ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.133.2013:60
sp. zn. 3 As 133/2013 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: O. O.,
(dřívě B. T.), proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2009, č. j. OAM-3-7/SŘ-2009, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, č. j. 6 Ca
130/2009 - 59,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, č. j. 6 Ca 130/2009 - 59,
se zrušuje .
II. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 15. 4. 2009, č. j. OAM-3-7/SŘ-2009,
se odmítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě
a na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2009 č. j. OAM-3-7/SŘ-2009 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké
policie, Inspektorátu cizinecké policie letiště Praha-Ruzyně, ze dne 8. 1. 2009, č. j. CPR-62-15/
PŘ-2009-004112 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle §119
odst. 1 písm. b) bodu 2 a §119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území
České republiky, byla stanovena na 4 roky s tím, že je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí
o správním vyhoštění; doba k vycestování z území České republiky byla stěžovateli stanovena
do 30 dnů ode dne, kdy lze rozhodnutí o správním vyhoštění vykonat podle §119 odst. 5 zákona
o pobytu cizinců od odpadnutí důvodu, pro které bylo rozhodnutí nevykonatelné, nebo
do 30 dnů od pominutí důvodů znemožňujících vycestování, je-li řízení o mezinárodní ochraně
pravomocně ukončeno a důvody znemožňující vycestování se na cizince tímto rozhodnutím
nevztahují.
Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové
rozhodnutí. Žalobce v odvolání namítal proti délce uloženého správního vyhoštění, a dále tvrdil,
že správnímu orgánu chybí zákonné zmocnění k výroku, že doba, po kterou mu nelze umožnit
vstup na území je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Také nesouhlasil s obsahem
závazného stanoviska ministerstva vnitra. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí k námitce
chybějícího zákonného zmocnění k danému výroku uvedl, že účinností zákona č. 428/2005 Sb.,
byla od 24. 11. 2005 mimo jiné upravena vykonatelnost rozhodnutí, tedy počítání doby,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky. Touto právní úpravou
byl změněn nežádoucí stav, kdy cizinec po dobu, která mu byla rozhodnutím o správním
vyhoštění uložena, pobýval na území jako žadatel o mezinárodní ochranu a nemusel tudíž
respektovat povinnosti vyplývající z rozhodnutí. Doba, po kterou nelze cizinci na základě
rozhodnutí o správním vyhoštění umožnit vstup na území České republiky, je shodná s dobou
vykonatelnosti rozhodnutí a počíná běžet nejpozději uplynutím lhůty stanovené k vycestování.
Tato doba neběží, je-li rozhodnutí nevykonatelné např. z důvodu podle §119 odst. 4 a 5, §172
odst. 3 a §179 zákona o pobytu cizinců a §32 odst. 5 zákona č. 325/1999 sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii české republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Napadeným rozsudkem shledal městský soud žalobu zčásti důvodnou, a proto podle
§78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V návaznosti na obsah žaloby se přitom městský soud zabýval mimo žalobní námitky,
že žalovaný neuvedl žádné konkrétní úvahy, na základě kterých byla stanovena doby vyhoštění
4 roky, a kterou městský soud neshledal důvodnou, i námitkou nezákonně stanovené doby,
po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území. Žalobce v žalobě stejně jako v odvolání brojil
proti výroku správního orgánu prvního stupně, který stanovil, že doba, po kterou nelze odvolateli
umožnit vstup na území, je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. K takovému výroku
podle žalobce chybí správnímu orgánu zákonné zmocnění. Pokud není rozhodnutí o správním
vyhoštění vykonatelné, nelze na cizinci vymáhat splnění uložené povinnosti vycestovat.
Skutečnost, že §119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců odkládá vykonatelnost rozhodnutí
o správním vyhoštění z vymezených důvodů, nemá vliv na běh doby stanovené rozhodnutím.
Městský soud identifikoval jako spornou právní otázku, zda doba, po kterou cizinci nelze
umožnit vstup na území České republiky, která je stanovena v rozhodnutí o správním vyhoštění,
běží současně s dobou vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, resp. zda jsou tyto doby
vzájemně spojené a podmíněné, nebo zda jsou tyto doby na sobě vzájemně nezávislé, takže nelze
spojovat dobu vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění s dobou, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území České republiky. Tento spor plyne ze vztahu ustanovení §118 odst. 1
věty druhé zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti městský soud odkázal na §118 odst. 1
zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 24. 11. 2005 do 31. 12. 2011, podle něhož „dobu,
po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince“
a na navazující ustanovení §119 odst. 4 a 5 (posléze 5 a 6) zákona o pobytu cizinců,
které vymezovalo okamžik vykonatelnosti rozhodnutí. V odůvodnění citoval judikaturu
Nejvyššího správního soudu, která vedla až k předložení sporné otázky, zda se staví běh doby,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, po dobu, kdy je rozhodnutí o správním
vyhoštění nevykonatelné, rozšířenému senátu.
Městský soud proto vycházel z usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 1. 2012,
č. j. 1 As 106/2010 - 83, a dospěl k závěru, že formulaci výroku rozhodnutí o správním vyhoštění
„tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí“ by sice bylo možné považovat za určení počátku
běhu doby, po níž nelze umožnit vstup na území (tato doba počne běžet okamžikem,
kdy se stane rozhodnutí vykonatelným), jak ale dovodil Nejvyšší správní soud například
v rozsudku ze dne 29. 2. 2012, č. j. 4 As 24/2011 - 71, takto formulovaný výrok však zároveň
stanoví takové důsledky pro běh doby, po niž nelze umožnit cizinci vstup na území, jaké zákon
nepředpokládá a neposkytuje k takovému výroku zmocnění. V důsledku takového výroku
by se totiž doba, po kterou by nebylo rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné,
nezapočítávala do doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území České republiky. Takto
však lze podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012,
č. j. 1 As 106/2010 - 83, postupovat až podle §118 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, ve znění
účinném od 1. 1. 2012, a nikoliv též podle právní úpravy účinné od 24. 11. 2005 do 31. 12. 2011.
Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem. Podle stěžovatele městský
soud nepostupoval v souladu se závazným názorem rozšířeného senátu v usnesení ze dne
30. 7. 2013, č. j. 9 As 131/2011 - 63, a to, že správní orgán byl oprávněn stanovit ve výroku
rozhodnutí o správním vyhoštění počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území,
i tak, že se tato doba počítá ode dne, kdy se rozhodnutí o správním vyhoštění stane
vykonatelným. V daném případě se jednalo o rozhodnutí ve věci cizince, který byl v postavení
žadatele o mezinárodní ochranu, v době vydání rozhodnutí ve věci správního vyhoštění tedy bylo
zřejmé, že rozhodnutí o správním vyhoštění je nevykonatelné. Správní orgán byl tedy oprávněn
stanovit počátek doby, po niž nelze cizinci umožnit vstup na území tak, že se tato doba začne
počítat ode dne, kdy se toto rozhodnutí stane vykonatelným. Nejednalo se tudíž o předpoklad,
že již započatá doba bude přerušena odkladem vykonatelnosti, neboť doba, po níž nelze cizinci
umožnit vstup na území, nemohla v případě žalobce začít běžet, s ohledem na probíhající řízení
o mezinárodní ochraně. Ke dni vydání rozhodnutí o správním vyhoštění (15. 4. 2009) se žalobce
nacházel ve fázi řízení před soudem, když podal žalobu do rozhodnutí o zamítnutí své žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, stěžovatel tudíž nepředpokládal žádný
budoucí odklad vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, ale reagoval na již nastalou
situaci nevykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, což jej vedlo k tomu, že stanovil
počátek běhu doby, po niž nelze cizinci umožnit vstup na území, a to dobou vykonatelnosti
rozhodnutí, k čemuž v uvedeném případě došlo až dne 18. 11. 2009 nabytím právní moci
rozhodnutí krajského soudu ve věci mezinárodní ochrany.
Městský soud se tudíž podle názoru stěžovatele mýlí, pokud vykládá prvostupňové
rozhodnutí jako reagující na předpokládané budoucí odložení vykonatelnosti rozhodnutí
o správním vyhoštění. Správní rozhodnutí bylo nevykonatelné již v době svého vydání
a prvostupňový správní orgán v souladu se zákonem stanovil počátek doby, po niž nelze cizinci
umožnit vstup na území okamžikem, kdy dojde k tomu, že rozhodnutí bude vykonatelné.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 9 As 131/2011 tento postup
správního orgánu aproboval a uznal za zákonný, když vyloučil pouze rozdělování doby,
po niž nelze umožnit cizinci vstup na území, do více časových úseků, což znamená reagování
na dosud neexistující, ale možný budoucí odklad vykonatelnosti. Městský soud nerespektoval
závazné závěry citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a dopustil
se tím nezákonnosti. Nad rámec stěžovatel upozornil na to, že rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno dne 15. 4. 2009, soud však rozhodl o dané věci až 26. 9. 2013.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že bylo vydáno nové rozhodnutí, které zrušilo platnost
rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 8. 1. 2009 (prvostupňového rozhodnutí) a dalších dvou
rozhodnutí o správním vyhoštění, kopii zrušujícího rozhodnutí žalobce přiložil v příloze.
Důvodem bylo, že žalobce je již více než dva roky ženatý s občankou České republiky
a má s ní dceru s českým státním občanstvím, momentálně očekávají narození dalšího dítěte.
Dále je již 2 roky žadatelem o přechodný pobyt na území, o kterém stále nebylo rozhodnuto.
Toto soudní projednávaní je podle jeho názoru tudíž již bezpředmětné. Z přiloženého
rozhodnutí ze dne 15. 8. 2012 vyplývá, že mimo dalších byla zrušena i platnost prvostupňového
rozhodnutí, a to podle §163 odst. 1 písm. f) bodu 52 zákona o pobytu cizinců, z důvodu,
že žalobce se po pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění stal rodinným příslušníkem
občana Evropské unie, byla mu přiznána překážka vycestování, z výsledků šetření v rámci
správního řízení o žádosti o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění bylo doloženo,
že realizuje rodinný život s manželkou a dcerou a byly naplněny podmínky pro aplikaci
ustanovení §122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Přitom dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná. Podle §109 odst. 4 s. ř. s. „Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103
odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.“
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. platí, že „nestanoví-li tento zákon jinak, soud
usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo
nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl
odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.“
Ze správního spisu Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie č. j. CPR-7174/ČJ-
2012-9CPR-V214 Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 15. 8. 2012, č. j. CPR-
7174-4/ČJ-2012-9CPR-V214 (dále „nové rozhodnutí“), které nabylo právní moci dne
11. 9. 2012, byla Ředitelstvím služby cizinecké policie žalobci na jeho žádost podle
ustanovení §122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců zrušena platnost rozhodnutí
o správním vyhoštění, a to konkrétně rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 8. 1. 2009,
č. j. CPR-62-15/PŘ-2009-004112, ze dne 6. 7. 2009, č. j. CPR-2981-13/PŘ-2009-004112
a ze dne 9. 6. 2010 č. j. CPR-1513-42/PŘ-2010-004112. Z odůvodnění nového rozhodnutí
vyplývá, že žalobce uzavřel dne 25. 5. 2012 na území České republiky sňatek s občankou
České republiky, paní R. O. (dříve Š.), rovněž se stal dne 3. 11. 2010 otcem nezletilé se státním
občanstvím České republiky. Na základě uvedených skutečností se stal žalobce ve smyslu §15a
odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana Evropské unie
po nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. Z tohoto důvodu mu byla přiznána
překážka vycestování, dále z výsledků šetření v rámci správního řízení bylo doloženo, že realizuje
rodinný život s manželkou a dcerou, správní orgán zhodnotil okolnosti případu a výše citovaná
rozhodnutí o správním vyhoštění udělená žalobci zrušil.
Existence předmětu řízení náleží mezi ty podmínky řízení, které je třeba zkoumat ex offo
po celou dobu trvání soudního řízení (srv. např. Bohadlo, D. In. Jemelka, L. Podhrázký,
M., Vetešník, P. Zavřelová, L. Bohadlo, D., Šuránek, P. Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání.
Praha: C.H.Beck, 2013, s. 345.) Předmět řízení je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu představován právě jednotou formálního a materiálního úkonu, jímž bylo zasaženo
do právní sféry žalobce, a v tomto je předmět řízení dán i v řízení o kasační stížnosti proti
rozhodnutí krajského (městského) soudu v takto vymezené věci. Odpadne-li předmět řízení
v průběhu vedení řízení před soudem v tom smyslu, že již není, co přezkoumávat, je na místě
žalobu odmítnout pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř .s.].
V posuzované věci se jedná o situaci, kdy sice po formální stránce rozhodnutí
žalovaného, které tvoří předmět přezkumu správních soudů, právně existuje (nemohlo
být a ani nebylo prvostupňovým orgánem zrušeno), nicméně prvostupňové rozhodnutí
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie bylo zrušeno na základě vydání nového
rozhodnutí ze dne 15. 8. 2012, č. j. CPR-7174-4/ČJ-2012-9CPR-V214, které nabylo právní moci
dne 11. 9. 2012. Tímto novým rozhodnutím, které mezi jinými zrušilo i prvostupňové rozhodnutí
o správním vyhoštění ze dne 8. 1. 2009, došlo k odpadnutí předmětu řízení před vydáním
rozhodnutí ve věci městským soudem, vzhledem k tomu, že žalobce žalobou napadl rozhodnutí
ze dne 15. 4. 2009, č. j. OAM-3-7/SŘ-2009, kterým bylo zamítnuto odvolání proti
prvostupňovému rozhodnutí a toto bylo potvrzeno. Jakkoliv tedy předmět řízení formálně
právně stále existuje, materiálně již došlo k jeho vyprázdnění, neboť ve smyslu zásady jednoty
správního řízení zamítavé odvolací rozhodnutí bez přezkoumávaného prvostupňového
rozhodnutí samo neobstojí. Na okraj věci Nejvyšší správní soud dodává, že správní soudnictví
povoláno k ochraně subjektivních práv jednotlivce, a proto ani právní zájem stěžovatele
na meritorním posouzení věci nemůže při odpadnutí předmětu řízení převážit nad povinností
soudu v řízení dále nepokračovat (§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek byl tedy ve smyslu ustanovení §109 odst. 4
s. ř. s. zatížen vadou, která má za následek jeho nezákonnost. Již v řízení před městským soudem
byl totiž dán důvod pro odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť nebyly splněny
podmínky soudního řízení a tento nedostatek nemohl být odstraněn. Nejvyšší správní soud proto
podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. rozsudek městského soudu ze dne 26. 9. 2013, č. j. 6 Ca
130/2009-59, zrušil a současně odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2009,
č. j. OAM-3-7/SŘ-2009.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí městského soudu
a současně rozhodl o odmítnutí žaloby, je podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. povinen
rozhodnout i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu.
Z tohoto důvodu musel Nejvyšší správní soud rozhodnout nejenom o nákladech řízení o kasační
stížnosti, nýbrž i o nákladech řízení o žalobě. Ty však účastníkům řízení nepřiznal, neboť
při odmítnutí návrhu nemá podle §120 a §60 odst. 3 věty první s. ř. s. žádný z nich právo
na jejich náhradu.
Formálně úspěšnému stěžovateli Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, neboť mu žádné takové náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Žalobce nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu