ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.101.2013:34
sp. zn. 3 As 101/2013 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: Y. A., zastoupen
Mgr. Davidem Pohořalem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha
4, proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2013, č. j. MV-102713-4/SO/sen-2012, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
27. 8. 2013, č. j. 10 A 60/2013 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 26. 7. 2012, č. j. OAM-2306-23//PP-2012
byla žalobci zamítnuta žádost o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky
podle §87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“). Proti uvedenému rozhodnutí podal
žalobce odvolání, na základě něhož Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
(dále „stěžovatelka“) rozhodnutím ze dne 13. 5. 2013, č. j. MV-102713-4/SO/sen-2012,
precizovala výrok prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žalobcovy žádosti potvrdila.
Důvodem zamítavých rozhodnutí bylo obcházení zákona žalobcem spočívající v uzavření
účelového manželství.
Rozhodnutí stěžovatelky napadl žalobce správní žalobou, v níž namítal, že správní orgány
dostatečně nezjistily skutkový stav, nevzaly v potaz jím předložené důkazy a námitky, a nesprávně
interpretovaly nesrovnalosti v jeho vlastních výpovědích a ve výpovědích manželky. Popíral
rovněž, že by s manželkou netrávili společný čas a zdůraznil, že k uzavření sňatku došlo
až po zralé úvaze a s přihlédnutím ke kulturnímu prostředí, z něhož pochází.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „krajský soud“) rozsudkem ze dne
27. 8. 2013, č. j. 10 A 60/2013 – 29, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností, rozhodnutí
stěžovatelky zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud nejprve podrobně popsal průběh
předcházejícího řízení a shrnul veškeré podstatné okolnosti vyplývající ze správních spisů.
Svůj právní názor založil rovněž na judikatuře zdejšího soudu, dle které není možné považovat
za účelově uzavřené to manželství, o němž bylo před správním orgánem prokázáno, že svou
funkci plní, i když tomu tak nebylo od počátku.
Dle skutkových zjištění krajského soudu nepanují ve výpovědích žalobce a jeho manželky
podstatné rozdíly v okolnostech před uzavřením manželství, v otázkách souvisejících s potomky
a v dalších základních skutečnostech společného života. Soud považoval za důležité,
že pro ně mělo společné soužití skutečný význam a to bez ohledu na motivaci, pro kterou
manželství uzavřeli. Dle soudu mají svůj význam i čestná prohlášení synů žalobcovy manželky,
v nichž společné soužití manželů potvrdili. Naopak za nepodstatné označil krajský soud dílčí
rozpory ve výpovědích manželů ohledně průběhu žalobcovy žádosti o ruku jeho pozdější
manželky, jakož i v podrobnostech o předmanželském vztahu. Krajský soud rovněž dodal,
že byl vztah žalobcův před uzavřením manželství ovlivněn nemožností žalobce pobývat
v České republice. To odůvodňuje i krátkodobá setkání před svatbou. Soud rovněž zmínil snahu
žalobcovy manželky získat pro žalobce vízum prostřednictvím konzula v době, kdy pobýval
v Libanonu. Účelovost manželství nemohou dokládat ani podružné rozpory v popisu společně
stráveného víkendu z 24. na 25. 3. 2012.
Krajský soud poukázal i na relevantní ustanovení zákona o rodině, avšak dodal,
že podstatné jsou i další funkce manželství a nejen nepřetržitý společný život. V daném případě
označil za rozhodující, že spolu manželé žít chtěli a společné soužití pro ně mělo význam,
přestože bylo zkomplikováno právním postavením žalobce. V konečném důsledku nehodnotil
krajský soud rozpory ve výpovědích jako zásadní a konstatoval, že pouze na jejich základě nelze
účelovost manželství dovodit. Dle soudu byly jednotlivé důkazy hodnoceny v rozporu se zásadou
volného hodnocení důkazů a nevyplývá z nich, že by žalobce právo zneužil či se dopustil
podvodu. Správním orgánům rovněž vytkl, že jsou důkazy příliš obecné a nelze na jejich základě
jednoznačně konstatovat, zda byl sňatek uzavřen účelově. Skutkový stav, z něhož stěžovatelka
vycházela, proto nemá oporu ve správním spisu.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 23. 9. 2013 napadá stěžovatelka rozsudek krajského soudu
v celém rozsahu a z kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Trvá přitom na předchozím názoru, že žalobce
uzavřel manželství účelově, přičemž rozdíly v jeho výpovědi a ve výpovědi manželky považuje
za zásadní.
V kasační stížnosti podrobně uvádí jednotlivé rozpory, které z výpovědí vyplynuly
a jsou pro posouzení účelovosti podstatné. Poukazuje na rozpory v okolnostech před uzavřením
manželství, z nichž akcentuje rozpory související se seznámením, délkou vztahu před svatbou
a vzájemných kontaktů, které před svatbou probíhaly. Za významné považuje i rozpory ohledně
života po svatbě. Především rozdílný přístup k otázkám společného soužití, fungování
domácnosti, hospodaření s financemi a dělením se o běžné domácí činnosti. Dle stěžovatelky
nejsou souladné ani výpovědi týkající se vztahu k potomkům a společným přátelům. Na závěr
stěžovatelka poukazuje na rozpory v popisu společného víkendu z 24. na 25. 3. 2012.
Dále stěžovatelka odkazuje na jednotlivé faktory plynoucí ze Sdělení Komise
Evropskému parlamentu a Radě Sb. KOM (2009) 313 ze dne 2. 7. 2009, které by měly
být pro posouzení účelovosti manželství zohledněny. V tomto ohledu zdůrazňuje, že manželé
spolu nemluví společným jazykem, uzavření sňatku předcházela jen krátkodobá setkání a manžele
o sobě neznají základní údaje (např. vzdělání).
S ohledem na uvedené skutečnosti se stěžovatelka domnívá, že v řízení postupovala
v souladu se základními zásadami správního řízení a shromážděné podklady považuje
za dostatečné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil.
Žalobce se stručně vyjádřil pouze k návrhu na přiznání odkladného účinku, avšak svého
práva vyjádřit se k samotné kasační stížnosti nevyužil.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval problematikou přípustnosti kasační stížnosti
a dalších podstatných náležitostí. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou
oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná,
stěžovatelka je v řízení zastoupena zaměstnancem splňujícím podmínky dle §105 odst. 2 s. ř. s.
a kasační stížnost splňuje i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
V posuzovaném případě tvrdí stěžovatelka naplnění kasačního důvodu dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s, ačkoli celá kasační stížnost souvisí s hodnocením skutkových zjištění o účelovosti
manželství. Dle setrvalé judikatury zdejšího soudu dopadá ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. především na případy, kdy krajský soud na zjištěný skutkový stav použije (aplikuje)
jiný právní předpis, než který měl správně použít, respektive jej neaplikuje, ačkoliv
tak měl správně učinit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009,
č. j. 7 Afs 1/2009 - 48). O takovou situaci se ovšem nejedná, neboť stěžovatelka netvrdí,
že by soud pochybil při aplikaci pozitivního práva. Tvrdí pouze, že závěr, který soud
ze skutkových okolností vyvodil, není správný. Charakter námitky tak odpovídá kasačnímu
důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., který spočívá v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů. O nepřezkoumatelnost se totiž jedná především tehdy, opírá-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjištěné, případně zjištěné v rozporu se zákonem (přiměřeně
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75).
Klíčový význam má posouzení charakteru a motivací manželského svazku žalobce
ve vztahu k veřejnoprávnímu vymezení důvodu rozhodnutí stěžovatelky dle §87e odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců. Takový závěr předpokládá úplné skutkové zjištění rozhodujících
skutečností a jejich posouzení ve vzájemných souvislostech. Rozhodně není možné uspokojivého
výsledku dosáhnout zdůrazňováním dílčích okolností. Precizním soustředěním skutkového
podkladu a vyhodnocením důkazů je třeba vytvořit logický řetězec skutkových okolností,
nevzbuzující důvodné pochybnosti o skutkovém základu posuzované věci.
Stěžovatelka se srovnáním výpovědi žalobce a jeho manželky snažila dokázat, že žalobce
uzavřel účelové manželství. Vycházela přitom z toho, že zjistila v uvedených výpovědích rozpory
zásadní povahy. Krajský soud naproti tomu označil rozdíly ve výpovědích za dílčí, netýkající
se podstatných skutečností., zatímco shodu výpovědí nalezl v zásadních faktech. Pro krajský soud
bylo důležité, jaký mělo společné žití pro manžele význam.
Nejvyšší správní soud konstatuje zásadní rozpor v hodnocení stejných skutkových
okolností stěžovatelkou a krajským soudem. V té souvislosti je jistě vhodné poznamenat,
že mnoho rozporů může v obdobných případech plynout ze subjektivního vnímání dotazované
skutečnosti. Každý z manželů, zvláště když pocházejí z odlišných kulturních prostředí, může
vztah provázející okolnosti a vztah sám vnímat rozdílně. Některé z okolností může v duchu
zvyklostí prostředí, ze kterého pochází, subjektivně zdůrazňovat a jiné z téhož důvodu potlačit
až eliminovat. Subjektivní je častokrát náhled na fungování domácnosti, společné přátele,
každodenní vztahy manželů, na přístup k rodině partnera apod. V rámci toho nepokládá Nejvyšší
správní soud za dostatečně průkazné dílčí rozpory v otázkách seznámení, vývoje vztahu
před svatbou, dělení se o běžné domácí práce nebo vztahy se společnými přáteli. Nejvyšší správní
soud také nepřehlédl, že alespoň v základních obrysech se, i přes dílčí nesrovnalosti, manželé
shodovali, byť ani tuto skutečnost nepřeceňuje. Nelze opomenout, že se na předpokládané
otázky mohli dotazovaní manželé poměrně jednoduše připravit a odpovědi v předstihu
koordinovat. Není výjimečné, že se právě manželé, kteří sňatek uzavřeli účelově, podrobně naučí
genezi jejich vztahu včetně seznámení, žádosti o ruku a dalších dílčích okolností. Stejně
tak si mohou nastudovat i údaje o jednotlivých příslušnících rodiny. Pokud naopak necítí potřebu
předstírat skutečnost, mohou některé okolnosti, v důsledku neznačených subjektivních důrazů,
podcenit a opomenout. Nejvyšší správní soud proto nepokládá rozpory ani soulad
ve zkoumaných otázkách bez dalšího za zásadní. Platí ovšem, že stejně tak, jako nelze z výše
uvedených rozporů dovozovat účelovost manželství, nelze ze shody v jiných otázkách vyvodit,
že se o účelové manželství nejedná.
Významná kritéria, z nichž lze na účelovost manželství usuzovat, jsou výstižně shrnuta
v rozsudku zdejšího soudu ze dne 2. 10. 2013, čj. 1 As 58/2013 – 43. Dle něho mohou
být přínosným inspiračním zdrojem především jednotlivé faktory plynoucí z čl. 2 rezoluce Rady
ze dne 4. 12. 1997 o opatřeních, která je třeba přijmout pro potírání účelových manželství,
Úř. věst. C 382, 16. 12. 1997, s. 1 – 3. Za podstatné faktory, které mohou vést k závěru
o účelovém manželství, označuje rezoluce například skutečnost, že není udržováno manželské
soužití; chybí společné přispívání k odpovědnostem vyplývajícím z manželství; manželé se nikdy
před sňatkem neviděli; manželé se neshodnou při uvádění svých osobních údajů, důležitých
osobních informací či informací o průběhu prvé schůzky; manželé nehovoří společným jazykem;
sňatku předcházelo předání finanční částky; některý z manželů v minulosti uzavřel účelový sňatek
nebo se dopustil porušení předpisů o pobytu cizinců. Z rozhodnutí stěžovatelky je zřejmé,
že si uvedených kritérií byla vědoma, avšak podrobněji se k nim nevyjádřila. V obecné rovině
pouze uvedla, že rozpory ve výpovědích zpochybňují faktický rodinný život manželů. Zdůraznila,
že uzavření sňatku předcházela jen krátkodobá setkání a manželé o sobě neznají základní osobní
informace. Až v kasační stížnosti konkrétněji popsala, v čem naplnění zmiňovaných kritérií
spatřuje. Za takové situace lze jen stěží krajskému soudu vytýkat, že se uvedenými faktory blíže
nezabýval. Kdyby tak učinil, nepřípustně by nahradil úvahu, kterou musí uvést správní orgán
ve svém rozhodnutí.
Stěžovatelka nepřehlédla důraz na objektivní faktory při zkoumání povahy manželského
svazku žalobce. Podle svého přesvědčení hodnotila zjištěné rozpory ve výpovědích žalobce a jeho
manželky ve smyslu sdělení Komise Evropského parlamentu a Rady o pokynech pro lepší
provádění směrnice 2004/38/ES Sb. KOM(2009)313, ze dne 2. 7. 2009.
Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že právě aplikace objektivních kriterií na zjištěný
skutkový stav posuzované věci by mohla odhalit skutečnou povahu žalobcova manželského
svazku. Především schopnost manželů společně se domluvit patří mezi základní předpoklady
pro fungující manželství. Tak intenzivní vztah dvou lidí, jako je manželství, se totiž bez vzájemné
komunikace obejde jen stěží. Přehlédnout nelze ani dynamický faktor posuzovaného případu,
spočívající v tom, že ani dva roky po svatbě manželé v překonávání jazykové bariéry nepokročili
a stále se dorozumívají skrze zetě, popřípadě rukama. Pochybnosti vzbuzuje také úroveň
vzájemné neznalosti osobních údajů. Standardně manželé osobní informace sdílejí
a i přes jazykovou bariéru by se nepochybně měli chtít o svém protějšku dozvědět co nejvíce.
To, že mají manželé jen okrajovou nebo žádnou představu o vzdělání partnera, jeho rodině
a zálibách, má proto rovněž svou vypovídací hodnotu. Nakonec i tvrzení žalobcovy manželky,
že z veškerých výdajů platí polovinu, vybočuje z běžného vnímání společného soužití manželů
podle českého právního pojetí této problematiky. Pro společné hospodaření je v českých
podmínkách naopak typické, že jsou výdaje hrazeny společně, tedy nikoli podílově. Nejvyšší
správní soud pokládá za důležité rozlišovat mezi manželstvím, vyznačujícím se intenzivními
vazbami mezi partnery, a občasným setkáváním dvou spolubydlících, kteří o sobě mají jisté
povědomí. Právě zohlednění intenzivních vztahů mezi manžely totiž vedlo zákonodárce
k významnému posílení práv na jejich společný život, což se promítnulo i do jednotlivých
ustanovení zákona o pobytu cizinců. Nicméně pro závěr ve shora uvedeném smyslu platí
i uvedené interpretační pravidlo vycházející ze zohlednění vlivu kulturního prostředí, ze kterého
ten který z manželů pochází. Paušální interpretace, zdůrazněné stěžovatelkou, lze přičítat
hodnotám českého nebo maximálně středoevropského prostředí.
Krajský soud správně akcentoval význam manželství pro žalobce a jeho manželku,
postihující určitým způsobem zmíněná komparativní hlediska do jisté míry překonávající
odlišnosti zvyklostí pocházejících z různých kulturních prostředí původu manželů. Pro závěr,
zda spolu manželé opravdu žít chtěli, a to bez ohledu na komplikace dané právním postavením
žalobce, však chybí odpovídající úvaha jak v hodnocení žalovaného, tak také krajského soudu.
Je zřejmé, že existuje celá řada indicií naznačujících, že se v posuzované věci o obvyklé
manželské vztahy podle středoevropských měřítek nejedná. Vyloučen není takový závěr
ani podle nezbytného komparativního pohledu. Z hodnocení stěžovatelky však není možné učinit
jednoznačný závěr o účelovosti žalobcova manželství, neboť významná kritéria posuzovala
stěžovatelka do jisté míry jednostranně, separovaně a obecně. Krajský soud proto přiměřeně
a pochopitelně takové závěry nemohl aprobovat. V takovém případě ovšem mohl toliko
napadené rozhodnutí stěžovatelky zrušit právě proto, aby byl vytvořen prostor pro hodnocení
relevantních okolností v jejich souvislostech.
Nejvyšší správní soud ovšem musí korigovat dílčí názor krajského soudu, dle něhož nelze
v projednávané věci dospět k závěru, že ze strany žalobce došlo k uzavřenému manželství
jen za účelem získat povolení k přechodnému pobytu. Tento závěr je naprosto předčasný. Nelze
předjímat, k jakým závěrům by stěžovatelka dospěla v případě, kdy by podrobně a precizně
zhodnotila všechny zjištěné skutečnosti v jejich vzájemných souvislostech a s přihlédnutím
ke shora zdůrazněným kriteriím. Pokud by projekce významných kriterií ve smyslu citované
evropské úpravy a judikatury tohoto soudu, společně se zjištěnými dílčími rozpory ve výpovědích
žalobce a jeho manželky, vytvořila jasný a celistvý soubor důkazů o účelovosti manželství,
nemohla by stěžovatelka postupovat jinak, než prvostupňové rozhodnutí potvrdit a žádost
žalobce zamítnout.
K argumentaci krajského soudu zákonem o rodině je nad rámec uvedeného zdůvodnění
vhodné doplnit závěr vyplývající z již zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 10. 2013, č. j. 1 As 58/2013 – 43: „Veřejné právo nahlíží na manželství autonomně podle svých
norem a není vázáno vymezením či nevymezením jeho účelu normami práva soukromého. Vyhovuje-li manželství
účelu vymezenému normami soukromého práva, neznamená to automaticky, že jej nelze označit za účelové
ve smyslu §87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky“.
V posuzované věci to znamená nepřecenit úroveň vývoje a existence vzájemného vztahu žalobce
a jeho manželky, respektive nenadřazovat tuto soukromoprávně významnou okolnost
nad motivaci žalobce k uzavření manželství významnou z hlediska uvedeného ustanovení zákona
o pobytu cizinců.
Námitky uplatněné stěžovatelkou v kasační stížnosti se ukázaly být ve shora vyloženém
smyslu nedůvodné. Rozsudek krajského soudu netrpí ani vadami, k nimž by bylo nutno
přihlédnout z úřední povinnosti, a proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110
odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. V dalším řízení však bude stěžovatelka vycházet z názoru
krajského soudu, který byl korigován právním názorem Nejvyššího správního soudu (k tomu
srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs
15/2007-75).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu
nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalobci, který ovšem náhradu
nákladů řízení nežádal a žádné jeho náklady ani ze spisu nevyplývají.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu