ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.112.2013:25
sp. zn. 4 Ads 112/2013 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Mgr. J.
V., zast. JUDr. Janem Kučerou, advokátem, se sídlem Římská 104/14, Praha 2, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013, č. j. 1 Ad
74/2012 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] V projednávané věci pokládá Nejvyšší správní soud za potřebné pro větší přehlednost
nejprve zrekapitulovat průběh řízení před žalovanou a správními soudy do doby vydání
přezkoumávaného rozhodnutí žalované ze dne 7. 12. 2012:
[2] Žalobkyně dne 24. 8. 2009 podala na ČSSZ žádost o přiznání starobního důchodu před
dosažením důchodového věku s požadovaným datem přiznání ode dne 22. 12. 2009. Žalovaná
tuto žádost posoudila a v souladu s ustanovením §31 odst 1 zákona o důchodovém pojištění,
ve znění platném do 31. 12. 2009, byl rozhodnutím ze dne 2. 12. 2012 žalobkyni přiznán starobní
důchod ve výši 10.562 Kč měsíčně. Důchod byl však přiznán bez výplaty od 22. 12. 2009
do 31. 12. 2009, neboť v té době žalobkyně ještě provozovala hlavní samostatnou výdělečnou
činnost jako OSVČ. Proti rozhodnutí ze dne 2. 12. 2009 podala žalobkyně dne 17. 12. 2009
odvolání, v němž vyjádřila nesouhlas s výší starobního důchodu. Dne 3. 1. 2010 a poté dne
15. 2. 2010 zaslala žalobkyně žalované podání, v němž v případě druhého zmínila také požadavek
na přiznání starobního důchodu již v období od 22. 12. 2009 do 31. 12. 2009. Podání ze dne
3. 1. 2010 žalovaná nesprávně vyhodnotila jako žalobu a postoupila je Městskému soudu v Praze,
který dne 15. 3. 2010 řízení zastavil, jelikož žalobkyně využila svého práva na zpětvzetí žaloby.
O tomto stavu posléze žalobkyně informovala žalovanou podáním ze dne 21. 4. 2010, přičemž
znovu zopakovala své námitky z výše zmíněných podání. Žalovaná však na místo toho, aby
vydala rozhodnutí o námitkách, zaslala dne 10. 6. 2010 žalobkyni pouze přípis s odpovědí. Na něj
žalobkyně reagovala podáním ze dne 28. 6. 2010, v němž vyjádřila nesouhlas s názory uvedenými
v přípisu žalované. Na základě tohoto podání poté žalovaná zahájila námitkové řízení, v němž
vydala dne 8. 9. 2010 rozhodnutí, kterým námitky zamítla s tím, že předmětné podání nesměřuje
proti rozhodnutí ve smyslu §67 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť směřuje jen
proti potvrzení Pražské správy sociálního zabezpečení pro Prahu 10 ze dne 4. 2. 2001 (přehled
o příjmech a výdajích osoby samostatně výdělečně činné – dále jen OSVČ – za rok 2009),
a že námitky dle §88 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. lze podat pouze proti rozhodnutí
o dávkách důchodového pojištění. Proti tomuto rozhodnutí žalované podala žalobkyně dne
5. 10. 2010 námitky dle §88 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., přestože součástí rozhodnutí bylo
poučení o tom, že proti danému rozhodnutí námitky ani odvolání podat nelze. Žalovaná tedy
postoupila podání Městskému soudu v Praze jako žalobu. Městský soud Praze rozsudkem
č. j. 4 Ad 72/2010 - 35 ze dne 15. 6. 2012 zmíněné rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil
k dalšímu řízení. Žalovaná však proti rozsudku podala kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní
soud rozhodl rozsudkem č. j. 4 Ads 101/2012 - 12 ze dne 20. 9. 2012 tak, že kasační stížnost
zamítl. Především však Nejvyšší správní soud vyhodnotil přípis žalované ze dne 10. 6. 2010 jako
správní rozhodnutí, které sice není formálně správně vyhotovené, po obsahové stránce však zcela
odpovídá správnímu rozhodnutí a žalovaná tudíž pochybila, pokud námitky žalobkyně jako
nepřípustné zamítla. Žalované uložil, aby v dalším řízení především věcně vypořádala podání
žalobkyně ze dne 28. 6. 2010, k němuž je nutno přistupovat jako k námitkám ve smyslu §88
odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. Na základě těchto skutečností žalovaná vydala dne 7. 12. 2012
napadené rozhodnutí.
[3] Rozhodnutím ze dne 7. 12. 2012, č. j. 515 505 030/315-PB (dále též „napadené
rozhodnutí“), žalovaná výrokem č. I. zamítla námitky žalobkyně uvedené v podáních ze dne
17. 12. 2009, 16. 2. 2010 a 22. 4. 2010 a potvrdila rozhodnutí orgánu prvního stupně ze dne
2. 12. 2009, kterým se žalobkyni přiznává od 22. 12. 2009 starobní důchod podle §31 odst. 1
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění platném do 31. 12. 2009 (dále jen
„zákon o důchodovém pojištění“), a to ve výši 10.562 Kč měsíčně. Výrokem č. II. napadeného
rozhodnutí žalovaná v souladu s ustanovením §37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění
rozhodla, že výplata starobního důchodu za dobu od 22. 12. 2009 do 31. 12. 2009 žalobkyni
nenáleží. Výrokem č. III. napadeného rozhodnutí pak podle §54 odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění uvolnila výplatu starobního důchodu v celkové výši 10.562 Kč měsíčně s tím, že podle
nařízení vlády č. 281/2010 Sb. se od ledna 2011 důchod zvyšuje na částku 10.950 Kč měsíčně
a podle vyhlášky MPSV č. 286/2011 Sb. se od ledna 2012 důchod zvyšuje na částku 11.130 Kč
měsíčně. Výrokem č. IV. žalovaná pro nesplnění podmínek ustanovení §56 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §71 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění zamítla žádost žalobkyně o zvýšení
starobního důchodu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobkyně dne
24. 8. 2009 podala žádost o přiznání starobního důchodu před dosažením důchodového věku
s požadovaným datem přiznání dne 22. 12. 2009, který ji byl od tohoto data přiznán ve výši
10.562 Kč měsíčně. Žalobkyně dosáhne podle přílohy k zákonu o důchodovém pojištění
důchodového věku až dne 5. 9. 2012, tudíž její žádost směřovala k přiznání tzv. předčasného
starobního důchodu podle §31 zákona o důchodovém pojištění. Žalobkyně splnila podmínku
potřebné doby pojištění, neboť získala ke dni přiznání starobního důchodu (po zákonné redukci)
42 roků a 318 dnů pojištění. Jelikož do dosažení důchodového věku žalobkyni ode dne
požadovaného přiznání starobního důchodu chybí méně než tři roky, splnila žalobkyně
podmínky pro přiznání starobního důchodu od 22. 12. 2009. Rozhodné období pro výpočet
osobního vyměřovacího základu bylo stanoveno na roky 1986 až 2008; osobní vyměřovací základ
činil 30.525 Kč. Procentní výměra podle §34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění činí
za každý celý rok zaměstnání 1,5% výpočtového základu měsíčně, který v případě žalobkyně
činí 15.803 Kč. Plná procentní výměra důchodu žalobkyně za 42 roků pojištění činí 63%
z výpočtového základu ve výši 15.803 Kč, tj. 9.956 Kč. Jelikož byl důchod přiznán o 988 dnů
dříve než žalobkyně dosáhla důchodového věku, bylo použito krácení výše procentní výměry
důchodu podle §36 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění o 9,9%, což činí 1.564 Kč. Výsledná
výše procentní výměry po snížení činí celkem 8.392 Kč. Žalobkyni proto od 22. 12. 2009 náleží
starobní důchod ve výši 10562 Kč měsíčně. Výplata důchodu nemohla být žalobkyni přiznána
až do 31. 12. 2009, neboť v té době ještě provozovala hlavní výdělečnou činnost jako OSVČ,
k uvolnění výplaty došlo až od 1. 1. 2010, od kdy byla výdělečná činnost žalobkyně podle §9
odst. 6 písm. b) zákona o důchodovém pojištění považována za vedlejší. K námitkám žalobkyně
ohledně práce ve II. pracovní kategorii v délce 4 let žalovaná poukázala na osobní list
důchodového pojištění, podle něhož žalobkyně odpracovala pouze 3 roky v preferované pracovní
kategorii. Žalovaná dále popsala, že podání žalobkyně ze dne 3. 1. 2010 mělo být v důsledku
novely zákona č. 582/1991 Sb., vyhodnoceno jako námitky, což se však z důvodu
administrativního omylu nestalo. Žalovaná přiznala rovněž pochybení v tom smyslu, že o žádosti
žalobkyně o doplacení starobního důchodu za dobu od přiznání dne 22. 12. 2009 do 31. 12. 2009
a o zvýšení důchodu o nároky vyplývající z výkonu povolání ve II. pracovní kategorii nezahájila
řízení, když na požadavky žalobkyně reagovala pouze dopisem ze dne 10. 6. 2010, což jí bylo
vytknuto Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem. Na základě podání
žalobkyně ze dne 28. 6. 2010 obsahujícího nesouhlas s obsahem „Potvrzení o výši vyměřovacího
základu OSVČ za rok 2009“ zahájila žalovaná námitkové řízení a vydala rozhodnutí ze dne
8. 9. 2010, které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2012,
č. j. 4 Ad 72/2010 – 35. V mezidobí se žalobkyně proti postupu žalované bránila žalobou
na ochranu proti nečinnosti a stížností u Ministerstva práce a sociální věcí. Žalovaná s ohledem
na výše uvedené konstatovala, že za výchozí rozhodnutí je nutné považovat rozhodnutí ze dne
2. 12. 2009 o přiznání starobního důchodu, vůči němuž žalobkyně podala námitky v podání
ze dne 3. 1. 2010, které dalšími podáními pouze doplňovala. Rozhodnutí ze dne 2. 12. 2009
o přiznání starobního důchodu žalobkyni přitom žalovaná považovala za správné, proto
je výrokem č. I. potvrdila. Výrokem č. II. napadeného rozhodnutí reagovala na požadavky
žalobkyně o vyplacení starobního důchodu již od data přiznání dne 22. 12. 2009 a reagovala též
na podání ze dne 28. 6. 2010 požadující přepracování obsahu „Potvrzení o výši vyměřovacího
základu OSVČ za rok 2009“ ze dne 4. 2. 2010. Žalovaná poukázala na to, že §37 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění řeší souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti
tak, že výplata starobního důchodu přiznaného podle §31 zákona o důchodovém pojištění
nenáleží do dosažení důchodového věku, pokud je vykonávána výdělečná činnost, přičemž
žalobkyně podle Přehledu o příjmech a výdajích OSVČ za rok 2009 vykonávala po celý rok
2009 samostatnou výdělečnou činnost jako výdělečnou činnost hlavní, byla tedy přímo
ze zákona povinně účastna důchodového pojištění. Podle §10 odst. 5 zákona o důchodovém
pojištění vzniká účast OSVČ na pojištění dnem 1. ledna příslušného kalendářního roku a zaniká
podle §10 odst. 6 dnem 31. prosince příslušného kalendářního roku. Protože žalobkyně
neukončila ke dni přiznání starobního důchodu samostatnou výdělečnou činnosti,
ale pokračovala v ní až do 30. 6. 2012, byla tato její činnost vyhodnocena jako hlavní samostatná
výdělečná činnost, protože byla vykonávána po celý měsíc. Podmínka pro její považování
za samostatnou výdělečnou činnost vedlejší pro možnost přiznání starobního důchodu podle §9
odst. 6 písm. b) zákona o důchodovém pojištění byla splněna až dne 22. 12. 2009, ale podle §9
odst. 7 téhož zákona by samostatná výdělečná činnost mohla být považována za vedlejší, pokud
by rozhodná skutečnost v podobě nároku na starobní důchod trvala po celý kalendářní
měsíc, což v prosinci 2009 (před datem 22. 12.) u žalobkyně neplatilo. Proto žalovaná nemohla
vyhovět požadavku žalobkyně na vyplacení starobního důchodu za období od 22. 12. 2009
do 31. 12. 2009. Výrok č. III. napadeného rozhodnutí navazuje na výše uvedené ohledně
nároku žalobkyně na výplatu dávky od 1. 1. 2010. Výrokem č. IV. napadeného rozhodnutí nebylo
vyhověno požadavku žalobkyně na zvýšení starobního důchodu podle §71 zákona
o důchodovém pojištění, protože žalobkyně vykonávala zaměstnání ve II. pracovní kategorii
pouze po dobu 3 let, tudíž nezískala potřebné doby zaměstnání v preferované pracovní kategorii
podle tehdy platné právní úpravy a ustanovení §71 zák. č. 155/1995 Sb., nelze na její důchod
aplikovat.
[4] Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí brojila žalobou ze dne 17. 12. 2012, v níž
popsala komplikovaný průběh správního řízení a trvala na tom, že proti rozhodnutí ze dne
2. 12. 2009 nikdy ničeho nenamítala. Jako prvostupňové rozhodnutí měl být v souladu s rozsudky
správních soudů správně určen přípis žalované ze dne 10. 6. 2010. Žalobou pak výslovně napadla
výrok č. II. napadeného rozhodnutí, neboť nesouhlasila s tím, že ji nemůže být vyplacen starobní
důchod za dobu od 22. 12. 2009 do 31. 12. 2009; výrok č. I napadeného rozhodnutí napadla
pouze v rozsahu nesprávně formulované podmínky výplaty starobního důchodu za období
22. 12. 2009 - 31. 12. 2009. Ohledně počátku data výplaty starobního důchodu žalobkyně
poukázala na rozhodnutí žalované ze dne 2. 12. 2009, podle kterého ji výplata důchodu nepřísluší,
protože jako OSVČ prozatím neprokázala, že v této době nevykonávala výdělečnou činnost,
jestliže by však prokázala, že vykonávala vedlejší samostatnou výdělečnou činnost v rozsahu
nezakládajícím účast na pojištění, vydala by žalovaná nové rozhodnutí. Tyto podmínky přitom
nemají oporu v §37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, které hovoří o výkonu výdělečné
činnosti, která je upravena v §27 zákona o důchodovém pojištění. Toto pochybení však
nepovažuje žalobkyně za podstatné, protože §9 odst. 6 písm. b) stanoví, že činnost OSVČ
se považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, byl-li OSVČ přiznán starobní důchod.
Její předchozí podání ze dne 17. 12. 2009, 16. 2. 2010 a 22. 4. 2010 nejsou námitkami, ale pouze
přípisy, kterými upozorňovala žalovanou na nezákonnosti v jejím postupu. Žalovaná navíc
přehlédla rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Cao 179/2001, podle kterého výhody
z výkonu zaměstnání II. pracovní kategorie se na starobní důchod přiznaný podle §31 zákona
o důchodovém pojištění nevztahují. Žalobkyně trvala na tom, aby jí byl vyplacen starobní důchod
již od 22. 12. 2009, neboť výplata nepřísluší po dobu výkonu výdělečné činnosti, nemá se proto
rozlišovat hlavní a vedlejší samostatná výdělečná činnost. Samostatná výdělečná činnost
vykonávaná „pod rozsahem“ zakládajícím účast na pojištění se za výdělečnou činnost nepovažuje,
nemá se proto podle žalobkyně zkoumat, zda se jedná o vedlejší samostatnou činnost či nikoli.
Aplikaci §9 zákona o důchodovém pojištění na daný případ hodnotí žalobkyně jako nesprávnou,
neboť se týká účasti na pojištění. Na starobní důchodce se však nemohou vztahovat podmínky
účasti na pojištění. Žalobkyně vyslovila názor, že OSVČ, jemuž byl přiznán starobní důchod, není
účasten důchodového pojištění, pokud se sám nepřihlásí. Teprve tehdy, překročí-li rozsah vedlejší
výdělečné činnosti limit stanovený v §10 odst. 2 zákona, stává se OSVČ účastníkem
důchodového pojištění a ztrácí tak na základě §37 odst. 2 i nárok na výplatu dávky. Okruh
ustanovení §5 až 10 zákona o důchodovém pojištění však nelze vztahovat na jiné případy než
na účast OSVČ na pojištění. Z rozhodnutí žalované ze dne 2. 12. 2009 žalobkyni jednoznačně
vyplývá, že splnila podmínky pro přiznání starobního důchodu. Žalobkyně rovněž poukazovala
na název rubriky §37 zákona o důchodovém pojištění, která hovoří o příjmu z výdělečné
činnosti. S ohledem na §54 zákona o důchodovém pojištění dovozovala, že splnila-li nárok
na důchod, měl jí být od tohoto data vyplácen. Přehledem o příjmech a výdajích za rok 2009
prokázala, že od 22. 12. 2009 nevykonávala výdělečnou činnost v rozsahu zakládajícím
účast na pojištění, nedošlo proto k souběhu příjmů ze starobního důchodu s příjmem
z výdělečné činnosti. Je proto nerozhodné, jak hodnotí žalovaná její činnost v 2009, zda jako
hlavní anebo vedlejší. Žalobkyně proto navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí zrušil
a aby uložil žalované vyplatit žalobkyni poměrnou část jejího starobního důchodu za období
22. 12. 2009 – 31. 12. 2009, ve výši 3.717 Kč.
[5] Žalovaná se k žalobě vyjádřila v podání ze dne 30. 1. 2013, v němž uvedla, že napadeným
rozhodnutím pouze realizovala předchozí rozsudky správních soudů. Poukázala na to,
že v žádosti o přiznání starobního důchodu žalobkyně uvedla, že po přiznání důchodu bude
vykonávat samostatnou výdělečnou činnost. Žalovaná proto žalobkyni přiznala od 22. 12. 2009
starobní důchod ve výši 10.563 Kč měsíčně s tím, že výplata důchodu žalobkyni náleží
až od 1. 1. 2010. Prvostupňové rozhodnutí žalobkyni upozornilo pouze na možnost nového
rozhodnutí věci, pokud prokáže, že v minulosti vykonávala vedlejší samostatnou výdělečnou
činnost v rozsahu nezakládajícím účast na pojištění. Podle potvrzení ze dne 4. 2. 2010 však
činnost žalobkyně za rok 2009 byla považována za činnost hlavní. Ustanovení §37 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění řeší souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti tak,
že výplata dávky nepřísluší do dosažení důchodového věku, je-li vykonávána výdělečná činnost,
jako tomu je v případě žalobkyně, která po celý rok 2009 vykonávala samostatnou výdělečnou
činnost jako výdělečnou činnost hlavní, byla proto dle §10 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění účastna důchodového pojištění. Žalobkyně ke dni přiznání starobního důchodu
neukončila výdělečnou činnost, kterou musí žalovaná do 31. 12. 2009 považovat za hlavní
činnost. Nebyla totiž splněna podmínka pro uznání této činnosti jako vedlejší podle §9 odst. 6
písm. b) ve spojení s §9 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění, protože rozhodná skutečnost
v podobě nároku na starobní důchod netrvala celý kalendářní měsíc. V případě žalobkyně lze
tudíž na samostatnou výdělečnou činnost jako na vedlejší pohlížet až počínaje dnem 1. 1. 2010.
Domněnkám žalobkyně o prokázání splnění podmínek podle §37 odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění nepřisvědčilo ani Ministerstvo práce a sociálních věcí, na které se žalobkyně rovněž
obrátila. Žalovaná považovala napadené rozhodnutí za správné a navrhovala proto zamítnutí
žaloby, byť souhlasila s tím, že v minulosti při vyřizování věci nepostupovala procesně správně.
[6] Žalobkyně k věci podala repliku ze dne 18. 2. 2013, v níž odmítla závěr žalované, že
postupovala v souladu s předchozími rozsudky správních soudů, naopak postup žalované
hodnotila jako obstrukční, neboť bránila žalobkyni podat správní žalobu. Setrvala na stanovisku,
že její výdělečnou činnost v období od 22. 12. 2009 do 31. 12. 2009 nelze považovat za hlavní
činnost, a to v souladu s §9 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění. Žalobkyně upravila
původní žalobu ve vztahu k požadované výši starobního důchodu za období před 1. 1. 2010
na částku 3.757 Kč. V neposlední řadě požadovala satisfakci a náhradu nemajetkové újmy ve výši
11.000 Kč.
[7] V dalším podání ze dne 30. 4. 2013 vyjádřila žalobkyně přesvědčení, že splnila všechny
podmínky pro výplatu starobního důchodu, neboť podle prvostupňového rozhodnutí měla
pouze prokázat, že v době od 22. 12. 2009 do 31. 12. 2009 vykonávala vedlejší samostatnou
výdělečnou činnost, což učinila.
[8] Žalovaná v duplice ze dne 25. 6. 2013 upozornila, že žalobkyně přehlíží ustanovení §9
odst. 6 a 7 zákona o důchodovém pojištění, podle nichž za vedlejší činnost je považován výkon
samostatné výdělečné činnosti v tom kalendářním měsíci, v němž po celý měsíc trvaly skutečnosti
uvedené v ustanovení §9 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění, což v prosinci 2009 nebylo
v případě žalobkyně splněno.
[9] Žalobkyně v podání ze dne 8. 7. 2013 znovu zopakovala, že výplata starobního důchodu
je nepřípustná pouze v případě příjmů z této činnosti, které však žalobkyně neměla. Posouzení
otázky, zda se jednalo o hlavní činnost, nebo o vedlejší, je pro výplatu dávky podle žalobkyně
nerozhodné.
[10] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, č. j. 1 Ad 74/2012 – 50, žalobu
jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalovaná ve výroku napadeného rozhodnutí
neuvedla, že rovněž rozhoduje o námitkách žalobkyně ze dne 28. 6. 2010, s jejich obsahem
se však vypořádala, soud proto nepovažoval za nutné napadené rozhodnutí z důvodu tohoto
formálního pochybení rušit. Za klíčové označil městský soud vyřešení otázky, zda žalobkyni
náleží výplata starobního důchodu již od 22. 12. 2009, přičemž dospěl k závěru, že žalovaná
postupovala v souladu se zákonem o důchodovém pojištění, správně aplikovala §37 odst. 2
uvedeného zákona, řešící souběh výplaty předčasného důchodu při současném výkonu
samostatné výdělečné činnosti. Pojem výdělečné činnosti, o němž hovoří §37 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění, je definován v §27 téhož zákona jako činnost osob uvedených v §5
odst. 1 písm. a) až l), v) až x) vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění. Městský
soud vzal za nepochybné, že žalobkyně byla v roce 2009 osobou samostatně výdělečně činnou,
jak vyplývá z přehledu o příjmech a výdajích OSVČ, dopadá proto na ni ustanovení §5 odst. 1
písm. e) zákona o důchodovém pojištění, čímž byla splněna první podmínka ustanovení §27
citovaného zákona pro stanovení její činnosti jako výdělečné. Za druhou z podmínek městský
soud označil rozsah činnosti, jež účast na pojištění zakládá. V přehledu o příjmech samotná
žalobkyně označila svou samostatnou výdělečnou činnost jako hlavní, proto bylo úkolem
žalované zjistit, jaký rozsah samostatné výdělečné činnosti zákon předpokládá pro to, aby
zakládal účast na pojištění. Žalovaná proto správně aplikovala §10 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění, podle kterého osoba samostatně výdělečně činná je v kalendářním roce účastna
pojištění po dobu, po kterou vykonávala hlavní samostatnou výdělečnou činnost. V důsledku
skutečnosti, že na žalobkyni nebylo v žádném z měsíců roku 2009 (vzhledem k požadovanému
datu přiznání starobního důchodu od dne 22. 12. 2009 přicházel v úvahu pouze prosinec) možno
vztáhnout §9 odst. 6 písm. b) a §9 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění, vyvodila žalovaná
podle městského soudu zcela správný závěr, že žalobkyně naplnila bez dalšího obě podmínky
stanovené §27 citovaného zákona, a tedy vykonávala v prosinci 2009 výdělečnou činnost, mohl
ji proto být vyplacen starobní důchod až od 1. 1. 2010. Ohledně žalobkyní požadované náhrady
škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
městský soud poznamenal, že o tomto nemohl rozhodnout pro nedostatek pravomoci, neboť
tu mají soudy v občanském soudním řízení.
[11] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013, č. j. 1 Ad 74/2012
– 50, podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost ze dne 29. 11. 2013, v níž
uvedla, že napadá rozsudek z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka setrvala na
názoru, že podáním „Přehledu o příjmech a výdajích“ prokázala splnění podmínky §37 odst. 2
zákona o důchodovém pojištění, neboť z něj vyplývalo, že od 22. 12. 2009 do 31. 12. 2009
nevykonávala samostatnou výdělečnou činnost v rozsahu zakládajícím účast na pojištění,
nemohlo se proto jednat o hlavní činnost, jak nesprávně vykládá žalovaná s odkazem na
ustanovení §9 odst. 7 a §10 odst. 1 a 5 zákona o důchodovém pojištění. Aplikace těchto
ustanovení však není v dané věci možná, neboť tato ustanovení jsou v části, která upravuje účast
osob samostatně výdělečně činných na pojištění, nikoli podmínky výplaty dávky. I kdyby se tato
ustanovení na případ stěžovatelky použila, bylo by nutné dojít k závěru, že od 22. 12. 2009
vykonávala vedlejší činnost. Změny v průběhu kalendářního měsíce sice řeší ustanovení §10
odst. 6 zákona o důchodovém pojištění, ale to podle stěžovatelky pouze ve vztahu k otázce
placení pojistného za takovýto měsíc. Stěžovatelka odmítla závěr městského soudu, že si sama
označila v „Přehledu o příjmech a výdajích“ svou činnosti za hlavní, neboť to nebylo její
povinností, protože žalovaná tyto údaje měla ve své evidenci. Stěžovatelka nesouhlasila s tím,
že by ustanovení §27 zákona o důchodovém pojištění obsahovalo dvě podmínky pro určení
činnosti jako výdělečné ve smyslu tohoto předpisu, neboť rozsah činnosti zakládající účast na
pojištění se určuje z výše příjmů z této činnosti. Byla přesvědčena, že byla přehlédnuta
skutečnost, že nadpis ustanovení §37 zákona o důchodovém pojištění hovoří o souběhu
starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti, v dané době však stěžovatelka žádný příjem
z výdělečné činnosti neměla. Proto byla přesvědčena, že splnila všechny podmínky zákona pro
výplatu starobního důchodu již od 22. 12. 2009, proto navrhovala, aby Nejvyšší správní soud
zrušil rozsudek městského soudu, popř. aby zrušil napadené rozhodnutí žalované.
[12] Žalovaná ke kasační stížnosti stěžovatelky nevyjádřila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[13] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek Městského soudu v Praze vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny
důvody nepřípustnosti podle ustanovení §104 s. ř. s.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek
přezkoumal pouze podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle písm. a) tohoto
ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován
nesprávný právní názor.
[16] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud na tomto místě předesílá, že přiznání nároku na starobní důchod
před dosažením důchodového věku podle §31 zákona o důchodovém pojištění z hlediska
aplikovaných právních předpisů nejsou v projednávané věci předmětem sporu, žádný z účastníků
řízení stěžovatelčin nárok v tomto směru nezpochybnil, a proto se Nejvyšší správní soud touto
otázkou nebude dále zabývat.
[18] Podle ustanovení §37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění „výplata starobního důchodu,
na který vznikl nárok podle §30 nebo §31, nenáleží do dosažení důchodového věku, pokud je vykonávána
výdělečná činnost nebo je poskytována podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci; ode dne dosažení
důchodového věku se posuzují podmínky pro výplatu starobního důchodu obdobně podle odstavce 1.“
[19] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že nadpis třetího dílu zákona o důchodovém
pojištění, pod nějž patří i předmětné ustanovení §37 zákona o důchodovém pojištění, hovoří
o „Souběhu starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti“, ale je nutné v tomto směru
stěžovatelku upozornit na to, že nadpisy právního předpisu, označení částí, hlav, dílů, oddílů
či paragrafů nemají normativní funkci, tj. neobsahují pravidlo chování, ale jsou pouze legislativní
pomůckou, která nemůže být závazným pravidlem pro výklad právního předpisu a stanovení
pravidel chování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98). Nelze
proto souhlasit se zjednodušujícím pohledem stěžovatelky, že pokud neměla v prosinci 2009
příjem ze samostatné výdělečné činnosti, resp. pokud byla údajně ve ztrátě, měl jí být již
na základě této skutečnosti vyplacen starobní důchod, a to od data jeho přiznání,
tj. od 22. 12. 2009. Pravidlo zakotvené v ustanovení §37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění
naopak používá jako určující pro posouzení toho, zda příjemci výplata starobního důchodu náleží
či nikoli, kritérium výkonu výdělečné činnosti; nezmiňuje se tedy o tom, že by taková osoba
musela mít příjem, jak nesprávně dovozuje stěžovatelka z nadpisu třetího dílu zákona
o důchodovém pojištění.
[20] Otázku, co je to výdělečná činnost, řeší ustanovení §27 zákona o důchodovém pojištění.
Podle tohoto ustanovení platí, že „výdělečnou činností se rozumí činnost osob uvedených v §5 odst. 1
písm. a) až l), v) až x) vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění.“
[21] Citované ustanovení, jak správně dovodil městský soud, hovoří o dvou podmínkách,
které musí být kumulativně splněny pro závěr, že určitá osoba provozuje výdělečnou činnost.
První z nich je výkon činnosti osob uvedených v §5 odst. 1 písm. a) až l), v) až x) zákona
o důchodovém pojištění; tuto podmínku stěžovatelka splnila, protože v roce 2009 byla osobou
vykonávající samostatně výdělečnou činnost podle ustanovení §5 odst. 1 písm. e) zákona
o důchodovém pojištění. Druhou podmínku ustanovení §27 zákona o důchodovém pojištění
představuje to, aby tato činnost byla vykonávána v rozsahu, který zakládá účast na pojištění.
[22] Podmínky účasti na pojištění upravuje ustanovení §8 a násl. zákona o důchodovém
pojištění. V případě stěžovatelky, která vykonávala samostatnou výdělečnou činnost, upravuje její
účast na důchodovém pojištění ustanovení §9 a 10 zákona o důchodovém pojištění. Zákon
o důchodovém pojištění rozlišuje v §10 odst. 1 a 4 výkon hlavní samostatné výdělečné činnosti
a výkon vedlejší samostatné výdělečné činnosti. Účast na důchodovém pojištění přitom zakládá
přímo jen výkon hlavní samostatné výdělečné činnosti podle §10 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění; výkon vedlejší samostatné výdělečné činnosti tak činí jen při splnění dalších – v odstavci
2 téhož zákona – uvedených skutečností. Délku doby pojištění na základě výkonu hlavní
samostatné výdělečné činnosti upravuje ustanovení §10 odst. 5 a 6 citovaného zákona.
[23] Rozlišení hlavní a vedlejší samostatné výdělečné činnosti provádí ustanovení §9 odst. 6
a 7 zákona o důchodovém pojištění. Podle §9 odst. 6 citovaného zákona „samostatná výdělečná
činnost se považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, pokud osoba samostatně výdělečně činná
v kalendářním roce a) vykonávala zaměstnání (odstavec 8 věta první), b) měla nárok na výplatu částečného
invalidního nebo plného invalidního důchodu nebo jí byl přiznán starobní důchod, c) měla nárok na rodičovský
nebo na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské z důvodu těhotenství a porodu, pokud tyto dávky náleží
z nemocenského pojištění zaměstnanců, nebo osobně pečovala o osobu mladší 10 let, která je závislá na péči jiné
osoby ve stupni I (lehká závislost), nebo o osobu, která je závislá na péči jiné osoby ve stupni II (středně těžká
závislost) nebo stupni III (těžká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost), pokud osoba, která je závislá
na péči jiné osoby, je osobou blízkou, nebo žije s osobou samostatně výdělečně činnou v domácnosti5d), není-li
osobou blízkou, d) vykonávala vojenskou službu v ozbrojených silách České republiky, pokud nejde o vojáky
z povolání, nebo e) byla nezaopatřeným dítětem podle §20 odst. 3 písm. a)“ Podle ustanovení §9 odst. 7
téhož zákona „Samostatná výdělečná činnost se považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost v těch
kalendářních měsících, v nichž po celý měsíc byla vykonávána samostatná výdělečná činnost a současně trvaly
skutečnosti uvedené v odstavci 6; jestliže samostatná výdělečná činnost byla vykonávána jen po část kalendářního
měsíce, považuje se samostatná výdělečná činnost za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, pokud po tu část
kalendářního měsíce, po kterou byla vykonávána samostatná výdělečná činnost, tyto skutečnosti současně trvaly.
Trváním skutečností podle věty první se rozumí též trvání jen některých skutečností uvedených v odstavci 6.“
[24] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že na stěžovatelku dopadá ustanovení §9 odst. 6
písm. b) zákona o důchodovém pojištění, protože jí byl žalovanou přiznán starobní důchod
od 22. 12. 2009. Toto ustanovení však nelze vykládat izolovaně a přehlížet, že se vztahuje na celý
kalendářní rok – srov. návětí citovaného ustanovení. V případě, že změny nastaly v průběhu
kalendářního měsíce - tak jako je tomu u stěžovatelky, které byl důchod přiznán až od 22. dne
v měsíci, nikoli od jeho počátku - je nutné aplikovat ustanovení §9 odst. 7 téhož předpisu, které
normuje pravidlo, že samostatná výdělečná činnost je považována za vedlejší, pokud po celý
měsíc byla vykonávána samostatná výdělečná činnost a pokud současně trvaly skutečnosti
uvedené v odstavci 6 téhož předpisu. Přiznání starobního důchodu stěžovatelce coby důvod
podle ustanovení §9 odst. 6 písm. b) zákona o důchodovém pojištění však nenastalo prvním
dnem kalendářního měsíčně a stěžovatelka proto od 1. 12. 2009 do 21. 12. 2009 vykonávala
hlavní samostatnou výdělečnou činnost.
[25] Zákon o důchodovém pojištění ale zásadně nepředpokládá, že by mohlo dojít ve vztahu
k účasti osoby na důchodovém pojištění ke změně samostatné výdělečné činnosti z hlavní
na vedlejší, případně naopak, v průběhu měsíce – k tomu srov. §10 odst. 6 zákona
o důchodovém pojištění, které hovoří o tom, že účast osoby samostatně výdělečně činné končí
posledním dnem v měsíci, v jehož průběhu se z hlavní samostatné výdělečné činnosti stala
vedlejší činnost. Pokud tedy stěžovatelka vykonávala hlavní samostatnou výdělečnou činnost
od 1. 12. 2009 do 21. 12. 2009, je nutné celý kalendářní měsíc 2009 považovat za dobu, kdy
stěžovatelka vykonávala činnost zakládající její účast na důchodovém pojištění v souladu s §9
odst. 6, 7 a §10 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění, jednalo se tedy o výdělečnou činnost
podle §27 zákona o důchodovém pojištění, která vylučovala výplatu starobního důchodu
až do 31. 12. 2009.
[26] Závěry žalované obsažené v napadeném rozhodnutí ohledně nemožnosti výplaty
starobního důchodu od 22. 12. 2009 do 31. 12. 2009 jsou s ohledem na výše uvedené správné.
Na tom nic nemění to, že žalovaná aplikovala ustanovení §9 a 10 zákona o důchodovém
pojištění, které jsou obsaženy v části druhé zákona o důchodovém pojištění nadepsané jako Účast
na pojištění. Jak bylo výše uvedeno, názvy jednotlivých částí zákona nemají na rozdíl
od jednotlivých ustanovení předpisu normativní obsah; v posuzované věci je nutno použít zákon
o důchodovém pojištění ve všech jeho souvislostech a nikoli vytrhávat jeho jednotlivá ustanovení
z kontextu a dodávat jim vlastní význam, jak to nesprávně činí stěžovatelka.
[27] Jednotlivá ustanovení zákona o důchodovém pojištění jsou totiž zjevně provázána, jak
ostatně vyplývá např. z ustanovení §9 odst. 6 písm. b), které rozlišuje výplatu částečného nebo
plného invalidního důchodu a přiznání starobního důchodu; zákonodárce proto použil termíny,
které jsou zakotveny v jiné části tohoto předpisu, a navíc rozlišil mezi výplatou invalidního
důchodu a přiznáním starobního důchodu, což dokládá mj. i to, že starobní důchod může být
přiznán, ale že nemusí být vyplácen, jako tomu je v případě stěžovatelky v období od 22. 12. 2009
do 31. 12. 2009. Navíc část první, druhou a třetí, které zahrnují úvodní ustanovení, rozsah
působnosti zákona, účast na pojištění, včetně okruhu pojištěných osob a podmínek jejich účasti,
jako i další základní pojmy, jimiž jsou doby pojištění, náhradní doby pojištění, výpočtový základ
dávek a další pro vymezení podmínek nároku podstatné pojmy zákona o důchodovém pojištění
je nutno pokládat ve vztahu k části čtvrté citovaného zákona upravující podmínky (včetně
výplaty) jednotlivých druhů dávek za ustanovení obecná, bez nichž se zjišťování předpokladů pro
možnost přiznání dávky, její výši a možnost výplaty neobejde.
[28] Nejvyšší správní soud v neposlední řadě nepřisvědčil námitkám stěžovatelky vůči
Přehledu o příjmech a výdajích a závěrů vyvozených z tohoto přehledu městským soudem, neboť
podpůrné závěry Městského soudu v Praze dovolující se tohoto přehledu vyplněného samotnou
stěžovatelkou nemohou být zpochybněny tím, že žalovaná si má vést vlastní evidenci.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[29] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3
a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1
poslední věty s. ř. s. zamítl.
[30] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyl ve věci procesně úspěšná,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalované však nelze podle ustanovení §60 odst. 2
s. ř. s. přiznat právo na náhradu nákladů řízení ve věci týkající se důchodového pojištění, ačkoli
byla procesně úspěšná.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu