ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.124.2013:29
sp. zn. 3 As 124/2013 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce:
3D Production, s.r.o., IČ 49685473, se sídlem Prodloužená 263, Pardubice - Polabiny,
zastoupená advokátem Mgr. Jaroslavem Zemanem, se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov,
proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 11. 2013, č. j. 11 A 130/2012 – 63, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
žalobkyně,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2013, č. j. 11 A 130/2012 – 63, se zamítá .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 12. 11. 2013, č. j. 11 A 130/2012 – 63
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž městský soud zamítl stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 6. 2012, č. j. INSP4-2282/11-23 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl námitky stěžovatelky proti kontrolnímu protokolu ze dne
15. 3. 2012, č. j. INSP4-2282/11-18.
Předmětným kontrolním protokolem byla uzavřena kontrola prostor stěžovatelky, v nichž
je umístěn kamerový systém. V části VIII. tohoto kontrolního protokolu byla stěžovatelce
uložena opatření k nápravě spočívající v „odstranění kamery č. 1, 2, a 3 a neprovádění monitorování
z důvodu sledování veřejného prostranství, které není ve vlastnictví stěžovatelky, a dále omezení záběru kamery
č. 4 jen na parkoviště před výrobními prostory stěžovatelky a část parcely 144/1 zastínit, neboť je používána
jako veřejná komunikace“. Dále bylo uloženo, aby stěžovatelka omezila záběr kamer 5, 6, 7, a 8
jen na parkoviště před domem č.p. 1 (parc. č. 144/28) a zastínila parcelu č. 144/1, neboť
je používána jako veřejná komunikace. Konečně u kamer č. 4, 5, 6, 7 a 8 bylo stěžovatelce
uloženo splnit registrační a informační povinnost podle ustanovení §16 a §11 zákona
č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 101/2000 Sb.“). Všechny tyto povinnosti měly být stěžovatelkou splněny neprodleně po nabytí
právní moci.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatelka mj. požádala o přiznání
odkladného účinku své kasační stížnosti. Svou žádost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí
správního orgánu obsahuje taková opatření, která jsou fakticky nevykonatelná, neboť ukládají
stěžovateli povinnosti, které nelze splnit nebo není dán žádný právní důvod k tomu, aby je plnil.
Na druhou stranu jde o opatření, jejichž splnění by po ní mohlo být vymáháno správním
orgánem, nebo za jejichž nesplnění by mohl být stěžovatel sankcionován, čímž by mu mohla být
způsobena újma. Reálná hrozba újmy je pak dána samotnou úpravou zákona č. 101/2000 Sb.,
který upravuje v hlavě VII. správní delikty a pokuty, které za ně lze uložit. Stěžovatelka dále
tvrdila, že žalovaný již v souvislosti s kontrolou, kterou provedl u stěžovatelky, této uložil
příkazem ze dne 27. 8. 2012, zn. SPR-5669/12-27 pokutu ve výši 50.000 Kč a povinnost nahradit
náklady řízení, a i když tento příkaz byl následně zrušen a správní orgán dospěl k závěru,
že odpadl důvod pokračování ve správním řízení pro správní delikt stěžovatelky, je zřejmé,
že správní orgán trvá na opatření, která uložil stěžovatelce, a je připraven jejich plnění vymáhat,
a to i prostřednictvím ukládání pokut. Odkladný účinek se žádným způsobem nedotýká práv
třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
Žalovaný se k žádosti o přiznání odkladného účinku ve stanovené lhůtě vyjádřil
následovně: Právním následkem uložených opatření k nápravě je pouze to, že stěžovatelka
nebude prostřednictvím předmětných kamer zpracovávat osobní údaje. Tato újma je podle
žalovaného zanedbatelná ve vztahu k zásahu do soukromí, k němuž dochází tím, že stěžovatelka
prostřednictvím kamerového systému shromažďuje a uchovává osobní údaje všech osob, které
se nacházejí v jí sledovaném veřejném prostoru, a zejména tím, že nepřetržitě sleduje obyvatele
domů v ulici M. M. v Praze 5. Stejně tak i splnění informační povinnosti podle §11 zákona č.
101/2000 Sb. nepředstavuje podle žalovaného zásadní újmu na právech stěžovatelky, na rozdíl od
stavu, kdy subjekty údajů nejsou o zásahu do svého soukromí řádně informovány. Nadto
stěžovatelka sama uvádí, že nápravné opatření již splnila, když v kasační stížnosti uvádí, že „dospěl
k závěru, že další zaznamenávání z kamer a jeho uchovávání nemá větší význam, a proto upustil od pořizování
jakéhokoliv záznamu ze svých kamer a jejich uchovávání“. Žalovaný dále uvedl, že vymáhání uložených
opatření k nápravě neprobíhá prostřednictvím rozhodnutí o správním deliktu, jak uvádí
stěžovatelka, ale pořádkovými pokutami podle §39 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb.
Ke stěžovatelkou zmíněnému řízení o správním deliktu žalovaný závěrem podotkl, že bylo
zastaveno z důvodu zániku odpovědnosti stěžovatelky v subjektivní promlčecí lhůtě podle §46
odst. 3 zákona č. 101/2000 Sb.
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelčin návrh není důvodný.
Podle ustanovení §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Přitom se přiměřeně použijí ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
Podle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. ve znění zákona č. 303/2011 Sb. účinného od 1. 1. 2012
soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže
by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým
veřejným zájmem (viz k tomu též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2012, č. j. 1 As
17/2012, přístupné na www.nssoud.cz).
Podle §73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení
před soudem účinky napadeného rozhodnutí. Podmínky přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti již ve své judikatuře Nejvyšší správní soud několikrát vyložil. Obecně lze konstatovat,
že Nejvyšší správní soud vnímá možnost přiznání odkladného účinku jako určitou výjimku
z pravidla, že kasační stížnost nemá odkladný účinek ze zákona a rozhodnutí krajského soudu
napadená kasační stížností jsou tak v zásadě pravomocná a vykonatelná.
Nutnou podmínkou pro samotné posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti ovšem je, aby stěžovatel ve svém návrhu uvedl konkrétní skutečnosti, které
by osvědčovaly možnost vzniku nepoměrně větší újmy, než jaká by mohla přiznáním odkladného
účinku vzniknout jiným osobám. Důvody možného vzniku této újmy jsou přitom subjektivní,
závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele. Stěžovatel tak nese stran důvodů pro přiznání
odkladného účinku břemeno tvrzení, které soud za něho nemůže žádným způsobem nahrazovat
(viz k tomu např. usnesení zdejšího soudu ze dne 25. 4. 2012, č. j. 9 As 77/2012 – 18, přístupné
na www.nssoud.cz).
S účinností od 1. 1. 2012 již není výslovně požadováno tvrzení a prokazování hrozby
vzniku nenahraditelné újmy, nýbrž „pouze“ újmy, která bude nepoměrně větší oproti újmě, která
může vzniknout jiným osobám přiznáním odkladného účinku. Je tedy vyžadováno poměřování
závažnosti újmy, která může vzniknout žalobci či stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku,
a újmy, která může naopak vzniknout jiným osobám přiznáním odkladného účinku. Je přitom
požadováno, aby možná újma hrozící navrhovateli byla nepoměrně vyšší. Odkladný účinek
žaloby i kasační stížnosti tedy ani po této novelizaci neztratil charakter institutu mimořádného.
Přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc soudního rozhodnutí s účinky
až k napadenému správnímu rozhodnutí, což je zákonem nadále podmíněno splněním striktních
(byť dle slovního vyjádření v ust. §73 odst. 2 s. ř. s. již mírnějších) podmínek (viz k tomu
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 7 As 138/2011 – 241, přístupné
na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud zvážil konkrétní okolnosti případu a tvrzení stěžovatelky,
o něž svou žádost opírá, a dospěl k závěru, že přiznání odkladného účinku v této věci není
opodstatněné. V prvé řadě ze soudního spisu městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil,
že stěžovatelka žádala již v řízení o žalobě před městským soudem. Městský soud usnesením
ze dne 10. 9. 2012, č. j. 11 A 130/2012 - 50 na návrh stěžovatelky její žalobě odkladný účinek
nepřiznal. Stěžovatelkou napadené rozhodnutí o zamítnutí jejích námitek vůči kontrolnímu
protokolu tedy bylo pravomocné a vykonatelné po celou dobu a stěžovatelka měla povinnost
vyhovět uloženým opatřením již v průběhu řízení o žalobě. Podáním kasační stížnosti proti
napadenému rozsudku se tedy situace v tomto ohledu nijak nezměnila a povinnost provést
uložená opatření k nápravě trvá.
Za druhé se Nejvyšší správní soud zabýval samotnou hrozbou vzniku „nepoměrně větší
újmy“ ve vztahu ke stěžovatelce a zároveň možné dotčení důležitých veřejných zájmů. V tomto
ohledu nedal stěžovatelce za pravdu, pokud tvrdila, že předmětná opatření k nápravě ukládají
stěžovatelce povinnosti, které nelze splnit nebo není dán žádný právní důvod k tomu,
aby je plnila. Naopak, jedná se o úkony, které stěžovatelka může poměrně jednoduše provést,
aniž by jí tímto vznikla jakákoliv přímá hmotná či nehmotná újma na jejích právech. I v případě,
že by stěžovatelka byla v řízení úspěšná, by jí navrácení kamerového systému do původního stavu
nemělo způsobit žádnou škodu. Pokud se jedná o poměření možného zásahu do práv
stěžovatelky s možným dotčením důležitých veřejných zájmů, je třeba beze zbytku souhlasit
se žalovanou, že pokračování stěžovatelky v jejím způsobu provozování kamerového
systému nepochybně dopadá do práv kolemjdoucích osob na ochranu soukromí, a to přímo
(a to bez ohledu na právní hodnocení oprávněnosti sběru těchto dat stěžovatelkou, které
na tomto místě nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu nijak hodnotit). Z hlediska tvrzené újmy
v důsledku eventuálního uložení pořádkové pokuty Nejvyšší správní soud uvádí, že toto riziko
toho času existuje pouze v hypotetické rovině, neboť z tvrzení stěžovatelky ani ze spisu
nevyplývá, že by bylo již takové řízení o uložení pořádkové pokuty zahájeno či vydáno takové
rozhodnutí, na základě něhož by byla pokuta exekučně vymáhána.
Nejvyšší správní soud zvážil konkrétní okolnosti případu a tvrzení stěžovatelky,
o něž svou žádost opírá, a dospěl k závěru, že přiznání odkladného účinku v této věci není
opodstatněné, neboť újma hrozící v důsledku nesplnění uložených opatření k nápravě není
nepoměrně větší, než újma na veřejném zájmu spočívajícím v ochraně soukromí monitorovaných
osob. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud odkladný účinek nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2014
JUDr. Petr Průcha v. r.
předseda senátu