ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.109.2013:28
sp. zn. 4 Ads 109/2013 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: K. K.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 25. 10. 2013, č. j. 31 Ad 3/2013 – 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 30. 8. 2012, č. j. 2012/57972 - 421 (dále též „napadené
rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce
České republiky – krajská pobočka v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2012, č. j. HKA-511/2012-6C,
kterým byla žalobkyně podle ustanovení §30 odst. 2 písm. f) a odst. 3 a ustanovení §31 písm.
c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o zaměstnanosti“), ode dne 2. 2. 2012 vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu
maření součinnosti s úřadem práce. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl,
že žalobkyně byla na základě písemné žádosti o zprostředkování zaměstnání ze dne 19. 11. 2008
zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání, přičemž byla poučena o právech a povinnostech
uchazeče o zaměstnání. Dne 8. 12. 2011 byl žalobkyni stanoven termín k dostavení se na úřad
práce na den 2. 2. 2012 v 10:40, ve stanoveném termínu se však na úřad práce nedostavila.
V „Evidenční kartě pro poradenství (uchazeč o zaměstnání)“ je k této události zapsáno, že toho
dne v 10:30 ji omlouval „známý“, protože žalobkyně nemůže nastartovat auto a odjet z Nechanic
a že chce „přeobjednat“. Dle záznamu bylo této osobě sděleno, že žalobkyně sice může přijít
další den, ale že nenastartování auta není vážný důvod pro nedostavení se na úřad práce
ve stanoveném termínu, přičemž bylo doporučeno, aby se žalobkyně dostavila dne 2. 2. 2012
do 13:30 hodin, přičemž úřad práce ověřil, že spoj z Nechanic do Hradce Králové má ještě
jet. Následující den bylo se žalobkyní zahájeno správní řízení ve věci jejího vyřazení z evidence
uchazečů o zaměstnání pro maření součinnosti s úřadem práce bez vážného důvodu;
do protokolu o ústním jednání téhož dne žalobkyně uvedla, že se jí „rozbilo auto“, a protože
neměla kredit v mobilním telefonu, na úřad volal její přítel, který měl domluvit náhradní schůzku,
která se měla uskutečnit 3. 2. 2012 v 9:00 hodin. Žalobkyně ústně a písemně opakovaně
vysvětlovala, že dne 2. 2. 2012 nemohla nastartovat auto a že neměla ani finanční prostředky
k dobití kreditu mobilního telefonu, prozvonila proto známého, který ji zavolal zpět, a poprosila
jej o omluvení a dohodnutí náhradního termínu, přičemž poukazovala na svou tíživou finanční
situaci; známý ji sdělil, že se na úřad práce má dostavit ještě týž den, nebo následujícího
dne. Jelikož nebyla schopná téhož dne se dostavit na úřad práce, přijela až následující den.
Žalobkyně odkazovala na svůj nepříznivý zdravotní stav, neboť každá nepředvídaná situace
ji dostává do deprese, proto ji nenapadlo cestovat autobusem. Žalovaný dospěl k závěru,
že žalobkyní uváděné důvody nelze považovat za vážné ve smyslu §5 písm. c) zákona
o zaměstnanosti. Nemohl totiž akceptovat subjektivní názor žalobkyně, že když se cítí
neschopna vytvořit si finanční rezervu na cestu autobusem z bydliště k úřadu práce (cca 60 Kč
1x za 2 měsíce) a že když má k dispozici auto s darovanou naftou, je tvrzené nenastartování auta
tím vážným důvodem pro omluvu její neúčasti, neboť si měla zajistit cestu z Nechanic do Hradce
Králové na den 2. 2. 2012 včas a vhodně tak, aby měla rozumnou jistotu ohledně dostavení
se na úřad práce ve stanoveném termínu, který ji byl znám od 8. 12. 2011. Žalovaný vyslovil
názor, že u starého auta není neočekávatelné, že v dané roční době nenastartuje. Případným
nedorozuměním způsobeným komunikací prostřednictvím třetí osoby nelze omluvit nesplnění
povinnosti uchazeče o zaměstnání; za stanovení termínu nemůže žalovaný považovat
ani rozhovor s touto třetí osobou. Termín na 2. 2. 2012 v 10:40 nebyl vůči žalobkyni relevantním
způsobem zrušen. Žalovaný proto nesouhlasí s tím, že žalobkyni byly stanoveny 2 náhradní
termíny, zaměstnankyně úřadu mohla uvést pouze možnosti, kdy může žalobkyně navštívit úřad
za účelem vysvětlení důvodů její absence. Žalovaný nezpochybnil vážnost zdravotního stavu
žalobkyně, nebylo však prokázáno, že by se žalobkyně 2. 2. 2012 nacházela v takovém stavu,
který ji bránil dostavit se na úřad práce nebo rozhodnout se o způsobu dopravy, což ostatně sama
žalobkyně připouští. Nedostatek finančních prostředků na cestu veřejnou dopravou žalovaný
nepovažuje za vážný důvod podle ustanovení §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti; fyzická osoba,
pokud chce být po dobu nezaměstnanosti vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, si musí být
vědoma povinnosti dostavovat se na úřad práce, na což si musí připravit příslušný finanční
obnos. K námitkám ohledně zátěže vedení v evidenci uchazečů žalovaný podotkl, že není
povinností nezaměstnané osoby být po dobu nezaměstnanosti v evidenci úřadu práce; chce-
li taková osoba čerpat výhody, včetně finančních, musí být připravena plnit povinnosti s tímto
spojené. Žalovaný rovněž nemohl přihlédnout k tomu, že se žalobkyně měla omlouvat
prostřednictvím třetí osoby, že absolvovala rekvalifikaci, že se nachází v obtížné situaci, neboť
není rozhodné, jestli k maření součinnosti s úřadem práce došlo úmyslně či nikoli, přičemž zákon
v tomto směru nedává správnímu orgánu na výběr.
[2] Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí brojila žalobou ze dne 3. 11. 2012, v níž tvrdila,
že pro nedostavení se na úřad práce ve stanoveném termínu měla nepředvídatelný vážný důvod
v podobě nenastartování auta, které používala jako levný prostředek dopravy. Z důvodu
nepříznivého zdravotního stavu spočívajícího v depresích a špatné finanční situace nebyla
schopná úřad práce o své situaci informovat sama, proto kontaktovala svého známého pana J. R.
a požádala jej kolem 9:30 hodin o zprostředkování její omluvy. Pan R. ji však o výsledku domluvy
s úřadem práce informoval až po poledni, cca. kolem 12:45, tudíž se na úřad práce mohla v jím
dohodnutém termínu dostavit až následující den. Následující den ji na úřad práce pan R. i zavezl,
avšak hned jí bylo sděleno, že úřad práce zahajuje řízení o vyřazení z evidence uchazečů o
zaměstnání z důvodu nedostavení se na sjednanou schůzku dne 2. 2. 2012. Žalobkyně popsala
svou snahu vysvětlit nenadálost a obtížnost situace, avšak správní orgány jí nepřisvědčily.
Žalobkyně byla přesvědčena, že neměla být vyřazena jako někdo, kdo se nedostaví, protože se
mu nechce nebo protože nemá čas, zvláště když si své povinnosti od roku 2008 svědomitě plnila
a podporu nezneužívala. Vyřazením z evidence přišla žalobkyně o jediný zdroj příjmů a dostala se
tak do obtížné situace. Nenastartování dieselového auta představuje pro žalobkyni vážný důvod,
neboť nemá rodinu, která by ji mohla pomoci. Žalobkyně nepopírala, že o schůzce věděla
předem, ale nesouhlasila s tím, že by musela několik dnů před termínem pravidelně sledovat
předpovědi počasí a zvažovat, která varianta dopravy bude pro dostavení se na schůzku
nejvhodnější, zvláště s ohledem na svůj nepříznivý duševní stav. Závěry žalovaného proto
považuje žalobkyně za absurdní, neboť z nich vyplývá, že všichni musí být v zimních měsících
v obavách, že následující den nenastartují své vozidlo a že se nedopraví včas do práce a tudíž
musí mít připravenu náhradní dopravu. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že faktická nemožnost
dopravy doprovázená nepříznivým psychickým stavem a nedostatkem financí je vážným
důvodem podle §5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti pro omluvu její nepřítomnosti na
schůzce s ohledem na to, že udělala vše možné pro napravení vzniklé situace, správní orgány
proto neposoudily věc komplexně, nevěnovaly jí zvýšenou péči, ale pouze formálně aplikovaly
právo. Žalobkyně proto navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.
[3] Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 21. 2. 2013, v němž podrobně popsal
skutkový stav věci a průběh správního řízení. Žalovaný tvrdil, že se žalobkyni v minulosti dostalo
řádného a podrobného poučení o jejích právech a povinnostech uchazeče o zaměstnání. Vážný
důvod ve smyslu §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti nebyl podle jeho závěru v dané věci
prokázán. Jako omluvu totiž nemůže žalovaný akceptovat to, že žalovaná bydlela v podnájmu
mimo místo svého trvalého bydliště, tudíž musela k jednání dojíždět. Subjektivní názor
žalobkyně, že když se rozhodne dostavit se na jednání autem, neboť to je pro ni údajně levnější
(byť nejprve uvádí, že nafta byla darovaná, následně hovoří o tom, že byla levně koupená), a poté
dojde k nepředvídatelné překážce v podobě nenastartování auta v zimě po mrazivé noci,
je omluvitelným důvodem neúčasti, nepovažuje žalovaný za správný, neboť si žalobkyně měla
vyjetí naplánovat včas a měla disponovat příslušnou finanční rezervou pro případnou náhradní
cestu na úřad. V případě žalobkyně se navíc jednalo o částku cca 60 Kč jednou za dva měsíce.
Subjektivní pocity žalobkyně o její neschopnosti vytvořit si finanční rezervu považuje žalovaný
za irelevantní. Případným nedorozuměním způsobeným komunikací prostřednictvím třetí osoby
nelze rovněž omluvit nesplnění povinnosti uchazeče o zaměstnání, ani nelze hovořit o stanovení
náhradního termínu jednání prostřednictvím této osoby, neboť se jednalo pouze o návrhy
či doporučení za účelem vysvětlení důvodů absence žalobkyně. Poukaz žalobkyně na její
nepříznivý zdravotní stav ji rovněž neomlouvá, neboť nebylo prokázáno, že by se daného dne
žalobkyně nacházela v takovém nepříznivém stavu, že by nebyla schopna se na úřad práce
dostavit, což připouští i sama žalobkyně. Omluva z jednání nadto měla být v souladu se zákonem
poskytnuta samotnou žalobkyní, nikoli třetí osobou. Předchozí plnění povinností žalobkyní
je pro posouzení věci rovněž irelevantní. Jinými vážnými osobními důvody má zákonodárce
na mysli důvody porovnatelné s náboženskými, etickými či mravními; případné nenastartování
auta (navíc nijak neprokázané) není s těmito důvody srovnatelné. Aplikace §33 odst. 1 zákona
o zaměstnanosti není na místě, neboť se týká zprostředkování zaměstnání. Požadavek
na dodržování základní spolupráce s úřadem práce dostavováním se k projednání aktuálních
nabídek práce nelze podle žalovaného považovat za přepjatý formalismus a zjevnou
nespravedlnost, naopak plněním takového požadavku je naplňován smysl úřadu práce. Žalovaný
proto vyslovil názor, že za dané skutkové situace nemohl jinak, než potvrdit rozhodnutí o
vyřazení žalobkyně z evidence uchazečů o zaměstnání, proto navrhoval zamítnutí žaloby jako
nedůvodné.
[4] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 10. 2013, č. j. 31Ad 3/2013 – 54,
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl,
že zákon o zaměstnanosti vyžaduje, aby uchazeč o zaměstnání dbal požadavků úřadu práce, který
může uchazeče o zaměstnání v případě jeho nekorektního, liknavého či nedisciplinovaného
přístupu vyloučit z evidence, a to právě z důvodu maření součinnosti bez vážných důvodů.
Za vážné důvody soud považuje i jiné vážné osobní důvody nebo důvody zvláštního zřetele
hodné. Soud přisvědčil žalovanému, že nepříznivé sociální okolnosti života žalobkyně samy
o sobě nemohou naplnit podmínky vymezené §5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti, který
vymezuje institut vážných důvodů. Žalobkyně však k těmto důvodům uvádí další, které ve svém
souhrnu vytvářejí řetězec, jenž odůvodňuje, že se žalobkyně nedostavila na krajskou pobočku
úřadu práce ve stanoveném termínu z vážných osobních důvodů hodných zvláštního zřetele.
Ustanovení §31 písm. c) zákona o zaměstnanosti umožňuje uchazeče o zaměstnání z evidence
vyřadit, pokud maří součinnost, ale vždy správní orgán musí přihlédnout ke všem okolnostem
případu. Pokud žalobkyně získala pohonné hmoty za nižší cenu příležitostně od svých přátel,
lze považovat za logické, že v její tíživé finanční situaci již nemusela mít finanční rezervu na jinou
alternativu dopravy na úřad. Jestliže se jí nepodařilo automobil nastartovat, její plán na dopravu
byl zmařen, přičemž se snažila nastalou situaci řešit. Soud uvěřil tvrzení žalobkyně, že neměla
dostatek financí a neměla proto ani kredit na svém mobilním telefonu; proto kontaktovala svého
známého s prosbou o zprostředkování omluvy. Jestliže byla následně ujištěna, že úřad omluvu
přijal s tím, že se má na místo dostavit buď odpoledne, nebo následující den ráno, nelze
než dovodit, že nastalý problém považovala za momentálně vyřešený. Soud rovněž přisvědčil
žalobkyni, že za dané finanční situace neměla prostředky na cestu autobusem, zvláště když
nemohla mít aktuální informaci o tom, jaký autobusový spoj by mohl její dopravu nahradit.
Svízelná finanční situace odůvodňuje úvahu žalobkyně, že pokud již určité finanční prostředky
vynaložila na nákup pohonných hmot, nemusela již mít peníze na cestu autobusem. Soud dále
přihlédl k nepříznivému zdravotnímu stavu žalobkyně, která trpěla psychickou labilitou. Z výše
uvedeného krajskému soudu nevyplývá, že by žalobkyně ignorovala úřad práce nebo že by měla
úmysl mařit součinnost s ním. Ze správního spisu navíc vyplývá, že žalobkyně po celou dobu
s úřadem práce bezkonfliktně spolupracovala, shora naznačený exces vykazoval známky vážných
osobních důvodů hodných zvláštního zřetele, nadto se žalobkyně snažila ze všech sil vzniklou
situaci adekvátním způsobem řešit. Soud proto vytknul žalovanému, že nehodnotil případ
ve všech jeho souvislostech a dospěl k ryze formalistickému závěru.
[5] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2013,
č. j. 31Ad 3/2013 – 54, podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 25. 11.
2013, v níž uvedl, že napadá rozsudek z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
nesouhlasil se závěrem soudu, že důvody uvedené žalobkyní pro její nedostavení se na úřad práce
vytvářejí řetězec jednotlivých okolností podřaditelných pod vážné osobní důvody zvláštního
zřetele hodné. Ustanovení §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti podle stěžovatele normuje vážné
důvody, kterými lze nesplnění povinnosti uchazeče o zaměstnání omluvit; bod 7 citovaného
ustanovení rozlišuje dva důvody, které nelze kumulovat, a to jiné vážné osobní důvody a důvody
zvláštního zřetele hodné. Jako příklad prvního důvodu zákon uvádí důvody etické, mravní
či náboženské – tyto skutečnosti v případě žalobkyně zjevně nenastaly. Žalobkyní uváděné
důvody nelze rovněž podle žalovaného podřadit pod důvody zvláštního zřetele hodné, neboť
ty rovněž představují důvody skutečně mimořádné, do jisté míry nepředvídatelné a uchazečem
o zaměstnání neovlivnitelné. V opačném případě by došlo k porušení §2 odst. 4 správního řádu,
neboť by při rozhodování skutkově shodných případů vznikaly neodůvodněné rozdíly. Samotná
omluva nezakládá důvod zvláštního zřetele hodný. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že vícero
důvodů, které samy o sobě nepředstavují důvod zvláštního zřetele hodný, jednání žalobkyně
neospravedlňují. Stěžoval vytýkal krajskému soudu, že podle jeho závěrů lze tvrzením žalobkyně
uvěřit nebo že jsou logické, neboť k těmto závěrům neměl jakékoli důkazy. Pokud
by nepřítomnost uchazeče o zaměstnání měla být omluvena pouze na základě jeho tvrzení, pak
by bylo nutné omluvit každou nepřítomnost. Tvrzená snaha o řešení nastalé situace prokazatelně
pouze telefonátem není dostačující. Pouhá možnost uvěřit tvrzením stěžovatelky není podle
stěžovatele dostatečná, neboť je nutné tvrzený důvod doložit. Skutečnost, že žalobkyně bydlela
v podnájmu mimo místo svého trvalého bydliště a musela k úřadu práce dojíždět, ji neomlouvá.
Stěžovatel nemůže akceptovat, že když se žalobkyně rozhodla k úřadu práce dostavit autem,
neboť je to pro ni levnější (nejprve uváděla, že se to jednalo o darovanou naftu, následně
hovořila o levném zakoupení), je tvrzené, ale nijak nedoložené nenastartování auta v zimě
po mrazivé noci nepředvídatelnou situací, kterou by nebyla žalobkyně schopna vyřešit. Bylo věcí
žalobkyně, aby si dopravu na jednání zajistila včas a vhodně, aby tak měla rozumnou jistotu
ohledně dostavení se na úřad práce. Je přitom spravedlivé požadovat po žalobkyni, aby se včas
přesvědčila o tom, jestli je její vůz provozuschopný, a to ještě v době, kdy mohla případné
problémy řešit tak, aby se dostavila na úřad práce. Nenastartování auta může být podle
stěžovatele obecně rozumně předvídatelné, na rozdíl od případu, kdy by nejela veřejná doprava,
což by navíc bylo doložitelné potvrzením dopravce. Stěžovatel poukázal na rozsudek Městského
soudu v Praze sp. zn. 4 Cad 114/2008, podle něhož nelze přihlížet v těchto případech k finanční
a osobní situaci uchazeče. Byl proto přesvědčen, že si žalobkyně měla vytvořit dostatečnou
finanční rezervu ve výši 60 Kč jednou za měsíce k jízdě na úřad práce. Finanční situace proto
nemůže být vážným důvodem ve smyslu §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Případným
nedorozuměním způsobeným prostřednictvím třetí osoby rovněž nelze omluvit nesplnění
povinností a nelze hovořit o tom, že by žalobkyni byly stanoveny 2 náhradní termíny. Zdravotní
stav žalobkyně ji také nemůže podle stěžovatele omluvit, zvláště když nebylo prokázáno,
že by se nacházela v inkriminovaný den v takovém rozpoložení, které by ji znemožňovalo
reagovat. Vážný důvod nepředstavuje ani to, že žalobkyně absolvovala rekvalifikaci
a že vykonávala náročné nekolidující zaměstnání. Stěžovatel trval na tom, že bylo nutné
požadovat po žalobkyní plnění její základní povinnosti spočívající v součinnosti a dostavení
se k úřadu práce. Stěžovatel vytýkal krajskému soudu jeho závěr o tom, že nelze u žalobkyně
usuzovat na úmysl mařit spolupráci, neboť zákon o zaměstnanosti se zaviněním nepočítá.
Stěžovatel dále poukazoval na to, že se krajský soud nevypořádal s jeho námitkami obsaženými
ve vyjádření. Stěžovatel proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
zrušil.
[6] Žalobkyně se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny
důvody zakládající její nepřípustnost podle ustanovení §104 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., neboť dovozuje nesprávné posouzení věci
a nepřezkoumatelnost rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní
otázky v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským
soudem aplikován nesprávný právní názor. Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.“
[10] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] K otázce nepřezkoumatelnosti z hlediska nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů
rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz),
takto:„Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok
je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze
seznat co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem,
rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod.
Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek
důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy
tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
[12] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel jeho
obsahu porozuměl, přičemž s jeho závěry polemizuje v obsáhlé kasační stížnosti. Nelze tudíž
hovořit o tom, že by rozsudek krajského soudu byl nesrozumitelný. Skutečnost, že stěžovatel
se závěry soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho
údajnou nesrozumitelnost. Byť stěžovatel tvrdí, že se krajský soud nevypořádal s jeho
argumentací uplatněnou ve vyjádření k žalobě, Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že není
zřejmé, co konkrétně krajský soud opomněl zvážit. Nejvyšší správní soud navíc uvádí,
že úkolem krajského soudu je zásadně vypořádat se s žalobní argumentací uplatněnou řádně
a včas v žalobě, není tudíž jeho úlohou vypořádat se s každou námitkou žalovaného
správního orgánu, neboť svou argumentaci musí správní orgán zahrnout do odůvodnění
správního rozhodnutí – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2012,
č. j. 4 Ans 1/2012 – 61.
[13] Podle ustanovení §5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti „Pro účely tohoto zákona
se rozumí vážnými důvody důvody spočívající v jiných vážných osobních důvodech, například etických, mravních
či náboženských, nebo důvodech hodných zvláštního zřetele.“
[14] Podle ustanovení §30 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti „uchazeče o zaměstnání
krajská pobočka Úřadu práce z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže bez vážného důvodu
maří součinnost s krajskou pobočkou Úřadu práce (§31).“ Podle ustanovení §31 písm. c) téhož zákona
„Uchazeč o zaměstnání maří součinnost s krajskou pobočkou Úřadu práce, jestliže se nedostaví na krajskou
pobočku Úřadu práce nebo kontaktní místo veřejné správy ve stanoveném termínu bez vážných důvodů [§5
písm. c)],“
[15] Stěžejní námitka stěžovatele spočívá v tom, že žalobkyně tím, že se dne 2. 2. 2012
nedostavila na jednání s úřadem práce, mařila součinnost s úřadem práce podle §31 zákona
o zaměstnanosti a byla proto správně vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání, neboť
nedoložila vážné důvody ve smyslu §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud
však s tímto závěrem stěžovatele nesouhlasí.
[16] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobkyně byla na základě
písemné žádosti o zprostředkování zaměstnání ze dne 19. 11. 2008 zařazena do evidence
uchazečů o zaměstnání, přičemž byla poučena o právech a povinnostech uchazeče o zaměstnání.
Dne 8. 12. 2011 byl žalobkyni stanoven termín k dostavení se na úřad práce na den 2. 2. 2012
v 10:40, ve stanoveném termínu se však na úřad práce nedostavila. V „Evidenční kartě
pro poradenství (uchazeč o zaměstnání)“ je k této události zapsáno, že toho dne v 10:30
ji omlouval „známý“, protože žalobkyně nemůže nastartovat auto a odjet z Nechanic a že chce
„přeobjednat“. Dle záznamu bylo této osobě sděleno, že žalobkyně sice může přijít další den,
ale že nenastartování auta není vážný důvod pro nedostavení se na úřad práce ve stanoveném
termínu, přičemž bylo doporučeno, aby se žalobkyně dostavila dne 2. 2. 2012 do 13:30 hodin;
úřad práce ověřil, že spoj z Nechanic do Hradce Králové má ještě jet. Následující den bylo
se žalobkyní zahájeno správní řízení ve věci jejího vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání
pro maření součinnosti s úřadem práce bez vážného důvodu; do protokolu o ústním jednání
téhož dne uvedla, že se jí „rozbilo auto“, a protože neměla kredit v mobilním telefonu, na úřad
volal její přítel, který měl domluvit náhradní schůzku. Žalobkyně ústně a písemně opakovaně
vysvětlovala, že dne 2. 2. 2012 nemohla nastartovat auto a že neměla ani finanční prostředky
k dobití kreditu mobilního telefonu, prozvonila proto známého, který ji zavolal zpět, a poprosila
jej o omluvení a dohodnutí náhradního termínu, přičemž poukazovala na svou tíživou finanční
situaci; známý ji sdělil, že se na úřad práce má dostavit ještě týž den, nebo následujícího
dne. Jelikož nebyla schopná téhož dne se dostavit na úřad práce, přijela až následující den.
[17] Stěžovatel sice v kasační stížnosti jednotlivé okolnosti případu obsáhle rozvádí
a dovozuje, že každá z těchto okolností sama o sobě nemohla představovat vážný důvod
ve smyslu zákona o zaměstnanosti, ovšem přehlíží, že nelze jednotlivé skutečnosti vytrhávat
z jejich kontextu a na základě toho dovozovat, že zde nebyly vážné důvody omlouvající neúčast
žalobkyně na schůzce dne 2. 2. 2012. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 4 Ads 20/2008 – 58, uvedl, že „vždy je tedy potřeba hodnotit a řádně se zabývat všemi okolnostmi toho
kterého případu. Nejvyšší správní soud považuje na tomto místě za vhodné připomenout, že správní orgány
by měly mít k problémům a potížím fyzických a právnických osob (účastníků řízení) co možná největší pochopení
a postupovat ve vztahu k nim vstřícně a objektivně. Ostatně také správní řád ve větě první §4 odst. 1 stanoví,
že veřejná správa je službou veřejnosti. Ve vztazích podle zákona o zaměstnanosti to platí dvojnásob - správní
orgány by se zde měly snažit nezaměstnanému co nejvíce pomoci v jeho situaci na trhu práce. Institut vyřazení
z evidence uchazečů o zaměstnání by měl být používán pouze v případech, kdy jsou nade vší pochybnost splněny
podmínky, jež zákon o zaměstnanosti pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání stanoví.
Vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání totiž představuje velký zásah do sociální sféry takto
vyřazeného uchazeče (úřad práce totiž vyřazenému uchazeči již nadále neposkytuje péči podle zákona
o zaměstnanosti - nezprostředkovává pomoc při hledání zaměstnání, vyřazený uchazeč se nemůže účastnit
rekvalifikace organizované úřadem práce, nemůže mu být vyplácena podpora v nezaměstnanosti ani případná
podpora v rekvalifikaci).“
[18] Povinností správního orgánu v dané věci bylo zabývat se všemi okolnostmi případu
v jejich vzájemné souvislosti. Akceptace argumentace stěžovatele soustřeďující se na jednotlivosti
případu by vedla ke zcela absurdnímu závěru v tom směru, že uchazeči o zaměstnání
by se na úřad práce měli „pro jistotu“ dostavit minimálně den předem, protože vyjma náhlé
životní pohromy by prakticky jakákoli situace bránící v dostavení se uchazeče na úřad práce byla
při zpětném pohledu „rozumně předvídatelná“, tudíž by nezakládala vážný důvod ve smyslu
§5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti. Nelze totiž po nikom požadovat, aby si domýšlel
všechny možné eventuality, které by mohly nastat, a na ně se „pro jistotu, protože jsou rozumně
předvídatelné, připravit“. Nejvyšší správní soud zde připomíná, že výčet vážných důvodů
obsažený v §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti je toliko výčtem demonstrativním, neboť jiné
vážné osobní důvody jsou poměrně širokým pojmem a neomezují se jen na příklady v tomto
ustanovení uvedené.
[19] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že ačkoli se při zpětném pohledu jeví některé kroky
žalobkyně jako problematické a jako nikoli nejefektivnější (např. volba způsobu dopravy na úřad
práce osobním automobilem s ohledem na povětrnostní podmínky a její finanční situaci,
kdy tvrdí, že cesta jejím osobním automobilem byla pro ni výhodnější než cesta autobusem,
ačkoli na cestu autobusem z důvodu své volby neměla dostatečné finanční prostředky), nelze
přehlédnout, že právě v důsledku těchto možná méně racionálních kroků se žalobkyně dostala
do situace, kdy se nemohla včas dostavit na termín jednání na úřadu práce. Za situace,
kdy žalobkyně nebydlela ve městě, kde sídlí úřad práce, přičemž jí zvolený způsob dopravy nebyl
použitelný, protože její osobní automobil nenastartoval (což Nejvyšší správní soud nemůže
vyloučit, přičemž při zpětném pohledu nelze tvrdit, že tuto skutečnost měla žalobkyně dopředu
předvídat), kdy jí nedostatek finančních prostředků bránil kontaktovat úřad práce přímo,
ale pouze zprostředkovaně (žalovaný nepopírá existenci telefonického hovoru zprostředkovatele
kontaktu s pracovníkem úřadu práce dne 2. 2. 2012) a kdy jí zdravotní stav komplikoval řešení
nastalé situace, nelze než dospět k závěru, že kumulací těchto důvodů byly založeny vážné
důvody ve smyslu §5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti, protože nelze ani po uchazečích
o zaměstnání požadovat splnění nesplnitelného (impossibilium nulla obligatio est), za situace, kdy
postupovali přiměřeně racionálním, pochopitelným a omluvitelným způsobem.
[20] Za důležité Nejvyšší správní soud v posuzované věci považuje rovněž okolnost,
že žalobkyně se tuto situaci snažila ihned řešit, a to nejprve telefonicky, následně i osobně
na údajně telefonicky domluveném náhradním termínu následující den, tedy postupovala
v souladu s §27 odst. 2 zákona o zaměstnanosti – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 Ads 122/2007 – 55.
[21] Nejvyšší správní soud zcela souhlasí se stěžovatelem, že nelze uchazeče o zaměstnání
automaticky omluvit jen na základě toho, že úřadu práce podal omluvu např. prostřednictvím
telefonu, a že je nutné trvat na tom, aby uchazeči o zaměstnání si plnili své povinnosti vyplývající
ze zákona o zaměstnanosti. Na druhou stranu však je nutné, aby správní orgány při rozhodování
o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání zvážily konkrétní situaci a důvody tvrzené takovým
uchazečem, a to zejména s ohledem na celkový kontext věci a často nepříznivou sociální
a finanční situaci uchazeče o zaměstnání. Není proto např. možné akceptovat jako důvod omluvy
skutečnost, že uchazeč je na dlouhodobě plánovaném rekreačním pobytu, v průběhu kterého
je, byť v rámci rehabilitace, provozována např. cykloturistika a plavba na lodičkách
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 4 Ads 173/2008 – 144).
[22] Správními orgány by naopak měly být akceptovány situace, ke kterým může běžně
v lidském životě docházet, které však budou umocněny nepříznivou finanční a sociální situací
uchazeče o zaměstnání. Nelze přitom v rámci jednoho rozsudku stanovit jasný a jednoznačný
návod, jak mají být správními orgány všechny případy posouzeny, Nejvyšší správní soud je však
přesvědčen, že správní orgány by měly vždy citlivě posoudit situace, ke kterým v lidském životě
běžně dochází a které znemožňují uchazečům o zaměstnání dostavit se včas na jednání k úřadu
práce, přičemž mají zohlednit to, jestli se nejedná o účelové a úmyslné vyhýbání se povinnostem
uchazeče o zaměstnání a zda se uchazeč aktivně snaží vzniklou situaci adekvátními prostředky
řešit. Absolutní trvání správních orgánů na tom, že uchazeči musí být přítomni v daném termínu
na úřadu práce, bez ohledu na okolnosti daného případu s argumentem, že řada věcí je „rozumně
předvídatelná“, je zjevně přehnané a neadekvátní. Tím, že správní orgány přihlédnou
k okolnostem a způsobu jednání uchazeče o zaměstnání, nezmírní dopady zákona
o zaměstnanosti, jak nesprávně stěžovatel dovozuje, ale citlivě napomůže posoudit případ
ve všech jeho souvislostech a rozhodnout spravedlivě tak, že vyřadí z evidence uchazečů
o zaměstnání pouze ty, kteří maří součinnost s úřadem práce bez vážných důvodů a kteří tak
neplní své povinnosti vyplývající ze zákona o zaměstnanosti.
[23] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že v tomto směru vychází z tvrzení žalobkyně, která
vyjma jejího nepříznivého zdravotního stavu nejsou důkazně podložena, protože bylo věcí
správních orgánů je vyvrátit za situace, kdy nelze vyloučit, že k takové situaci mohlo dojít – srov.
přiměřeně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 5 As 126/2011 – 68. Nejvyššímu správnímu soudu nadto není zřejmé, jak by stěžovatel chtěl
zpětně prokazovat, že někomu v určitý den a v určitou dobu nenastartovalo auto.
[24] Nejvyšší správní soud v neposlední řadě nesdílí výtku stěžovatele, že krajský soud vyložil
ustanovení §30 zákona o zaměstnanosti tak, že pro vyřazení uchazeče zaměstnání z evidence
je nutné zavinění ve formě úmyslu, neboť krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku
vyjadřoval k jednání žalobkyně a dospěl k závěru, že bylo omluvitelné, neboť mj. neshledal úmysl
žalobkyně mařit součinnost s úřadem práce, k čemuž nemá Nejvyšší správní soud co dodat.
Krajský soud tudíž nevyložil ustanovení §30 zákona o zaměstnanosti tak, že vyžaduje úmyslné
jednání, ale popsal pouze jednání žalobkyně včetně jeho hodnocení podle citovaného ustanovení.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[25] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové k závěru, že nebyl naplněn tvrzený
důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., za použití ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[26] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto
nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalobkyni pak Nejvyšší správní soud právo na náhradu
nákladů řízení nepřiznal, neboť ze spisu vyplývá, že ji žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu