ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.101.2013:21
sp. zn. 4 Ads 101/2013 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: K. G., zast.
JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem, se sídlem Sadová 553/8, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2013, č. j. 38
Ad 12/2012 – 35,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2013, č. j. 38 Ad 12/2012 – 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 5. 2012, č. j. MPSV-UM/5242/12/9S-MSK S/15,
(dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Úřadu práce České republiky – Krajská pobočka v Ostravě ze dne 8. 2. 2012,
č. j. SMO/383418/11/SVŠ/1/Zlá, kterým byly žalobci odejmuty mimořádné výhody II. stupně
pro těžce zdravotně postižené občany s účinností od data oznámení rozhodnutí a přiznány
mimořádné výhody I. stupně dle odst. 1 písm. f) pro těžce zdravotně postižené občany
s účinností od data oznámení rozhodnutí, dle ustanovení §31 vyhlášky Ministerstva práce
a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí ustanovení
§86 odstavec 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění platném do
31. 12. 2011. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce byl
držitelem mimořádných výhod II. stupně pro těžce zdravotně postižené občany s účinností od
15. 11. 2007 bez omezení doby platnosti. Nynější správní řízení o poskytnutí mimořádných
výhod pro těžce zdravotně postižené občany bylo zahájeno na základě oznámení o zahájení
správního řízení ze dne 29. 11. 2011, které bylo žalobci oznámeno dne 30. 11. 2011. Žalovaný
vysvětlil, že přiznání mimořádných výhod I., II. nebo III. stupně je závislé na míře zdravotního
postižení, které je popsáno v příloze č. 2 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon
o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky
v sociálním zabezpečení, ve znění platném do 31. 12. 2011. Podle závěru posouzení zdravotního
stavu žalobce posudkovým lékařem OSSZ v Ostravě ze dne 6. 11. 2011 šlo o občana těžce
zdravotně postiženého ve smyslu ustanovení §86 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění
platném do 31. 12. 2011, přičemž se jednalo o zdravotní postižení uvedené
v odstavci 1 písmeno f) přílohy č. 2 vyhlášky č. 182/1991 Sb. Na tomto závěru posudkový lékař
setrval i ve vyjádření z 5. 1. 2012. Žalobce dne 1. 2. 2012 oznámil, že dne 27. 1. 2012 mu byl
zcizen průkaz mimořádných výhod II. stupně pro těžce zdravotně postižené (ZTP) včetně
označení pro možnost parkování, a to v Praze, z auta jeho syna. Pro účely odvolacího řízení byl
zdravotní stav žalobce posouzen Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí,
detašované pracoviště v Ostravě, která v posudku z 9. 5. 2012 dospěla k závěru, že žalobce byl
občanem těžce zdravotně postiženým ve smyslu ustanovení §86 odstavec 2
zákona č. 100/1988 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2011, nešlo však o zdravotní postižení
uvedené v odstavci 2 a 3 přílohy č. 2 vyhlášky č. 182/1991 Sb. Zdravotní postižení žalobce
odpovídá odstavci 1 písmeno f) přílohy č. 2 vyhlášky č. 182/1991 Sb., neboť podstatně omezuje
pohybovou schopnost; doba platnosti tohoto posouzení byla stanovena do 23. 9. 2014. Žalovaný
proto s ohledem na závěry posudkové komise uvedl, že zdravotní postižení žalobce
odůvodňovalo poskytování mimořádných výhod I. stupně pro těžce zdravotně postižené občany,
protože se jedná o těžké zdravotní postižení tělesné, způsobené Bechtěrevovou chorobou
s postižením páteře (v minulosti i kyčlí, levého hlezenného kloubu, drobných kloubů přednoží),
v posledním období bez výraznějšího omezení hybnosti nosných kloubů a kloubů horních
končetin, a bez průkazu poruchy vizu obou očí, které podstatně omezuje pohybovou schopnost
žalobce. K námitce ohledně výroku rozhodnutí, v němž je uvedeno „s účinností od oznámení
data rozhodnutí“, žalovaný vysvětlil, že se jedná o datum, které je uvedeno na doručence
o převzetí rozhodnutí, které je zasláno prvostupňovým orgánem. Posudek o zdravotním stavu
žalobce podle žalovaného vycházel z příslušné zdravotnické dokumentace ošetřujícího lékaře
a odborných lékařských nálezů.
[2] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou ze dne 26. 6. 2012, v níž
poukazoval na to, že trpí nejvyšším V. stupněm Bechtěrevovy choroby, jež představuje takové
postižení, které způsobuje jeho závislost na třetích osobách. Jeho zdravotní stav nemohl být
objektivně posouzen, protože posudková komise neměla k dispozici zdravotní dokumentaci
odborné lékařky MUDr. K. Žalobce nadto vytýkal napadenému rozhodnutí, že neobsahuje
poučení o možnosti soudního přezkumu. Byl rovněž přesvědčen o tom, že napadené rozhodnutí
je diskriminační pro těžce postižené občany, kteří trpí onemocněními, jež nejsou vyjmenována,
ale která s sebou nesou velmi výrazná omezení ve všech oblastech života postižených občanů.
Žalobce proto navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.
[3] Usnesením ze dne 30. 8. 2012, č. j. 38 Ad 12/2012 – 7, Krajský soud
v Ostravě postoupil věc Městskému soudu v Praze. Městský soud v Praze s postoupením
věci nesouhlasil a věc předložil Nejvyššímu správnímu soudu, který usnesením ze dne 30. 1. 2013,
č. j. Nad 4/2013 – 29, rozhodl tak, že k projednání věci je příslušný Krajský soud v Ostravě.
[4] Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 22. 11. 2012, v němž uvedl, že nepopírá
závažnost zdravotního stavu žalobce, jak ostatně vyplývá z vypracovaných posudků posudkových
lékařů, kteří své závěry opřeli o příslušnou zdravotní dokumentaci žalobce, včetně nálezu
MUDr. K., kterého se žalobce dovolává ve své žalobě. Žalovaný v tomto směru dále poukázal na
to, že žalobce byl vyzván k nahlédnutí do spisu a upozorněn na možnost vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí, což žalobce neučinil. Rovněž na jednání posudkové komise byl žalobce zván, ten se
však telefonicky omluvil, přičemž mu bylo sděleno, že podkladová dokumentace je dostatečná
k projednání věci v jeho nepřítomnosti. Náhradní termín jednání nebyl stanoven z důvodu
nutnosti dodržení stanovené lhůty pro vypracování posudku. K výtkám žalobce vůči
nesprávnému poučení v napadeném rozhodnutí žalovaný vysvětlil, že správní řád mu ukládá
poučit účastníka pouze o možnosti podat řádný opravný prostředek ve správním řízení, nikoli
o možnosti podat správní žalobu. Žalovaný v této souvislosti vyslovil přesvědčení, že soudní
přezkum napadeného rozhodnutí je vyloučen podle ustanovení §56c zákona č. 114/1988 Sb.,
o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, které vylučuje ze
soudního přezkumu rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům
těžce zdravotně postiženým. Zákonem č. 329/2011 Sb., sice byl tento předpis podle žalovaného
zrušen, avšak žalovaný poukázal na to, že řízení bylo zahájeno dne 30. 11. 2011 a k datu
31. 12. 2011 byl hodnocen i zdravotní stav žalobce. Žalovaný proto navrhoval odmítnutí žaloby,
případně její zamítnutí.
[5] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 10. 2013, č. j. 38 Ad 12/2012 – 35, žalobu
odmítl. V odůvodnění odkázal na ustanovení §38 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb., podle kterého
řízení o odvolání proti rozhodnutí o dávkách sociální péče a mimořádných výhodách podle odst.
1 tohoto předpisu, zahájená a pravomocně neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona krajskými úřady a Ministerstvem obrany, dokončí ministerstvo (Ministerstvo práce
a sociálních věcí) podle předpisů účinných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Krajský soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí o odnětí mimořádných výhod II. stupně žalobci
a přiznání mimořádných výhod I. stupně pro těžce zdravotně postižené občany nepodléhalo
podle ustanovení §56c zákona č. 114/1988 Sb., a ani v současné době nepodléhá soudnímu
přezkumu, neboť se jedná o rozhodnutí vyloučené ze soudního přezkumu podle ustanovení
§70 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Ačkoli od 1. 1. 2012 byla zrušena zákonem č. 329/2011 Sb., část sedmnáctá, čl. XVII
zákona č. 151/2002 Sb. (která přímo upravovala výluku ze soudního přezkumu rozhodnutí
o mimořádných výhodách), dle názoru krajského soudu pod kompetenční výluku uvedenou
v §70 písm. d) s. ř. s. je nutné zařadit rozhodnutí ve věci průkazů osob se zdravotním
postižením, byť zákonem č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním
postižením a o změně souvisejících zákonů, nebylo rozhodnutí v této věci zákonodárcem
výslovně zařazeno mezi rozhodnutí o dávkách sociální péče vyloučená ze soudního přezkumu.
Krajský soud vycházel především ze skutečnosti, že v minulosti dávka o mimořádných výhodách
občanům těžce zdravotně postiženým nebyla předmětem soudního přezkumu. Vydání
rozhodnutí o stupni mimořádných výhod nadto výlučně závisí na posouzení zdravotního stavu,
což zakládá důvod pro vyloučení takového rozhodnutí ze soudního přezkumu podle ustanovení
§70 písm. d) s. ř. s.
[6] Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2013,
č. j. 38 Ad 12/2012 – 35, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 6. 11. 2013,
v níž uvedl, že usnesení napadá z důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Výklad
krajského soudu stěžovatel považuje za rozporný se zákonem č. 396/2012 Sb., který upravuje
příslušnost soudu k přezkumu ve věci průkazu osob se zdravotním postižením. Stěžovatel
nesouhlasil s tím, že ze soudního přezkumu jsou vyloučeny úkony správního orgánu, jejichž
vydání závisí na posouzení zdravotního stavu osob, protože stěžovatel měl přiznány výhody
II. stupně bez omezení doby platnosti, tudíž odnětí těchto přiznaných výhod nemá oporu
v zákoně. Přezkoumání zdravotního stavu totiž nebylo vůbec namístě. Stěžovatel proto
navrhoval, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích vzešlo (ustanovení
§102 s. ř. s.), kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť
nejsou naplněny důvody podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Stěžovatel ve svém podání uvedl důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Pokud stěžovatel kasační stížností napadá usnesení o odmítnutí žaloby, z povahy
věci pro něj skutečně přichází v úvahu pouze kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Nejvyšší
správní soud je v takovém případě v řízení o kasační stížnosti oprávněn zkoumat pouze to, zda
rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto rozhodnutí opírá, jsou v souladu se
zákonem; jeho úkolem není věcně přezkoumávat, zda je žaloba stěžovatele důvodná. Rozsah
přezkumu rozhodnutí soudu v řízení o kasační stížnosti je totiž vymezen povahou a obsahem
přezkoumávaného rozhodnutí. Jestliže krajský soud žalobu odmítl a věc samu neposuzoval, může
Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti pouze přezkoumat, zda krajský soud správně
posoudil podmínky pro odmítnutí žaloby, nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se
„merita věci“, tedy toho, zda žaloba je důvodná (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze
dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 – 49; ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98; či ze dne
5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 – 65).
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[12] Podle ustanovení §70 písm. d) s. ř. s. ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony
správního orgánu, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo
technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání,
zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon
jinak.
[13] Podle části sedmnácté, čl. XVII zákona č. 151/2002 Sb., ve znění účinném do 1. 1. 2012,
jež novelizoval §56c zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním
zabezpečení, „ze soudního přezkumu jsou vyloučena rozhodnutí o a) dávkách sociální péče a o mimořádných
výhodách občanům těžce zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e), b) službách sociální péče,
s výjimkou rozhodnutí, kterým byla žádost o poskytnutí služby sociální péče zamítnuta, c) odstranění tvrdostí
podle §2 odst. 2.".“
[14] Krajský soud žalobu proti napadenému rozhodnutí odmítnul, protože dospěl k závěru, že
se jedná o případ, na který pamatuje právě citované ustanovení, přižemž se jedná o otázku
medicínskou, a že je proto dán důvod pro odmítnutí žaloby podle ustanovení §70 písm. d) s. ř. s.
[15] Nejvyšší správní soud dospívá s ohledem na vývoj judikatury vztahující se k dané
problematice k závěru, že na napadené rozhodnutí nedopadá výluka podle ustanovení §70
písm. d) s. ř. s.
[16] Aplikací ustanovení §70 písm. d) s. ř. s. se zabýval Nejvyšší správní soud v řízení
vedeném pod sp. zn. 6 Ads 109/2009, v němž byla řešena otázka, zda rozhodnutí o uznání či
neuznání osobou zdravotně znevýhodněnou podléhá soudnímu přezkumu, či je zde dána výluka
podle §70 písm. d) s. ř. s. Jelikož se mínil odchýlit od dosavadní soudní praxe, že takové
rozhodnutí je ze soudního přezkumu vyloučeno, předložil věc k posouzení rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu k posouzení otázky povahy napadeného rozhodnutí správního
orgánu a hlediska přípustnosti jeho přezkumu ve správním soudnictví. Rozšířený senát dal za
pravdu šestému senátu potud, že v „ustanovení §67 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti je
realizací čl. 29 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod“, a měl tedy stejně jako on
pochybnosti o tom, zda by výluka ze soudního přezkumu nebyla v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Protože rozšířený senát nenalezl pro daný případ ústavně konformní
výklad ustanovení §70 písm. d) s. ř. s., předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení tohoto
ustanovení ve slovech „zdravotního stavu osob nebo“ a řízení na dobu do rozhodnutí Ústavního
soudu přerušil.
[17] Ústavní soud nálezem ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 15/12, návrh na zrušení
ustanovení §70 písm. d) s. ř. s. zamítl. Dospěl k závěru, že dotčené ustanovení není protiústavní
v celé své šíři, nýbrž působí protiústavně pouze při vtažení na některá specifická rozhodnutí
dotýkající se základní práv; mezi ně patří i přezkoumávané rozhodnutí. Souhlasil s názorem
předkladatele, že negativní rozhodnutí o řešené otázce samo o sobě nezakládá překážku k výkonu
povolání či zaměstnání, i v tom, že opačný výklad napadeného ustanovení by nebyl vhodným
řešením nastalého protiústavního stavu, nicméně konstatoval, že napadené ustanovení nutno
interpretovat tak, že v něm zakotvená výluka, byť v mnohých jiných případech opodstatněná,
nesmí dopadat na taková rozhodnutí, která se dotýkají základních práv garantovaných Listinou
základních práv a svobod. Výsledkem interpretace napadeného ustanovení je pak to, že „úkony
správního orgánu, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob, jsou ze soudního
přezkoumání vyloučeny, - ledaže by samy o sobě znamenaly právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo
podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, - nebo ledaže by šlo o úkony dotýkající se základních práv
zaručených Listinou.“ Tyto závěry pak převzal Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu
ze dne 19. 2. 2013, č. j. 6 Ads 109/2009 – 114, a posléze šestý senát tohoto soudu v rozsudku ze
dne 10. 4. 2013, č. j. 6 Ads 109/2009 – 123.
[18] Podle názoru čtvrtého senátu dopadají závěry výše uvedené i na řešení otázky případné
výluky ze soudního přezkumu v nyní řešené věci.
[19] Nejvyšší správní soud je s ohledem na výše uvedený závěr Ústavního soudu přesvědčen,
že v případě rozhodování o vydání průkazu osoby se zdravotním postižením podle zákona
č. 329/2011 Sb., není možné aplikovat soudní výluku podle ustanovení §70 písm. d) s. ř. s.,
protože ačkoli se v daném případě jedná navýsost o otázku medicínskou (jak ostatně konstatuje
i krajský soud), přímo se dotýká základních práv stěžovatele zaručených Listinou základních práv
a svobod, a to výhod plynoucích z oblasti sociální péče, která představují realizaci práva podle
čl. 30 Listiny základních práv a svobod, jenž takové osobě zakládá příslušná práva (např.
v případě držitele průkazu ZTP viz ustanovení §36 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb.).
[20] Nelze podle Nejvyššího správního soudu rovněž přehlédnout skutečnost, že v ustanovení
§7 odst. 3 s. ř. s. po účinnosti zákona č. 396/2012 Sb. od 26. 11. 2012 je výslovně upravena
místní příslušnost pro řízení ve věci průkazu osoby se zdravotním postižením; pokud tedy
zákonodárce upravil místní příslušnost pro tato řízení, lze z této skutečnosti nepřímo dovodit, že
rozhodnutí vydaná v těchto věcech mají být za daného právního stavu soudně přezkoumávána.
V opačném případě by ustanovení §7 odst. 3 s. ř. s. po provedené novelizaci týkající se průkazu
osoby se zdravotním postižením ztratilo jakýkoli význam.
[21] Nejvyšší správní soud přitom nepřehlédl, že žalovaný postupoval v souladu
s ustanovením §38 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb., který mu z důvodu zahájení předmětného
správního řízení před 1. 1. 2012 ukládá postupovat podle předchozích předpisů. Nejvyšší správní
soud rovněž nepřehlédl odkaz krajského soudu na část sedmnáctou, čl. XVII zákona
č. 151/2002 Sb., podle které jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o přiznání
mimořádných výhod těžce zdravotně postiženým občanům vydána podle předpisů účinných před
1. 1. 2012. Za podstatné však Nejvyšší správní soud považuje to, že napadené rozhodnutí bylo
vydáno po 1. 1. 2012 za právního stavu, který výslovně takové rozhodnutí ze soudního přezkumu
nevylučoval, neboť čl. XVII zákona č. 151/2002 Sb., byl k 1. 1. 2012 zrušen. Právní stav při
vydání napadeného rozhodnutí a podání správní žaloby je totiž určující pro posouzení podmínek
soudního řízení, které nepředstavuje přímé pokračování správního řízení před správními orgány,
ale jedná se o samostatné řízení. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že pokud by se měla tato
soudní výluka aplikovat i po 1. 1. 2012 na rozhodnutí vydaná podle předchozích právních
předpisů, musel by zákonodárce výslovně tuto skutečnost zakotvit v právním předpisu; takové
ustanovení by však bylo patrně rozporné se závěry Ústavního soudu obsažené v jeho nálezu ze
dne 15. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 15/12.
[22] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu
ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., na něž není možné aplikovat soudní výluku podle ustanovení
§70 písm. d) s. ř. s. Krajský soud v Ostravě proto s ohledem na výše uvedené postupoval
nezákonně, pokud žalobu proti napadenému rozhodnutí odmítnul.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[23] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě k závěru, že byl naplněn tvrzený důvod
pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., aniž by bylo třeba aplikovat
ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
[24] Kasační stížnost je proto důvodná a Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1
s. ř. s. usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle ustanovení
§110 odst. 4 s. ř. s. „zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí.“
[25] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne v souladu s ustanovením §110 odst. 3 věty
první s. ř. s. také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu