ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.62.2014:36
sp. zn. 3 As 62/2014 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobkyně Vysoké
školy cestovního ruchu a teritoriálních studií v Praze, spol. s r.o., se sídlem Praha 7,
Ortenovo náměstí 34/1275, zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem
Praha 10, Hokejová 928/4 proti žalovanému Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy,
se sídlem Praha 1, Karmelitská 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, č. j. 6 Ca 145/2009 - 477,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 4. 2009, č. j. 6 380/2009 – 14, zamítl ministr školství, mládeže
a tělovýchovy rozklad žalobkyně (dále „stěžovatelka“) a potvrdil prvoinstanční rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 2. 2009, č. j. 2 202/2009 – 30/1, kterým byla stěžovatelce odejmuta
akreditace bakalářského studijního programu „Řízení cestovního ruchu“ se studijním oborem
„Cestovní ruch“ s prezenční formou studia a standardní dobou studia 3 roky. Rozhodnutí
žalovaného o rozkladu napadla stěžovatelka žalobou podanou k Městskému soudu v Praze
(dále „městský soud“).
Městský soud žalobu stěžovatelky zamítl. K žalobním námitkám stěžovatelky,
v nichž nesouhlasila se závěry žalovaného ohledně nedostatečného personálního zajištění
studijního programu a dále namítala, že nedošlo ke změnám, které by odůvodňovaly odnětí
akreditace, a zpochybnila postup a činnost Akreditační komise, městský soud uvedl,
že z ustanovení §85 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon o vysokých školách“) vyplývá, že návrh akreditační komise na odnětí
akreditace nelze považovat za závazné stanovisko (na rozdíl od jiných stanovisek Akreditační
komise vydávaných podle zákona o vysokých školách). Tento návrh tedy není samostatně
přezkoumatelný; jde pouze o podnět k zahájení řízení o odnětí akreditace.
V projednávané věci žalovaný posoudil tento akt Akreditační komise a s ohledem
na tvrzení v něm uvedená dospěl k závěru, že zde existují důvody pro zahájení řízení o odnětí
akreditace. Při posouzení personálního zabezpečení vycházel ze stanoviska Akreditační komise
a ze standardů Akreditační komise. V této souvislosti městský soud konstatoval, že zákon
o vysokých školách ani jiný obecně závazný právní předpis nestanovují specifické standardy
pro hodnocení kvality vysokých škol ani kritéria, jež musí být naplněna, aby činnost vysoké školy
byla vyhodnocena jako kvalitní. Akreditační komise za účelem posouzení předpokladů
pro uskutečňování akreditovaných činností a pro hodnocení jejich kvality používá vlastní
standardy, které jsou veřejně přístupné a uplatňují se pro všechny studijní programy. Ministerstvo
školství se s nimi ztotožnilo a označilo je za přiměřené a věcně správné. V nyní posuzované věci
bylo ve správním řízení zjištěno nedostatečné personální zabezpečení zvláště profilujících
předmětů s tím, že jejich vyučující působí ve velkém rozsahu na jiných vysokých školách,
což vyvolává závažné pochybnosti o existenci jejich dostatečného časového prostoru k výuce
a souvisejícím tvůrčím činnostem. Odborné aktivity většiny vyučujících dále neodpovídají
předmětům, které mají zabezpečovat. Oproti stavu deklarovanému v žádosti o udělení akreditace
došlo ke změnám, které je nutno kvalifikovat jako zásadní nedostatky při uskutečňování
studijního programu.
Otázka, zda takto zjištěný skutkový stav je důvodem pro zahájení správního řízení ve věci
odnětí akreditace vysoké školy, je otázkou správního uvážení. Při jeho užití nebylo zjištěno,
že by závěry správního orgánu nebyly podloženy skutkovými zjištěními nebo že by s nimi byly
v rozporu či že by se správní orgán nevypořádal se všemi námitkami vznesenými v rozkladu.
Závěry žalovaného nejsou v rozporu se zásadami logického myšlení a uvažování. Úkolem soudu
není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení soudním,
ale naopak posoudit, zda se žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným
skutkovým stavem, respektive zda tento skutkový stav byl řádně zjištěn, a zda nedošlo k vybočení
z mezí a hledisek stanovených zákonem. Napadené rozhodnutí bylo dle názoru městského soudu
vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, jehož hodnocení odpovídá
spisovému materiálu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí přezkoumatelně vyjádřil svou úvahu
ohledně nedostatků v personálním zabezpečení studijního programu.
V otázce posouzení personálního zabezpečení studijního programu je podle názoru
městského soudu třeba vycházet z cíle a úkolů vysoké školy, jak jsou vymezeny v ustanovení §1
zákona o vysokých školách. Z dikce tohoto ustanovení městský soud dovodil, že významnou
úlohu vedle pedagogické činnosti sehrává i činnost vědecká. Na vysoké škole vyučují akademičtí
pracovníci, kteří vykonávají jak pedagogickou činnost, tak činnost vědeckou, výzkumnou,
vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. Žalovaný dospěl k závěru, že změny
v personálním zabezpečení předmětného studijního programu, k nimž došlo v době po vydání
akreditace a které jsou popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyplývají rovněž
z předložené tabulky (přehled o počtu a změnách vyučujících), odůvodňují postup podle
ustanovení §85 odst. 2 zákona o vysokých školách (odnětí akreditace). Tento závěr je výsledkem
správního uvážení vycházejícího z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který má oporu
ve spisovém materiálu. Z předloženého přehledu vyučujících profilových předmětů lze dovodit,
že jmenovaní, vzhledem ke svým závazkům na jiných školách, nemohli u stěžovatelky vykonávat
zákonem předpokládanou vědeckou nebo další tvůrčí činnost. Rovněž výčet jejich publikační
činnosti a jejího zaměření svědčí pro závěr, že byly splněny podmínky pro odnětí akreditace.
K námitce, že žalovaný rozhodl na základě stejných dokumentů a okolností, podle
kterých dříve akreditaci stěžovatelce udělil, respektive opět potvrdil, městský soud uvedl,
že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že k odnětí akreditace nedošlo z důvodu stavu
personálního zajištění studijního programu předjímaného v žádosti o udělení akreditace nebo
z důvodu stavu existujícího v době, kdy bylo rozhodnuto o zastavení řízení o odnětí státního
souhlasu působit jako soukromá vysoká škola. Důvodem k odejmutí akreditace byly změny
personálního zajištění oproti stavu předjímanému v žádosti o udělení akreditace, ke kterým došlo
v době po zastavení řízení o odnětí státního souhlasu působit jako soukromá vysoká škola.
Tyto změny byly kvalifikovány jako závažné nedostatky při uskutečňování studijního programu
ve smyslu ustanovení §85 odst. 2 zákona o vysokých školách.
Stěžovatelka též namítala, že žalovaný postupoval v rozporu s ustanovením §85 odst. 1
zákona o vysokých školách, neboť napadené rozhodnutí vydal v době běhu lhůty zde uvedené.
Městský soud však dospěl k závěru, že stěžovatelce nebyla žalovaným lhůta k nápravě podle
citovaného ustanovení žalovaným vůbec stanovena. Nadto konstatoval, že žalovanému
by nic nebránilo rozhodnout o odnětí akreditace i za běhu této lhůty, pokud by shledal závažné
nedostatky při uskutečňování studijního programu, neboť lhůta podle ust. §85 odst. 1 může
být stanovena pouze k odstranění nedostatků, které nejsou závažné.
Městský soud shledal rovněž nedůvodnou námitku stěžovatelky, že žalovaným nebyla
nikdy provedena kontrola, kterou by byly zjištěny závažné nedostatky při uskutečňování
studijního programu, a všechna namítaná pochybení personálního charakteru byla Akreditační
komisi známa již při rozhodování o žádosti o udělení akreditace (nejpozději v dubnu 2008).
Svůj závěr městský soud zdůvodnil odkazem na průběh získávání informací o personálním
zajištění; z něho vyplynulo, že personální zajištění, které bylo shledáno Akreditační komisí
jako nedostatečné, nebylo Akreditační komisi v roce 2008 známé.
Podle názoru městského soudu z dikce §85 odst. 2 zákona o vysokých školách rovněž
nevyplývá, že by odnětí akreditace měl předcházet postup podle §85 odst. 2 písm. b) citovaného
zákona (pozastavení akreditace).
Nedůvodnou shledal městský soud rovněž námitku stěžovatelky, že rozhodnutí bylo
vydáno v rozporu s ustanovením §86 zákona o vysokých školách. Lhůta ke splnění
zde stanovené povinnosti totiž byla stěžovatelce stanovena do 15. 6. 2009.
Městský soud rovněž, s ohledem na shora uvedené závěry týkající se dostatečného zjištění
skutkového stavu, který má oporu ve spisovém materiálu, a povahy návrhu Akreditační komise
na odnětí akreditace, neshledal důvodným návrh stěžovatelky na doplnění dokazování výslechem
svědků (vyučujících, členů Akreditační komise a JUDr. Š.), spisem akreditační komise ani
aprobačním a organizačním řádem žalovaného. Jako nedůvodný shledal taktéž návrh ohledně
zjištění pozice a případné zainteresovanosti Mgr. R. v průběhu správního i soudního řízení,
neboť stěžovatelka nevznášela během správního řízení proti této osobě jakékoliv námitky.
Zmocnění zastupovat žalovaného v řízení před soudem pro Mgr. R. vyplývá z plné moci
založené ve spise.
Konečně městský soud konstatoval, že předmětem návrhu na soudní přezkum
v projednávané věci nebylo rozhodnutí žalovaného o odnětí státního souhlasu působit
jako soukromá vysoká škola ze dne 5. 8. 2010, č. j. 20 730/2010-30, které bylo potvrzeno
rozhodnutím o rozkladu ze dne 9. 11. 2010, č. j. 24 308/2010-80. Jestliže stěžovatelka
až v závěrečném návrhu v tomto soudním řízení požadovala zrušení uvedeného rozhodnutí,
jedná se o návrh nedůvodný.
Kasační stížností ze dne 5. 3. 2014 napadla stěžovatelka rozsudek městského soudu
v celém rozsahu z důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Ve vztahu k vytýkaným nedostatkům v personálním zajištění studijního oboru
zpochybnila standardy Akreditační komise s tím, že Akreditační komise není zákonem oprávněna
k vydávání právních předpisů. Standardy Akreditační komise tedy nejsou pramenem práva. Nelze
akceptovat, aby se standardy staly výlučným kritériem pro zkoumání předpokladů ke vzniku
a fungování školy a už vůbec nelze akceptovat roli těchto standardů jako výlučného podkladu
pro rozhodování podle §85 zákona o vysokých školách. Stěžovatelka namítá, že akreditační
komise si použitím standardů zjednodušuje postup, protože fakticky nezkoumá pedagogickou
kvalitu jednotlivých vyučujících (přednášení, příprava na výuku, výkon práce bez absencí atd.)
ale spokojí se zjištěním, jaký článek vyučující napsal, jaké úrovně akademického vzdělání dosáhl,
jak daleko od školy bydlí apod. Požadavek Akreditační komise, aby byly všechny nosné
či profilové předměty zajištěny pedagogy s akademickým vzděláním, nemá zákonné opodstatnění.
Při aplikaci těchto standardů nelze náležitě zohlednit osobní kvality a pedagogické předpoklady
jednotlivých učitelů. V této souvislosti se stěžovatelka ohrazuje proti snižování odborné úrovně
Ing. B. žalovaným a upozorňuje, že Ing. B. byl nejprve „akreditován“, avšak po podání správní
žaloby byla jeho odborná úroveň neustále napadána.
Stěžovatelka upozorňuje dále na skutečnost, že obor cestovní ruch je oborem relativně
novým a rozvíjejícím se, který spíše reaguje na praktické potřeby absolventů a jejich uplatnění
v praxi. Správní orgán přitom nezohlednil tato specifika, která souvisí s tím, že v daném oboru
jsou například habilitovány pouze dvě osoby, a proto museli být angažováni pedagogové
s příbuznými specializacemi (ekonomie, management, doprava, atd.). Dále stěžovatelka namítá,
že standardy Akreditační komise vyžadují po vyučujících také činnost vědeckou a výzkumnou,
přičemž u nově vznikající školy je třeba pro tuto nadstavbovou činnost teprve vytvořit
předpoklady. Stěžovatelka v písemnostech předložených městskému soudu poukazovala na fakt,
že tyto předpoklady již začala vytvářet, městský soud se tím však nezabýval. Stěžovatelka
také zdůrazňuje, že v různých oborech je míra vědecké a výzkumné činnosti odlišná.
Podle stěžovatelky nelze klást rovnítko mezi kvalitu výuky a její personální zajištění.
Habilitovaný akademik nemusí zajistit vždy nejlepší výuku po stránce pedagogické. Pohled
Akreditační komise, která se zaměřuje na zjištění kvalifikace pedagoga a jeho publikační činnost,
je tak příliš zjednodušující. Akreditační komise se nezajímá o pedagogické předpoklady
jednotlivých vyučujících. Nebylo prokazováno, zda kvalita výuky trpěla tím, že vyučující měli další
úvazky a že publikovali toliko v příbuzných oborech. Městský soud přitom odmítl provést důkazy
výpověďmi jednotlivých pedagogů či jejich písemnými vyjádřeními.
Stěžovatelka také namítá, že zákon o vysokých školách v ustanovení §85 rozlišuje
v odst. 1 nedostatky při uskutečňování akreditovaných činností a v odst. 2 nedostatky
při uskutečňování studijního programu. Personální zajištění podle stěžovatelky spadá pod pojem
„akreditovaná činnost“, tím pádem je nelze subsumovat pod pojem „uskutečňování studijního programu“.
Správní orgány tedy měly vůči stěžovatelce uplatnit pouze postup podle §85 odst. 1 zákona o
vysokých školách, nikoliv postup podle §85 odst. 2 tohoto zákona. Stěžovatelka se neodchýlila
od obsahu studijního programu v podobě, v jaké byl schválen při udělení akreditace.
Dále stěžovatelka dovozuje, že má-li k odnětí akreditace dojít jen v případě závažných
nedostatků, musí jít jen o nedostatky opravdu vysoké intenzity znemožňující vysoké škole výkon
jejího výchovného poslání. Jako příklady uvádí vyučování v duchu extremismu, rasové
nesnášenlivosti, porušování demokratických hodnot. Takové závažné nedostatky činnost
stěžovatelky nevykazovala.
Stěžovatelka rovněž namítá, že městský soud rezignoval na přezkoumání postupu
Akreditační komise. Podle stěžovatelky byl postup Akreditační komise při jejím jednání
nesouladný se „zákonným správním řízením“. Stěžovatelce je znám pouze zápis z jednání komise
v Kamenici nad Lipou ve dnech 26. – 28. 1. 2009, v němž však nejsou uvedeny základní
informace (kdo podal podnět k iniciování postupu komise, jak jednání probíhalo, kdo je vedl,
kdo sepisoval zápis, zda byla použita záznamová technika, zda byli zvoleni ověřovatelé zápisu,
kdo měl úvodní slovo, kdo připravil hodnotící posudek a oponentní návrh, jaký byl stručný obsah
diskusních příspěvků, stručný obsah předložených písemností). Městský soud neprovedl důkaz
správním spisem při jednání, navíc správní spis vrátil žalovanému ještě před doručením rozsudku
účastníkům. Stěžovatelka tento postup městského soudu považuje za cílený, s účelem znemožnit
jí nahlédnutí do správního spisu.
Podle stěžovatelky nelze souhlasit se závěrem městského soudu, že k odnětí akreditace
(tedy nejtvrdšímu opatření) mohl žalovaný přistoupit na základě vlastního správního uvážení.
Správní uvážení má limity. Přitom v projednávané věci Akreditační komise, jako orgán
nelimitovaný zákonným postupem, dospěla k doporučení, jež se stalo určujícím pro správní
orgán, který musí postupovat v souladu s právními přepisy. Takový postup nemá obdoby.
Podle stěžovatelky by postup Akreditační komise měl být jasně regulován, zejména proto,
aby bylo při jednání komise třeba vést formální správní řízení a dokazování, které by účastníkovi
zajistilo možnost obrany.
Stanovisko Akreditační komise se opíralo pouze o odchod doc. T., Ing. V. a prof. A.
Komise přitom zcela ignorovala informace stěžovatelky týkající se důvodů jejich odchodu a také
informace o způsobilosti a kvalitě vyučujících, kteří je měli nahradit. Akreditační komise též
obrátila proti stěžovatelce její napojení na společnost MAG CONSULTING s. r. o. Tato
společnost neměla zajišťovat bakalářský program, ale ve skutečnosti poskytla stěžovatelce své
informační zázemí. Místo aby komise hodnotila tuto skutečnost pozitivně (jedná se totiž o
společnost působící dlouhodobě v oblasti cestovního ruchu), zneužila ji k účelové interpretaci.
Komise nedocenila, že stěžovatelka zajistila pro jeden předmět i další vyučující, aby nedocházelo
k rušení výuky. Taktéž přehlédla, že limity pedagogického zapojení učitelů působících u
stěžovatelky nijak zásadně nepřekročily limity běžně existující na jiných vysokých školách
(konkrétně na Vysoké škole hotelové). Přitom vyučující, u kterých mohlo dojít k překročení
uvedených limitů, byli připraveni opustit jiné školy a působit výlučně u stěžovatelky s plným
úvazkem.
Stěžovatelka konečně vytýká Akreditační komisi a městskému soudu, že nebylo
provedeno zjištění a následné posouzení, k jakým konkrétním změnám oproti stavu
deklarovanému v rozhodnutí o udělení akreditace ze dne 30. 11. 2007 došlo, jaký měly konkrétní
negativní dopad na výuku a jaké konkrétní závažné nedostatky nastaly v souvislosti s těmito
změnami.
Závěrem stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku městského soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil obsáhlým podáním ze dne 5. 5. 2014, ze kterého
Nejvyšší správní soud uvádí následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci.
Stěžovatelce byl odejmut rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 8. 2010, č. j.20 730/2010-30,
státní souhlas působit jako soukromá vysoká škola. Toto rozhodnutí nabylo právní moci
dne 21. 11. 2010 a správní žalobou napadeno nebylo. Stěžovatelka tak již není oprávněna působit
jako vysoká škola. Na majetek stěžovatelky byl též prohlášen konkurz.
Žalovaný při rozhodování o odnětí akreditace vycházel z návrhu a stanoviska Akreditační
komise, z písemných vyjádření stěžovatelky a ze skutečností známých z úřední činnosti, včetně
skutečností známých z řízení o udělení akreditace. Žalovaný zahájil řízení o odnětí akreditace
na základě návrhu Akreditační komise a uvědomil o tom stěžovatelku dopisem ze dne
11. 12. 2008, stěžovatelka byla zároveň vyzvána k vyjádření k návrhu komise. Stěžovatelka
se vyjádřila podáním ze dne 19. 12. 2008 a toto podání bylo předloženo Akreditační komisi
k posouzení. Komise vyjádření projednala na svém zasedání dne 28. 1. 2009 a k projednání
přizvala jednatele a další zástupce stěžovatelky, kterým byla dána možnost se opakovaně vyjádřit
k závěrům a zjištěním komise. Akreditační komise poté předložila žalovanému své stanovisko
ze dne 30. 1. 2009, v němž setrvala na původním návrhu na odnětí akreditace a vyjádřila
se k námitkám vysloveným stěžovatelkou. Žalovaný po posouzení návrhu komise dospěl
k závěru, že jsou dány důvody pro odnětí akreditace stěžovatelce.
Proti rozhodnutí o odnětí akreditace podala stěžovatelka rozklad. Žalovaný, stejně
jako ministr při rozhodování o rozkladu, respektoval podmínky stanovené standardy Akreditační
komise. I pokud by žalovaný považoval obor cestovní ruch za nově vznikající, měla
by stěžovatelka zabezpečit, aby alespoň 40% přednášek bylo vyučováno profesory nebo docenty,
kteří vědecko-pedagogický titul získali nikoliv přímo v oboru cestovní ruch, ale alespoň
v příbuzném oboru z oblasti ekonomie. Tvůrčí činnost těchto vyučujících by měla
být v posledních pěti letech zaměřena alespoň částečně na cestovní ruch. Stěžovatelka
by dále měla zabezpečit, aby všechny předměty teoretického základu bakalářského studijního
programu byly vyučovány převážně akademickými pracovníky (tj. pracovníky vykonávajícími
i činnost vědeckou), kteří mají alespoň vědeckou hodnost CSc., Dr. nebo Ph.D.
Žalovaný dále upozornil, že stěžovatelka ve svém rozkladu uvedla, že záruku vysoké
kvality výuky v souladu s požadavky standardů Akreditační komise dává především bohaté
zázemí analytické společnosti MAG CONSULTING s. r.o. (v dopise ze dne 19. 12. 2008
zaslaném žalovanému a komisi uvedla, že hlavním garantem vysokého standardu přednášek
v nosných předmětech oboru „Řízení cestovního ruchu“ je uvedená agentura, která
je považována Ministerstvem pro místní rozvoj za naprosto nejlepší analytickou agenturu
v resortu cestovního ruchu). Akreditace však byla udělena výlučně stěžovatelce, nikoliv
též spolupracující právnické osobě (srov. §81 zákona o vysokých školách). Argumentace
zázemím jmenované společnosti je tedy irelevantní.
Ke standardům Akreditační komise žalovaný uvedl, že jejich existence napomáhá
v oblasti rozhodování o akreditacích k naplňování zásady ochrany legitimních očekávání
ve smyslu §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“). Podle této zásady
mají správní orgány dbát při rozhodování na to, aby u skutkově shodných nebo podobných
případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Standardy zajišťují konzistentní rozhodování ve věcech
akreditací, neboť pomáhají podrobněji specifikovat mantinely správního uvážení v této oblasti.
Standardy jsou veřejně přístupné a platí pro všechny studijní programy. Žalovaný se s nimi
ztotožňuje a považuje je za přiměřené a věcně správné. Standardy Akreditační komise
pro posuzování žádostí o akreditaci, rozšíření akreditace a prodloužení doby platnosti akreditace
studijních programů a jejich oborů, charakterizují obecné minimální požadavky komise
k projednávání žádostí o akreditaci, rozšíření akreditace a prodloužení doby platnosti akreditace
a jsou analogicky využity také při posuzování existence závažných nedostatků při uskutečňování
akreditovaných studijních programů a důvodnosti opatření podle §85 odst. 2 zákona o vysokých
školách. Tyto standardy nejsou právním předpisem, na právní předpis však navazují. Konkrétně
na §79 zákona o vysokých školách a prováděcí vyhlášku č. 42/1999 Sb., o obsahu žádosti
o akreditaci studijního programu. Ustanovení těchto právních předpisů požadují jako jednu
z náležitostí takové žádosti údaje o personálním zabezpečení studijního programu. Pokud právní
předpisy vyžadují uvedení těchto údajů v žádosti akreditaci, pak jsou tyto údaje nepochybně
pro rozhodování o akreditaci relevantní.
Vědecká činnost či jiná tvůrčí činnost není „nepovinnou nadstavbou“, jak dovozuje
stěžovatelka, naopak se jedná o povinnou součást práce každého akademického pracovníka
(§70 odst. 1 zákona o vysokých školách). Vysokou školu nelze zaměňovat například se vzdělávací
agenturou, která si přednášející najímá ad hoc pro jednotlivé přednášky a nevěnuje se jiným
aktivitám než výuce. Vysoká škola musí naplňovat své poslání stanovené §1 zákona o vysokých
školách.
Žalovaný poukazuje na to, že skutečné personální zajištění se od zamýšleného stavu
uvedenému v žádosti o státní souhlas a akreditaci značně odlišovalo. V době rozhodování
o odnětí akreditace působilo na škole z původních 37 plánovaných vyučujících pouze 22,
a to navíc ne vždy v původně plánovaném rozsahu úvazku či odborném zaměření,
nebo bez souběžných pracovních závazků. Na škole působilo i 18 nových vyučujících,
kteří však nebyli, s ohledem na odbornost, zaměření či souběžné pracovní vytížení, způsobilí
nahradit plnohodnotně chybějící plánované klíčové pracovníky. Hodnocení dostatečnosti
personálního zajištění bylo věcí správního uvážení žalovaného. Žalovaný zároveň zdůraznil,
že na škole zajišťovalo profilující povinné studijní předměty a povinné předměty z oblasti
ekonomie a managementu 6 habilitovaých pracovníků. Pouze jeden z nich však měl plný úvazek
a jeho působení na škole tak nebylo limitováno nízkým úvazkem nebo souběžnými pracovními
úvazky. Již to je samo o sobě dostatečným důvodem k odnětí akreditace.
Žalovaný rovněž odkázal na ustanovení §70 odst. 3 zákona o vysokých školách,
podle něhož plní na vysoké škole funkci učitelů akademičtí pracovníci, přičemž pouze výjimkou
z uvedeného pravidla je ustanovení §70 odst. 5 uvedeného zákona, umožňující podílet
se na výuce také dalším odbornkům na základě dohod konaných mimo pracovní poměr.
Působení externích odborníků tak nemůže nahradit působení akademických pracovníků
(kteří v rámci pracovního poměru nejen vyučují, ale také jsou vědecky činní). Žalovaný poukazuje
na problém tzv. „létajících profesorů“, tj. akademických pracovníků, kteří v rámci velkých úvazků
působí zároveň na několika vysokých školách či institucích. Tito pracovníci pak nemohou
mít v rámci všech svých úvazků čas na vědeckou činnost, sledování vývoje v oboru, přípravu
výuky a publikační činnost. Nezřídka trpí i kvalita jejich pedagogické činnosti.
Žalovaný k námitkám stěžovatelky dále uvedl, že pojem „akreditované činnosti“ zahrnuje
uskutečňování akreditovaných studijních programů i konání habilitačních řízení a řízení
ke jmenování profesorem, což vyplývá z dikce §85 zákona o vysokých školách. Pod pojem
„nedostatky při uskutečňování studijního programu“ je proto třeba nepochybně řadit i nedostatky
v personálním zajištění studijního programu.
Postup Akreditační komise je z hlediska odnětí akreditace stěžovatelce sám o sobě zcela
irelevantní, jelikož komise v tomto případě dává žalovanému pouze podnět k odnětí akreditace.
Požadavky stěžovatelky na obsah zápisů komise se neopírají o právní předpisy ani o Statut
Akreditační komise schválený usnesením vlády.
Žalovaný též k námitkám stěžovatelky uvedl, že Vysoká škola hotelová nemá akreditován
studijní obor Cestovní ruch. Stěžovatelka předložila městskému soudu tabulku staženou z webu této
vysoké školy, která ale ve skutečnosti nepopisuje personální zajištění programu Cestovní ruch,
ale složení Katedry cestovního ruchu. Obsahově nejbližší obor na Vysoké škole hotelové je obor
Management destinace cestovního ruchu, na jehož personálním zajištění se podílí více kateder této
vysoké školy, takže je zajišťován jedenácti habilitovanými vyučujícími, z nichž většina má úvazek
na Vysoké škole hotelové bez významných úvazků na jiných školách. Vyučující vykazují rovněž
publikační činnost odpovídající předmětu, který zajišťují.
Z těchto důvodů žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění podmínek
řízení. Ověřil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. , a v řízení o kasační stížnosti je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy meritorně projednatelná.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán
jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Přitom neshledal vady uvedené v ust. §109
odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Na samém počátku úvah je nezbytné zohlednit podstatu vysokých škol podle definice,
obsažené v ustanovení §1 zákona o vysokých školách. Spojující kriterium ve vztahu
k jednotlivým nástrojům dosažení zamýšleného účelu vysoké školy je požadavek, aby vysoká
škola představovala nejvyšší článek vzdělávací soustavy, vrcholné centrum vzdělanosti,
nezávislého poznání a tvůrčí činnosti, které má klíčovou úlohu ve vědeckém, kulturním,
sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti. Tato úloha vysokých škol je konkretizována
tak, že vysoké školy (mimo jiné) uchovávají a rozhojňují dosažené poznání a podle svého typu
a zaměření pěstují činnost vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další
tvůrčí činnost, umožňují v souladu s demokratickými principy přístup k vysokoškolskému
vzdělání, získání odpovídající profesní kvalifikace a přípravu pro výzkumnou práci a další náročné
odborné činnosti.
Úkolem Akreditační komise (§84 zákona o vysokých školách) je pečovat o kvalitu
vysokoškolského vzdělávání a všestranně posuzovat vzdělávací a vědeckou, výzkumnou,
vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost vysokých škol. V rámci plnění těchto
úkolů Akreditační komise zejména hodnotí činnost vysokých škol a kvalitu akreditovaných
činností a zveřejňuje výsledky hodnocení a také posuzuje další záležitosti týkající se vysokého
školství, které jí předloží ministr, a vydává k nim stanoviska.
Nejvyšší správní soud se k úloze Akreditační komise již vyjádřil ve své judikatuře.
Například v rozsudku ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 As 22/2014 – 113, uvedl, že činnost vysokých
škol podléhá kontrole vnitřní (skrze akademické orgány vysoké školy) a kontrole vnější.
Ústředním orgánem státní správy vysokého školství je Ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy, jehož kompetence se soustřeďují zejména do oblasti dozoru nad vnitřním
fungováním vysokých škol. Kontrolní pravomoc ministerstva spočívá především v rozhodování
o náplni studijních programů a o certifikaci absolvování studia. Ministerstvo tak podle §78
a násl. zákona o vysokých školách rozhoduje o oprávněních uskutečňovat výuku v různých
oblastech studia (o akreditacích) na základě předchozího vyjádření Akreditační komise. Formou
akreditací je kontrolována úroveň vzdělávání poskytovaného vysokými školami. Vzdělávání
pouze v akreditovaných studijních programech je pak prostředkem realizace ústavně zaručeného
práva na vysokoškolské vzdělávání (čl. 33 Listiny). Akreditace udělovaná Ministerstvem školství,
mládeže a tělovýchovy podle ustanovení §78 a násl. zákona o vysokých školách na základě
předchozího vyjádření akreditační komise odpovídá požadavku vnější standardizace úrovně
vzdělávání poskytovaného vysokými školami.
Pokud tedy má (podle dikce zákona o vysokých školách) činnost Akreditační komise
směřovat k zajištění určité úrovně vysokoškolského vzdělávání, tedy k vnější standardizaci úrovně
vysokoškolského vzdělávání (jak konstatovala judikatura tohoto soudu), je vydávání standardů
Akreditační komise plně v souladu s tímto jejím posláním, a to nepochybně také za podmínky,
že standardy korespondují se zákonným vymezením smyslu vysokoškolského vzdělávání.
Nejvyšší správní soud též souhlasí s názorem žalovaného, že existence těchto standardů zajišťuje
lepší dodržování zásady ochrany legitimních očekávání (srov. §2 odst. 4 správního řádu).
Podle této zásady má správní orgán dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem
a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Zároveň při rozhodování shodných
nebo podobných případů nemají vznikat nedůvodné rozdíly. Na tomto místě je třeba zdůraznit,
že Akreditační komise sama meritorně nerozhoduje, ale poskytuje stanoviska, z nichž žalovaný
zpravidla vychází. Nejvyšší správní soud má za to, že existence veřejně přístupných standardů
Akreditační komisí posiluje ochranu legitimních očekávání subjektů, jejichž činnost
má Akreditační komise hodnotit. Zároveň vytvářením těchto standardů a jejich aplikací
Akreditační komise plní svou úlohu spočívající ve standardizaci úrovně vysokoškolského
vzdělávání.
Je nesporné, že standardy vydávané Akreditační komisí nemají povahu právního předpisu.
Na druhou stranu však tyto standardy vyjadřují správní praxi žalovaného a Akreditační komise,
jež zakládá legitimní očekávání. Z judikatury tohoto soudu vyplývá, že „[s]právní praxe zakládající
legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy,
která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů.“ (srov. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132, publikované pod č. 1915/2009 Sb. NSS). Rozšířený
senát v citovaném rozhodnutí také konstatoval, že takovou praxí je správní orgán vázán. Nejvyšší
správní soud toho názoru, že uvedený závěr lze vztáhnout rovněž na (sui generis) orgán typu
Akreditační komise a jistě také na žalovaného, který při meritorním rozhodování vychází ze
stanovisek komise, založených na shora uvedených standardech, které při rozhodování také sám
respektuje.
Pokud se jedná o požadavky na personální zajištění studijního oboru vyjádřené
ve standardech Akreditační komise, je třeba souhlasit se žalovaným, že personální zajištění
studijního oboru představuje jistě relevantní kritérium při posuzování žádosti o akreditaci.
Je to dáno tím, že zákon o vysokých školách [§79 odst. 1 písm. c)] stanoví jako jednu
z náležitostí žádosti o akreditaci studijního programu doklady o personálním zajištění.
Tento požadavek je pak dále rozveden ustanovením §6 vyhlášky č. 42/1999 Sb., o obsahu
žádosti o akreditaci studijního programu, ve znění pozdějších předpisů, jež vyžaduje u garanta
programu a u přednášejících v bakalářském nebo magisterském studiu mimo jiné také druh
pracovněprávního vztahu k žadateli, rozsah práce a dobu, na kterou je pracovněprávní vztah
sjednán. Kromě toho také citované ustanovení vyhlášky vyžaduje přehled o tvůrčí a publikační
činnosti za posledních 5 let a anotace nejvýznamnějších publikací, projektů, děl, uměleckých
výkonů a realizovaných výsledků za dobu vědecké, výzkumné, vývojové a inovační, umělecké
nebo další tvůrčí činnosti. To je nepochybně logický požadavek, navazující na vymezení úlohy
vysoké školy podle ustanovení §1 zákona o vysokých školách.
Zákon o vysokých školách a citovaná vyhláška tak správně požadují splnění relevantní
podmínky takového personálního zajištění studijního oboru, které je nezbytné k naplnění shora
uvedeného účelu vysoké školy, a také pro to stanovují dílčí kritéria. Pokud tyto skutečnosti musí
žadatel při podání žádosti o akreditaci dokladovat, je zjevné, že je zákonodárce považoval
za relevantní pro rozhodování o udělení akreditace. Samotné vyhodnocení takto stanovených
kritérií je pak již věcí posouzení rozhodných skutečností Akreditační komisí, potažmo správního
uvážení žalovaného, jehož mantinely jsou kromě platných právních předpisů dány také správní
praxí žalovaného a Akreditační komise, vycházející z aplikace standardů komise. Je logické, že při
rozhodování o odnětí akreditace jsou standardy Akreditační komise pro udělení akreditace
aplikovány analogicky, neboť žádoucí úroveň realizace akreditovaného studijního programu (tedy
úroveň odpovídající vnější standardizaci) musí být zajištěna i v době po udělení akreditace.
V opačném případě by udělování akreditací nenaplňovalo svůj smysl, kterým je dlouhodobé
zajištění určité úrovně realizace akreditované činnosti (viz dále).
V projednávané věci Akreditační komise hodnotila personální zajištění studijního oboru
v době před odnětím akreditace prostřednictvím kritérií vyplývajících z výše citovaných právních
předpisů a úroveň splnění těchto kritérií vyhodnotila v souladu se svou rozhodovací praxí
(vyjádřenou standardy). Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje s argumentací stěžovatelky,
která tvrdí, že požadavky Akreditační komise na personální zajištění studijního oboru
stěžovatelky přesahovaly rámec stanovený zákonem. Ve skutečnosti je tomu, jak bylo shora
vyloženo, právě naopak. Zdejší soud se zásadně neztotožňuje s argumentací stěžovatelky,
v níž vědeckou a výzkumnou činnost vyučujících označila za činnost nadstavbovou.
Z výše citovaného ustanovení §1 zákona o vysokých školách vyplývá, že výzkumná činnost
je povinnou součástí činnosti vysoké školy. K námitkám stěžovatelky, že městský soud
se nezbýval jejím tvrzením, že pro vědeckou a výzkumnou činnost již začala vytvářet předpoklady
a že v různých oborech je míra vědecké činnosti vysoké školy odlišná, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že posouzení dostatečnosti stěžovatelkou vytvořených předpokladů
pro uskutečňování vědecké a výzkumné činnosti je věcí správního uvážení žalovaného,
které městský soud ani tento soud nemůže nahradit svým uvážením soudním (srov. například
závěry rozsudku tohoto soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 – 46, publikovaného
pod č. 416/2004 Sb. NSS). Stěžovatelka rovněž požadavkům Akreditační komise vytýkala,
že komise nezkoumala osobní kvality a pedagogické schopnosti jednotlivých vyučujících. Taková
kritéria pro posouzení personálního zajištění studijního oboru však z citované právní úpravy
ani dovodit nelze. Proto je Akreditační komise ani hodnotit nemohla.
Pro posouzení projednávané věci je zcela irelevantní námitka stěžovatelky, že žalovaný
po podání žaloby snižoval odbornou úroveň Ing. B., který byl původně „akreditován“.
Pro rozhodnutí v projednávané věci je určující zejména hodnocení skutkového stavu
(tedy personálního zajištění studijního oboru) provedené žalovaným v jeho rozhodnutích, nikoliv
dodatečná argumentace žalovaného v jeho vyjádřeních po podání žaloby. V prvoinstančním
rozhodnutí žalovaný vůbec odbornou úroveň Ing. B. nehodnotil a v rozhodnutí o rozkladu
pouze zpochybnil možnost, že by mohla být provedena nostrifikace titulu CSc., který tento
vyučující obhájil v Moskvě. Navíc nelze přehlédnout, že negativní hodnocení uvedeného
vyučujícího nebylo zdaleka jediným nedostatkem personálního zajištění studijního oboru,
neboť nedostatky byly shledány u dalších osmi vyučujících profilujících předmětů.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pojem „akreditované činnosti“, užitý v §85 zákona
o vysokých školách, z logiky věci musí zahrnovat činnosti, k nimž se akreditace podle tohoto
zákona uděluje. Zákon o vysokých školách upravuje akreditaci studijního programu (§78
a následující) a akreditaci habilitačního řízení a řízení ke jmenování profesorem (§82
a následující). Za akreditované činnosti je tedy třeba považovat právě studijní program
a habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem. Pojem „uskutečňování akreditovaných činností“
tedy zahrnuje jak uskutečňování studijního programu, tak uskutečňování habilitačního řízení
a řízení ke jmenování profesorem.
Rozdíl mezi ustanoveními odst. 1 a odst. 2 §85 zákona o vysokých školách spočívá
v hypotézách těchto právních norem. Doporučení ke zjednání nápravy tak ve smyslu §85 odst. 1
může Akreditační komise vydat vysoké škole při zjištění nedostatků při uskutečňování jakékoliv
z akreditovaných činností (tedy při uskutečňování studijního programu či habilitačního řízení
nebo řízení ke jmenování profesorem). Ovšem jsou-li zjištěny závažné nedostatky
při uskutečňování studijního programu, musí Akreditační komise aplikovat §85 odst. 2 zákona
o vysokých školách jako lex specialis a má (na základě vlastního správního uvážení) možnost volby
mezi opatřeními specifikovanými pod písm. a) až c) tohoto ustanovení. Mezi tato opatření spadá
i návrh na odnětí akreditace. Pro úplnost je třeba dodat, že postup Akreditační komise v případě
zjištění závažných nedostatků ostatních akreditovaných činností (habilitační řízení a řízení
ke jmenování profesorem) je upraven ust. §85 odst. 3 zákona o vysokých školách.
Personální zajištění studijního programu je jedním z kritérií pro udělení akreditace
(viz argumentaci uvedenou výše). Bez udělení akreditace nelze studijní program uskutečňovat
(srovnej §78 odst. 1 a 2 zákona o vysokých školách). Udělování akreditací tak směřuje
právě k zajištění určité úrovně realizace studijního programu (respektive jiných akreditovaných
činností), nazírané prizmatem kritérií hodnocených při udělování akreditace. Součástí této úrovně
realizace studijního programu tak je i určitá úroveň naplnění kritérií posuzovaných při udělování
akreditace, vyplývajících ze samotného smyslu existence vysokých škol (§1 zákona o vysokých
školách). Pokud tedy v daném případě došlo při uskutečňování studijního programu k výrazným
změnám personálního zajištění studijního programu (jednoho z kritérií pro udělení akreditace),
může komise podle okolností kvalifikovat takovou změnu jako závažné nedostatky oproti
žádoucímu stavu. Není proto důvodná argumentace stěžovatelky, že studijní program
uskutečňovala v souladu se studijním plánem a sylaby a že závažné nedostatky při uskutečňování
studijního programu mohou spočívat jen v takových nedostatcích, které znemožňují vysoké škole
výkon jejího výchovného poslání (například vyučování v duchu extremismu).
Procesní postup Akreditační komise předcházející podání návrhu na odnětí akreditace
podle §85 odst. 2 písm. c) není zákonem o vysokých školách blíže upraven. Zákon pouze
stanoví, že způsob jednání Akreditační komise a jejích pracovních skupin upraví statut
Akreditační komise, který schvaluje vláda. Je však třeba podotknout, že Akreditační komise
nerozhoduje o odnětí akreditace ve správním řízení, neboť Akreditační komise nevydává o odnětí
akreditace rozhodnutí (k tomu viz ustanovení §9 správního řádu). Komise pouze odborně
posoudí existenci nedostatků v činnosti vysoké školy, jejich povahu a závažnost. Dospěje-li
k závěru, že se jedná o závažné nedostatky při uskutečňování studijního programu, navrhne
(podle povahy věci) odnětí akreditace žalovanému. Žalovaný následně na základě tohoto návrhu
rozhoduje ve správním řízení, v němž jsou procesní práva účastníka řízení přesně vymezena
správním řádem. Účastník řízení tak může plně využít svých standardních procesních práv,
zejména práva nahlížet do spisu, navrhovat důkazy, vyjádřit své stanovisko a práva vyjádřit se
k podkladům rozhodnutí (srov. §36 a 38 správního řádu). Z hlediska ochrany procesních práv
vysoké školy v celém řízení o odnětí akreditace představuje postup Akreditační komise vcelku
okrajovou skutečnost. Nejvyšší správní soud, ze shora uvedených důvodů, proto není toho
názoru, že by v projednávané věci mohla utrpět procesní práva stěžovatelky jakýmsi společným
postupem Akreditační komise a žalovaného, jak se pokouší stěžovatelka dovodit ve své kasační
stížnosti. Není ani možné o „společném“ postupu těchto subjektů uvažovat, neboť ty jsou
navzájem časově zcela odděleny.
Možnost obrany stěžovatelky proti odborným závěrům komise byla tedy plně zajištěna
nutností respektovat její procesní práva jako účastníka správního řízení před žalovaným. Závěry
Akreditační komise nejsou pro žalovaného závazné, takže žalovaný může ve správním řízení
(kupříkladu právě na základě vyjádření a návrhů vysoké školy) dospět k závěru, že nejsou dány
důvody pro odnětí akreditace a řízení zastavit.
Stěžovatelkou namítané nedostatky zápisu z jednání Akreditační komise mají ryze
formální charakter a je třeba dát za pravdu žalovanému, že ani zákon o vysokých školách
ani Statut Akreditační komise, schválený usnesením vlády č. 744 ze dne 28. 7. 2004, takové
požadavky na zápis z jednání komise nestanoví. Zdejší soud rovněž nepřehlédl, že stěžovatelka
v kasační stížnosti formulovala takové požadavky na náležitosti zápisu z jednání Akreditační
komise (jako například konstatování stručného obsahu diskusních příspěvků nebo stručného
obsahu předložených písemností), jaké právní přepisy nepředpokládají ani u zápisů z jednání
kolegiálních správních orgánů, které (na rozdíl od Akreditační komise) ve správním řízení
skutečně meritorně rozhodují. Nabízí se kupříkladu srovnání se stanoveným povinným obsahem
zápisu z jednání Rady pro rozhlasové televizní vysílání. Čl. 7 odst. 2 Jednacího řádu Rady
pro rozhlasové a televizní vysílání, který stanoví, že „[z]e zasedání Rady je pořízen zápis, jehož nedílnou
součástí je výpis z prezenční listiny zasedání. Zápis obsahuje soupis projednaných správních rozhodnutí, text
usnesení k nim přijatých a jednací číslo spisu, pod kterým je příslušné správní řízení vedeno. Zápis dále obsahuje
souhrnnou informaci o výsledku hlasování.“ Kromě toho přiměřeně platí i závěry ve vztahu k námitkám
vůči procesnímu postupu Akreditační komise.
Rovněž není důvodná námitka stěžovatelky, že se stanovisko komise opíralo pouze
o odchod doc. T., Ing. V. a prof. A. a že komise ignorovala informace týkající se důvodu jejich
odchodu a informace o způsobilosti vyučujících, kteří je měli nahradit. Z prvoinstančního
rozhodnutí žalovaného vyplývá, že ve stanovisku, z něhož žalovaný vycházel při svém
rozhodování o odnětí akreditace, komise zdůraznila právě kvalitu personálního zajištění
studijního programu vyučujícími, kteří u stěžovatelky působili v době rozhodování o odnětí
akreditace. Důvody odchodu výše jmenovaných vyučujících jsou tedy irelevantní ve vztahu
k posouzení kvality personálního zajištění studijního programu.
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by byla v neprospěch stěžovatelky účelově
obrácena její spolupráce se společností MAG CONSULTING, s. r. o. Spolupráce stěžovatelky
s touto společností byla žalovaným hodnocena v rozhodnutí o rozkladu z toho důvodu,
že stěžovatelka zpochybňovala závěry Akreditační komise o nedostatečném personálním zajištění
výuky právě odkazem na spolupráci s uvedenou společností. Stěžovatelka uvedla ve svém dopise
ze dne 19. 12. 2008, adresovaném komisi a žalovanému, že tato společnost je garantem vysokého
standardu přednášek v nosných předmětech oboru „Řízení cestovního ruchu“. V samotném rozkladu
uvedla, že předpoklady k tvůrčí činnosti jsou zaručeny bohatým zázemím jmenované společnosti.
Žalovaný toliko konstatoval, že akreditace byla udělena pouze stěžovatelce a nikoliv také
spolupracující právnické osobě, která nemá v souvislosti s akreditací stěžovatelky žádné
povinnosti. Spolupráce se společností MAG CONSULTING, s. r. o. tak nebyla žalovaným
hodnocena v neprospěch stěžovatelky, ale byla posouzena jako zcela irelevantní pro posouzení
kvality personálního zajištění výuky. V podstatě tak spolupráce s uvedenou společností nebyla
žalovaným hodnocena vůbec, tedy ani v neprospěch stěžovatelky ani v její prospěch.
Svou stížnostní námitku, že limity pedagogického zapojení vyučujících u stěžovatelky
nijak zásadně nepřekročily limity běžně existující na jiných vysokých školách, stěžovatelka
nepodložila žádnými konkrétními důkazy. Navíc je zásadně zpochybněna vyjádřením žalovaného,
který uvedl, že obsahově nejbližší obor na Vysoké škole hotelové je zajišťován jedenácti
habilitovanými vyučujícími, z nichž většina má úvazek na Vysoké škole hotelové,
bez významných úvazků na jiných školách.
Zejména v prvoinstančním rozhodnutí žalovaného je popsáno, jaké nedostatky byly
shledány v aktuálním personálním zajištění studijního programu. Z tohoto rozhodnutí
také vyplývá, že personální zajištění nevyhovuje standardům Akreditační komise, kterým
z povahy věci v době udělení akreditace vyhovovat muselo. Městský soud si vyžádal
od žalovaného přehled o počtu a změnách vyučujících a správně konstatoval, že z tohoto
přehledu vyučujících profilových předmětů lze dovodit, že jmenovaní, vzhledem ke svým
úvazkům na jiných vysokých školách, nemohli u stěžovatelky vykonávat zákonem přepokládanou
vědeckou nebo další tvůrčí činnost a jejich publikační činnost svědčí pro závěr, že byly naplněny
podmínky pro odnětí akreditace. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že závěr žalovaného
o nedostatečnosti personálního zajištění je výsledkem vyhodnocení zjištěných skutečností.
Městský soud stručně shodně s tímto zjištěním konstatoval, že k rozsáhlým změnám
personálního zajištění došlo, že vyučující skutečně měli ve velkém rozsahu úvazky na jiných
školách a jejich publikační činnost mohla vzbuzovat pochybnosti o jejich kvalifikaci k zajištění
studijního programu. Pro výše uvedený závěr žalovaného tedy existovaly premisy, z nichž bylo
možné takový tento závěr dovodit. Městský soud tak správně uzavřel, že závěr žalovaného
odpovídá zásadám logického uvažování.
Domněnka stěžovatelky, že jí správní soud cíleně upřel možnost nahlédnout do správního
spisu tím, že spisem neprovedl důkaz při jednání a tím, že jej ještě před doručením rozsudku
účastníkům vrátil žalovanému, je rovněž lichá. Stěžovatelka měla jako účastník řízení právo
do správního spisu nahlížet během celého správního řízení a rovněž měla možnost se seznámit
s podklady pro vydání rozhodnutí. V průběhu celého řízení před městským soudem
i před Nejvyšším správním soudem byla stěžovatelka rovněž oprávněna do správního spisu
nahlížet. Kromě toho vrácení správního spisu žalovanému po vydání rozhodnutí ve věci
je obvyklým postupem krajských soudů.
Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. nebyly v projednávané věci dány. Kasační stížnost
proto posoudil jako nedůvodnou a jako takovou ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů
nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, ten však náhradu nákladů nežádal a ze spisu
také nevyplývá, že by mu nějaké náklady, nad rozsah vyplývající z jeho úřední činnosti, vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu