ECLI:CZ:NSS:2014:3.AOS.3.2013:48
sp. zn. 3 Aos 3/2013 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy v právní věci navrhovatelů: a) L. S., b) P.
S., zastoupený JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem, se sídlem Převrátilská 330, Tábor; c) F.
F., proti odpůrci: Obec Dívčice, se sídlem Dívčice 41, Dívčice, zastoupené Mgr. Ondřejem
Pustějovským, advokátem se sídlem Zahradní 8, České Budějovice, za účasti: I. M. P., II. Ing. P.
D., o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, v řízení o kasační stížnosti
navrhovatele b) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 7. 2013,
č. j. 10 A 30/2013 – 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osobám zúčastněným na řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Usnesením číslo 4/2012 ze dne 17. 7. 2012 schválilo zastupitelstvo obce Dívčice (dále
„odpůrce“) rozhodnutí o vydání Územního plánu Dívčice (dále „ÚP“) formou opatření obecné
povahy dle §6 odst. 5 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(dále jen „stavební zákon“).
ÚP byl navrhovateli napaden v části vymezující plochy a trasy pozemní komunikace
zajišťující odvedení nákladní dopravy ze sanace odkališť a průmyslové zóny na východě
správního území obce se všemi jejími objekty a souvisejícími stavbami (dále jen „obchvat“).
V návrhu tvrdili, že v části obchvatu je ÚP v rozporu s jeho schváleným zadáním,
ale také se zásadami územního plánování a s požadavky na ochranu nezastavitelných ploch.
Za problematickou označili především výstavbu obchvatu v lokalitě Zbudovských blat.
Dle navrhovatelů ÚP zasahuje také do jejich práva na zdraví a příznivé životní prostředí
v důsledku hluku, prachu a plynných imisí z plánovaného obchvatu. Navrhovatelé poukazovali
rovněž na absenci posouzení vlivu ÚP na ptačí oblast Českobudějovické rybníky, kterou obchvat
prochází. Tím mělo dojít k porušení §45h a násl. zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny (dále jen „ZOPK“). V závěru navrhovatelé namítali porušení principu proporcionality.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „krajský soud“) návrh zamítl rozsudkem
ze dne 17. 7. 2013, č. j. 10 A 30/2013 – 79, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností.
Krajský soud rozdělil námitky navrhovatelů do skupiny procesních a věcných vad.
Všechny namítané procesní vady krajský soud odmítl. Zdůraznil, že absence data
na oznámení o návrhu zadání ÚP nemohla zasáhnout do subjektivních práv navrhovatelů.
Bez vlivu na zákonnost napadené části ÚP byla dle soudu rovněž skutečnost, že změna zadání
ÚP, spočívající ve vymezení plochy pro dřevozpracující závod, nebyla projednána dle §47 odst. 2
stavebního zákona. Krajský soud uvedl, že k jejímu projednání posléze došlo během projednávání
návrhu ÚP dle §50 stavebního zákona. Upozornil také, že plocha pro dopravní koridor nebyla
vymezována výlučně pro uvažovaný dřevozpracující závod, ale též pro již probíhající sanaci
odkališť bývalé úpravny uranové rudy. Dle soudu navíc možnost vymezit nové plochy dopravní
infrastruktury vyplývá z bodu g) návrhu zadání ÚP.
V další části se krajský soud zabýval věcnými námitkami navrhovatelů, z nichž první
se týkala výstavby obchvatu v lokalitě Zbudovských blat. Krajský soud především uvedl,
že podoba územního plánu je politickým rozhodnutím, přičemž není na soudu stanovovat
odlišné využití zastavitelných ploch. Dodal však, že oprávnění obce je limitováno zákonem
a zásadami, jež vyplývají z ústavního pořádku. V tomto kontextu krajský soud ověřil,
že se odpůrce hodnotami nezastavěného území zabýval a odkázal na jednotlivé části územního
plánu, z nichž je patrná snaha o minimalizaci dopadů na krajinu, hodnoty území, estetické
vnímání obce a využití již zastavěného území. K obchvatu dodal, že jeho cílem je předejít nárůstu
dopravy v zastavěných částech a vyhnout se dopravě nebezpečným úsekům (hráze rybníků).
Rozpor ÚP s §18 stavebního zákona tak krajský soud neshledal, neboť všechny zastavitelné
plochy jsou dostatečně odůvodněny.
Krajský soud rovněž posoudil otázku zásahu ÚP do práv navrhovatelů na příznivé životní
prostředí. Konstatoval, že odpůrce se námitkami v tomto ohledu během schvalovacího procesu
zabýval a doplnil, že zřízení komunikace mimo zastavěnou část obce neznamená rozpor s právy
navrhovatelů. Zdůraznil také, že žádný z relevantních dotčených orgánů nevznesl k uvažovanému
silničnímu obchvatu výhrady.
Následně se krajský soud zabýval dopadem obchvatu na ptačí oblast Českobudějovické
rybníky. Poukázal na stanovisko k návrhu zadání územního plánu, které vydal orgán ochrany
přírody – Krajský úřad Jihočeského kraje (dále také „krajský úřad“) dne 23. 12. 2008, v němž byl
vyloučen vliv na evropsky významné lokality či ptačí oblasti. Dle krajského soudu tak odpůrce
splnil povinnost vyplývající z §45i ZOPK, když si stanovisko opatřil a v jeho souladu
postupoval. Soud rovněž upozornil na zjištění jiného orgánu ochrany přírody – Magistrátu města
České Budějovice (dále jen „magistrát“), který ve vyjádření ze dne 25. 1. 2011 požadoval doplnění
zmiňované ptačí oblasti do mapové i textové části ÚP, avšak jiné problémy vztahující se k ptačí
oblasti neuvedl. Z uvedených dokumentů krajský soud dovodil, že existencí ptačí oblasti
Českobudějovické rybníky si byly dotčené orgány vědomy, ale obstarat hodnocení vlivů ÚP
a jeho důsledků na předmětnou oblast nepovažovaly za nutné. Z ÚP navíc vyplývá,
že připomínky dotčených orgánů byly odpůrcem zakomponovány do výsledné podoby ÚP.
Krajský soud odkazuje např. na stranu 29 územního plánu, kde je s ptačí oblastí počítáno.
Na závěr se krajský soud vyjádřil i k rozporu ÚP se zásadou proporcionality. Opětovně
poukázal na politický charakter rozhodování o ÚP a dodal, že odpůrce nepřekročil meze dané
předpisy o územním plánování a stanoviska dotčených orgánů respektoval. Plocha vymezená
pro obchvat nezasahuje do nemovitého majetku navrhovatelů a problém s případnými imisemi
bude řešen až v realizačních procesech možné budoucí komunikace.
S ohledem na výše uvedené byl návrh dle §101d odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) zamítnut.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 30. 7. 2013, doplněné podáním ze dne 25. 10. 2013, napadá
navrhovatel P. S. (dále „stěžovatel“) rozsudek krajského soudu z důvodů obsažených v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Celá kasační stížnost je vystavěna na námitce nedostatečného
vypořádání problematiky související se stanoviskem dle §45i ZOPK.
Stěžovatel především uvádí, že stanovisko krajského úřadu k návrhu zadání ÚP,
nesplňuje zákonné požadavky kladené na něj stavebním zákonem, §154 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu (dále „správní řád“) a §45i odst. 1 ZOPK. Dle stěžovatele stanovisko neobsahuje
odůvodnění, není jasné, přesné, ani srozumitelné, k evropsky významným lokalitám a ptačím
oblastem se vyjadřuje jen obecně a ptačí oblast Českobudějovické rybníky vůbec nezmiňuje.
V tomto směru poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu ve věcech č. j. 8 Ao 2/2010
– 644 (v kasační stížnosti označováno jako kauza Suchdol), č. j. 6 Ao 6/2010 – 103 a č. j. 6 Ao
5/2010 – 43. Paralelu s uvedenými případy vidí v tom, že ani v případě posuzovaného ÚP nebyl
ve fázi zadání vliv na danou ptačí oblast vůbec hodnocen.
Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud vůbec nevypořádal s judikaturou Evropského
soudního dvora, která se posuzované problematiky dotýká. Přitom poukazuje na nutnost
zkoumání i unijní legislativy, která byla do českého právního řádu transponována.
Stěžovatel se domnívá, že obdobně jako v kauze Suchdol neproběhlo ani v případě ÚP
obce Dívčice posouzení negativního vlivu na ptačí oblast ve smyslu §45i ZOPK. Chronologicky
uvádí jednotlivé kroky, které předcházely přijetí ÚP, z nichž dovozuje, že odpůrce nesplnil
povinnost stanovenou v §47 odst. 2 stavebního zákona, neboť nezaslal návrh změněného zadání
ÚP doplněného o obchvat dotčeným orgánům, sousedním obcím a krajskému úřadu. Zmiňované
ustanovení porušil odpůrce rovněž tím, že nezajistil zveřejnění změněného návrhu zadání ÚP
na úřední desce, čímž znemožnil orgánu ochrany přírody postup dle §47 odst. 3 stavebního
zákona a stěžovateli uplatnění námitek. Dle stěžovatele tak došlo k situaci, kdy obchvat nebyl
vůbec posouzen ve smyslu §47 odst. 3 stavebního zákona ve spojení s §45i ZOPK. Stěžovatel
poté rozporuje jednotlivé názory krajského soudu ve vztahu k předmětnému stanovisku
a dodává, že požadavek magistrátu na doplnění ptačí oblasti do mapových a textových částí ÚP
nemohl vyjádření dle §45i odst. 1 ZOPK nahradit.
Obdobně jako v návrhu stěžovatel uvádí, že výstavba obchvatu bude mít zásadní vliv
na ptačí oblast Českobudějovické rybníky a na druhy ptáků, které jsou pod její ochranou.
V tomto ohledu poukazuje na důkaz předložený v řízení před krajským soudem – odborné
vyjádření Mgr. P. H. Dle stěžovatele představuje procedura vedoucí k přijetí napadeného ÚP
zmaření cílů směrnice o ptácích a směrnice o stanovištích. Odkazuje rovněž na rozsudek
Evropského soudního dvora ve věci Dragaggi.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto stěžovatel navrhuje rozsudek krajského
soudu zrušit a zároveň zrušit i napadenou část ÚP.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Odpůrce se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 10. 10. 2013. Domnívá se, že stěžovatel není
aktivně legitimován k podání kasační stížnosti, neboť není zřejmé, jaká jeho hmotná práva byla
napadenou částí ÚP dotčena (§101a odst. 1 s. ř. s.).
K samotné problematice ptačí oblasti odpůrce uvádí, že stanovisko krajského úřadu
k návrhu zadání ÚP se vztahovalo i na navrženou evropsky významnou lokalitu nebo ptačí
oblast. Vzhledem k tomu, že ptačí oblast Českobudějovické rybníky byla navržena jako součást
soustavy NATURA 2000 dlouho (únor 2003) před vypracováním předmětného stanoviska,
má za to, že se stanovisko vztahovalo právě i na oblast Českobudějovické rybníky.
K otázce posuzování vlivů územního plánování na evropsky významné lokality nebo ptačí
oblasti poukazuje na §10i zákona č. 100/2001 Sb. a dodává, že takové posouzení se provede
na základě požadavku orgánu ochrany přírody a krajiny, který však v daném případě vznesen
nebyl. Odpůrce rovněž uvádí, že své výhrady k návrhu ÚP, do něhož byl obchvat dodatečně
zakomponován, mohl orgán ochrany přírody sdělit v rámci společného jednání dle §50 odst. 2
stavebního zákona. Poukazuje na to, že dotčený orgán ochrany přírody požadoval pouze zahrnutí
ptačí oblasti do textové a mapové části ÚP.
Odpůrce proto navrhuje kasační stížnost odmítnout, popřípadě zamítnout jako
nedůvodnou.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přípustná.
V tomto ohledu odpůrce namítal, že stěžovatel není k podání kasační stížnosti aktivně
legitimován, neboť není zřejmé, jaká jeho hmotná práva byla napadenou částí ÚP dotčena.
Definice aktivní legitimace k podání kasační stížnosti vyplývá z §102 a §105 s. ř. s.
Kasační stížnost je „opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále jen
"stěžovatel") domáhá zrušení soudního rozhodnutí“. Z uvedené citace je zřejmé, že k podání kasační
stížnosti je aktivně legitimován účastník řízení před správním soudem, který z taxativně
vymezených důvodů (§103 odst. 1 s. ř. s.) nesouhlasí s rozhodnutím správního soudu prvního
stupně, a domáhá se proto jeho zrušení. Zároveň platí (§105 odst. 1 s. ř. s.), že „Účastníky řízení
o kasační stížnosti jsou stěžovatel a všichni, kdo byli účastníky původního řízení“.
Stěžovatel vystupoval v řízení před krajským soudem jako navrhovatel a svým návrhem
inicioval přezkum napadeného opatření obecné povahy. Nepochybně tak byl i účastníkem řízení,
kterému svědčí právo podat proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Odpůrce svůj názor
vyvozuje z ustanovení §101a odst. 1 s. ř. s., které však na aktivní legitimaci k podání kasační
stížnosti nedopadá. Zmiňované ustanovení se dotýká výhradně procesní legitimace k podání
návrhu na zrušení opatření obecné povahy – dnes tedy na řízení před krajským soudem. Naproti
tomu aktivní legitimaci stěžovatele k podání kasační stížnosti zakládá již samotná existence
prvostupňového soudního rozhodnutí, které může být kasační stížností napadeno.
Krajský soud návrh stěžovatele [jako navrhovatele b)] meritorně posoudil a jeho návrh
rozsudkem zamítl jako nedůvodný. Za takové situace nemá Nejvyšší správní soud pochybnosti
o aktivní legitimaci stěžovatele k podání kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přirozeně ověřil, že kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2
s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.) a uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Samotná kasační stížnost tedy přípustná je.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel rozsah původně uplatněných námitek v kasační stížnosti
zúžil na otázky procedurálního charakteru dotýkající se ptačí oblasti Českobudějovické rybníky,
považoval Nejvyšší správní soud za nutné, vyjádřit se k problematice přípustnosti takových
námitek z hlediska §101a odst. 1 s. ř. s. Ostatně své pochybnosti v tomto ohledu nastínil
i odpůrce ve vyjádření.
Ustanovení §101a odst. 1 s. ř. s. vychází z předpokladu, že návrh na zrušení opatření
obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech
opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen.
Nejvyšší správní soud aktuálně založil svou úvahu na usnesení rozšířeného senátu
zdejšího soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, publikovaného pod č. 1910/2009 Sb.
NSS, které se podrobně zabývalo procesní legitimací k podání návrhu na zrušení opatření obecné
povahy. Ve zmiňovaném rozhodnutí rozšířený senát mimo jiné uvedl, že „K přípustnosti návrhu
však navrhovateli nepostačí, aby namítal pouze takové porušení procedurálních pravidel, které mohlo sice
objektivně vést k nezákonnosti opatření obecné povahy, avšak žádným způsobem nemohlo způsobit,
že tato nezákonnost se dotkla jeho vlastní právní sféry. Přípustnost návrhu je totiž ve smyslu §101a s. ř. s. dána
tím, že navrhovatel tvrdí zkrácení svých vlastních práv; navrhovatel tedy nemá oprávnění podat actio popularis“.
Lze tedy dovodit, že námitky ohledně procedury vedoucí k vydání opatření obecné povahy jsou
přípustné pouze za předpokladu, že porušení procedurálních pravidel vyústí v nezákonnost,
která se dotýká právní sféry navrhovatele (zde stěžovatele). V případě územních plánů musí
navrhovatel především tvrdit, že existuje vztah mezi jeho právní sférou a územím, jež je územním
plánem regulováno.
V daném případě namítá stěžovatel procedurální pochybení odpůrce ve fázi zadání ÚP
spočívající v nepředložení změněného návrhu zadání ÚP orgánu ochrany přírody k posouzení,
zda by zamýšlená změna mohla mít vliv na ptačí oblast Českobudějovické rybníky ve smyslu §45i
ZOPK. Dle stěžovatele tím mohlo dojít ke zmaření cílů, pro které byla předmětná ptačí oblast
vyhlášena – tedy k ochraně konkrétních druhů ptáků. Z uplatněných kasačních námitek je zřejmé,
že stěžovatel přímo netvrdí zásah do své právní sféry související s územím, pro nějž byl ÚP
vydán, ale namítá zásah do práva na příznivé životní prostředí. Nejvyšší správní soud se proto
musel zabývat otázkou, zda je samotný zásah do práva na příznivé životní prostředí způsobilý
založit věcnou legitimaci stěžovatele ve smyslu §101a odst. 1 s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo,
byly by kasační námitky nedůvodné pro jejich předcházející nepřípustnost [§46 odst. 1 písm. c)
s. ř. s.].
Podobnou procesní situaci již Nejvyšší správní soud řešil v rozsudku ze dne 13. 10. 2010,
č. j. 6 Ao 5/2010 – 43, kde aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy
navrhovateli – fyzické osobě – nepřiznal. Důvodem bylo, že zásah do životního prostředí
způsobený výskytem perlorodky říční v horním toku Vltavy přímo neovlivňuje kvalitu
navrhovatelova života. V nyní posuzovaném případě se jedná o analogický stav, neboť stěžovatel
netvrdí zásah do životního prostředí, který by kvalitu jeho života přímo ovlivňoval. Ve správní
žalobě mimo jiné namítal zásah do práva na příznivé životní prostředí spočívající v hlukových,
prachových a plynných imisích z plánovaného obchvatu. Takový zásah by mohl přímý dopad
do jeho právní sféry znamenat, přestože samotný územní plán pouze vymezuje prostor,
v němž by mohl obchvat v budoucnu vést, a není proto možné předjímat jeho dopad na práva
stěžovatele detailně, neboť detailní posouzení je úkolem až následného územního a stavebního
řízení. Nicméně platí, že „V rámci územního řízení již není možné účinně se vyjádřit k otázce, zda bude
určitá stavba realizována či nikoliv. V této fázi již otázka nezní ”zda ”, ale ”jak ”. Účinná právní ochrana
se proto musí soustředit na okamžik, kdy je o dané věci skutečně rozhodováno.“ (blíže k tomu v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008, č. j. 7 As 57/2007 – 98). V kasační stížnosti
však již stěžovatel tvrdí pouze pochybení v proceduře a s tím související zásah do ptačí oblasti
Českobudějovické rybníky, který může mít negativní dopad na některé druhy ptáků. Ohrožení
ptáků žijících v předmětné ptačí oblasti ale nikterak neovlivňuje kvalitu jeho života. Jen stěží
si lze představit dopad snížení ptačí populace v oblasti na jeho život či majetek. Nejvyšší správní
soud proto konstatuje, že kasačními námitkami napadené pochybení odpůrce neznamená
zkrácení práva stěžovatele na příznivé životní prostředí, respektive zásah do jeho práv ve smyslu
§101a odst. 1 s. ř. s. Tvrzený zásah do pt ačí oblasti se totiž přímo netýká jeho vlastní právní
sféry.
V již zmiňovaném rozsudku ze dne 13. 10. 2010, č. j. 6 Ao 5/2010 – 43, Nejvyšší správní
soud rovněž řešil, jakým způsobem se může v obdobných případech veřejnost domáhat ochrany
životního prostředí, když „příroda není sama schopna se postavit na svou obranu proti lidské společnosti
a brojit "lidskými" prostředky proti zásahům člověka“. Z relevantních předpisů práva EU soud tehdy
dovodil, že i v řízení o zrušení opatření obecné povahy je v takových případech ochrana přírody
možná, avšak skrze tzv. dotčenou veřejnost, která je v našem právním řádu představována spolky
(dříve občanská sdružení), jejímž hlavním cílem činnosti je ochrana životního prostředí. V daném
případě je stěžovatelem fyzická osoba, která privilegované postavení dotčené veřejnosti nemá
a není tudíž aktivně věcně legitimována k podání námitek směřujících k ochraně přírody
a příznivého životního prostředí v případech, které se jí přímo nedotýkají. Vzhledem k tomu,
že uplatněné kasační námitky souvisejí pouze s porušením procedurálních pravidel při vydávání
ÚP, které se však dotýkají pouze právní sféry veřejnosti jako takové a nikoli přímo stěžovatele,
nemohla by mít ani případná nezákonnost v proceduře přímý dopad do stěžovatelových práv.
Podle §109 odst. 4 s. ř. s. je, až na výjimky, Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti a nemůže překročit meze, které stěžovatel kasačními námitkami vytyčil. Stěžovatel
kasační stížnost pojal z hlediska ochrany ptačích druhů žijících v ptačí oblasti Českobudějovické
rybníky a sám tak předurčil, jakou cestou se bude kasační přezkum ubírat. V cestě úspěchu
stěžovateli však stojí uvedená podmínka dle §101a odst. 1 s. ř. s., kterou posuzované kasační
námitky nesplňují. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stejný charakter námitek uplatnil
stěžovatel již ve správní žalobě a krajský soud námitky věcně vypořádal, ačkoli je měl ze shora
uvedeného důvodu odmítnout dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Uvedené pochybení ale nemohlo
mít žádný vliv na celkový výsledek, neboť kasační stížnost byla zamítnuta.
Jiné námitky dotýkající se přímo stěžovatelovy právní sféry nebyly kasační stížností
uplatněny. Celkově tak Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou
a jako takovou ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Odpůrce náhradu nákladů nežádal a ostatně mu ani žádné náklady, nad rámec
vyplývající z jeho obvyklé činnosti, nevznikly. Pokud jde o osoby zúčastněné na řízení,
tak ty v řízení o kasační stížnosti nečinily žádné úkony, za které by jim náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti náležela. Podle ust. §60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo
na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud
uložil. V řízení o kasační stížnosti nebyla soudem osobám zúčastněným na řízení uložena žádná
povinnost, a proto jim právo na náhradu nákladů řízení nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu