ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.39.2014:21
sp. zn. 4 Ads 39/2014 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: NOKI, s.r.o.,
IČ: 45317500, se sídlem Na Pankráci 1337/109, Praha 4, zast. Mgr. Michalem Hanzlíkem,
advokátem, se sídlem Na Hřebenech II. 1718/8, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo práce
a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2014, č. j. 11 Af 49/2011 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2011, č. j. 2011/19737-424, žalovaný zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce hlavního města Prahy - pobočky v Praze 4 (dále jen
„úřad práce“) ze dne 27. 8. 2008, č. j. ÚP4/OPaK/1497/06/01. Správní orgán prvního stupně
svým rozhodnutím uložil žalobkyni povinnost podle §82 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění účinném k 31. 12. 2005, poukázat do státního rozpočtu odvod za rok
2005 podle §82 odst. 1 téhož zákona ve výši 46.053 Kč do třiceti dnů od právní moci
rozhodnutí.
V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že při kontrole provedené úřadem práce
dne 23. 6. 2008 byla zjištěna nesprávná výše odvodu povinného podílu zaměstnávání osob
se zdravotním postižením za rok 2005, a to v částce nižší o 46.053 Kč. Z předložených dokladů
totiž vyplynulo, že zaměstnanec Ing. O. T. je osobou těžce zdravotně postiženou ve smyslu
ustanovení §86 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů, nikoliv ve smyslu ustanovení §67 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Zaměstnávání osoby
se zdravotním postižením doložila žalobkyně výpisem ze záznamu o jednání LPS pro potřeby
OÚ /MÚ/; předmětem jednání lékařské posudkové komise bylo posouzení zdravotního stavu
Ing. T. pro účely ustanovení §86 zákona o sociálním zabezpečení. Podle žalovaného proto nelze
dospět k závěru, že žalobkyně adekvátním dokladem prokázala, že v roce 2005 zaměstnávala
osobu se zdravotním postižením, kterou lze započítat pro splnění povinnosti odvodu do státního
rozpočtu podle §82 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Žalovaný podotkl, že každý právní předpis
běžně definuje pojmy, které užívá tak, aby byly v souladu se smyslem daného zákona a se
záměrem zákonodárce. Pro účely zákona o zaměstnanosti lze fyzickou osobu považovat za
zdravotně postiženou pouze tehdy, pokud tuto skutečnost prokázala způsobem, který zákon o
zaměstnanosti požaduje. Výpis z jednání LPS ze dne 29. 5. 2002 neprokazuje rozhodnou
skutečnost podle §67 odst. 2 zákona o zaměstnanosti; mohl by sloužit nanejvýš jako jeden z
podkladů pro vydání rozhodnutí požadovaného zákonem o zaměstnanosti. Žalobkyně tudíž
neprokázala dokladem orgánu sociálního zabezpečení, že její zaměstnanec byl uznán plně nebo
částečně invalidním, ani neprokázala rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení, že byl uznán
zdravotně znevýhodněným. Nelze dospět k závěru, že úřad práce požadoval po žalobkyni
nadbytečné potvrzení nebo povolení, neboť žádal pouze doklad (rozhodnutí orgánu sociálního
zabezpečení), který vyžadovala platná právní úprava. Žalovaný uzavřel, že žalobkyně
nedisponovala dokladem prokazujícím, že Ing. T. byl osobou se zdravotním postižením
ve smyslu ustanovení §67 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, napadené rozhodnutí tudíž bylo
vydáno v souladu s právními předpisy.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 11 Af 49/2011 - 33, žalobu proti
uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění soud uvedl, že posudek lékaře, byť jde
o lékaře orgánu sociálního zabezpečení, nelze považovat za potvrzení, ani rozhodnutí příslušného
orgánu sociálního zabezpečení vyžadované v §67 odst. 5 zákona o zaměstnanosti. K tomu soud
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 4 Ads 59/2011 - 83.
Žalobou napadené rozhodnutí z věcného hlediska neřeší otázku, zda zaměstnanec žalobkyně
splňuje podmínky uvedené v §67 odst. 3 nebo 4 zákona o zaměstnanosti. Definice obsažené
v těchto ustanoveních mají význam pro řízení, jehož předmětem je posouzení, zda určitá fyzická
osoba splňuje zákonem stanovené podmínky pro rozhodnutí, že je zdravotně znevýhodněnou
osobou (§67 odst. 5 zákona o zaměstnanosti). Předmětem řízení v dané věci bylo posouzení, zda
a v jaké výši má žalobkyně provést odvod do státního rozpočtu, a zjištění, zda byla či nebyla
schopna doložit splnění zákonem stanovených podmínek dokladem, který je podle §67 odst. 5
zákona o zaměstnanosti vyžadován. S předmětem řízení nesouvisejí tvrzení žalobkyně
o povinnosti vytvářet podmínky pro začlenění osob se zdravotním postižením do společenského
a veřejného života, ani námitky poukazující na základní sociální práva garantovaná Všeobecnou
deklarací lidských práv a Listinou základních práv a svobod. Zákon o zaměstnanosti jednoznačně
stanovuje, jakým způsobem se dokládá, že jde o osobu se zdravotním postižením. Není-li tato
rozhodná skutečnost doložena dokladem výslovně předepsaným zákonem (potvrzením nebo
rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení), nelze dospět k závěru, že určitá fyzická osoba
je osobou se zdravotním postižením ve smyslu zákona o zaměstnanosti. Výpis z jednání lékařské
posudkové služby nelze považovat za úkon správního orgánu, tj. orgánu sociálního zabezpečení.
Soud dále konstatoval, že ustanovení §67 odst. 5 zákona o zaměstnanosti je zcela jednoznačné
a není třeba provádět jeho výklad. Závěry žalovaného o tom, že žalobkyně neprokázala
relevantním dokladem, že Ing. T. je osobou se zdravotním postižením, mají oporu ve správním
spisu i v zákonné úpravě. Soud dodal, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by Ing. T. byl
nucen předložit doklady o tom, že je osobou zdravotně postiženou, resp. znevýhodněnou, aby
mohl být žalobkyní zaměstnáván; povinnost zaměstnavatele provést odvod do státního rozpočtu
s tím nesouvisí. Právní úpravu nelze považovat za diskriminační, neboť se týká všech
zaměstnavatelů s cílem je motivovat k vytváření pracovních příležitostí pro zdravotně
handicapované osoby. Soud uzavřel, že žaloba není důvodná a podle §78 odst. 7 zákona č.
150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ji zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
ve které uvedla, že Městský soud v Praze nedostatečně a nesprávně vypořádal její námitky. Soud
se podle stěžovatelky dopustil nesprávného výkladu ustanovení §67 zákona o zaměstnanosti,
neboť zcela opomenul smysl tohoto ustanovení. Zdravotní stav zaměstnance Ing. T. naplňuje
skutkové znaky ustanovení §67 odst. 3 a 4 zákona o zaměstnanosti a výpis ze záznamu o jednání
lékařské posudkové služby měl být posouzen jako potvrzení podle §67 odst. 5 zákona. Napadený
rozsudek označila stěžovatelka za projev přepjatého formalismu, když o zdravotním stavu Ing. T.
nemohlo být sporu. Neexistence formálního potvrzení či rozhodnutí nemůže být při doložení
jiného důkazního prostředku (lékařského posudku) důvodem pro rozhodnutí o nesplnění
zákonných povinností stěžovatelkou. Vzhledem k tomu, že Ing. T. byl uznán osobou se
zdravotním postižením, je podle stěžovatelky absurdní, aby nebyl uznán zdravotně postiženým
podle jiných právních předpisů a stěžovatelce vznikala nedůvodná újma, ačkoliv byla celou dobu
v dobré víře ohledně svého postupu. Poukázala na principy dobré správy a povinnost správních
orgánů vytvářet osobám se zdravotním postižením přijatelné podmínky pro jejich zaměstnávání.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze
a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatelka podala
kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti potřebné
pro rozhodnutí o kasační stížnosti. Dne 23. 6. 2008 proběhla u stěžovatelky kontrola dodržování
pracovněprávních předpisů. Podle protokolu o výsledku kontroly ze dne 27. 6. 2008,
č. j. ÚP4/OPaK/OZP 34/2008, bylo při kontrole zjištěno, že průměrný roční přepočtený počet
zaměstnanců za rok 2005 byl 47,18 osoby, z toho povinný podíl osob se zdravotním postižením
na celkovém počtu zaměstnanců činil 1,89 osoby. Stěžovatelka nezaměstnávala žádné osoby
se zdravotním postižením, proto byla povinna odvést do státního rozpočtu 87.040 Kč.
Stěžovatelka provedla chybný výpočet průměrného ročního přepočteného počtu zaměstnanců
a vznikl jí nedoplatek ve výši 46.053 Kč. V oznámení za rok 2005 totiž uvedla, že zaměstnává
osobu se zdravotním postižením, avšak zaměstnanec Ing. T. je občanem těžce zdravotně
postiženým ve smyslu ustanovení §86 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení, přičemž uznat lze
pouze osoby se zdravotním postižením ve smyslu ustanovení §67 odst. 2 zákona
o zaměstnanosti. Námitky stěžovatelky proti protokolu o výsledku kontroly shledal úřad práce
neoprávněnými a rozhodnutím ze dne 6. 8. 2008, č. j. ÚP4/OPaK/8813/08, jim nevyhověl.
Ve správním spisu je založen výpis ze záznamu o jednání LPS pro potřeby OÚ /MÚ/,
konaného dne 29. 5. 2002, podle kterého je Ing. O. T. občanem těžce zdravotně postiženým ve
smyslu ustanovení §86 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení.
Přípisem ze dne 14. 8. 2008, č. j. ÚP4/OPaK/1034/08/01, úřad práce stěžovatelce
oznámil, že zahájil řízení o povinnosti poukázat za rok 2005, 2006 a 2007 odvod do státního
rozpočtu podle §82 odst. 1 a 3 zákona o zaměstnanosti. V tomto řízení vydal rozhodnutí ze dne
27. 8. 2008, č. j. ÚP4/OPaK/1497/06/01, jímž stěžovatelce uložil povinnost poukázat
do státního rozpočtu za rok 2005 odvod podle §82 odst. 1 zákona o zaměstnanosti ve výši
46.053 Kč. V odůvodnění rozhodnutí úřad práce odkázal na protokol o výsledku kontroly
a uvedl, že stěžovatelka v roce 2005 nesplnila svou povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním
postižením ve výši povinného podílu 4 % na celkovém počtu zaměstnanců. Proto úřad práce
stanovil povinnost odvodu do státního rozpočtu. Proti tomuto rozhodnutí úřadu práce podala
stěžovatelka odvolání, které žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud jednotlivé
námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti „[z]aměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci
v pracovním poměru jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob
na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Povinný podíl činí 4 %.“
Podle odstavce 2 téhož ustanovení „[p]ovinnost uvedenou v odstavci 1 zaměstnavatelé plní
a) zaměstnáváním v pracovním poměru,
b) odebíráním výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50 % zaměstnanců,
kteří jsou osobami se zdravotním postižením, nebo zadáváním zakázek těmto zaměstnavatelům nebo odebíráním
výrobků chráněných dílen provozovaných občanským sdružením, státem registrovanou církví nebo náboženskou
společností nebo právnickou osobou evidovanou podle zákona upravujícího postavení církví a náboženských
společností nebo obecně prospěšnou společností, nebo zadáváním zakázek těmto subjektům nebo odebíráním
výrobků nebo služeb od osob se zdravotním postižením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými
a nezaměstnávají žádné zaměstnance, nebo zadáváním zakázek těmto osobám, nebo
c) odvodem do státního rozpočtu,
nebo vzájemnou kombinací způsobů uvedených v písmenech a) až c).“
Podle §82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, „[n]esplní-li zaměstnavatel povinnost podle §81
odst. 1, stanoví mu úřad práce povinnost poukázat odvod do státního rozpočtu podle odstavce 1 rozhodnutím podle
zvláštního právního předpisu.“
Předmětem správního řízení v projednávané věci byla otázka, zda stěžovatelce vznikla
povinnost odvést do státního rozpočtu doplatek ve výši 46.053 Kč, tedy zda za rok 2005 splnila
povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením v rozsahu stanoveném zákonem.
Předpokladem pro řešení této otázky bylo posouzení, zda zaměstnanec stěžovatelky Ing. T. byl v
rozhodném období osobou se zdravotním postižením, či nikoliv.
Podle §67 odst. 2 zákona o zaměstnanosti „[o]sobami se zdravotním postižením jsou fyzické
osoby, které jsou
a) orgánem sociálního zabezpečení uznány plně invalidními (dále jen "osoby s těžším zdravotním
postižením"),
b) orgánem sociálního zabezpečení uznány částečně invalidními,
c) rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení uznány zdravotně znevýhodněnými (dále jen "osoby
zdravotně znevýhodněné").“
Podle odstavce 5 téhož ustanovení „[s]kutečnost, že je osobou se zdravotním postižením, dokládá
fyzická osoba potvrzením nebo rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení.“
Takové potvrzení, ani rozhodnutí nebylo v průběhu správního řízení předloženo.
Stěžovatelka doložila jen výpis ze záznamu o jednání lékařské posudkové služby ze dne
29. 5. 2002, který považovala za dostatečný doklad o tom, že zaměstnává osobu se zdravotním
postižením.
Povahou takového výpisu ze záznamu o jednání se Nejvyšší správní soud již zabýval,
když projednával kasační stížnost stěžovatelky ve věci uložení povinnosti odvodu do státního
rozpočtu za rok 2006. V rozsudku ze dne 19. 1. 2012, č. j. 4 Ads 59/2011 - 83, dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že „[v]ýpis ze záznamu o jednání Lékařské posudkové služby pro potřeby OÚ
/MÚ/ vydaný lékařem Pražské správy sociálního zabezpečení, pro účely jiného řízení prováděného orgánem
odlišným od orgánů sociálního zabezpečení vyjmenovaných v §3 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, na základě kterého byl zaměstnanec stěžovatele posléze uznán občanem těžce
zdravotně postiženým ve smyslu §86 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, nepředstavuje
potvrzení nebo rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení, že je osobou zdravotně znevýhodněnou ve smyslu §67
odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Uvedeným výpisem tak nelze prokázat, že zaměstnanec
stěžovatele splňoval znaky uvedené v §67 odst. 3 a 4 téhož zákona a stěžovatel tak nemohl předpokládat,
že svou povinnost (zaměstnávat povinný podíl osob se zdravotním postižením ve výši 4 % na celkovém počtu
zaměstnanců) vyplývající z §81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti plnil podle §82 odst. 1 písm. c) citovaného
zákona zaměstnáváním tohoto zaměstnance.“
Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dodal: „Porovnává-li se okruh otázek, které lékař
okresní správy sociálního zabezpečení je povinen zodpovědět v případě posouzení zdravotního stavu posuzované
osoby pro přiznání mimořádných výhod, s otázkami, které řeší ve smyslu ustanovení §67 odst. 2 písm. c) zákona
o zaměstnanosti pro uznání osoby zdravotně znevýhodněné, pak je nepochybné, že tyto otázky se liší. … V obou
případech je předpokladem uznání dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, nicméně i osoba, která byla pro přiznání
mimořádných výhod uznána těžce zdravotně postiženou v I. stupni, nemusí být uznána bez dalšího osobou
zdravotně znevýhodněnou pro účely pracovních předpisů, a to zejména za situace, kdy půjde o osobu vykonávající
především duševní práci. Ing. O.T. je vysokoškolsky vzdělaný odborník a i s ohledem na jeho pracovní zařazení
… - jednatel společnosti - lze předpokládat, že vykonává práci, v níž využívá především své vysoké odborné
kvalifikace a schopnosti duševních (nikoliv fyzických), což podstatně ovlivňuje posouzení, zda jeho zdravotní stav
vyhovuje kritériím uvedeným v §67 odst. 3 zákona o zaměstnanosti.“
Na těchto závěrech setrvává Nejvyšší správní soud i v projednávané věci, neboť
stěžovatelka neuplatnila žádnou relevantní námitku, která by je zpochybnila. Také Ústavní soud
v usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1516/12, vyslovil, že „[p]ředložený výpis … není
rozhodnutím úřadu práce podle §67 odst. 5 zákona o zaměstnanosti … K tomu je namístě dodat, že úřad práce
nebyl v předmětném řízení, ve kterém rozhodoval o povinnosti stěžovatelky zaplatit odvod podle §81 odst. 2
písm. c) zákona o zaměstnanosti, oprávněn zpětně posuzovat zdravotní stav zaměstnance stěžovatelky
a nahrazovat tak rozhodnutí podle §8 odst. 1 písm. m) téhož zákona [ve znění účinném od 1. 7. 2006,
pozn. soudu], zda jde o osobu zdravotně znevýhodněnou. Z tohoto důvodu nemohl uvedený výpis sloužit ani
jako podklad pro takovéto rozhodnutí. Argumentaci obecných soudů, která vychází z jednoznačné dikce v dané
věci aplikovaných ustanovení zákona o zaměstnanosti, v žádném případě nelze označit za svévolnou nebo
vybočující z obvyklých interpretačních postupů … Ústavní soud přitom neshledal ani žádný jiný důvod, který
by ji z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval.“
Správním orgánům proto ani v projednávané věci nelze vytknout, že nepovažovaly
za dostatečný podklad pro uznání Ing. O. T. za osobu zdravotně znevýhodněnou výše zmíněný
výpis ze záznamu o jednání LPS ze dne 29. 5. 2002, a to bez ohledu dobu jeho platnosti v trvání
deseti let. Šlo pouze o posudek, tedy podklad pro vydání případného rozhodnutí, nikoliv přímo o
rozhodnutí nebo potvrzení striktně vyžadované zákonem o zaměstnanosti. Ustanovení §67 odst.
5 zákona o zaměstnanosti je v tomto směru zcela jednoznačné a není pochyb o tom, že pokud
stěžovatelka takové potvrzení nebo rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení nepředložila
(neboť jím nedisponovala), musel úřad práce přistoupit k vydání rozhodnutí o povinném odvodu
do státního rozpočtu ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti.
K námitce, že zdravotní stav Ing. O. T. naplňuje skutkové znaky uvedené v §67 odst. 3 a
4 zákona o zaměstnanosti, odkazuje Nejvyšší správní soud na výše uvedené závěry o rozdílnosti
okruhu otázek řešených posudkovým lékařem okresní správy sociálního zabezpečení pro účely
zákona o sociálním zabezpečení a pro účely zákona o zaměstnanosti. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu tudíž nebylo postaveno najisto (příslušným potvrzením nebo rozhodnutím), že
v kontrolovaném období zdravotní stav Ing. T. zmíněné skutkové znaky naplňoval. I kdyby Ing.
T. výše uvedená kritéria v roce 2005 splňoval, nemohla by tato skutečnost nic změnit na tom, že
stěžovatelka nedoložila, že Ing. T. byl osobou se zdravotním postižením ve smyslu ustanovení §
67 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Nemohla tudíž právem předpokládat, že
zaměstnáváním Ing. T. dostála své povinnosti uvedené v §81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti.
Stěžovatelkou namítaná povinnost správních orgánů vytvářet osobám se zdravotním
postižením přijatelné podmínky pro jejich zaměstnávání podle názoru Nejvyššího správního
soudu bezprostředně nesouvisí s předmětem řízení, kterým bylo posouzení, zda má stěžovatelka
odvést do státního rozpočtu doplatek odvodu podle §81 odst. 2 písm. c) zákona
o zaměstnanosti. Městský soud v Praze správně poukázal na skutečnost, že ze spisového
materiálu nevyplývá, že by Ing. T. byl nucen předložit doklady o tom, že je osobou zdravotně
postiženou, resp. znevýhodněnou, aby mohl být stěžovatelkou zaměstnáván. V postupu
správních orgánů v projednávané věci tedy nelze spatřovat porušení zmíněné povinnosti, ani
porušení principu dobré správy.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že skutková podstata, z níž správní orgány vycházely,
má oporu ve správním spisu. Městský soud v Praze zhodnotil charakter uvedeného výpisu
ze záznamu o jednání lékařské posudkové služby správně a následně správně aplikoval relevantní
ustanovení právních předpisů. Nejvyšší správní soud v této souvislosti dodává, že pokud právní
předpis stanoví určitý postup a podmínky k prokázání zákonem požadovaných skutečností, pak
obecně platí, že je třeba tento postup respektovat a podmínky splnit v souladu s příslušnými
ustanoveními. Městský soud v Praze se tudíž v tomto směru nedopustil přepjatého formalismu.
Důvodnost kasačních námitek nebyla prokázána, a proto Nejvyšší správní soud kasační
stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2014,
č. j. 11 Af 49/2011 - 33, zamítl jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, neboť případný odkladný účinek by trval jen do právní moci
rozhodnutí o věci samé (srov. §73 odst. 3 ve spojení s §107 s. ř. s.), které Nejvyšší správní soud
vydal bez zbytečného odkladu po obdržení kasační stížnosti a nezbytném poučení účastníků
řízení.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 věty první a §120
s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v tomto řízení úspěšná a úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení
nepožadoval. Proto Nejvyšší správní soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu