – nejkratší trasou v místech, kde si obyvatelé
cestu přirozeně zkracují již v současné době. Není současně ani sporu o tom, že by realizací
veřejně prospěšných staveb v navrhované podobě došlo ke zvýšení prostupnosti území obce
pro pěší i pro cyklisty; podle názoru Nejvyššího správního soudu též zájem na rozvoji obce
nepochybně vyžaduje budování dalších komunikací.
Z části „G.“ nazvané „VEŘEJNĚ PROSPĚŠNÉ STAVBY, VEŘEJNĚ PROSPĚŠNÁ
OPATŘENÍ, STAVBY A OPATŘENÍ K ZAJIŠŤOVÁNÍ OBRANY A BEZPEČNOSTI
STÁTU A PLOCHY PRO ASANACI, PRO KTERÉ LZE PRÁVA K POZEMKŮM
A STAVBÁM VYVLASTNIT“ však také zcela konkrétně vyplývá, že veřejně prospěšná stavba
WD-42 by v naplánované podobě vedoucí z lokality vymezené jako „Z1 Nad Nivou“
přes pozemek p. č. 57/6 umožnila zkrácení vzdálenosti při přístupu k pozemku p. č. 45/1.
Z grafické části územního plánu je současně zřejmé, že dosažení stejného cíle průchodu obcí
lze dosáhnout i jinými variantami cesty, na něž poukázal krajský soud. Nelze tedy přehlédnout
tu skutečnost, že veřejně prospěšná stavba WD-42 nanejvýše umožní osobám výběr, jakým
způsobem na zmíněném úseku dosáhne efektivněji cíle své cesty; jiný důvod vedení WD-42 právě
v této podobě z opatření obecné povahy není zřetelný.
Podle stěžovatele byla navržena veřejně prospěšná stavba WD-42 též proto, aby osoby
při cestě do centra obce nemusely obcházením absolvovat delší trasu podél vytížené komunikaci
III. třídy, podél které není vybudovaný chodník. Podle nesporného zjištění krajského soudu
k této komunikaci III. třídy přitom vede chodník a krajský soud rovněž přiléhavě konstatoval,
že to byl sám stěžovatel, který rezignoval na vybudování ochrany chodců na chodnících
před sražením podél této komunikace. Nejvyšší správní soud ve shodě s náhledem krajského
soudu tedy neshledal jako nezbytné řešení ochrany chodců cestu vybudování WD-42. Vzhledem
k tomu, že krajský soud v rozsudku shledal, že vybudování chodníku podél komunikace III. třídy
k dosažení dostupnosti lokality Z1 je realizovatelné, Nejvyšší správní soud uzavírá, že dosažení
cíle veřejně prospěšné stavby WD-42 lze dosáhnout nepochybně jiným řešením a veřejný zájem
obce na zvýšení prostupnosti svého území na daném úseku nemůže převážit nad zájmem
vlastníků dotčených pozemků.
Z grafické části územního plánu vyplývá, že dosažení vyšší propustnosti území užitím
veřejně prospěšné stavby WD-50 znamená vytvoření spojnice mezi komunikací III. třídy
a komunikace na jižní hranici pozemků. Shodného účinku však bude dosaženo
též prostřednictvím jiné spojnice mezi týmiž komunikacemi; krajský soud změřil, že tato spojnice
se nachází od navrhované WD-50 ve vzdálenosti 122 m. Současně je patrné, že navrhovanou
WD-50 by došlo k zúžení plochy pozemku p. č. 564 a též p. č. 566 o rozměr navrhované
komunikace; využití zbývající plochy pro jejího vlastníka by tak nepochybně bylo omezeno. Zcela
nepřípadnou shledal Nejvyšší správní soud stěžovatelovu argumentaci, že navrhovatelé (manželé
Ing. B. a K. M.) rozměr dotčených pozemků sami ovlivnili parcelací provedenou v roce 1995,
neboť svrchovaným právem vlastníka věci je nepochybně i rozhodnutí o rozdělení jeho věci.
Podle Nejvyššího správního soudu je nerozhodné, jaký má navrhovatel do budoucna konkrétní
záměr s dotčenou plochou; podstatným je, že veřejný zájem na omezení vlastnického práva
k těmto pozemkům odůvodněný zvýšením propustnosti území a zájmem uchovávat soudržnost
obyvatel obce nemůže převážit nad zájmem vlastníka pozemku nebýt rušen ve výkonu svého
vlastnického práva. Obdobně jako v případě WD-42 i v tomto případě je zřejmé, že uvedené
spojnice mezi oběma komunikace bylo lze dosáhnout též jiným způsobem.
Při vážení zájmů obou protistran Nejvyšší správní soud též zohlednil, že ani existence
veřejně prospěšných staveb WD-42 a WD-50 nemusí znamenat dosažení účinků,
na něž stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje. Jelikož nelze předjímat (vzhledem k tomu,
že osoby nežijí na stejném místě), kterou cestu územím obce osoba vlastně zvolí, nelze
ani vyloučit, že se nyní navrhované řešení zvýšení propustnosti území nakonec ukáže jako
neefektivní, a to na úkor omezení vlastnického práva navrhovatelů. Nejvyšší správní soud
se neztotožnil ani s názorem stěžovatele, že na vybudování WD-42 a WD-50 je dán veřejný
zájem z hlediska zachování soudržnosti obyvatel. Podle Nejvyššího správního soudu bude takový
zájem zachován na kterékoli přístupné komunikaci, nikoliv nutně pouze na nově vybudovaných
veřejně prospěšných stavbách; výkladem ad absurdum lze dospět k závěru, že takový zájem bude
dokonce nejvíce zachován při vybudování nižšího počtu komunikací, neboť tím bude zvýšena
frekvence vzájemného potkávání.
Výtku stěžovatele, že krajský soud dostatečně nezvážil profily tras, možnosti a hrozící
nebezpečí chodcům z řad starších a hendikepovaných lidí, těhotných lidí a zraněných osob,
neshledal Nejvyšší správní soud relevantní. Jak již krajský soud konstatoval, z napadeného
opatření obecné povahy vyplývá hlavní zájem zvýšit propustnost zastavěných území obce;
jednotlivé veřejně prospěšné stavby nejsou vyhrazeny k užívání žádné z vyjmenovaných skupin
osob, z textové ani grafické části územního plánu poté nevyplývá záměr uzpůsobit trasy těmto
osobám, z opatření obecné povahy též nejsou seznatelná žádná kritéria hrozícího nebezpečí.
Podle Nejvyššího správního soudu proto krajskému soudu nelze vytknout, že vytýkanou úvahu
neprovedl a veřejný zájem obce vážil podle z územního plánu zřejmých skutečností týkajících
se navrhovaných komunikací WD-42 a WD-50.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že krajský soud nepřesně
porovnal vzdálenosti, a že provedené výpočty jsou neobjektivní. Stěžovatel předložil Nejvyššímu
správnímu soudu 3 varianty porovnání pěších tras v případě zrušení WD-42 (A-C) a 2 varianty
(A, B) v případě zrušení WD-50, a poukázal na rozdílné výsledky měření vzdálenosti. Napadnout
vady dokazování provedeného krajským soudem je v kasační stížnosti přípustné (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu z 22. 4. 2008, č. j. 1 As 18/2008 - 12); námitky proti dokazování
vznesené v kasační stížnosti proto nejsou novými skutečnostmi ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s.
Krajský soud při nařízeném jednání doplnil skutkový stav; podstatou tohoto dokazování bylo
orientační zjištění rozdílu ve vzdálenostech u dvou alternativ vedení trasy. Z dokazování
vyplynulo, že rozdíl ve vzdálenostech nemůže být takového rozsahu, aby odůvodnil vybudování
veřejně prospěšných staveb WD-42 a WD-50 v jejich navrhované podobě. Z tohoto důvodu
ani tato stěžovatelova námitka vůči měření (ostatně stěžovatel sám připustil, že měření
vzdálenosti záleží na poloze referenčního bodu) nemůže být úspěšná. Nejvyšší správní soud
podotýká, že pokud stěžovatel varianty pěších vzdáleností předložil teprve v řízení o kasační
stížnosti, bylo též na stěžovateli, aby tato řešení navrhl v řízení před krajským soudem jako
obranu veřejného zájmu naplánovat vedení veřejně prospěšných staveb WD-42 a WD-50
v navržené podobě.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele proti výroku
III. rozsudku krajského soudu týkající se povinnosti stěžovatele k náhradě nákladů řízení.
Navrhovatelé se domáhali dvěma rovnocennými návrhy výroku rozhodnutí ve smyslu §37
odst. 3 s. ř. s. ve formě tzv. eventuálního petitu zrušení územního plánu, případně zrušení
územního plánu pouze v rozsahu změn týkajících se pozemků navrhovatelů; vzájemná závislost
obou návrhů či jejich procesní posloupnost z podání navrhovatelů nevyplývá. Krajský soud
částečně vyhověl tomu návrhu, jímž se navrhovatelé domáhali zrušení opatření obecné povahy
v rozsahu dotčení svých pozemků; krajský soud rozsah procesní úspěšnosti návrhu určil
jako dvoutřetinovou, neboť navrhovatelé se původně bránili vedení veřejně prospěšných staveb
WD-42 a WD-50 a zřízení obratiště. Nejvyšší správní soud podotýká, že zohlednění částečného
procesního úspěchu ve věci učinil krajský soud ve prospěch stěžovatele; kasační princip soudního
přezkumu ve věcech správního soudnictví totiž určení míry úspěchu pravidelně neumožňuje.
Ze spisu krajského soudu vyplývá, že navrhovatelé zaplatili 3 x 5.000 Kč za soudní
poplatek splatný s podáním návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo
jeho části (10. 10. 2012 za navrhovatele V. M. a J. M., Ing. B. M. a K. M. a K. J. a J. J., založeno
na č. l. 28 - 30).
Ze spisu krajského soudu vyplývá, že advokát v zastoupení navrhovatelů v řízení
o návrhu učinil tyto úkony: příprava a převzetí věci, podání návrhu na zrušení opatření obecné
povahy (31. 8. 2012), podání ve věci (replika ze dne 12. 12. 2012), účast u jednání dne
19. 12. 2012, celkem tedy 4 úkony právní služby dle §11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního
tarifu; za každý tento úkon mu přísluší mimosmluvní odměna dle tarifní hodnoty určené
podle §7 a §9 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2012 ve výši 2.100 Kč. Vzhledem k tomu,
že advokát zastupoval na základě plné moci 6 jednotlivých osob, krajský soud určil za toto
společné zastupování správně též snížení odměny o 20 % za úkon právní služby podle §12
odst. 4 advokátního tarifu. Krajský soud dále přiznal dle §1 3 odst. 3 advokátního tarifu
advokátovi náhradu za hotové výdaje ve výši 300 Kč za úkon právní služby, k odměně advokáta
náleží též částka odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 % vzhledem k tomu, že advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty.
Z rozsudku je tedy zřejmé, že částku náhrady nákladů určil krajský soud
podle následujícího vzorce:
odměna advokáta za 4 úkony právní služby (4 x 2.100 Kč x 6 x 0.8 + 4 x 300 Kč) x 2/3
= 27.680 Kč
částka 20 % DPH výsledně 2/3 snížené odměny advokáta ve výši = 5.536 Kč
náhrada zaplacených soudních poplatků ve výši 15.000Kč x 2/3 = 10.000 Kč
celková částka výše náhrady nákladů navrhovatelů = 43.216 Kč
Nejvyšší správní soud uzavírá, že přiznaná částka náhrady nákladů odpovídá uvedeným
pravidlům pro stanovení a náhrady nákladů řízení, které pro účastníky vyplývají z §57 a §60
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud však zjistil, že krajský soud v rozporu s odůvodněním (43.216 Kč)
uložil stěžovateli ve výroku III. povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 48.216 Kč; oprava
taková zřejmé chyby v psaní a počtech je však plně v dispozici krajského soudu postupem
podle §54 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud ze všech shora vyložených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji rozsudkem zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
IV. Náklady řízení
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl procesní úspěch, náhrada nákladů
mu proto nepřísluší. Navrhovatelé mají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
podle §60 odst. 1 s. ř. s.; náhradu nákladů řízení uplatnili ve výši odměny advokáta.
Nejvyšší správní soud určil výši odměny advokáta podle ustanovení o mimosmluvní
odměně (§1 odst. 2 advokátního tarifu ve znění účinném ke dni poskytnutí právní služby).
Ze spisu Nejvyššího správního soudu vyplývají tyto úkony právní služby advokáta navrhovatelů:
vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti z 27. 2. 2013 a vyjádření
ke kasační stížnosti z 22. 3. 2013, tedy celkem 2 úkony podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu. Výše odměny za jeden úkon činí 3.100 Kč podle §9 odst. 4 advokátního tarifu ve spojení
s §7 advokátního tarifu. Advokát zastupoval v řízení 6 navrhovatelů, odměna za toto společné
zastupování se proto snižuje o 20 % za každou takto zastupovanou osobu. Nejvyšší správní soud
rovněž advokátovi přiznal dle §13 odst. 3 advokátního tarifu náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč za úkon právní služby, k odměně advokáta náleží též částka odpovídající dani z přidané
hodnoty z této odměny ve výši 21 % vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty. Odměna advokáta činí celkem 36.735,60 Kč tj. 2 x 3.100 Kč x 0,8 x 6 + 2 x 300 Kč +
6.375,60 Kč; Nejvyšší správní soud proto přiznal náhradu nákladů v této výši a v souladu s §160
a §149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §120 s. ř. s. stanovil lhůtu a místo k jejímu zaplacení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně 2. dubna 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu